D. Kosař: Několik nesourodých poznámek a otázek k usnesení ÚS o ústavní stížnosti M. Melčáka
Protože odpoledne vznikly technické problémy s postem D. Kosaře, a protože David je teď na několik dní off-line, vkládám jeho jménem jeho post ze svého přístupu. Přeji hezké čtení.
Po zveřejnění obou disentů nabírá kauza pana Melčáka ještě zajímavější nádech než dosud měla (pokud to vůbec jde). Níže připojuji několik nesourodých poznámek a otázek. Struktura postu je následující: (I) problematické pasáže úterního usnesení; (II) právní otázky spojené s meritem věci; (III) důsledky projednávané kauzy (bez ohledu na její výsledek); (IV) spektrum prostředků potenciální „odvety“ vůči ÚS; (V) pár otázek na závěr.
(I) Problematické pasáže úterního usnesení
(1) Disent Jana Musila potvrzuje moje podezření, že kauza Kadlec byla vyložena hodně extenzivně, aby ji vůbec šlo naroubovat na projednávanou věc. Čtenáři nechť posoudí sami (český překlad rozsudku ESLP viz zde; tato kauza mimochodem ukazuje, že i ÚS je schopen přepjatého formalismu…). Osobně se ztotožňuji s disentem a Jirkou Kmecem.
(2) Takto extenzivním výkladem kauzy Kadlec si ÚS podle mě (patrně nechtěně) zadělal do budoucna na velké problémy. Opravdu bude u každé ústavní stížnosti ÚS posuzovat, zda-li náhodou implicitně neobsahuje návrh na odložení vykonatelnosti? Pokud půjdeme ještě dále, bude u každé ústavní stížnosti ÚS posuzovat, zda-li náhodou implicitně neobsahuje návrh na konkrétní přezkum norem?
(3) Obdobně ÚS až příliš lehkomyslně konstatuje, že „neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu, který by odkladu vykonatelnosti bránil“ neboť (1) „odkladem výkonu rozhodnutí prezidenta republiky volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 trvá dále…“, (2) „nevzniká jím újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištění voleb vynaloženy nebyly“ a (3) „odklad vykonatelnosti [ne]brán[í] realizaci oprávnění třetích osob, jež by mělo vyplynout z napadeného rozhodnutí“. Druhý a třetí závěr je hodně sporný a hlavně v usnesení není nijak vyargumentován (viz disent Jana Musila). U prvního závěru podle mě také nelze říci, že se „přece nic tak zásadního neděje“.
(4) Výše uvedené naznačuje, že ÚS se mermomocí chce k této kontroverzní právně-filosofické otázce vyjádřit. To je podle mě samo o sobě špatný signál ze strany ÚS. Právě takovým otázkám by se měl ÚS vyhýbat, pokud to jen jde (viz můj post na minimalismus). Tím, že se po nich naopak vrhá, i když nemusí, samo o sobě snižuje legitimitu jeho počínání. [ÚS mohl tuto otázku elegantně smést ze stolu např. tím, že pan Melčák „nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje“, neb se vůbec neobtěžoval jít nejprve k obecným soudům (ostatně nechápu, proč se touto podmínkou ÚS vůbec nezabýval) NEBO že je zjevně neopodstatněná. Lze namítnout, že takový postup by byl superformalistický, nicméně jen z kompetenčního hlediska – základní práva pana Melčáka by to totiž neohrozilo (finanční kompenzaci za ztrátu příjmu by mohl vysoudit později).]
(II) Pár postřehů spojených s meritem věci
Níže uvedený soubor postřehů je jakýsi „pelmel“ věcí, které mě napadly. Některé z nich jsou čistě právní, některé nikoliv.
(1) Stanoviska účastníků řízení: Bude zajímavé sledovat, jaká budou stanoviska účastníků řízení. Budou PS a/nebo Senát argumentovat (A) pouze, že ÚS tuto pravomoc nemá A/NEBO (B) budou alternativně tvrdit, že ji má, ale musí jí vykládat určitým omezeným způsobem A/NEBO (C) tuto pravomoc ÚS uznají (tato varianta se dnes zdá dost nepravděpodobná). Obávám se ale, že definovat materiální ohnisko Ústavy během jednoho týdne bude dost těžké (viz bod 8.). Osobně bych doporučoval PS/Senátu argumentovat jak (A), tak (B); pokud budou argumentovat pouze (A), nebude se muset ÚS zabývat jejich názorem na obsah „materiálního ohniska čl. 9(2) Ústavy“ a bude mít v této otázce volné ruce.
(2) Procedura přezkumu souladnosti ústavního zákona s materiálním ohniskem Ústavy: I kdybych přistoupil na možnost přezkumu souladnosti ústavního zákona s materiálním ohniskem Ústavy, pořád před námi stojí zásadní problém = stejná procedura pro zrušení obyčejného zákona jako pro zrušení ústavního zákona [to lze ve spojení s výkladem pomocí důvodové zprávy ze strany Jirky Kmece použít ostatně i jako silný argument proti takové pravomoci ÚS (to ale není cílem tohoto postu)]. Takovou situaci považuji za problematickou a myslím, že by se měla řešit [pokud si ÚS tuto pravomoc přisvojí] zavedením supermajority při rozhodování o „ústavnosti“ ústavního zákona. Otázkou zůstává, jak velká by tato „supermajorita“ měla být (podle mého minimálně 12). Pouze dodávám, že „supermajoritní“ rozhodování existuje i u německého Spolkového ústavního soudu (např. v řízení o rozpouštění politických stran, ke kterému má v Německu pravomoc pouze SÚS). Stejně tak by bylo nanejvýš vhodné zvážit časové omezení napadnutí ústavního zákona.
(3) K čl. 21 odst. 4 LZPS: Byť nejsem příliš přesvědčen argumentací Vladimíra Kůrky ohledně čl. 21 odst. 4 LZPS, myslím, že se trefil do jednoho z neuralgických bodů judikatury ÚS. Judikatura ÚS k čl. 21 odst. 4 LZPS je totiž velmi extenzivní [viz zejména dopad kauzy Brožová, II. ÚS 53/06] a do budoucna si touto linií judikatury ÚS zadělal na obrovské problémy (viz pěkný post Josefa Vedrala). Uvidíme, jestli se ÚS postaví čelem k otázce „Jaké hranice má právo na přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 Listiny?“.
(4) Kompetenční spor vs. individuální ústavní stížnost: S kauzou Brožová se pojí i další úskalí, které se prolíná kauzou Melčák – a to otázka, zda tyto spory je vhodné posuzovat prismatem individuální ústavní stížnosti či jako kompetenčního sporu. Podle mě odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu z funkce prezidentem republiky je kompetenční spor [mezi předsedkyní Nejvyššího soudu a prezidentem republiky] par excellence a posouzení této věci jako individuální ústavní stížnosti bylo nesprávné [osobně pochybuji, že by takto postupoval i německý SÚS]. Kauzu Melčák lze rovněž přeformulovat jako kompetenční spor [mezi ÚS a Parlamentem] o to, kdo je konečným arbitrem obsahu čl. 9(2) Ústavy. ÚS se pak stává soudcem ve své vlastní věci. Podle mého se posuzování kauzy Melčák pouze prismatem individuální ústavní stížnosti něco podstatného ztrácí, a to zejména strukturální (kompetenční) otázky české Ústavy a rovněž pnutí mezi demokracií a konstitucionalismem [nebo terminologií čl. 1(1) Ústavy pnutí mezi „demokratickým právním státem“ a „úctou k právům a svobodám člověka a občana“]. Ostatně ani německý SÚS neposuzoval výše citované kauzy prismatem základních práv. Osobně mě tedy velmi zajímá, jak projednávanou kauzu ÚS uchopí.
