Bývali Čechové
statní junáci, pomyslel jsem si minulý týden cestou do Brna. Disponuje ve své vizáži něčím, co by Michal Bobek spojil s cukernatostí, a co Miloš Kopecký v nesmrtelné Kauze králík nazývá provozním kapitálem lumpa, trvalo mi získání důvěry roztomilé dámy (přes deklarovaných osm křížků bych si netroufal nazvat ji stařenkou) na vedlejším sedadle sotva tolik času, aby autobus mohl opustit Florenc. Další dvě a půl hodiny byly výjimkou v každotýdenním, zpravidla nepříjemném, martyriu mezi hlavním městem státu a hlavním městem justice. Dáma disponovala nepřebernou zásobou historek, od veselých až po ty o postižení její sokolské rodiny válkou a po ní těmi druhými.
Jeden z těch příběhů ovšem vyvolal i můj zájem skoroprofesní. Dáma popisovala, jak byla po válce na návštěvě v Praze a při cestě po Hradčanech ji zvědavost zavála nejen před Černínský palác, ale až za jeho vrata. Tam nebyl ani rentgenový rám, ani ozbrojená ochranka, ale jenom starý dobrý vrátný. Děvče se jej zeptalo, zda je přítomen pan ministr Masaryk, a k jejímu zděšení ji vrátný namísto podání informace popadl, a vedl do útrob budovy. Byla sobota odpoledne, nemířili proto do kanceláří. Vrátný zaklepal u dveří bytu, v souvislosti se stejným ministrem později smutně proslulého, a otevřel Jan Masaryk, v papučích a flanelové košili. Vrátný mu stručně vysvětlil, jak se tam děvče dostalo a dodal, že se rozhodl ukojit její zvědavost přímým představením panu ministrovi. Ten ji pozval dál, nabídl jí čaj a občerstvení a s již přítomným dr. Smutným s ní porozprávěl. Děvče se mj. ptalo po Alici Masarykové. Jan Masaryk jí řekl, ať přijede čtrnáctého září do Prahy, a že se uvidí. Poté spolu zůstali v kontaktu, a když na výročí úmrtí Tomáše Garrigua Masaryka skutečně přijela, vzal ji do Lán, k hrobu TGM, a představil ji i Alici.
Ta historka probudila moji fantazii. Vždyť až do jejího vyslechnutí jsem pokaždé při vstupu do plenárního sálu Nejvyššího správního soudu spočinul zálibně okem na ceduli Otevřeno, kterou ctihodná instituce získala "drobností" - informováním veřejnosti o své práci, jinými slovy publikací svých rozhodnutí. Jak bych se ale tvářil, kdybych byl při víkendové směně vyrušen nad spisem členem justiční stráže, který by, bez předchozího telefonického varování, přivedl návštěvu přející si vidět živého soudce (při vší neskromnosti nepředpokládám, že by okolo Nejvyššího správního soudu obcházeli zvědavci přející si vidět právě mne). Jak by se asi tvářila některá z ctihodností Nejvyššího soudu, kdyby byla v ubytovacím patře budovy překvapena ve víkendovém úboru v době relaxace? Pozvala by studenta na čaj a porozprávěla o úvahách nad posledním vydáním šedivého Beckova komentáře?
Jistě, doba se změnila. Instituce se změnily. Občané se změnili. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, a nelze starými historkami poměřovat svět, v němž by většina lidí přivítala spíše virtuální než reálnou návštěvu, a v níž by byl chat mnohdy ceněn více než rozhovor. Na druhou stranu jsem se neubránil problesknutí myšlenky, zda našemu veřejnému životu tak trochu nechybí pár statných junáků.
3 komentáře:
Pročítaje úplný začátek a úplný konec příspěvku, napadá mě, zda bychom neměli neměli Honzu ustanovit "maskotem blogu" a jeho fotku uvést hned někde u zmínky, že skutečné právo je jiný svět. Čtenář neznalý jeho obličeje by pak pochopil narážky o maximálním přípustném množství sladidel na obličej jednoho správního soudce a možná by projevil i pochopení pro návštěvnice, které by brouzdaly po Moravském náměstí právě proto (jakkoliv to skromně vylučuje), aby ho spatřily, byť by je následně nemohl pozvat do ubytovacího patra Nejvyššího správního soudu, neboť tato budova takové patro nemá (což je glosa směřující k uklidnění našich kolegů pracujících v soukromé sféře, a z toho titulu přispěvších svými daněmi i na rekonstrukci sídla NSS). Jinak Honzův příspěvek je samozřejmě (už díky době zrání;) výborný, snad jen jeho skeptický závěr bych si dovolil poněkud relativizovat (a to nejen ve vztahu k maturantkám), myslím, že v Brně by mě napadaly přinejmenším dvě "vrcholné" instituce, které by se zvědavému studentovi otevřely takřka kdykoli, kdy by byl někdo relevantní (v duchu se tímto omlouvám členům justiční stráže) přítomen, byť už by se to asi neobešlo bez bezpečnostního intermezza typického pro poslední léta...
Možná ten problém nebude tak úplně v nedostatku statných junáků na ministerských úřadech, soudech a dalších institucích.
Možná to bude tím, že setkání s ministry, soudci, atd. se dožadují všemožní lidé, jen ne mladá zvědavá děvčata. ;-)
I když kdo ví...
Tedy, vzhledem k tomu, že mám tu čest působit též na jednom z brněnských soudů, byť ne tak slovutných, tak za sebe musím říci, že mne může navštívit kdykoliv kdokoliv, protože uspořádání soudu nedovoluje oddělení kanceláří soudců od jiných prostor. A taky, že k návštěvám dochází, bohužel to skoro nikdy nejsou milé studentky nebo roztomilé babičky. Ale co už, jdu raději pracovat, aby těch rozhorčených návštěv bylo co nejméně.
Okomentovat