středa 18. června 2008

Může Ústavní soud zrušit ústavní zákon?

Na úvod parafrázuji slova klasiků: zatímco např. v Německu je otázka tzv. materiálního ohniska ústavy již v zásadě vyřešena, v českých podmínkách se tohoto tématu dotkli zatím jen P. Holländer a J. Kysela a v Rusku se (zřejmě) jedná o téma vášnivě diskutované v kroužcích anarchistů. V následném postu se omezím na úvahu pouze o části tohoto problému, který však má nadmíru zásadní praktické dopady. Je vůbec myslitelné, aby Ústavní soud zrušil ústavní zákon? Nechci být totiž špatným prorokem, nicméně obávám se, že v budoucnu Ústavní soud bude i s touto otázkou konfrontován. Je proto dobře se nad tímto problémem zamyslet již dnes, tzn. v ještě (zdánlivě) klidné době.

Předně, z čeho pramení naznačená obava? Nechci být nařčen z cynismu či z nějaké úchylky, nicméně přesto si vypůjčím příklad z oblasti říše zvířat – příklad lva lidožrouta. Žádný lev se totiž jako lidožrout nerodí, nýbrž stane se jím poté, co poprvé ochutná lidské maso. Podobně se obávám, že někdy v budoucnu dosáhne více či méně racionální nespokojenost Parlamentu s rozhodovací činností Ústavního soudu tak značné míry, že se pokusí o jeho eliminaci ústavním zákonem. Zrušils náš zákon? Fajn, my ti za to odebereme kompetenci provádět kontrolu norem. Co bude dále?

Bohužel se nejedná o úplnou sci-fi. Jen v posledním roce jsem zaznamenal přinejmenším ve dvou případech podobné úvahy. Poprvé se vážně uvažovalo o ústavním zakotvení možnosti odvolávat soudní funkcionáře exekutivou (přímá reakce na kauzy I. Brožové a nespokojenost politické elity s rozhodnutími ÚS); podruhé se v kruzích (přinejmenším) Ministerstva vnitra diskutovalo na téma změny Ústavy za účelem úplného odnětí možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství jako výrazu nespokojenosti s některými „příliš v neprospěch volného správního uvážení orientovanými“ rozhodnutími zejména Nejvyššího správního soudu. Tvrdím, že pokud by se byť v jediném případě podařilo takovýto ústavní zákon schválit, mohl by se z Parlamentu stát lev – lidožrout: zachutnala by mu představa absolutní moci, nikterak soudně nekontrolované. (Obdobné platí samozřejmě i pro exekutivu, která je mezi parlamentáři vyhlášeným lobbistou.)

Pokračujme v hypotetické úvaze: co by se stalo, když by skutečně Parlament podobný ústavní zákon přijal? První možnost je vyloučit pravomoc Ústavního soudu takovýto akt přezkoumat a případně i zrušit. Argumentů pro toto řešení nalezneme dostatek. Čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR obsahuje taxativní výčet kompetencí Ústavního soudu a ten nic takového nezmiňuje. Protože i Ústavní soud je jen státním orgánem, na který se v plném rozsahu vztahuje zásada, že může činit jen to, co zákon výslovně dovoluje, lze z toho dovodit, že tuto kompetenci prostě nemá. Rovněž znění čl. 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci ÚS vázáni ústavním pořádkem (a contrario nikoliv zákony jednoduchými), implicitně znamená, že nemohou rušit něco, co je samotné zavazuje.

Nabízím však řešení druhé.

Především, může nastat situace, kdy Parlament schválí právní předpis, označený a publikovaný jako ústavní zákon, nicméně ve skutečnosti se o ústavní zákon vůbec nebude jednat, jelikož nebyl projednán a schválen příslušnou procedurou (např. se pro něj vyslovila jen prostá a nikoliv kvalifikovaná většina poslanců). V tomto případě si myslím, že řešení je poměrně jednoduché. Předmětný zákon by se totiž pouze „tvářil“ jako ústavní, ve skutečnosti by se však jednalo o zákon jednoduchý, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Tady se dokonce domnívám, že by ani nebyl dán důvod ke zrušení tohoto „ústavního“ zákona a situaci by mohly daleko jednodušším způsobem vyřešit orgány aplikující právo (zejména obecné soudy) bez nezbytnosti aktivovat Ústavní soud tak, že by s ním prostě nakládaly jako s běžným zákonem.

Obtížnější situace by nastala tehdy, když by byla nesporně zachována formální procedura přijímání ústavního zákona, nicméně jeho obsah by protiřečil materiálnímu ohnisku (resp. klausuli věčnosti, tvrdému jádru atp.) ústavy. V tomto případě se domnívám, že kompetence Ústavního soudu přezkoumat ústavnost dána je. Pokud totiž vycházíme ze základního předpokladu, že ne vše je ve volné dispozici ústavodárce, musí existovat mechanismus, který bude jeho excesy eliminovat či alespoň tlumit. Jak uvedl Ústavní soud hned ve svém prvním publikovaném nálezu (kauza protikomunistický zákon), „v pojetí ústavního státu, na kterém je založena česká ústava, není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Česká ústava např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že "změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná". Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím "ultra vires" Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstraněním některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového.“

Tato teze vychází z teorie společenské smlouvy, která představuje základní hodnotový společenský konsens, kdy se jedinec na straně jedné vzdává části svojí autonomie ve prospěch státu a na straně druhé za to legitimně očekává, že stát zajistí ochranu jeho základních práv a svobod. Uzavřením společenské smlouvy však státu nedává volný mandát k jakýmkoliv zásahům do jeho právní sféry, nýbrž jen k zásahům legitimním, racionálním a prováděným pouze v nezbytném rozsahu. Takto viděno je v rozporu s myšlenkou společenské smlouvy, pokud by ústavodárce tento základní hodnotový konsens negoval.

Normativní vyjádření možnosti zrušení ústavního zákona Ústavním soudem spatřuji především v čl. 83 Ústavy ČR. Podle tohoto článku je totiž Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pod ústavností však nemůžeme vidět pouze samotný text ústavních zákonů, nýbrž také soubor hodnot, principů a zvyklostí, z kterých tento text vychází a v souladu s nimi by měl být dále dotvářen. Ústavní soud je proto povolán nejen k ochraně textu existujících ústavních zákonů, nýbrž k ochraně ústavnosti v tomto širším smyslu. Nemůže proto obstát prostinká argumentace, že jakýkoliv text ústavy je změnitelný, pokud se na tom usnese kvalifikovaná většina zákonodárců.

Dospívám proto k závěru, že Ústavní soud je ve výjimečných případech oprávněn zrušit jako protiústavní i ústavní zákon, pakliže dospěje k přesvědčení, že je jím torpédováno materiální ohnisko ústavy. Pokud se vrátím k (nadsazenému a nepřesnému) příkladu z úvodu tohoto textu, každý lev by měl vědět, že se v jeho blízkosti pohybuje někdo, kdo chrání vesnici a je za tímto účelem náležitě vyzbrojen. Potom si totiž rozmyslí, zda se mu vyplatí na ni zaútočit.

88 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Otázkou však je, zda je ústavní soud skutečně "za tímto účelem náležitě vyzbrojen". Útok na ony nezměnitelné části ústavy by totiž přece nebyl jen otázkou právní, ale i otázkou faktické moci. Také budu parafrázovat klasika: když by se třeba parlament (s podporou exekutivy) rozhodl ústavní soud ústavním zákonem úplně zrušit, tak by se to ústavnímu soudu mohlo nelíbit, mohl by proti tomu protestovat, mohl by to prohlásit za neústavní, ale to by bylo asi tak všechno, co by s tím mohl dělat.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Může Ústavní soud zrušit ústavní zákon?

Nemůže bez toho, aniž by tím vyvolal ústavní krisi.

Jan Šmakal řekl(a)...

Může Ústavní soud zrušit ústavní zákon?

Ústavní zákon asi ne, nicméně je protiústavní ústavní zákon skutečně ústavním zákonem?
---
Samozřejmě operuji pouze se sollen

Matúš Švanda řekl(a)...

"Rovněž znění čl. 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci ÚS vázáni ústavním pořádkem (a contrario nikoliv zákony jednoduchými), implicitně znamená, že nemohou rušit něco, co je samotné zavazuje."

Z tohto pohľadu je škoda, že sa ÚS ešte nezaoberal (ak mi to neuniklo) ústavnosťou niektorého z ustanovení zákona o ústavním soudu(ZÚS), ktorým je podľa Čl.88 odst. 2 Ústavy viazaný rovnako ako je viazaný ústavným poriadkom.
Mohlo by to priniesť zaujímavý pohľad ÚS na túto otázku a nemusela by tým hneď nastávať ústavná kríza, ktorú spomína Tomáš Pecina :)

ÚS už nejaké návrhy na zrušenie ZÚS dostal, no všetky (čo mi NALUS vyhodil) odmietol pre zjavnú neoprávnenosť navrhovateľa.

Maximum čo som našiel je konštatovanie ÚS, že by sa takým problémom musel zaoberať v uznesení Pl.ÚS 44/04:

"Rovněž na okraj Ústavní soud podotýká, že ustanovení čl. 88 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústava") stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou při svém rozhodování vázáni ústavním pořádkem a zákonem, jenž stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem a který stanoví další pravidla o řízení před Ústavním soudem; tímto zákonem je právě zákon o Ústavním soudu. I za situace, kdy by stěžovatel svůj návrh na zrušení § 30 zákona o Ústavním soudu spojil s ústavní stížností, jak zákon vyžaduje, bylo by třeba se vypořádat s otázkou, zda je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat soulad zákona o Ústavním soudu s ústavním pořádkem."

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Já bych popisovanou situaci viděl jako kolaps systému, lid v ulicích, revoluci nebo minimálně občanské nepokoje;
a je potom celkem jedno, jak se má taková věc formálně právně řešit, když bude řešena mimoprávně, silou a mocensky, a systém ji vlastně nepřipouští.

A můžeme být rádi, že k ničemu podobnému od r. 1989 zatím nedošlo.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad VJC:

Přesně. Pavel Rychetský jako Jelcin na tanku, Eliška Wagnerová s RPG v okně budovy ÚS, Joštova, Česká, Žerotínovo náměstí a Červený kostel v plamenech.

