Pavlína Hubková: Pravidla českého pravopisu pro právníky

Jakožto nadšený amatér ctící pravidla českého pravopisu dělám čas od času pro kamarády-právníky jazykovou korekturu jejich textů. Objevují se v nich jazykové přestupky různé míry závažnosti. V naprosté většině to jsou omluvitelné překlepy či chyby z nepozornosti – pisatel očividně pravidla zná, ale ruka prostě ujede. V některých případech mám ale pocit, že autor vůbec netuší, že to, co napsal, je v rozporu s pravidly českého pravopisu. I to je do jisté míry pochopitelné – od posledního středoškolského diktátu pisatele uplynul nějaký ten pátek a člověk jednoduše zapomíná. Případně dané pravidlo autorovi nikdo nikdy nevysvětlil a on žije ve sladké nevědomosti.

Ač jsou jazykových pouček plné internety, myslím si, že mírná osvěta nikdy uškodit nemůže. Rozhodla jsem se proto čtenářům Jiného práva představit nejčastější či nejzajímavější pravopisné chyby, se kterými se setkávám, v naději, že by to mohlo pomoci těm, kteří snad v jazyce mohou tápat.      

   

·      Od patnáct-ti do osmnáct-ti let?   

Častá chyba, která se středoškolským učitelům a učitelkám prostě nepodařila vymýtit, se týká psaní číslovek. Můžete se tak dočíst, že obviněnému hrozí trest odnětí svobody „od 15-ti do 18-ti let“. Pokud tohle napíšeme, pácháme škodu na korektní podobě češtiny. Stejně tak není správné napsat „od 15ti do 18ti let“. Číslovky patnáct a osmnáct, ač budou ve větě vyskloňované, prostě v numerické podobě žádné koncovky nepotřebují a vystačí si samy. Správně tedy ve větě musí stát, že hrozí trest odnětí svobody od 15 do 18 let (slovy „od patnácti do osmnácti let“). Nic navíc! Naopak pokud vytváříme slova skládáním, je zcela v pořádku těsně k číslovce přilepit další slovo a napsat 5členný senát, 100korunový poplatek či 35letý pachatel. Ani tady se pomlčky nepoužívají. Přijde vám to zvláštní? Každopádně je to v souladu s pravidly.

·      Procenta

I další moje poznámka se týká číslovek. Pokud chceme numericky vyjádřit, že někdo drží devadesát devět procent akcií, napíšeme 99 % (s mezerou mezi číslovkou a znakem pro procenta). Naopak, pokud chceme napsat, že má někdo ve společnosti  devadesátidevítiprocentní podíl, mezeru smažeme a přídavné jméno vyjádříme jako 99%.  

·      Co je malý, to je milý, co je velký, to je lepší?

Velká písmena jsou svět sám pro sebe a pravidla pro jejich užití občas mohou postrádat systém a řád. Proto kdykoli si nejste jistí, doporučuji obrátit se na jazykovou příručku, ve které se dočtete, jak správně napsat například následující: střední Čechy, Středočeský kraj, Evropská unie, Česká republika, Království dánské, Spolková republika Německo, Spojené státy americké, Orlické hory (pohoří), Kašperské Hory (město), Františkovy Lázně, Nejvyšší správní soud, náměstí Republiky, ulice Pod Lipami, evropské soutěžní právo, brněnská univerzita apod.

·      Síla čárky

Pozor na krátké a dlouhé samohlásky v přídavných jménech. Chybějící či přebývající čárka může změnit význam slova. Je rozdíl mezi chladicím zařízením a vínem chladícím se právě ve sklepě, stejně jako mezi řídicím systémem a mužem řídícím auto. Významový rozdíl obou přídavných jmen je podobný jako v případě ovládacího zařízení a ovládající osoby. Prostě první přídavné jméno popisuje účel věci, zatímco to druhé se vztahuje k ději či činnosti.  

·      Svůj k svému

Opakovaně se setkávám se špatným používáním přivlastňovacího zájmena svůj. Pamatujte si prosím jedno pravidlo: svůj se vždy musí vztahovat k podmětu ve větě, resp. k původci děje. Je naprosto správně, pokud se do soudní síně dostavil obžalovaný se svým advokátem, jelikož obžalovaný je podmětem a advokát je jeho. Naopak: pokud soudce přečte rozsudek v celé své délce, vyznívá to tak, že délka se nějak týká soudce, a nikoli rozsudku. Jelikož rozsudek je tu v postavení větného předmětu, přečte ho soudce v celé jeho délce. Pokud bychom větu přehodili do pasiva, pak samozřejmě zůstává svůj, jelikož se tak rozsudek stane podmětem: Rozsudek byl přečten v celé své délce. 

