Skvělé stanovisko generálního advokáta J. Mazáka
Při prohlížení toho, co je nového na Soudním dvoře, jsem narazil na dnešní stanovisko generálního advokáta Jána Mazáka ve věci C-411/05 Palacios de la Villa [odkaz je na anglickou verzi stanoviska, jelikož jeho původním jazykem byla angličtina; stanovisko je dostupné i ve slovenštině]. V řízení před španělským soudem namítá žalobce diskriminaci na základě věku, neboť musel opustit své zaměstnání po dosažení důchodového věku. Povinný odchod do důchodu při dosažení určitého věku určují vnitrostátní právní předpisy společně s kolektivní smlouvou, jíž byl vázán i zaměstnavatel žalobce.
Předběžné otázky se týkají výkladu směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Ta se stala předmětem již několika řízení před Soudním dvorem, zejména pak v případu Mangold, kde Soudní dvůr dosti široce vyložil pojem obecného právního principu zákazu diskriminace na základě věku a jeho aplikovatelnosti ve vnitrostátních právních řádech. Stanovil v něm totiž, že
(75) Zásada nediskriminace na základě věku [...] musí být považována za obecnou zásadu práva Společenství. Pokud vnitrostátní právní úprava spadá do rozsahu působnosti práva Společenství, [...], je Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy s takovou zásadou [...].
(76) V důsledku toho nemůže být dodržování obecné zásady rovného zacházení, zvláště na základě věku, jako takové závislé na uplynutí lhůty poskytnuté členským státům k provedení směrnice, jež má stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě věku, zejména pokud jde o organizaci vhodných procesních prostředků, důkazní břemeno, ochranu před pronásledováním, sociální dialog, pozitivní akce a další specifická opatření k provedení takové směrnice.
(77) Za těchto podmínek přísluší vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje spor, v němž je dotčena zásada nediskriminace na základě věku, aby v rámci svých pravomocí zajistil právní ochranu, která pro procesní subjekty vyplývá z práva Společenství, a zaručil jeho plný účinek tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by s ním případně bylo v rozporu [...].
Jinými slovy, směrnice podle Soudního dvora pouze provádí obecný právní princip a jeho uplatňování nemůže být závislé na náležité transpozici směrnice členským státem, ba dokonce ani na tom, zda již uběhla lhůta pro její transpozici. Navíc se tento princip uplatní i ve vztazích mezi soukromými subjekty (v bodu 77 Soudní dvůr v podstatě vyzval vnitrostátní soud, aby nepřihlížel k ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem).
Generální advokát Mazák se proti rozsudku ve věci Mangold velmi ostře vymezuje a činí tak nebývale otevřeným (chtělo by se říci "diskurzivním") způsobem. Na mnoha místech otevřeně říká, jak jsou právní normy, podle kterých Soudní dvůr rozhoduje, otevřené (skoro se mi chtělo nazvat tenhle post „závan právního realismu ze Soudního dvora“). Odkazuje přitom na ekonomické a společenské dopady případného rozhodnutí Soudního dvora a nevyhýbá se ani poukazu na kritiku, které se rozsudku Mangold dostalo v akademických i jiných kruzích. Bedlivě si také všímá dopadů rozhodnutí Soudního dvora na rozdělení pravomocí mezi členskými státy a EU.
Ve světle nedávného rozhodnutí Soudního dvora v případu SGAE, které má dopady na aplikaci práva Společenství i u nás (viz můj post zde na Jiném právu, nebo komentář, který vychází v Pravních rozhledech - pdf), bych chtěl výslovně upozornit na to, že GA Mazák navrhuje vymezit pojem přímého účinku a aplikovatelnosti ustanovení směrnice vůbec velice bedlivě, s přihlédnutím k principu právní jistoty. Jeho protiargumenty tak tvoří čirý protipól toho, jak k přímému účinku nedávno ve svém článku přistoupil soudce Koen Lenaerts (stručně k Lenaertsově článku zde - pdf, dřívější verze článku, volně dostupná zde).
Původně jsem zde chtěl reprodukovat části Mazákova stanoviska, post se ale stával neúnosně dlouhým. Ze svého pohledu jen můžu říci, že jsem již dlouho tolik nesouhlasil s něčím, co se týká práva EU, jako s tímto stanoviskem. Nejen po obsahové stránce, ale i co týká otevřenosti a přesvědčivosti argumentace. Zdá se, že členové Soudního dvora, přicházející z nových členských států (popřípadě jejich asistenti...), mohou přinést do judikatury a obecně rozhodovací praxe Soudního dvora svěží vítr. Jsem jen zvědavý, zda se samotný Soudní dvůr bude obtěžovat s tím, aby se s argumenty svého generálního advokáta vypořádal...
