Plagiát roku, desetiletí...? Plzeňská etuda na téma „čeho všeho je český ‚akademik‘ schopen...“

Že je něco shnilého na plzeňské právnické fakultě, o tom se mluví potichu a občas i nahlas už nějaký ten pátek. Na Jiném právu na „zajímavé“ události v západočeské metropoli naposledy upozorňoval Michal Bobek. Přesto, když jsem byl upozorněn na dnešní článek v Lidových novinách, zůstal jsem zírat v němém úžasu. Nechci brát Lidovým novinám kredit za zveřejnění této kauzy, a proto v podrobnostech odkazuji na jejich dnešní vydání a články tam k tématu uveřejněné, zde se pouze omezím na velestručné shrnutí kauzy pro ty, kdo o ní ještě neslyšeli.

Lidové noviny upozornily, že proděkan plzeňské fakulty Ivan Tomažič prakticky kompletně opsal svou dizertační práci, kterou obhájil v r. 2006. Jeho školitelem byl druhý proděkan Milan Kindl a oponentem děkan fakulty Jaroslav Zachariáš, přičemž vskutku pikantní je, že i Zachariášův oponentský posudek je údajně totální plagiát, když pan děkan převzal několik let starý článek z Právních rozhledů. Práce jako taková prý neodpovídá ani svému názvu a představuje nesouvislý konglomerát různých děl jiných autorů...

Myslím, že veškerá slova jsou zde zbytečná. Nejhorší je, že se objevují hlasy, že celá záležitost je údajně jen špičkou ledovce praktik, mezi nimiž plagiátorství nemusí být nutně tou nejhorší. Jelikož však poměry na plzeňské fakultě osobně neznám, neodvažuji se vůbec soudit, jak závažná situace je, jakkoliv i tento samotný případ je bez nadsázky alarmující.

Každopádně nám „nezasvěceným“ nezbývá než čekat, co se ještě českým novinářům, případně orgánům činným v trestním řízení, podaří odhalit...

Celý příspěvek

Mohou a mají soudy přezkoumávat některá rozhodnutí politických stran?

Tvrdím, že dlouhodobě a nespravedlivě opomíjeným tématem stále a nepochopitelně zůstává vnitřní život českých politických stran. Nejsem si vědom toho, že by se tímto tématem soustavněji a do hloubky zabýval některý z politologů (pořád je jednodušší psát o politickém systému Nového Zélandu či o geopolitických zájmech Malawi než o průběhu primárek českých parlamentních stran) a nejinak tomu je i v oblasti práva.

Možná i proto se čas od času můžeme v tisku dočíst, jakým způsobem probíhaly „nábory členů“, příp. jak byla v rámci stranických primárek obsazována volitelná místa či jak se zametlo s vnitrostranickou opozicí, to však bez jakéhokoliv vyústění. Jako částečnou omluvu pro právníky je spravedlivé dodat, že pozitivní právo se vnitrostranické demokracii prakticky vůbec nevěnuje, takže z tohoto hlediska není – alespoň na první pohled - příliš o čem psát. V tomto postu budu vědomě provokovat za účelem zahájení diskuse (a možná mne někteří čtenáři budou definitivně považovat za šílence, příp. přinejmenším za soudcovského hyperaktivistu či soudcokrateina, zkráceně kreténa), když budu hájit argumentační pozici, že některá rozhodnutí politických stran by měla být soudně přezkoumatelná.

Základní problém spatřuji ve výkladu čl. 20 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení je totiž občanům ústavně zaručeno sdružovat se v politických stranách a v politických hnutích. Velmi zjednodušeně řečeno je pak možno toto právo vykládat buď jen v tom smyslu, že (1.) státní moc je nesmí omezovat a zasahovat do něj (zásada zdrženlivosti státu), anebo i tak, že (2.) stát by měl garantovat též alespoň v minimální míře jeho reálný výkon. Přitom je třeba vnímat toto právo ve spojení s čl. 5 Ústavy, podle něhož je politický systém založen na svobodné soutěži politických stran. Z tohoto článku Ústavní soud (zcela správně a v souladu s judikaturou zahraniční) dovodil, že politické strany jsou privilegované právnické osoby, vyjadřující veřejný zájem, u nichž je ústavně konformní přímé státní financování, příp. monopol podávání kandidátních listin v případě některých voleb.

A tady jsme u „jádra pudla“. Pokud totiž budeme zastávat první z uvedených výkladů, bude ústavnosti učiněno zadost tím, že každý člen politické strany, který bude dotčen vnitrostranickým rozhodnutím (např. bude ze strany vyloučen) má stále možnost založit si politickou stranu novou. Tento názor však považuji za nepřípadný.

Ve skutečnosti totiž ten, kdo má zájem se angažovat v některé politické straně, ji chce třeba jen podpořit, kandidovat za ni v komunálních volbách, ovlivnit vnitrostranické rozhodovací procesy apod. Nemá čas, chuť ani peníze na to, aby zakládal regionální či dokonce celostátní stranu novou a aspiroval s ní na převzetí politické moci a odpovědnosti s ní spojené. A je zcela legitimní, když očekává, že se tato strana bude k němu a k ostatním chovat demokraticky. Ostatně, tento požadavek stanoví i zákon o politických stranách (§ 4), podle něhož „vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány.“ Jinak řečeno, stát je oprávněn kontrolovat, zda politická strana splňuje základní atributy vnitrostranické demokracie, protože pokud by tomu tak nebylo, je dán zákonný důvod pro podání návrhu na pozastavení její činnosti, příp. dokonce na její rozpuštění (§ 13, § 14 ZPS). Výklad, který by lpěl na tom, že rozpustit stranu lze podle dikce zákona jen tehdy, jestliže je její „činnost v rozporu s § 4“, a jelikož ustanovení § 4 nezmiňuje fakticitu vnitrostranické činnosti, nýbrž toliko celkové vyznění stanov, považuji za zcela neudržitelný. Ve svých důsledcích by totiž znamenal, že stát musí srazit podpatky před jakoukoliv stranou např. vůdcovského typu, která zcela formálně předloží Ministerstvu vnitra fiktivní stanovy, stažené z webové adresy jiné politické strany, a za jejich zásadní nerespektování jí nic nemůže hrozit.

Soudní ochranu stanoví ZPS výslovně pouze ve vztahu k rozhodnutím orgánů strany, dotýkajícím se skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 16a). To znamená, že např. rozhodnutí o vyloučení ze strany soudně přezkoumatelné není. To ostatně dokládá i značně restriktivně orientovaná současná soudní praxe (zde bych rád poděkoval Pavlu Uhlovi za poskytnutí řady konkrétních příkladů).

Dávám tedy do diskuse otázku, zda by nebylo smysluplné umožnit soudní přezkum některých rozhodnutí strany. Za hraniční kritérium tohoto přezkumu považuji taková rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně se dotknout právní sféry konkrétní osoby. Takže vyňata ze soudního přezkumu by zůstala např. rozhodnutí o způsobu vedení volební kampaně, o výběru reklamní agentury, o uzavření či vypovězení koaliční smlouvy či o vstupu do opozice a naopak do kognice soudů by spadala rozhodnutí o vyloučení člena ze strany či nepřijetí do ní, o vyškrtnutí z kandidátní listiny anebo o zrušení celé základní organizace. Následný soudní přezkum by plně respektoval stranickou autonomii v tom směru, že by toliko kontroloval, zda strana ve svých rozhodnutích respektovala kritéria a procedury, která si sama ve svých vnitřních předpisech stanovila. Krátce řečeno: soudy by zásadně nemohly zpochybňovat kritéria, která si strany stanoví pro své členy (negativní lustrační osvědčení, bezúhonnost, neexistence dřívějšího členství v KSČ apod.), avšak pouze by dohlížely, zda tato vlastní pravidla strany dodržují. Ústavnost a zákonnost samotných těchto kritérií by se totiž přezkoumávala primárně v řízení o návrhu na pozastavení činnosti (příp. rozpuštění) politické strany, k čemuž je příslušný Nejvyšší správní soud.

Nechci nyní řešit, do které větve soudnictví by tento přezkum rozhodnutí stran měl spadat, zda do civilní či správní. Dovedu vyargumentovat obě řešení, nicméně to v této fázi není rozhodující. Dnes je namístě položit si alespoň otázku, zda by tento přezkum vůbec měl být umožněn. Ostatně, nebylo by to nic nového, došlo by jen k „narovnání“ s úpravou, týkající se obecného práva sdružovacího (viz § 15 zákona o sdružování občanů, zakládající právo člena sdružení napadnout rozhodnutí jeho orgánů u okresního soudu a požadovat určení, zda takové rozhodnutí je v souladu se zákonem a se stanovami). Upřímně řečeno, když se může soudit se svou organizací kterýkoliv Sokol, Orel či zahrádkář, proč by neměl mít stejnou možnost vyloučený člen politické strany, která - na rozdíl od běžného sdružení – má reprezentovat veřejný zájem a stát ji zcela otevřeně privileguje? Nemluvě již ani o tom, že nelze očekávat, že se bude demokraticky chovat navenek strana, která nedokáže respektovat minimum vnitřních demokratických pravidel.

Celý příspěvek

Návrh na zrušení zákona o vázaném mandátu – další horký brambor na Ústavním soudě

V médiích i v komentářích zde na blogu probleskla informace, že skupina senátorů podala Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona č. 162/2009 Sb., kterým se do jednacích řádů Senátu a Sněmovny zavedl institut tzv. vázaného mandátu člena vlády hlasujícího v Radě EU. Šlo mj. o zohlednění loňského nálezu ÚS ve věci Lisabonské smlouvy. Po přečtení stížnosti (přehledně i s přílohami dostupná zde, též zde, oficiální verze tady) mám pocit, že Ústavní soud bude i v následujících týdnech, ať chce či nechce, významným hybatelem české politické scény.

Návrh na zrušení předmětného zákona je totiž jedním ze dvou kroků, kterým se odpůrci Lisabonské smlouvy snaží na poslední chvíli přece jen zabránit její ratifikaci, případně alespoň vybojovat další parlamentní záruky vůči konání vlády na unijní úrovni. Druhým krokem by měl být již od května avizovaný návrh na opětovný předběžný přezkum ústavnosti Lisabonské smlouvy, tentokráte těch ustanovení, která nebyla předmětem přezkumu prvého. Právě tento úmysl prezentovaný senátory je jedním z důvodů (vedle irského referenda), proč prezident Klaus dosud nepřistoupil k ratifikaci LS. V této souvislosti je jistě na místě kritizovat senátory za to, že toto podání dosud neučinili. Nejdříve jej avizovali do konce června, pak do konce srpna, a přesto nyní, v polovině září, návrh na přezkum na ÚS stále neleží. Nemohou se pak jistě divit, že i lidé v této věci nezaujatí budou jejich počínání vnímat jako zdržovací taktiku, a to, vzhledem k prodlení od květnového hlasování, za taktiku senátorské funkce téměř nehodnou. Uznávám, že napsat kvalitní podání v takovéto věci není otázkou týdne či dvou, ale 4 měsíce, to je již přece jen trochu dlouhá doba. Polehčující okolností jim snad může být pouze skutečnost, že místo jednoho návrhu předkládají nakonec návrhy dva, a pokud je píše tatáž osoba, času bylo třeba více. Ale i tak mělo být v silách ctihodných senátorů, aby tuto záležitost zorganizovali výrazně rychleji. Takto se najde jen málokdo, kdo by pochyboval, že záměrné zdržování bylo jejich cílem.

Nyní však se podívejme trochu blíže na onen první krok, který zatím učinili. Jak už jsem naznačil, byl to krok překvapivý a zřejmě neplánovaný, alespoň jej tedy dopředu nikdo z „protilisabonských“ senátorů neavizoval. Zřejmě se jednalo o reakci na nález německého ÚS k Lisabonu, který navrhovatelům vnukl myšlenku napadnout Lisabon ze dvou stran, nejen přímo, ale i nepřímo přes zákon o vázaném mandátu. Ostatně navrhovatelé v bodě 57 svého návrhu sami uvádějí:

„Navrhovatelé nezastírají, že při přípravě tohoto podání záměrně vyčkávali na rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu, aby si potvrdili své vlastní teze, popř. se nechali inspirovat, protože je jim známo, že názory obou ústavních soudů, českého i německého, jsou si zpravidla velmi blízké [...]“

A čím, že se to senátoři vlastně inspirovali? Vzhledem k tomu, že podrobné informace k celému vývoji lze najít v návrhu samém, pro účely tohoto postu se dopustím následujícího hrubého zjednodušení:

Německý ÚS se mimo jiné vyjadřoval i k tzv. passerelám Smlouvy, což jsou ustanovení, které umožňují jednomyslným rozhodnutím Rady (někde doplněným souhlasem Evropského parlamentu, výjimečně jsou podmíněny neexistencí veta ze strany parlamentu národního – podrobněji srov. body 10-22 návrhu) změnu některých ustanovení primárního práva (tedy zakládacích Smluv) či změnu přijímací procedury sekundárního práva (typicky z požadavku jednomyslnosti na požadavek kvalifikované většiny při hlasování v Radě). Německý ÚS byl k passerelám povětšinou neúprosný a pro některé z nich stanovil, že jakékoliv jejich využití vyžaduje přijetí zákona podle čl. 23/1 a 2 Základního zákona, což v zásadě znamená, že to bude vyžadovat obdobnou proceduru jako přijetí samotného Lisabonu (resp. zákonů uvádějících jej do něm. právního řádu). Tím využití passerel postavil v zásadě na roveň jakékoliv jiné revize primárního práva, tj. němečtí zákonodárci budou muset při využití passerely dělat něco podobného, co je čekalo při schvalování samotné Lisabonské smlouvy (podrobněji k tomuto aspektu německého rozhodnutí můj post zde).

