Jan Broulík: Prosazovala soudkyně Wagnerová ekonomickou efektivnost?
Dnes jsou to právě dva roky od vydání nálezu Ústavního soudu
I.ÚS 1586/09, ve kterém soud vyhověl ústavní stížnosti Michala Viewegha proti
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Věc se týkala sporu mezi Michalem
Vieweghem a bulvárním deníkem, který zveřejnil nepravdivé informace ze
spisovatelova soukromí. Sporným bodem byla výše zadostiučení za porušení práva
na soukromí. První senát Michalu Vieweghovi vyhověl v posledním dni
funkčního období soudkyně Elišky Wagnerové, která byla soudkyní zpravodajkou
(pro hlasovali Wagnerová a Vojen Güttler; Ivana Janů disentovala). Jak dále
rozvedu, předmětné rozhodnutí lze vysvětlit jako pokus o zvýšení ekonomické
efektivnosti českého práva na ochranu soukromí.
Vycházet přitom budu z jednoho
z nejpozoruhodnějších právních článků druhé poloviny minulého století od Calabresiho a Melameda. Calabresi a Melamed analyzují různé způsoby, jakými právní řády
chrání hmotná oprávnění. Všímají si, že v některých případech je oprávnění
chráněno tak, že je možný pouze jeho dobrovolný
převod na jinou osobu. Pokud by v tomto případě oprávnění bylo rušeno druhou
osobou bez souhlasu oprávněného, může oprávněný prostřednictvím zápůrčí žaloby
žádat, aby se druhá osoba rušení zdržela. V jiných případech však právní
řád dobrovolnost nevyžaduje a umožňuje druhé osobě (po)rušení; zároveň však
vyžaduje, aby rušící uhradil újmu, kterou způsobil. Právní řád v tomto případě
vlastně umožňuje nedobrovolnou transakci,
ve které rušitel platí poškozenému zákonem (soudem) stanovenou částku za porušení
(využití) jeho oprávnění.
Podle Calabresiho a Melameda může být ekonomická efektivnost
jedním z kritérií, podle kterých
se právní řád rozhoduje některá oprávnění chránit zápůrčí žalobou a jiná
žalobou na (peněžní) náhradu újmy. Zásadní jsou z tohoto pohledu náklady
spojené s potenciálním dobrovolným převodem, tj. transakční náklady. Tam, kde by náklady na provedení dobrovolného
převodu byly příliš vysoké, bude ekonomicky efektivnější právní úprava, která
umožní nedobrovolné transakce a stanoví platbu adekvátních částek. Za příklad
si vezměme továrny uvolňující škodlivé látky do ovzduší. Kdyby si měla továrna
ještě před svým spuštěním zajistit (za úplatu) souhlas všech lidí v okolí,
kterým mohou vypouštěné látky potenciálně uškodit (porušit jejich právo na
zdraví), bylo by to tak transakčně nákladné, že by nejspíš vůbec žádná továrna
vybudována nebyla. A to i kdyby její stavbu jinak všichni považovali za
přínosnou. Vhodnější by proto bylo nevyžadovat po továrně takové předchozí
souhlasy, ale nechat jí až následně kompenzovat případně vzniklou újmu.
Převod informací o lidském soukromí ovšem takto transakčně
nákladný není, a ekonomicky efektivnější je tedy umožnit pouze dobrovolné
transakce. Schäfer a Ott (s. 54) ovšem upozorňují, že v případě protiprávního šíření
soukromých informací v médiích má zápůrčí žaloba pramalý reálný účinek.
Informace již byla zveřejněna a nelze ji z myslí čtenářů (diváků…)
vymazat. Jako účinnější alternativa se nabízí právní norma vyžadující, aby rušící
šiřitel soukromé informace zaplatil poškozenému (vysokou) peněžní částku, jejíž
výše by jej od rušení odradila. Schäfer a Ott (s. 50-57) se domnívají, že vývoj
německé judikatury v otázce ochrany práva na soukromí v minulém
století ukazuje, že německé soudy se právě k tomuto řešení kloní.
