Kde je hranice soudcovského nesouhlasu?
Tuto poněkud kuriózní kategorii uvedl v život nedávný článek předsedkyně slovenského Ústavného súdu, JUDr. Ivetty Macejkové. Dost čtenářů asi postřehlo politicky výbušný nález slovenského ÚS z května 2009 ve věci ústavnosti Špeciálneho súdu. Kauzu nebudu věcně rozebírat: tiskovou zprávu k rozhodnutí naleznete zde, kompletní text nálezu pak zde.
Není asi žádným tajemstvím, že Ústavný súd byl při rozhodování v dané věci výrazně (politicky) rozdělen. Hlasování o výroku pak prošlo těsnou většinou. K nálezu je připojeno společné odlišné stanovisko celkem šesti soudců: Ľudmily Gajdošíkovej, Juraja Horvátha, Jána Lubyho, Lajosa Mészárosa, Ladislava Orosza a Rudolfa Tkáčika.
Formulací většinového názoru a odlišného stanoviska (stanovisek) by asi člověk očekával, že debata končí. Názor soudu byl utvořen, právní názor zaujat. Z této poněkud tradičnější vize stylu soudní debaty nicméně nejnověji vybočuje akademický článek, publikován letos v létě na Slovensku a nyní v zimě také v Čechách v časopise Právník, s názvem „Ešte raz k Špeciálnemu súdu“ (Justičná revue, 2010, č. 6-7, s. 707-727). Autorkou, jak již bylo zmíněno, je předsedkyně slovenského Ústavního soudu, která ve věci „Špeciálneho súdu“ hlasovala s většinou.
Článek je replikou ke společnému odlišnému stanovisku disentujících soudců. Paní předsedkyně v úvodu článku uvádí, že "Na rozdiel od niktorých zahraničných právnych úprav však zákon o ústavnom súde neumožňuje sudcom tvoriacim väčšinu pléna reflektovať v prijatom rozhodnutí argumenty menšiny pléna uvedené v odlišnom stanovisku. Môže tak nastať situácia, v ktorej odlišné stanovisko detailne reaguje na ústavnoprávnu analýzu vykonanú v rozhodnutí ústavného súdu, ale "diskusia" už nepokračuje ďalšou reakciou väčšiny pléna."
Z článku by tudíž nepřímo plynulo, že:
1) menšina s většinou spolu nemluví a koncepty si neukáží;
2) člen většiny má „právo“ vést další debatu, načež patrně menšina bude mít právo reagovat duplikou na repliku většiny, poté bude reagovat většina triplikou …
Jak jsem zmiňoval, politický kontext celé kauzy je velice silný. Veřejné ohrazování se vůči odlišnému stanovisku tak může plnit úlohy ledasjaké; o tom však nemíním spekulovat. Spíš tak medituji, v obecné rovině oproštěně od pozadí této konkrétní kauzy, jestli má skutečně soudce, který byl ve většině, jakési „právo“ se dále vyjadřovat k názoru přehlasované menšiny. Sluší se to? Má se to? Je právo soudce „říct svůj názor“ absolutní, anebo by taky mělo někde rozumně končit?