Tomáš Sobek: Lední medvěd není medvěd, ústavní zákon není zákon
Dovolím si zopakovat svoji argumentaci a donutit oponenty, aby se k ní už konečně postavili.
Čl. 87 (1a) Ústavy říká: „Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem.“ Otázka je, jestli ÚS může rozhodovat též o zrušení ústavních zákonů. První reakce může být, jak se někdo vůbec může tak hloupě ptát. Ústavní zákony jsou přece druh zákonů. Zákony dělíme na obyčejné a ústavní. Pokud někdo tvrdí, že čl. 87 (1a) se vztahuje pouze na obyčejné zákony, tak přepisuje Ústavu. Prostě před slovo ‘zákonů’ vkládá adjektivum ‘obyčejných’. Břemeno argumentace je na straně těch, kteří tvrdí, že ÚS nemá pravomoc rušit ústavní zákony. Oni vkládají do Ústavy něco, co tam není, a proto musí prezentovat přesvědčivé důvody pro takové přepisování.
To je výchozí pozice argumentace. Nemusí to být ale konečná pozice. Na to lze odpovědět, že v čl. 87 (1a) je sice pouze slovo ‘zákonů’, ale že text Ústavy pracuje s nepsanou konvencí, že slovo ‘zákon’ je jenom zkratka pro obyčejný zákon. To je tvrzení o platnosti jazykového pravidla, které ovšem lze vyvrátit tak, že se uvede alespoň jeden protipříklad. Totiž alespoň jedno ustanovení, kde se používá samotné slovo ‘zákon’, ale přitom je zcela zřejmé, že se vztahuje i na ústavní zákony. Takových protipříkladů je ale v Ústavě celá řada! Dokonce jsou tu i ustanovení, kde se zcela explicitně říká, že ústavní zákony jsou druh zákonů (např. čl. 50 (1), čl. 62 (h), čl. 87 (1j), čl. 106 (1)). Závěr je jasný: Text Ústavy není založený na konvenci, že slovo ‘zákon’ je zkratka pro výraz ‘obyčejný zákon’.
"Odpůrci pravomoci ÚS rušit ústavní zákony" samozřejmě můžou předložit nějaké opačné protipříklady. Tím však už nemůžou obhájit názor, že Ústava pracuje s jazykovou konvencí, že slovo ‘zákon’ je pouze zkratka pro obyčejný zákon. Maximálně tím můžou obhájit názor, že Ústava není terminologicky koherentní. Ale to jim nepomůže, oni se totiž musí nějak "odlepit" z výchozího bodu argumentace.
Když ústavodárce v čl. 50 (1) a v čl. 62 (h) říká: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního ...“, tak proč v čl. 87 (1a) neříká „Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů s výjimkou zákonů ústavních ...“!!!??? Kdyby chtěl, aby ÚS mohl rušit jenom obyčejné zákony, napsal by to právě takto.
Všimněte si, že dosud argumentuji ryze textualisticky. :)
Nikoli ÚS, ale Parlament stanovil čl. 9 (2). Pokud bereme ústavní suverenitu Parlamentu vážně, pak bychom měli čl. 9 (2) interpretovat vstřícně, aby dával nějaký smysl, aby měl nějaké praktické ústavní důsledky. "Odpůrci pravomoci ÚS rušit ústavní zákony" se tváří jako obhájci ústavní suverenity Parlamentu, ale ve skutečnosti jí spektakulárně pohrdají, když říkají, že čl. 9 (2) je jenom bezobsažné ustanovení. Prezentují totiž Parlament jako někoho, kdo v Ústavě jenom něco naprázdno plácá. Pokud se má diskuze někam posunout, měli by "odpůrci pravomoci ÚS rušit ústavní zákony" prezentovat nějakou vlastní, ale smysluplnou intepretaci čl. 9 (2). Ale hlavně by už konečně měli říct, na základě jakých argumentů v čl. 87 (1a) přepisují výraz ‘zákonů’ na výraz ‘obyčejných zákonů’.
Čl. 87 (1a) Ústavy říká: „Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem.“ Otázka je, jestli ÚS může rozhodovat též o zrušení ústavních zákonů. První reakce může být, jak se někdo vůbec může tak hloupě ptát. Ústavní zákony jsou přece druh zákonů. Zákony dělíme na obyčejné a ústavní. Pokud někdo tvrdí, že čl. 87 (1a) se vztahuje pouze na obyčejné zákony, tak přepisuje Ústavu. Prostě před slovo ‘zákonů’ vkládá adjektivum ‘obyčejných’. Břemeno argumentace je na straně těch, kteří tvrdí, že ÚS nemá pravomoc rušit ústavní zákony. Oni vkládají do Ústavy něco, co tam není, a proto musí prezentovat přesvědčivé důvody pro takové přepisování.
To je výchozí pozice argumentace. Nemusí to být ale konečná pozice. Na to lze odpovědět, že v čl. 87 (1a) je sice pouze slovo ‘zákonů’, ale že text Ústavy pracuje s nepsanou konvencí, že slovo ‘zákon’ je jenom zkratka pro obyčejný zákon. To je tvrzení o platnosti jazykového pravidla, které ovšem lze vyvrátit tak, že se uvede alespoň jeden protipříklad. Totiž alespoň jedno ustanovení, kde se používá samotné slovo ‘zákon’, ale přitom je zcela zřejmé, že se vztahuje i na ústavní zákony. Takových protipříkladů je ale v Ústavě celá řada! Dokonce jsou tu i ustanovení, kde se zcela explicitně říká, že ústavní zákony jsou druh zákonů (např. čl. 50 (1), čl. 62 (h), čl. 87 (1j), čl. 106 (1)). Závěr je jasný: Text Ústavy není založený na konvenci, že slovo ‘zákon’ je zkratka pro výraz ‘obyčejný zákon’.
"Odpůrci pravomoci ÚS rušit ústavní zákony" samozřejmě můžou předložit nějaké opačné protipříklady. Tím však už nemůžou obhájit názor, že Ústava pracuje s jazykovou konvencí, že slovo ‘zákon’ je pouze zkratka pro obyčejný zákon. Maximálně tím můžou obhájit názor, že Ústava není terminologicky koherentní. Ale to jim nepomůže, oni se totiž musí nějak "odlepit" z výchozího bodu argumentace.
Když ústavodárce v čl. 50 (1) a v čl. 62 (h) říká: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního ...“, tak proč v čl. 87 (1a) neříká „Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů s výjimkou zákonů ústavních ...“!!!??? Kdyby chtěl, aby ÚS mohl rušit jenom obyčejné zákony, napsal by to právě takto.
Všimněte si, že dosud argumentuji ryze textualisticky. :)
Nikoli ÚS, ale Parlament stanovil čl. 9 (2). Pokud bereme ústavní suverenitu Parlamentu vážně, pak bychom měli čl. 9 (2) interpretovat vstřícně, aby dával nějaký smysl, aby měl nějaké praktické ústavní důsledky. "Odpůrci pravomoci ÚS rušit ústavní zákony" se tváří jako obhájci ústavní suverenity Parlamentu, ale ve skutečnosti jí spektakulárně pohrdají, když říkají, že čl. 9 (2) je jenom bezobsažné ustanovení. Prezentují totiž Parlament jako někoho, kdo v Ústavě jenom něco naprázdno plácá. Pokud se má diskuze někam posunout, měli by "odpůrci pravomoci ÚS rušit ústavní zákony" prezentovat nějakou vlastní, ale smysluplnou intepretaci čl. 9 (2). Ale hlavně by už konečně měli říct, na základě jakých argumentů v čl. 87 (1a) přepisují výraz ‘zákonů’ na výraz ‘obyčejných zákonů’.
108 komentářů:
Domnívám se, že klíč k řešení problému leží někde jinde, a to konkrétně v čl. 9.1
Pokud se zde stanoví, že Ústavu lze měnit a doplňovat pouze ústavními zákony, pak se zároveň říká, že se tyto ústavní zákony stávají součástí Ústavy i.e. ústavního pořádku.
Pokud se pak v čl. 81.1 písm. a) stanovuje, že ÚS může rušit jen takové zákony, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem, znamená to, že může rušit pouze "obyčejné zákony", protože jen ty mohou být v rozporu s ústavním pořádkem. Naopak ústavní zákon je součástí ústavního pořádku a proto s ním nikdy v rozporu být nemůže (krom případu čl. 9.2).
To pak lze vypozorovat i z čl. 85.2 a čl. 88.2 na základě úvahy, že je-li ÚS ústavními zákony vázán, jen těžko je může zároveň přezkoumávat.
Proto si nemyslím, že jde primárně o to, jestli je ústavní zákon medvěd nebo ne, ale spíš o to, že ÚS může střílet jenom některé medvědy.
Libor Pikna
Obavám se, že ten, kdo přepisuje, je bohužel právě ÚS. On ten závěr je, co se týče čl. 87 odst. 1 písm. a/ poměrně jednoznačný, což potvrzuje hned několik dalších ustanovení Ústavy, např.
I. Článek 85 odst. 2
Slib soudce Ústavního soudu zní: "Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně."
Těžko mohu slibovat, že se budu řídit ústavními zákony, pokud bych měl oprávnění je rušit, že?
II. Článek 88 odst. 2 + Článek 112 odst. 1
Soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem podle odstavce 1.
Jenže, on ten ústavní pořádek opravdu není abstraktní termín otevřený neomezeným možnostem soudního výkladu. Článek 112 odst. 1 jasně říká:
Ústavní pořádek České republiky tvoří tato Ústava, Listina základních práv a svobod, ústavní zákony přijaté podle této Ústavy a ústavní zákony Národního shromáždění Československé republiky, Federálního shromáždění Československé socialistické republiky a České národní rady upravující státní hranice České republiky a ústavní zákony České národní rady přijaté po 6. červnu 1992.
Chcete-li dále debatovat, pak prostor prostor pro polemiku při dodržení procedury pro přijetí ÚZ dává IMHO výhradně ten váš milovaný čl. 9 odst. 2, pokud ho chápete jakožto ono tvrdé jádro ústavy a metanormu, která je nezrušitelná a s níž nesmí být ani ústavní zákon v rozporu, protože by se pak nejednalo o ÚZ "přijatý podle této Ústavy". Pak můžete teoreticky dospět k závěru, že by snad ÚS mohl něco takového přezkoumávat. No, já si to nemyslím, protože pokud by to ústavodárce takto zamýšlel, pak
- nic nebránilo takovou kompetenci ÚS dát výslovně s odkazem na tento článek. Já si myslím, že čl. 9/2 je prostě politická deklarace poplatná době přijetí Ústavy, v niž se ústavodárce distancuje od období komunistického režimu a jeho praktik (vedoucí úloha KSČ zakotvená v ústavě apod.)
- krom toho, vážně nevidím, jak předčasné volby (tedy zkrácení volebního období) odstraňují "podstatné náležitostí demokratického právního státu", když právě svobodné volby jsou podstatou demokracie. To je prostě zcela nepřipadné, o tom se můžeme bavit v případě svévolného prodloužení volebního období, ale ne u jeho zkrácení.
Pane kolego, Vy začínáte od konce.
Máme dva možné koncepty.
První: Suverénem je lid, on je základem (a zakladatelem) státu, on dal státu ústavu a on ji může i změnit. Ve skutečnosti lid jednal prostřednictvím ústavodárce, kterým je Parlament (A aby zákony byly v souladu s ústavou, dal státu i Ústavní soud).
Druhý: Vedle práva nastoleného v daném čase a místě lidem (prostřednictvím jeho orgánů) máme ještě normy, které jsou nadčasové, věčné a nezměnitelné, jakási obdoba středověkého božího práva, a i kdyby se lid na hlavu stavěl, změnit je nesmí. A ÚS je tu mimo jiné od toho, aby lidu v takové změně bránil. Lid je tady vlastně nikoli subjektem, ale objektem dění.
A teď - co z toho platí? Je tady suverénem (stále ještě) lid (zastoupený Parlamentem)? Nebo je tady suverénem materiální jádro ústavy (zastoupené Ústavním soudem)?
A dál: Pokud by onen ad hoc ústavní zákon byl přijat v referendu, byl by napadnutelný stejně, jako když byl přijat "jen" ústavní většinou?
Odpověď na Vaši otázku stran čl. 87 pak plyne z odpovědi na otázky výše uvedené.
Pavel Hasenkopf
Tohle myslíte vážně ? Je přeci jasné, že ústavní zákon se od běžného zákona liší pouze ve způsobu přijetí, který mu ale dává jinou (větší) právní sílu. Ta právní síla je stejná jako u ohniska ústavy dle 9/2, která byla přijata na základě stejné kvalifikované většiny jako ústavní zákon.
Snaha rozlišit "věčný" ústavní zákon přijatý kvalifikovanou většinou a "nevěčný" ústavní" zákon přijatý stejnou většinou a popřít tak základní právní principy vykazuje jisté prvky socialistického pojetí práva. Novější "ohnisko" prostě ruší starí "ohnisko". V jiném případě jde o justiční svévoli v neprospěch volených orgánů.
