Lukáš Hoder: Legalita šmírování NSA

Zatímco na Východě bylo skandálem roku 2013 odkrytí mafiánské ságy v nejvyšších patrech čínské komunistické strany, na Západě bezpochyby získalo zlatou medaily červnové zveřejnění šmírovacích praktik americké tajné služby NSA. Práskač/whistleblower Edward Snowden vynesl spousty informací o práci americký tajných služeb, čímž odstartoval debatu na mnoha frontách - od politické debaty nad sledováním Angely Merkelové a dalších, přes mezinárodněprávní konotace špionáže až po spor o domácí legalitu sběru dat/metadat Američanů. Na jakých základech stojí šmírovací oprávnění NSA v rámci amerického práva?


Snowden využil pounaučení amerických tajných služeb z teroristických útoků z 11. září 2001. Tajné služby totiž měly o útočnících poměrně dost informací, ale v separátních databázích. Nikdo nebyl schopen si všechny informace poskládat dohromady. Důsledkem tedy bylo propojení databází, čehož nakonec využil i Snowden, který získal přístup k obrovskému množství informací. Odkryl provozní a další podrobnosti o programech, jejichž právní základ byl nicméně již dlouho poměrně detailně popsán v zákoně.

Sídlo NSA v Marylandu; zdoj: Wiki

O jaké programy jde?

1. domácí sběr metadat v USA - získávání metadat (tedy informací o komunaci; pouze to, z jakého telefonního čísla se volalo na jaké číslo a jak dlouho); nejde o obsah komunikace (čl. 215 PATRIOT ACT)
2. mezinárodní špionáž - sledování komunikace v zahraničí prováděné převážně cizinci; viz např. program PRISM (čl. 702 Foreign Intelligence Surveillance Act.

Zde napíši krátce k prvnímu bodu, k druhému třeba někdy přístě.

Metadata (“section 215”)

Pokud FBI získá potenciálně důležité telefonní číslo, například v souvislosti s vyšetřováním podezření z přípravy teroristického útoku, díky ustanovení čl. 215 PATRIOT ACT může zjistili, s jakými telefonními čísly bylo v kontaktu, kdy a jak dlouho; a to pět let zpátky.

“Section 215” byla do tzv. Foreign Intelligence Surveillance Act (“FISA”) z roku 1978 přidána skrze známý PATRIOT ACT, který byl americkou legislativní reakcí na útoky z 11. září. Článek 215 říká, že FBI může požádat speciální FISA soud, aby do databáze NSA přikázal vydat údaje (“tangible things”), které jsou potřeba k vyšetřování mezinárodních bezpečnostních záležitostí týkajících se USA. Žádost soudu FISA musí obsahovat zdůvodnění (“reasonable ground”), proč jsou tyto informace relevantní a stanovení tzv. “minimalizačních procedur”, které zajistí, že nedojde ke zbytečnému špiclování.

• “tangible things (including books, records, papers, documents, and other items)”
• potřebné pro “an investigation to obtain foreign intelligence information not concerning a United States person or to protect against international terrorism or clandestine intelligence activities...”
• “a statement of facts showing that there are reasonable grounds to believe that the tangible things sought are relevant to an authorized investigation”
• “detailed minimization procedures designed to ensure that information about U.S. persons that may be obtained under the order will not be retained or disseminated unnecessarily."

FBI tak díky NSA a skrze rozhodnutí FISA soudu získávala obsahy databází telefonních společností v USA. Jedná se o data, která obchodní společnosti používají k vyúčtování svých služeb (délka hovorů, atd.). Žádosti o naplnění databází musí být každé 3 měsíce znovu obnoveny. Od roku 2006 byly obnoveny více než 30krát asi šetnácti různými soudci, přičemž docházelo k čilé debatě mezi soudem a NSA ohledně podrobností a podmínek, které byly soudem občas omezeny či upraveny.

Proč vlastně tato metadata NSA schraňuje?

1. telefonní společnosti je dle zákona musí uchovávat jen pár měsíců, pak je zničí (NSA data schraňuje 5 let)
2. k efektivnímu hledání je zřejmě potřeba mít vše v jedné databázi

K hledání v databázi musí být zadáno specifické telefonní číslo, a to dle dalších regulí v rámci NSA. Výsledkem pak bude seznam telefonních čísel, která byla s telefonním číslem v kontaktu (první “skok”), pak i seznam čísel, která byla v kontaktu s čísly prvního skoku (druhý “skok”) a také s čísly, která byla v kontaktu s čísly druhého skoku (třetí “skok”). Takto může NSA koukat na druhou až třetí úroveň podezřelých čísel.

O podrobnostech programu vláda pravidelně informovala Kongres, členy jeho výborů zaměřených na tajné služby a další kongresmany.

Problémy

Jedním z problémů legality celého programu může být to, že NSA hromadně získává data, která nejsou  akutně potřebná, ale mohou být využita potenciálně v budoucnu. Splňuje tato situace nároky na standard “reasonable grounds to believe that the tangible things sought are relevant to an authorized investigation”?

Standard dle amerického práva je v tomto velmi široký, umožňuje získat infromace “to virtually any material that might cast light on” vyšetřování a také materiály “of even potential relevance to an ongoing investigation.” (viz EEOC v. Shell Oil Co.; US v. Arthur Young & Co.) To alespoň tvrdí vláda. Je nicméně fakt, že takto by bylo “relevantní” takřka všechno a původní záměr Kongresu při přijímání tohoto zákona zřejmě tak široký nebyl.

Kromě dalších námitek legálnosti programu je zde i ústavní úroveň. Jak jsem psal na Jiném právu loni, metadata v zásadě nejsou ústavně chráněna skrze 4. dodatek (ochrana soukromí). Jedná se totiž o informace, které zákazník předal svému telefonnímu operátorovi (podobně jako např. adresu na obálce předáme poště), takže ohledně nich neočekává, že zůstanou soukromá. Takto rozhoduje SCOTUS od 70. let (Smith v. Maryland; Katz v. US), přesto program NSA označila za protiústavní řada právníků a profesorů (viz např. op-edy v NYT, WashPost, WSJ).

Debata probíhá nad řadou aspektů programu. Problémem může být například rozsah programu NSA a délka uchovávání informací. Na tento aspekt reagovala soudkyně Sotomayor ve svém vyjádření v rámci případu US v. Jones, kde se pozastavovala nad vhodností starého přístupu pro digitální věk. Je to ale opravdu problém? Když něco není narušení práva na soukromí v případě jednoho člověka, tak by to snad nemělo být jinak ani v případě 1000 lidí… Proti tomu stojí nová "teorie mozajky", která okolnosti ústavního posouzení případu hodnotí šířeji a advokáti Jonese ji použili během řízení před federálními soudy. Pokud se NSA případy dostanou k SCOTUS, což není jisté, budou soudci ochotni zahodit desítky let staré case law a vrhnout se na neznámý terén nové teorie?

Co dál?

Mnoho problémů spojených s programem NSA zřejmě vyřeší Kongres, kde koluje řada legislativních nárhů na změny. Expertní skupina prezidenta Obamy připravila vlastní návrhy a celý program tak takřka jistě čekají změny. Před SCOTUS se ale snad nějaký případ dostane a pak uvidíme, jestli staré standardy vydrží nebo ne.