Ad MŠ:

Formálne taký prieskum možný je, materiálne azda tiež: v základných rysoch sú kompetencie ÚS zakotvené v samotnej Ústave, ZÚS je viacmenej len procedurálny predpis.

Petr Urban řekl(a)...

Tohle podle mého názoru hraničí se soudcokracií a s názorem, že existuje jakési věčné právo, které mají právo autoritativně odhalovat pouze zvlášť k tomu povolaní odborníci – soudci. Parlament je více méně k ničemu, lid se nemůže usnést na ničem, co je v rozporu s tímto (definitivním) právem.

Chtěl bych se soudce Šimíčka zeptat na to, zda by podle jeho názoru mohl ústavní soud zvrátit i rozhodnutí lidu v referendu.

Dovolím si ocitovat důvodovou zprávu k ústavě 9. května: "Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Mám na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí."

Anonymní řekl(a)...

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který ale k plnění tohoto úkolu není vybaven adekvátními kompetencemi, a proto je třeba změnit Ústavu.

Vojtěchovu rétoriku tzv. společenské smlouvy chápu jako jeho osobní přiznání, že mu chybí relevantní argumenty.

Tomáš Sobek

Michal Bobek řekl(a)...

Jako všechny Vojtovy úvahy o ústavním právu, i tato je zajímavá a vtipně napsaná. Mám ale pochybnosti již s ohledem na úvodní citát klasika, který by vyžadoval mírného doplnění. Rušení ústavních dodatků pro rozpor s ústavním jádrem je v civilizovaných zemích pouze předmětem vášnivých debat v anarchistických kroužcích, v Čechách se nad tím může občas uvažovat, no a na východ od nás k tomu myslím již i přistoupili.

Mám zde na mysli rozhodnutí bulharského ústavního soudu, o kterém jsem kdysi četl v některé ze knih W. Sadurského (buď to byly „Rights Before Courts“ anebo „Constitutional Justice East and West“). Nejsem to nyní schopen dohledat, neb tu knihu nemám k dispozici. Co ale Sadurski zmiňoval byla rozhodnutí bulharského ústavního soudu, který zrušil nějakou novelu tamního soudcovského práva, vepsanou do Ústavy, pro rozpor s nadústavními principy, respektive s jakýmsi tvrdým jádrem ústavy. Pokud je někdo schopen k tomu judikátu dodat bližší informace, budu vděčen.

K samotné otázce v českém kontextu: tudy bych se vážně nevydával. Připadal bych si jako na fotbalovém zápase, kde rozhodčí, který má být vázán pravidly hry a vynucovat je, by najednou dospěl k závěru, že se mu nelíbí pravidla upravující ofsajd no a prostě by je zrušil. Obávám se, že v takovém případě by měl být Ústavní soud po zásluze rozehnán.

Ono by něco podobného rozumný Ústavní soud, který nemá sebevražedné sklony, ani nikdy dělat nemusel. Stačí mu totiž Ústavu vykládat; velice restriktivním výkladem může popřít obsah, aniž by se musel pouštět do hodně pochybných eskapád typu rušení pro rozpor s tvrdým jádrem Ústavy.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Já vidím problém v tom, že pokud vyndáme v úvaze nějakou úplně základní systémovou cihlu - třeba, že poslanec hlasuje svobodně, a ne s namířenou pistolí na zátylek - tak se nevyhnutelně dobereme absurdních závěrů, a zjistíme, že celé právo je poměrně křehký mechanismus, který s podobnými situacemi nepočítá.

"Co má dělat rozhodčí, když se na hrací plochu nahrnou diváci, ozbrojení tyčemi? Jak to, že na to pravidla nepamatují?"

Řekl bych, že výraznější excesy byl třeba pokus výrazně změnit volební systém (vyřešil Ústavní soud bez velkých dramat),
nebo Den, Kdy Vypnuli Večerníček (to se ani k ÚS nedostalo a vyřešilo se to jinak), protom dlouhý stav bez vlády (nedávno) a jedny mimořádné volby.

Řekl bych, že vzhledem k bombastické rétorice v novinách, věštící apokalypsu asi tak každý čtvrtek, je to docela slušná bilance za 18 let.

Anonymní řekl(a)...

Naštěstí jsou země, kde se s tím ústavní soudci tak nepářou: en.wikipedia.org/wiki/Marbury_v._Madison

"If Article III's original jurisdiction is an exhaustive list, but Congress tries to modify it anyway, who wins that conflict, Congress or the Constitution? And, more importantly, who is supposed to decide who wins?" In its answer to this last question, the Supreme Court formalizes the notion of judicial review.

Snad by se našel nějaký ten český Marshall... :-)

*7* řekl(a)...

*7*

Meritorní argumenty padly v článku prof. Holländera. Skutečně je možné konstruovat možnost přezkumu některých ústavních zákonů poměrně rozumnými argumenty:

existují dvě varianty, buď se budeme opírat o vázanost nedotknutelným materiálním ohniskem (1), nebo spíše o formálnější zdůvodnění opírající se o absenci zmocnění Parlamentu: jestliže Ústava dala tomuto orgánu pravomoc měnit a doplňovat ústavní pořádek (zmocnila jej k roli ústavního zákonodárce), a současně označila některé náležitosti tohoto ústavního pořádku za nezrušitelné, tak akt, který by tomuto omezení odporoval, by bylo možné vzhledem k neexistenci patřičné procedury (ospravedlňující presumpci správnosti), deklarovat za nicotný, ultra vires.

Nicméně, domnívám se, že právní debatu je skutečně účelnější utnout již ve stádiu předběžné otázky: a sice, platí skutečně hypotéza nenažraného lva? Tvrdím, že normální lev nemá zapotřebí žrát člověka. Ani když se mu někdy náhodou připletl v minulosti pod tlapy. To dělají jen lvi ze zoologických zahrad. Lvi, co jsou zvyklí na konzervy a nikdy nezažili pocit, jaké to je prohánět antilopu. :o) Jestli proto není problém právě v pohledu na lva: Do jaké míry je normativní systém schopen zajišťovat svoji účelnost a kdy naopak musí předat působnost jiným prostředkům. Do jaké míry je účelné vymezovat se vůči nezamýšlenému důsledku stanovením a vynucováním normy nebo ideálu.

Ale to je problém, který si za sebou v takto verbalizované podobě táhneme již z dob běsnění Francouzské revoluce: není náhodou, že velké dobro mělo i svůj dobový protiklad a že po vítězství Liberté, Égalité, Fraternité lidstvo nakonec upadlo do barbarských epizod fašismu a komunismu. Řešením není postavit v ZOO lepší plot a zatřelit lva lidožrouta...

*7*

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Pár velmi nesouvislých reakcí:

Ad Jan Šmakal:

Vaší námitce rozumím, nicméně někdo musí autoritativně určit, zda se jedná skutečně o protiústavní ústavní zákon. V opačném případě jsme v prostředí právní anarchie. Jedná se o principielně srovnatelnou situaci jako u nicotných správních aktů: také je třeba deklarovat jejich nicotnost.

Ad Matúš Švanda:
Zde bych od sebe odlišil hierarchii právních předpisů a vázanost Ústavního soudu těmito předpisy. Nemám proto vůbec žádný problém s tím, že by Ústavní soud mohl zrušit některou část ZÚS, pakliže by dospěl k závěru, že odporuje ústavnímu pořádku. Pokud je totiž ÚS vázán ústavním pořádkem a současně i ZÚS, nemůže ignorovat případný obsahový rozpor těchto norem.

Ad Vojtěch Cepl:
Samozřejmě jsem měl v postu na mysli úplné excesy zákonodárce a doufám, že k nim v praxi nikdy nedojde. Nicméně pokud by se staly, spatřuji v Ústavním soudu možná poslední pojistku před aktivací práva na odpor, které považuji za normálních okolností zcela nepoužitelné. Pokud by však ústavodárce zrušil i Ústavní soud, pak asi skutečně nic jiného nezbývá.

Ad Petr Urban:
Nehovořte prosím hned o soudcokracii a nepovažuji ani za zcela korektní, že mne v tomto kontextu titulujete funkcí soudce. Tady přece nejde o to, co chtějí soudci, ale jaké mechanismy existují proti totálním excesům ústavodárce. Pokud máte lepší řešení, tak je sdělte. Otázka je nastolena tak, jak by se mělo reagovat např. na to, když by Parlament ústavní většinou prodloužil volební období stávající Poslanecké sněmovny ze čtyř na pět let. Já vidím možné řešení ve zrušení takovéhoto ústavního faulu Ústavním soudem. Jaké řešení vidíte vy?

K otázce referenda: principielně není žádný rozdíl mezi změnou ústavy, schválenou parlamentem a v referendu. Takže můj názor není od formy schválení odvislý. Pokud bychom se bavili konkrétně, samozřejmě víte, že celostátní referendum zatím z důvodu absence ústavní úpravy možné není. Pokud však tato možnost v budoucnu dána bude, jak byste řešil např. situaci, kdy bude položena otázka znovuzavedení trestu smrti, v rámci preventivní kontroly ústavnosti Ústavní soud vysloví stanovisko, že takováto otázka vůbec nesmí být položena, nicméně přesto se tak stane a 80% hlasujících se vysloví pro zavedení trestu smrti? Myslíte si, že ani v takovéto modelové situaci by následně ÚS nebyl oprávněn výsledky referenda zneplatnit? (Buďte prosím tolerantní k detailům této smyšlené situace, jelikož netuším, jaká konkrétní právní úprava referenda by nakonec platila.)

V každém případě však cítím, že názorový rozdíl mezi námi je dán prioritami: já preferuji vládu práva, Vy pravděpodobně vládu lidu.

Ad Tomáš Sobek:

Obdivuji Vaši schopnost jednou větou vystihnout podstatu problému.:-)) Ale pozor: doufám, že jste můj text nepochopil jako výzvu k doplnění Ústavy o zavedení možnosti ÚS rušit ústavní zákony. Moje argumentace je přesně opačná: tuto kompetenci ve stávající Ústavě vidím a k tomu se "osobně přiznávám".

Ad Michal Bobek:

Díky. Se vším souhlasím, nechci takové eskapády vyvolat. Co však budeme dělat v možné situaci (kterou nechci přivolat), kdy např. ústavním zákonem bude vyloučen soudní přezkum rozhodnutí v azylových či v daňových věcech? Obávám se, že v takovéto excesivní situaci si již s pouhým výkladem nevystačíme.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Víceméně souhlasím s P. Urbanem.