Marek Cach
S Tomem souhlasím, ale jedna věc mi není jasná (a možná je to i protiargument).
Co je ústavní pořádek? Je to určitá suma ústavních zásad, na nichž je náš právní řád založen, nebo je to soubor platných ústavních norem?
Pokud by to byla první možnost, platí tvoje tvrzení beze zbytku. Pokud ta druhá, byl by možný jak tvůj výklad (každá nová norma projde testem, zda je kompatibilní se stavajícími předpisy), tak výklad, že zákonodárce chtěl říct "soulad zákonů a souboru ústavních zákonů". Ovšem tím by mohl myslet obojí - jak soulad obou druhů zákonů s těmi stávajícími ústavními, tak soulad obyčejných zákonů s těmi ústavními, přičemž ústavní zákon je automaticky součástí ústavního pořádku. V takovém případě nemůže být ústavní zákon zkoumán, protože je sám součástí měřítka. nebo ne?
Ad Libor a Jakub Moc
Ano, ÚS může rušit pouze takové ústavní zákony, které jsou v rozporu s čl. 9(2). Ano, ústavní zákon o zkrácení volebního období není v rozporu s čl. 9(2). Samozřejmě. V postu ale píšu o něčem jiném. Přečtěte si ho. ;)
Ad PH
Já zde interpretuji Ústavu, jak je napsaná. ÚS považuji za protidemokratickou instituci, ale to je jiné téma.
1. pokus o vtip: Jestli je něco v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu, tak je to existence ÚS.
2. pokus o vtip: Lidská práva prospívají abstraktnímu ČLOVĚKU, ale konkrétním lidem v konečném důsledku škodí.
Ad Martin
Klíčové je, co se ruší. Ruší se zákony. Pokud někdo tvrdí, že ústavní zákon není zákon, ať to vyargumentuje.
Dobrý den, já musím říci, že souhlasím s těmi, kteří na rozhodnutí ÚS nenahlížejí kriticky, i když vnímám celý komplex problematických míst diskutovaného usnesení, které jsou velmi dobře shrnuty v disentech.
První, kdo pochybil, byl parlament - tento v roli ústavo/zákonodárce zvolil nestandardní a nešťastné řešení. Není divu, co z toho povstalo, kdo seje vítr... znáte to.
Pane Sobku, když jsem viděla nadpis, myslela jsem, že článek bude mířit primárně do jiného bodu: je to, co bylo ústavní stížností zprostředkovaně napadeno, tj. zákon o rozpuštění sněmovny, skutečně ústavním zákonem?
Přece když dáme v muzeu pod vycpaninu tchoře cedulku lední medvěd, máme tam pořád jenom tchoře.
Ano, jmenuje se to ústavní zákon a bylo to přijato kvalifikovanou většinou - ale je to opravdu ústavní zákon?
Přece to nijak nemění náš ústavní pořádek, nemění to Ústavu, Listinu, nijak to neošetřuje postavení mez. smluv, neruší to žádný jiný ústavní zákon, ani na to nic jiného nebude navazovat.
Je tohle skutečně část ústavního pořádku?
Omlouvám se, pokud se to někde v diskusi pod jiným článkem probíralo, nestihla jsem to přečíst úplně vše důkladně.
Christabel
Ad Jakub Moc
1.Řekl bych ,že samotný článek 9(2) nezrušitelný není, ústavně zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí je jen těžko sama o sobě podstatnou náležitostí demokratického právního státu.
David Seidl
Tomáši,
mně se zdá, že podobně jako jiní vycházíte z představy, že aby měl čl. 9/2 nějaký smysl, musí to být Ústavní soud, kdo jej bude ochraňovat i za cenu toho, že přitom bude rušit ústavní zákony.
Už jsem řekl několikrát, že nevidím důvod, proč by z existence čl. 9/2 měla plynout existence pravomoci ÚS přezkoumávat součásti ústavního pořádku nejsoucí s tímto ustanovením v souladu.
Čl. 9/2 má svůj smysl - je projevem autolimitace ústavodárce, připomínkou jemu i ústavodárcům budoucím, že při změnách ústavy mají dodržovat určité limity. Umožňuje členům zákonodárného sboru, jakož i veřejnosti, při projednávání ústavního zákona připomínat limity, které mají být dodrženy.
To ale automaticky neznamená, že nebudou-li dodrženy, může přijít Ústavní soud a takovou normu rušit. To by takhle mohl rušit ústavní zákon rušící Ústavní soud, což mi přijde trochu absurdní...(tím neříkám, že by to nemohlo být porušení čl. 9/2, ale aby někdo rozhodoval sám o sobě... - nemo iudex...). A není pravda, že tady není nikdo, kdo by mohl sankcionovat porušení čl. 9/2 - je to lid, zdroj veškeré státní moci, který tak může činit cestou pokojnou ve volbách (nevolím ty, co se na mrzačení Ústavy podíleli) nebo cestou nepokojnou (ostatně srov. čl. 23 LZPS).
Dále opět připomínám, že argument, že by to měl dělat ÚS, protože soudy jsou povolány k výkladu práva, také kulhá, protože pojem "podstatných náležitostí dps" je již spíše pojmem politologickým, filozofickým, spíše než právním.
Konečně k argumentům vzneseným kolegy komentátory výše bych dodal i další, textuální či systematický, byť drobný:
Podívejte se do ZÚS - proč tam není upravena procedura přezkumu ústavního zákona - mám tomu snad rozumět tak, že to řízení má být úplně stejné jako řízení o normálním zákonu? To by snad o zrušení mohl rozhodnout stejný počet soudců jako o obyčejném zákoně? I když jinak Ústava pojí s ústavními zákony samá kvalifikovaná kvóra?? Nepřijde Vám to absurdní? Mně tedy ano...
Ad Martin
Promiň, špatně jsem si přečetl Tvůj komentář. To přece záleží na interpretaci 9(2). Máš nějakou? :)
dobry den, Tomasi,
ak teda prisne textualisticky, ako avizujete, potom sa cl. 87.1 vztahuje aj na Ustavu ako taku, pretoze ta je tiez ustavnym zakonom, ergo zakonom. pri takomto vyklade je mozne napadnut jednu cast ustavy pre jej nesulad s inou castou ustavy. ak to tak nema byt, t.j. ak sa ma cl. 87.1 vztahovat iba na ustavne zakony, ktore nie su Ustavou, kde je pre taketo rozlisovanie v jej texte opora?
Radoslav Prochazka
Petře, článek 9(2) je přece redukce článku 9(1). Copak článek 9(1) je jenom nějaký apel? Jsou to metanormy (rules of change).
Ad Tomáš Sobek: Post jsem samozřejmě četl, ale Vy jste vůbec nereagoval na převážnou část mé odpovědi na otázky v něm kladené. Jak chcete být něčím vázán a slibovat, že se tím budete řídit, pokud si současně osobujete právo totéž přezkoumávat (a eventuálně rušit)?! Poslední tři odstavce jsem tam v podstatě uvedl pro úplnost (obiter dictum :P) a jako rozvedení debaty k jinak Ústavou velmi explicitně definovanému termínu "ústavní pořádek". Můj názor je, že de lege lata ÚS nemůže rušit ÚZ žádné, což jsem se pokusil zdůvodnit v předchozí části mého minulého komentáře, takže se nebudu opakovat.
Ad David Seidl: Pokud zrušíte tento článek samotný, pak již nic (kromě kreativního výkladu ústavy a nejrůznějšího filosofování) nebrání změně oněch "podstatných náležitostí demokratického právního státu". Čili, pokud skutečně chcete, aby čl. 9/2 měl jiný než čistě deklaratorní charakter, pak musí být sám o sobě nezrušitelný.
Jen pro úplnost, 87-1-a původně znělo takto:
"Ústavní soud rozhoduje
... o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,"
Tomáši,
já vím, že jste mistr zkratky (a to myslím bez ironie, naopak to obdivuji a závidím), ale jak ta Vaše věta vyvrací to, co jsem napsal výše, to opravdu nevím. Já vám klidně dám za pravdu, že to tak je, jsou to metanormy (rules of change), ale jak z toho plyne, že jejich porušení má sankcionovat zrovna Ústavní soud, navzdory všemu, co jsem zde napsal já a někteří další komentátoři sdílící opačný názor než Vy?
Jsem stoprocentně přesvědčen, že počátkem 90. let při tvorbě Ústavy nikomu ani nepřišlo na mysl, že by ÚS měl mít pravomoc rušit ústavní zákony.
Čili jde o novum, kvůli jehož prosazení Tomáš ohýbá nejen znění Ústavy, ale i její smysl a vůli ústavodárce. I kdybychom toto připustili s tím, že "doba je nyní jiná", pořád je Tomášova argumentace mnohem méně přesvědčivá, než křišťálově jasná ustanovení čl. 88 odst. 2 a 112 odst. 1 Ústavy definující ústavní pořádek a vázanost ÚS tímto ústavním pořádkem. To prostě nelze nijak okecat, jsem-li něčím vázán, nemohu mít zároveň pravomoc to zrušit.
Ad Jakub Moc a Radovan Procházka
9(2) je ústavní metanorma. ÚS je vázán všemi normami ústavního pořádku, které prošly testem 9(2). Zdeněk dokonce tvrdí, že co neprojde testem 9(2), to není ústavní norma.
Petře, opravdu Vám nepřijde absurdní, abychom měli v Ústavě test toho, co je přípustná změna ústavy, ale zároveň ho ÚS jako orgán ochrany ústavnosti nemohl použít?
Z důvodovky k 395/2001:
"Slova "ústavní zákon" se v tomto i dalších ustanoveních nahrazují slovy "ústavní pořádek", což lépe odpovídá konstrukci vztahu Ústavy a ústavního pořádku a s definitivní platností řeší všechny teoretické spory o závaznost Listiny základních práv a svobod."
Ad Jiří Kmec: Dobrý postřeh, nicméně nesoulad mezi čl. 85/2 ("řídit se ústavními zákony") a čl. 87/1 + čl. 88/2, kde se hovoří o "ústavním pořádku" to tedy úplně nevysvětlilo, s podobnou terminologickou nedůsledností se ale dá celkem v pohodě žít. ;)
Ad Tomáš Sobek - můžeme se prosím vrátit k té otázce, na kterou jste se původně hlavně ve svém postu ptal? Tedy cituji: "Ale hlavně by už konečně měli říct, na základě jakých argumentů v čl. 87 (1a) přepisují výraz ‘zákonů’ na výraz ‘obyčejných zákonů’.." Stále trváte na tom, že míněny jsou všechny zákony včetně ústavních? Mám za to, že to tady bylo přesvědčívě vyvráceno a váš poslední komentář čtu tedy tak, že tedy podle vás ústavní zákony ÚS rušit nemůže, tudíž už na svém původním výkladu čl. 87/1/a netrváte?
Tomáši,
nepřijde. Nevím, jestli mě v tomhle tak ovlivnil americký konstitucionalismus a pochybnosti Jeffersona nad samotných Marburym (který šel až k úvahám nad tím, zda Ústava sama je vůbec ještě právo), ale můj názor je v tomto jednoznačný.
Připustit, že ÚS může vykládat něco, co stojí nad Ústavou, znamená povýšit ho nad ní samotnou, někam mezi ní a ony metanormy, každopádně nad ústavodárce. To porušuje princip, že nikdo nemůže delegovat více moci než má sám, protože ústavodárce tím z ÚS dělá něco, co stojí nad ním samým. Jestli mi něco přijde absurdní, tak je to právě něco takového.
Ad Tomáš Sobek 14:31/
Myslím, že jsme u jádra věci: ÚS takovou pravomoc nedostal, s ohledem na účinné naplnění některých ustanovení Ústavy a svojí role strážce ústavnosti by však bylo (možná) konsekventní, aby ji měl. Jedni mají zato, že si ji tedy ÚS může přisvojit, druzí mají za to, že nemůže.
A ještě bych chtěl dodat, že i historické argumenty Jirky Kmece mi přijdou natolik přesvědčivé, že by stály za to, aby se s nimi zastánci pravomoci ÚS rušit ústavní zákony vypořádali.
Výklad nemám, ale jsem rád, že si rozumíme. Myslím, že je totiž dobře obhajitelný obojí výklad.
Ohnisko problému totíž podle mě spočívá v pojmu ústavního pořádku a v tom, jestli je ústavní zákon součástí ústavního pořádku. Jestli ano, pak by ho zrušit nemohl, neboť ústavní zákon by byl pro ÚS etalonem, ne předmětem měření.
Jestli je ústavní pořádek něco jiného, nějaká idea, která nekoresponduje nutně s ústavními zákony, pak by je rušit mohl. Co ale pak je ústavní pořádek?