(5) Konkrétní přezkum norem vs. individuální ústavní stížnost: Bude rovněž zajímavé sledovat, jak se (a zda vůbec) ÚS vyjádří k otázce, zda a nakolik by měl ÚS při konkrétním přezkumu ústavnosti brát v potaz individuální kauzu, jež ke kontrole norem vedla. Podotýkám, že ohledně odpovědi na tuto otázku nepanuje mezi soudci ÚS shoda. Srov. názor většiny a disent Elišky Wagnerové v nálezu Pl. ÚS 31/03 Povinnost poskytovat informace z 11. 2. 2004 [zde mi přijde přesvědčivější argumentace Elišky Wagnerové].
(6) Jednorázový ústavní zákon vs. dlouhodobá změna ústavního pořádku: Obsahem „materiálního ohniska čl. 9(2) Ústavy“ se v tomto postu nehodlám zabývat. Nicméně ÚS má pořád možnost se otázce obsahu čl. 9(2) Ústavy vyhnout tím, že řekne, že jednorázový ústavní zákon, kterým nedochází k dlouhodobé změně ústavního pořádku, ohrozit (ani změnit) materiální ohnisko čl. 9(2) Ústavy nemůže, a k tomu, co do materiálního ohniska čl. 9(2) Ústavy patří, se nevyjádří. To by podle mě bylo šalamounské řešení. [Přiznávám, že tento problém ale souvisí rovněž s další otázkou – někteří komentátoři tvrdí, že se v daném případě o ústavní zákon nejedná (neboť a právě proto, že nesplňuje požadavky obecnosti apod.), a proto že ho mohou přezkoumat (kompetenční pojetí materiálního ohniska); to je ale na samostatnou debatu]
(7) Relevantní rozhodnutí německého SÚS: Předčasné volby s podobným scénářem se konaly v Německu v roce 2005. Tehdejší kancléř Gerhard Schröder po prohraných zemských volbách v Severním Porýní-Vestfálsku zinscenoval „fiktivní vyjádření nedůvěry vládě“ [nešlo tedy o schválení speciálního ústavního zákona, takže odlišnost tu přeci jen je]. Podobně jako v kauze Melčák se někteří poslanci obrátili na německý SÚS (namítali rozpor s čl. 68 Základního zákona). Řada právních expertů (včetně Dietera Grimma) tvrdila, že tento postup byl protiústavní, nicméně SÚS nakonec rozhodl opačně [viz 114 BverfGE 121, zde či zde, pro anglofonní čtenáře zde; kauza skončila poměrem hlasů 7:1 (pokud jde o výrok) a 5:3 (pokud jde o odůvodnění)], nicméně konstatoval, že seberozpuštění Bundestagu musí splnit kromě procesních podmínek rovněž „materiální podmínku“ = existenci situace politické nestability (tzn. že vládnutí za stávajících podmínek by nebylo politicky možné). SÚS dále uvedl, že jeho standard přezkumu, zda „existenci situace politické nestability“ skutečně nastala je velmi nízký = zjevná nesprávnost zhodnocení situace ze strany kancléře (něco blízko „rational-basis testu“ v USA). Jako další argumenty podporující závěr SÚS byly vzneseny: (1) nutnost zajistit efektivitu a stabilitu vlády; (2) „právo Bundestagu na seberozpuštění“ neposiluje postavení Bundestagu vůči ostatním orgánům; (3) „právo Bundestagu na seberozpuštění“ není o nic méně zneužitelné než procedura zakotvená v čl. 68 Základního zákona; (4) „právo Bundestagu na seberozpuštění“ lze realizovat pouze s pomocí hlasů většiny poslanců, což je dostatečnou zárukou. [srov. rovněž dřívější nález SÚS k „zinscenovanému vyjádření nedůvěry vládě“ ze strany Helmuta Kohla ze dne 16. 2. 1983, 62 BverfGE 1]. Pokud by se ÚS vydal touto cestou, tak chystaný ústavní zákon umožňující seberozpuštění PS sám o sobě půjde úspěšně napadnout jen těžko, ale napadnutí jeho aplikace na konkrétní skutkové okolnosti už tak bez šance není.
(8) Příliš málo času…: Současná situace je nešťastná rovněž v tom, že účastníci řízení mají příliš málo času na sepsání kvalitního stanoviska. Stejně tak má ÚS příliš málo času sepsání kvalitního rozhodnutí. V každém případě je ÚS v komparativní výhodě (oproti ostatním složkám moci), neboť toho času má přece jen více a neboť nepotřebuje oproti PS/Senátu slaďovat své postoje (negociační náklady). Opět opakuji, že rozhodování o takto kontroverzní právně-filosofické otázce bez dostatečné předchozí veřejné debaty je krajně problematické. [Abych nebyl nesprávně pochopen, nevyčítám ÚS, že chce rozhodnout rychle. Ba právě naopak to považuji za chvályhodné. Pouze konstatuji, že je to nešťastné.]
(III) Důsledky projednávané kauzy (bez ohledu na její výsledek)
Kauza Melčák bude mít podle mého názoru – bez ohledu na výsledek sporu – následující negativní důsledky (jako pozitivní mě napadá pouze to, že se o ÚS a Ústavu začnou zajímat lidé, které to dosud nezajímalo):
(1) Politicizaci jmenování soudců ÚS. To je smutné – nerad bych se dočkal situace, kdy ideální kandidát na pozici soudce ÚS je (A) člověk, který vydrží 20 let po fakultě držet jazyk za zuby a pak v při slyšení Senátu odpovídat natolik abstraktně, že ho nikdo nebude moci napadnout (nebo takovým způsobem, aby mu nikdo nerozuměl a zároveň to znělo „učeně!); nebo (B) člověk, který naopak jazyk za zuby nedržel, ale svým jednáním vždy prokazovali mimořádnou loajalitu až submisivnost vůči politikům.
(2) Sjednocení všech politických stran do jednoho šiku proti soudům a soudcům. Soudci všech obecných soudů určitě ÚS poděkují.
(3) Ztrátu kreditu (delegimitizaci) ÚS, který používá „zbraň hromadného ničení“ při první zámince (viz Zdeňkův druhý post).
(4) Devalvaci čl. 9(2) Ústavy, který ztratí svůj „mýtický charakter“, který si měl zachovat, co nejdéle to šlo (rovněž viz Zdeňkův druhý post).
(5) Narychlo spíchnutou novelu Ústavy (tímto směrem se ubírá nejnovější politický vývoj): tím se zároveň prolomí nedotknutelnost Ústavy (a potenciálně i LZPS), což je taky nepříjemný vedlejší účinek.
