Martin Bílý: Zrušme SJM
Už dlouho se chystám napsat tenhle post a pár náznaků v debatě o exekucích mě k tomu konečně pohnulo.
Ze své praxe mohu bohužel konstatovat, že ačkoliv teorie tvrdí, že SJM zde je ku prospěchu manželů, umožňuje jim lépe nakládat s majetkem a zajistí druhého manžela pro případ ukončení manželství, opak je pravdou. SJM manželům život komplikuje a od manželství je odrazuje. Je spousta návrhů, jak by se mělo SJM lépe ošetřit, zvláště pro aktuální případy exekucí, ale jedna možnost by podle mého byla ideální – zrušit SJM. Úplně.
Než se zvednou hlasy, co chudák paní továrníková, která se dvacet let starala o domácnost a teď jí manžel uteče se sekretářkou, je třeba říct, že tohle by se vyřešilo i jinak, než složitou konstrukcí o společném vlastnictví a jeho vypořádávání.
Představme si tedy, že každý z manželů nabývá majetek do běžného vlastnictví. Jestli chtějí, mohou nabývat věci i do spoluvlastnictví. Mohou si ošetřit nakládání s těmito věcmi, jak uznají za potřebné. Závazky by také šly pouze za jedním s manželů, ale nic by přeci nebránilo věřiteli zavázat oba manžele nebo žádat jistotu. Kladl by se tak i větší důraz na právní obezřetnost potencionálního oprávněného. Manžel také nebude muset dávat manželce souhlas s podnikáním, nebude žádného sporu o vědomost věřitele o případném zúžení SJM, vše bude pouze v rovině prokazování vlastnictví.
Manželé tedy chodí do práce, pořídí si společný domek s malou zahrádkou, labradorem a bílým plotem, (spoluvlastnictví), auto (manželka, abych nebyl obviněn z genderového stereotypu), vybavení domácnosti (manžel) atd. Nyní přichází to, čeho se mnozí z nich bojí. Dnešní společnost se ještě nenaučila správně hospodařit s penězi, tvořit si rezervu, správně odhadovat výdaje a nevěřit „výhodným půjčkám“, takže ve spojení s nevelkou platební morálkou se snadno stane, že manželka, která rozjela podnikání, upadne do druhotné platební neschopnosti, vezme si krátkodobou půjčku, ale nestihne ji splatit a čelí tak exekuci.
Tento navržený model soužití manželů je výhodný pro povinné, řeklo by se. Exekutor může postihnout finance manželky, spoluvlastnický podíl na domu a automobil a prodat je v dražbě, na nadstandardní vybavení domácnosti a celý dům nemůže. Děti a manželé tak stále mají titul k užívání domu, jen se uskromní. A kdo si koupí ideální polovinu rodinného domku, kde bydlí celá rodina? Jak nízkou cenu za ni v dražbě zaplatí, s vědomím, jak dlouho potrvá vypořádání spoluvlastnictví atd.?
Jenže paradoxně tohle povede i k vyšší ochraně oprávněného. V okamžiku, kdy exekutor vyvolá dražbu manželčina podílu, máme zde jednu osobu, která má eminentní zájem na koupi této poloviny a má i prostředky, jak na ni získat finance, neboť může ručit nemovitostí. Tou osobou je manžel. Kdyby si polovinu výhodně vydražila třetí osoba, byl by oprávněný možná trochu bit, jenže rodina povinné také. (Kdyby nemovitost umožnila reálné rozdělení, cena podílu by byla vyšší, ale předpokládejme, že to nejde.) Takže nastává rozdělení. Soud přiřkne nemovitost zřejmě třetí osobě, protože manžel je nemajetný a musel by vyplácet tržní cenu podílu na nemovitosti (kterou kdyby měl, koupí si ji v dražbě). Takhle přijde o celý dům a rodinu čeká stěhování. Proto má manžel zájem koupit si podíl své manželky už v dražbě, a protože v případě jeho úspěchu nenastane ono rozdělování spoluvlastnictví, jsou jeho očekávané náklady nižší a tak si může dovolit zaplatit za tento podíl víc, než třetí osoba. Na jeho straně je také cena obliby a akutní potřeba bydlet, která u třetí osoby zcela chybí. A to je přece účel! Dům zůstane rodině (takže mají zajištěno bydlení) a přitom se oprávněnému dostane co největší částka, třebas i vyšší, než odhadní. Zabrání se tak i spekulativním dražbám, na něž si povinní často stěžují, které nejsou dostatečně veřejnosti oznámeny, kdy se draží za minimální ceny a které vyhrávají někdy i realitní agentury příbuzných exekutora.