ÚS má pravomoc rušit obyčejné a ústavní zákony, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. U ústavních zákonů to samozřejmě dává smysl pouze tehdy, pokud nesplňují test 9(2).
Vy pořád předpokládáte, že 87 (1a) se vztahuje jenom na obyčejné zákony. Nejdřív ale musíte zargumentovat, že ústavní zákon není zákon.
Ústavodárce nedal prezidentovi pravomoc vrátit ústavní zákony a říká to explicitně: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního ... .“ Ale to, že ústavodárce nedal ÚS pravomoc rušit ústavní zákony, jste si prostě vycucali z palečku. "Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů ... " a to bez výjimky. Na tuto námitku chci už konečně nějakou odpověď.
Tomáši, kdepak, není nutno argumentovat, že ústavní zákon není zákon. Stačí říct, že ústavní zákony ústavní soud nemá pravomoc přezkoumávat a rušit, protože je jimi vázán.
Ale mi o tohle přece vůbec nejde!
Já říkám - ústavní zákon není obyčejný zákon. Oba dohromady tvoří množinu zákonů.
ÚS může rušit ty zákony z množiny zákonů, které jsou v rozporu s ústavním pořádkem.
A teď se ptám - je ústavní pořádek množinou ústavních zákonů nebo ne? Jestli ano, tak v celé množině zbývá k rušení už jen druhá podmnožina - jednoduché zákony.
Takže - lovci mají právo střílet medvědy, kteří jsou větší, než lední medvěd. Můžou střílet lední medvědy nebo ne?
Ne - protože lední medvěd nemůže být větší než lední medvěd, protože je sám sobě měřítkem.
Ano - může být nadprůměrně velký lední medvěd, který ledním medvědům kazí ideální průměr.
Zmíněná důvodová zpráva je snad jasná a usvědčuje pana Sobka z omylu.
Ano ústavní zákon je současně také běžným zákonem.
Ano ústavní pořádek rovná se ústavní zákony a listina.
Důsledek : ÚS můe rušit pouze běžné zákony.
Petr hradil
Ad Martin
Proč myslíš, že pořád dokola opakuji, že 9(2) je metanorma? :)
ÚS u obyčejných zákonů zkoumá, jestli jsou v rozporu s ústavním pořádkem. U ústavního zákona zkoumá pouze to, jestli je přípustné, aby změnil ústavní pořádek. Zkoumá pouze to, jestli splňuje test 9(2). Proč? Protože 9(2) je součást ústavního pořádku a protože 9(2) je metanorma.
Tomáši,
i kdybychom připustili, že ten prvotní čistě (kon)textualistický argument svědčí ve Váš prospěch, tak rozhodující je, že ve světle argumentů ostatních: systematických, historických, logických a já nevím, jak ještě kvalifikovat všechny ostatní, které zde zazněly, zkrátka neobstojí.
Respektive obstál by akorát tak u soudce, který vyznává právní formalismus nejhrubšího zrna. A to myslím, Vy nejste.
Stejně je absurdní, že jsme se dostali do situace, kdy pravomoc ÚS rušit ústavní zákony tady hájí člověk, který kdyby psal Ústavu, tak ÚS takovou pravomoc nikdy nedá, že? :-)
Napadá mne ještě jeden úhel pohledu:
Odpůrci možnosti přezkumu říkají:
ÚS je vázán ústavním zákonem, proto nutno čl. 87/1a vykládat tak, že zákonem se nemyslí ústavní zákon
Zastánci možnosti přezkumu říkají:
ÚS může přezkoumávat ústavní zákon, neb mu tuto pravomoc ústava výslovně svěřuje v čl. 87/1a
Takto nazíráno ovšem ten první výklad kulhá, neboť pomocí normy nižší právní síly (zákon o ÚS) modifikuje normu vyšší právní síly (ústavu)
Jan Kašpar
Pletu se, anebo opravdu Petr Bříza moderuje diskusi schvalováním příspěvků a zároveň hned zatepla komentuje ty co se mu líbí a naopak. Anebo to z Vás dělá pánové někdo druhý? Jan Mach
Ad TS/
1/ Pojem zákon není používán v Ústavě jednotně. Většinou zahrnuje ústavní i obyčejné zákony (často se např. říká, že něco musí být upraveno zákonem, a to ve smyslu aktu zákonodárce, nikoli tedy třeba nařízením vlády; stačí obyčejný zákon, ale "pro mne za mne" to může být i zákon ústavní).
2/ Tam, kde chce ústavodárce rozlišovat mezi ústavní zákonem a (obyčejným) zákonem, činí tak zpravidla výslovně.
3/ Výjimkou (nyní nevím, zda jedinou, ale i kdyby, je to jedno) je právě 87-1-a a 87-1-b, neboť:
A/ Ustanovení 87-1-a původně znělo: "Ústavní soud rozhoduje
... o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10,"; mohlo/mělo znít "Ústavní soud rozhoduje ... o zrušení zákonů, s výjimkou ústavních zákonů ..., jsou-li v rozporu s ústavním zákonem"?
B/ Když se referenční norma změnila po 395/2001 na ústavní pořádek, z ničeho neplyne, že se změnil i význam slova "zákon".
C/ Navíc je tu i 87-1-b: původně: "o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem, zákonem (sic!)nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10," × nyní: "o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,"
3/ A co "zákon" v článku 10 Ústavy? Tím se myslí taky zákon ústavní?
Ad Jan Mach
Ano, vypadá to, že všechny odpolední komentáře jsem sem "pustil" já.
A samozřejmě, že odmítám všechny, které s mým názorem nejsou totožné. Co byste taky ode mě čekal... A taky odpovědi píšu dopředu a až pak ty komentáře pouštím. To víte, jak se dá někomu moc...
V ustanovení § 74 o ÚS se píše, že s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ÚSTAVNÍM ZÁKONEM, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Já nevím, ale potom by mi připadalo ještě více postavené na hlavu doplnit hypoteticky v tomto ustanovení před slovo "zákon" slovo "ústavní". Potm by z toho vyšlo, že může být podán návrh na zrušení ústavního zákona, je-li v rozporu s ústavním zákonem.
Jan Zapletal
Pane Sobku, prostě vaše závěry jsou absurdní. V kontextu čl. 87/1/a je zákonem evidentně míněn prostý zákon, protože jiný výklad vede ke zcela absurdním závěrům - ať již použiju výklad logický (jsem vázán a slibuji řídit se něčím, co sám mohu zrušit - to je nepřípustné.), historický (viz původní znění a důvodová zpráva zde zmíněná), atd. atd.
Jinými slov, vy jste se rozhodl zcela ignorovat souvislosti a čl. 112/1 a vytváříte si nějakou ad hoc umělou definici ústavního pořádku, jen abyste prosadil svůj výklad čl. 87/1/a, protože jinak docházíte k tomu, že pravdu jednoduše mít nemůžete. Ovšem ignorovat článek Ústavy, protože se mi prostě nehodí, tedy pardon, ale to je opravdu silná káva.
Ad Tomáš Bílý - co se rozumí ústavním pořádkem zcela jasně a explicitně stanoví onen čl. 112/1 Ústavy. Jsem ochoten debatovat o tom, zda nad rámec této definice do něj zahrneme onu "nadústavní" metanormu podle čl. 9/2 nebo ne, ale to nic nezmění na tom, že přezkoumávat ústavní zákony ÚS nemůže, protože to čl. 87/1/a prostě neumožňuje. Jediné co by mohl udělat, je nepřiznat jim platnost s tím, že ústavodárce jednal ultra vires v rozporu s čl. 9/2. Co se mě týče, ten článek je čistě deklaratorním prohlášením a je nepotřebný.
Jako nejslabší část argumentace Petra Břízy se mi zdá právě to, že čl. 9 (2) je jen jakýmsi etickým apelem na zákonodárce, který je ale lex imperfecta. Otázka proč ÚS je jednoduše zodpověditelná - jinak je čl. 9 (2) jen samomluvou ústavodárce, jehož dopady mají jen morálně politický dopad. Mám-li parafrázovat předsedu NS USA Marshalla, pokud ústava říká, že její podstatné náležitosti jsou nezměnitelné, přičemž přesto k oné změně dojde, má ÚS zavřít oči a prostě to přejít, protože ta změna se udála formou ústavního zákona? Pokud dospějeme ke kladné odpovědi, má čl. 9 (2) jen rétorickou funkci. Jinak inspirace jeffersoniány je samozřejmě hodnotná, ale jak známo, Marshall nakonec se svou tezí uspěl (ač měla na počátku 19 stol. ještě menší textuální oporu než to, co hezky v tomto postu ukázal Tomáš Sobek). Vím, že Marshall vs. Jefferson je o jeden "level" níže, ale přesto, východiska jsou obdobná. Pokud ústava říká, že něco je NORMATIVNĚ nemožné, má ÚS prostě zavřít oči a čl. 9 (2) ignorovat?
Čl. 9 (2) není žádný úlet českého ústavodárce, ale je inspirován obdobnými vzory v západní Evropě v ústavách po roce 1945, které reagují na minulost (a bezesporu i naše ústava reaguje na minulost, tentokráte naší). V řadě těchto zemí se konstitucionalistika přiklání k tomu, o čem u nás nejlépe píše Hollander: tedy zákaz změny ústavy plus pravomoc ÚS jako ultima ratio. Některé věci jsou prostě z hlediska současné ústavy i mimo možnosti samotného ústavodárce.
Uznáme-li pravomoc, spor o správnost výkonu této pravomoci je již někde jinde. Ale to bych se opakoval.
Zdeňku, nestojí tedy problém tak, jak píšu v komentáři z 14:44?
A pokud ano, co dává ÚS oprávnění nezavírat oči, když text Ústavy to podle mne není?
Ad Jirka Kmec: souhlas. Teď jde o prokázání této pravomoci. ÚS zdá se, zatím postupuje analogicky podle ustanovení o rušení zákonů.
Jinak v ústavě tzv. výslovně nezakotvených pravomocí, kde ÚS volil (kontroverzní) analogický přístup, je vícero. Např. rozhodování o ústavnosti neplatných zákonů. ÚS k tomu přistupuje jako k mezeře v platné úpravě, kterou vyplnil výkladem.
1) nejsem ani náhodou odborníkem na ústavní právo, takže nejsem schopen posoudit, zda moje poznámky nejsou náhodou mimózní. V tom případě se omlouvám.
2) Souhlasím s Tomášem Sobkem, že většina kritiky, jež se snáší na jeho hlavu, míří zcela mimo. Tomáš Sobek zajisté netvrdí, že ÚS může posuzovat soulad ústavního pořádku s ústavním pořádkem. Jeho koncepce je taková, že ústavní zákon, který je v rozporu s 9(2), není vůbec „ústavním zákonem přijatým podle této Ústavy“ (čl. 112), tudíž není součástí ústavního pořádku.
3) Nejlepší protiargument, který bohužel zapadl, proti tomu uvedl Marek Cach. Stejně jako on se domnívám, že je pojmově vyloučené, aby norma určité právní síly stanovila HMOTNĚPRÁVNÍ restrikce pro tvorbu norem téže právní síly. Čl. 9(2) by k tomu, aby měl efekt, který mu T.Sobek připisuje, musel mít větší právní sílu než celý zbytek ústavního pořádku, což mi připadá absurdní.
4) Jsem-li zastáncem suverenity Parlamentu, nijak z toho nevyplývá, že bych nemohl připouštět, že „suverén“ občas vyprodukuje absurdní či dokonce naprosto neaplikovatelné právní akty (např: „E. Beneš zasloužil se o stát“). Na rozdíl od včerejška se však dnes již nedomnívám, že by čl. 9(2), byl naprosto obsolentní. Mohl by přijít ke slovu, kdyby se našla nějaká podstatná náležitost DPS, která by nebyla ústavně chráněná, a byla by ohrožena podústavními právními akty. Tehdy by ji ÚS mohl platně vzít pod ochranu s odkazem na tento článek. Přesto se však i nadále domnívám, že de lege ferenda by měl být radši zrušen, „for the reasons that are now all too obvious“, jak řekl Dr.Divnovláska (někdo ho tady trefně přirovnal k atomové pumě)
(jméno mám pořád napsané v profilu, tak mě nemusíte mazat)
Mám pocit, že kritici názoru Tomáše Sobka neberou úplně na vědomí jeho argumentaci čl. 9/2 jakožto metanormou. V tomto ohledu mi připadá komentář z 15.35 zcela koncizní a zásadní. Dle mého názoru také dává odpověď (ve spojení zejména s komentářem Zdeňka Kühna z 16.15) na otázku, zda soudci Ústavního soudu mohou posuzovat to, čím jsou vlastně vázáni (ústavní pořádek).
Faisal Husseini
Ad Jakub Moc
Vaše argumentace jde zcela mimo. Samozřejmě, že ÚS je vázán ústavními zákony, ovšem pouze takovými, které jsou ústavně přípustné, tedy pouze těmi, které splňují test 9(2).