(6) Definitivní otevření Pandořiny skříňky: od této chvíle budou všechna „nepříjemná“ politická rozhodnutí delegována se vší odpovědností na ÚS (což povede k další deligitimizaci ÚS).
(7) Učebnicový příklad toho, pro co má angličtina má přesný výraz – „judicial hubris“. Jak říká jeden nejmenovaný soudce „vyargumentovat se dá všechno“. Ne všechno ale zní stejně přesvědčivě.
(IV) Spektrum prostředků potenciální „odvety“ vůči ÚS
Jakkoliv bych si většinu z níže uvedených „opatření“ nepřál, je podle mě třeba si slovy Filipa Topola nalít čistého vína a (alespoň některé) možnosti vyjmenovat (subjektivně od těch „nejměkčích“ po ta „nejtvrdší“):
(1) novela § 13 ZÚS: zavedení „supermajority“ pro úspěšnost řízení o zrušení ústavního zákona pro jeho rozpor s materiálním ohniskem Ústavy (zvýšení potřebného počtu hlasů pro „protiústavnost“ ústavního zákona z 9 např. na 12).
(2) novela Ústavy, která by explicitně vylučovala přezkum souladnosti ústavního zákona s materiálním ohniskem Ústavy [taková novela Ústavy by samozřejmě mohla být napadena u ÚS, nicméně pokud by byl ústavodárce chytrý, tak by si takovou novelu nechal posvětit v referendu, čímž by tento krok legitimizoval tak, že by ani ÚS příliš nezmohl]
(3) „court-packing“: do nejbližších jmenování nových soudců ÚS není zase tak daleko, a prezident/senátoři tudíž mohou do složení ÚS brzy promluvit („třetí ÚS“ tak může být názorově výrazně odlišný).
(4) finanční sankce: pokud by byl zákonodárce dostatečně chytrý, tak nebude sahat přímo na platy soudců ÚS, ale např. (1) dodatečné benefity (osobní auta); (2) na rozpočet ÚS jako takového; (3) na asistenty (odebrání 3. či dokonce i 2. asistenta každému soudci by asi bylo hodně bolestivé).
(5) změna počtu soudců ÚS (ať už snížení či zvýšení)
(6) zrušení ÚS jako ultima ratio: jakkoliv je tato varianta krajně nepravděpodobná (a rozhodně pro ní nehoruji), je potřeba ji zmínit. Dovoluji si dokonce tvrdit, že za určitých okolností by nebylo zrušení ÚS v rozporu s Ústavou ČR [např. při přechodu ze specializovaného modelu ústavního soudnictví na model difúzní]. Zajímavou otázkou je výklad části VII nálezu 403/2002 Sb. Tu lze totiž vyložit i tak, že ÚS zrušit nelze (viz zejména pasáž o neexistenci soudního precedensu).
(V) Pár otázek na závěr
(1) Omlouvám se za neznalost procesních předpisů (nemám u sebe ASPI), ale znamená nepřítomnost 2 soudců na úterním jednání, že plénum bude i 10.9. zasedat (maximálně) ve 13 lidech NEBO nepřítomnost u úterního usnesení není překážkou pro účast v meritu věci?
(2) Jaký počet soudců je třeba pro závaznost právního názoru, že ÚS může přezkoumávat soulad ústavních zákonů s materiálním ohniskem Ústavy? Devět? [Pokud oba úterní disentující soudci budou hlasovat proti přezkumu ústavních zákonů ze strany ÚS (což není tak jednoznačné), tak jim stačí získat další 3 (pokud bude plénum zasedat v 13 soudcích) nebo 5 (pokud bude plénum zasedat v plném složení) soudců na svou stranu]. Nebo jim stačí osm („podrží se“ stávající výklad čl. 9 odst. 2 z nálezu 403/2002 Sb.)?
(3) Může ÚS sám konstatovat, že na prohlášení ústavního zákona v rozporu s materiálním ohniskem Ústavy je potřeba většího počtu hlasů než 9 (např. 12)?
P.S. Velmi mě pobavil závěr Petra Uhla (Úleva z rozhodnutí Ústavního soudu, 3.9.2009 Právo, str. 6 Publicistika): „V názoru, že ÚS nesmí posuzovat ústavní zákon, je profesor Václav Pavlíček, nepočítáme-li poslance a jejich asistenty, mezi ústavními odborníky osamocen.“ Tož vitajte do „klubu outsiderů“.
43 komentářů:
V souvislosti s tvrzením, že ÚS má příliš málo času na sepsání kvalitního rozhodnutí, se zeptám: Proč by v této mimořádné věci ÚS nemohl/neměl rychle rozhodnout a následně, s jistým odstupem, uveřejnit kvalitní nález?
Děkuji. Davidovi i Zdeňkovi. Vůbec mám pocit, že JP je v těchto dnech nejblíže svému účelu, pro nějž bylo před třemi lety založeno. (Vím, "hvězdných hodin" už bylo více.)
Jsou zde hot posty a komentáře poučených autorů a jsou kvalifikované. Debata je korektní a přitom se neuzavírá kterémukoliv z příchozích. Jiné médium by to nezvládlo, buď rychlostí, kvalitou anebo otevřeností.
Zásadní výtka ale zůstává:
kde brát čas (na čtení, na přemýšlení).
:-)
Trochu mimo téma si dovolím tipovat: ÚS, vědom si průšvihu, ve kterém se vlastním přičiněním ocitnul, bude velmi pozorně reagovat na vývoj politické situace a, pokud se problém mezitím nevyřeší tak, že bude přijata příslušná novela Ústavy, hned 10. 9. nebo v nejbližších dnech poté zamítne návrh na zrušení ústavního zákona, zruší své rozhodnutí z 1. 9. o odložení vykonatelnosti rozhodnutí presidenta republiky, resp. jakkoliv umožní, aby se volby konaly v původním termínu podle nyní platného ad hoc ústavního zákona (samozřejmě s odůvodněním, které se bude snažit zajistit, aby utrpěné šrámy na cti ÚS byly co nejméně patrné). Máte jiné tipy?
Pavel Caban
Nevím, jestli někdo viděl rozhovor se soudcem Duchoněm pro ČT. Bylo zajímavé, jak na ulici (hned druhý den, co ústavní soudce zřejmě reportéři vyhledávali, kde mohli) vysvětloval, jak si politici myslí, že mohou takto postupovat (v tom kontextu, kdy připomínal běžného občana, kterého zastavili na anketu, se vážně zrcadlila absurdita celé akce, kterou ÚS zahájil) . A že to přeci není změna nebo doplnění Ústavy, jak je napsáno v 9/1. Atd. A když si vezmete, že prof. H. čl. 9/2 vykládá de facto pro běžné použití, nejen pro zřejmé excesy, a že i za této situace si věc takto atrahovali, a konečně že už jsme zaslechli i soudkyni Wagnerovou, tak já bych to tak růžově neviděl. Ale věřím, že zvítězí zdravý rozum.
Omlouvám se za možná přespříliš laický dotaz. Ale :). Jakým způsobem bude novelizována ústava? Znovu ústavním zákonem a co bude bránit jistému poslanci ho opět napadnout pro jeho rozpor s PNDPS?