Senátoři se nyní ve světle tohoto německého rozhodnutí pokouší (re)interpretovat lisabonský nález českého ÚS, který se těm nejproblematičtějším passerelám také věnoval (zejm. v bodě 156-167). Oné pasáži rozhodnutí ÚS jsem se podrobně věnoval např. zde, a proto opět jen stručné připomenutí:

ÚS došel k závěru, že ani ta passerela, která umožňuje rozhodnutím Rady měnit některé části zakládacích Smluv (Čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU umožňuje zjednodušený postup přijímání změn třetí části Smlouvy o fungování Evropské unie, zahrnující mj. vnitřní trh, volný pohyb osob a služeb, volný pohyb zboží, kapitálu a plateb, pravidla hospodářské soutěže, hospodářskou a měnovou politiku, atd...) ani ta, která mění hlasovací proceduru z jednomyslnosti na kvalifikovanou většinu (čl. 48 odst. 6 Smlouvy o EU ve znění Lisabonu) nepředstavují přenos pravomocí ve smyslu čl. 10a Ústavy (srov. body 160-161 nálezu). Připomínám, že jsem tento postoj Soudu považoval za chybný a hlavně nedostatečně odůvodněný, ale to nemění nic na tom, že takto ÚS zkrátka rozhodl. Zároveň však Soud v bodech 165-167 uvedl následující (zkrácená citace převzatá z bodu 2 návrhu senátorů, zvýraznění moje):

„165. V této souvislosti však nelze nevidět, že zatím neexistují navazující ustanovení právního řádu České republiky, která by umožnila realizaci rozhodovacích procedur stanovených v šestém a sedmém odstavci čl. 48 (Maastrichtské smlouvy – pozn. navrhovatelů) na vnitrostátní úrovni. Neexistence těchto procedur se sice sama o sobě otázky ústavnosti Lisabonské smlouvy přímo nedotýká, poněvadž však Lisabonská smlouva předpokládá ingerenci vnitrostátních parlamentů, vláda jako předkladatel Lisabonské smlouvy (a ten, kdo ji na úrovni EU vyjednal) by to měla včas a dostatečně návrhem relevantních procedur na vnitrostátní úrovni reflektovat, měla by zajistit kompatibilitu Smlouvy a její provázanost s ústavním pořádkem České republiky, a to nejen s ohledem na účast Parlamentu, nýbrž i s ohledem na možnost předběžného přezkumu změny Smluv Ústavním soudem. Je totiž zřejmé, že požadavek určitosti přenesených pravomocí se vztahuje nejen k jednání orgánů EU, ale i orgánů České republiky, pokud je jejich součinnost nezbytná k přijetí rozhodnutí EU, které se přenesených pravomocí bezprostředně dotýká.
166. Za této situace je třeba jasně vymezit roli, kterou budou hrát jednotlivé komory Parlamentu, a jejich vzájemný vztah. Jde zejména o uplatňování práva veta národních parlamentů k usnesení Evropské rady (čl. 48 odst. 7); to je velmi významná kontrolní pravomoc a odpovědnost, která je jedním ze základních postulátů Lisabonské smlouvy, a to i s ohledem k dodržování principu subsidiarity. Na nejasnosti v tomto směru upozorňuje například 7. usnesení Stálé komise pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury ze 14. schůze, konané dne 27. března 2008, k návrhu stanoviska ke vztahu Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství a ústavního pořádku České republiky v bodu 3.
167. Za druhé, je třeba zajistit kontrolu rozhodnutí přijatého na základě článku 48 odstavce 6, 2. pododstavce, Ústavním soudem České republiky z hlediska souladu takového rozhodnutí s ústavním pořádkem. … Pouze tak lze garantovat, že přenesením pravomocí … nedává Česká republika možnost přijmout na základě tohoto ustanovení rozhodnutí, které by bylo v rozporu s ústavním pořádkem českého státu.“

Čeští zákonodárci tento „příkaz“ ÚS provedli právě napadeným zákonem č. 162/2009. Zde uložili pro většinu passerel obsažených v Lisabonské smlouvě (přičemž ovšem zapomněli na některé passerely v oblasti trestního práva – srov. čl. 82 odst. 2 písm. d) a čl. 86 odst. 1 a odst. 4 Smlouvy o fungování EU ve znění Lisabonu – zajímavé je, že toho si senátní podání nevšímá) povinnost souhlasu obou komor Parlamentu, kterého bude tedy třeba k zaujetí pozice zástupce vlády v Radě EU při hlasování o rozhodnutí o využití příslušné passerely.

Návrh senátorů shrnuje zákonem provedené úpravy takto (bod 59 návrhu):

„V rámci jednacích řádů obou komor lze vysledovat celkem tři skupiny passerell, každé z nich přísluší jiná procedura projednávání:

První skupinu passerell představuje zjednodušený postup přijímání změn podle článku 48 odst. 6 Maastrichtské smlouvy. Jednací řády je považují za mezinárodní smlouvy a vyžadují k jejich schválení v Evropské radě předchozí souhlas Sněmovny i Senátu.

Druhou skupinu představují obecná přechodová klauzule podle článku 48 odst. 7 Maastrichtské smlouvy a speciální passerela podle článku 81 odst. 3 Římské smlouvy. Tato ustanovení sama o sobě požadují, aby rozhodnutí podle nich učiněná byla předložena národním parlamentům s tím, že každý národní parlament je může do 6 měsíců odmítnout, tedy fakticky vetovat. Neodmítne-li v této lhůtě některý z parlamentů uvedené rozhodnutí, smí je Evropská rada přijmout. Jednací řády tento postup přejímají bez dalšího.

Do třetí skupiny passerell spadají všechny ostatní speciální passerely a doložka flexibility. Novela jednací řádů pro ně vyžaduje předchozí výslovný souhlas obou komor Parlamentu.“

Senátní návrh vychází z toho, že všechny passerely je třeba považovat za změnu mezinárodní smlouvy sui generis, a proto je třeba zrušit a interpretovat (protože Ústavní soud může zákony či jejich ustanovení jen derogovat, senátoři požadují, aby zároveň uvedl, jak by ústavně konformní úprava měla vypadat tam, kde souladu nelze dosáhnout jen derogací) ustanovení předmětného zákona takovým způsobem, aby byly schvalovány stejným způsobem jako mezinárodní smlouvy a navíc, aby se tak dělo třípětinovou většinou jako v případě smluv podle čl. 10a Ústavy.

Hlavní idea návrhu senátorů je shrnuta v bodě 39:

„Pokud bychom se přiklonili k [...] názoru, [...] že tzv. pravé passerelly a doložka flexibility nejsou mezinárodními smlouvami, museli bychom se ptát, čím tedy vlastně jsou? Odpověď by nutně zněla, že jsou rozhodnutími nikoli členských států, ale orgánů EU samotné, a že EU zde tedy sama v určitém rozsahu může měnit primární právo EU. Tím bychom se však dostali do rozporu s úvodní tezí, že členské státy musejí zůstat pány smluv, s tezí Ústaního soudu samotného, že i po vstupu Lisabonské smlouvy v platnost zůstane EU pouhou mezinárodní organizací. To by znamenalo – s odvoláním se na názory Ústavního soudu citované zde v odstavci 35 výše [senátoři citují body 97, 132, 145-6 nálezu ÚS] – že tato ustanovení Lisabonské smlouvy o passerellách odporují české ústavě. Proto pouze výklad, že použití všech passerell – passerell v nejširším slova smyslu – znamená ad hoc sjednání mezinárodní smlouvy sui generis, umožňuje se tomuto závěru vyhnout.“

Přiznávám, že tuto konstrukci považuji za velice chytrou. Přesto se však z ní může ÚS dostat, a to právě díky svému spornému výkladu uvedených passerel. ÚS totiž řekl, že uvedené passerely nepovažuje za přenos kompetencí ve smyslu čl. 10a. Na druhé straně se sice domáhal možnosti rozhodnutí učiněné na základě passerel kontrolovat, ale to se dá chápat tak, že chce dohlédnout na to, aby v konkrétním případě to k přenosu pravomocí Unie opravdu nevyužila, třebaže Lisabonská smlouva jako taková jí to podle ÚS neumožňuje. Pokud tedy bude chtít být konzistentní se svým předcházejícím nálezem, bude muset ÚS říci, že již loni uvedl, že se o přenos kompetencí nejedná (protože (parafrázuji) „jde přece jen o hlasování“ či „vždyť Lisabonská smlouva nám to sama říká, že to přenos není“) a třípětinová většina nutná pro smlouvy o přenosu kompetencí tedy není na místě.

Stále však by mohli senátoři trvat na tom, aby zákon byl upraven a interpretován tak, aby všechny passerely měly režim minimálně stejný jako schvalování obyčejných mezinárodních smluv, což v současné chvíli nesplňuje především druhý okruh passerel. I z toho se však Ústavní soud může dostat, pokud uvede, že jeho loňský nález je nutno chápat tak, že členské státy zůstávají pány Smluv pouze tam, kde by docházelo k přenosu kompetencí, neboť jen v takovém případě jde o kompetenz-kompetenz a přenos suverenity. V ostatních případech (tedy i u passerel, které ÚS jako přenos kompetencí nevnímá) se jedná o změny primárního práva, které může činit i Rada jakožto orgán EU, aniž by to porušovalo tezi, že pány Smluv zůstaly členské státy.

Neříkám, že by se mi takový postup ÚS líbil, ale na základě jeho loňského nálezu by nebyl ani překvapivý ani nekonzistentní. Chybu udělal podle mého ÚS již loni, teď je otázka, zda ji dodatečně (přímo či nepřímo) přizná a dá senátorům za pravdu. V současné chvíli totiž stojí mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně nepříliš přesvědčivá pasáž loňského vlastního nálezu, na straně druhé senátoři odvolávající se na přesvědčivý postoj německého ÚS, který je pro brněnské soudce zjevně velkým idolem (není myšleno ironicky, německý ÚS si respekt absolutně zaslouží). A jestliže, jak nám bylo v minulých dnech opět připomenuto, názory něm. ÚS slouží jako zásadní argument v rozhodování Ústavního soudu českého, pak bude na místě, aby se ÚS při případném nevyhovění senátnímu návrhu vypořádal s tím, proč se v tomto případě odchyluje od názoru svého německého kolegy (dalo by se říci, že ten se na konci června vlastně odchýlil od listopadového názoru českého ÚS – jak jen mohl!). Jinak by totiž mohl být český Ústavní soud legitimně obviněn z toho, že jeho komparatistika je trochu, eufemisticky řečeno, selektivní, tj. „komparuji, jen když se mi to hodí k tomu, čeho chci od začátku dosáhnout...“

Senátní návrh obsahuje ještě další zajímavé podněty, které by mohly vydat na blogovací seriál, ale tentokrát je ponechám případné diskusi a zde je naťuknu jen velice zběžně.

Senátoři napadají úpravu žaloby na porušení zásady subsidiarity aktem EU, kterou může podle Lisabonu nově podat i komora vnitrostátního Parlamentu. Úprava zákona je zde vskutku dosti zvláštní, když požaduje, aby pouhý návrh na podání žaloby (tj. nikoliv samotné podání žaloby, ale pouhý návrh na to, aby se daná komora usnesla, že žalobu podá) předložilo 17 senátorů nebo 41 poslanců. Zde skutečně došlo zřejmě k chybě při převzetí nevhodné analogie ze zákona o ÚS a opravdu lze pochopit námitku senátorů, že

„[c]itovaná ustanovení představují drastické omezení možnosti Senátu, resp. Poslanecké sněmovny předložit Soudnímu dvoru EU žalobu – jednak nutí zjišťovat podporu takovému návrhu ještě před jeho projednáním, v rozporu se samotným smyslem jednání Parlamentu, jednak eliminuje malé politické strany tím, že umožňuje projednání žaloby komorou fakticky pouze na návrh velkých politických stran disponujících alespoň 17 senátory anebo 41 poslanci [...].“ (bod 74)

Podrobněji odkazuji na body 69-80 senátního podání. Domnívám se, že zde je vysoká šance, že by ÚS mohl vyhovět.

Senátní návrh také obsahuje dlouhé exposé na téma demokratického deficitu EU (body 81-98), na které navazuje konkrétním požadavkem, aby ÚS vyjádřil názor, že nominace zástupců ČR v unijních institucích (komisař, členové Soudního dvora, apod., viz bod 99) by měl schvalovat Parlament (některá z jeho komor apod., návrh uvádí různá řešení). Domnívám se, že dovozovat takovýto konkrétní požadavek, jakkoliv třeba chvályhodný, z české Ústavy, je dosti sporné. Navíc je podle mého obecně problematické navrhovat ÚS, aby šel do takovýchto podrobností při stanovení toho, co všechno v českých právních předpisech chybí, aby bylo možno ratifikovat LS.