Ad Jiří Kmec
Souhlasím. Přesně takový protiargument jsem požadoval. Díky za něj.
Domnívám se, že jeden aspekt nulitního aktu zůstal opominut. Pokud "podle Ústavy" (čl. 112/1) určitý akt nemohl vzniknout (stejná právní síla čl. 9/1 a čl. 9/2), nemůže NIKOHO platně vázat. (čl. 9/3 navíc odlišné výklady vylučuje).
Role Ústavního soudu není výjimečná v tom, že by měl jako jediný pravomoc toto deklarovat, ale pouze že je soudem posledního slova. K odporu proti uchvatitelskému Parlamentu je však oprávněn každý, nejdříve cestou "činnosti ústavních orgánů a účinného použití zákonných prostředků" - správy, soudů a teprve v poslední řadě Ústavního soudu (čl. 23 Listiny). Že se aktuální případ dostal přímo k ÚS je důsledkem podané ústavní stížnosti, ne speciálního procesního titulu.
Historický výklad: je konsensem politické reprezentace roku 1989, že opětovný nástup totality není možný právní cestou, z toho vycházel ústavní zákon uvozují Listinu a později i čl. 9/2. Protiargumentem nemůže být doktrína "parlament je všemocný", protože to je právě popřeno tím, že podle Ústavy není.
Textualisticky a systematicky by se pak muselo jednat o výjimečné opatření, které by reagovalo na ohrožení nebo odstraňování demokratického právního státu, jinak by se mělo maximálně chránit uvážení demokraticky zvoleného Parlamentu. Vynucování ideálu chování je ultra vires Ústavního soudu. Mezi takové případy by patřilo i postihování adhocismu. Ano, jistě by bylo ideální, aby ústavní zákony stanovily vždy jen obecná pravidla, ne však nezbytně nutné, ani normální.
Pane Sobku, víte, měl bych takový návrh - příště tedy nepokládajte otázku, na kterou nechcete a odmítáte slyšet odpověď, protože se vám prostě nehodí, a neustále se tady schováváte za imaginární barikádu čl. 9/2 Ústavy, která je ovšem pro odpověď na vaši otázku zcela irelevantní.
Takže naposled - vaše otázka zněla na základě jakých argumentů v čl. 87 (1a) přepisují výraz ‘zákonů’ na výraz ‘obyčejných zákonů’.. Ostatně celý ten post se motá okolo toho, zda slovo zákon v tomto konkrétním článku ústavy zahrnuje i ústavní zákony. Odpovědí jste dostal mnoho, z drtivé většiny nesouhlasných a podpořených pádnými argumenty.
Na druhou stranu protiargumentů v diskusi jsme se ovšem z vaší strany bohužel nedočkali, namísto toho tady pobíháte jako postřelený zajíc v bludném kruhu oné "spásné" metanormy čl. 9/2. Ani kdyby milionkrát byl onen hypotetický ústavní zákon v rozporu s touto "metanormou", tak to nic nezmění na tom, že prostě kompetenci ÚS přezkoumat jeho soulad s ústavním pořádkem podle čl. 87/1/a to v žádném případě nezaloží.
Svou interpretace čl. 9/2 jsem tady již nabídl, chcete-li to formulovat slovy Zdeňka Kühna, pak se jedná o lex imperfecta, mě se tento termín v daném kontextu nezdá ideální. Prostě je to deklaratorní ustanovení na úrovni § 1 odst. 1 Lex Masaryk, případně na úrovni § 1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu.
Ad imp
"Čl. 9(2) by k tomu, aby měl efekt, který mu T.Sobek připisuje, musel mít větší právní sílu než celý zbytek ústavního pořádku, což mi připadá absurdní."
O právní síle mluvíme tam, kde máme normu "A" a normu "nonA". Právní síla pak vyřeší, která z nich má přednost.
My tady ale uvažujeme ústavní metanormu "Zakazuje se A" a ústavní normu "A".
Psal jsem to pořád dokola. :)
Také souhlasím s p.Cachem, že není možné, aby dřívější ÚZ schválení kavlif. většinou implikoval ne/možnost schválení ÚZ stejnou většinou někdy později.
Zásada lex posterior derogat legi priori platí i pro ÚZ a kdo se od takové zásade chce odchýlit, musí proto mít pádnej důvod. Pokud zamýšlel v důvodové zprávě předkladatel, že ústavním pořádkem se myslí především ústavní zákony a Listina, pak je pokus o jiné pochopení, resp. nepochopení této intepretace účelový.
Viktor Drtina
AD Jakub Moc
Srovnání 9(2) s § 1 odst. 1 Lex Masaryk a § 1 zákona o protiprávnosti komunistického režimu je komické.
9(2) má totiž normativní obsah. Je to ústavní metanorma, protože zakazuje, aby ústavní normy měnily PNDPS.
"Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná."
"není možné, aby dřívější ÚZ schválení kavlif. většinou implikoval ne/možnost schválení ÚZ stejnou většinou někdy později. Zásada lex posterior derogat legi priori platí i pro ÚZ"
Pozor. Zapomínáte na jednu věc. Zásada lex posterior samozřejmě platí, ale vtip je v tom, že Ústavu neschválil Parlament, ale Česká národní rada při vzniku nového státu (a právního řádu). Co je ústavní zákon definuje Ústava a ta nedává Parlamentu pravomoc překročit čl. 9/2, proto k uplatnění zásady lex posterior ani nemůže dojít.
Že se Vám článek 9/2 nelíbí, je možné, ale význam jeho textu je neprůstřelný. Nevidím jediný důvod, proč by zrovna tento článek neměl být právně závazný.
AD PB 3.9.09 15:50
Děkuji Vám za odpověď. Mě připadal tento diskusní styl á-la "CEP" něšťastným, a chtěl jsem se ujistit, jestli to, co vyplývá z časů vložení je skutečností. Nevěděl jsem ale, že některé komentáře i mažete. S pozdravem JM
Ad Zdeněk Kühn
Zdeňku, myslel jsem, že zvláště v případě ústav nejsou imperfektní právní normy ničím neobvyklým. S tímhle "effet utile" přístupem, podle kterého musí být každá právní norma přímo vynutitelná státní (soudní) mocí, a proto extenzivním výkladem zajistíme, aby tomu tak bylo, vlastně říkáme, že právo musí být tvořeno pouze perfektními právními normami. To je ovšem myslím těžko akceptovatelná představa.
Ad Zdeněk a Petr
Problém není v tom, jestli je 9(2) perfektní. Problém je přece v tom, že ÚS je vázán ústavním pořádkem, tedy je vázán i 9(2).
Ústavní soud je vázán tím, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. A teď mi tuto větu interpretujte. :)
Náleží pravidlo "změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná" mezi podstatné náležitosti demokratického státu?
Ústava, kde normy nebyly, slova Petra Břízy, "přímo vynutitelné státní (soudní) mocí" tady platila do roku 1992. Zásadou nyní je, že každá norma Ústavy něco znamená, a je tedy self-executing, třebas i norma tak zdánlivě nevinná, jako je čl. 1 (2). Tím spíše to platí o čl. 9 (2). Vtip je tedy v tom, že čl. 9 (2) váže ÚS, jak právě řekl Tomáš S. Pokud ho váže, musí s tím ÚS něco udělat, já říkám, že v případě porušení normy čl. 9 odst. 2 ÚS zasáhne, což je právě sankce za porušení čl. 9 (2) - v tomto je to lex perfecta.
Souhlasím s tím, že tady nejde o normativní konflikt ve smyslu lex superior. Úst prostě zakazuje zrušení části sebe sama. Pro možnost existence metanorem typu čl. 9 (2) argumentoval Kelsen (viz česky jeho Všeobecná teorie norem, s. 122, podrobněji jeho esej On Derogation v Poctě R. Poundovi). Kelsen nehovořil o tom, jak jsou takové normy vynutitelné, a pokud by do naší debaty zasáhl, jistě by podpořil Petra B. Nicméně Kelsen vycházel právě z Petrova přístupu, že řada ústavních norem není self-executing (zásada právního státu, princip rovnosti, ochrana soukromí a vůbec celá paleta lidských práv). Pokud jsme dnes někde jinde, je pochopitelné, že soudně vynutitelná musí být též norma stanovená čl. 9 (2) Úst. Jinak se musím ptát, proč čl. 9 (2) jako jediný z celé Ústavy je pro ÚS nepoužitelný?
MB: "Náleží pravidlo "změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná" mezi podstatné náležitosti demokratického státu?"
Asi se ptáte, zda je možné samotný čl. 9/2 zrušit. Logicky je to vyloučeno, protože norma, která by rušila čl. 9/2, by byla ztotožnitelná s normou "změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je přípustná", což odporuje 9/2, tudíž ani není obsahem pravomoci 9/1. Pomůže, když se na 9/2 budete dívat jako na negativní kompetenční normu.
Opravdu mi to nedá, abych se nevrátil k tomu historickému pohledu. Ono je totiž skutečně evidentní, že nějaké oprávnění rušit ÚZ v době schvalování Ústavy nepřišlo nikomu na mysl ani ve snu.
Důvodová zpráva k vládnímu návrhy Ústavy ČR, ČNR 1992, tisk 152:
K Čl. 85
Toto ustanovení taxativně vymezuje, co patří do působnosti Ústavního soudu. Zásadní změnou je právo Ústavního soudu svým rozhodnutím zrušit zákon nebo jeho ustanovení, jestliže je v rozporu s ústavou, a právo zrušit jiný právní předpis nebo jeho ustanovení, je-li v rozporu se zákonem. Změna spočívá v tom, že podle dosavadní ústavní úpravy Ústavní soud mohl vyslovit nález, že existuje nesoulad mezi zákonem a ústavou nebo jinými právními předpisy a zákony. Poté bylo na zákonodárném sboru, aby ve lhůtě šesti měsíců ode dne vyslovení nálezu uvedl dotčený právní předpis do souladu s ústavou, jinak napadený právní předpis uplynutím lhůty pozbyl platnosti.
Za pozornost rovněž stojí, že v tomto vládním návrhu stávající čl. 9/2 vůbec nebyl - tudíž o jeho znění v důvodové zprávě není pochopitelně ani slovo. Dostal se tam až prostřednictvím
společné zprávy výborů České národní rady k vládnímu návrhu Ústavy České republiky (tisk 154) - ovšem ta taky k důvodům, proč tam byl zařazen, taktně mlčí. :P Čili pokud se ptáme, "proč čl. 9 (2) jako jediný z celé Ústavy je pro ÚS nepoužitelný?", pak bychom se nejdříve měli ptát, proč se v Ústavě vůbec ocitl.
Co se týče tvrzení, že s tím ÚS "musí něco udělat", opravdu nevím. Dle mého soudu může maximálně tak dovodit, že takovýmto ustanovením není vázán, a prostě jej odmítnout aplikovat. Ovšem to má stále na hony daleko k tomu, aby si z toho dovodil oprávnění takovýto "protiústavní" ÚZ rušit. A znovu se vracíme k tomu, že pokud by ústavodárce takovýto záměr měl, tak nic nebránilo ho do Ústavy napsat, ovšem z výše citované důvodové zprávy nic takového neplyne ani omylem.
Tomasi, ja som o cl. 9 ani nepipol, ja som sa pytal na ine: vy tvrdite ze ustavodarca v cl. 87.1 subsumuje pod pojem zakony aj ustavne zakony. nevyhnutne z toho vyplyva, ze pod pojem zakony subsumuje aj ustavu, pretoze ju on sam oznacil ako ustavny zakon. ano alebo nie? ak nie, preco nie?
ad spor medzi Petrom Brizom a Zdenkom Kuhnom ohladom lex imperfecta: vcera som zhodou okolnosti a po strasne dlhom case listoval Dworkinom a v laws empire pise, ako presvedceny zastanca Marbury v. Madison, ze ustanovit prave najvyssi sud za strazcu ustavnosti nevyplyvalo zeleznou logikou z textu ustavy ale bolo proste jednou z jej interpretacii ktorej sa podarilo presadit. analogicky, zo samotneho faktu existencie onej metanormy ani z jej obsahu nevyplyva nevyhnutne ze jej dodrziavanim je povereny ustavny sud, a zvlast nie v situacii, ked to ustavodarca opomenul vyslovne uviest a uz vobec nie v situacii ked mu na to jednoducho nedal ziadnu pravomoc. dal mu kvantum inych vyslovne, ak by chcel aby mal aj tu, preco mu ju nedal?
Tomasi, ja sa volam Radoslav, na Radovana som zlahka alergicky. dakujem.
Radoslav Prochazka
Ad Jakub Moc
Konečně se dostáváme k jádru věci.
Říkáte: "Dle mého soudu může maximálně tak dovodit, že takovýmto ustanovením není vázán."