I Ústavní soud je vázán zákony, ledaže dospěje k závěru, že jsou protiústavní, a u ústavních zákonů k tomuto závěru dospět nemůže ex definitione, takže pokud ústavodárce vyloučí možnost ústavního přezkumu určitých aktů, nelze dělat nic jiného než sednout a napsat proti tomu ohnivý článek do novin. Anebo sedlat tanky.

Přesvědčení, že ústava má jakési nedotknutelné jádro, je zajímavá akademická úvaha, ale nic víc. Jinak skutečně hrozí, že výkladové problémy ústavního práva budeme řešit cestou občanské války.

Matěj Šuster řekl(a)...

Pokud se najde kvalifikovaná většina pro takový ústavní zákon v parlamentu (a pokud tato parlamentní většina má i podporu mezi občany), jaký konkrétní "základní hodnotový konsens" (a zastávaný kým konkrétně) se tím neguje? Dle mého soudu lze říci tak maximálně to, že nově utvořený "základní hodnotový konsens" v čase T dílčím způsobem mění předchozí "základní hodnotový konsens", který existoval v čase T- 1.

Anonymní řekl(a)...

Možná budu tady říkat samé hlouposti..

Úděl demokracie je, že vládnou neodborníci. Proto vůbec není nepravděpodobné, že se ústavní zákon stane "nevhodný", avšak lze interpretací vůbec dospět k tomu, že se může stát protiústavní? (Z principu toho, že něco je označeno za ústavní z určitých důvodů - prošlo zákonodárným procesem,nevychází ze samotného pojmu, že nelze ho zároveň označit za protiústavní?) Protiústavní vůči čemu? vůči samo sobě? Kde je potom balances and checks mezi legislativou a soudní mocí? (Že by se ústavní soudci usnesli na tom, že ústavní zákon o referendu o přistoupení ČR k EU je v rozporu s Ústavou?)

Eva D.

Matěj Šuster řekl(a)...

Pěkný příklad je V. Šimíčkem zmiňovaný trest smrti: vzhledem k tomu, že většina občanů nejen u nás, ale i v jiných zemích dlouhodobě trest smrti podporuje, lze jen obtížně hovořit o tom, že by zákaz trestu smrti byl součástí nějaké "základního hodnotového konsensu" společnosti. Ledaže by se za relevantní bral jen názor elit.

Tomáš Pecina řekl(a)...

I s posledními dvěma příspěvky souhlasím.

Z postu může vzniknout dojem, že občané byli zřízeni rozhodnutím ústavodárce.

Tomáš Herc řekl(a)...

Zrušovací kompetenci vůči ústavním zákonům Ústavní soud nemá. Podle mě ale může nepřiznat změně ústavního pořádku platnost pro rozpor s čl. 9 odst. 2 Ústavy tím, že takovouto změnu nezahrne do referenčního hlediska pro jednotlivé typy řízení. Třeba v řízení o zrušení zákonů sice shledá rozpor s novelizovaným zněním, tento rozpor ale nezaloží derogační důvod vůči zákonné úpravě, neboť ta obstojí ve vztahu k původnímu znění ustanovení ústavního zákona, který byl součástí materiálního jádra podle čl. 9 odst. 2 Ústavy. Obdobně (jako zneplatnění zrušení ústavní normy tvořící materiální jádro) chápu zachování kategorie mezinárodních smluv podle někdejšího čl. 10 Ústavy – není přitom rozhodné, zda k závěru o nezrušení této kategorie jako referenčního hlediska dospěl ÚS interpretací nového znění nebo výslovně konstatoval, že v tomto smyslu nebyla změna dosavadního referenčního hlediska platná pro rozpor s čl. 9 odst. 2 Ústavy. Svým způsobem (i když to nález Pl. ÚS 36/01 takto nestanovuje) se podle mého názoru jednalo o nepřiznání platnosti té části euronovely Ústavy, kterou došlo ke zrušení této kategorie jako referenčního hlediska. Je to ale věc právního názoru, berte to jako mou nedomyšlenou úvahu. Spočívalo-li by porušení materiálního jádra ve zmíněném prodloužení období Poslanecké sněmovny na 5 let, mohl by Ústavní soud konstatovat ve vhodné věci (třeba v nějakém zajímavém kompetenčním sporu), že toto prodloužení vlastně nenastalo, neboť takováto právní norma nemohla být pro rozpor s čl. 9 odst. 2 Ústavy nikdy platná. Obecně ale načrtnutý postup chápu jako zcela výjimečný mechanizmus proti totálním excesům zákonodárce.

Vlkys řekl(a)...

Může vůbec být ústavní zákon protiústavní?

Anonymní řekl(a)...

Ad vlkys: to mela byt narazka nebo podnetna otazka?

Tomáš Hülle řekl(a)...

Také připojím jen velice stručný komentář:

Ano, i ústavní zákon může být samozřejmě protiústavní a to hned za několika okolností, bylo to ostatně uvedeno i v samotném postu V.Šimíčka.

Opomenu-li procedurální problémy, tak nejvýznamnějším je tzv.tvrdé jádro ústavy a rozpor právě s ním (zmíněno i v někt.komentářích).
Co však stojí spíše za úvahu je nalezení samotného "tvrdého jádra" ústavy, které právě bude muset ÚS chránit za každých okolností, i kdyby byla vůle zákonodárce, potažmo společnosti jakákoliv. Souhlasím, že jeho nalezení je obtížné, ale rozhodně nemohu souhlasit s názorem, že je to pouhá teoretická konstrukce (Tomáš Pecina). Je to ostatně vepsáno i v samotném ústavě, kdy je zakázáno jakýmkoliv způsobem zasahovat do základů demokratického státu. Interpretační otázkou tedy zůstává, co tyto základy představuje? Osobně bych v tomto případě volil spíše restriktivní přístup, kdy bych tento status přiznal jen minimu ustanovení. Otázkou je, zda-li by obdobně postupoval i ÚS soud vzhledem k tomu, že by si tímto způsobem de facto zmenšoval své pole působnosti (Věřím ale v kladnou odpověď).

A na otázku položenou autorem postu bych odpověděl: "Záleží na okolnostech" a souhlasím plně s V.Šimíčkem. Pakliže bude narušeno tvrdé jádro nebo se bude jednat o procedurální okolnosti, pak ano. Jinak se domnívám, že by se jednalo o zneužití pravomoci.

Směřování debaty k revolucím, tankům, zbraním a vůbec silovému projevu práva považuji za zbytečné. Jak bylo ostatně již jednou výstižně řečeno: Rozhodčí ve fotbale fanoušky ze hřiště taktéž nevyžene a nemá to být ani jeho úkolem. Proto diskuze směřující tímto směrem nejsou nutné vzhledem k tématu postu a jejich velice malé pravděpodobnosti realizace.

Matěj Šuster řekl(a)...

No právě, také si dovedu, teoreticky předtsavit, že by ÚS zrušil jako protuústavní takový ústavní zákon, který by naprosto zjevně porušoval některý z principů "tvrdého jádra" ústavy. Ovšem co spadá do toho "nezměnitelného" tvrdého jádra? Pakliže tomu rozumím správně, V. Šimíček by byl ochoten prohlásit z pozice soudce ÚS za "protiústavní" např. ústavní zákon, jenž by zavedl možnost odvolat soudní funkcionáře, nebo ústavní zákon, jenž by vyloučil soudní přezkum rozhodnutí o udělení státního občanství?Je takovou "podstatnou náležitostí" (relativní) "neodvolatelnost" soudních funkcionářů, anebo to, že veškerá rozhodnutí orgánů veřejné správy jsou soudně přezkoumatelná?

Myslím, že nikoli.

Dovedu si naopak představit za protiústavní např. ústavní zákpon, který by rušil soutěž politických stran a místo nich zavedl vládu jedné strany. Obávám se ovšem, že v takové situaci by už stejně jen málo záleželo na tom, co by ústavní soud udělal.

david kosar řekl(a)...

Ad MB:

O te bulharske kauze a jejim pozadi (zejmena o neblahem vlivu Evropske komise v ramci procesu aproximace) pise i Daniel Smilov, shodou okolnosti ve sborniku editovanem mj. Sadurskim (EU Enlargement and the Constitutional Principle of Judicial Independence). Ten clanek byl drive volne na strankach EUI, lec uz neni...

Ad Petr Urban a Vojta Simicek:
Souhlasim s Petrem Urbanem - rozdil mezi zmenou ustavy, schvalenou parlamentem a v referendu je zasadni. Pokud by doslo ke zmene ustavy v referendu, nema US legitimitu ani sanci takove rozhodnuti zmenit. Priklad hovoricim za vse je trik prezidenta de Gaulla, ktery referendem z roku 1962 obesel ustavu V.francouzske republiky a vyrazne posilil sve postaveni (zavedenim prime volby prezidenta). Co kdyby se neco takoveho stalo v CR? US by musel ustoupit - ostatne preambule Ustavy zacina slovy "My, obcane CR" a ne "My, soudci US"... Stejne tak pri Tebou zminenem zavedeni trestu smrti - tlak EU, Rady Evropy a nasledna ostrakizace by tomuto kroku stejne asi zabranila - ale kdyby ne, tak US by se musel podvolit. Kdyby tak neucinil, politici by si uz nasli nejakou jinou cestu - zmenu poctu soudcu US, najmenovanim vhodnych osob atd. Rika se, ze soudy nemaji ani penezenku ani mec, a kdyz prijde na tvrdy stret, tak vzdy ostrouhaji - c'est la vie.

Ad Vojta Simicek:
Pokud si dobre pamatuju, tak omezit soudni prezkum v azylovych vecech chtel sam NSS...:) A US si svou nepresvedcivou judikaturou k cl. 43 LZPS taky umyl ruce. Pokud by vsak prece jen zakonodarce omezil soudni prezkum urcitych "veci", at uz jsou to veci danove ci udelovani statniho obcanstvi, MB spravne konstatuje, ze soudy maji dost prostredku (ruzne procesni triky, soudni ping-pong, ustavnekonformni ci restriktivni vyklad) jak zabranit vyraznemu dopadu takoveho kroku a prip. si pockat na vhodnejsi politickou konstelaci, jez jim bude vice naklonena. Takto se treba Nejvyssi soud USA takticky vyhybal otazce vylouceni urcitych osob z habeas corpus v dobach, kdy byl G. Bushe ml. v plne sile (Hamdi, Hamdan) a pockal si na konec jeho volebniho obdobi, kdy je Bush ml. krajne nepopularni a vice mene bezmocny a pekne mu to "osolil" (viz par dni stare rozsudky ve vecech Munaf a Boumediene).

