11 března 2008

Temporální působení práva Společenství ad absurdum?

Drtivá většina dosavadní aplikace práva ES českými soudy se týkala posuzování skutečností, které nastaly před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. před 1. květnem 2004. Pro (hmotně-právní) posouzení těchto skutečností je tak rozhodující právní úprava, která byla platná v okamžiku realizace relevantních právních skutečností, se kterými tehdejší přepisy spojovaly vznik/změnu/zánik atd. právního vztahu.

Z tohoto obecného principu působení nové právní úpravy od okamžiku přistoupení pouze do budoucna stanovily vrcholné soudy (NSS a NS) judikatorní odchylku pro případy, kdy jsou po přistoupení posuzovány skutkové okolnosti, které nastaly před přistoupením, nicméně posuzovaná materie spadá do jedné z aproximovaných oblastí. Jednalo se o oblasti práva, ve kterých se Česká republika zavázala provést sblížení českého práva s právem ES již před přistoupením na základě aproximačních dohod. S ohledem na tyto případy Nejvyšší správní soud (a později i Nejvyšší soud) opakovaně konstatoval (dnes již desítky případů), že právní předpisy Společenství a judikatura Soudního dvora ES slouží jako vhodné výkladové vodítko při výkladu české právní úpravy, a to i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie. Předpokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a český zákonodárce nevyjádřil úmysl se od normy práva Společenství odchýlit (srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, č. 741/2006 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 22. března 2007, č. j. 9 Afs 5/2007-70, www.nssoud.cz a další rozhodnutí).

Další krok v sérii „konformního“ výkladu i pro posuzování skutkových okolností i před přistoupením učinil nejnověji Ústavní soud. Dle mého názoru však ve svém nálezu ze dne 6. listopadu 2007 (sp. zn. II. ÚS 3/06, přístupné přes NALUS) napnul konstrukci „souladného výkladu před přistoupením“ za logicky únosnou mez. Oč šlo: v roce 1995 uzavřel stěžovatel zjevně krajně nevýhodnou smlouvu na hrnce Zepter. Z vylíčení skutkových okolností není myslím pochyb o tom, že to byla smlouva nemravná a zřejmě došlo při jejím uzavírání i ke klamavým praktikám ze strany prodejce, ne-li rovnou k podvodu. Režimem by tato smlouva spadala mezi spotřebitelské smlouvy a pokud by to bylo v době, kdy občanský zákoník tento typ smluv znal a poskytoval stěžovateli ochranu, zřejmě by jeho postavení bylo výhodnější. Nicméně spotřebitelské smlouvy a odpovídající ochranná ustanovení byla do občanského zákona zavedena až novelou účinnou od 1. 1. 2001.

To však Ústavnímu soudu nevadilo a rozvinul konstrukci, kterou se snaží vztáhnout aproximační souladný výklad i na skutkové okolnosti, které se staly v době, kdy o žádné aproximaci nebylo ani vidu, ani slechu. Klíčové pasáže nálezu znějí:

29. Ačkoliv předmětný právní vztah vznikl v roce 1995, nelze podle Ústavního soudu zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatel byl v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající dodavatele, přičemž ke kontraktaci došlo mimo obchodní prostory dodavatele.
30. Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s aquis communautaire dosaženého v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).

[...]

Klíčové „dovysvětlení“ výše uvedené pasáže jsou jakési „poznámky na okraj“ v závěru rozhodnutí:

40. Ústavní soud považuje za nutné ve formě obiter dicta uvést, že kromě ústavněprávních důvodů pro poskytnutí ochrany stěžovateli, a to shora naznačenou cestou výkladu jednoduchého práva, lze zřejmě důvod ochrany spatřovat též v doktrinálním působení komunitárního práva.
41. Jak uvedeno výše, právní skutečnosti zakládající vztah mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nastaly před účinností novely občanského zákoníku, která harmonizovala český právní řád s acquis communautaire v oblasti ochrany spotřebitele, a nastaly rovněž před samotným vstupem ČR do EU, tedy před okamžikem možného působení norem komunitárního práva ve vnitrostátním právním řádu.
42. V době vzniku tohoto právního vztahu tedy nepůsobilo na území ČR komunitární právo a dokonce ani neexistovala domácí právní úprava implementující komunitární právo před samotným vstupem ČR do EU.
43. V rozsudku ze dne 10. 1. 2006, C-302/04 Ynos dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že má pravomoc k výkladu směrnice Společenství, pokud jde o její použití v novém členském státě, pouze ode dne přistoupení tohoto členského státu k Evropské unii. Jinak řečeno, v případech, v nichž skutkové okolnosti nastaly před přistoupením státu k EU, není dána jeho jurisdikce, pokud jde o řízení o vznesené předběžné otázce.
44. Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU. Ostatně takový přístup k výkladu domácího práva si již osvojily i české obecné soudy. V rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, Nejvyšší soud ČR odkázal, pokud jde o povinnost předložit předběžnou otázku, na nedostatek pravomoci ESD vyplývající právě z rozhodnutí Ynos, avšak současně uvedl, že při výkladu domácího práva implementujícího směrnici z obsahu této směrnice vycházel. Rovněž Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 92/2005, uvedl, že „i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem ČR do EU, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou…” Jinak řečeno, české obecné soudy již ve své judikatuře akceptovaly, že i v případech skutkových okolností nastalých před přistoupením ČR do EU je třeba při aplikaci domácího práva implementujícího komunitární právo přihlížet k normám komunitárního práva.
45. V nyní projednávaném případě je situace odlišná v tom, že na dané skutkové okolnosti dopadá právní úprava platná dokonce před přijetím domácích norem implementujících komunitární právo ochrany spotřebitele.
46. V této souvislosti lze obecné soudy upozornit na judikaturu Evropského soudního dvora, která v této oblasti rozšířila povinnost eurokonformního výkladu domácího práva dokonce mimo rámec časové působnosti norem komunitárního práva. Například v rozsudku ze dne 13. 11. 1990, C-106/89 Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., rozsudku ze dne 16. 12. 1993, C-334/92 Teodoro Wagner Miret v. Fondo de Garantía Salarial, nebo rozsudku ze dne 14. 7. 1994, C-91/92 Paola Faccini Dori a Recreb Srl ESD dovodil povinnost vykládat „ve světle” komunitárních norem nejen ustanovení domácího práva implementující komunitární předpis (směrnici), ale též národní právo jako celek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o domácí legislativu přijatou po příslušném komunitárním předpisu, nebo domácí právní normy předcházející přijetí komunitárnímu předpisu („…při použití vnitrostátního práva, ať se jedná o ustanovení přijatá před přijetím nebo po přijetí směrnice, je vnitrostátní soud povolaný k jejich výkladu povinen činit tak v co největším možném rozsahu ve světle textu a účelu směrnice…”).
47. Obecné soudy by zřejmě v daném případě měly nalézt takový výklad ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o., který bude reflektovat nejen shora uváděné ústavněprávní podmínky, ale též i obsah a účel evropské ochrany spotřebitele obsažené v příslušných směrnicích, byť v okamžiku vzniku vztahu neexistovala v právním řádu výslovná úprava implementující tyto směrnice a ČR nebyla členem EU.

Domnívám se, že ve výše uvedené pasáží Ústavní soud pomíchal příslovečné hrušky s jablky a i dalším ovocem.

Ad: „Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU.“

Toto sdělení podle mě nemá oporu v právu ES. Pokud zde ÚS nechce dovozovat přímý či nepřímý účinek práva ES v režimu Evropských smluv (Smluv o přidružení), pak mi není jasné, z jakého ustanovení práva ES či judikatury Soudního dvora plyne POVINNOST tohoto výkladu domácího práva v souladu s právem ES. Jediné, z čeho by mohl být činěn pokus tuto povinnost dovodit, by byla samotná asociační dohoda, respektive její článek 69, který stanovil obecnou aproximační povinnost státu. Tuto skutečnost však nikdo nikdy (pokud je mi známo) autoritativně nekonstatovat; už vůbec to nemohl učinit Soudní dvůr sám, který by ve vztahu k asociovaným státům neměl žádnou jurisdikci (nemohl tudíž vyložit obsah povinnosti v čl. 69 s ohledem na tehdy nečlenský stát).