Jenomže pokud ÚS dovodí, že ústavním zákonem X není vázán, protože je v rozporu s 9(2), tak neříká nic jiného než to, že X není součást ústavního pořádku, protože je rozporu s 9(2).
DS: OK, tak dál:
Je nijak nezrušitelná právní norma slučitelná s požadavky demokratického státu? A co za předpokladu, že je většina proti ní?
Diskuze už poněkud připomíná debatu hluchých se slepými, přesto se ještě pokusím T.Sobkovi odpovědět. Podle mého názoru čl.9(2) žádná metanorma, ve smyslu jak to chápe on, není. Máme-li v "jednoduchém právu" vedle sebe normu "zakazuje se A" a normu A, řeší se to podle zásady lex posterior. Proč by se to na úrovni ústavního práva mělo řešit jinak?
(jméno mám pořád v profilu)
JM: Sám píšete, že důvodová zpráva nezohledňovala 9/2, protože nebyl součástí vládního návrhu. Její citace proto nepomůže.
Odpověď na Zdeňkovu otázku:
Protože jako jediný z celé Ústavy by umožňoval nevolenému Ústavnímu soudu negovat vůli voleného ústavodárce.
To je z hlediska demokratické legitimity něco tak zásadního, že to dle mého přesvědčivě odůvodňuje výjimku z pravidla "perfektních norem."
Jinak vázanost se může projevovat jen v rovině interpretační (souladný výklad), nemusí se nutně promítat i do roviny derogační (tím odpovídám Tomáši Sobkovi).
ad Radoslav Procházka
Omlouvám se za zkomolení jména.
Ano, spadla by tam i Ústava. Jenomže mezitím jsem uznal historický argument Jirky Kmece.
Nyní se diskuze přesunula k otázce, co přesně znamená, že ÚS je vázán tím, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
MB: "Je nijak nezrušitelná právní norma slučitelná s požadavky demokratického státu? A co za předpokladu, že je většina proti ní?"
To je jedna z nejdůležitějších otázek, kterou si musí Ústavní soud položit. Právě proto je možné čl. 9/2 použít jen v souvislosti s ohrožením nebo odstraňováním demokracie, v ostatních případech by měl Ústavní soud chránit rozhodnutí Parlamentu podle čl. 9/1, i když se mu nemusí zdát nejmoudřejší nebo nejvhodnější. Jinak se sám dostává do situace, kdy bude obviněn se stejnými argumenty z nicotnosti.
Ale pro nás je důležité, že v případě fatální krize existují právní prostředky obrany, zatímco odpůrci platnosti 9/2 takovou variantu nedávají a vycházejí z koncepce, že ne my, ale Parlament je suverén. K tomu nemají sebemenší podklad. Není na jejich straně ani jazykový, ani historický, ani systematický výklad.
K druhé otázce: Čl. 9/2 jen říká, že odstranění demokracie a právního státu nemůže proběhnout právní cestou. Novým ústavodárným aktem nebo násilím ano.
Ad Petr
"Jinak vázanost se může projevovat jen v rovině interpretační (souladný výklad), nemusí se nutně promítat i do roviny derogační."
V čem je tedy rozdíl mezi 9(2) a 9(3)?
Protiargumentem k Tvé odpovědi je Petře známé reductionis ad Hitlerum (rovněž demokraticky zvolenému), resp. v našich podmínkách ad Gottwaldum. Dnes taková situace pochopitelně není, nicméně Tvoje odpověď se musí týkat i těch nejextrémnějších situací. Pokud naopak řekneme, že v extrému je 9 (2) použitelný, následující úvahy jsou již jen otázkou kvantity, nikoliv kvality. Tedy pravomoc je, a my se ptáme, zda je návrh důvodný, resp. zda náhodou není "zjevně neopodstatněný".
Ale pravdu má samozřejmě Rado Procházka: jako ani Marbury není jedinou možnou interpretací Ústavy USA, ani tady jediná možná odpověď není. Můj kategorický post k této věci z úterka je dán ne jasností výkladu ústavy, ale tím, že jedna z interpretačních možností byla již mnohokráte potvrzena ÚS. Pak ale nechápu, proč se dnes tolik lidí diví.
Ostatně profesor Holl. se tímto názorem nikdy netajil, napsal o tom řadu článků, jednu knížku, napsal nález č. 403/2002 Sb. Následně byl znovu nominován prezidentem Klausem a drtivou většinou senátorů potvrzen. Tak skutečně nevím, proč tak velké překvapení, že taková pravomoc existuje.
Jinou otázkou je, zda je návrh důvodný, ale o tom jsem již psal.
Ad DS (22:14): Ale já mluvím o tom, že prostě nikomu nepřišlo na mysl, že by ÚS mohl rušit nějaké ÚZ, když jako "zásadní změna" bylo vnímáno to, že ÚS dostal vůbec právo rušit zákony běžné. Krom toho jsem již asi pětkrát snažil vysvětlit, že čl. 9/2 dle mého názoru nijak neopravňuje ÚS k rušení ÚZ.
Tady se nikdo ze zastánců názoru, že ÚS to právo má, není ochoten vyjádřit k jiným ustanovením Ústavy a důvodům, které přinejmenším silně nasvědčují tomu, že prostě takové oprávnění nemá, odpovědi se vždy vyhne a opět znova se začne omílat "všemocný" čl. 9/2. Ten ale k oprávnění ÚS rušit nějaké právní normy nestanoví zhola nic. Chci-li něco zrušit, pak musím nejprve uznat, že se jedná o platnou normu, v opačném případě totiž není co rušit, protože tady žádná platná norma neexistuje. I v prvním případě mám ovšem problém, protože mi stále chybí ono oprávnění tu normu zrušit, sorry, já ho prostě v tom čl. 9/2 nevidím.
Jinak ke genezi stávajícího znění čl. 9/2 jsem stále nezjistil nic, pouze to, že tento pozměňovací návrh byl přijat na 27. schůzi ústavně právního výboru ČNR. Co se týče samotného schvalování Ústavy ČR, vyjadřoval se k pozměňovacím návrhům k čl. 9 ve znění oné společné zprávy výborů místopředseda vlády Kalvoda (mj. k návrhu poslance Matulky), přičemž žádný z nich nebyl přijat. Odůvodnění ovšem nikde žádné. Takže to jsme moc nepokročili, že. Na další pátrání bohužel nemám čas.
Čili abych to uzavřel, opět se vracím k tomu, že čl. 9/2 prostě není rozumným způsobem použitelný, protože za extrémní situace, kdy by jeho použití přicházelo v úvahu, prostě ÚS nebude mít žádnou reálnou šanci ho vynutit a snaha tak učinit by skončila nanejvýš tím, že by se soudci pohoupali na kandelábru (přinejmenším pokud by se jim nedostalo značné podpory ze strany občanů využitím čl. 23 LZPS). Je to pěkná politická deklarace, to ano... to je ale vše. I ústavní soudnictví má své limity a v takovýchto situacích prostě nemá šanci fungovat. V situacích ostatních je zase použití tohoto článku zcela nepřípadné a vede k oprávněné kritice ÚS v tom smyslu, že si přisvojuje kompetence, které mu Ústava nesvěřila.
Já myslím, Zdeňku, že Tvoje odpověď Petrovi kulhá v několika směrech:
Za prvé, ÚS doposud při svém dovolávání se materiálního ohniska Ústavy ve vztahu k novelám Ústavy (mezinárodní smlouvy, resp. právo EU nechávám stranou) setrval pouze v interpretační rovině (parafrázuji ten "slavný" nález č. 403/2002 Sb: žádnou novelizaci Ústavy nelze vykládat tak, aby odporovola článku 9 odst. 2 Ústavy), nikoliv v rovině derogační.
Za druhé, to, že něco takového ÚS konstantně tvrdí, ještě neznamená, že to je tím pádem v současné době jediný akceptovatelný výklad Ústavy (který "zvítězil"). Vycházíš z premisy, kterou Petr (nebo třeba já i zřejmě rado Procházka) neakceptujeme - že exkluzivním interpretem Ústavy je Ústavní soud.
Za třetí, skutečnost, že nikdo proti prof. Holländerovi nevznesl námitky při jeho druhém jmenování by snad hrála nějakou roli, kdyby senátoři a prezident brali výběr soudců ÚS vážně. Dobře víme, že tomu tak není a že ani prezident Klaus, ani drtivá většina senátorů nevěděla o jeho odborných názorech ani zbla. Snad s výjimkou restitučnch kauz (Colloredo Mansfeld).
A ještě douška ke srovnáním s USA: v současné době sice nikdo nezpochybňuje pravomoc judicial review ze strany NS USA, to, že by ale NS USA byl exkluzivním a konečným interpretem Ústavy je silně kontroverzní názor (který se mi dokonce zdá v současné době i menšinový - Dworkin rozhodně není mainstream amerického ústavního práva!)
Zdeňku, oba víme, že moci může zneužít jak orgán volený, tak orgán nevolený, argument demokratickou legitimitou samozřejmě platí za jinak stejných podmínek.
Vím, že mi namítneš rozdíl mezi normativitou a fakticitou, ale já myslím, že fakticita má být brána v potaz při určení toho, co je normativní, a proto Ti říkám, že před Hitlerem ani Gotwaldem by nás takováto pravomoc ÚS nezachránila, a proto není účelná. V praxi to totiž má jediný účinek, že před skutečným nebezpečím nás ta pravomoc neochrání, ale zato spíše povede k nadužívání, protože já myslím, že každý orgán má sklon svou moc maximálně využívat a že ÚS v minulosti prokázal, že self-restraintem zrovna netrpí - ostatně vzpomeň si na konkurzní nález, to je přímo ukázkový příklad a Ty, jenžs ho tak ostře kritizoval, bys to měl vědět lépe, než kdokoliv jiný.
Ale jinak naprostý souhlas s tím, že je zde více možných interpretací a naše debata se vede o to, která z nich je přesvědčivější, a to bez ohledu na to, co si o tom myslí ÚS.
Stejně tak, pokud bychom připustili, že ta pravomoc existuje, tak v otázce (ne)důvodnosti bychom asi oba došli k úplně stejnému závěru.
Každopádně děkuju všem za výbornou debatu!
Jo, ještě k otázce TS:
Já myslím, že to jsou dvě odlišné věci.
Čl. 9/3 zakazuje, aby někdo vyložil právní normy tak, že by to vedlo k odstranění základů demokratického státu, tj. interpretaci norem ústavně souladných způsobem ústavně nesouladným. Povinnost souladného výkladu ve vztahu k čl. 9/2 naopak znamenala, že ÚS je povinen vykládat normy potenciálně ústavně nesouladné (respektive nesouladné s čl. 9/2) pokud možno s tímto článkem souladně, ale každý výklad má své meze. Zjednoduším-li to, pak v mém pojetí závaznosti vede čl. 9/2 k povinnosti souladného výkladu norem s čl. 9/2 nesouladných, zatímco čl. 9/3 zakazuje nesouladný výklad norem souladných. Myslím, že to opravdu není to samé (v tomto směru je navíc otázka, proč čl. 9/3 používá trochu jiné pojmy než čl. 9/2).
Dobrou noc.
Díky všem za diskuzi. Pro mě byla poučná. Dobrou noc.
JM: argumenty zde již byly, vyhledávací slovo pro ctr+F je "opominut".
Nesouhlasím, že 9/2 by neměl v případě odstraňování demokracie smysl. Smysl spočívá v tom, že právo nesmí být prostředkem k jejímu zničení, naopak by mělo být jedním z nástrojů obrany v situaci "na hraně". Všimněte si, že právo na odpor je podmíněno tím, že nefungují ústavní instituce.
Dobrou noc :)
Za předpokladu, že o ústavě rozhoduje pouze kvalifikovaná většina zákonodárců, nemají ustanovení ústavy podstatnou legitimní váhu. Nebo snad právě proto ji mají?
Podle mě se má rozlišovat mezi ústavními zákony, tj. zákony označenými za ústavní a přijatými dodrženou procedurou, a ústavními zákony přijatými podle ústavy (čl. 112).
Zatímco ústavní zákony přijaté podle ústavy tvoří součást ústavního pořádku z ústavy samé a těžko se lze bavit o rozporu s ústavou (jedná se o akty bezvadné), ústavní zákony, které porušují jiný předpis ústavního pořádku než procedurální (nejsou paakty) jsou vadné a ve svých vadných ustanoveních neúčinné. Čl. 9(1) ústavy totiž stanoví, že pouze ústavní zákon má způsobilost měnit ústavu; ovšem za základní chybu považuji dovozovat z něj obrácenou implikaci, tj. že každý ústavní zákon má způsobilost měnit nebo doplňovat ústavu (to zde bylo demonstrováno na senátorech-koních atd).