Ale senátní návrh pokračuje v tomto stylu dále a požaduje další a další pozitivní deklarace toho, co uvedený zákon neobsahuje. Dělá to nicméně, musí se uznat, poměrně dobře, protože apeluje na ješitnost ÚS, když zdůrazňuje jeho roli nejvyššího ochránce ústavnosti, zdůrazňuje, jak musí kontrolovat ESD při výkonu jeho pravomocí, jak nás ochrání před zrušením Benešových dektretů (tuto agitační pasáž ovšem považuji za juristicky zdaleka nejslabší) apod. (srov. body 104-117). Některé z těch apelů jsou samozřejmě zbytečné, protože ÚS již dříve uvedl, že je konečným arbitrem ústavnosti i ve vztahu k právu EU (po vzoru německého Maastrichtského rozhodnutí), takže v tomto směru se senátoři vlamují do otevřených dveří. Šanci na úspěch však mají ty námitky, které upozorňují na to, že stále chybí úprava řízení, kterým by ÚS mohl kontrolovat „výkon“ passerel a kterou přitom ve svém Lisabonském nálezu výslovně požadoval (viz výše, body 165-167 českého Lisabonu). V tomto směru by bylo asi překvapením, kdyby ÚS prohlásil, že je možné ratifikovat, třebaže uvedená opatření, jež požadoval, přijata nebyla (zvláště když se týkají rozšíření jeho kompetencí).

Senátoři shrnují, co všechno chybí v českém právním řádu, v dlouhém seznamu bodu 118. Dokud nebudou tyto předpisy přijaty, nemůže být podle nich LS ratifikována a senátoři žádají ÚS, aby to výslovně konstatoval. V bodě 120 senátoři uzavírají:

„Zvláštním důvodem nemožnosti ratifikovat Lisabonskou smlouvu je samotný tento návrh na zrušení vybraných ustanovení zákona 162/2009 Sb., pro jejich rozpor s ústavou. Tento návrh sice primárně směřuje proti vybraným ustanovením novely jednacích řádů obou komor Parlamentu, současně se ale mimořádně úzce dotýká Lisabonské smlouvy samotné, resp. její aplikace. Proto je třeba i na předmětný návrh mutatis mutandis aplikovat druhou větu článku 87 odst. 2 Ústavy České republiky, zakazující ratifikaci mezinárodní smlouvy do doby, než o ní rozhodne Ústavní soud.“

Co říci závěrem? Je nepochybné, že pokud Irové na začátku října vysloví souhlas s LS v referendu, bude ČR pod neuvěřitelným tlakem ze strany EU, jakožto poslední země, která dosud neratifikovala. Za této situace bude muset ÚS rozhodovat o návrhu, který se, jak jsem naznačil výše, zdá v mnoha směrech opodstatněný (kvalitou argumentace je s loňským podáním Senátu nesrovnatelný) a těžko jej lze jen tak lehce smést ze stolu. Doufám, že ÚS ukáže, že ani jeho „statečnost“ není selektivní a bude se návrhem zabývat důkladně a nebude se případně bát přidělat našemu „nefunkčnímu“ Parlamentu v souvislosti s LS novou práci.

Od senátorů naopak očekávám, že okamžitě (již včera bylo pozdě) podají i slibovaný návrh na předběžný přezkum a že i tomu se dostane na ÚS pozornosti, kterou si zaslouží (res judicata to vzhledem k loňskému nálezu být nemůže (stoprocentně nikoliv v případě, kdy budou napadena jiná ustanovení než vloni), jakkoliv se k mému překvapení najdou tací, kteří jsou vážně ochotni tvrdit opak), a že celou tu anabázi s Lisabonskou smlouvu budeme mít konečně z krku, ať již na konci bude její ratifikace či cokoliv jiného (zde si vůbec netroufám spekulovat, jaká by byla reakce, kdyby ČR nakonec neratifikovala).

Chybou by každopádně bylo, kdyby se to na ÚS pod tlakem domácí i zahraniční politiky snažili vyřídit co nejrychleji za každou cenu a riskovali tak nejen blamáž nepřesvědčivého odůvodnění, ale i potvrzení názoru, že mají sice koule „domácí,“ ale do těch „evropských“ ještě nedorostli (viz výborná teorie Davida Kosaře;) )

Však ona se Unie nezboří, když bude Lisabon třeba až v lednu nebo únoru. To mi věřte;-)

Celý příspěvek

Jak se s Kyriánem nemazali

Omlouvám se za ten levný titulek, ale nedalo mi to; poté, co jsem prolétl včerejší stanovisko generálního advokáta Jana Mazáka ve věci Věci C-233/08, Kyrián proti Celnímu ředitelství Tábor, nemohu jinak.

Stanovisko naleznete zde. Ve věci se v podstatě jedná o to, že panu Kyriánovi doručily německé úřady skrze české celní úřady platební výměr nedoplatků na spotřební dani. Problematické aspekty při doručení (a následné exekuci) byly dva: za prvé, podle českého práva by se asi nejednalo o řádné doručení (klasika – 3 generace Milanů Kyriánů na stejné adrese, správní úřad nespecifikoval r.č. nebo datum narození) a za druhé, české správní úřady poslaly Kyriánovi krásný „Bescheid“ v němčině bez překladu.

Oba okruhy problémů pak byly Nejvyšším správním soudem předloženy jako předběžné otázky Soudnímu dvoru. NSS se ptal na to, zda český soud může k námitce povinného zkoumat vykonatelnost německého exekučního titulu a jeho řádné doručení a dále pak zda je možné doručit v jiném jazyce, než kterému povinný rozumí a který je úředním jazykem v doručovaném státě.

To, že tedy Soudní dvůr řekne, že vykonatelnost exekučního titulu z jiného členského státu zkoumat nelze, to sice není zrovna „user-friendly“ právní názor, ale dá se zastávat. Předmětná směrnice o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření sice na to není vůbec procesně uzpůsobena (nemá komplexní úpravu jako třeba nařízení 44/2001 pro civil), ale dobře. Poněkud mě ale zarazil bod 21 stanoviska, kde se praví:

„Článek 12 směrnice 76/308, který vyjasňuje otázku příslušnosti soudu, ke kterému má být podána žaloba, a ukládá povinnost za určitých okolností přerušit řízení o vymáhání pohledávky nebo nahradit všechny vymožené částky a všechny případné náhrady, tím skutečně směřuje k tomu, aby byla zajištěna právní jistota a ochrana práva dotyčných osob na obhajobu. Ačkoliv by tedy mohla dotyčná osoba snadněji podat žalobu například v členském státě svého bydliště nebo sídla, skutečnost, že jí pravidla upravující příslušnost obsažená v článku 12 směrnice 76/308 ukládají, aby podala žalobu v jiném členském státě, této osobě neodepírá přístup k soudu ani nepřiměřeně nezasahuje do jejího práva na obhajobu. Tím, že článek 12 směrnice 76/308 zajišťuje předvídatelnost volby soudu, ve skutečnosti podle mého názoru posiluje zásadu účinné soudní ochrany.“

Nevím. Často mám dojem, že v právní argumentaci je nejlepší argument empatický. Předpokládám, že autor textu má tedy dobré zkušenosti s tím, jak si poté, co dostane nějaký „Bescheid“ v jazyce, kterému nerozumí, sbalí raneček a za předpokladu, že mu již dávno neuplynuly všechny lhůty, se vydá do Finska odžalovat si svůj výměr. Na cestu si bude patrně broukat, jak byla právě posílena jeho „zásada účinné soudní ochrany“. Ledasco asi také řekne to, že si autor textu představuje, že při žalobě ve správním soudnictví dochází k „volbě soudu“ (v angličtině, ve které bylo stanovisko předneseno, stojí „choice of forum“). Myslím, že až se české daňové subjekty dozvědí, že v rámci žaloby na neplatnost celního/daňového výměru mají volbu soudu, jistě je to potěší.

Příslovečná kůstka v krku mi ale zaskočila při čtení návrhu „odpovědi“ generálního advokátu na druhou otázku. V podstatě se jedná o jeden odstavec následujícího znění:

„Podle mého názoru je otázka, zda musí být žalobci doručen překlad daňového výměru, otázkou vykonatelnosti uvedeného výměru, a musí být tedy přezkoumána příslušným orgánem členského státu, ve kterém má sídlo dožadující orgán, v projednávané věci příslušným orgánem Spolkové republiky Německo. Domnívám se proto, že v souladu s čl. 12 odst. 1 směrnice 76/308 není předkládající soud orgánem příslušným k přezkumu vykonatelnosti daňového výměru a že druhá otázka položená uvedeným soudem je hypotetická, a tedy zjevně nepřípustná.“

Tak tohle je ukázkové „non-sequitur“. V první větě tohoto odstavce generální advokát vlastně odpovídá na předloženou otázku věcně, tedy že jazyk doručení je otázkou vykonatelnosti, kterou přísluší přezkoumat pouze soudům dožadujícího státu (tady už asi volba soudu neplatí), aniž by to ale jakkoliv odůvodnil, a v druhé větě stejného odstavce říká, že na předloženou otázku neodpoví, protože je hypotetická.

Z hodně ustálené judikatury Soudního dvora bych vnímal, že „hypotetická“ otázka je hrubě něco jiného … Tak nevím. Rádi výstupy generálních advokátů na Jiném právu chválíme, ale toto vážně nelze.

Celý příspěvek

Účetnictví jednoduše. Díl 1.

Vážení čtenáři, vím, že účetnictví je nepopulární a otevírat jím své zářijové hostování (děkuji za pozvání) poněkud netaktické. Přesto Vás požádám, abyste tématu dali šanci – a já Vám zase slíbím, že se jej pokusím podat tak srozumitelně, jak jen dovedu (za cenu jistých, ne však zásadních zjednodušení). Pokud uspěji, možná zjistíte, že základy účetnictví jsou vlastně triviální a že se mohou docela hodit.

Představme si, že jsme 1. ledna založili obchodní společnost, abychom si otevřeli obchod se zmrzlinou. K tomu potřebujeme (a obchodní zákoník vyžaduje) určitou počáteční investici – vezmeme vlastních 200 tis. Kč a vložíme je do společnosti jako základní vklad: tyto peníze se staly majetkem naší společnosti.

Rozvaha k 1. 1.
Peníze		200	Základní kapitál		200

Součet

200

Součet

200

Uvedené schéma představuje rozvahu: základní účetní výkaz, který napravo znázorňuje pasiva (tedy odkud se prostředky vzaly – byly do společnosti vloženy při založení) a nalevo aktiva (tedy jakou tyto prostředky mají formu – všechen majetek společnosti má zatím formu peněz). Rozvaha ukazuje účetní situaci společnosti k určitému okamžiku: je jako fotografie, ne jako film. K 1. lednu rozvaha naší společnosti vypadala, jak znázorněno výše; k 2. lednu může vypadat zase jinak.

Pozn.: Pro vlastní účely si společnost může sestavit rozvahu každý den – nebo třeba každou hodinu. Pro účely zejména daňové musí obchodní společnosti sestavit rozvahu ke konci každého účetního roku. Společnosti, které mají akcie na burze, pak musí uveřejňovat své finanční výkazy čtvrtletně či pololetně.

---

Prvního února jsme si půjčili 100 tis. Kč od banky:

Rozvaha k 1. 2. (po získání úvěru)
Peníze	200 + 100 =	300	Základní kapitál		200
			Bankovní úvěr	0 + 100=	100

Součet

300

Součet

300

Pozn.: Položka „Peníze 200 + 100 = 300“ značí, že před provedením operace (půjčením si peněz) jsme měli v hotovosti 200 tis. Kč, v důsledku provedené operace se nám hotovost zvýšila o 100 tis. Kč, a tedy po provedení operace máme hotovost 300 tis. Kč. Dluh „Dluh vůči bance 0 + 100 = 100” značí, že k před provedením operace jsme “měli” vůči bance dluh 0 Kč (tedy neměli vůči ní žádný dluh), v důsledku provedení operace se nám dluh vůči bance zvýšil o 100 tis. Kč, a tedy po provedení operace vůči bance dlužíme 100 tis. Kč. Ostatní položky rozvahy se nezměnily.

Dluh vůči bance uvádíme v rozvaze napravo, tedy na straně, kde se vykazuje, odkud se prostředky vzaly (proč máme další majetek? protože nám na něj půjčila banka). O tutéž částku se nám ovšem zvýší i položka “Peníze” nalevo, neboť nově nabytý majetek musí projevit v nějaké formě, zde ve formě peněz přibyvších půjčkou na účtu. Aktiva (či jejich část) mohou přirozeně svou formu změnit, jak uvidíme hned dále.

Pozn..: Odlišujme pojmy majetek a čistý majetek (srov. i § 6 odst. 1 ObchZ vs. § 6 odst. 3 ObchZ). Předpokládejme, že: nemám žádný majetek; půjčíte mi 200 tis. Kč; za tuto částku si koupím automobil. Pak tento automobil nepochybně vlastním (mám ve svém majetku): můj majetek pak bude mít hodnotu 200 tis. Kč (přestože ještě před chvílí, než jste mi půjčili, měl hodnotu 0). Jestliže bych od hodnoty celého svého majetku (automobilu v ceně 200 tis. Kč) odečetl výši svého dluhu vůči Vám (rovněž 200 tis. Kč), dopočetl bych se svého čistého majetku. Ten je přirozeně nulový – jak před půjčkou peněz a koupí automobilu, tak i po nich.