Pokud je vsak tlak politiku (a zprostredkovane lidu) konsolidovany a konstantni, tak US nepomohou ani vyse uvedene triky - na toto tema doporucuji radu postu Jacka Balkina na Balkinization: http://balkin.blogspot.com
/2008/06/this-is-what-failed
-revolution-looks.html
ci
http://balkin.blogspot.com/
2008/06/note-on-legitimacy-and-
functions-of.html
ci paper na SSRN:
http://papers.ssrn.com/sol3/
papers.cfm?abstract_id=987060 [tento clanek na 100 stranach shrnuje to, co Matej Suster popsal v 17:53 na 7 radcich:)]

Petr Urban řekl(a)...

Vím, že jste rozpolcen do funkce soudce a do funkce akademika. Ačkoliv jsem dalek toho, abych za vším viděl přízemní úmysly, přesto bych rád připomněl výrok lorda Actona: "Každá moc korrumpuje." ("I cannot accept your canon that we are to judge Pope and King unlike other men with a favourable presumption that they did no wrong. If there is any presumption, it is the other way, against the holders of power, increasing as the power increases. Historic responsibility has to make up for the want of legal responsibility. Power tends to corrupt, and absolute power corrupts absolutely. Great men are almost always bad men.")

Tím nechci říci, že byste byl úplatný (v žádném případě!). Chci pouze říci, že i Vy jste vystaven pokušení moci. A theorie, že soud může zvrátit jakékoliv (sic!: "Takže můj názor není od formy schválení odvislý.") rozhodnutí lidu Vaši faktickou moc zvyšuje. Proto Vaše názory nelze oddělit od Vaší funkce, jako kdybyste byl čistý akademik.

Totální excess ústavodárce je z povahy věci v demokracii vyloučen. Přijde-li opravdu (např. zmocňovací zákon pro Hitlera), nezbývá než ius resistendi et contradicendi.

Otázka je nastolena tak, jak by se mělo reagovat např. na to, když by Parlament ústavní většinou prodloužil volební období stávající Poslanecké sněmovny ze čtyř na pět let.
Ve Spojeném království ústavodárce prodloužil volební období rovnou na 10 let (poslední volby byly v roce 1935; pak až v roce 1945). Bylo na tom něco špatného?

Pokud bychom se bavili konkrétně, samozřejmě víte, že celostátní referendum zatím z důvodu absence ústavní úpravy možné není.
Jistě, bavíme se de lege ferenda.

Buďte prosím tolerantní k detailům této smyšlené situace
Nikdy jsem nebyl zastydlý legalista.

Přesně otázku znovuzavedení trestu smrti jsem měl na mysli. Jakým právem by nějaký troufalý soudce zvrátil rozhodnutí lidu? Nebo prodloužení lhůty pro zadržení ze 24 hodin na 48 hodin. Také si dovedu představit soudce, který bude tvrdit, že taková norma je nullitní z nejrůznějších důvodů. Kde to má vůbec hranice?

V každém případě však cítím, že názorový rozdíl mezi námi je dán prioritami: já preferuji vládu práva, Vy pravděpodobně vládu lidu.
Ano, přesně. Už proto, že právo je v posledku něco zcela arbitrárního. V dikci Bohumila Havla: "Právo je fikce."

Jinak bych Vám chtěl poděkovat, že jste opět pojmenoval problém, který visel ve vzduchu.

Vlkýš řekl(a)...

Ad Anonymni 18.6.08 19:06: Měla to být podnětná narážka.
Zrovna dočítám JP offline a je to takový zvláštní pocit, mít najednou možnost reagovat na ty 'hrdiny z knížky'... :-)

Petr Urban řekl(a)...

Obávám se, že "tvrdé jádro ústavy" není nic než arbitrárně stanovená skupina norem, kterou si momentální většina ústavního soudu posoudí pokaždé jinak.

Anonymní řekl(a)...

Ad Petr Urban

Když Hans Kelsen v roce 1962 ve Vídni prohlásil "Meine Grundnorm ist eine fiktive Norm.", mnozí to komentovali tak, že starej se musel zbláznit. Ovšem když se k fikcionalismu hlásí Bohouš Havel, nikoho to nepřekvapuje.

Tomáš Sobek

Anonymní řekl(a)...

ad Petr Urban:
"Otázka je nastolena tak, jak by se mělo reagovat např. na to, když by Parlament ústavní většinou prodloužil volební období stávající Poslanecké sněmovny ze čtyř na pět let.
Ve Spojeném království ústavodárce prodloužil volební období rovnou na 10 let (poslední volby byly v roce 1935; pak až v roce 1945). Bylo na tom něco špatného?"

Nemyslím si, že situace v ČR a VB obecně snese srovnání (navíc v takovém specifickém období, jakým období 1935-1945 zcela jistě bylo).

David B.

Petr Urban řekl(a)...

Vždycky najdete odchylky. V USA naproti tomu volby byly.

David B. řekl(a)...

Nerad bych tu zaváděl off-topic diskuzi, ale > USA nebyly pod konstantním bombardováním, neměly problém se zásobováním. Přeženu-li to, Američané nevěděli, že nějaká válka vůbec je, dokud jim vláda nezačala vydávat poukázky na benzín..

Ale zůstanu-li u VB - základním rozdílem od naší společnosti jest to, že tam by příslušné těleso takováto věc vůbec nenapadla.

Anonymní řekl(a)...

Souhlasím, že operování s čl. 9/2 je tanec na hodně tenkém ledě.

--------
Ad MŠ
"Dle mého soudu lze říci tak maximálně to, že nově utvořený "základní hodnotový konsens" v čase T dílčím způsobem mění předchozí "základní hodnotový konsens", který existoval v čase T- 1."
Rozumím tomu správně, že relevantní je jen hodnotový konsens polis "teď a tady".
Hodnotový konsens (tedy jakýsi prostředek jímž se do politické ústavní formy nalévá obsah, jenž ústavě dává praktický smysl) podle této interpretace nenese žádné "minulé hodnoty" polis? (Ani ty, k nimž se ústava sama odvolává?)
Tedy žádná transcendence v čase? Konsens tedy tvoří zástupci vyslaní volby schopnými občany ve věku 18+. Takový je smysl Ústavy? Není možno jí chápat ve funkci tzrvalejší hodnotové kotvy? (Klokočka, Čermák a další.)
----
Obecně:
Má tedy 9/2 nějaký smysl? Je to jen ozdoba, která umožní označit po příštím re-demokratickém převratu ten předchozí převrat (k nikoli otevřené společnosti) za neústavní?

Neumožňuje 9/2 užitečnější užití?
------------
Rozhodnutí Bulharského ústavního soudu, kterým byla dle ÚS narušena dělba moci (což je vskutku něco jiného než stalinská vláda shromáždění) bylo ještě cca před 3/4 rokem v angličtině na stránkách bulharského ÚS.
Promiňte, ale hledat nebudu, páč musim cosi dělat jiého.
---------------
Přeji všem pěkný večer.
Hynek Baňouch

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ústava v čl. 9/2 zakazuje vlastní změnu. Z hlediska historického vývoje je to naivní, ale pokud se podíváte na zde zmíněného Kelsena, ten s tím neměl problém. Teoreticky podle Kelsena je představitelná ústavní norma, která zakáže vlastní derogaci, a takovou normu lze derogovat jen změnou ohniska právního řádu, tedy v podstatě revolucí.

Pokud existuje čl. 9/2, nabízí se otázka, zda je to jen plácnutí do větru, nebo je to soudcovsky vynutitelná norma. Pokud platí to druhé, ÚS je povinen takovouto normu vynucovat za existence daného právního řádu, jehož identita je určována právě fiktivní Grundnorm. Právní řád po změně nezměnitelné normy se stává novým právním řádem, protože jeho existenci nelze odvodit od dřívější grundnorm. Tolik v podstatě Kelsen v eseji On Derogation, jak to bylo česky publikováno v rámci brněnského vydání Kelsenovy knihy Všeobecná teorie norem. Přiznám se, že se mi to zdá čisté a přesvědčivé.

Poznámka na okraj: Kelsen nicméně nepíše o tom, že by takovouto normu měl vynucovat ÚS, ale to je dáno jiným přístupem Kelsena k ústavnímu soudnictví (což je téma na samostatný post).

Petr Urban řekl(a)...

OK, ale v UK odložili volby i za první války. Prostě se tam nebere jako nějaké dogma, že volby mají být po 5 letech.

Anonymní řekl(a)...

Ad Zdeněk

Každá klausule nezměnitelnosti předpokládá nepřípustnost retroaktivity.

Tomáš Sobek

Petr Urban řekl(a)...

Vždycky mi přišly směšné ty hry na dělbu moci ve westminsterských systémech, jejichž definičním znakem je to, že vláda je odpovědná parlamentu.

Zajímalo by mne, co propagátoři dělby moci soudí o Švýcarsku, což je nejdemokratičtější země v Evropě, a přesto o dělbě moci nemá ani tušení.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

1) Stavěl jsem se k celé věci trochu odmítavě; celé mi to připadá právě názorná ukázka úvah, které vznikají od zeleného stolu; řeší se akademicky situace, která může mít konkrétní a velmi různou podobu, čímž je předem dáno, že ji vyřešit nejde.

Odtud poznámka o lidu v ulicích; víra v nějaké formálně- právní řešení mi připadá naivní. Víte, já to celé už zažil; a někteří z vás taky.

2) Poznámkami Zdeňka Kuhna a Petra Urbana se dostáváme zase k základní otázce, co je vlastně právo; odkud plyne jeho autorita.

Pozitivista se okamžitě začne tázat po zdroji autority, a vynášejí se na stůl trumfy jako "kvalifikovaná většina", referendum, lid a tak podobně.