Díky
Zdeněk Rakušan
Ústavní soud je orgán, který má momentálně v celém našem ústavním systému největší problém s pochopením faktu, že i on má ústavně vymezené kompetence, a že existují mantinely, za které nesmí, a to ani s dobrým úmyslem, ani je-li toho třeba. Mnohá navrhovaná retribuční opatření se mi pak velmi líbí a myslím, že by je ÚS potřeboval převelice.
Osobně jsem pak zastáncem zrušení ÚS neboť plenární věci, jako je tato, dělá skandálně, a individuální ústavní stížnosti mimořádně nedbale a nekvalitně. V zásadě si neumím představit jiný systém, který by mohl generovat horší výsledky.
O tom, že by prof. H dovodil, že ústavní zákon o zrušení ústavního soudu je protiústavní, proti-materiálně-jaderný, že odporuje Fullerovi, Habermasovi i Janu Tleskačovi a že to dost dobře možná není ani zákon, nemám nejmenších pochybností.
Pavel Caban:
Ano, Pavle, mám jiný tip. Melčák "vyhraje". Za a) proto, že chtějí, aby vyhrál, za b) proto, že situace je tak vyhrocená, že ÚS teď už nemůže stáhnout ocas mezi nohy, i kdyby nakrásně chtěl. Teď už nemohou couvnout. Pravda, mohli by Melčáka "sestřelit" a zatvářit se, že to předtím byla běžná nezbytná procedura (a tiše se modlit, aby se zapomnělo na úlet Wagnerové), dost možná by se jim tak podařilo vykreslit politiky před veřejností jako úplné právní pitomce (což de facto jsou), ale to neudělají. Na takové řešení jsou sami moc ješitní a paličatí. A chtějí se zapsat do právních dějin.
*
Btw, zatím se z politiků nejprecizněji vyjádřil Topolánek: Ústava je tu pro lidi, nikoli lidi pro Ústavu. Docela mi tím vyrazil dech, od něho bych to nečekal, vlastně řekl to, co si já myslím už týden. A dodávám, že nevím, co víc už by mělo být ve veřejném zájmu, než volby. A nechápu snahu donutit dál vládnout Sněmovnu, která sama uznala, že vládnout už není schopna a raději dobrovolně "rezignovala".
A ještě ke "geniální" námitce, která kdesi zazněla, že takto by Parlament mohl i odvolat prezidenta (byť přesnější paralelou by bylo, že prezident by klidně mohl podat demisi, stejně jako "demisi" podala Sněmovna): Ovšemže by mohl. Proč by nemohl, kdyby chtěl? A každý rozumný prezident by takové rozhodnutí respektoval a nesnažil se dál prezidentovat proti vůli ústavní většiny v Parlamentu pod trapnou záminkou, že byl přeci zvolen na 5 let. Jsem si jist, že třeba současný prezident by v takovém případě odešel středem.
Pavel Hasenkopf
Ad DD
Nevidím to tak dramaticky. Podobné diskuze o potřebě přesnějšího vymezení kompetencí soudů ve věci přezkumu legislativy se vedou všude na světě. Typický příklad je USA:
"Law professors continue to debate whether the Constitution actually
assigns such power of “judicial review,” especially with regard to
federal legislation, to courts. ... If one is opposed to judicial review, which is not a frivolous position, then that is a good reason to vote against the Constitution and then beseech the
delegates to the convention to follow the Dutch and Irish examples
and explicitly prohibit the practice of judicial review. If one believes, on balance, that the country is better off with the practice, then one might advocate ending the debate, once and for all, by explicitly authorizing
it."
Sanford Levinson, OUR UNDEMOCRATIC CONSTITUTION, Oxford 2006, str. 124.
Souhlasím s postem p.Kosaře. Možná, že ÚS si neuvědomil co způsobí a bohužel žádné větší mentální usílí nevynaložil (tomu odpovídá nakonec i odůvodnění, které snese srovnání s nejhoršímí odůvodnění okresních soudů). Spoléhal se na konečnost a nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí a to je špatně.
Ať si klidně soud má pravomoc rušit ÚZ, i když by mu měla být svěřene asi explicitně a nikoliv rozšiřujícím výkladem, nakolik je u pravomocí ústavní instutce těžko příputný. Jen se pak nemůže divit, že se stane více politickým soudem než ústavním a to je špatně pro nás, nepolitiky.
Málo se mluví o tom, že ÚS není jenom ústavní instituce ale je složen z lidí a bohužel současná konstelace a kvalita rozhodnutí soudu napovídá, že některá klíčová rozhodnutí nepřežijí výměnu soudců.
Osobně bych preferoval spíš zrušit vrchni soudy než soud ústavní, ale pokud budou podobné odfláklé rozhodnutí vydávat dál, bude lepší když zanikne, jinak si ho politici zvolí jako alibi s tím, že nám to přece nezávislý ÚS posvětil.
Václav Štětina
Ad David Schmidt: To jsem bohužel neviděl. V této souvislosti připomínám z hlediska možné podjatosti soudce vzhledem k jeho vyjádřením v médiích např. I.ÚS 722/05.
Jinak vzhledem k prachmizerné úrovni odůvodnění, mediálním vyjádřením některých soudců atd. a termínu, který si na rozhodnutí dali (a který hned druhý den zcela popřel onu v odůvodnění proklamovanou nutnost odložení vykonatelnosti (n.b. bez návrhu) mám bohužel za to, že je již více méně rozhodnuto. Velmi pravděpodobné je také to, že odůvodnění nálezu ve věci samé do zlatého fondu ústavního soudnictví rozhodně patřit nebude. :(
Pokud se skutečně tak stane, pak je realizace ne jednoho, ale hned více v poznámkách zmiňovaných "odvetných" opatření ve vztahu k ÚS dle mého názoru na místě. Osobně váhám mezi 1/ a 2/, přičemž pokud bych se přiklonil k návrhu sub 1/, tak bych rozhodně považoval za nanejvýš vhodné, aby se současně zvýšil počet soudců ÚS.
Asi by bylo nejlepší odklonit se od debat nad účinností čl. 9/2 k závěru, že žádná z ustavených metod výkladu nemůže vést k jeho použití v tomto sporu.
Ad DS: No, to je asi jediná možnost, jak by aspoň částečně mohl ÚS nacpat červy zpátky do plechovky, obávám se, že ale chybí vůle z toho vycouvat, i když "collateral damage" by to z velké části stejně už nenapravilo.
Jinak jsem náhodou narazil na Lidovkách na článek Martina Weisse, který celkem vyčerpávajícím způsobem shrnul můj názor na věc.
ad DD. Trošku jednoduchých počtů:
ústavní soud v 5 % věcích vyhoví ústavním stížnostem, tedy statisticky je úspěšná každá dvacátá.
Uvedete-li spisové značky svých stížností, může čtenář např. posoudit, zda jste jich podal cca 60, což už by mělo být dost, aby začal fungovat zákon velkých čísel a vy byste měl na kontě mít cca 2-3 úspěchy, anebo jich zatím nemáte ani těch dvacet, takže se z hlediska statistiky úspěšnosti žádná odchylka neděje.