Rozhodnutí Ústavního soudu ve věci Michala Viewegha je postaveno na obdobné logice. Zadostiučinění přiznané Vrchním soudem se Ústavnímu soudu zdálo příliš malé. „Vrchní soud … zvolil přístup, akcentující pouze satisfakční funkci relutární náhrady dle § 13 odst. 2 obč. zák., aniž by zohlednil i její funkci preventivně-sankční, jejíž zohlednění právě v daném případě vystupuje naléhavě do popředí.“ „[P]řiměřené zadostiučinění [je] jednou z civilněprávních sankcí, která má odrazovat rušitele chráněných osobnostních statků a jeho možné následovníky od protiprávního jednání, a být tak nástrojem speciální i generální prevence, což vyžaduje, aby se jednalo o sankci patřičně důraznou a dostačující (přiměřenou)“. Soudkyně Wagnerová tedy poslední den ve funkci dala vzniknout rozhodnutí, které prosazuje ekonomicky efektivní sankce za porušení práva na soukromí.
_________________________________________
DOPLNĚNO:
O tématu sankční náhrady škody (punitive damages v právu USA a exemplary damages v právu Velké Británie) psal na Jiném právu již dříve Zdeněk Kühn.
_________________________________________
DOPLNĚNO:
O tématu sankční náhrady škody (punitive damages v právu USA a exemplary damages v právu Velké Británie) psal na Jiném právu již dříve Zdeněk Kühn.
29 komentářů:
Nevím, proč by zapalacená škoda, zadostiučení atp. nebyla preventivní povahy v příapdě civilních žalob ? V podobné logice by mohl žádat jakýkoliv poškozený cokoliv navíc oproti skutečné škodě (a případný ušlý zisk) jen protože si myslí, že by mělo jít o preventivní rozhodnutí.
Nejlepší prevencí porušování zákona je rychlé soudnictví a výkon soudu, nikoliv nadměrná náhrada škody atp. jakokoli mám na bulvár negatiovní osobní názor.
Navíc je hodnotově pochybné, proč by měl dostat poškozený tento preventivní příplatek od škůdce a neměla by to být veřejnoprávní pokuta ve prospěch státu.
Jan Havlík
Nesatisfační funkce satisfakce?
Vezměme, že satisfakční funkci zcela splní částka X, ale ze sankčního hlediska je optimální částka vyšší (= X plus N). Pak se ale můžeme de lege ferenda ptát, proč by onu částku částku navíc (= N) měl dostat poškozený jakožto satisfakci a ne stát jakožto sankci.
Může někdo vysvětlit česky pojem: EKONOMICKÁ EFEKTIVNOST ?
mirek Vorlický
Ahoj Tome, nejsi zdaleka sám, kdo relativizuje "peníze jako soukromoprávní trest" s tím, že tresty patří do práva veřejného a ne soukromého. Přitom trestání penězi je i modernímu soukromému právu občas vlastní, jen si to někteří stále ještě neuvědomují. Tak např. nikdo z odpíračů preventivně-sankční funkce peněz v soukromém právu mi nebyl nikdy schopen vysvětlit, jaký jiný než právě a jen preventivně-sankční charakter mají tyto násobky náhrad:
a) § 3004 odst. 2 NOZ:
Bylo-li bezdůvodné obohacení nabyto zásahem do přirozeného práva člověka chráněného ustanoveními první části tohoto zákona, může ochuzený požadovat za neoprávněné nakládání s hodnotami týkajícími se jeho osobnosti namísto plnění podle odstavce 1 dvojnásobek odměny obvyklé za udělení souhlasu s takovým nakládáním. Je-li pro to spravedlivý důvod, může soud rozsah plnění přiměřeně zvýšit.
b) § 40 odst. 4 AZ:
Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
O co jiného se podle Tebe jedná než o to, že jednonásobek je náhrada, ale dvojnásobek (či v prvém případě dokonce i více) je už prevence a trest? Zdůrazňuju, že ty peníze přitom nedostane stát, ale "poškozený".
Michal Ryška
Ahoj Michale,
to je nedorozumění. Nemám nic proti tomu, aby se kombinovaly soukromoprávní a veřejnoprávní instituty. Právě naopak. De lege ferenda si umím představit, že by škůdce zaplatil poškozenému plnou satisfakci (ne více!) a k tomu by ještě zaplatil do státní pokladničky pokutu, která by plnila sankční funkci. Ale nerozumím tomu, proč by měl poškozený dostat více než kolik činí jeho újma.