Pro mne jsou zásadní některé články podle svého obsahu; svoboda projevu; právo na život; právo na soukromí a tak podobně; pokud to někdo začne likvidovat - z jakýchkoli důvodů - budu se bránit.
Autorita, která takovou šílenost nařídí, mne vůbec nezajímá; i kdyby si to zvolil sám lid.
To už tu taky totiž bylo.

3) Článek 9/2 pak už jen papírově a pozitivně vyjadřuje to, co nastane, i kdyby ten článek neexistoval; někteří budou základy práva bránit.
Jak, to nemá právě smysl řešit nasucho; třeba půjde jen o pár petic a demonstrací.

4) Volební zásady, délka volebního období a podobně, o kterých mluvil Petr Urban, jsou IMHO technická věc, a nevidím důvod, proč by si je zákonodárná moc předepsaným způsobem nemohla změnit.
Zajímavé to bude až v okamžiku, kdy někdo volby zkusí zlikvidovat.

A upozorňuji znovu, že řešíme velmi akademický problém, protože se nic podobného ještě po 18 let nevyskytlo.

Petr Urban řekl(a)...

No jo, ale zrovna svoboda projevu má dost značné kautely; kdo rozhodne zda německá nízká úroveň svobody projevu je špatná, zatímco americká vysoká úroveň svobody projevu správná? Mimochodem; úroveň svobody projevu zvýšil SCOTUS, nikoliv zákonodárný sbor.

Matěj Šuster řekl(a)...

Hynek Baňouch:

Ne, to je nedorozumění. Jen mi přišlo paradoxní argumentovat "hodnotvým konsensem" za situace, kdy je zřejmé, že žádný takový hodnotový konsens v dané věci neexistuje (ba dokonce v některých případech (trest smrti?) takový hodnotový konsens patrně U OBČANŮ nikdy v historii neexistoval). Čili když už, tak bych neargumentoval domnělým "hodnotovým konsensem" společnosti, nýbrž tím, že určité principy, které ústava stanoví, jsou pro členy společnosti závazné dokonce i tehdy, když se "hodnotový konsens" ve společnosti později změní.


Jak jsem naznačil, já bych jinak kategoricky nevylučoval, že by ÚS v těch naprosto nejkřiklavějších případech mohl po právu zasáhnout a zrušit ústavní zákon pro rozpor s "nadústavním právem". Za takové případy ale rozhodně nepovažuji případy typu znovuzavedení trestu smrti, odvolatelnosti předsedů soudů či vyloučení azylových věcí ze soudního přezkumu (ponechávám stranou event. mezinárodní závazky).

Naopak pokud by se třeba parlament usnesl na ústavním zákoně, jenž by parlamentu dával právo odvolat soudce za předpokladu, že by se na tom shodla příslušná kvalifikovaná většina poslanců a senátorů, tam bych si zásah Ústavního soudu představit dovedl a nepovažoval bych jej za "nelegitimní usurpaci" moci.

Jinak řečeno, sdílím názor Tomáše Hülleho (doufám, že to skloňuji správně), že v mimořádných, výjimečných případech naprosto zjevného závažného porušení "nadústavního práva" by ÚS mohl zrušit i ústavní zákon. V opačném případě by klauzule o "nezměnitelnosti" byla pouhým prázdným "monologem ústavodárce".

Na druhé straně se obávám, že za situace, kdy je možné s podporou veřejnosti flagrantě porušit "tvrdé jádro" ústavy (resp. změnit ústavním zákonem), Ústavní soud toho již moc z dlouhodobějšího hlediska stejně "nezachrání".

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad ZK a čl. 9 odst. 2 Ústavy:

Tím bych vůbec neargumentoval, to je jako v té staré anekdotě, že o důležitých věcech rozhoduji já, o maličkostech manželka, ale co je důležitá věc a co maličkost, určuje ona.

Je podstatnou náležitostí/materiálním ohniskem/tvrdým jádrem samotný čl. 9 odst. 2? Pokud ne, jedním stisknutím hlasovacího knoflíku ústavní většinou v parlamentu máte po rigidní Ústavě.

*7* řekl(a)...

*7*

Možná odpověď na tuto námitku by mohla znít takto:

Parlament je orgán zrízený Ústavou. Může přijímat jen takové zákony, ke kterým jej zmocnila. Pokud prohlásila určité normy za nezrušitelné, omezila tím jeho kompetenci doplňovat ji a měnit. Jestliže jsou pak určité normy v tomto smyslu nezrušitelné, nelze přijmout normu, která je učiní zrušitelnými. Mohlo by se tak stát jedině na základě skutečnosti, která by se vyložila jako přijmutí nového ústavního ohniska. Tj. již ne jako akt moci ustavené, ale ustavující.

Jinak prof. Hollander zmiňuje ve svém článku rozhodnutí rakouského US.

*7*

Anonymní řekl(a)...

V historii už byl jeden případ, kdy Ústavní zákon bylo možno označit za neústaví - zákon č. 330/1938 Sb. z. a n. ze dne 15. 12. 1938. Dále opsáno z Grónského: Zmocňovací ústavní zákon v podstatě znamenal, že Národní shromáždění (které se poté už nesešlo), bylo zcela vyřazeno ze struktury ústavních orgánů republiky. Na jeho základě vydávala vláda (později protektorátní) nařízení s mocí zákona ......

Neústavnost ústavního zákona značí mimořádnou situaci ve společnosti, která se nedá řešit jen právními prosttředky. Odkaz na čl. 9/2 ústavy nemá smysl, pokud by byl tento článek ústavním zákonem zrušen.

Neústavnost ústavního zákona znamená střet mocí ve státě. Nedá se řešit právně. Dá se řešit normativní sílou skutečnosti. Jediný, kdo střet mocí může řešit, pokud bude trvat delší dobu je lid (čl. 2/1 ústavy) a to i tím způsobem, že řešení fakticky přenechá jiným, moci výkonné, protože to lid nebude zajímat.

Lukáš Křístek

*7* řekl(a)...

*7*

9/2 nemůže být de lege lata zrušen, neboť vymezuje kompetenci Parlamentu. Je-li Parlament omezen normou "x je nezrušitelné", nemůže dát vzniknout normě "x je zrušitelné".

Kdybychom neřešili Ústavu, ale stanovy spolku, bylo by to jasnější. 9/2 je lex specialis k 9/1.

Problém je, že nerozlišujete dva rozměry jedné věci: interpretaci ústavního pořádku a suverenitu. Kdy buď vycházíte z doktríny suverenity Parlamentu, nebo sice ze suverenity lidu, ale s fikcí, že součástí volebního aktu je neomezená ústavodárná delegace (odevzdání svobody do rukou parlamentářů), v obou případech s neodůvodňovanou tezí, že Parlament může cokoli. Což je názor contra constitutionem. V prvním případě i historicky neodůvodněný. Queen-in-Parliament se u nás uplatňuje jen ve včelím úlu (jako důkaz, že tyto principy jsou věčně a vždy se své uplatnění nějak najdou :o).

Tím netvrdím, že tento výklad zbavuje budoucí generace práva volby, jak zní argument historických námitek. Parlament může korigovat soudní výklad ústavního pořádku ústavním zákonem, na tom není nic špatného, stejně jako je možné přijmout novou Ústavou. Tento výklad dále není jediný možný, "monolog" lze docela rozumně odůvodnit, ani si nemyslím, že je to nutně výklad nejlepší, ale "hodnotově neutrální" vyloučení nezrušitelnosti 9/2 stojí na logické chybě. Zaměňuje právní a faktickou stránku věci.

*7*

Petr Bříza řekl(a)...

Ohledně této věci bych s Vojtou spíše nesouhlasil.

John Marshall, na něhož zde již bylo odkazováno, v případu Cohens v. Virginia, 19 U.S.
264, 389 (1821)
řekl „The people made the Constitution, and the people
can unmake it. It is the creature of their will, and lives only by their
will.”

Čl. 9/2 je podle mne ustanovení, které by nemělo být vynutitelné klasickou
soudní cestou. Osobně se nedomnívám, že soudce ústavního soudu může být,
ústavodárci navzdory, konečným arbitrem toho, co je podstatnou náležitostí
demokratického právního státu. Skutečnost, že ústavodárce nesvěřil ÚS
pravomoc přezkumu ústavních zákonů je toho důkazem. Navíc kategorie
podstatné náležitosti demokratického právního státu je velice vágní (jak
ostatně velice výmluvně ukázala i tato diskuse), a i proto bych její výklad
(s účinky derogujícími změnu ústavy) nesvěřil subjektivnímu názoru patnácti
(nebo vlastně jen většiny) soudců ÚS. Jedna věc je dát jim explicitní právo
zneplatnit produkt vůle prosté většiny zákonodárného sboru, úplně jiná
implicitně dovozovat jejich právo zneplatnit názor většiny kvalifikované.
Nad názorem ústavodárné většiny zákonodárného sboru už může stát jen lid
sám.

Jakkoliv jsem hluboce přesvědčen o tom, že lidé jako Vojtěch Šimíček by
pravomoc rušit ústavní zákony nezneužívali k přílišnému soudcovskému
aktivismu, jistě se to nedá říci o každém.

Stranou však samozřejmě ponechávám fakt, že ÚS ani není k otevřenému boji s
ostatními mocemi fakticky vyzbrojen, neb to zde již bylo podrobně a
přesvědčivě rozebráno jinými.

Každopádně Vojta otevřel opravdu velice zajímavé téma, jež vyvolalo neméně
zajímavou diskusi, a to lze jen kvitovat.

Vojtěch J. Cepl řekl(a)...

Jinak nejzásadnější výkladové ústavní pravidlo - na které to 9/2 navazuje a vychází z něj - je pro mne čl. 2 odst. 2 Listiny práv.

Tam se totiž ukáže, že státní moc je již ze samé podstaty omezená a nemůže dělat cokoli.

Pokud přesáhne tuto základní státní moc - kterákoli složka - a jiné složky nedokáží takový exces "opravit", pak se lze dovolávat už jedině veřejnosti, potažmo lidu (libovolnou, neprávní formou).
A to samozřejmě bude fungovat, i kdyby Listině nic takového napsáno nebylo.

A pokud to nezachrání ani veřejnost, čili lid, demokracie prostě zanikne.
Prakticky vyzkoušeno.