Co pak ale v případě, kdy manželství skončí? Obecně by platilo, že si každý s manželů vezme, co je jeho, podílové spoluvlastnictví se vypořádá jako jakékoliv jiné. Pak by bylo vhodné vložit jednoduchou klauzuli o majetkovém vyrovnání pro případ skončení manželství, o němž na návrh rozhodne soud, a to tam, kde by obecné pravidlo nebylo spravedlivé. V něm by se přihlédlo k důvodům rozvratu, k tomu, jak se oba manželé starali o příjmy nebo domácnost atd. Bylo by to běžné řízení „o zaplacení“ pouze na návrh, stižené poplatkovou povinností i povinností k náhradě nákladů, aby se manželé nežalovali ze zlomyslnosti. Bylo by vhodné spojit jej s případným řízením o rozdělení podílového spoluvlastnictví.
Takto by byli spokojeni všichni. Právní úprava by spočívala v pár stručných paragrafech. Rodině by pro případ exekuce zbylo více, oprávněnému by se více dostalo, nespravedlivě rozvedený manžel by stejně dostal své vyrovnání, všechna řízení před soudem by se zjednodušila. Žádný problém by nevznikl ani v rovině práva dědického nebo insolvenčního. A tady někde pohádka končí…
Martin Bílý
Ze své praxe mohu bohužel konstatovat, že ačkoliv teorie tvrdí, že SJM zde je ku prospěchu manželů, umožňuje jim lépe nakládat s majetkem a zajistí druhého manžela pro případ ukončení manželství, opak je pravdou. SJM manželům život komplikuje a od manželství je odrazuje. Je spousta návrhů, jak by se mělo SJM lépe ošetřit, zvláště pro aktuální případy exekucí, ale jedna možnost by podle mého byla ideální – zrušit SJM. Úplně.
Než se zvednou hlasy, co chudák paní továrníková, která se dvacet let starala o domácnost a teď jí manžel uteče se sekretářkou, je třeba říct, že tohle by se vyřešilo i jinak, než složitou konstrukcí o společném vlastnictví a jeho vypořádávání.
Představme si tedy, že každý z manželů nabývá majetek do běžného vlastnictví. Jestli chtějí, mohou nabývat věci i do spoluvlastnictví. Mohou si ošetřit nakládání s těmito věcmi, jak uznají za potřebné. Závazky by také šly pouze za jedním s manželů, ale nic by přeci nebránilo věřiteli zavázat oba manžele nebo žádat jistotu. Kladl by se tak i větší důraz na právní obezřetnost potencionálního oprávněného. Manžel také nebude muset dávat manželce souhlas s podnikáním, nebude žádného sporu o vědomost věřitele o případném zúžení SJM, vše bude pouze v rovině prokazování vlastnictví.
Manželé tedy chodí do práce, pořídí si společný domek s malou zahrádkou, labradorem a bílým plotem, (spoluvlastnictví), auto (manželka, abych nebyl obviněn z genderového stereotypu), vybavení domácnosti (manžel) atd. Nyní přichází to, čeho se mnozí z nich bojí. Dnešní společnost se ještě nenaučila správně hospodařit s penězi, tvořit si rezervu, správně odhadovat výdaje a nevěřit „výhodným půjčkám“, takže ve spojení s nevelkou platební morálkou se snadno stane, že manželka, která rozjela podnikání, upadne do druhotné platební neschopnosti, vezme si krátkodobou půjčku, ale nestihne ji splatit a čelí tak exekuci.