Předběžné otázky se týkají výkladu směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání. Ta se stala předmětem již několika řízení před Soudním dvorem, zejména pak v případu Mangold, kde Soudní dvůr dosti široce vyložil pojem obecného právního principu zákazu diskriminace na základě věku a jeho aplikovatelnosti ve vnitrostátních právních řádech. Stanovil v něm totiž, že
(75) Zásada nediskriminace na základě věku [...] musí být považována za obecnou zásadu práva Společenství. Pokud vnitrostátní právní úprava spadá do rozsahu působnosti práva Společenství, [...], je Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této právní úpravy s takovou zásadou [...].
(76) V důsledku toho nemůže být dodržování obecné zásady rovného zacházení, zvláště na základě věku, jako takové závislé na uplynutí lhůty poskytnuté členským státům k provedení směrnice, jež má stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě věku, zejména pokud jde o organizaci vhodných procesních prostředků, důkazní břemeno, ochranu před pronásledováním, sociální dialog, pozitivní akce a další specifická opatření k provedení takové směrnice.
(77) Za těchto podmínek přísluší vnitrostátnímu soudu, jenž rozhoduje spor, v němž je dotčena zásada nediskriminace na základě věku, aby v rámci svých pravomocí zajistil právní ochranu, která pro procesní subjekty vyplývá z práva Společenství, a zaručil jeho plný účinek tím, že nepoužije žádné ustanovení vnitrostátního práva, jež by s ním případně bylo v rozporu [...].
Jinými slovy, směrnice podle Soudního dvora pouze provádí obecný právní princip a jeho uplatňování nemůže být závislé na náležité transpozici směrnice členským státem, ba dokonce ani na tom, zda již uběhla lhůta pro její transpozici. Navíc se tento princip uplatní i ve vztazích mezi soukromými subjekty (v bodu 77 Soudní dvůr v podstatě vyzval vnitrostátní soud, aby nepřihlížel k ustanovení vnitrostátního práva ve vztahu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem).
Generální advokát Mazák se proti rozsudku ve věci Mangold velmi ostře vymezuje a činí tak nebývale otevřeným (chtělo by se říci "diskurzivním") způsobem. Na mnoha místech otevřeně říká, jak jsou právní normy, podle kterých Soudní dvůr rozhoduje, otevřené (skoro se mi chtělo nazvat tenhle post „závan právního realismu ze Soudního dvora“). Odkazuje přitom na ekonomické a společenské dopady případného rozhodnutí Soudního dvora a nevyhýbá se ani poukazu na kritiku, které se rozsudku Mangold dostalo v akademických i jiných kruzích. Bedlivě si také všímá dopadů rozhodnutí Soudního dvora na rozdělení pravomocí mezi členskými státy a EU.
Ve světle nedávného rozhodnutí Soudního dvora v případu SGAE, které má dopady na aplikaci práva Společenství i u nás (viz můj post zde na Jiném právu, nebo komentář, který vychází v Pravních rozhledech - pdf), bych chtěl výslovně upozornit na to, že GA Mazák navrhuje vymezit pojem přímého účinku a aplikovatelnosti ustanovení směrnice vůbec velice bedlivě, s přihlédnutím k principu právní jistoty. Jeho protiargumenty tak tvoří čirý protipól toho, jak k přímému účinku nedávno ve svém článku přistoupil soudce Koen Lenaerts (stručně k Lenaertsově článku zde - pdf, dřívější verze článku, volně dostupná zde).
Původně jsem zde chtěl reprodukovat části Mazákova stanoviska, post se ale stával neúnosně dlouhým. Ze svého pohledu jen můžu říci, že jsem již dlouho tolik nesouhlasil s něčím, co se týká práva EU, jako s tímto stanoviskem. Nejen po obsahové stránce, ale i co týká otevřenosti a přesvědčivosti argumentace. Zdá se, že členové Soudního dvora, přicházející z nových členských států (popřípadě jejich asistenti...), mohou přinést do judikatury a obecně rozhodovací praxe Soudního dvora svěží vítr. Jsem jen zvědavý, zda se samotný Soudní dvůr bude obtěžovat s tím, aby se s argumenty svého generálního advokáta vypořádal...
1 komentář:
Funkční odkaz.
Okomentovat