*7* řekl(a)...

*7*

Petr Bříza:

"ústavodárce nesvěřil ÚS
pravomoc přezkumu ústavních zákonů"

Třeba proto, že ústavní zákon odporující 9/2 nemůže vůbec vzniknout.

"The people made the Constitution"

Lid, ne Parlament, moc ustavená.

"Navíc kategorie
podstatné náležitosti demokratického právního státu je velice vágní"

souhlasím, ale co takový zákaz mučení? Co práva a svobody, které jsou pevně zakořeněny v evropské tradici a jejichž konkrétní obsah je většinou nesporný? Zde již argumentem neurčitosti pro vyloučení právní závaznosti 9/2 nemůžete vyhrát. Nelze přeci arbitrárně určovat ustanovení, která jsou nepohodlná, a ty odmítat aplikovat: konečně, když tu na Jiném právu můžeme navzdory judikatuře ÚS číst test ústavnosti k pojmu rovnost, tak proč ne k ustanovení, které je konkrétnější a v porovnání s rovností pilířem ústavního pořádku?

*7*

Dan Dvoracek řekl(a)...

Aniž bych se pouštěl do juristické analýzy (kdežto v zásadě souhlasím s předchozími kritiky prezentovaného názoru), musím říct, že se jedná o postoj, který mne upřímně děsí. Dlouhodobá praktická zkušenost s fungováním Ústavního soudu ve mě utvrdila názor, že ÚS není ani chytřejší, ani férovější, ani nestrannější, ani nezávislejší, ani prozíravější než jakýkoli jiný orgán v ČR, Parlament nevyjímaje. Zásadně bych oponoval jakési imanentní adoraci ÚS jako onoho sboru moudrých bardů ("má to ženský rod?" - E.W.), který konečně a vždy napraví hloupost a svévoli hloupého/zlého zákonodárce. Tomu jsem věřil naposledy ve druhém ročníku na PrF.
Tedy jsem přesvědčen, že tak jako je třeba chránit ÚS před zlým zákonodárcem, je rovněž třeba chránit zákonodárce před zlým Ústavním soudem.
Možnost, aby Ústavní soud zrušil ústavní zákon (a teď vlastně proč... neboť ústavní zákon nemůže z povahy věci být materiálně v rozporu s ústavou, kterou sám novelizoval ve svůj prospěch), znamená de facto možnost, aby Ústavní soud už zrušil úplně cokoliv úplně z jakéhokoli důvodu. (Slavný konkurzní nález nemá k tomuto uvažování daleko.)

Podotýkám, že samozřejmě uznávám, že Parlament může vygenerovat materiálně zcela nepřijatelný předpis, a to i ústavodárnnou procedurou. Uvedený názor mne ale děsí z důvodů ryze formalistických - odstraňuje celkem srozumitelnou bariéru pravomoci Ústavního soudu - je to ústavní zákon? Nešahat! Pokud by byla tato hranice odstraněna, není mi zřejmé, kde se nachází hranice další.

*7* řekl(a)...

*7*

Dobře, argument neurčitosti jsme již probrali. Ústavní soud by musel formulovat doktrínu esenciální ochrany s důrazem na co nejširší možnou pluralitu variant demokratického právního státu a základních práv. Argumenty nezbytnosti by musel prokázat, že jsme překročili hranici civilizace a barbarství . A věřte, jako lidový řečník bych Ústavní soud pronásledoval k rezignaci jednotlivých soudců-viníků, pokud by mi ve svém nálezu stvrdili, že můj názor je barbarský, zatímco oni reprezentují západní civilizaci. :o)

Jistě, dnešní rozechvělá doba, která si myslí, že opustila základy našich patriarchálních otců, trochu svádí k rezignaci. Ale jakým právem jsem mohli odsoudit norimberské zločince, když žádné zákony lidskosti a zákazu krutého, nelidského zacházení neexistují a nejsou postaveny ultra vires?

Nelze aplikovat Knappovu teorii práva na dokument, který vychází z koncepce dělby moci ustavující a ústavodárné (kromě jednotlivých ustanovení viz především odlišná titulace Ústavy, přijaté v zastoupení, a ústavních zákonů, přijatých vlastním jménem). Naše Ústava opustila doktrínu "Parlament může cokoli", která sice v minulosti vycházela ze suverenity lidu, ale spojovala s volebním aktem absolutní odevzdání svobody do rukou parlamentářů. Což je přesně východisko, které bylo popřeno v Listopadu 1989 a z právního hlediska hned několika ustanoveními ústavního pořádku.

"Ústavní zákon" je jen aktem moci ustavené, který může být přijat pouze v rámci zmocnění čl. 9/1 a 9/2, Parlament zde nevykonává moc originárního ústavodárce , Ústavu může doplňovat a měnit jen v mezích, k nimž jej zmocňuje sama Ústava. Český ústavní řád je tak založen na své principiální limitaci základem, který je nezadatelný a nezrušitelný.

Pokud Parlament tyto meze překročí, jeho jednání bude z právního hlediska takové jako kdyby Vám přikazoval soused na Vašem pozemku, nebo České republice vydával závazné pokyny Bundestag. Nicotné. Také neexistuje procedura, k níž by se musel nejdříve nalézt žalobce, pak soudce a nakonec derogační důvod jako v případě obyčejného zákona. Stejně tak neexistuje faktická záruka, že současný ústavní řád nemůže být mocenskými zvraty odstraněn. Jak uvedl Vojtěch Cepl, to závisí jen na lidech.

*7*

Dan Dvoracek řekl(a)...

Nemyslím, že je argument Norimberkem přiléhavý k ilustraci toho, co chcete ilustrovat - ale myslím, že je velmi přiléhavý k ilustraci pravé podstaty problému. Představa, že Parlament přijme zásadně materiálně nepřijatelný předpis a vychytrale ho přijme ve formě ústavního zákona, aby vyšachoval Ústavní soud, je natolik extrémní, že v zásadě vede nejen k "nicotnosti" onoho předpisu (ufff... složité, ale nechme to), ale především k reálnému rozkladu ústavního prostředí jako koherentního celku. Bavit se v takové situaci o standardních pravidlech pro standardní Ústavní soud podle mě nemá moc smysl - podobně jako v onom Norimberku - prostě když je revoluce/válka, vítěz řekne, co je správně. Formální ústavní postupy tam nemají co dělat. Proto je podle mě nesprávné snažit se výkladem dovodit formálně ústavní pravomoc ÚS rušit ústavní zákony, neboť, podle mě, tuto samozřejmě dle platné úpravy nemá. Zcela jiná otázka, která s ústavním právem souvisí podle mého názoru jen okrajově, je otázka možného "revolučního" zásahu Ústavního soudu v situaci ústavního rozkladu, kdy ústavní soud řekne "čert vem ústavu, tohle je průšvih". Pokládal bych to ale za akt revoluční, nikoli právně aplikační, podobně, jako kdyby v daný moment povstala armáda, policie nebo podobné složky.

Jelikož jsem osoba, která nevěří Ústavnímu soudu ani adresu sídla, připadá mi být velmi nebezpečné vůbec jen naznačovat, že by snad mohlo býti odborně aprobováno, kdyby ÚS chápal rušení ústavních zákonů jako součást svých standardních ústavou daných pravomocí.

Tedy ano, uznávám jakési "právo" (ehm... radší "možnost") ÚS jakože "zrušit" tzv. neústavní ústavní zákon (uf...), nicméne nikoli jako výkon ústavní pravomoci, ale jako ultra vires reakci na ultra vires akci.

Juraj Petrovič řekl(a)...

Veľmi zaujímavá debata k veľmi zaujímavému postu. Preto by som sa jej účastníkov rád opýtal, ako by riešili otázku, ktorá sa reálne vyskytla na Slovensku a ktorá má dosah na práve diskotovaný problém.
Možno poznáte kauzu parlamentného výboru na preskúmavanie rozhodnutí NBÚ, ktorý bol zriadený zákonom č. 215/2004 Z.z. (novela zákona o ochrane utajovaných skutočnosti...) Na návrh generálneho prokurátora ÚS SR ustanovenia o parlamentnom výbore v danom záone zrušil ako protiústavné z dôvodu porušenia princípu deľby moci (NRSR si prisvojila rozhodovanie, ktoré je právomoci všeobecných súdov).
NRSRS následne prijala ústavný zákon č. 254/2006 Z.z. ktorým prakticky identickou dikciou zrušeného zákona zriadila Parlamentný výbor pre preskúmavanie rozhodnutí NBÚ.
Došlo teda
1. k zrušeniu rohodnutia ÚS SR parlamentom
2. k zriadeniu orgánu, ktorý je podľa rohodnutia ÚS SR v rozpore so základnými princípmi právneho štátu (ak chcete s materiálnym ohniskom ústavy, aj keď slovenská ústava ho nemá explicitne definované)
A ja sa pýtam:
1. má ústavný súd v takomto prípade právo vyhlásiť zákon č. 254/2004 za neplatný z dôvodu porušenia kompetencie NRSR, danej čl. 72, ale súčasne obmedzenej čl. 2, ods. 2 Ústavy?
2. ak nie, znamená to, že akékoľvek rozhodnutie ÚS SR o protiústavnosti zákona je zrušiteľné schválením toho istého zákona len kvalifikovanou väčšinou a s názvom "ústavný zákon"?
3. ak áno, kto má právo obrátiť sa na ÚS so sťažnosťou, resp. žiadosťou o posúdenie ústavnosti takéhoto predpisu?

Petr Urban řekl(a)...

ad 7: To je dosti originální doktrína, že pouvoir constituant smí všechno, zatímco pouvoir constitué nic. Abbé Sieyès to přeci myslel jinak: "Dans chaque partie, la constitution n’est pas l’ouvrage du pouvoir constitué, mais du pouvoir constituant." Tím se podle chce říci jen to, že ústava není obyčejný zákon, nýbrž ohnisko právního řádu.

Petr Urban řekl(a)...

Podle mého názoru není vůbec nic špatného na tom, kdyby Parlament přijal třeba nullovou nemocenskou v karenční době jako ústavní zákon.

Petr Urban řekl(a)...