---

Prvního března, nakoupíme za naše peníze pojízdný chladící stánek (který je nám ihned dodán): zaplatíme za něj 50 tis. Kč. Tato operace se projeví v naší rozvaze dvěma způsoby: Jednak se sníží položka peníze na 250 tis. Kč (=300 – 50). Jednak se nám mezi aktivy objeví stánek v pořizovací ceně 50 tis. Kč.

Rozvaha k 1. 3. (po nákupu stánku)
Stánek	0 + 50 =	50	Základní kapitál		200
Peníze	300 - 50 =	250	Bankovní úvěr		100

Součet

300

Součet

300

Jak vidíme, na straně pasiv se nic nezměnilo – veškerý majetek společnosti je stále financován stejným způsobem (200 základního vkladu, 100 úvěru); tento majetek pouze z části změnil formu (peníze->stánek).

---

Prvního dubna ještě nakoupíme sto balení zmrzliny – tato balení zaplatíme ihned, avšak mají nám být dodány až následující měsíc. Pro jednoduchost předpokládejme, že jedno balení stálo 1 tis. Kč, a že tedy celkové výdaje při nákupu činy 100 x 1 tis. Kč = 100 tis. Kč. – o tuto částku se nám sníží peníze (za nákup balení jsme platili ihned).

Co za tyto peníze získáme? Ne ještě balení se zmrzlinou (ta nám budou dodána terpve za měsíc), avšak pohledávku za dodavatelem--právo na získání zmrzliny. Toto právo představuje jednu z forem, v jaké se projevuje majetek naší společnosti (jako mohu prodat či zastavit třeba stánek, tak mohu prodat či zastavit i naši pohledávkou), a proto leží v rozvaze nalevo.

Rozvaha k 1. 4. (po nákupu zmrzliny)
Stánek		50	Základní kapitál		200
Peníze	250 - 100 =	150	Bankovní úvěr		100
Pohledávka-zmrzlina	0 + 100 =	100

Součet

300

Součet

300

---

Měsíc na to, 1. května, jsou nám balení zmrzliny skutečně dodána:

Rozvaha k 1. 5. (po dodání zmrzliny)
Stánek		50	Základní kapitál		200
Peníze		150	Bankovní úvěr		100
Zmrzlina	0 + 100 =	100
Pohledávka-zmrzlina	100 - 100 =	0

Součet

300

Součet

300

Jak jsme viděli, v důsledku dodávky zmrzliny se položka Pohledávky „přelije“ do položky Zmrzlina.

---

Prvního června se nám podaří najednou prodat 50 balení zmrzliny, jedno balení za 1200 Kč. (Za zmrzlinu je nám okamžitě zaplaceno.)

Celou operaci rozdělme do dvou (pomyslných) kroků:

V prvním kroku odebereme 50 balení zmrzliny ze skladu a vznikne nám náklad-ztráta – ve výši 50 tisíc, neboť při nákupu jsme za jedno balení zmrzliny zaplatili 1000 Kč, což vynásobeno 50 (počet balení odebraných z rozvahy) činí právě 50 tis. Kč:

Rozvaha k 1. 6. (po kroku 1: odebrání zmrzliny z rozvahy)
Stánek		50	Základní kapitál		200
Peníze		150	Zisk/ztráta	0 - 50 =	-50
Zmrzlina	100 - 50 =	50	Bankovní úvěr		100

Součet

250

Součet

250

(Před „spotřebováním“ zmrzliny jsme ji měli za 100 tis. Kč; spotřebovali jsme jí za 50 tis. Kč; tzn. po provedení operace máme zmrzliny za 50 tis. Kč. Před „spotřebováním zmrzliny jsme dosud neměli žádný zisk ani ztrátu; v důsledku „spotřebování“ zmrzliny nám vznikla ztráta 50 tis. Kč.)

Ve druhém kroku zaúčtujeme 60 tis. Kč jako cenu, za kterou zmrzlinu prodáváme našim zákazníkům-odběratelům. O těchto 60 tis. Kč se zvýší položka „Peníze“ (předpokládáme, že je nám zaplaceno okamžitě). Tato platba představuje zisk, a tedy o ni položku Zisk/Ztráta zase zvýšíme (poté, kdy byla v prvním kroku snížena).

Rozvaha k 1. 6. (po kroku 2: zaúčtování platby za zmrzlinu)
Stánek		50	Základní kapitál		200
Peníze	150 + 60 =	210	Zisk/Ztráta	-50 + 60 =	+10
Zmrzlina		50	Bankovní úvěr		100

Součet

310

Součet

310

A skutečně: celou operací nám vznikl zisk 10 tis. Kč – prodali jsme za 60 tis. Kč zmrzlinu, kterou jsme nakoupili za 50 tisíc.

Jen pro názornost si spojme dvě předchozí tabulky do jedné, tedy ukažme veškeré změny, kterými prošla v důsledku prodeje zmrzliny a zaúčtování platby rozvaha k 1. červnu oproti rozvaze k 1. květnu:

Rozvaha k 1. 6. (po obou krocích: prodeji zmrzliny a zaúčtování platby)
Stánek		50	Základní kapitál		200
Peníze	150 + 60 =	210	Zisk/ztráta	0 + 10 =	+10
Zmrzlina	100 - 50 =	50	Bankovní úvěr		100

Součet

310

Součet

310

Proč položka Zisk/Ztráta leží na pravé straně rozvahy, tj. na straně pasiv? Protože tak jako ostatní pasiva odpovídá na otázku, odkud se vzaly prostředky na pořízení majetku společnosti (jehož jednotlivé formy znázorňuje levá strana rozvahy—strana aktiv). Tak na otázku „proč máš svůj majetek, svá aktiva?“ může obchodní společnost odpovědět: -- protože jsem si ho pořídila ze základního vkladu; -- protože mi na něj někdo půjčil; -- nebo protože jsem si na něj svou předchozí činností vydělala.

---

Princip podvojného účetnictví: Asi jste si povšimli, že ve všech výše znázorněných rozvahách se aktiva rovnala pasivům (tj. součet čísel na levé straně rozvahy se rovnal součtu čísel na pravé straně rozvahy – srov „Součet“ uvedený pod tabulkami). To není náhoda. Že se aktiva vždy musí rovnat pasivům, je základní pravidlo účetnictví. Lze si říci, že tak to prostě je, anebo si třeba vzpomenout, že aktiva (levá strana rozvahy) a pasiva (pravá strana rozvahy) představují dvojí pohled (každý z jiného úhlu) na tutéž skutečnost -- zleva, v jaké formě se majetek společnosti nachází, zprava, z jakých zdrojů společnost tento majetek pořídila (děkuji, Christabel).

Řekněme, že 1. července se v důsledku naší nepozornosti při obsluze chladícího stánku zkazila veškerá zbývající balení zmrzliny – vyhodíme je do koše. Nepochybně tak položka Zmrzlina (na levé straně rozvahy) klesne z 50 na 0 (přičemž tu již není žádná další položka na levé straně aktiv, která by se v důsledku zkažené zmrzliny změnila). Aktiva se však musí vždy rovnat pasivům (základní pravidlo účetnictví), a tedy není možné, aby aktiva klesla o 50, zatímco pasiva se nezměnila. A skutečně: zkažení zmrzliny se promítne do „vyrovnávací“ položky Zisk/Ztráta (když je zřejmé, že žádnou jinou položku na pravé straně pasiv nemohlo ovlivnit).

Rozvaha k 1. 7. (po vyhození zmrzliny)
Stánek		50	Základní kapitál		200
Peníze		210	Zisk/ztráta	10 - 50 =	-40
Zmrzlina	50 - 50 =	0	Bankovní úvěr		100

Součet

260

Součet

260

Pro názornost si uvědomme, jak probíhal prodej zmrzliny 1. června (v prvním kroku jsme odebrali z rozvahy zmrzlinu za 50 tis. Kč a vznikla nám ztráta 50 tis. Kč; teprve ve druhém kroku jsme zaúčtovali platbu od zákazníků ve výši 60 tis. Kč, čímž se o 60 tis. Kč zvýšila naše hotovost (Peníze) a položka Zisk/Ztráta překlopila z -50 na +10). Zkažení zmrzliny je jako onen první krok (zmrzlinu jsme odebrali z rozvahy), který již nedoprovází krok druhý (za zkaženou zmrzlinu nám nikdo nezaplatí).

Ze základního pravidla účetnictví (vždy platí: aktiva=pasiva) tedy vyplývá: Pokud se nějaká položka na straně aktiv (vlevo) zvýší o X Kč, musí se zároveň o X Kč buď snížit jiná položka na straně aktiv-vlevo (aby součet aktiv zůstal nezměněn), anebo zvýšit nějaká položka na straně pasiv-vpravo (aby aktiva i pasiva vzrostly o stejnou částku).

Obdobně: Pokud se určitá položka na straně aktiv (vlevo) sníží o X Kč, musí se zároveň o X Kč buď zvýšit jiná položka na straně aktiv-vlevo (aby součet aktiv zůstal nezměněn), anebo snížit nějaká položka na straně pasiv-vpravo (aby aktiva i pasiva vzrostly o stejnou částku). Pokud se nějaká položka na straně pasiv (vpravo) zvýší o X Kč, musí se zároveň o X Kč buď snížit jiná položka na straně pasiv-vpravo (aby součet pasiv zůstal nezměněn), anebo zvýšit nějaká položka na straně aktiv-vlevo (aby aktiva i pasiva vzrostly o stejnou částku). Pokud se nějaká položka na straně pasiv (vpravo) sníží o X Kč, musí se zároveň o X Kč buď zvýšit jiná položka na straně pasiv-vpravo (aby součet pasiv zůstal nezměněn), anebo snížit nějaká položka na straně aktiv-vlevo (aby aktiva i pasiva klesly o stejnou částku).

Názorná schémata, jak se jednotlivé dílčí účetní operace mohou projevit v rozvaze:

A	P
+	+

A	P
+
–

A	P
–	–

A	P
	+
	–

Právě výše uvedené znázorňuje onu "podvojnost" podvojného účetnictví: každá účetní operace se musí projevit ne jen v jedné položce rozvahy (na jednom účtu), nýbrž v položkách (na účtech) dvou. Jen tak zůstane rozvaha v rovnováze a základní pravidlo účetnictví (aktiva se vždy rovnají pasivům) neporušené.

---

Závěr: Neveselý okamžik: zmrzlina zkažená, k 1. červenci 40 tisíc ztráty. Přesto na tom naše společnost není nijak špatně: čeká ji mohutná expanze a v příštím díle bude mimo jiné investovat do uměleckých předmětů i cenných papírů.

A my se už zaměříme ani ne tak na základní mechaniku účtování jako spíše na obchodní souvislosti a na smysl a omezení účetního systému.

Děkuji za komentáře a otázky v diskuzi, na které se pokusím rychle odpovědět.

Celý příspěvek

Pozvánka k účasti na on-line symposiu Jiného práva – k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák

V předchozích dvou týdnech se znovu ukázala výhoda blogu: rychlost, s jakou je možné reagovat na aktuální události ze světa (nejen) jiného práva. Rádi bychom blogu využili k experimentu: On-line symposiu k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák.

Zveme tímto naše čtenáře k zasílání příspěvků, které se váží k tomuto nálezu (jakémukoliv aspektu, který je z hlediska případu relevantní – ať už se jedná o samotnou ústavní stížnost, možnost Ústavního soudu rušit ústavní zákony a otázky dalších případných stížností anebo pojem materiálního ohniska Ústavy jako takový, ...).


Příspěvky v rozsahu maximálně 2.000 slov (cca 4 strany v dokumentu Word, jednoduché řádkování, Times New Roman, velikost písma 12), ovšem raději kratší (optimální rozsah blogového příspěvku je cca poloviční) zasílejte na adresu Jan.Komarek[zavináč]law.ox.ac.uk. Vyhrazujeme si právo výběru příspěvků ke zveřejnění, obdobně jako při standardní publikaci v časopise.

Příspěvky symposia:
(seznam bude průběžně doplňován)

16. listopadu, Štěpán Klapka: Procedurální aspekty rozhodnutí

19. října, Zdeněk Kühn: Důvody zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb.