1) Já tomu naopak v určitých situacích rozumím. Preventivně-sankční působení peněz nelze samozřejmě dovozovat vždy, ale někdy bude jeho použití plně důvodné - viz i NS v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1231/2011 ze dne 12.12.2012:
"Je zřejmé, že preventivně - sankční funkci zadostiučinění nelze uplatňovat u každého zásahu do osobnostních práv; je však nicméně nezbytné posoudit vhodnost jejího použití v konkrétním případě, zvláště pak tehdy, kdy skutečně hrozí opakování podobných zásahů do ochrany osobnosti, a kdy je třeba žalovanou od podobných zásahů odradit."
2) Vždy by mělo platit, že protiprávní chování se nevyplatí a soudní judikatura v těchto věcech musí být schopna vyslat nějaký informační a preventivní signál na původce zásahu i jeho možné následovníky v rámci individuální i generální prevence. Pokud bulvár vydělá miliony a v nejhorším případě zaplatí statisíce, nebude judikatura tuto funkci nikdy schopna adekvátně plnit.
3) Navíc prostředky ochrany pomocí veřejného i soukromého práva velmi často nezkombinuješ. Existuje totiž jen omezený okruh případů, na které dopadá také trestní právo jako ultima ratio (a je to tak dobře). Tam, kde už je dán i veřejnoprávní postih, to však má často za následek i soukromoprávní přesah do satisfakcí: "Satisfakce je postižené osobě poskytnuta každou formou použité obrany, přičemž potrestáním škůdce v přestupkovém či trestním řízení je satisfakce velmi výrazná, neboť státní orgán konstatuje nejen protiprávní jednání, ale také subjektivní vztah pachatele ke svému jednání a stanoví sankce podle závažnosti jednání škůdce." (30 Cdo 4003/2011).
4) V judikatuře ÚS i NS (a to nejen civilní, ale i trestní v rámci adhezního řízení - usnesení sp.zn. 8 Tdo 46/2013 ze dne 19.6.2013) nelze myšlenku o trestání penězi přehlédnout, pokud má čtenář jen trochu otevřené oči.
5) Tento trend pak posiluje i NOZ a krásně je to vidět třeba na náhradě ceny zvláštní obliby (§ 2969 odst. 2 NOZ):
Poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.
Pokud k poškození mojí oblíbené hračky dojde mimo tyto kvalifikované případy, pak přestože zvláštní obliba věci bude i v těchto případech dána (a moje újma bude tedy i za této situace stejně velká), nelze ji nahradit a přičítat k tíži škůdce. Pokud mi ale oblíbenou hračku rozbije svévolně či škodolibě, nastoupí soukromoprávní sankce právě v podobě povinnosti zaplatit víc než jen obvyklou cenu věci.
Michal Ryška
Já bych k těmto situacím přistupoval spíše jako k ekvivalentu bezdůvodného obohacení. Bulvár protiprávně profituje na pověsti někoho jiného, který se o ni zasloužil svou prací apod. Takže by měl 1. nahradit škodu. 2. vrátit "bezdůvodné obohacení", tedy ekonomický prospěch získaný protiprávním jednáním. Je to dle mého názoru smysluplnější, než tvrzení, že poškozený mít prospěch z jakési soukromoprávně-veřejnoprávní sankce.
Ad Sobek:
Nad rámec způsobené škody poškozenému a případného vydání bezdůvodného obohacení (kterým souhlasím by měl být kompletně zisk škůdce) by poslední zbývající část odškodnění - sankčně prevenčního charakteru - měla (dle mého názoru) představovat "odměnu" poškozenému za aktivitu. Sám zmiňujete přesah do veřejného práva, přesto zde není placený úřad, který by porušení v takových případech ex offo stíhal. Poškozený tak civilní akcí supluje stát - v rozsahu praxe by to jinak ani nešlo.
Analogicky - pokud by bylo např. možné v civilním sporu s obchodním řetězcem o "falešnou" slevovou akci vysoudit nejen onu neposkytnutou slevu, ale také část (poměrnou, dle počtu žalobců) bezdůvodného obohacení, které obchodní řetězec akcí získal, a ještě navíc sankční odškodnění, nebylo by možná vůbec třeba ČOI a podobných úřadů.