Já vím, právo a statistika jsou různé věci, ale stejně.
Identifikace věcí by umožnila pomocí NALUS udělat si představu, v jakých věcech stížnosti podáváte, a jakou argumentaci zhruba používáte.
Třeba jen ještě nejste dost zkušený na sepsání dobré ústavní stížnosti.;-)
Třeba je ústavní soud k ničemu.
Třeba podáváte stížnosti tam, kde to nemá ústavní rozměr :-0(bohatou judikaturu o absenci ústavního rozměru podávají např. věci zpravodajované dr. Kůrkou).
Vy jste zdá se ale, rozpolcen, protože na jedné straně označujete US za zbytečný, útočíte na jeho aktivistciký vpád do hájemství parlamentu, a na druhé straně očekávate, že ten samý soud vyhoví Vámi podávaným stížnostem na náhradu za činnost či nečinnost zákonodárce.
Z jisté strany pohledu to vypadá, že Vaše kritika je jen součástí advokátní taktiky, jak si vynutit u soudu větší pozornost.
Na závěr si jako kolega ke kolegovi dovolím připomínku a prosím, aby byla pochopena jako dobře míněná a akademická. So větru házená nepodložená tvrzení o manipulaci s rozvrhem práce, jsou pro Vás jako člena advokátní komory na samé hraně lege artis postupu, pokud je konkrétně nedokládáte.
Dále to může být viděno logikou podle sebe soudím tebe. Nic z toho neprospívá ani Vám, ani stavu jehož jste členem.
To Vás nezastrašuji (to u Vás ani nejde), jen Vás upozorňuji jako kolega na rozměr věci, který ne zcela ve svých projevech doceňujete.
Kamilda Resler
In media res: taky se kloním na stranu názorů že ÚS ČR nesmí posuzovat ústavní zákon....
P.Kolman,Brno
A propos, jako perlička je zde ústavní stížnost na Ústavní soud, kde si kandidát do PSP za ODS stěžuje na to, že ve věci Melčákovy stížnosti ÚS odkladem vykonatelnosti bez návrhu stěžovatele porušil jeho práva podle čl. 21 a čl. 22 LZPS a navrhuje mj. odklad vykonatelnosti usnesení o odkladu vykonatelnosti a následné zrušení tohoto usnesení. :-)
Ad JM:
"Jinak jsem náhodou narazil na Lidovkách na článek Martina Weisse, který celkem vyčerpávajícím způsobem shrnul můj názor na věc."
Problém toho článku je ovšem to, že se autor jedné z falešných analogií sám dopouští, když srovnává zkrácení volebního období a vzdání se mandátu jednotlivcem, což jsou kvalitativně dost odlišné věci.
Perličkou na ústavní stížnosti pana Lněničky pak je třeba to, že z jeho způsobu použití přechodníků plyne, že považuje za ženu.
V dnešní MF Dnes (zatím asi ne na internetu) je taky zajímavý rozhovor s bývalým ústavním soudcem V.Klokočkou, jenž si o věci myslí víceméně totéž co já.
Pavel Hasenkopf píše:
"A dodávám, že nevím, co víc už by mělo být ve veřejném zájmu, než volby."
Kdyby to byly volby vyhlášené v souladu s literou Ústavy, tak jistě. Jenže zde je problém... Volby byly vyhlášeny proto, zjednodušeně řečeno, že se politici neshodli na jiném řešení, a to "jednorázovým ústavním zákonem" (což je skoro protimluv).
Proč by mělo být ve VEŘEJNÉM ZÁJMU, aby kdykoli, kdy se politici spolu nejsou s to dohodnout, byly vyhlašovány nákladné volby, které ve výsledku platí občan?? Co takhle vyhlašovat je dvakrát do roka, přirozeně jednorázovaým ústavním zákonem? To by taky bylo ve veřejném zájmu nebo to už nikoli?
A co takhle fungující právní stát? Je něco takového také ve veřejném zájmu?
Nevím, jen se ptám.
Monika Wiedekingová
Když čtu čl. 35, tak ono ty předčasné volby jsou vyhlašovány prakticky pouze, když se politici nedohodnou jinak. Nevím tedy, co je zde k vyčítání. :-) Volby dvakrát do roka nejsou vyloučeny ani podle stávajícího znění ústavy. Pokud se ptáte na osobní názor, tak ano, než mít poslaneckou sněmovnu, kde schválení každého důležitějšího zákona závisí na poslancích typu Melčák, Pohanka a spol., tak opravdu ano, je ve veřejném zájmu se pokusit docílit pro stabilní vládu příznívějšího výsledku voleb (a jestli se poslanci rozpustí sami, nebo si okolo toho oběhneme tři kolečka nedůvěry vládě se souvisejícím nechutným dohadováním a s tím, že se v té době nestihne udělat skoro nic, je celkem jedno, možná je to ad hoc řešení rychlejší a levnější.
Mimochodem, k těm jednorázovým ústavním zákonům, mě tahle výčitka přijde vážně komická. Z čeho konkrétně je odvozena tahle výtka, že "jednorázový" ÚZ není ústavní, je to protimluv atd.?
Článek 87
(1) Ústavní soud rozhoduje
...
l) o opravném prostředku proti rozhodnutí prezidenta republiky, že referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii nevyhlásí,
m) o tom, zda postup při provádění referenda o přistoupení České republiky k Evropské unii je v souladu s ústavním zákonem o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii a se zákonem vydaným k jeho provedení.
A já se ptám - výše uvedené jednorázové ustanovení v Ústavě je taky neústavní?
Odpůrci adhocismu chtějí, aby politici nesli odpovědnost za to, že nevylepšili Ústavu o funkčnější systém rozpouštění Sněmovny. Žádný takový požadavek však z Ústavy neplyne a omezuje meze uvážení Parlamentu dané čl. 9/1.
Rozumný soudce by spíše hodnotil, zda ústavní většina obou komor představuje sama o sobě přípustnou variantu řešení. A to se domnívám, že bohatě, pokud je nyní ve hře možnost, že by se Sněmovna mohla sama rozpustit. Přeci pokud by bylo obecné řešení se samorozpouštěním bez zapojení Senátu schváleno, tak by se také změnilo postavení jednotlivého poslance (pana Melčáka), záleželo by jen na Sněmovně, a také by to nebylo řečeno před volbami.
Vážení právníci, omlouvám se, pokud budete mé vyjádření do vaší fundované debaty považovat za nemístné. Přiznávám, nejsem odborník, jsem úplně obyčejný, ničím nezajímavý občan této republiky, jakých je nás zde něco přes 9 miliónů (neznám, bohužel, přesný počet neprávníků).
Při sledování vývoje v naší společnosti v poslední době, i při prostudování Vašich zajímavých debat na tomto serveru, mne, jako občana, začíná jímat hrůza, že motto z hlavičky těchto Vašich stránek přestává být vtipnou nadsázkou, ale stává se krutou realitou.
Přiznám se, ža jako laik "cítím" mnohými naznačovanou možnost toho, aby sám ÚS mohl být nad ústavou jako přesně něco, co odporuje propíranému článku 9/2,ale beru to pouze z logiky věci.
