Michal Ryška: Omluva za rozhodnutí
Je možné, aby se soudce omlouval účastníkovi za to, že si dovolil jeho věc projednat a rozhodnout? Právě tuto otázku vyvolávají „právní kroky“ mediálně deklarované některými z žalobců v kauze „justiční mafie“.
Jihlavský okresní státní zástupce Arif Salichov v rozhovoru pro sobotní Právo na adresu prvostupňového soudce Vojtěcha Cepla ml. prohlásil: „Tím, že ze mě vyrobil mafiána, mě těžce poškodil. Budu po něm požadovat omluvu. Takže buď se mi veřejně omluví, nebo bude čelit právním krokům, které mi tuto satisfakci zajistí.“ Obdobně se vyjádřil i exministr spravedlnosti Pavel Němec v rozhovoru pro Aktuálně.cz („lze vyvolat soukromoprávní spor na ochranu osobnosti s dotyčným soudcem“).
Myšlenky obou pánů nejsou v soudní praxi nijak průlomové. Naopak je zařazují do relativně velkého množství žalobců, kteří cestou žaloby na ochranu osobnosti přistupují k dohře nejen vůči soudcům, ale i protějším účastníkům, jejich advokátům, svědkům či soudním znalcům z jiných soudních řízení.
Soudní praxe v těchto případech vychází z institutu tzv. zákonné licence, dle kterého výkon práva či povinnosti žalovaného vylučuje neoprávněnost případného zásahu do osobnostních práv žalobce. Současně však obecně připouští možnost excesu ze zákonné licence, když pouze a jedině v případě takového vybočení může mít žaloba šanci na úspěch.
K této problematice existuje četná judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkonu zákonných licencí osob v nejrůznějších profesních i procesních postaveních.
Přímo k otázce tvrzeného zásahu do osobnostních práv postupem soudce je nejvýstižnější usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3406/2006 ze dne 21.12.2006: „Jestliže k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít postupem soudce v občanském soudním řízení, je třeba ho podřadit pod výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. pod plnění právní povinnosti. Posuzování úrovně výkonu tohoto práva, resp. plnění této povinnosti nespadá do pravomoci soudu v občanském soudním řízení". Přeloženo do češtiny: „nepřísluší nám zkoumat, jak si soudce v jiné věci plnil své povinnosti a zda tak činil správně“.
V citovaném usnesení Nejvyšší soud zmínil i otázku pasivní legitimace. Tuto otázku ve srovnatelném případě vyřešil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1638/2007 ze dne 31. 1. 2008 takto: „Došlo-li k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby chráněných ustanovením § 11 násl. obč. zák. při výkonu soudní moci, neboli při výkonu veřejné moci, je nutno při řešení otázky pasivní legitimace postupovat analogicky, jako je tomu při odpovědnosti státu za škodu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To znamená, že i při vzniku nemajetkové újmy ve smyslu § 13 obč. zák. je pasivně legitimován stát, za nějž jedná Ministerstvo spravedlnosti České republiky (§ 21a odst. 1 o.s.ř.).“
Pomineme-li otázku excesu ze zákonné licence v soukromém zájmu (jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu - rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2092/2007 ze dne 31. 1. 2008), která u soudce rozhodujícího nezávisle a „jménem republiky“ obecně nepřichází v úvahu, celá bublina avizovaných „právních kroků“ právě splaskla. Osobní či veřejná omluva soudce za to, že se opovážil rozhodnout, je čirou fantazií. A jen na ilustraci toho, do jaké společnosti se oba pánové svými úvahami dostali. Před časem jsem zamítal dvě osobnostní žaloby, které matka, u níž byly v opatrovnickém řízení znalecky zjištěny výchovné a psychické obtíže, podala proti těmto znalcům (psycholožce a psychiatrovi). Zákonná licence, ustálená judikatura, nebylo co řešit. Hádejte, jaké byly další „právní kroky“ zhrzené žalobkyně po potvrzení rozsudku odvolacím soudem? Že už to tušíte? No jistě: přece žaloba na ochranu osobnosti proti soudci.
Michal Ryška