Vít Dubový
Ad Mirek Vorlický
Pokusím se v krátkosti a aplikovaně na diskutované matérii. Ekonomická (alokativní) efektivnost nastává, pokud jsou omezené zdroje (věci) využity tak, že uspokojují lidské potřeby, co nejvíce to jde. Při nízkých (nulových) transakčních nákladech (a za dalších předpokladů) by si lidé mezi sebou prodali věci sami tak, že by bylo jejich efektivní alokace dosaženo. Člověk, který má z nějaké věci větší užitek (více uspokojení potřeb) než ten, kdo ji aktuálně vlastní, by totiž tuto věc byl ochoten koupit vyšší cenu, než je minimální prodejní cena požadovaná aktuálním vlastníkem.
Při nízkých transakčních nákladech se tedy společnosti vyplatí pro dosahování alokativní efektivnosti spolehnout na dobrovolné transakce mezi lidmi. Lidi sami nejlépe vědí (tohle je další z předpokladů), co uspokojuje jejich potřeby více a co méně.
Jiná situaci nastává, když jsou transakční náklady vysoké. To se pak může stát, že efektivnost zvyšující transakce kvůli jejich výši neproběhne. Jedním ze způsobů, jak zajistit aby takové transakce probíhaly, je prostřednictvím práva umožnit nedobrovolné transakce. Ovšem, máme pak veliký problém s tím zjistit kdo má z jaké věci kolik užitku, a tedy jestli konkrétní transakce zvyšuje efektivnost. (Proto jsou dobrovolné transakce obecně lepší.)
Ad Jan Havlík
Jak výše parafrázuji Melameda s Calabresim a jak jsem právě teď zopakoval, v případě vysokých transakčních nákladů může být náhrada škody odpovídající pociťované újmě vhodná. V takovém případě by poškozený nemohl žádat více, „jen protože si myslí, že by mělo jít o preventivní rozhodnutí“. V případě nízkých transakčních nákladů však můžeme jako společnost preferovat pouze transakce dobrovolné, a proto bránit transakcím nedobrovolným tím, že po škůdci žádáme více.
Ad Jan Havlík, Tomáš Sobek
Souhlasím s Vítem Dubovým, že prémie nad skutečnou škodu (pokud tedy skutečnou škodu vůbec dokážeme dostatečně přesně určit) má poškozené motivovat k tomu, aby podávali žaloby (tuto motivaci můžeme chtít z různých představitelných důvodů). Ale dovedu si představit i to, že by tato prémie byla jako pokuta placena státu. Případně si konceptuálně dokážu představit, že porušení práva na soukromí bude ex offo řešit nějaký úřad, který pak bude poškozeným, kteří nebudou muset hnout prstem, vyplácet částku odpovídající utrpěné újmě. Pak se můžeme bavit o tom, který z těchto režimů dokáže právo na soukromí chránit nejúčinněji (a nejlevněji).
Ale o tom můj příspěvek být neměl. Měl být hlavně o té myšlence, že při nízkých transakčních nákladech nedává z hlediska ekonomické efektivnosti „pouhá“ náhrada utrpěné újmy smysl.
Ad Michal Holas
Jenže zrovna v případě soukromé (a nota bene nepravdivé) informace, je dost těžké určit, za kolik by ji poškozený byl býval nechal bulvár zveřejnit. Téhle otázce se věnují i odkazovaní Schäfer a Ott.
Rád bych ještě připomněl, že o tématu sankční náhrady škody (punitive damages v právu USA a exemplary damages v právu Velké Británie) psal již dříve Zdeněk Kühn. (Doplňuji i do textu příspěvku)
A jak si stojí první senát dnes? Cituji z jeho rozhodnutí I. ÚS 261/11:
„považuje za vhodné doplnit, že náhrada nemajetkové újmy je za současného právního stavu jen náhradou; nelze ji chápat jako prostředek s „trestajícím účinkem“, tedy něco více, než jen kompenzaci.“
Dobré, že?
k Jan Broulík, 6.3.14,17:03
Děkuji za reakci. Trochu se mi z toho zamotala hlava, ale:
Pokud je něčeho dost,cena toho klesá až na úroveň, která je ještě únosná pro majitele toho něčeho. Pokud je něčeho málo,cena toho mála stoupá až na úroveň, která je ještě únosná pro kupce. Je-li to něco věcí naprosto zásadní pro člověka, v případě, že je toho málo, příklad potraviny za války, spravedlnost pro chudé, atd., stát zasáhne prostřednictvím lístků, respective práva, aby věc, které je málo, byla rozdělena mezi lidi stejnou mírou. Pokud možno, je lepší, aby se lidé dohodli bez zásahu státní moci.