13. října 2009, Zdeněk Kühn: Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů,

5. října 2009, Jan Wintr: Je možno zjišťovat úmysl zákonodárce výslechem politiků?,

29. září 2009, Milan Bílek: O možných příčinách jednoho záskoku,

23. září 2009, Zdeněk Kühn: Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony prizmatem jeho vlastního nálezu. Část I.,

21. září 2009, Petr Pithart: Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon...,

18. září 2009, Ján Grónský: Přehnal to Ústavní soud?,

17. září 2009, Jan Lasák: Krátká poznámka k virtuální náhradě škody dam Bobošíkové a Volfové...,

16. září 2009, Jakub Vosáhlo: Ústavní soud posvětil simulované úkony

Předchozí příspěvky k tématu symposia

10. září 2009, Petr Bříza: Podle Ústavního soudu vychází slunce na západě: rychlá glosa k věci Melčák,

7. září 2009, Zdeněk Kühn: Vyjádření účastníků v kauze úst. zákona č. 195/2009 Sb.,

6. září 2009, Zdeněk Kühn: K otázce „nezměnitelného“ práva,

4. září, David Kosař: Několik nesourodých poznámek a otázek k usnesení ÚS o ústavní stížnosti M. Melčáka,

3. září, Tomáš Sobek: Lední medvěd není medvěd, ústavní zákon není zákon,

3. září, Petr Bříza, Odlišná stanoviska ve věci Melčák byla zveřejněna,

2. září 2009, Zdeněk Kühn: Ještě jedna glosa k usnesení ÚS,

2. září, Pavel Molek: To jako ty volby nebudou.....?!,

1. září 2009, Zdeněk Kühn, Nad úterním usnesením ÚS o ústavní stížnosti M. Melčáka,

17. května 2009, Zdeněk Kühn: Je ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny protiústavní?,

18. června 2008, Vojtěch Šimíček, Může Ústavní soud zrušit ústavní zákon?.

Celý příspěvek

Volba soudce mezinárodního soudu jako právní skutečnost?

V nedávném příspěvku oznámil Jirka Kmec konání výběrového řízení na soudce Evropského soudu pro lidská práva. Gratuluji Ministerstvu spravedlnosti ke snaze o budoucí transparentnější výběr soudců ESLP; doufám, že nastoupeného kurzu se přidrží i výběr soudců lucemburských a že model „oslovování význačných právních pracovišť“ skončí. K výběru soudců mezinárodních soudů si však dovolím vznést evergreenovou otázku: bude rozhodnutí třeba takové (fešné) komise, která zasedne v rámci budoucího výběrového řízení na soudce ESLP, soudně přezkoumatelné?

K těmto úvahám mě inspirovalo nedávné usnesení Ústavního soudu Slovenské republiky. Jedná se o rozhodnutí ze dne 14. května 2009, čj. III ÚS 128/09-25, pracovně si jej dovolím nazvat „Klučka vs. Súdná rada SR“. Usnesení je k dispozici zde, pro pohodlí čtenářů Jiného práva je také přetiskuji níže pod mým úvodním povídáním.

Ústavní stížností brojil dosavadní slovenský soudce Soudního dvora ES, Ján Klučka, proti tomu, že Súdná rada SR na svém zasedání ze dne 9. ledna 2009 zvolila na budoucí funkční období na Soudním dvoře Daniela Švábyho a nepotvrdila pro druhé období jeho. Skutkové pozadí nebudu dále rozebírat, je podrobně popsáno v rekapitulační části rozhodnutí. Dovolím si jenom několik poznámek k jednotlivým aspektům rozhodnutí:

1) Průběh výběru kandidáta v Súdnej rade SR mě zaujal. Rada vycházela z materiálů starých několik let (ze spisů obou kandidátů z roku 2004, kdy se o funkci ucházeli poprvé) a v rámci jednání samotného „Nikto z přítomných členov súdnej rady nemal na kandidátov otázku“. Podíváme-li se na výsledek hlasování (15:1), tak Súdná rada musela mít skutečně o své volbě obdivuhodně jasno.

2) Jak Súdná rada uvedla ve svém podání s ohledem na náležitosti svých rozhodnutí, „Zo žiadneho z vyššie uvedených predpisov nevyplýva, že by rozhodnutia súdnej rady mali byť odôvodnené.“ V tom má Rada patrně pravdu. Fascinuje mě jenom ten styl: instituce, která sebe sama definuje jako něco jiného než „ministerská zvůle“ při státní správě soudů, si v reálném životě počíná stejně mocensky jako samotné ministerstvo, kterému soudy snad alespoň po čase vysvětlí, že rozhodnutí týkající se správy justice je vhodné odůvodňovat (model „Drahokoupilová“?)…

3) Byť tedy Ústavní soud sám konstatuje, že „z dostupných materiálov súdnej rady […] vôbec nevyplýva, že by sa v rámci svojho rokovania po skončení ústnych vystúpení kandidátov vôbec zaobírala odbornými kritériami, ktoré musí splať kandidát na sudcu medzinárodného sodného orgánu, a už vôbec nie ich objektívnym posúdením […]“ a několik dalších „drobností“, jakýkoliv přezkum výstupu hlasování Súdnej rady následně odmítne s tím, že „Uznesenie súdnej rady jako výsledek hlasovania ústavného orgánu verejnej moci je právnou skutočnosťou veřejného práva vo forme rozhodnutia adresovaného příslušnému ústavnému orgánu […]“. No a právní skutečnost se pojmově neodůvodňuje.

Zajímavá konstrukce; co je to „právní skutečnost veřejného práva ve formě rozhodnutí“, která ale není rozhodnutím, se neodvažuji hádat (a Ústavní soud ji s výjimkou výše uvedeného enunciátu ve svém rozhodnutí dále nerozvádí). Je to ale dost originální výstup, který jistě nalezne odezvu ve všech kruzích, kterým se nelíbí přezkum toho či onoho (již se těším na to, až se dozvím, že ten či onen ministr či prezident republiky vydává právní skutečnosti veřejného práva ve formě rozhodnutí).

4) Idealisty, kteří si bláhově mysleli, že s „právní skutečností veřejného práva ve formě rozhodnutí“ a odmítnutím meritorního přezkumu jízda končí, zklamu. V další části rozhodnutí, jestli jsem jej správně pochopil, Ústavní soud anoncuje, že i přesto, že nemůže přezkoumávat výsledek činnosti daného orgánu, tedy tu právní skutečnost veřejného práva ve formě rozhodnutí, tak přesto je proces k rozhodnutí vedoucí „osobitným druhem konania“. Byť tedy Ústavní soud nepopisuje, o jaký typ řízení se bude jednat, patrně půjde o „(ne!)správní řízení o (ne)vydání právní skutečnosti veřejného práva ve formě rozhodnutí“. No a postup Súdnej rady v této věci Ústavnímu soudu přezkoumávat přísluší.

V závěrečné části rozhodnutí tak Ústavní soud patrně činí: konstatuje, že oba kandidáti (jak Klučka, tak Šváby) jsou natolik kvalitní, že splňují odpovídající požadavky čl. 223 SES a proto bez ohledu na to, kdo z nich byl navržen, tak Súdná rada nemohla pochybit (rozhodnout svévolně), protože jsou oba tak kvalitní. Zda musím uznat, že tento argument je vskutku neprůstřelný: když jsou oba tak jako tak dobří, tak ať už Súdná rada vybere kohokoliv, a to z jakýkoliv důvodů, tak definičně nemůže pochybit. Kdo by chtěl toto tvrzení vyvracet, musel by se začít vozit na osobních kvalitách některého z uchazečů, což je obtížné a nevděčné.

5) Byť se tedy Ústavní soud zabýval detailně výkladem čl. 223 a 224 SES, nezabýval se (alespoň tedy podle odůvodnění svého usnesení) možností předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru ohledně jejich správného výkladu. Ta by bezesporu byla bývala velice zajímavou. Na druhou stranu chápu, že by se Ústavnímu soudu mohlo dostat odpovědi, které by si nepřál…

Níže tedy přetiskuji slíbené usnesení a těším se na vaše názory. Jen pro zpřesnění: nikde ve svém příspěvku netvrdím, že by podobné rozhodnutí Súdnej rady přezkoumatelné být mělo. Pouze říkám, že odůvodnění „rozhodnutí Súdnej rady = právní skutečnost veřejného práva ve formě rozhodnutí, která není rozhodnutím“, kterou soudně přezkoumat nelze, a přitom proces vedoucí k jejímu „vydání“, který nebude správním řízením, přezkoumat lze, mě jako odůvodnění nepřesvědčilo. Chápu obtíže s tím podrobit hlasovací akt soudnímu přezkumu. Ale názor, že všude tam, kde se hlasuje, se pojmově neodůvodňuje, neobstojí (i když by se určitě líbil všem kolektivním správním orgánům, kde rozhodnutí přijímá vícero lidí a o jeho přijetí se hlasuje – od vlády až po různá kolegia, komise na různých úrovních apod.).

V kontextu budoucích českých výběrů:

A) Mělo by být rozhodnutí ministerské komise, která bude formulovat určité doporučení ohledně výběru kandidáta vládě, odůvodněno?

B) Je toto rozhodnutí soudně přezkoumatelné?

C) Pokud ano, kým (jakým soudem)?

D) Bonus: A co usnesení vlády, kterým se na základě rozhodnutí ministerské komise sestaví list tří kandidátů pro Štrasburk, respektive kterým navrhne jednoho kandidáta pro jmenování Radě EU pro Lucemburk?



*****


SLOVENSKÁ REPUBLIKA
UZNESENIE
Ústavného súdu Slovenskej republiky
III. ÚS 128/09-25
Ústavný súd Slovenskej republiky na neverejnom zasadnutí senátu 14. mája 2009 predbežne prerokoval sťažnosť JUDr. J. K., K., zastúpeného advokátom JUDr. L. S., K., vo veci namietaného porušenia jeho základného práva podľa čl. 30 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky v spojení s čl. 1 ods. 1 a 2 a čl. 141a ods. 4 písm. d) Ústavy Slovenskej republiky, ako aj s čl. 223 ods. 1 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva postupom a uznesením Súdnej rady Slovenskej republiky č. 437 z 9. januára 2009 týkajúcimi sa voľby kandidáta na funkciu sudcu Súdneho dvora Európskych spoločenstiev v Luxemburgu a takto
rozhodol:

Sťažnosť JUDr. J. K., odmieta ako zjavne neopodstatnenú.