Dodávám, že ústavní soudci rozhodují podle ústavního pořádku (čl. 88(2)) a ZoÚS. Chovat se musí podle ústavních zákonů, tj. podle zákonů označených za ústavní bez ohledu zda trpí vadou či nikoliv. Kupříkladu nesmí přijít za prezidentem domu a vyhrožovat mu, že nesmí vyhlásit volby, neboť by tím nutil státní orgán k porušení (byť vadného) ústavního zákona. Omezení chování ale v tomto případě nemůže zahrnovat rozhodování ÚS o ústavnosti zákonů, protože soud rozhoduje nezávisle na svých členech.
Za dementní příklady se omlouvám.
Jakub Michálek
Omlouvám se všem, ale vzhledem k časovému posunu se nemohu do debaty inteligentně zapojit. Připojuji jen pár glos.
Pořád mi přijde přesvědčivější argumentace Jirky Kmece, Petra Břízy, Honzy Komárka a Radoslava Procházky. Velmi přesvědčivý je zejména argument důvodovou zprávou.k zákonu č. 395/2001. V této souvislosti bych chtěl doplnit dva další důvody, proč ústavodárce nezamýšlel ÚS tuto pravomoc dát (a proč je její využití problematické): (1) podle ZÚS by o zrušení mohl rozhodnout stejný počet soudců jako o obyčejném zákoně (to by se ještě jakžtakž dalo akceptovat), ale hlavně (2) ZÚS nestanoví časové omezení napadnutí ústavního zákona! Mám tomu rozumět tak, že dnes (nebo kdykoliv v budoucnu) mohu napadnout ústavní zákon č. 162/1998 Sb., který novelizoval čl. 8(3) LZPS (analogicky s nálezem č. 403/2002 Sb. – že došlo ke snížení již jednou dosaženého standardu)? Nebo napadnout Benešovy dekrety (které jsou součástí ústavního pořádku) pro rozpor s Ústavou či LZPS (či obojím)? Pokud vůbec chceme připustit pravomoc ÚS přezkoumávat souladnost ústavního zákona s materiálním ohniskem Ústavy, mělo by existovat časové omezení napadnutí ústavního zákona či procedura obdobná jako u mezinárodních smluv [čl. 87(2) Ústavy].
Ad TS:
Tomáši, souhlasím s Tebou, že současná debata se posunula do bodu, který definuješ v čase 22:36. Přesto si myslím, že argumenty Radoslava Procházky by neměly zapadnout, neboť představují samostatnou (tj. další) linii argumentace v neprospěch pravomoci ÚS přezkoumávat souladnost ústavního zákona s materiálním ohniskem Ústavy. Při akceptaci pravomoci ÚS přezkoumávat souladnost ústavního zákona s materiálním ohniskem Ústavy totiž opravdu hrozí, že někdo napadne rozpor ustanovení LZPS s ustanovením Ústavy či naopak či rozpor mezi jednotlivými ustanoveními Ústavy či rozpor Benešových dekretů s Ústavou či LZPS (viz výše, BTW tvoří Benešovy dekrety materiální ohnisko české Ústavy?) či rozpor JAKÉHOKOLIV ústavního zákona (s metanormou) v JAKKOLIV vzdálené době po jeho přijetí. Jak se k tomu ÚS pak postaví?
Ad Zdeněk:
Nesouhlasím s tím, že „každá norma Ústavy něco znamená, a je tedy self-executing, třebas i norma tak zdánlivě nevinná, jako je čl. 1 (2)“ (a netvrdí to ani sám ÚS). ÚS totiž několikrát EXPLICITNĚ shledal některé články Ústavy jako „neself-executing“ (např. čl. 90 Ústavy v III. US 529/07). Stejně tak dokonce dovodil, že právo na azyl v čl. 43 LZPS není nárokové (nález sp. zn. IV. ÚS 553/06)! Pokud jde zrovna o čl. 1 (2) Ústavy, s tím je to poněkud složitější, ale přinejmenším podle NSS (rozsudek ze dne 31. 7. 2006, č. j. A 2/2003 – 73, publ. pod č. 1469/2008 Sb. NSS) toto ustanovení rovněž není self-executing.
Petr s Honzou naopak přesvědčivě argumentují, proč právě čl. 9(2) Ústavy je „imperfektní normou“. Jinak rovněž neakceptuji premisu, že exkluzivním interpretem Ústavy je Ústavní soud. A propos, i Madison tvrdil, že tyranie menšiny je stejně nebezpečná jako tyranie většiny.
Na závěr jednu vtipnou perličku – „dnešní Waldron“ akceptuje „weak judicial review“ a „dnešní Dworkin“ začíná být velmi skeptický k „strong judicial review“ pod dojmem současné judikatury Nejvyššího soudu USA…
Ad David
Ve svém postu jsem položil dvě otázky. A) Proč v 81(1a) chápat "zákony" jako obyčejné zákony? B) Jaký praktický význam má 9(2)?
Na 1) perfektně odpověděl Jirka Kmec. Tím to pro mě skončilo.
B) pro mě zůstává otevřená.
ÚS je vázán tím, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. To je východisko, protože to lze odvodit přímo z textu Ústavy.
Petr Bříza říká, že ÚS je vázán 9(2) v tom smyslu, že ústavní zákony musí vykládat v souladu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu (PNDPS). K tomu ale správně dodává, že každý výklad má své meze. Takže co s ústavním zákonem, který zcela jasně mění PNPS? K čemu je v takovém případě ÚS vázán? K ničemu? ÚS je přece vázán tím, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je NEPŘÍPUSTNÁ.
A co kdyby ÚS usoudil, že přes právní úpravu, která je demokratická, se nám podařilo vytvořit neprávní nebo nedemokratický stát - změna podstatných náležitostí takového státu by už přípustná byla?
Nebo jinak - změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je pojem faktický (jestliže máme dem. a právní stát, nesmíhe jeho regulaci měnit) nebo právní (musíme mít nastavena pravidla dem. a právního státu, bez ohledu na jejich vymhatelnost a legitimitu)?
Ad TS/ "Takže co s ústavním zákonem, který zcela jasně mění PNPS? K čemu je v takovém případě ÚS vázán? K ničemu? ÚS je přece vázán tím, že změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je NEPŘÍPUSTNÁ."
Už jsem se myslím pokoušel odpovědět několikrát, ale zkusím to ještě jednou:
ÚS nemá výslovnou pravomoc přezkoumávat ústavní zákon; na tom snad již panuje shoda. A nyní se dělíme na dva tábory:
A/ Pro jedny tím debata končí, protože nepovažují za možné, aby si nějaký orgán veřejné moci sám přisvojil pravomoc, která mu nebyla dána, [a kterému nebyla dána ani (meta)pravomoc si přisvojit chybějící pravomoc] pakliže shledá, že by ji měl mít, protože ji potřebuje k plnění úkolů, které mu byly svěřeny (zde garance ústavnosti); považují to za nebezpečné (možnost zneužití této pravomoci) a nedemokratické (nevolený orgán).
B/ Druzí jsou ochotni akceptovat, že orgán veřejné moci si takovou pravomoc přisvojit může, protože efektivní plnění úkolů, které byly danému orgánu svěřeny, je pro ně důležitější a převáží nad riziky s tím spojenými.
Oba pohledy jsou plně hájitelné a přiklonění se na jednu či druhou stranu již podle mne není na úrovni argumentů právních, ale "světonázorových". Domnívám se tedy, že teď už zbývá jen hlasovat ;-)
Napadá mne dále: ÚS je jistě vázán 9/2 v tom smyslu, že on sám nemůže PNPS změnit. Znamená to ale současně, že má povinnost takovým změnám zabránit? Není přisvojení si pravomoci orgánem veřejné moci změnou PNPS? Je 9-2 PNPS (může ústavní zákon zrušit 9-2)?
Ad Jakub Michálek:
Přestože zastávám opačný názor, myslím, že jste podstatu problému vystihl nejlépe ze všech diskutujících (včetně mě, samozřejmě). Ano, skutečně jde o to, zda vedle dodržení příslušné procedury musí ústavní zákon splnit ještě nějaké jiné (tj. hmotněprávní) podmínky k tomu, aby se stal součástí ústavního pořádku. Souhlasím, že prima facie je možný výklad, který to připouští, ale myslím, že je to pohled "primitivního textualisty", který při důkladnějším rozboru neobstojí. T.Sobek se o tom kupodivu nechal přesvědčit historickými argumenty (osobně považuji historické argumenty při interpretaci práva přinejlepším pouze za podpůrné). Já to naproti dovozuji z argumentů systematických, nebo chcete-li, teleologických. Vy vycházíte z toho, že ústavodárce v určitém časovém okamžiku část Ústavy obrazně řečeno zamknul a zahodil od ní klíče, čímž ji zároveň povýšil nad zbylé ústavní zákony (a taky nad MS dle čl.10a). Mimochodem, budete-li důslední, musíte podle mého názoru připustit, že pod ochranu čl.9(2) se nedostane ani Listina, jíž se dovolává p. poslanec Melčák. Já se však domnívám, že ústavodárce věčnou nezměnitelnost svého díla z povahy věci zajistit nemůže, stejně jako nemůže změnit oběžné dráhy planet. Poeticky řečeno, odhozených klíčů se vždycky chopí někdo jiný, v tomto případě Ústavní soud. Ve Vaší interpretaci judikáty ÚS rozhodující o tom, co je a co není materiální jádro získávají nadústavní sílu. To je však v naprostém rozporu s tou částí Ústavy (hlavně s jejím smyslem a účelem), která ÚS konstituuje nikoliv jako orgán nadřazený ústavodárci, ale naopak jako orgán, který má za úkol dodržování pravidel jím stanovených kontrolovat a případně vynucovat. Jinak řečeno, otázka je nakonec taková zda má Ústavní soud respektovat vůli ústavodárce, která se samozřejmě s časem mění. Pokud by ÚS odpověděl, že nikoliv, tak trochu si pod sebou podřízne větev, protože právě tomu, že je tato vůle respektována, vděčí za svou existenci. (omlouvám se za délku komentáře)
Ad Jirka Kmec
ÚS je vázán 9(2) pouze v negativním smyslu: Nesmí zrušit takový ústavní zákon, který garantuje PNDPS.
Takže už máme nějakou smysluplnou interpretaci toho, že ÚS je 9(2) vázán, která ale neiplikuje jeho pravomoc rušit ústavní zákony.
Obě otázky mého postu jste přesvědčivě odpověděl. Díky.
A kdy si můžu přijít s indexem? ;-)
Ad Jirka
Sorry, jsem deformovaný. :D
btw. 10:49 mám překlep "neimplikuje"
Zpátky!!!
ÚS je vázán 9(2) pouze v negativním smyslu: Nesmí zrušit takový ústavní zákon, který garantuje PNDPS.
Tato interpretace přece dává smysl jenom tehdy, když ÚS má obecnou pravomoc rušit ústavní zákony. :)
Aha, takže:
Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
--> prostá parlamentní většina nesmí změnit PNDPS
--> prostá parlamentní většina nesmí přijmout ústavní zákon, který mění PNDPS
--> prostá parlamentní většina má pravomoc přijmout ústavní zákon.
Je to OK? :-)
Ad JK
A) Kvalifikovaná parlamentní většina může zrušit ústavní zákon, pokud negarantuje PNDPS.
B) ÚS nesmí rušit žádný ústavní zákon, tedy nesmí rušit ani ústavní zákon, který garantuje PNDPS.
Bod B) platí i bez čl. 9(2).
TS: a co moje otázka na povahu PNDPS?
Sleduji tuto diskuzi, nemám právní vzdělání. Omlouvám se za laický dotaz. Nenašel jsem odpověď na otázku, která se nabízí - jak ÚS může zareagovat na situaci, pokud zjistí, že:
1. právo zrušit ústavní zákon dle Ústavy nemá,
2. ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny je v rozporu s jiným ústavním zákonem.
Když od svého nadřízeného dostanete úkol spolu s několika vzájemně si odporujícími podmínkami, na kterých trvá, zřejmě ho pošlete do háje, neboť za takové situace se nedá pracovat. ÚS - předpokládám - možnost vydat rozhodnutí "nelze rozhodnout" nemá.
Pavel Prokop
Vážení kolegovia,
nie som zďaleka dostatočne zdatný v (českom) ústavnom práve ani v právnej filozofii, ale pokúšam sa sledovať myšlienkovú líniu interpretácie čl. 9 ods. 2 Ústavy (ČR) a v tejto súvislosti mi napadla táto otázka:
V diskusii vyššie sa v podstate (pokiaľ som dobre porozumel) posledne vykryštalizoval problém, ktorý zjednodušene možno nazvať "čl. 9/2 - lex perfecta či imperfecta" a z toho plynúce otázky právomoci Ústavného súdu vo vzťahu k ústavným zákonom.
Rozmýšľam však nad otázkou prejavu "legis perfectae". V tej vyššie uvedenej diskusii sa ako jediný možný prejav "legis perfectae" (sankcia) v podstate uvažuje zrušenie ústavného zákona, ktorý odporuje čl. 9/2 Ústavy, Ústavným súdom. Iná sankcia sa neuvažuje.
