Podle Ústavního soudu vychází slunce na západě: rychlá glosa k věci Melčák

Držím se zásady, že s komentáři soudních rozhodnutí je lepší počkat a vyvarovat se ukvapených závěrů, zvláště pak v případech závažných a podrobně odůvodněných, kde je třeba vážit každý argument a protiargument, uvažovat v širších souvislostech apod. V podle mého nejzásadnější kauze od založení České republiky však nic takového dělat nebudu. Nic takového si totiž nezaslouží.

Jak již víte, Ústavní soud zrušil ústavní zákon. Skutkové okolnosti všichni znáte, netřeba je zde podrobně opakovat.

K samotnému závěru Ústavního soudu, že může rušit ústavní zákon se zde blíže vyjadřovat nebudu. Sice s ním hluboce nesouhlasím, a to z důvodů, které jsem zde v uplynulém týdnu prezentoval v diskusích, které jsme zde k procesnímu usnesení ve věci Melčák vedli, ale zcela respektuji, že existuje možný právní výklad odlišný od toho mého a Ústavní soud se pro něj rozhodl z podobných důvodů, z jakých jej zastávají takoví právníci jako Vojtěch Šimíček, Jan Kysela či Zdeněk Kühn. S takovými lidmi a jejich argumenty stojí za to polemizovat, takové názory stojí za to kritizovat. Takové názory stojí za to i respektovat, a to nejen na základě pouhého ohledu na svobodu slova, protože jakkoliv vedou ke zcela opačnému názoru než mám sám, opírají se o argumentaci, kterou lze nazvat právní a nikoliv očividně scestnou. Pokud tedy jde o tento aspekt rozhodnutí Ústavního soudu, naprosto nesouhlasím, ale zcela jej respektuji. Tento závěr Ústavního soudu si také jistě zaslouží podrobnou akademickou kritiku, přičemž nepochybuji, že taková bude i následovat.

Pokud však jde o samotný závěr, že zkrácením funkčního období Poslanecké sněmovny způsobem, kterým to naši ústavodárci letos provedli, došlo ke změně podstatné náležitosti demokratického právního státu, převládá ve mně pocit, že každý komentář, každá snaha o seriózní polemiku, je zde naprosto zbytečná. Je úplně jedno, jakým odůvodněním to Ústavní soud zaštítil a kolika „kautelami“ jej prof. Holländer naplnil. Je jedno, zda ústavní zákon nazývá individuálním právním aktem, to je samozřejmě v kontextu čl. 9 bezvýznamný argument (jestliže ústavodárce přijme něco ve formě ústavního zákona, jediným limitem pro něj je, aby tím nezměnil podstatné náležitosti dps).

Aby bylo jasno – to, co naši ústavodárci udělali, nebylo nic chvályhodného. Nic, za co bychom jim měli tleskat. Bylo to něco, co si zaslouží kritiku. Lidsky to lze odsoudit. Ale Ústavní soud se má řídit pouze ústavním pořádkem a zákonem o ústavním soudu.

A z tohoto pohledu mám na stanovisko Ústavního soudu stejný názor jako na člověka, který mi s naprosto vážnou tváří oznámí, že slunce vychází na západě, popřípadě, že charakteristickým projevem žirafy je létání. Usměji se a nenápadně se přesvědčím, zda je židle, na které sedí, přišroubovaná...