Tento navržený model soužití manželů je výhodný pro povinné, řeklo by se. Exekutor může postihnout finance manželky, spoluvlastnický podíl na domu a automobil a prodat je v dražbě, na nadstandardní vybavení domácnosti a celý dům nemůže. Děti a manželé tak stále mají titul k užívání domu, jen se uskromní. A kdo si koupí ideální polovinu rodinného domku, kde bydlí celá rodina? Jak nízkou cenu za ni v dražbě zaplatí, s vědomím, jak dlouho potrvá vypořádání spoluvlastnictví atd.?
Jenže paradoxně tohle povede i k vyšší ochraně oprávněného. V okamžiku, kdy exekutor vyvolá dražbu manželčina podílu, máme zde jednu osobu, která má eminentní zájem na koupi této poloviny a má i prostředky, jak na ni získat finance, neboť může ručit nemovitostí. Tou osobou je manžel. Kdyby si polovinu výhodně vydražila třetí osoba, byl by oprávněný možná trochu bit, jenže rodina povinné také. (Kdyby nemovitost umožnila reálné rozdělení, cena podílu by byla vyšší, ale předpokládejme, že to nejde.) Takže nastává rozdělení. Soud přiřkne nemovitost zřejmě třetí osobě, protože manžel je nemajetný a musel by vyplácet tržní cenu podílu na nemovitosti (kterou kdyby měl, koupí si ji v dražbě). Takhle přijde o celý dům a rodinu čeká stěhování. Proto má manžel zájem koupit si podíl své manželky už v dražbě, a protože v případě jeho úspěchu nenastane ono rozdělování spoluvlastnictví, jsou jeho očekávané náklady nižší a tak si může dovolit zaplatit za tento podíl víc, než třetí osoba. Na jeho straně je také cena obliby a akutní potřeba bydlet, která u třetí osoby zcela chybí. A to je přece účel! Dům zůstane rodině (takže mají zajištěno bydlení) a přitom se oprávněnému dostane co největší částka, třebas i vyšší, než odhadní. Zabrání se tak i spekulativním dražbám, na něž si povinní často stěžují, které nejsou dostatečně veřejnosti oznámeny, kdy se draží za minimální ceny a které vyhrávají někdy i realitní agentury příbuzných exekutora.
Co pak ale v případě, kdy manželství skončí? Obecně by platilo, že si každý s manželů vezme, co je jeho, podílové spoluvlastnictví se vypořádá jako jakékoliv jiné. Pak by bylo vhodné vložit jednoduchou klauzuli o majetkovém vyrovnání pro případ skončení manželství, o němž na návrh rozhodne soud, a to tam, kde by obecné pravidlo nebylo spravedlivé. V něm by se přihlédlo k důvodům rozvratu, k tomu, jak se oba manželé starali o příjmy nebo domácnost atd. Bylo by to běžné řízení „o zaplacení“ pouze na návrh, stižené poplatkovou povinností i povinností k náhradě nákladů, aby se manželé nežalovali ze zlomyslnosti. Bylo by vhodné spojit jej s případným řízením o rozdělení podílového spoluvlastnictví.
Takto by byli spokojeni všichni. Právní úprava by spočívala v pár stručných paragrafech. Rodině by pro případ exekuce zbylo více, oprávněnému by se více dostalo, nespravedlivě rozvedený manžel by stejně dostal své vyrovnání, všechna řízení před soudem by se zjednodušila. Žádný problém by nevznikl ani v rovině práva dědického nebo insolvenčního. A tady někde pohádka končí…
Martin Bílý