Nemôže však následok čl. 9/2 sa prejavovať v iných rovinách než v otázke zrušenia/platnosti ústavného zákona vydaného v rozpore s ním? Inak povedané, nemôže byť účelom tohto ustanovenia brániť vykonávateľom štátnej moci uzniesť sa na opatreniach, ktoré by menili podstatné náležitosti demokratického právneho štátu, a v prípade, že tak urobia (hoc i formálne správnym spôsobom), umožniť volať ich na zodpovednosť na porušenie ich povinností (či už v politickej alebo dokonca trestnoprávnej rovine)?
Konkrétne - nemožno tento článok (ako "metanormu" slovami tu diskutujúcich) interpretovať napr. tak, že zakazuje prezidentovi republiky podpísať taký ústavný zákon [hoci inak je povinný tak urobiť - čl. 62 písm. i)] a v prípade, že ho prezident podpíše, vyvodiť voči nemu zodpovednosť až vo forme obžaloby pred Ústavným súdom (iste, závisí od vymedzenia pojmu vlastízrada, teda či mu priznáme autonómne ústavnoprávny alebo trestnoprávny význam)? Poslanci a senátori by asi trestne stíhateľní neboli (čl. 27 ods. 1), hoci samozrejme aj tu by sa interpretáciou dalo dospieť k opaku.
V tejto súvislosti mi - cum grano salis - osobne napadá príklad obchodnej spoločnosti. Trestný zákon (pevne verím, že aj nový český) pozná skutkovú podstatu trestného činu porušovania povinnosti pri správe cudzieho majetku, ktorého sa podľa judikatúry typicky môže dopustiť aj štatutátny orgán. Spáchanie takého trestného činu formou (pre spoločnosť) extrémne nevýhodného právneho úkonu však nemá automaticky za následok neplatnosť tohto úkonu, pretože napr. záujem na ochrane dobromyseľnej tretej strany, nadobudnutých práv apod. prevažuje nad záujmom dodržiavania zákonov bez výnimky. To však prirodezene nebráni trestnému stíhaniu štatutárneho orgánu.
Samozrejme, každé z uvedených riešení (zrušenie ústavného zákona vs. zodpovednosť reprezentantov) je ťažko jednoznačne vyvoditeľné priamo z textu Ústavy a vyžaduje si interpretačné dotvorenie. No je otázkou, či stabilita a jednota právneho poriadku (vrátane jeho hierarchie) a platnosť raz vyhlásených zákonov nie je tak kľúčovou hodnotou, že právo na jej narušenie by malo vyplývať z Ústavy priamo (ako vyplýva jasne z čl. 87).
Zhrnuté a podčiarknuté: Nemožno čl. 9 ods. 2 považovať za akúsi "normatívne vyjadrenú myšlienky Radbruchovej formuly", ktoré síce nebráni formálnej platnosti opatrení urobených v rozpore s ňou, ak majú príslušnú ústavnú silu (ústavný zákon), no umožňuje volať na zodpovednosť tých, ktorí tieto opatrenia urobili?
Michal Novotný
Současná kauza význam čl. 9/2 jen snižuje. Mělo by se jednat o situaci, v níž by byl ohrožován nebo odstraňován DPS a tyto skutečnosti by měly být prokázány navrhovatelem, jinak by měl Ústavní soud stížnost odmítnout a chránit uvážení Parlamentu podle 9/1.
Asi už naposled:
Ti, kdo tvrdí, že může vzniknout ústavní zákon ultra vires, by měli odpovědět na základě jakého právního titulu. Není-li pravomoc Parlamentu, je to stejné jako kdyby ústavní zákon přijal ruský prezident. Ano, je to tak. On i Parlament ČR mají stejné postavení co do možnosti nastolit u nás nedemokratický režim (= změnit podstatné náležitosti demokratického a právního státu, jak lze tento pojem ústavně konformně vykládat). Ale samozřejmě, dost právníků, včetně ústavních, ještě žije z představ, že suverénem v zemi nejsme my všichni, ale ten, kdo je u moci státního aparátu, v jejich chápání Parlament. To je ale přesně názor, který popřel Listopad´89 a navazující ústavní klauzule o nepřípustnosti (ne věčnosti).
Pokud právní řád ponechává v účinnosti akty vydané bez právního titulu (absence pravomoci), tak to výslovně říká - Parlament může platně vydat obyčejný zákon odporující Ústavě, protože Ústavní soud má pravomoc jej zrušit. To ale neplatí pro ústavní zákony. Zde není ani připuštěno, aby nedemokratický režim platně vznikl. Proč? Protože v jeho rámci se zřejmě nebude vést řízení o derogaci, tím spíše, že odvolání soudců by zřejmě bylo prvním krokem.
Hlavní smysl 9/2 je ten, že právo se nesmí stát v krajní situaci nesmí nástrojem odklonu od demokracie. To je ale celé. Hledat v něm rákosku na politiky, kteří se nechovají podle ústavního ideálu, jak z nedělní školy, je obyčejná vzpupnost a nadýmání rozumu. Naopak to, že se dosud nenašla shoda na koncepční změně Ústavy, je docela normální, a že se při politicky rozhádané situaci přijímá ad hoc zákon je pak jen důsledek a přirozená reakce.
OT: Co bude u ÚS 10/9/09?
Půjde o slyšení nebo o slyšení, které bude více méně bezprostředně následováno rozhodnutím?
Zaulaly mě titulky a prohlášení (ať už explicitní či implicitní)podle nichž ÚS příští čtvrtek rozhodne.
Nemám opravu žádné vnitřní informace. Ale dovedu si představit procesy, které musí do vydání rozhodnutí proběhnout.
Obávám se, že teprve ve čtvrtek bude mít ÚS k dispozici všechna zákonem uložená písemná vyjádření a účastníci řízení se vyjádří i ústně a odpoví eventuální otázky. Pak bude věc skutkově i z hlediska tvrzení uzavřená a bude možno vše posoudit. Proto mám pocit, že po slyšení může být jednání odročeno za účelem vyhlášení rozhodnutí, kdy po slyšení se soudci ještě musí sejít a zkonfrontovat svá stanoviska a dojít ke společnému závěru.
Poté vyhlásí rozhodnutí, když z povahy věci bude nutné, aby bylo krátce po vyhlášení poslatelné do sbírky zákonů. ÚS poté co vyšel vstříc požadavku transparentnosti a ihned zveřejnil své procesní rozhodnutí, bude jistě chtít na tomto postupu setrvat, avšak zcela jistě bude chtít mít u takto významného rozhodnutí v ruce text, nad jehož definitivní podobou měl možnost se kolektivně sejít a upravit ji do podoby odrážející nejširší shodu.
Mě osobně se zdá, že pak bychom mohli mít ve věci voleb jasno v pondělí 14. 9. 2009.
Omlouvám se za OT poznámku. Mám podobný problém jako DK a na netu nebudu delší dobu, proto se omlouvám za tento nesouvisející apendinx.
Souhlasím s posledním komentem P. Břízy. Myslím, že díky Tomášovi S., který skvěle celou debatu strukturoval, jsme se totálně vyčerpali a nikdo již nic nového nevymyslí. Jsou tady prostě interpretační možnosti, a jedinou OBJEKTIVNĚ správnou odpověď by nalezl Dworkinův Herkules, který ale v realitě neexistuje.
Nicméně já prostě nemohu souhlasit s tím, že v roce 2009 budeme celou debatu startovat s tím, že nás nezajímá judikatura ÚS za 16 let jeho existence. Pokud vezmeme v potaz judikaturu ÚS, není nyní diskutovaná otázka vůbec hard case, ale easy case, neboť mnohokráte, byť v rámci obiter dictum, zodpovězena. Mimochodem, jak upozorňuje prof. Holl. ve svém článku publ. v Poctě Elišce Wagnerové, nejen nosnými důvody, ale i obiter dictum je ÚS samotný vázán.
Otázka po této bitvě zůstává nakolik je právo ještě věda a nakolik vanutím větru :-). Trochu mě po debatě přijde, že všichni jsme Urválci a zargumentujeme všechno a můžeme být tedy (českými) ústavními soudci.
Tím se nechci akademických titulů některých pisatelů nějak dotknout. Já mám jenom jedináčka.
Veronika Kukačková
Ad Zdeněk
Je otázka, jestli tím rozhodujícím argumentem v otázce pravomoci ÚS má být jeho vlastní judikatura. To už bych se raději podržel pravidla, že v pochybnostech máme interpretovat pravomoci ve prospěch orgánů volených.
Zde ale žádné pochybnosti nejsou. Právní titul pro ústavní zákon odporující 9/2 nikdo nedoložil, Česká národní rada ho z Ústavy pro Parlament výslovně vyloučila. Proto ani nelze řešit, zda by něco takového spadalo pod derogační pravomoc ÚS.
Buďme rádi, že nám zbyla alespoň jedna státní moc, která si prozatím statečně drží nezávislost na "lidu" a jeho neblahých výhoncích v podobě lobbystických skupin a jiných korupčních formací.
Petr Švéda
Je asi shoda na tom, že aby mohla být reálně naplněna (meta)norma čl. 9 odst. 2 Ústavy, musí ÚS tu pravomoc mít. Protože ji ale výslovně danou nemá, je nutno ji nějak logicky odvodit ze stávajícího znění Ústavy. Je to tedy zcela evidentně účelový výklad, ale to nevadí, strkat hlavu do písku před tímto faktem samozřejmě ze slušnosti můžeme. Chtěl bych ještě bokem podotknout, že Tomáš Sobek by se mohl odpíchnout i od čl. 4, ale to berte jen jako obiter dictum.
To samozřejmě není podstata toho příspěvku. Chtěl jsem totiž především uvést, že i kdybychom ÚS neměli, či i kdyby ÚS tuto pravomoc přezkoumávat části ústavního pořádku měl zapovězenu, ať již územ či výslovně, není třeba věsit hlavu. Úplně, ale úplně stejným účelovým výkladem můžeme tuto pravomoc dát prezidentu republiky. Vždyť přece dle čl. 50 odst. 1 (a čl. 62 písm. h/) "... má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, ...". Nu a z čl. 9 odst. 2 plyne, že mohou existovat i "protiústavní ústavní zákony", jež z tohoto důvodu jistě ústavními nazývat nelze a tímpádem prezident je může vracet. A pokud nebudeme příliš formalističtí, jak nás náš ÚS učí (či pokud bychom se odpíchli od toho, že zákon přijatý v ústavní formě nemůže přehlasovat jen PS), jistě by šlo o veto absolutní, nepřehlasovatelné.
Čili, s trochou dobré vůle se dá zachránit všechno :-) Ovšem, je třeba přiznat, že je mnohem vhodnější, aby tuto pravomoc měl orgán kolegiální, nežli orgán monokratický, jehož charakter je až příliš dán osobností jeho momentálního vykonavatele. Proto buďme rádi, že to vymanění se ÚS z dělby moci (tedy vnější kontroly, dnes již má jen kontrolu vnitřní) a tím postavení se naroveň Národnímu shromáždění blahé paměti se nakonec přece jen nakonec uskutečnilo, vymanit se jistě mohl i prezident republiky.
V. Loutocký
Kdy začíná "obyčejný" i ústavní zákon platit? Domnívám se, že to je po příslušném hlasování, podpisech a po vyjití ve Sbírce zákonů. Diskutovaný ústavní zákon byl schvalován v květnu a vyšel v červnu. Platil tedy někdy od června.
V Ústavě je jasně napsáno, že soudce se stává soudcem až složí slib ústavního soudce, ve kterém se zaváže, že se bude řídit ústavními zákony. Ústavní soudci byli tedy od června 2009 povinni řídit se i diskutovaným Ústavním zákonem. Z toho i plyne, že v čl. 81.1 se slovo "zákony" nemůže vztahovat na "ústavní zákony". Slib ústavního soudce to vylučuje.
Dá s to shrnout: Ústavní soud rozhodl protiústavně a jeho rozhodnutí je neplatné od samého začátku.
Ústavní soudce je vázán ústavním zákonem přijatým "podle této Ústavy" (88/2, 112/1), což není případ zákona přijatého ultra vires.
Jenže ten zákon byl přijat podle této Ústavy. Bohužel Ústavní soud přijal rozhodnutí mimo Ústavu. Ale to by bylo pořád dokola.
Takže mám teoretickou otázku: Připusťte, že Ústavní soud vynese nějaký protiústavní nález. Co lze v takovém případě udělat, aby došlo k nápravě?
Zákon nebyl přijat podle Ústavy, protože mimo kompetenci Parlamentu.