Odôvodnenie:
I.
Ústavnému súdu Slovenskej republiky (ďalej len „ústavný súd“) bola 17. februára 2009 doručená sťažnosť JUDr. J. K. (ďalej aj „sťažovateľ“), ktorou namietal porušenie základného práva podľa čl. 30 ods. 4 Ústavy Slovenskej republiky (ďalej len „ústava“) v spojení s čl. 1 ods. 1 a 2 a čl. 141a ods. 4 písm. d) ústavy, ako aj s čl. 223 ods. 1 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva postupom a uznesením Súdnej rady Slovenskej republiky (ďalej len „súdna rada“) č. 437 z 9. januára 2009 týkajúcimi sa voľby kandidáta na funkciu sudcu Súdneho dvora Európskych spoločenstiev v Luxemburgu (ďalej len „kandidát na funkciu sudcu“).
Sťažovateľ uviedol, že 9. januára 2009 rozhodla súdna rada uznesením č. 437 takto: „... po prerokovaní volieb kandidáta na sudcu Súdneho dvora Európskych spoločenstiev so sídlom v Luxemburgu, bol zvolený kandidát JUDr. D. Š.. Súdna rada Slovenskej republiky na základe volieb navrhuje vláde Slovenskej republiky sudcu Súdneho dvora Európskych spoločenstiev so sídlom v Luxemburgu, JUDr. D. Š..“
Žiadne dôvody (resp. ďalšie dôvody) v označenom rozhodnutí uvedené nie sú. Dôvody tohto rozhodnutia nevyplývajú ani zo zápisnice o rokovaní súdnej rady 9. januára 2009. Podľa obsahu tejto zápisnice (výňatok): „… Podpredsedníčka súdnej rady navrhla, aby súdna rada vypočula kandidátov v časovom limite do 10 minút. K tomuto sa pripojili všetci prítomní členovia súdnej rady.
Týmto sa skončila neverejná časť zasadnutia a začala verejná časť zasadnutia. Kandidáti, ako aj verejnosť boli prizvaní na zasadnutie súdnej rady. ...
JUDr. J. K. si vyžreboval nižšie poradové číslo a tak sa prezentoval ako prvý.
JUDr. J. K. zdôvodnil svoj záujem o pokračovanie v druhom funkčnom období sudcu Európskeho súdneho dvora. V prvom funkčnom období využil tento čas na to, aby sa jazykovo zdokonalil a hlbšie prenikol do matérie medzinárodného práva. Má dobre predpoklady, aby úspešne mohol pôsobiť v druhom funkčnom období. Môže svoje znalosti zužitkovať vo svojom druhom funkčnom období. Všetky štáty EU sa prikláňajú k tejto myšlienke. Význam 2. funkčného obdobia v rámci 6 ročného funkčného obdobia má každý možnosť byť predsedom 3 člennej komory, v rámci 2. funkčného obdobia má možnosť byť predsedom 5 člennej komory. V súčasnej situácii vzhľadom na vzrast počtu sudcov nie všetci sudcovia sú členmi komôr. Druhé členské obdobie je možnosť zvýšenia vplyvu sudcu, ktorý bol menovaný aj v druhom funkčnom období. Tretí dôvod je výklad mandátu ESD, nepovažuje za súčasť mandátu sústredenie sa na súdnu činnosť ako v jednotlivých zoskupeniach, ale aj využívanie technických, materiálnych a finančných možností na sprístupnenie znalostí európskeho práva pre tých, ktorí o to majú záujem. V tomto nasledovaní by rád pokračoval aj ďalej, rád by sa venoval študentom, organizoval konferencie. Pokiaľ ide o výsledky, v životopise uviedol koľkým veciam sa venoval. Toto sú dôvody, pre ktoré sa uchádza o kandidatúru v druhom funkčnom období.
JUDr. D. Š. - od skončenia štúdia na právnickej fakulte je celý život sudcom z povolania, počnúc Obvodným súdom BA III a končiac Najvyšším súdom SR. Štúdiom rôznych oblastí práva boli veľmi dôležitým a cennou prípravou pre vniknutie do komunitárneho práva. Keď sa dnes uchádza o funkciu sudcu Súdneho dvora, vedie ho k tomu dôverná znalosť nielen požiadaviek súdneho dvora. Považuje za dôležité poznať pomery a istý čas trvá, kým o vstupe do tejto funkcie sa získajú poznatky o jeho pôsobení, o technikách. Síce nie je vo vnútri súdneho dvora ako JUDr. K., má tiež možnosť poznať techniku súdneho dvora. Preto uviedol tieto skutočnosti, ktoré považuje za dôležité pred súdnou radou vyzdvihnúť.“
Nikto z prítomných členov súdnej rady nemal na kandidátov otázku. Podpredsedníčka súdnej rady uviedla, že týmto sa končí verejná časť rokovania a členovia súdnej rady uskutočnia tajné hlasovanie.
Súdna rada následne hlasovaním rozhodla, že spomedzi dvoch kandidátov na funkciu sudcu navrhne počtom hlasov za 15 a jedným hlasom, ktorý sa zdržal, vláde Slovenskej republiky na obdobie od 6. októbra 2009 do 6. októbra 2015 ako kandidáta JUDr. D. Š. Sťažovateľ dostal jeden kladný hlas, sedem členov súdnej rady sa zdržalo a osem bolo proti jeho kandidatúre.
Zhodou okolností je v súčasnom období JUDr. J. K., sudcom Súdneho dvora Európskych spoločenstiev (ďalej len „Súdny dvor“ alebo „SDES“) a JUDr. D. Š. je sudcom Súdu prvého stupňa ako kandidát na funkciu sudcu, teda súdu nižšieho stupňa.
Sťažovateľ namietal, že postup, ktorý zvolila súdna rada na svojom zasadnutí 9. januára 2009, nerešpektoval ústavne požadované zásady objektivity a odbornosti, v dôsledku čoho je jeho výsledkom svojvoľné (arbitrárne) rozhodnutie, ktoré je v rozpore s čl. 30 ods. 4 v spojení s čl. 1 ods. 1 a 2 ústavy. Postup súdnej rady sa ocitol v nesúlade aj s viacerými medzinárodnými dohovormi. Arbitrárnosť rozhodnutia súdnej rady vyplýva z toho, že nemá žiadnu oporu v objektívnom hodnotení tých podmienok (náležitostí), ktoré musí spĺňať každý kandidát na funkciu sudcu. Ich stanovenie nie je vecou voľnej úvahy súdnej rady, pretože je určené jednotne pre všetkých sudcov SDES v čl. 223 ods. 1 Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva (ďalej len „Zmluva“). Bolo preto povinnosťou súdnej rady pri voľbe kandidáta za takéhoto sudcu zaoberať sa týmito podmienkami, objektívne ich zhodnotiť, a až (a výlučne) na základe takéhoto hodnotenia rozhodnúť o kandidátovi na sudcu SDES za Slovenskú republiku. Podľa názoru sťažovateľa len takéto rozhodnutie spĺňa kritéria riadneho, kvalifikovaného a objektívneho výberu kandidátov, pretože zohľadňuje požiadavky čl. 223 ods. 1 Zmluvy. Napadnutý postup súdnej rady možno preto hodnotiť aj ako porušenie tohto článku Zmluvy, lebo je nesporné, že rozhodnutie o slovenskom kandidátovi na funkciu sudcu, ktorému nepredchádzalo posúdenie predpokladov, splnenie ktorých sa požaduje v rámci všeobecnej a stabilizovanej praxe členských štátov Európskej únie, je v zjavnom protiklade s vôľou európskeho zákonodarcu, pričom na vysvetlenie takéhoto postupu súdnej rady neexistuje žiadny rozumný dôvod.
Je tomu tak preto, že z dostupných materiálov súdnej rady (text jej rozhodnutia a výňatky zo zápisnice) vôbec nevyplýva, že by sa v rámci svojho rokovania po skončení ústnych vystúpení kandidátov vôbec zaoberala odbornými kritériami, ktoré musí spĺňať kandidát na sudcu medzinárodného súdneho orgánu, a už vôbec nie ich objektívnym posúdením vo vzťahu ku každému z kandidátov. Potom, ako kandidáti skončili svoje ústne vystúpenia, súdna rada pristúpila okamžite k hlasovaniu. Z toho jednoznačne vyplýva, že rozhodnutiu súdnej rady z 9. januára 2009 predchádzalo „konanie“, v ktorom absentovalo akékoľvek odborné a objektívne zhodnotenie požadovaných predpokladov uchádzačov na kandidáta na funkciu sudcu medzinárodného súdneho orgánu. Z tohto dôvodu sťažovateľ v ďalšom navrhuje jeho zrušenie.
Okrem toho, z postupu súdnej rady je zjavné, že žiadnym spôsobom nechcela objektivizovať poznatky o uchádzačoch na kandidáta, lebo neurobila ani to, čo by bolo základnou povinnosťou pri sudcoch všeobecných súdov (pozri čl. 15 a nasl. zásad výberového konania), t. j. nevyžiadala si žiadne objektívne informácie zo SDES o osobe sudcu J. K., ani zo Súdu prvého stupňa o osobe sudcu D. Š. Dôkazom pre toto tvrdenie je samotné znenie napadnutého rozhodnutia - uznesenia č. 437, v ktorom nie je nič okrem konštatovania, ktorý z dvoch uchádzačov bol zvolený za kandidáta.
Postup súdnej rady je tiež v protiklade s čl. 255 konsolidovaného znenia Zmluvy o Európskej únii a Zmluvy o fungovaní Európskej únie (ďalej len „Zmluva o EÚ v znení Lisabonskej zmluvy“). Slovenská republika ratifikovala Lisabonskú zmluvu 20. mája 2008. Na jej základe sa do procesu výberu kandidátov na sudcov Európskeho súdneho dvora včlenil sedemčlenný výbor odborníkov „na účely poskytnutia stanoviska k vhodnosti kandidátov vykonávať funkciu sudcu a generálneho advokáta“. Vznikom tohto výboru sa sleduje posilnenie odbornosti kandidátov na sudcov SDES, a je preto namierený aj voči kandidátom, „vhodnosť“ či odbornosť ktorých nebola vo vnútroštátnom procese (z najrozličnejších dôvodov) objektívne a dostatočne posúdená. Hoci Lisabonská zmluva ešte nevstúpila do platnosti, Slovenská republika ju už ratifikovala, a tým na seba zobrala záväzok nekonať proti jej predmetu a účelu. Je zrejmé, že postup súdnej rady, v ktorom absentuje objektívne a odborné posúdenie kvalít kandidáta na funkciu sudcu, je v rozpore s požiadavkou zvýšenia odbornosti sudcov tohto súdneho orgánu.
Objektivizovaný postup súdnej rady nemôže nahradiť to, že si vyžiadala od uchádzačov podklady podľa § 27g zákona č. 185/2002 Z. z. o Súdnej rade Slovenskej republiky a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon o súdnej rade“), pretože z nich nevyplýva žiaden relevantný údaj a všetky sú proti zmyslu čl. 223 ods. 1 Zmluvy (napríklad 5 rokov výkonu právnickej profesie) a nepostačujú tiež na to, aby sa zabezpečil reálny prístup uchádzača k verejnej funkcii tak, ako to určuje čl. 30 ods. 4 ústavy.
Vychádzajúc z uvedeného možno konštatovať, že postup súdnej rady pri voľbe slovenského kandidáta na funkciu sudcu sa ocitol v rozpore s čl. 30 ods. 4 v spojení s čl. 1 ods. 1 a 2 ústavy, ako aj s platnými medzinárodnými dohovormi a prístupom, ktorý (pokiaľ ide o voľbu sudcov medzinárodných súdnych orgánov) prináša Lisabonská zmluva.
Na základe uvedenej argumentácie sťažovateľ žiadal, aby ústavný súd prijal jeho sťažnosť na ďalšie konanie, uznesením rozhodol o odklade vykonateľnosti napadnutého uznesenia súdnej rady č. 437 z 9. januára 2009, ako aj o odklade vykonateľnosti na neho nadväzujúceho uznesenia vlády Slovenskej republiky č. 32 zo 14. januára 2009 o schválení JUDr. D. Š. ako kandidáta na funkciu sudcu a následne, aby vydal vo veci tento nález:
„Súdna rada Slovenskej republiky svojím postupom a uznesením č. 437 z 9. januára 2009, ktorým konštatuje, že bol zvolený kandidát na funkciu sudcu Súdneho dvora Európskych spoločenstiev so sídlom v Luxemburgu, JUDr. D. Š. porušila článok 1 ods. 1 a 2 Ústavy Slovenskej republiky v spojení s čl. 30 ods. 4, a čl. 141a ods. 4 písm. d) Ústavy Slovenskej republiky ako aj čl. 223 (1) Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva.
Toto uznesenie sa zrušuje a vec sa vracia na opätovné prerokovanie Súdnej rade Slovenskej republiky.
Súčasne sa zrušuje uznesenie vlády Slovenskej republiky č. 32 zo 14. januára 2009, ktorým bol D. Š. schválený za kandidáta Slovenskej republiky na sudcu Súdneho dvora Európskych spoločenstiev v Luxemburgu ako rozhodnutie nadväzujúce na postup a uznesenie Súdnej rady Slovenskej republiky č. 437 z 9. januára 2009.“
Na základe výzvy ústavného súdu z 18. februára 2009 sa k sťažnosti vyjadrila súdna rada v stanovisku z 1. apríla 2009 schválenom na jej zasadnutí konanom 7. apríla 2009 uznesením č. 523. V stanovisku sa uvádza: „K podaniu sťažovateľa predovšetkým treba uviesť, že postavenie Súdnej rady SR, jej pôsobnosť a spôsob jej rokovania vyplývajú z Ústavy Slovenskej republiky (zákona č. 460/1992 Zb. v znení neskorších zákonov, ďalej zo zákona č. 185/2002 Z. z. o Súdnej rade Slovenskej republiky a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov, ako aj z jej Rokovacieho poriadku prijatého a účinného dňom 15. novembra 2005. Súdna rada je ústavný orgán verejnej moci, ktorý reprezentuje nezávislosť súdnictva voči ostatným orgánom verejnej moci.
Zo žiadneho z vyššie uvedených predpisov nevyplýva, že by rozhodnutia súdnej rady mali byť odôvodnené. Tak ako uznesenia Národnej rady Slovenskej republiky, prípadne uznesenia vlády Slovenskej republiky neobsahujú odôvodnenia, nemusí ho obsahovať ani uznesenia Súdnej rady Slovenskej republiky; na prijatie jej uznesenia je potrebný súhlas nadpolovičnej väčšiny všetkých jej členov (čl. 141a ods. 5 Ústavy SR, § 6 ods. 6 zákona č. 185/2002 Z. z., článok ods. 1, ods. 2 Rokovacieho poriadku SR). V danom prípade sa hlasovania zúčastnilo 16 členov; za kandidáta D. Š. hlasovalo 15 členov a za kandidáta J. K. 1 člen.