Ad Juraj Petrovič. Protože ÚS SR rozhodl nesmyslně, je tím spíš ústavní zákon č. 254/2006 Z. z. platný. Připomínám, že SR stejně jako ČR je založena na westminsterském modelu, a proto v ní žádná dělba moci není. Parlament má mnoho jiných pravomocí než legislativních: exekutivní, i soudní, např. impeachment.

ak nie, znamená to, že akékoľvek rozhodnutie ÚS SR o protiústavnosti zákona je zrušiteľné schválením toho istého zákona len kvalifikovanou väčšinou a s názvom "ústavný zákon"?
Ano.

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Petr Urban: zaujímavé tvrdenie, už len preto, že je v rozpore s kompletnou judikatúrou ÚS SR, ktorá sa deľby moci týka a ktorá interpretuje Ústavu.
Ale ak by som aj prijal Vašu tézu o westminsterskom modeli demokracie v SR a ČR, ako do tohto modelu pasuje spočívajúci mandát členov vlády (ak som správne pochopil, že hovoríte o suverenite parlamentu v kontraste k suverenite ľudu) a teda všeobecnejšie ústavne zakotvená inkompatibilita výkonu verejnej moci, alebo napríklad priamo volený prezident? Ide tu len o špecifický model? Neútočím, pýtam sa, som len študent, takže sa nejdem tváriť, že na toto mám ucelený a podložiteľný názor. Len viem, že je v tvrdom rozpore s tým, čo sa všeobecne prijíma ako charakteristika štátneho zriadenia v SR. Ak máte pravdu, znamená to, že parlament môže čokoľvek, bez ohľadu na ústavu?

Dan Dvoracek řekl(a)...

Ohledně hodnocení slovenské situace souhlasím s P. Urbanem. Podle mého názoru je ústava koncipována přesně takto - zákonodárce může přijmou zákon a ÚS mu ho může pro neústavnou zrušit. Následně může Parlament Ústavní soud "přehlasovat" (nechytejte mě za slovo, víte jak to myslím) a přijmout totéž ve formě ústavního zákona, čímž předpis před ÚS imunizuje. Podle mého názoru to přesně takto funguje, přesně takto to bylo v Ústavě myšleno a přesně takto to být má. Domnívám se, že je to určité promítnutí přímější vazby zákono/ústavodárce na tzv. lid. Rovněž je to vyjádřením skutečnosti, že ústavodárná procedura je přísná, a pokud se na věci shodla tak zásadní většína, je na místě rozhodnutí respektovat. Konečně - členové parlamentu jsou součástí běžnéh politického života, a proto se na ně uplatňují též mimoprávní regulativy, především v rovině politické, a proto je lépe ponechat "poslední slovo" jim, neboť tlačení blížícími se volbami budou míti méně vůle protivit se lidu, než poněkud feudálně konstituovaný ústavní soud.

Jiná otázka, jak popsáno výše, je, co když Parlament zneužije tuto technickou fintu a protlačí jako ústavní zákon něco, co je výrazně materiálně nesnesitelné, zásadně otřásající pilíři demokratického právního státu. Pak se ale podle mě již pohybuje,me mimo rámec každodenního ústavního provozu a pokoušet se zde o intepretaci jest nadbytečné, protože v takové situaci je každému ústava lhostejna a používá ji jen jako rétorickou palici proti oponentům.

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Dan Dvoracek: Cize ak som to spravne pochopil, lud moze prostrednictvom parlamentu (najma pri pohlade na to, co nam v sucasnosti na Slovensku vladne je to dost neprijemna predstava) demontovat prakticky cokolvek, pokial zachova aspon zdanie demokracie? V takom pripade je ale ustava naozaj trhaci kalendar v rukach parlamentu, ktory kludne podriadi vladu v ramci konania v europskych strukturach 20 poslancom jedneho vyboru. Podla Vas je to v poriadku, podla mna je to v dost vyraznom neporiadku. Ak ani ustavny sud nie je konecnou instanciou, nie je nou prakticky nikto a nic a vsetko je mozne. Staci, aby napr. jedna strana, alebo koalicia ziskala ustavnu vacsinu v parlamente a moze si robit co chce? Napr. predlzit funkcne obdobie parlamentu na 40 rokov? Alebo podriadit sudy parlamentnemu vyboru pre justiciu, ktory zriadi ustavnym zakonom? Zvlastna demokracia.

Dan Dvoracek řekl(a)...

To je samozřejmě přehnaný pohled. Uvedené příklady jsou jiste zavrženíhodné, pouze se nedomnívám, že je to Ústavní soud v rámci výkonu svých řádných pravomocí, kdo ma takové situace řešit. Nedomnívám se tak především proto, že tak jako se může chovat vámi popsaný parlament, může se úplně stejně chovat též "zlý" ústavní soud - s tou nevýhodou, že ten ani nikdo pořádně nezvolil.

Pokud to celé otočíme a dáme přednost vašemu moudrému ÚS jako konečné instanci, nepomůžeme si oni o fous - co když bude ÚS s poukazem na údajnou neústavnost rušit ústavní zákony, které materiálně proti tzv. ohnisku ústavy nebudou a prostě se jen nebudou líbit, nebo to bude vendeta za akt politické reprezentace nebo prostý souboj vrcholných orgánů o moc, s tím tu u nás máme velké zkušenosti.

Zkrátka - ústavodárce schopný generovat imunní ústavní zákony může škodit... a ústavní soud způsobilý rušit ústavní zákony (tedy absolutně jakékoli zákony v zemi) je taky způsobilý škodit.
Já s ohledem na své zkušenosti s činností ÚS a zejména na způsob ustavení Parlamentu a politický regulativ jeho fungování jsem pro to, aby v uvedených zlých orgánů "měl vrch" Parlament - a jsem přesvědčen, že v pozitivistickém slova smyslu je přesně takto koncipována též ústava.

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Dan Dvoracek: asi sa v tomto nezhodneme. Mam na to jeden dovod a tym je to, ze pre konanie pred ustavnym sudom su predsa len prisnejsie stanovene kriteria, t.j. nemoze jednat z vlastneho popudu a sam od seba rusit jemu nepohodlne ustavne zakony, aj podania nan musia splnat urcite formalne, ale aj fakticke podmienky. K tomu smerovala aj moja otazka, že kto vlastne moze namietat takuto prostiustavnost ustavnych zakonov? A doplnim ju aj tym, ze sa spytam co musi byt splnene, aby sa ustavnostou ustavneho zakona smel ÚS vobec zaoberat? Zrejme to nemoze byt akykolvek ustavny zakon, len specificke normy, ktore sa dotykaju cl. 1 a 2 Ustavy (kedze ta slovenska nema ustanovenia, ekvivalentne cl. 9, ods. 2 ceskej Ustavy).
Rozhodne suhlasim s tym, ze takyto postup musi byt vynimocny a velmi dobre zdovodneny. Na rozdiel od ÚS je ale parlament schopný pri patricnej konstelacii sam od seba tvorit ustavnu legislativu, ktora moze postupne, salamovou metodou, demontovat nielen pravny stat (v jeho materialnej podobe) ale aj demokraciu ako taku. Preto si myslim, ze by mal byt poslednou instanciou skor Ustavny sud ako parlament. Ale je to len moj, zcasti, alebo vacsinovo laicky nazor.
Pritom nepopieram, ze je dolezita aj otazka zodpovednosti ustavneho sudu, nielen jeho nezavislosti a konecnosti jeho rozhodnuti. Su to otazky, na ktore som okrem tohto blogu zatial nikde nenarazil, co ale moze byt dane skor mojou neznalostou, ako tym, ze by sa nimi nikto nezaoberal.

Petr Urban řekl(a)...

Westminsterský model je založen na nadřazenosti parlamentu na všemi ostatními orgány. Je to v protikladu se systémem dělby moci, kde parlament exekutivě ani justici nadřazen není. Přímo volený president samozřejmě westminsterský model modifikuje, stejně jako existence premiéra modifikuje systém dělby moci.

Ak máte pravdu, znamená to, že parlament môže čokoľvek, bez ohľadu na ústavu?
Neřekl bych přímo "bez ohledu". Formálně, tj. procedurálně, ji musí dodržet. Jinak "parlament může vše, kromě přeměny muže v ženu a ženy v muže."

Petr Urban řekl(a)...

Justice vše nezachrání. Proti návrhu: "predlzit funkcne obdobie parlamentu na 40 rokov?" musí vystoupit lid, jinak demokracie končí. ÚS sám nic nezmůže, nemá za sebou vojáky.

Petr Urban řekl(a)...

"In 1648, Philip Herbert, the 4th Earl of Pembroke, famously commented while a member of the House of Lords, that "Parliament can do anything but make a man a woman and a woman a man.""

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Petr Urban: no, sir Winston to povedal skor, nez zacal fungovat ESLP, takze... Aj ked tym popieram trochu svoju tezu ;-)
Tak som to pochopil spravne, dakujem za vysvetlenie.
Inak, cim mozete dolozit, ze v CR a SR plati westminstersky model? Je to nazor, s ktorym sa pri pohlade na ustavny system CR a SR stretavam naozaj po prvy krat.

Samozrejme ze US sam nic nezmoze, moze ale vyznamne prispiet k tomu, aby sa podobne tendencie nesirili. Ak sa ale obcania vzdaju svojej slobody za "kus zvance", tak im samozrejme nielen vsetci svati, ale ani ustavny sud nepomoze. Z toho, ako sledujem politicky vyvoj nielen u nas, ale globalne, mam pocit, ze toto je najvacsie riziko pre euroatlanticku civilizaciu, ovela vacsie, ako mudzahedini, samovrazedni atentatnici, militantni islamisti a globalne oteplovanie dokopy. Ale to uz nema s pravom vela spolocneho.

Juraj Petrovič řekl(a)...

No, takze to Sir Winston len citoval ;-) V 1648-mom to naozaj nebolo mozne :D

Petr Urban řekl(a)...

To je prosté: Tím, že je vláda odpovědná parlamentu, který ji kdykoliv může odvolat. V systému dělby moci je vláda na parlamentu nezávislá a odpovědná přímo lidu.

Petr Urban řekl(a)...

Na kontinentu jsme všichni opsali belgický model. Belgičané to, tuším, převzali přímo z Anglie.

Petr Urban řekl(a)...

Ne, tak se omlouvám. Belgičané to převzali z Francie.

Petr Urban řekl(a)...

