Tyran a soud

Možná, že čtenáře hned na začátku zklamu: tento post nepojednává o žádné aktuální kauze, nezabývá se otázkami mimořádných mezinárodních tribunálů a jeho název nepředstavuje ani žádnou skrytou alegorii. Chtěl bych jen v rámci „literárního okénka“ Jiného práva představit knihu Wernera Bergengruena „Tyran a soud“ (Lidová demokracie, Praha, 1966), v níž lze najít řadu velmi hodnotných a inspirativních myšlenek i pro právníky.

Tuto knihu je možno číst jako historickou detektivku, filosofické úvahy i jako zamyšlení nad podstatou práva. Příběh, který popisuje, je velmi prostý. Odehrává se ve městě Cassano, kde dojde k vraždě Fra Agostina, což je v podstatě diplomat, pověřovaný Tyranem zvláštními úkoly. Na vyšetření tohoto zločinu má silný zájem Tyran: jednak proto, že byl zabit přímý podřízený, a také z toho důvodu, že vražda byla spáchána v jeho bezprostředním okolí. Vyšetřováním je pověřen Massimo Nespoli, kterého bych přirovnal k řediteli policie i zpravodajských služeb v jedné osobě. Tyranem je neustále úkolován: ten po něm chce, aby vraha našel ve velmi krátkých termínech s tím, že pokud se mu to nepodaří, bude sám potrestán (podle učiněných náznaků dokonce popraven). Tyto termíny jsou sice postupně prodlužovány, nicméně pocit ohrožení Nespolimu zůstává. Proto se snaží Tyranovi nabízet rozličné vyšetřovací verze, podle nichž je např. vrahem nešťastná těhotná dívčina, která později spáchala sebevraždu. Ve snaze Nespoliho zachránit se dokonce stane další zločin: Nespoliho milenka Monna Viktorie otráví svého nemocného manžela Pandolfa a podstrčí zfalšovaný list, v němž se měl zavražděný přiznat k zabití Fra Agostina.

Od tohoto okamžiku se děj románu dále dramatizuje. Do příběhu vstupuje Diomede – syn Pandolfa, nevlastní syn Viktorie. Jeho motiv je dvojí: chce očistit jméno svého otce a současně zabránit konfiskaci veškerého rodinného majetku, k čemuž by v případě zjištění viny Pandolfa podle tamního práva došlo. Tuto motivaci krásně vyjadřuje samotný Diomede: „Nezapírám, že mi záleží na mém dědictví. Majetek je totiž jedním ze sloupů, bez nichž se žádný rod dlouho neobejde, nechce-li klesnout v potupu. Ale nejde pouze o jmění, chci totiž své dědictví mít neposkvrněné, a jsem si jist, že poskvrněno nebylo. Chci, aby tato neposkvrněnost byla uznána před celým světem. Dědictví přece nespočívá jen ve věcech, jejichž cena se dá vyjádřit penězi, nýbrž i v povinnosti neposkvrněného a úctyhodného pokračování. Nebiji se tedy jen o svůj majetek, nýbrž i o svou povinnost“ (str. 151).

Osobně za vrchol knihy považuji dialog mezi Tyranem a Diomedem, který si dovolím zčásti ocitovat (str. 148 a násl.). Právě v něm totiž autor zhustil svoje úvahy o právu a spravedlnosti. Asi proto Tyran hned v jeho úvodu vytyčuje jakýsi „referenční rámec pro diskusi“ otázkou položenou Diomedovi:

„Domníváš se, že se mají vynášet rozsudky ve jménu a podle obrazu jakési spravedlnosti vznášející se kdesi nad oblaky? A bez zřetele na zvláštnosti, potřeby a podmínky obce, kde došlo k porušení zákona, jež má být souzeno a nad nímž má být nalezeno právo?“

Na tuto velmi sugestivní otázku odpověděl Diomede následně: „Nemohu než věřit, že každá spravedlnost, jakmile by se zřekla onoho předobrazu, o němž Tvá Vznešenost s lehkým výsměchem a hanou tvrdí, že se vznáší někde nad oblaky, by snížila samu sebe na služku náhodností a mrzkostí, ba přestala by být sama sebou. Jakmile by se totiž počala řídit úvahami, jež nemají na mysli onen nebeský vzor, nýbrž to, co na nějaký čas prospívá tomu či onomu společenství nebo státu, mohlo by se stát, že by vědomě rozsuzoval křivě místo spravedlivě; neboť za jistých okolností se nespravedlivým výrokem poslouží státu lépe než rozsudkem spravedlivým, stejně tak jako v majetkovém sporu může jedné straně posloužit lépe rozsudek nespravedlivý než spravedlivý.“


Tyran pokračuje: „Ty tedy nejsi toho mínění, že zajištění trvání nějakého společenství lidí je už samo o sobě příbuzné s oním předobrazem spravedlnosti, a vyneseme-li rozsudek v jeho prospěch, že jej zároveň vynášíme i ve prospěch oné nebeské spravedlnosti? Jinými slovy: nechceš mi dovolit, abych svou péči o spravedlnost vykonával tak, aby spatřovala svůj nejvyšší cíl v trvalé moci a rozkvětu cassandrovské obce a tomu cíli sloužila, i kdyby kvůli němu snad někdy nějaká trhovkyně se svým malým nárokem přišla zkrátka?“