Chtěl bych se ale zastánců tohoto názoru zeptat (aby mne uklidnili že i v takovém případě demokracie u nás je něčím pojištěna), je-li možno laikovi v jednoduchosti naznačit:
1) pokud se stále předpokládá, že se jedná o pojistku proti zpupnosti případě puči ze strany poslanců (opuštění demokracie "ústavní" cestou), kdepak máme tutéž ochranu proti podobnému "puči" ze strany Ústavních soudců (nebo snad na jejich postech jsou nějací "nadlidé")
2) měli poslanci jednokomorové ČNR vyšší pravomoce a skýtali vyšší záruky zachování demokracie v naší zemi, než současní poslanci a senátoři, kteří mají tím pádem nižší práva, než měli jejich předchůdci ve vztahu k možným změnám ústavy?
3) Jak je v souladu třeba právě se zmiňovaným článkem 9/2 teze, na které stojí veškeré zde i jinde uváděné úvahy. Veškeré úvahy o "legálnosti" takovéhoto konání ÚS se zde totiž jednoznačně odvíjí a jsou důsledně determinovány odpovědí ústavního soudce, kterého se "někdo" zeptal chceš nad rámec psané ústavy mít možnost ji samotnou měnit?.
Jak takový soudce odpoví je asi dost zřejmé (jeho odpověď je nekritizovatelná a nepřezkoumatelná). Otázkou (pro nás obyčejné občany) pak pouze zůstává, jakou otázku si ústavní soudce sám sobě položí příště!?
Ještě jednou se omlouvám za svůj vstup - nic nebylo myšleno proti nikomu osobně, jedná se pouze o mé laické osobní obavy kam naši justici, její věrohodnost a vůbec náš stát žene konání některých lidí Vašeho oboru.
Vítězslav Vávra
K p. Vávrovi: v posledku je vše o lidech. Celý systém je založen na tom, že jeho vykonavatelé jsou odpovědní a vyvarují se excesů. Pokud tomu tak není, jakékoliv nastavení (ať už jsou odpovědi na naše otázky jakékoliv) může vést ke krizi.
Konkrétnější odpověď: jakýkoliv soudcovský puč je jen obtížně představitelný, protože soudci nedisponují ničím jiným než svým rozhodnutím a jeho odůvodněním. Nemají k dispozici nic, co by mohlo vést ke skutečné uzurpaci reálné moci. V posledku stále platí teze amerických Federalistů, že justice je nejslabší moc ve státě, protože nemá ani meč (jako exekutiva), ani měšec (jako legislativa), ale jen přesvědčivost vlastního odůvodnění. Navíc soudci žijí v této zemi a nikoliv na Marsu, a i tato skutečnost omezuje jejich eventuální libovůli v rozhodování (vedle povinnosti svoje odůvodnění přesvědčivě odůvodnit).
Celou tuto situaci ústavní soudci nezavinili. Zavinili ji politici, kteří minimálně od roku 1998 vědí, že je třeba nějak upravit rozpouštění Sněmovny. Za 11 let se v tom nestalo vůbec nic.
Vážený pane Kühne,
nebudu s Vámi polemizovat ani o mém názoru na moc justice v tomto státě, ani o pojistce "řádného zdůvodňování" rozsudků (což v kontextu současné kauzy zní skoro až komicky) ne proto, že bych k tomu neměl co říci, ale proto, že si myslím, že mně nepřísluší na těchto odborných stránkách prezentovat své laické názory - to nechť činíte Vy, erudovaní právníci.
Také proto jsem si v minulém příspěvku dovolil pouze položit pár konkrétních dotazů.
Chtěl bych Vám ale alespoň tímto poděkovat za to, že jste se vůbec mým příspěvkem zabýval. Sice odpovědí jsem se moc nedočkal, ale to přikládám spíše na vrub mé profesi, kdy jako technik na jasně položené otázky očekávám většinou přímé odpovědi a vím, že ve Vaší profesi to chodí trochu jinak. Proto za to neodsuzuji Vás.
Vaší ochoty si vážím, a ještě jednou Vám za ni děkuji. většinou se člověk dočká spíše odmítavého stanoviska, že laik to stejně nepochopí a zákony tu nejsou kvůli obyčejným lidem
Vítězslav Vávra
Politici by se na soudce neobraceli, kdyby necítili příležitost, že najdou v taláru spojence ve zbrani.
Doufám, že kvalitní odůvodnění přijde v rozhodnutí z příštího čtvrtka (nebo později). U procesních rozhodnutí (která zatím padla) nějaké detailní odůvodnění nečekejme, to není obvyklé. Takže uvidíme za týden.
buďme trochu objektivní. Odložení celostátních voleb jako procesní rozhodnutí u případu jednoho poslance by slušné odůvodnění potřebovalo. Jen blázen by ho nečekal.
Spíše než kvalitní odůvodnění bych očekával zamítavý verdikt soudu a omluvu za předchoczí komplikace. Melčák ani Kalvoda mě nezajímají, raději chci jít volit. Ohledně možnosti rušit ÚZ soud stejně prohlásí nějakou 10 stránkovou "okecávačku", takže si v ní najde každý své.
Roman Starý
Arnošt Kobylka:
Zaujala mne jako neprávníka myšlenka možnosti manipulace přidělení kauzy jednotlivému soudci hlavně u plenárních věcí. Nevím jaký nápad je těchto věcí u ÚS, ale určitě dost malý na to, aby si nemohl příslušný advokát "počkat" a vybrat mezi sousedními několika soudci toho příznivějšího?
Tohle je asi omezené u běžných soudů první instance, kde je nápad několik kauz denně (pokud milá paní z podatelny nesdělí počet již dnes přijatých podání) a rozhodně u odvolacích kauz, kde záleží na odeslání z první instance.
Nebylo by ale v budoucnu lepší používat u rozvrhu obecně jiný systém, než střídavé rozdávání podle pořadí? Například nějaké náhodné počítačové losování?
Pane Kühne,
jistěže máte pravdu, že u procesních rozhodnutí jaksi z principu není moc času na kvalitní odůvodnění.
Ale k čemu má poslední výtka směřovala, ač jsem to, to přiznávám, nazval nadneseně a nesprávně soudcovským pučem (nešlo mi o to, že by ÚS usurpoval moc výkonnou, ale že by začal stanovovat pravidla, dle kterých se všechny ostatní instituce budou řídit), byla skutečnost, že nám ÚS u této kauzy názorně ukázal, jak relevantní jsou jeho odůvodnění a přitom ta jsou jako jediná, jak jste mne sám poučil, dokumentem, který "znemožňuje" či alespoň omezuje libovůli tohoto soudu.
A pokud ÚS ve svém odůvodnění, byť ve věci procesní, napíše třeba, že předběžným opatřením protistraně (parlamentu, potažmo státu) ani žádné třetí straně nevzniknou žádné škody, protože na volby ještě nic nikdo nevynaložil, pak snad nepravdivost tohoto tvrzení musí být zřejmá i těm nejzarytějším zastáncům konání ÚS (nejedná se o skutečnost, jejíž vyhodnocení závisí od subjektivního názoru), přesto i takovéto odůvodnění ÚS je nenapadnutelné a musíme se mu podřídit a jej respektovat.