To myslíte?
Zdravím, Mirëk Vorlický
k Jan Broulík, 6.3.2014, 17:03
Havlík, Sobek
Domnívám se, ergo jsem si jist, že je nutno striktně rozlišit trestní řízení od občanského. Buď strana porušuje zákon, pak je to věc trestní, soudu, strany a státu, nebo se občané hádají mezi sebou a pak je občansko právní spor, který se týká jen stran a soudu.
Potom, jsem si stejně jist, že motivovat občany (motivovat poškozené nelze, neboť strany jdou k soudu, který rozhodne až potom, kdo je poškozený), aby vstupovali do občansko právních sporů je nesmysl a řekl bych i porušení práva a věc velmi nebezpečná. Co se stane, zjistí-li strana, že vstoupila do sporu motivována státem, nebo nějakým úřadem a spor prohraje? Zaplatí stát její náklady a náklady protistrany? Bude taková strana potom moci žalovat stát, protože ji "motivoval" do sporu neoprávněně?
Mirek Vorlický
Ad Martin Bílý:
Na druhou stranu ÚS odmítl (stejně jako dříve už i NS) komparace s jednorázovými "paušály za smrt", které část soudní praxe pro účely odškodnění imateriální újmy používala:
"Stejně tak nelze za zdařilý argument označit příměr výše stěžovateli přiznané náhrady a náhrady dle § 444 odst. 3 občanského zákoníku (výše jednorázového odškodnění pozůstalým za škodu způsobenou usmrcením)..."
Ostatně i ten Viewegh se se svými 200 tisíci prima facie setkal u VS Praha se stejným přístupem.
Michal Ryška
Ad Jan broulík
Já si nemyslím, že by výše náhrady měla být určena podle toho za kolik by býval poškozený tu informaci prodal, ale podle toho, kolik na ni škůdce skutečně profitoval. Protože profit se obvykle odvíjí jednak od míry zásahu do práv (čím větší svinstvo tím více se čte) a pak především od společenského statutu poškozeného. Proto to vidím jako ekvivalent bezdůvodného obohacení, nikoli bezdůvodné obohacení jako takové. Takový přístup má preventivní prvek, škůdce vždy zaplatí více, než vydělal i satisfakční prvek.
ad Michal Holas
Tak takové řešení by zjevně ekonomicky efektivní nebylo. Mohlo by totiž snadno dojít k tomu, že by zisk bulváru byl menší než za kolik by někdo bych ochotný svoji soukromou fotku/informaci prodat.
Ad Tomáš Sobek: "Ale nerozumím tomu, proč by měl poškozený dostat více než kolik činí jeho újma."
Podle mne je to naopak zcela srozumitelné a relativně pevné argumenty lze abstrahovat i z tohoto článku a navazující diskuse.
Jak, myslím, správně zmínil Jan Broulík: "V případě nízkých transakčních nákladů však můžeme jako společnost preferovat pouze transakce dobrovolné, a proto bránit transakcím nedobrovolným tím, že po škůdci žádáme více."
Jinými slovy důvodem pro to, proč by měl poškozený dostat více než kolik činí jeho újma, tedy v případě nízkých transakčních nákladů a preferenci dobrovolných transakcí, je fakt, že ona transakce (zásah do práva na soukromí) byla učiněna proti vůli "poškozeného", a proto mu musí náležet částka větší, než kdyby to bylo s jeho souhlasem.
Pokud by např. MV mohl v rámci dobrovolné transakce prodat bulváru práva na část svého soukromí (např. exkluzivitu na foto z dovolené a vyčíslil by tuto transakci částkou X, pak je dle mého logicky nesmyslné a neslučující se s účelem a smyslem dané právní úpravy, aby bulvár za zásah do soukromí proti vůli MV byl nucen zaplatit pouze stejnou částku X (tedy slovy TS "plnou satisfakci (ne více!)"). V důsledku by tím institut dobrovolné transakce ztratil podstatu a smysl, neboť by bylo umožněno jeho obcházením ve stylu - MV mi práva na část svého soukromí poskytnout nechce, nevadí uzmu je proti jeho vůli a pak mu zaplatím to samé, co by jinak požadoval dobrovolně!