·      Dceřiná společnost

V oblasti korporátního práva je časté chybovat u psaní dceřiných společností. Ač se to na první pohled může jevit tak nějak ochuzené, skutečně není důvod psát ve slově „dceřiná“ dvě N – přídavné jméno je vytvořené od slova „dcera“, které žádné N neobsahuje, nemusíme tedy nic zdvojovat.

·      Ranní, raný, ranný

Naopak slovo „ráno“ již jedno N obsahuje, proto pokud píšeme klientovi, že se kvůli ranní špičce o trochu opozdíme, napíšeme v přídavném jméně N dvakrát. Od ranního občas není daleko k ranému. Ale pozor – v druhém případě se píše N jenom jedno. Raný středověk, rané křesťanství, rané analýzy – nikde se nic nezdvojuje. Slovo ranný sice existuje (ač třeba můj textový editor ho sveřepě podtrhává červenou), ale je to přídavné jméno vytvořené od slova rána. Popisujeme-li krvácení z rány, můžeme napsat ranné krvácení. Častěji se ale vyskytuje ve složeninách – pachatel použil čtyřranný startovací revolver.

·      Sešedše se v síni, počali rozmlouvati nad tím, zdali by bylo lze věc rozhodnouti toliko na základě podkladů písemných.

Na závěr si dovolím vyjádřit své nesympatie ke slovnímu spojení „bylo lze“, které někteří právníci z důvodů mně nepochopitelných s radostí používají.  Z hlediska pravidel české mluvnice je spojení „bylo lze“ naprosto správné. Podle mého názoru je to ale korektní zlo. Nepoužívejte ho. Anebo si dělejte, co chcete, ale já trvám na tom, že v současném textu tento výraz v naprosté většině případů bude vypadat podivně. „Bylo lze“ je archaické synonymum výrazu „bylo možné“. Používají ho milovníci přechodníků a knižních výrazů, kteří to považují za odraz vlastního stylu. Jiní zas demonstrují svou sečtělost a na připomínku, že to asi není česky, šmahem odseknou slovy, že oni přece v mládí četli krásnou literaturu, která se podobnými výrazy jen hemžila, a proto se takové retro kousky napevno usadily v jejich aktivní slovní zásobě. A můžou takoví sečtělí lidé za to, že jsme my ostatní pravděpodobně žádnou kvalitní knihu neviděli ani z dálky, čímž pádem jim nerozumíme? Jistě, že ne. Ale podle mě je účelem textu hlavně zprostředkovat komunikaci mezi autorem a příjemcem. Používání nestandardních výrazů je sice odraz osobitého stylu autora, ale pokud má text sloužit i k něčemu jinému, než je pouhá literární exhibice, měli bychom na čtenáře aspoň trochu myslet a nezatěžovat text přívěšky, které komunikaci ztěžují. Navíc abyste si mohli dovolit vkládat do svých textů retro kousky, musí se do textu hodit a text musí být dostatečně silný, aby to unesl.

***

Psát přesně v souladu s pravidly českého pravopisu není samozřejmě to nejdůležitější. Jenomže pravopisné chyby ruší čtenáře a mohou znesnadňovat pochopení textu. A čím víc chyb do textu nasekáme, tím víc bude adresát pochybovat o úrovni našeho vzdělání, ať už je v jakémkoli oboru. Samozřejmě že chybovat je lidské. Zvlášť při psaní na počítači se překlepům nevyhneme. Někdy se stane, že chceme napsat, co zákon stanoví, ale myslíme při tom na stanový tábor – a chybka je na světě. V jedné verzi napíšeme, že se žalobce a žalovaná dohodli, a při úpravě textu se rozhodneme, že bude lepší, pokud se dohodnou strany, ale zapomeneme změnit přísudek. A své může nadrobit i funkce automatických oprav.

Jak se překlepům a pravopisným chybám vyhnout? Pokud si text po sobě ještě jednou přečteme, některé chyby odhalíme, ale naše oko nemusí fungovat stoprocentně – při sledování vlastního textu máme tendenci přehlížet jednotlivá slova, jelikož si pamatujeme, co jsme napsali. Proto je vždy dobré, pokud po vás nějaký důležitý text přečte další osoba, která možná uvidí víc. Pro případ zvlášť významných textů, jejichž životnost by měla být delší a okruh čtenářů širší, je na místě zvážit účast jazykového korektora.