Vítězslav Vávra
Vážení,
dovoluji si překopírovat, co jsem řekl na jednom jiném blogu. Berte to jako názor člověka, který problém bere spíš ze své životní zkušenosti a praxe:
Z diskuse pod clankem Zdeňky Kühna bych chtěl upozornit na tento názor:
Obecněji z historie (z Antiky) známe případy, kdy většina krutě a nespravedlivě odsoudila odlišné jedince. A většina se většinou mýlí a je příliš despotická. Proto mnozí filosofové demokracii odvrhli a po celý středověk byla považována za překonaný způsob vlády.
Myslím, že k jeho pochopení/ocenění řada diskusí směřuje. A je to založeno na řadě objektivních (v důsledku materiálních) podmínek Především toto: proč já - a řada dalších - nekandiduje ve volbách. Protože to, pokud to bereme vážně, znamená uvázat se na plný úvazek. Opustit vše ostatní, ztratit kvalifikaci a tím i všechny běžné a průběžné zkušenosti. A ocitnout se nejprve v pokušení a pak v nutnosti stát se "profesionálním poslancem", který se po opuštění politiky nemůže stát ničím jiným než lobbystou. Nebo poradcem který ovšem radí jen koho kde potkat a zprostředkuje taková setkání.
To je osud, který nikoho rozumného neláká. Kdokoliv, kdo by se snažil si udržet původní profesi, se diskvalifikuje. (Jen jeden příklad) Buď se na jedné straně čestně rozhodne nečerpat jakéholiv veřejné zdroje, čímž při dnešní promořenosti dotacemi svou firmu na trhu beznadějně znevýhodní (o akademické instituci nemluvě). Nebo se dostane do beznadějného střetu zájmů, kdy se mu naskýtá nekonečné množství možností ovlivnit přidělení dotací, být u zdroje informací apod. Kde ještě je jen "lépe informován" a kde už věc ovlivnil je v konečném důsledku jen otázka svědomí a to pobytem v zastupitelských orgánech superrychle otupuje. Mnohý příklad znám z nulté ruky, týká se to lidí s nimiž jsem v inkriminované době mluvil každý týden.
Takže kdo nás vlastně zastupuje? A i kdyby byl superinteligentní a superčestný, jak dlouho mu to v atmosféře nezbytných kompromisů vydrží? Kdo zaručí, že bude vůbec schopen uhlídat, kdy a proč na určitý kompromis přistoupil a jeké si tenkrát stanovil limity?
Ostatně, jak kdysi řekl kníže z Lichtenštejna, většina evropských diktátorů 20. století přišla k moci demokratickými volbami. Zaplať pámbůh za existenci skupinky lidí, kteří nejsou voleni většinou každé čtyři roky ani k těmto lidem nemají žádný vztah. A važme si jejich názorů. I když ne všichni s nimi třeba souhlasí.
Dalibor Štys
PS: Pokud jde o mne, článek 9 odst 2 bych užíval spíše častěji. I té naší ústavy si začínám stále více vážit.
Viz. live Otázky Václava Moravce http://www.ct24.cz/vysilani/
Jsem jen podnikový právník, co se ústavním právem moc nezabývá. Ale tahle debata (i další pod jinými posty) je pěkná a rád čtu zajímavé věci. Za to díky.
Pokud bych přijal tezi, že čl. 9/2 Ústavy je jen proklamace, pak může de facto i de iure udělat z Ústavy trhací kalendář kdokoliv, kdo získá 3/5 většinu v Parlamentu. Když by se třeba současný pan prezident znelíbil poslancům ODS a ČSSD, tak by mu mohli jednorázovým zákonem zkrátit funkční období a pan prezident by se u Ústavního soudu nápravy nemohl domoci. Ponechám stranou, jak by tuto záležitost přijal.
I proto se připojuji k těm názorům, že čl. 9/2 Ústavy není jen pouhou proklamací, ale má svůj obsah a jeho dodržování je vynutitelné. Zcela jinou věcí pak je, zda v tomto případě došlo k narušení čl. 9/2 Ústavy. To si nedovoluji posoudit.
Jan Karas
P. Vávrovi:
Ad 1) Dost záleží, co se míní slovem puč. Beru ho zde jako výraz zastupující větší možnou škálu "úchylek". Obecně je omyl (povzbuzovaný v ČR některými politiky) nahlížet na tři základní moci ve státě jako na moci stejné kvality. Pokud slovem puč míníme mírné deviace od demokracie, tak ÚS má v zásadě jen rušící pravomoc (plus ústavněkonformní výklad) zákonodárství ev. individuálních aktů, kterou mohou zbylé moci nahradit novými akty, ústavně vyhovujícímí, takže se bez problémů ubrání. Pokud se bavíme o puči ve vážném slova smyslu, tak je nutné upozornit, že nejvíce skutečné moci má moc výkonná a v ní konkrétně ozbrojené složky (v zásadě u nás Únor 1948). Druhá nejnáchylnější k puči je moc zákonodárná, která provede puč tím, že ovládne špičky moci výkonné a s její pomocí se pak převrat provede - dokončí (např. Francouzská revoluce, Rwanda ...). Nikdy se ve světě nestalo, že by revoluci úspěšně provedli soudci. Viz též odkaz na Federalisty. Jinak též mohou puč provést povstalci, revolucionáři aj. ozbrojené a zorganizované složky. V moderní době je též nutné jistým způsobem ovládnout vzájemnou komunikaci, zejména média.
Ad 2) Chápu kam míříte. ČNR měla fakticky vyšší pravomoc, stala se ústavodárným sborem pro ČR, ačkoliv se s tímto posláním do voleb nešlo. Myslím, že jakýkoliv další sbor má možnost Ústavu ČR měnit, ale musí tak činit prostředky přiměřenými okolnostem. V tomto smyslu, co by bylo povoleno ČNR v r. 1992, není povoleno parlamentu v r. 2009. Na dlouhodobé státo-právní kontinuitě má zájem i valná většina (>90%) občanů, protože nová Ústava každých 5 let stabilitě právního řádu vůbec nesvědčí.
Ad 3) Nejsem si jist, zda otázka sama takto stojí. V právu je poměrně běžné, že se rozhoduje o implikacích zákonného textu, ne všechny situace jsou v textu již předvídány. V řadě případů musí soudce rozhodovat subjektivně hodnotově bez jakéhokoliv zákonného podkladu, např. při kolizi dvou svobod, zaručených Listinou. Navíc se ty meze časem mohou i měnit.
Huck: "ČNR měla fakticky vyšší pravomoc, stala se ústavodárným sborem pro ČR, ačkoliv se s tímto posláním do voleb nešlo. Myslím, že jakýkoliv další sbor má možnost Ústavu ČR měnit, ale musí tak činit prostředky přiměřenými okolnostem. V tomto smyslu, co by bylo povoleno ČNR v r. 1992, není povoleno parlamentu v r. 2009."
