Mohou a mají soudy přezkoumávat některá rozhodnutí politických stran?

Tvrdím, že dlouhodobě a nespravedlivě opomíjeným tématem stále a nepochopitelně zůstává vnitřní život českých politických stran. Nejsem si vědom toho, že by se tímto tématem soustavněji a do hloubky zabýval některý z politologů (pořád je jednodušší psát o politickém systému Nového Zélandu či o geopolitických zájmech Malawi než o průběhu primárek českých parlamentních stran) a nejinak tomu je i v oblasti práva.

Možná i proto se čas od času můžeme v tisku dočíst, jakým způsobem probíhaly „nábory členů“, příp. jak byla v rámci stranických primárek obsazována volitelná místa či jak se zametlo s vnitrostranickou opozicí, to však bez jakéhokoliv vyústění. Jako částečnou omluvu pro právníky je spravedlivé dodat, že pozitivní právo se vnitrostranické demokracii prakticky vůbec nevěnuje, takže z tohoto hlediska není – alespoň na první pohled - příliš o čem psát. V tomto postu budu vědomě provokovat za účelem zahájení diskuse (a možná mne někteří čtenáři budou definitivně považovat za šílence, příp. přinejmenším za soudcovského hyperaktivistu či soudcokrateina, zkráceně kreténa), když budu hájit argumentační pozici, že některá rozhodnutí politických stran by měla být soudně přezkoumatelná.

Základní problém spatřuji ve výkladu čl. 20 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle tohoto ustanovení je totiž občanům ústavně zaručeno sdružovat se v politických stranách a v politických hnutích. Velmi zjednodušeně řečeno je pak možno toto právo vykládat buď jen v tom smyslu, že (1.) státní moc je nesmí omezovat a zasahovat do něj (zásada zdrženlivosti státu), anebo i tak, že (2.) stát by měl garantovat též alespoň v minimální míře jeho reálný výkon. Přitom je třeba vnímat toto právo ve spojení s čl. 5 Ústavy, podle něhož je politický systém založen na svobodné soutěži politických stran. Z tohoto článku Ústavní soud (zcela správně a v souladu s judikaturou zahraniční) dovodil, že politické strany jsou privilegované právnické osoby, vyjadřující veřejný zájem, u nichž je ústavně konformní přímé státní financování, příp. monopol podávání kandidátních listin v případě některých voleb.

A tady jsme u „jádra pudla“. Pokud totiž budeme zastávat první z uvedených výkladů, bude ústavnosti učiněno zadost tím, že každý člen politické strany, který bude dotčen vnitrostranickým rozhodnutím (např. bude ze strany vyloučen) má stále možnost založit si politickou stranu novou. Tento názor však považuji za nepřípadný.

Ve skutečnosti totiž ten, kdo má zájem se angažovat v některé politické straně, ji chce třeba jen podpořit, kandidovat za ni v komunálních volbách, ovlivnit vnitrostranické rozhodovací procesy apod. Nemá čas, chuť ani peníze na to, aby zakládal regionální či dokonce celostátní stranu novou a aspiroval s ní na převzetí politické moci a odpovědnosti s ní spojené. A je zcela legitimní, když očekává, že se tato strana bude k němu a k ostatním chovat demokraticky. Ostatně, tento požadavek stanoví i zákon o politických stranách (§ 4), podle něhož „vznikat a vyvíjet činnost nemohou strany a hnutí, které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány.“ Jinak řečeno, stát je oprávněn kontrolovat, zda politická strana splňuje základní atributy vnitrostranické demokracie, protože pokud by tomu tak nebylo, je dán zákonný důvod pro podání návrhu na pozastavení její činnosti, příp. dokonce na její rozpuštění (§ 13, § 14 ZPS). Výklad, který by lpěl na tom, že rozpustit stranu lze podle dikce zákona jen tehdy, jestliže je její „činnost v rozporu s § 4“, a jelikož ustanovení § 4 nezmiňuje fakticitu vnitrostranické činnosti, nýbrž toliko celkové vyznění stanov, považuji za zcela neudržitelný. Ve svých důsledcích by totiž znamenal, že stát musí srazit podpatky před jakoukoliv stranou např. vůdcovského typu, která zcela formálně předloží Ministerstvu vnitra fiktivní stanovy, stažené z webové adresy jiné politické strany, a za jejich zásadní nerespektování jí nic nemůže hrozit.

Soudní ochranu stanoví ZPS výslovně pouze ve vztahu k rozhodnutím orgánů strany, dotýkajícím se skutečností vyznačovaných v rejstříku stran a hnutí (§ 16a). To znamená, že např. rozhodnutí o vyloučení ze strany soudně přezkoumatelné není. To ostatně dokládá i značně restriktivně orientovaná současná soudní praxe (zde bych rád poděkoval Pavlu Uhlovi za poskytnutí řady konkrétních příkladů).

Dávám tedy do diskuse otázku, zda by nebylo smysluplné umožnit soudní přezkum některých rozhodnutí strany. Za hraniční kritérium tohoto přezkumu považuji taková rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně se dotknout právní sféry konkrétní osoby. Takže vyňata ze soudního přezkumu by zůstala např. rozhodnutí o způsobu vedení volební kampaně, o výběru reklamní agentury, o uzavření či vypovězení koaliční smlouvy či o vstupu do opozice a naopak do kognice soudů by spadala rozhodnutí o vyloučení člena ze strany či nepřijetí do ní, o vyškrtnutí z kandidátní listiny anebo o zrušení celé základní organizace. Následný soudní přezkum by plně respektoval stranickou autonomii v tom směru, že by toliko kontroloval, zda strana ve svých rozhodnutích respektovala kritéria a procedury, která si sama ve svých vnitřních předpisech stanovila. Krátce řečeno: soudy by zásadně nemohly zpochybňovat kritéria, která si strany stanoví pro své členy (negativní lustrační osvědčení, bezúhonnost, neexistence dřívějšího členství v KSČ apod.), avšak pouze by dohlížely, zda tato vlastní pravidla strany dodržují. Ústavnost a zákonnost samotných těchto kritérií by se totiž přezkoumávala primárně v řízení o návrhu na pozastavení činnosti (příp. rozpuštění) politické strany, k čemuž je příslušný Nejvyšší správní soud.

Nechci nyní řešit, do které větve soudnictví by tento přezkum rozhodnutí stran měl spadat, zda do civilní či správní. Dovedu vyargumentovat obě řešení, nicméně to v této fázi není rozhodující. Dnes je namístě položit si alespoň otázku, zda by tento přezkum vůbec měl být umožněn. Ostatně, nebylo by to nic nového, došlo by jen k „narovnání“ s úpravou, týkající se obecného práva sdružovacího (viz § 15 zákona o sdružování občanů, zakládající právo člena sdružení napadnout rozhodnutí jeho orgánů u okresního soudu a požadovat určení, zda takové rozhodnutí je v souladu se zákonem a se stanovami). Upřímně řečeno, když se může soudit se svou organizací kterýkoliv Sokol, Orel či zahrádkář, proč by neměl mít stejnou možnost vyloučený člen politické strany, která - na rozdíl od běžného sdružení – má reprezentovat veřejný zájem a stát ji zcela otevřeně privileguje? Nemluvě již ani o tom, že nelze očekávat, že se bude demokraticky chovat navenek strana, která nedokáže respektovat minimum vnitřních demokratických pravidel.