VHODNOST, nikoliv povinnost souladného výkladu dovodil kupř. Nejvyšší správní soud výlučně na půdorysu vnitrostátního práva a nutnosti rozumného výkladu českého práva, v konkrétním případě zákona a o DPH. Logika je prostá: pokud se Česká republika snažila přiblížit modelu X a zároveň zákonodárce výslovně neřekl, že s ohledem na právní předpis či ustanovení Z se ji přiblížit nechce (výslovně se tedy odchyluje), dává smysl, aby se při pochybnostech o výkladu českého práva zohlednil také předobraz. Stejná logika ostatně funguje při vnitrostátním výkladu právního „transplantátu“, který byl úmyslně přejat z cizího právního řádu. Je však nutné zdůraznit, že zde je podnětem pro souladný výklad vnitrostátní právo, nikoliv nějaká povinnost uložená z venčí. Nicméně z této logiky zároveň plyne, že daný aproximační předpis musel v okamžiku vzniku relevantní právní skutečnosti již existovat.

V dobu 46 je pak citována nepřiléhavá judikatura, která se týká především věcné působnosti souladného výkladu a rozhodně z ní neplyne, že by členské státy měly povinnost souladně vykládat i pro skutkové okolnosti před přistoupením. Judikatura tam citovaná se totiž vztahovala na dvě otázky:

(i) vztahuje se povinnost souladného výkladu také na vnitrostátní právní předpisy, které nebyly přijaty k provedení určité směrnice?
(ii) vztahuje se souladný výklad také na právní předpisy, které byly přijaty před samotnou směrnicí?

V obou případech říká Soudní dvůr ano. Nicméně souladný výklad je povinností orgánů členského státu – žádná z citovaných kauz nemá nic co do činění s otázkou přistoupení členského státu. Situace sub (ii) se totiž typicky vztahují na situace, které vznikly v již přitupivších členských státech v okamžiku, kdy existuje PO PŘISTOUPENÍ předchozí vnitrostátní zákonná úprava a na scénu vstupuje následná úprava Společenství. Vše toto se nicméně odehrává za plného členství daného státu.

Chápu dobrý úmysl Ústavního soudu poskytnout ochranu dané fyzické osobě, která se v roce 1995 dostala do ohniska „profesního zájmu“ prodavačů hrnců Zepter. Nicméně provádět souladný výklad s něčím, co vznikne až za 6 let a o čem dané osoby nemohly mít v rozhodný okamžik ani tušení, mi přijde problematické. A už vůbec nelze mluvit o „povinnosti eurokonformního výkladu“. S podobnou logikou by pak asi nebyl problém dovodit „povinnost“ souladného výkladu také na kauzy z let 80, na restituční spory či rozhodování o zániku ČS občanství z druhé poloviny 40 let.

Pro přesnost: nikdo netvrdí, že Ústavní soud nemohl v dané kauze využít právo ES jako zdroj inspirace, tedy jako přesvědčivý pramen pro výklad práva vnitrostátního. To je přirozeně možné i bez ohledu na temporální aspekty; Ústavní soud může kupříkladu současný výklad pojmu „dobré mravy“ naplnit za pomoci srovnání, mimo jiné i s právem ES. Toto vhodné srovnání však nelze konstruovat jako „povinnost“ souladného výkladu a pro jeho nerespektování rušit rozhodnutí nižších soudů. Analyzovaný judikát, ač věcně dochází dle mého názoru ke korektnímu závěru, pak kulhá právě v rovině argumentační a neschopností rozlišit mezi závazným a přesvědčivým působením práva ES ve vnitrostátním právu.

Ještě poznámka na okraj: k temporálním aspektům se ostatně vyjadřuje sama směrnice v čl. 10, kde stanoví:

„1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 1994. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.
Tato ustanovení jsou použitelná pro všechny smlouvy uzavřené po 31. prosinci 1994.“

Zákonodárce Společenství si tudíž byl vědom typu výkladových problémů, který by mohly nastat aplikací nových kritérií spotřebitelských smluv na stávající závazky a jasně říká, že ustanovení této směrnic se má aplikovat pouze do budoucna.