Takýmto spôsobom sa v Súdnej rade SR rozhodovalo aj v roku 2004, kedy Súdna rada SR uskutočnila voľby kandidátov na sudcu Európskeho súdneho dvora a sudcu Súdu prvého stupňa v Luxemburgu. Ak by sa malo dospieť k záveru, že námietka sťažovateľa je v tomto smere dôvodná, súčasne by to znamenalo aj spochybnenie predchádzajúcej voľby, ako aj všetkých doterajších uznesení vydaných Súdnou radou SR.
Zasadnutie Súdnej rady SR dňa 9. 1. 2009, na ktorom sa uskutočnila voľba kandidáta na sudcu Európskeho súdneho dvora prebehlo v súlade s platným vnútroštátnym poriadkom a medzinárodnými dohovormi. Rovnaký postup bol zachovaný aj v prípade volieb uskutočnených v roku 2004, ktorých výsledkom bolo uznesenie Súdnej rady SR č. 331 zo 16. februára 2004, ktorým súdna rada navrhla vláde SR kandidáta J. K. za sudcu Európskeho súdneho dvora a D. Š. za sudcu Súdu prvého stupňa.
Námietky sťažovateľa smerujúce k arbitrárnosti uznesenia č. 437 z 9. 1. 2009 nie sú opodstatnené. Obaja kandidáti sú osobnosti v odbornej právnickej verejnosti uznávané, teda známe aj členom Súdnej rady Slovenskej republiky. Obaja kandidáti, bez akýchkoľvek pochybností sú osoby, ktoré poskytujú záruku úplnej nezávislosti a spĺňajú potrebné kvalifikačné predpoklady požadované v Slovenskej republike na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií, tak ako to upravuje čl. 223 (1) Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva. Členovia súdnej rady mali okrem podkladov vyžiadaných od uchádzačov podľa § 27g zákona č. 185/2002 Z. z. o Súdnej rade Slovenskej republiky k dispozícii aj celý spisový materiál z volieb kandidátov na sudcov Európskeho súdneho dvora a Súdu prvého stupňa konaných v roku 2004. Keďže J. K. a D. Š. boli kandidátmi aj vo voľbách konaných v roku 2004, súdna rada sa oboznámila aj s podkladmi, na základe ktorých boli práve títo dvaja kandidáti Súdnou radou SR navrhnutí vláde SR v roku 2004. Zo žiadneho predpisu, a to ani medzinárodných zmlúv nevyplýva povinnosť vyžiadať si podklady od konkrétne určeného subjektu, teda ani európskych súdnych organizácií ako to sťažovateľ argumentuje. Rovnako žiadnym predpisom nie je upravená doba, počas ktorej má trvať neverejné zasadnutie súdnej rady nasledujúce po vypočutí kandidátov.
Keďže nemožno súhlasiť so závermi sťažovateľa uvedenými v ústavnej sťažnosti, navrhujeme, aby Ústavný súd Slovenskej republiky tejto sťažnosti nevyhovel.“
II.
Podľa čl. 127 ods. 1 ústavy ústavný súd rozhoduje o sťažnostiach fyzických osôb alebo právnických osôb, ak namietajú porušenie svojich základných práv alebo slobôd, alebo ľudských práv a základných slobôd vyplývajúcich z medzinárodnej zmluvy, ktorú Slovenská republika ratifikovala a bola vyhlásená spôsobom ustanoveným zákonom, ak o ochrane týchto práv a slobôd nerozhoduje iný súd.
Ústavný súd podľa § 25 ods. 1 zákona Národnej rady Slovenskej republiky č. 38/1993 Z. z. o organizácii Ústavného súdu Slovenskej republiky, o konaní pred ním a o postavení jeho sudcov v znení neskorších predpisov (ďalej len „zákon o ústavnom súde“) každý návrh prerokuje na neverejnom zasadnutí bez prítomnosti navrhovateľa. Pri predbežnom prerokovaní návrhu ústavný súd skúma, či dôvody uvedené v § 25 ods. 2 zákona o ústavnom súde nebránia jeho prijatiu na ďalšie konanie. Podľa tohto ustanovenia návrhy vo veciach, na prerokovanie ktorých nemá ústavný súd právomoc, návrhy, ktoré nemajú náležitosti predpísané zákonom, neprípustné návrhy alebo návrhy podané niekým zjavne neoprávneným, ako aj návrhy podané oneskorene môže ústavný súd na predbežnom prerokovaní odmietnuť uznesením bez ústneho pojednávania. Ústavný súd môže odmietnuť aj návrh, ktorý je zjavne neopodstatnený.
Podľa čl. 30 ods. 4 ústavy občania majú za rovnakých podmienok prístup k voleným a iným verejným funkciám.
Podľa čl. 1 ods. 1 ústavy Slovenská republika je zvrchovaný, demokratický a právny štát. Neviaže sa na nijakú ideológiu ani náboženstvo.
Podľa čl. 1 ods. 2 ústavy Slovenská republika uznáva a dodržiava všeobecné pravidlá medzinárodného práva, medzinárodné zmluvy, ktorými je viazaná, a svoje ďalšie medzinárodné záväzky.
Podľa čl. 223 ods. 1 Zmluvy sudcovia a generálni advokáti Súdneho dvora sa vyberajú z osôb, ktoré poskytujú záruku úplnej nezávislosti a ktoré spĺňajú potrebné kvalifikačné predpoklady požadované v ich krajinách na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií alebo sú uznávanými odborníkmi v oblasti práva, sú vymenúvaní na základe vzájomnej dohody vlád členských štátov na obdobie šiestich rokov.
Podľa čl. 224 ods. 2 Zmluvy členovia Súdu prvého stupňa sa vyberajú spomedzi osôb, ktoré poskytujú záruku úplnej nezávislosti a ktoré spĺňajú predpoklady požadované na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií. Sú vymenúvaní na základe vzájomnej dohody vlád členských štátov na obdobie šiestich rokov. Členovia súdu sú čiastočne obmeňovaní každé tri roky. Členovia súdu, ktorým uplynulo funkčné obdobie, môžu byť vymenovaní znova.
Podľa čl. 255 ods. 1 Zmluvy o EÚ v znení Lisabonskej zmluvy zriadi sa výbor na účely stanoviska k vhodnosti kandidátov vykonávať funkciu sudcu a generálneho advokáta na Súdnom dvore a Všeobecnom súde predtým, ako vlády členských štátov vykonajú vymenovania uvedené v čl. 253 a čl. 254.
Podľa čl. 255 ods. 2 Zmluvy o EÚ v znení Lisabonskej zmluvy výbor sa skladá zo siedmich osôb vybraných spomedzi bývalých členov Súdneho dvora a Všeobecného súdu, členov aj vyšších vnútroštátnych súdnych orgánov a uznávaných odborníkov v oblasti práva, pričom jedného navrhne Európsky parlament. Rada prijme upravujúce pravidlá činnosti výboru a rozhodnutie, ktorým sa vymenúvajú jeho členovia. Uznáša sa na základe iniciatívy Súdneho dvora.
Podľa čl. 253 ods. 1 Zmluvy o EÚ v znení Lisabonskej zmluvy sudcovia a generálni advokáti Súdneho dvora sa vyberajú z osôb, ktoré poskytujú záruku úplnej nezávislosti a ktoré spĺňajú potrebné kvalifikačné predpoklady požadované v ich krajinách na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií alebo sú uznávanými odborníkmi v oblasti práva, sú vymenúvaní na základe vzájomnej dohody vlád členských štátov po porade s výborom uvedeným v čl. 255 na obdobie šiestich rokov.
Podľa čl. 18 písm. b) Viedenského dohovoru o zmluvnom práve [uverejnenom v Zbierke zákonov ako oznámenie ministra zahraničných vecí č. 15/1988 Zb. (ďalej len „Viedenský dohovor“)] štát je povinný zdržať sa konania, ktoré by mohlo mariť predmet a účel zmluvy ak... v dobe, ktorá predchádza nadobudnutiu platnosti zmluvy, vyjadril svoj súhlas s tým, že bude viazaný zmluvou, a to za podmienky, že nadobudnutie platnosti zmluvy nie je neprimerane odďaľované.
Podľa čl. 141a ods. 4 písm. d) ústavy do pôsobnosti súdnej rady patrí... predkladať vláde Slovenskej republiky návrhy kandidátov na sudcov, ktorí by mali pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodných súdnych orgánoch...
Podľa § 27g zákona o súdnej rade:
Návrh na voľbu kandidáta na sudcu, ktorý by mal pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodných súdnych orgánoch, môže súdnej rade podať
a) člen súdnej rady,
b) minister spravodlivosti Slovenskej republiky,
c) stavovská organizácia sudcov,
d) iná stavovská právnická organizácia (ods. 1).
Za kandidáta na sudcu, ktorý by mal pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodných súdnych orgánoch, možno navrhnúť občana, ktorý
a) získal právnické vzdelanie absolvovaním magisterského štúdia na právnickej fakulte vysokej školy v Slovenskej republike alebo má uznaný alebo nostrifikovaný doklad o získaní právnického vzdelania absolvovaním štúdia rovnakej úrovne na vysokej škole v zahraničí,
b) je bezúhonný, preukázateľne je významnou osobnosťou v odbore práva a jeho morálne vlastnosti dávajú záruku, že funkciu sudcu bude riadne vykonávať,
c) má trvalý pobyt na území Slovenskej republiky,
d) má plnú spôsobilosť na právne úkony a je zdravotne spôsobilý na výkon funkcie sudcu,
e) zložil odbornú justičnú skúšku, prokurátorskú skúšku, advokátsku skúšku alebo skúšku komerčného právnika a aspoň päť rokov vykonával právnickú prax (ods. 2).
Návrh na kandidáta na sudcu, ktorý by mal pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodnom súdnom orgáne, sa podáva súdnej rade. Návrh obsahuje
a) meno, priezvisko, akademický titul kandidáta, dátum narodenia, profesionálny životopis kandidáta preukazujúci splnenie podmienok podľa odseku 2, dátum a podpis navrhovateľa,
b) doklad o tom, že kandidát zložil odbornú justičnú skúšku, advokátsku skúšku, prokurátorskú skúšku alebo odbornú skúšku komerčného právnika a že aspoň päť rokov vykonával právnickú prax,
c) písomný súhlas kandidáta s kandidatúrou,
d) v prípade návrhu podľa odseku 1 písm. c) a d) aj doklad o prerokovaní návrhu v príslušných orgánoch.
Na návrhy, ktoré nemajú všetky náležitosti ustanovené týmto zákonom, sa neprihliada (ods. 3).
Pri voľbe kandidáta na sudcu, ktorý by mal pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodnom súdnom orgáne, sa primerane použijú ustanovenia § 6 ods. 7, § 27a ods. 3 a § 27b až 27e (ods. 4).
Pri návrhoch podľa odsekov 1 a 2 môže súdna rada kandidátov vypočuť, a to pred svojím rozhodnutím. Návrh je schválený, ak zaň v tajnom hlasovaní hlasovala nadpolovičná väčšina všetkých členov súdnej rady. Na opakované a nové hlasovanie o návrhoch sa primerane použijú ustanovenia § 27c ods. 3 a § 27d (ods. 5).
Podľa § 6 ods. 7 zákona o súdnej rade člen súdnej rady, ktorý je kandidátom vo voľbe, nemá právo hlasovať na tejto voľbe, ak sa o zvolenie do tej istej funkcie uchádza aspoň jeden ďalší kandidát, ktorý nie je členom súdnej rady.
Podľa § 27a ods. 3 zákona o súdnej rade deň a čas konania volieb vyhlasuje predseda súdnej rady najneskôr 45 dní pred ich konaním. Predseda súdnej rady oznámi všetkým navrhovateľom vyhlásenie volieb s výzvou na predloženie kandidátov... v lehote, ktorá nesmie byť kratšia ako 15 dní odo dňa doručenia oznámenia o vyhlásení volieb.
Podľa § 27b zákona o súdnej rade kandidáti... majú právo zúčastniť sa na zasadnutí súdnej rady, na ktorom sa konajú voľby... Predseda súdnej rady zabezpečí doručenie pozvánky kandidátom na zasadnutie súdnej rady najneskôr sedem dní predo dňom konania volieb (ods. 1).
Súdna rada vytvorí pre všetkých kandidátov... rovnaké podmienky na prezentáciu svojej osoby a svojej predstavy o pôsobení vo funkcii... (ods. 2).
Podľa § 27c zákona o súdnej rade o priebehu a výsledkoch volieb sa vyhotoví zápisnica, v ktorej sa uvedie najmä
a) celkový počet členov súdnej rady, ktorí mali právo voliť,
b) počet hlasov členov súdnej rady odovzdaných pre jednotlivých kandidátov,
c) poradie kandidátov podľa počtu získaných hlasov členov súdnej rady (ods. 1).
Výsledky volieb sa vyhlasujú na zasadnutí súdnej rady, na ktorom sa voľba... vykonala (ods. 2).
Ak žiadny z kandidátov... nezíska nadpolovičnú väčšinu hlasov všetkých členov súdnej rady a na voľbe sa zúčastnili viac ako dvaja kandidáti, vykoná sa na tom istom zasadnutí súdnej rady opakovaná voľba. Na opakovanej voľbe sa zúčastnia kandidáti, ktorí vo voľbe získali najväčší počet hlasov a druhý najväčší počet hlasov (ods. 3).