Takhle by to přeci nefungovalo, a to i s vědomím dalších vedlejších nákladů (soudních, právních, mediálních atd.). Poškozený by měl dostat více než jen satisfakti právě proto, že se jednalo o nezákonný zásah do jeho práv, učiněny evidentně proti jeho vůli.
Martin Šaroch
Ad MŠ
Nikde neříkám, že škůdce má zaplatit pouze způsobenou újmu. Šlo mi o to, proč by nějaká částka navíc, jejímž důvodem už není satisfakce jako taková, ale odstrašující efekt, měla jít do kapsy poškozeného a ne do kapsy státu. Odpověď, že by to bylo efektivnější, mě vcelku uspokojuje.
"Punitive damages don't always go to the plaintiff, actually. Or at least not wholly.
For example in Indiana 75% of a punitive damages award goes to the Violent Crimes Victim's Compensation fund.
Cheatham v. Pohle, 789 N.E.2d 467, (Supreme Court of Indiana, 2003)
Ohio's Supreme Court has said that a portion of punitive damages can be allocated to other parties on a case-by-case basis to "acheive a social good." Dardinger v. Anthem Blue Cross & Blue Shield, 781 N.E.2d 121 (Ohio 2002)."
Z debaty o tom, proč má či nemá být sankční náhrada škody vyplácena poškozenému. http://boards.straightdope.com/sdmb/showthread.php?p=12836409
Ahoj Jan,
priznám sa nepochopil som tvojmu článku.
Rozoberáš v ňom to či ma byť určitý záujem chránený cez liability alebo property rule a na konci z toho robíš nejaký záver pre punitívnu stránku satisfakcie? Kde je pojítko medzi prvou a druhou diskusiou?
Tiež mi nie je zrejmé prečo pri ochrane súkromia by mali byť práve transakčné náklady nízke? Skôr by som povedal, že opak je pravdou http://blog.eisionline.org/2013/06/22/reakcia-pravo-na-digitalne-sukromie-nema-byt-zarucene/
Martin
Ad TS
V tom případě máme shodu, že škůdce zaplatí více než je běžná újma poškozeného.
Já tedy říkám, že poškozený má rozhodně dostat něco navíc, než je jeho ušlá újma (neřeším zde, kdo a jak bude vyčíslovat, ani o kolik navíc by měl poškozený dostat), a následně si dokáži představit, že šlůdce bude nucen uhradit ještě nějakou další částku např. státu, či obecně společnosti.
"Přílepšení" poškozenému je nutné proto, aby byla, i finančně, v důsledku rozlišena situace, kdy dotyčný dá souhlas se zásahem do svých práv, a situace, kdy tak neučiní a stane se poškozeným.
Martin Šaroch.
Ad MŠ
To je otázka definice toho, co všechno zahrnuje újma a potažmo satisfakce. Kantovsky orientovaní autoři tvrdí, že už samotný fakt nerespektování vůle druhé osoby máme považovat za újmu a tedy započítat do celkové újmy. K tématu viz např. Mark White, Kantian Ethics and Economics; Arthur Ripstein, Force and Freedom.
Ad TS
Zajímavé rozuzlení.
Dle kantovsky orientovaných autorů je pak výsledkem, na což jsem apeloval, že poškozený dostane větší odškodnění, než by dostal, kdyby svá práva dobrovolně postoupil.
Otázkou pak jen zůstává, zda to bude zahrnuto v institutu újmy,jež se na základě kantovského přístupu adekvátně navýší při nerespektování vůle poškozeného, či dle jiného přístupu to bude představovat sankční náhradu škody.
Vrátil-li bych se tedy k Vašemu předchozímu názoru: "Ale nerozumím tomu, proč by měl poškozený dostat více než kolik činí jeho újma.", lze ho chápat tak, že poškozenému byste přiznal pouze újmu, která by však adekvátně reflektovala nerespektování vůle druhé osoby?
Díky.
MŠ
Kantovec by řekl, že poškozený má dostat jen to, co se individuálně týká jeho osoby. Nerespektování vůle poškozeného se JEHO osoby takto týká, takže se má započítat jako JEHO újma. Ale částky navíc, které připočítáváme jen z důvodu odstrašení potenciálních škůdců do budoucna, se osoby poškozeného už individuálně netýkají. Jeho zájem na obecné minimalizaci škodných událostí je stejný jako zájem každého jiného z nás.