"But the intermixture of institutions is such that it is almost impossible to describe it as a separation of powers, without becoming entangled in endless, unproductive debate. This is most obviously the case with the relationship between the legislature and the executive, famously claimed by Walter Bagehot as a fusion of powers." (Cheryl Saunders: Separation of Powers and the Judicial Branch)

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Petr Urban: takze vlastne system delby moci neexistuje nikde v Europe. Alebo azda vo Svajciarsku? Zaujimavy nazor, este som sa s nim fakt nestretol.

Petr Urban řekl(a)...

Systém dělby moci existuje ve Francii. Zavedli to tam za V. republiky.

V CH máte dokonce vládu konventu, tj. princip jednoty moci. Vláda tam není ničím víc než výborem parlamentu.

Juraj Petrovič řekl(a)...

No, tak teraz tomu nerozumiem. Vo Francuzsku, pokial ja viem, je vlada zodpovedna parlamentu (konkretne poslaneckej snemovni) a ten ju moze kedykolvek odvolat. Iba ze by nam doc. Kroupa na komparativnej politologii tvrdil uplne bludy...
Vy ale tvrdite, ze v systeme delby moci vlada zodpoveda priamo ludu a je na parlamente nezavisla. To nejak nehra dokopy...

Petr Urban řekl(a)...

Ano, vláda je odpovědná Národnímu shromáždění. Nicméně má ústavou vyhrazené kompetence, do nichž jí parlament nesmí zasahovat. Naproti tomu v ČR (a westminsterském systému obecně) smí parlament vydat zákon, jehož obsahem je de facto vyhláška (nařízení).

Dan Dvoracek řekl(a)...

"Justice vše nezachrání. Proti návrhu: "predlzit funkcne obdobie parlamentu na 40 rokov?" musí vystoupit lid, jinak demokracie končí. ÚS sám nic nezmůže, nemá za sebou vojáky."


To prostě už nejde říct lépe. Existují ústavní situace, v nichž jsou justiční metody řešení nefunkční.
Mimo to, už se opakuji, není na místě adorovat ústavní soud jako orgán nápadně moudřejší, kvalifikovanější nebo zodpovědnější. Rád se tak tváří a prezentuje, ale není. Doufat, že si bude jako poslední strážce demokracie počínat výrazně lépe než parlament, vláda, prezident nebo jánevímkdo, je postoj pocitový, ničím nepodložený.

To, že aktuální politická situace na Slovensku (možná, nevím, neznám) nahrává hodnocení, že ÚS by měl chránit národ před nezodpovědným parlamentem, není důvod pro paušální závěr, že ÚS je vždy lepší. Umím si úplně klidně představit situaci zcela opačnou, kdy například bude ÚS ve spojení s mizivou parlamentní menšinou de facto negovat výsledky voleb.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Dělba moci je v českém i slovenském ústavním řádu jedním z uznávaných vůdčích principů, ale postrádá zakotvení v psaném ústavním právu, zejména tím, že výkonná moc je podřízena parlamentu, který jednak může vládu kdykoli odvolat, jednak má řadu výkonných pravomocí sám (jmenování členů různých rad a komisí) a často podléhá svodům normovat zákonem tam, kde je místo pro individuální správní akt. Proti tomu není obrany, takže spíš než o systému dělené moci jde o slabší formu konventokracie.

Podobně je omezována soudní moc: parament nemá vymezeno, co smí znormovat ústavním zákonem, takže efektivně může vyloučit z přezkumu ústavnosti kterýkoli právní předpis. Úvahy o přezkoumatelnosti ústavních zákonů (vyjma formální správnosti procedury) jsou a limine chybné, ústava to nedovoluje.

Petr Urban řekl(a)...

V čisté podobě neexistuje dělba moci nikde na světě. Nejblíže k tomu mají USA, ale tam je dělba moci modifikována federalismem: "The heads of the 15 departments are chosen by the President and approved with the "advice and consent" of the U.S. Senate".

*7* řekl(a)...

*7*

Pánové, nemám moc času reagovat:

1. ano, Parlament může přehlasovat Ústavní soud, ale pokud se dostane mimo jakkoli rozumně vykládádané meze demokratického právního státu, resp. zasáhne takovou jeho část, která je jeho podstatnou náležitostí (což je protipól obyčejné protiústavnosti), nevznikne ústavní zákon. Situace je to podobná, jako kdyby stejný příkaz vydal prezident: nebyla splněna podmínka procedury - k takovéto normě nemá Parlament oprávnění.

2. Tím se dostáváme k Westminsterskému modelu, který je - ale opět jen ustálenou praxí - založen na názoru Parliament can do anything. Což je přesně názor, který je v rozporu se svrchovaností lidu, s omezenou kompetencí Parlamentu, s nezadatelností a nezrušitelností základních práv.

Aneb, nejdříbe ústavní text, potom pan Knapp nebo

Petr Urban řekl(a)...

Jistě, parlament dnes nemůže "do anything". Ale zcela jistě může "přehlasovat" ústavní soud.

*7* řekl(a)...

*7*

Vidíte, jak to najednou jde. :o)

*7*

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Petr Urban: máte pravdu, parlament môže vydávať zákony, ktoré sú defacto vyhláškami, vláda zas môže praeter legem vydávať nariadenie vlády, ktoré sú defacto zákonmi. Aj keď majú nižšiu právnu silu. Takže jednoznačné to nie je. Rozhodne mi je bližší názor *7*, že tu máme deľbu moci, aj keď nie dokonalú. Veď čo už je v živote dokonalé?

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Petr Urban: máte pravdu, parlament môže vydávať zákony, ktoré sú defacto vyhláškami, vláda zas môže praeter legem vydávať nariadenie vlády, ktoré sú defacto zákonmi. Aj keď majú nižšiu právnu silu. Takže jednoznačné to nie je. Rozhodne mi je bližší názor *7*, že tu máme deľbu moci, aj keď nie dokonalú. Veď čo už je v živote dokonalé?

Petr Urban řekl(a)...

No, názor můžete mít, jaký chcete. Ale pokud budete westminsterský model považovat za systém dělby moci, tak se ta dichotomie dokonale vyprázdní.

Juraj Petrovič řekl(a)...

Ad Petr Urban: No, obávam sa, že tá dichotómia buď už vyprázdnená je, alebo tu nemáme westminsterský model ;-)

*7* řekl(a)...

*7*

Westminsterský model uplatňujeme v působnosti Ústavy ČR ve včelím úlu. Jeho jádrem je Královna, obklopená trubci a dělnicemi (Queen-in-Parliament). Včely pak mají na základě tohoto ohniska moci suvérénní právo udělat zbytku světa, co uznají za vhodné.

*7*

Petr Urban řekl(a)...

Z hlediska státovědy se politické systémy se dělí na 2 hlavní: westminsterský a dělby moci. Pokud budete tvrdit, že všech demokratických politických systémech je dělba moci, tak se o tím o nich vůbec nic nedozvíte a rozdíl mezi IV. a V. republikou ve Francii Vám zůstane navždy utajen. Je to stejné, jako když místo o muži a ženě hovoříte o člověku. Taky to jde.

ad 7. Máte štěstí, že Vaše směšování nicotnosti a neplatnosti nikdo nemůže otestovat v praxi. Zajímalo by mne, co soudíte o londýnském prozatímním státním zřízení. Taky tam byla "Královna, obklopená trubci a dělnicemi"?

*7* řekl(a)...

*7*

Doktrína suverenity Parlamentu nabízí empirickou zkušenost a z ní skrze soudní precedenty odvozenou právní závaznost jedině v mezích rule of law, tj. alespoň elementární dělby moci. Jak by se soudy zachovaly, pokud by Parlament tyto hranice porušil, není jisté.

"In 2004, the Government sought to pass the Asylum and Immigration (Treatment of Claimants, etc.) Bill, which contained a comprehensive "ouster clause", which would have excluded judicial review of decisions on applications for asylum. There was uproar among judges and lawyers, and the Lord Chief Justice, Lord Woolf, went so far as to suggest that if the clause were to become law, the courts would simply refuse to apply it. With a constitutional crisis looming, the government backed down, and the clause became law in a much-diluted form."

Petr Urban řekl(a)...

Jak se do funkce Lord High Chancellor of Great Britain promítá dělba moci, mi naprosto není jasné.

*7* řekl(a)...

*7*

...protože se promítá do funkce Lord Chief Justice of England and Wales? Elementární dělbou moci ve Westminsteru mám na mysli skutečnost, že je respektováno nezávislé soudnictví a v případě, že by bylo narušeno, existuje možnost, že by takový Act nebyl uznán za platný.

Ale to již jsme na míle daleko od našeho jasného 9/2. :o)

*7*

Huck řekl(a)...

VJC

Pokud přesáhne tuto základní státní moc - kterákoli složka - a jiné složky nedokáží takový exces "opravit", pak se lze dovolávat už jedině veřejnosti, potažmo lidu (libovolnou, neprávní formou).

Já bych to možná viděl takto: jakákoliv podsložka státní moci.

Tady v ČR (ale i jinde) jsme výchovou a teorií stále uhranutí Montesquieuovskou dělbou moci.

Jádro státní moci je ne výkonná (zahrnuje i správu), ale donucovací moc, tj. policie a armáda, popř. jakákoliv jiná ozbrojená organizovaná moc (domobrana, milice ...). Lenin a jiní revolucionáři to věděli.

Podstatou demokracie je, že ozbrojené složky jsou státně proorganizované a že si všichni jejich příslušníci jasně uvědomují, že FUNKČNÍ SYSTÉM SPOLEČNOSTI S OMEZENOU MOCÍ (prostřednictvím oné pro-organizace obklopující donucovací moc a legalizující ji zprostředkovaně až k občanům) naprosté většině z nich zajistí dlouhodobě vyšší a stabilnější životní úroveň, než kdyby se chopili komandování sami a vymáhali si žold rekvírováním.

Pokud přijmeme tuto optiku a vysvětlení skutečnosti, pak již tolik nepřekvapí, že mohou vedle sebe existovat parlamentní i prezidentské systémy i Švýcarsko, a přesto všechny tyto formy mohou být považovány za demokracie.

Anonymní řekl(a)...

Panové, jak se díváte na současnou situaci, kdy Ústavní soud odložil předčasné volby?

Přemysl Tišer