Sťažovateľ namietal, že postup súdnej rady pri voľbe kandidáta za Slovenskú republiku na funkciu sudcu uskutočnenej 9. januára 2009 bol v rozpore s čl. 30 ods. 4 ústavy v spojení s čl. 1 ods. 1 a 2 ústavy, ako aj s platnými medzinárodnými dohovormi [Zmluvou s čl. 18 písm. b) Viedenského dohovoru v spojení s čl. 255 ods. 2 Zmluvy o EÚ v znení Lisabonskej zmluvy], pretože nerešpektoval ústavne požadované zásady objektivity a odbornosti, v dôsledku čoho je jeho výsledkom svojvoľné (arbitrárne) rozhodnutie. Arbitrárnosť rozhodnutia súdnej rady vyplýva z toho, že nemá žiadnu oporu v objektívnom hodnotení tých podmienok (náležitostí), ktoré musí spĺňať každý kandidát na funkciu sudcu v zmysle čl. 223 ods. 1 Zmluvy. Ich stanovenie nie je vecou voľnej úvahy súdnej rady. Bolo preto povinnosťou súdnej rady pri voľbe kandidáta za takéhoto sudcu zaoberať sa týmito podmienkami, objektívne ich zhodnotiť a až (a výlučne) na základe takéhoto hodnotenia rozhodnúť.
Z dostupných materiálov súdnej rady (z textu jej rozhodnutia a zo zápisnice) vôbec nevyplýva, že by sa v rámci svojho rokovania po skončení ústnych vystúpení kandidátov vôbec zaoberala odbornými kritériami, ktoré musí spĺňať kandidát na sudcu medzinárodného súdneho orgánu, a už vôbec nie ich objektívnym posúdením vo vzťahu ku každému z kandidátov. Dôkazom pre toto tvrdenie je samotné znenie napadnutého rozhodnutia - uznesenia č. 437, v ktorom nie je nič okrem konštatovania, ktorý z dvoch uchádzačov bol zvolený za kandidáta.
Postup súdnej rady podľa sťažovateľa je tiež v protiklade s účelom a zmyslom čl. 255 Zmluvy o EÚ v znení Lisabonskej zmluvy, ktorý sleduje posilnenie odbornosti kandidátov na sudcov SDES, čo je porušením čl. 18 písm. b) Viedenského dohovoru.
Z doterajšej judikatúry ústavného súdu, ako na to správne poukazuje aj sťažovateľ, vyplýva, že pod pôsobnosť čl. 30 ods. 4 ústavy zaručujúceho základné právo na prístup k voleným a iným verejným funkciám za rovnakých podmienok spadajú aj verejné funkcie sudcov všeobecných súdov (I. ÚS 62/06) vrátane funkcie predsedu Najvyššieho súdu Slovenskej republiky (II. ÚS 5/03), ako aj funkcie sudcov medzinárodných súdnych organizácií, na ktoré sú kandidáti menovaní (volení) za Slovenskú republiku (IV. ÚS 23/04).
Z judikatúry ústavného súdu však taktiež vyplýva, že súdna rada ako ústavný orgán verejnej moci zabezpečujúci predovšetkým nezávislé postavenie súdnej moci vo vzťahu k iným orgánom štátu rozhoduje v rámci výkonu svojej pôsobnosti vrátane pôsobnosti podľa čl. 141a ods. 4 písm. d) ústavy uznesením, na prijatie ktorého je podľa čl. 141a ods. 5 ústavy potrebný súhlas nadpolovičnej väčšiny všetkých jej členov. Podľa § 6 ods. 8 písm. e) zákona o súdnej rade hlasovanie súdnej rady je verejné; to neplatí, ak súdna rada rozhoduje o návrhu na... voľbu kandidáta na sudcu, ktorý by mal pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodnom súdnom orgáne.
Uznesenie súdnej rady ako výsledok hlasovania ústavného orgánu verejnej moci je právnou skutočnosťou verejného práva vo forme rozhodnutia adresovaného príslušnému ústavnému orgánu, v danom prípade vláde Slovenskej republiky. Nejde o individuálny právny akt, ktorého povaha by bola obdobná povahe správneho aktu alebo súdneho aktu (t. j. výsledku činnosti príslušného správneho prípadne súdneho orgánu, ktorým sa zakladajú, menia alebo rušia, prípadne autoritatívne zisťujú oprávnenia a povinnosti subjektov správneho alebo súdneho konania). V danom prípade ide o osobitný druh konania.
Výsledok hlasovania týkajúci sa kreovania verejných, resp. ústavných činiteľov, ako aj voľby kandidátov na funkcie sudcov, ktorí by mali pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodných súdnych orgánoch, sa neodôvodňuje, pričom za hlasovanie nemožno brať hlasujúceho na zodpovednosť. Ústavná a zákonná úprava nepripúšťa v predmetných súvislostiach ani možnosť odvolania proti rozhodnutiu (mutatis mutandis III. ÚS 79/04).
Uvedené skutočnosti vylučujú, aby ústavný súd konštatoval arbitrárnosť rozhodnutia súdnej rady (sťažovateľom napadnutého uznesenia č. 437 z 9. januára 2009) z dôvodu absencie odôvodnenia výsledku tajnej voľby vykonanej súdnou radou ako kolektívnym orgánom.
Z uvedených skutočností však na druhej strane nemožno vyvodiť záver, že by postup a rozhodnutie súdnej rady v súvislosti s voľbou kandidátov na funkcie sudcov, ktorí by mali pôsobiť za Slovenskú republiku v medzinárodných súdnych orgánoch, nebolo limitované ústavnou a zákonnou úpravou, prípadne, že by súdna rada disponovala v uvedených prípadoch neobmedzenou voľnou úvahou bez povinnosti rešpektovať relevantné právne kritériá týkajúce sa dotknutých sudcovských funkcií v medzinárodných súdnych orgánoch, ako aj samotného procesného postupu súdnej rady v procese navrhovania a voľby kandidátov na tieto funkcie.
V právnom štáte je nevyhnutné, aby každý orgán verejnej moci vrátane súdnej rady postupoval pri výkone svojej právomoci tak, že zabezpečí objektivitu svojho postupu smerujúceho k ochrane alebo uplatňovaniu základného práva alebo základnej slobody, ako aj objektivitu samotného rozhodovania o ochrane a uplatňovaní základného práva alebo základnej slobody, a to bez ohľadu na to, či tento postup prebieha v právne formalizovanom rámci alebo iba v rámci faktickej činnosti príslušného orgánu. Uplatňovanie a ochrana každého základného práva alebo slobody musí byť v činnosti každého orgánu verejnej moci zabezpečená reálne a musí prebiehať na nediskriminačnom základe. Táto požiadavka sa dotýka každého úkonu orgánu verejnej moci, ktorý priamo alebo aspoň sprostredkovane súvisí s ochranou alebo uplatňovaním základného práva alebo slobody (mutatis mutandis II. ÚS 5/03).
Súdna rada mala preto povinnosť uplatniť kritériá a požiadavky vyplývajúce z ustanovenia čl. 30 ods. 4 ústavy a čl. 223 ods. 1 Zmluvy aj pri sťažovateľom napadnutej voľbe kandidáta za Slovenskú republiku na funkciu sudcu a v tomto kontexte ústavne súladným spôsobom aplikovať príslušnú právnu úpravu.
Z obsahu sťažnosti, z obsahu zápisnice súdnej rady z 9. januára 2009 ani z jej uznesenia č. 437 z toho istého dňa, týkajúcich sa voľby kandidáta na funkciu sudcu, nevyplýva žiadna skutočnosť, ktorá by zakladala dôvod, aby ústavný súd v rámci konania o veci samej preskúmaval postup súdnej rady v tejto veci, pokiaľ ide o rešpektovanie citovanej právnej úpravy, predovšetkým z hľadiska vytvorenia rovnakých podmienok pre jednotlivých kandidátov uchádzať sa o funkciu sudcu vrátane možnosti byť vypočutý súdnou radou, a tým osobne vplývať na jej členov v prospech jeho voľby.
Sťažovateľ nenamietal, že by postup súdnej rady vo fáze navrhovania kandidátov až po ich vypočutie súdnou radou založil nerovnosť v prístupe k verejnej funkcii. Ťažisko jeho argumentácie sa sústredilo na tvrdenú absenciu objektívneho hodnotenia relevantných podmienok, ktoré musí spĺňať kandidát na funkciu sudcu v zmysle čl. 223 ods. 1 Zmluvy. Podľa sťažovateľa je otázne, či sa súdna rada vôbec zaoberala odbornými kritériami, ktoré musí spĺňať kandidát na sudcu medzinárodného súdneho orgánu, a či ich 9. januára 2009 objektívne posúdila vo vzťahu ku každému z uchádzačov. Okrem argumentu o absencii odôvodnenia uznesenia č. 437 z 9. januára 2009, ktorý ústavný súd z dôvodov už uvedených nepovažuje za opodstatnený a dostatočný, opiera sťažovateľ svoje závery o skutočnosť, že súdna rada si nevyžiadala žiadne informácie zo Súdneho dvora o osobe sudcu J. K. ani zo Súdu prvého stupňa o osobe sudcu D. Š.
Súdna rada vo vzťahu k tejto argumentácii uviedla, že disponovala poznatkami o osobách uchádzačov, pretože posudzovaním ich odborných kvalít sa zaoberala už v roku 2004 v súvislosti s predchádzajúcou voľbou kandidátov na funkcie zastávané nimi v súčasnosti na Súdnom dvore a na Súde prvého stupňa. Pri voľbe konanej 9. januára 2009 disponovala okrem podkladov vyžiadaných od uchádzačov podľa § 27g zákona o súdnej rade aj podkladmi získanými v súvislosti s voľbou zo 16. februára 2004, na základe ktorej bol sťažovateľ navrhnutý vláde Slovenskej republiky za kandidáta na post sudcu Súdneho dvora a JUDr. D. Š. za kandidáta na post sudcu Súdu prvého stupňa. Podľa názoru súdnej rady: „Obaja kandidáti, bez akýchkoľvek pochybností sú osoby, ktoré poskytujú záruku úplnej nezávislosti a spĺňajú potrebné kvalifikačné predpoklady požadované v Slovenskej republike na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií, tak ako to upravuje čl. 223 (1) Zmluvy o založení Európskeho spoločenstva.“
Citovaný záver súdnej rady považuje ústavný súd za objektívny a správny. Pokiaľ ide o osobu JUDr. D. Š., považuje ústavný súd za dostatočné poukázať na skutočnosť, že ide o kariérneho sudcu s dlhoročnou praxou, ktorý vykonával sudcovskú funkciu prakticky na všetkých stupňoch súdov v Slovenskej republike. Od 9. novembra 1993 do 31. októbra 1999 bol členom Európskej komisie pre ľudské práva. Od 22. januára 2000 do 30. apríla 2004 vykonával funkciu sudcu ústavného súdu a od mája 2004 vykonáva funkciu sudcu Súdu prvého stupňa v Luxemburgu.
JUDr. J. K. je univerzitným profesorom a významnou osobnosťou v oblasti medzinárodného práva. V tomto smere považuje ústavný súd za dostatočné poukázať na jeho pôsobenie v Benátskej komisii pre demokraciu prostredníctvom práva, vo Viedenskom centre pre predchádzanie medzinárodným konfliktom, či v Stálom arbitrážnom súde v Haagu. Od 21. januára 1993 do 30. apríla 2004 vykonával funkciu ústavného sudcu a od mája 2004 pôsobí ako sudca SDES.
V daných súvislostiach považuje ústavný súd za významné, že ustanovenia čl. 223 ods. 1 a čl. 224 ods. 2 Zmluvy vymedzujú kritériá kladené na funkciu sudcu a funkciu sudcu Súdu prvého stupňa obdobným, resp. porovnateľným spôsobom, v zmysle požiadavky, aby išlo o osoby poskytujúce záruku úplnej nestrannosti a spĺňajúce predpoklady na obsadenie najvyšších sudcovských funkcií.
V oboch prípadoch je podmienkou vymenovania do funkcie sudcu vzájomná dohoda vlád všetkých štátov Európskej únie a Európskych spoločenstiev o akceptácii navrhovaného kandidáta.
Pokiaľ teda súdna rada volila 9. januára 2009 kandidáta na funkciu sudcu spomedzi uvedených dvoch osobností, konala tak v situácii, keď na základe ich predchádzajúcej voľby v roku 2004 bola ich kandidatúra vládami členských štátov Európskej únie a Európskych spoločenstiev akceptovaná na základe porovnateľných kritérií vyplývajúcich z čl. 223 ods. 1 a čl. 224 ods. 2 Zmluvy.
Za daných okolností skutočnosť, že si súdna rada nežiadala hodnotenia uvedených uchádzačov (čo jej relevantná právna úprava neukladá, pričom súdna rada disponovala aj údajmi o uchádzačoch získanými v súvislosti s predchádzajúcou voľbou z roku 2004), ani neviedla obsiahlu diskusiu o kvalitách uvedených osobností pred samotným aktom tajnej voľby, nemožno považovať za prejav arbitrárnosti postupu súdnej rady.
Vysoké odborné kvality a relatívna vyrovnanosť oboch uchádzačov vylučujú podľa názoru ústavného súdu záver, že by súdna rada pri svojom rozhodovaní prekročila medze dovolenej úvahy, ktorú jej právna úprava pre účely voľby kandidáta na funkciu sudcu poskytuje, čo vylučuje záver o jej svojvoľnom postupe alebo rozhodnutí, t. j. o porušení sťažovateľom označených ustanovení ústavy a relevantných medzinárodných zmlúv.
Z rovnakých dôvodov nemožno postup a rozhodnutie súdnej rady týkajúce sa predmetnej veci považovať za rozporné s účelom čl. 255 Zmluvy o EÚ v znení Lisabonskej zmluvy, ak navyše sťažovateľom napádané právne skutočnosti (označené ako zásah do jeho základných práv) žiadnym spôsobom nevylučujú oprávnenie vlád členských štátov Európskej únie a Európskych spoločenstiev posúdiť odborné kvality kandidáta navrhnutého vládou Slovenskej republiky na post sudcu SDES.
Vzhľadom na tieto skutočnosti ústavný súd sťažnosť pri predbežnom prerokovaní odmietol podľa § 25 ods. 2 zákona o ústavnom súde z dôvodu uvedeného vo výrokovej časti tohto rozhodnutia, v dôsledku čoho sa už nezaoberal ďalšími procesnými návrhmi sťažovateľa obsiahnutými v sťažnosti (návrhmi na odklad vykonateľnosti uznesení súdnej rady a vlády v posudzovanej veci), pretože rozhodovanie o týchto návrhoch stratilo opodstatnenie.
K tomuto rozhodnutiu sa pripája súhlasný názor sudcu Ľubomíra Dobríka.
Poučenie: Proti tomuto rozhodnutiu nemožno podať opravný prostriedok.
V Košiciach 14. mája 2009

Celý příspěvek