"Jeho zájem na obecné minimalizaci škodných událostí je stejný jako zájem každého jiného z nás."
Tome, tak to ale vůbec není. Snímky ze soukromého života běžného člověka by byly jistě pro některé jiné pikantní, ale prodejnost bulváru by asi obecně moc nezvýšily. Prodejnost bulváru se přece jen řídí trochu jinými pravidly než lajkování na Facebooku a známá tvář prodává. Ta kauza, kterou jsem uváděl v komentáři z 06.03.14 13:27 pod bodem 1), se týkala žijící legendy žalob na ochrany osobnosti Helenky Vondráčkové, která má jistě vyšší zájem na ochranu soukromí před bulvárem než běžný člověk.
Michal Ryška
Michale, uznávám, že Helenka Vondráčková má vyšší zájem na ochraně soukromí před bulvárem než běžný člověk. Ale opravdu to je důvod, aby ona částka navíc, která už má jen funkci prevence, šla do její kapsy? Její zájem na tvrdé politice ochrany soukromí by podporovala i pokuta, která by šla do veřejného rozpočtu. Bulvár bude odstrašený bez ohledu na to, do čí kapsy má onu nadsatisfakční složku zaplatit.
Je to samozřejmě věcí právněpolitického rozhodnutí, ale faktem je to, že soukromé právo se momentálně přímo ze zákona ubírá tou cestou, že celebrita je oprávněna nárokovat právě i odstrašující částky (viz ten citovaný § 3004 odst. 2 NOZ). A slovy klasika: "Můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory a můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co proti tomu můžeme dělat." Já osobně s tímto pojetím souhlasím, přijde mi efektivnější než veřejnoprávní pokutování.
Michal Ryška
Argument, že je to efektivnější, beru. Někdo by Ti mohl namítnout, že systém, ve kterém se vyplácí být poškozený, může vytvářet škodlivé incentivy. Totiž že lidé pak budou spíše vyhledávat situace, ve kterých můžou být poškozeni, než aby se jim vyhýbali. Ale v praxi si něco takového neumím představit. :)
k teorii : Ona představa oddělitelnosti transakčních nákladů a ostatních (core) nákladů je naivní a nesmyslná. Na spousty investic potřebujete poradce, konzultanty, právníky atp. a nejde to obejít, je to v podstatě součástí investice, i když účetně to jistě lze oddělit.
k právu : vyzkoušené právo se nikdy nezakládalo na sumární ekonomické výhodnosti ale na spravedlnosti a procesní proveditelnosti. Těmto principům se následně praxe přizpůsobila.
V mnoha případech je lepší nést individuálně vysoké, jinak zbytné, náklady a domoci se rychle svých práv než spoléhat na jiné nebo nepředvidatelné.
Michal Hradlo
ad Martin, 16.03.14 21:29
Ten úkrok od property rule k vysoké peněžité sankci (zde vyplácené poškozenému) je zapříčiněn tím, že na některá škodlivá jednání je zápurčí žaloba krátká, protože je lze v realitě jen těžko vrátit zpět. Viz čtvrtý odstavec textu.
Pokud někdo bydlí neoprávněně v cizím domě, lze se ho za pomoci zápůrčí žaloby zbavit. Pokud však někdo zveřejní soukromé informace o jiné osobě v novinách, lze těžko tyto informace z myslí čtenářů vymazat. (Kdybychom měli zařízení k mazání paměti, jako mají Men in Black, bylo by to o něčem jiném.)
Jak jsem se již vyjádřil výše, pokud je dotaz směřován na to, proč se ta finanční sankce má platit poškozenému, a ne třeba státu, tomu se v příspěvku nevěnuji. Nepíší o tom myslím ani Calabresi a Melamed nebo Schäfer a Ott. Třeba se na tohle téma dostane někdy jindy.
Pokud jde o transakční náklady spojené s převodem soukromých informací, zřejmě mluvíte o něčem jiném než já. Tvrdím toliko, že uzavření dohody mezi Michalem Vieweghem a českým deníkem o otištění fotek z jeho soukromí není nijak závratně nákladná transakce. A přesně tento typ úvahy lze dle Calabresiho a Melameda uplatnit při rozmýšlení o tom, co se stane, když deník zveřejní fotky neoprávněně.
Okomentovat