Vaše druhá otázka je v poměrech, kdy ani neumíme své ústavní zákony pořádně obhájit (vyložit), zatím bezpředmětná. Teprve až by soudci chodili na ústní projednávání se špunty v uších a bylo by jim jedno, že vydají nález, který byl v v podobě návrhu v soudní síni roztrhán na kousíčky, dalo by se o něčem uvažovat.... ;)
Soudní moc navíc nevisí ve vzduchoprázdnu, vždyť
"The people will be willing to leave interpretation of the Constitution to lawyers so long as the people believe that it is (like the interpretation of a statute) essentially lawyers' work -- requiring a close examination of text, history of the text, traditional understanding of the text, judicial precedent, and so forth. But if the people come to believe that the Constitution is not a text like other texts; that it means, not what it says or what it was understood to mean, but what it should mean, (...) -- well, then, they will look for qualifications other than impartiality, judgment, and lawyerly acumen in those whom they select to interpret it. More specifically, they will look for judges who agree with them as to what the evolving standards have evolved to; who agree with them as to what the Constitution ought to be." (více)
Dovolil bych si vrátit se k základní výzvě shora uvedené, tj. k otázce argumentů ve prospěch tvrzení, že čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy má na mysli "obyčejné" zákony, a nikoli též zákony ústavní.
Připustili-li bychom, že slovo "zákony" v tomto případě nevylučuje též "ústavní" zákony coby objekt posuzování, znamená to, že kompetenci podle čl. 87 odst. 1) písm. a) včetně kompetence k posuzování souladu ústavních zákonů s ústavním pořádkem, lze obyčejným zákonem (sic!) delegovat z Ústavního soudu na Nejvyšší správní soud. Podle čl. 87 odst. 3 písm. a) Ústavy totiž platí, že "Zákon může stanovit, že namísto Ústavního soudu rozhoduje Nejvyšší správní soud o zrušení právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu se zákonem"
Jestliže údajně lze termín "zákony" v čl. 87 odst. 1 písm a) vykládat též ve smyslu "ústavní zákony", lze podle téže logiky naprosto stejně vykládat slova "právní předpisy" v čl. 87 odst. 3 písm. a) jako "zákony" a též pochopitelně jako "ústavní zákony" (i ústavní zákon je právní předpis) a slovo "zákony" vedle "ústavních zákonů" též jako obyčejné zákony.
Závěr: maximálně absurdní. Obyčejným zákonem by bylo lze na Nejvyšší správní soud delegovat pravomoc Ústavního soudu rušit nejen obyčejné zákony pro případ, že jsou tyto v rozporu se zákony ústavními, ale též údajnou implicitní pravomoc Ústavního soudu rušit ústavní zákony dostanou-li se do rozporu s materiálním jádrem ústavy. A nezapomínějme ani na nejabsurdnější kompetenci, a to že vedle toho všeho přichází v úvahu i přenesení kompetence (která je sama o sobě absurdní), a to posuzovat soulad ústavních zákonů (včetně ústavy samé i s jejím nezměnitelným jádrem) s obyčejnými (sic!) zákony. Ust. čl. 87 odst. 3 písm. a) tomu všemu dává prostor, stačí si dosadit za pojmy "právní předpisy" též "ústavní zákony" a pod pojmem "zákon" chápat jak obyčejný zákon tak i ústavní zákon.
Závěr: Bez ohledu na skutečnost, že Ústava neužívá ve svém ostatním textu slovo "zákon" konvenčně, tak v části vymezující kompetence ústavního soudu, tj. v čl. 87 tak činí nepochybně velmi důsledně, protože jiný výklad vede k absurdním závěrům popsaným shora.
Pokud by se Parlamentu takový nápad líbil, může to zkusit, Ústavní soud je přeci zavalen ústavními stížnostmi. :)
A ještě dovětek a jednoznačná odpověď na shora uvedenou základní otázku:
"Když ústavodárce v čl. 50 (1) a v čl. 62 (h) říká: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního ...“, tak proč v čl. 87 (1a) neříká „Ústavní soud rozhoduje o zrušení zákonů s výjimkou zákonů ústavních ...“!!!??? Kdyby chtěl, aby ÚS mohl rušit jenom obyčejné zákony, napsal by to právě takto."
V článcích 50 a 62 použil ústavodárce slova "s výjimkou zákona ústavního" z prostého důvodu: Ono to zkrátka jinak vyjádřit nejde, pakliže chce někdo vyjádřit vůli právě tohoto obsahu. Nechci-li, aby měl někdo (president) pravomoc vracet právě a jen ústavní zákony, (které jsou samozřejmě též zákony v obecném smyslu slova) zatímco obyčejné zákony ano, musím to taky napsat. Jinak pravidlo tohoto obsahu prostě nelze platně vyjádřit. Tedy, nelze si představit pravomoc vracet zákony s výjimkou zákonů ústavních bez toho, že by to bylo právě takto (anebo jinými slovy) napsáno.
Případ kompetencí upravených v čl. 87 odst. 1 písm. a) je však jiný. To podstatné, co jej odlišuje od čl. 50 a 62 je skutečnost, že zatímco pravidla upravená v čl. 50a 62 nelze vyjádřit jinak, mají-li být právě tohoto obsahu, tak u pravidla upraveného v čl. 87 odst. 1 písm. a) tomu tak není, a to proto, že existuje cosi jako odlišná právní síla obyčejných zákonů a ústavního pořádku. Neboli, ústavodárce sice mohl použít formulaci "s výjimkou ústavních zákonů", ale nutně nemusel, právě s ohledem na odlišnou sílu obou. Bez ohledu na užitou formulaci lze toto pravidlo vykládat tak, že jsou to pouze obyčejné zákony, které lze derogovat pro rozpor s ústavním pořádkem. Obecně platí, že derogovat neco pro rozpor s něčím jiným předpokládá různou sílu mezi poměřovanými objekty. Pravda, lze to vyjádřit i jinak (výstižněji, lépe), a to užitím slov "s výjimkou zákonů ústavních", avšak není to bezpodmínečně nutné. Věta dává stejný smysl i bez těchto slov, narozdíl od čl. 50 a 62, kde ta věta prostě být musí.
Z výše uvedeného sice přímo logicky neplyne závěr, že slovo zákon v čl. 87 odst. 1 písm. a) neznamená též ústavní zákon, avšak, a to je to podstatné podle mého názoru, vypořádává se s argumentem proč je v čl. 50 a 62 užitá jiná formulace. Tím odpadá hlavní námitka proč nebyla v čl. 87použita tatáž slova, jako v čl. 50 a 62.
Ústavní soud rozhodl, tak už to nechme plavat. Beztak to byly jen dýmovnice, které měly zmást ústavní právníky, aby podstata sporu utekla pozornosti. Přeci i když připustíme, že čl. 9/2 je závazný (viz "It cannot be presumed" v Marbury, což má smysl) a že Ústavní soud může zrušit zákon, který nesplnil náležitosti podle 112/1 ("přijatý podle Ústavy"), tak to pořád neznamená, že by měl mít volné pole působnosti, jak se vypořádá s otázkou, zda k takovému pochybení opravdu došlo.
V nálezu k regulačním poplatkům byl formulován test rozumnosti (" projde taková zákonná úprava, u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jež si lze představit jako rozumný prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší."). Proč nemohl Ústavní soud podobně postupovat i v případě sporů zahrnujících čl. 9/2 a vydal se místo toho cestou principu proporcionality? Navrhl někdo tento postup, debatovalo se na toto téma? Ne? Pak je problém někde jinde. Právě toto je nejslabší částí nálezu Melčák, a ne to, že se jisté skupině právníků rozpadl 20 let od roku 1989 svět, v němž politici mohou uzákonit cokoli.
Jako člen jisté skupiny právníků si dovoluji poznamenat, že ve světe, kde mohou politici uzákonit cokoliv, se cítím o poznání bezpečněji, než ve světě, kde může ústavní soud cokoliv zrušit.
Jinak vcelku souhlasím, že pokud odhlédneme od otázek kompetenčně materiálně jaderných, zůstává zde meritum samo a nad ním zůstávají rozum a zažívání stát.
Vážení znalci práva,
omlouvám se předem za svůj údiv i za následné blábolení, které pochází z toho, že jsem odkojen vědami, kde se o zákonech nehlasuje, neboť existují mimo naši vůli, ale pouze se objevují popřípadě se nad nimi i žasne. Jsem totiž fysikem. Vedle fysiky jsem přiměřeně obeznámen i s matematikou, kde si sice můžeme ledacos vymyslet, ale pravidla samotné matematiky nás nutí náš vlastní výmysl matematickými metodami obhájit, což mimo jiné znamená uvést jej přinejmenším do souladu se sebou samým. Odpusťte mi prosím prostotu mého laiciátu a pokuste se pohlédnout na své právní problémy z mého úhlu pohledu.
Pokud mne paměť nemýlí, na počátku bylo jakési Ústavodárné shromáždění, které přijalo Ústavu a bylo pro tento účel zvlášť zvoleno. Protože ani při nejlepší vůli nemohlo oko ústavodárce zcela jasnozřivě dohlédnout do budoucnosti, byla Ústava nadána možností změn a doplňků, ale pouze za výjimečných okolností, mimo jiné též výrazně posílenou většinou. Leč ani budoucí zákonodárce nemusí být neomylný (ba, může být dokonce i zlomyslný) a tak se ustanovil rozhodčí orgán, který je oprávněn či dokonce povinen na požádání přezkoumat, zda nový či změněný zákon je v souladu s Ústavou jako celkem.
Z tohoto krátkého, podotýkám laického, nástinu pro mne vyplývá, že do Ústavy se zvláštní Ústavodárné shromáždění snažilo vetknout základní nadčasové myšlenky k nimž se přiřadila i pravidla, kterak měnit Ústavu, bude-li to nezbytné, aniž by bylo nutné svolávat za tím účelem další Ústavodárné popřípadě Ústavoměnné shromáždění.
Celkové poblouznění současné situace umocňuje fakt, že Ústavu České republiky nevyprodukovalo žádné shromáždění svolané právě jen za tím účelem, ale že si ústavodárnost přisvojila Česká národní rada, kterou nikdo mandátem k vytvoření ústavy nevybavil a použila proto pouze cesty ústavní většiny aby zachovala alespoň zdání legitimity. Pomiňme fakt, že již samotné rozdělení Československa bylo z hlediska tehdy platné Ústavy protiústavní a poslanci, hlasující pro rozdělení se vlastně ocitli v postavení vlastizrádců. Ale to by byl námět na jiný post.
Pro mne zůstává faktem, že pouze pro ten účel zvláště zvolené shromáždění má právo přijmout Ústavu jako celek a zákonodárný sbor obyčejný může provést, v případě nutnosti, doplnění či změny pouze za Ústavou stanovených podmínek, a to především v případě, že se stát ocitne v situaci, na kterou Ústava nepamatuje. Teprve procesně správným schválením doplňujícího či pozměňujícího ústavního zákona se takový zákon stane součástí Ústavy neboť i poslanci slibovali její dodržování. Do té doby je možné zkoumat zda zákon je či není v souladu s Ústavním pořádkem.
Je dlužno připomenout pasivní úlohu Ústavního soudu, který má možnost posuzovat pouze ty zákony, proti kterým je oprávněnými subjekty vznesena námitka. Dle mého laického názoru má význam napadnout pouze zákon, který ještě nepozbyl účinnosti, nebo který schválil současný parlament, protože po zvolení nových poslanců je možné pokusit se zákon zrušit prostřednictvím nových poslanců, ale připouštím, že i v nové sněmovně může mít námitka proti chybnému či Ústavě se protivícímu zákonu své opodstatnění.
Za zcela nečestné a nesportovní považuji právě případ, kdy si poslanecká sněmovna cestou jednorázové změny Ústavy zkrátí volební období, protože dlouhodobost nebo chcete-li nadčasovost je to, co z Ústavy dělá něco výjimečného a zároveň je taková úprava Ústavy i v rozporu s požadavkem na nezbytnost, protože Ústava zná postup, kterým je možné dojít k rozpuštění poslanecké sněmovny presidentem republiky, a doplňování, zvláště jednorázové jde tedy proti Ústavě samotné a nemůže být s ní tedy v souladu.
Naproti tomu pokud by vznikla iniciativa, která by dokázala svolat zástupce lidu vybavené zvláštním ústavodárným mandátem, pak ani dosluhující ani novou ústavou vzniklý ústavní soud nemůže posuzovat, zda je nová ústava v souladu sama se sebou. Takto vzniklá ústava by sice vznikla zcela neústavně, ale tak musely vzniknout všechny ústavy.
Jan Weber
JW: Jen bych doplnil, že ústavodárné (ustavující) postavení České národní rady v r. 1992 můžeme posoudit i jako jednatelství bez příkazu, lidmi nakonec fakticky přijaté. Tj. přesný opak toho, co se nestalo v případě Melčák, kdy bylo tímto způsobem naopak aprobováno rozhodnutí Ústavního soudu.
Okomentovat