Souhlasím. Česká národní rada jednala jako ústavodárný zástupce všech občanů ("My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,
v čase obnovy samostatného českého státu,"), Parlament je oproti tomu jen orgánem zřízeným Ústavou a může mít jen takové pravomoce, které mu Ústava dala.
Ad. KR: Nevím, jak chcete posoudit kvalitu "mých" ústavních stížností na základě rozhodnutí z Nalusu, jejichž hlavní vadou je právě naprosté nepochopení podstaty věci.
Pokud jde o advokátní etiku - podle mého názoru k manipulacím s rozvrhem práce dochází. Věřím, že i advokát má právo na svůj kritický názor na práci justice. Zda k němu došlo i v tomto případě, to samozřejmě nevím, a pokud vím, tak jsem to nikdy ani netvrdil. Pokud se pamatuji, řekl jsem, že by mne to nepřekvapilo. Inu - nepřekvapilo.
Takže si dovoluji navrhnout, abyste si paternalistické mentorování ráčil umístiti za kolegiální klobouk.
Ad: Huck a David Schmidt:
Vaše rozlišování mezi "ústavodárnou ČNR" a dnešním "obyčejným" parlamentem považuji za obzláště aktivistický výklad. Není "lepší" a "horší" parlament. Parlament se vždy pohybuje v rámci pravomoci dané mu aktuální Ústavou, kterou ovšem může předepsaným postupem změnit.
Ještě s vypětím všech sil, ale i tak pouze v rovině jakéhosi principu, avšak v žádném případě ne v rovině platné právní úpravy bych tuto argumentaci dokázal pochopit v případě, kdyby současná Ústava byla schvalována referendem, což ovšem nebyla. Čili nezlobte se na mě, tato vaše argumentace nemá oporu vůbec v ničem, ani ve znění platné právní úpravy ani v principu.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří se ať již souhlasně či nesouhlasně vyjádřili k mým dotazům. Zjišťuji, že ne zdaleka všichni členové Vašeho stavu jsou v těchto odpovědích jednotni a hlavně, že jich je mnoho, kteří jsou ochotni se kriticky podívat i do vlastních řad - ne s cílem snižování vážnosti a důstojnosti sebe a kolegů, ale právě naopak pro zachování respektu k oboru, který ovlivňuje životy miliónů lidí v naší zemi. Jsem rád, že i mnozí z Vás jsou ochotni připustit, že i talár oblékají "pouze" lidé a že je tudíž na místě i schopnost alespoň elementární sebereflexe a sebekontroly.
Většina debatérů pak, při snaze rozseknout nějak aktuální případ, více méně skončí u článku 9/2, který, bez toho, aby stanovil arbitra, vylučuje změny Ústavy takové, které "mění podstatné náležitosti demokratického právního státu".
Nepřísluší mi hodnotit, jde-li o politickou proklamaci či tolik vzpomínanou metanormu (ač pocitově považuji tuto interpretaci jako silně účelovou a vznášejí ji hlavně ti, kteří se chtějí práva soudu dle tohoto ustanovení zmocnit-zde ten účel), ale jako laika mne k příklonu k možnosti té spíše politické deklarace vede jedna, myslím že ne nepodstatná věc:
Nejenomže ústavodárce nestanovil arbitra (a v jeho jinak přesně precizovaných pravomocech v článku 87 by nebylo problém předřadit před bod a) ještě jednu odrážku), ale hlavně neprecizoval, co za takovou ZPNDPS vůbec považovat. A to dokonce ani směrování. Je tedy možno, aby ÚS s odvoláním na tento paragraf zamítl i ústavní zákony prohlubující "cítění demokracie" v této zemi? Pokud připustíme jeho rozhodovací pravomoc v této věci pak zcela určitě.
A myslíte si, že něco takového mohl mít ústavodárce na mysli, když tuto proklamaci do ústavy dával?
Což třeba, pokud poslanci budou chtít v ústavě nějak pevněji zakotvit institut obecného referenda. Je to změna podstatné náležitosti DPS? Řekl bych, že určitě ano. Nebo se konečně dostane na pořad dne tolik let slibovaná přímá volba presidenta. Taky dost podstatná náležitost DPS. A těch možností by se jistě nalezlo nepočítaně.
Jenom pro upřesnění - nejsem v zásadě proti tomu, aby byl ÚS arbitrem i v oblasti ústavních zákonů, ovšem měl by se této pravomoci domoci širokým konsensem, nikoliv silou proti všem demokraticky zvoleným institucím tohoto státu a měl by mít dána alespoň nějaká základní pravidla "jakým" změnám má vlastně bránit.
Vítězslav Vávra
Ještě bych si dovolil skutečně drobnou noticku na téma, jak zde někteří vybavují ČNR vyšší mocí a pravomocemi, než všechny následující parlamenty.
Nejedná se sice o poznámku, která by měla mít jakoukoliv věcnou relevanci k rozřešení dnešního problému, spíše se jedná o konzistentnost (případně účelovost - každý si doplňte sám) názorů pana Jičínského.
Je všeobecně známo, jak se k úplně stejné situaci stavěl v roce 1998 a jak se staví nyní. (jediný rozdíl je v tom, že tenkrát stál na opačné straně barikády).
Ne, neupírám mu nárok na změnu postoje, kterou by však v tak důležitých věcech mohl alespoň nějak odůvodnit, aby zamezil spekulacím, že je tato změna poplatná pouze jeho odlišnému mocenskému postavení. Problém je, že on na konzistentnosti svých názorů trvá a obhajuje svůj tehdejší postoj tak, že se tenkrát v důvodové zprávě vyjádřili, že je to poprvé a naposled.
Nevím, jak je to s hiererchií pravomocí jednotlivých parlamentů, ale dle těchto analogií by bylo možno odvodit, že současný Ústavní soud jednotlivým parlamentům postupně ubírá pravomocí.
Již zde bylo naznačeno, že ČNR měla vyšší mandát, než následně všechny parlamenty (přestože už třeba posléze byly dokonce i dvoukomorové), a tak to postupuje dále, kdy parlament v roce 1998 měl opět vyšší pravomoci než ten v roce 2009, protože aktem stejné právní síly měl právo zakázat následujícím parlamentům provádění stejných aktů. Půjde-li to tak dále, pak za chvíli ten parlament ani potřebovat nebudeme.
Vítězslav Vávra
MM:
Česká národní rada vyloučila z pravomoci Parlamentu měnit náležitosti chráněné čl. 9/2.
Parlament může mít jen takové pravomoci, které mu svěřila Ústava.
Co přesně je v tomto shrnutí nesprávného?
imp - politizace výběr soudců by nebyla důsledkem čl. 9/2, ale jeho neuváženého výkladu. Takže tomu bych se raději věnoval, pořád jakobychom se vraceli do roku 1992 :)
Ad David Schmidt: Ano, ČNR vyloučila. A na základě čeho? Nějak opravdu neshledávám absolutně žádný důvod, proč by ČNR měla v roce 1992 větší či menší pravomoc vylučovat nebo schvalovat cokoliv oproti jejím následovníkům.
Protože ČNR schválila Ústavu pro nový stát.
Obávám se, že na tomto důvodu se asi neshodneme. :-)
To není důvod, ale fakt. :)
Okomentovat