„Odpusť. Vznešenosti!“ zvolal Diomede, „ale učil jsem se a věřil jsem, že nejbezpečnější je ta vláda, která ani jedné bábě z trhu neupírá její právo. A toho názoru jsi i ty, Vznešenosti, neboť právě proto jsi případ Fra Agostina vyňal z pravomoci městského soudu. A tak zajisté zůstává v platnosti výrok: fiat iustitia, pereat mundus – ať zhyne svět, jen když se učiní zadost spravedlnosti!“

„Je mi ovšem známo“, odpověděl tyran, „že se tohoto výroku, který vkládají do úst nejednomu vladaři starých dob, čas od času nepřístojně zneužívá; a to tak, jako by měla být plněna litera zákona, i kdyby se při tom na kusy rozletěl sám život, k jehož službě byl zákon přece vyvolán a stvořen – k tomu životu počítám i stát, ba celý svět. Vím také, že je to jeden z běžných názorů mládí, které miluje nepodmíněnost. Dal jsem si však vysvětlit, že smysl těchto slov je jiný. A sice: tak jako se věčná spravedlnost Boží neproměnně děje a zjevila by se i uprostřed rozpadu celého světa, měl by i soudce, zabývající se právním sporem, vést spor dál a rozhodnout jej podle svého svědomí a vědomí, i kdyby mezitím započala zkáza světa se všemi předem ohlášenými hrůzami. Z tohoto názoru bere vykonávání práva svou vznešenost, na něm se buduje veškerá práce všech údů spravedlnosti. Ale o tom, že svědomí soudců nesmí být vázáno ani blahem státu, o tom, domnívám se, tento výrok zhola nic nepraví.“

„Který člověk“, zvolal Diomede, „by se směl opovážit vynést rozsudek nebo se jen dovolávat soudu, kdybychom nesměli věřit, že existuje věčné a neposunutelné měřítko práva? Měřítko nezávislé na všech vnějších okolnostech činu, nezávislé na potřebách společenství, rodu nebo jednotlivce? Jen tak a ne jinak lze vykonávat všechnu spravedlnost. A tam, kde člověk nalézající právo nebo člověk práva se dožadující jedná jinak nebo je snad nucen jednat jinak, bude muset vytrpět muka svědomí, jež se samo sobě zpronevěřilo, ba bude muset ta muka na sebe vzít jako zasloužené pokání.“

Přiznám se, že tento post jsem začal psát ještě před vánocemi loňského roku a chtěl jsem ho zakončit banálním konstatováním, že v citovaném dialogu nalezneme obecnou odpověď např. na otázku, zda lze provádět vyvlastňování v údajném veřejném zájmu či kam až může sahat omezování osobních svobod s poukazem na zájem na potírání hrozby terorismu. Když si však předmětný dialog čtu znovu, jakýmsi obratem se opět dostávám k aktuálnímu dění u nás. Prostě, i v Cassanu se už řešila otázka, zda zájem na setrvání vlády či jiný podobný zájem na „blahu státu“ může převýšit nad zájmem na spravedlnosti v individuálním případě a byla dobře známa hrozba, že preference údajného „blaha státu“ může v konečném důsledku z práva učinit „služku náhodností a mrzkostí“.

Domnívám se, že v románovém Cassanu tuto otázku zodpověděli velmi hezky, přesvědčivým a inspirativním způsobem a nemyslím si proto, že v České republice musíme být za každou cenu originální.

Jak celý příběh nakonec dopadl? Do děje vstupuje jako příslovečný deus ex machina barvíř Speron, mimořádně čestný a charismatický člověk, který je již natolik znechucen atmosférou podezřívání udávání a dalších zločinů, že se chce obětovat, aby se do Cassana opět vrátil pokoj a mír. Proto se k vraždě Fra Agostina přiznává a očekává trest smrti, což vysvětluje tím, že „chtěl jsem udělat konec té vírné motanici, vyvést z ní všechny obyvatele Cassana, kteří se do ní dali zaplést. A chtěl jsem to udělat proto, že jsem je miloval.“

V závěrečné scéně však dochází k překvapivému zvratu: pod tíhou všech okolností se k vraždě Fra Agostina přiznává samotný Tyran. Vraždu odůvodňuje tím, že se jednalo o zrádce, a tím, že ji provedl sám, vyňal možnost potrestání z jakékoliv soudní moci. Následné vyšetřování, spojené s podezříváním a udáváním, nechal prý proběhnout jen proto, aby zjistil smýšlení a svědomí svých poddaných. Jakkoliv však Tyran skutečně není potrestán soudně, vyslechne si tvrdou obžalobu od kněze Dona Lucy (str. 237): „Tys podlehl nejhoršímu pokušení ze všech: pokušení chtít být jako Bůh. Pokušení hada v ráji, který řekl našim prarodičům: budete jako Bůh, poznáte dobro a zlo. My ostatní jsme upadli do pokušení a provinění jako lidé a v mezích lidské přirozenosti. Ty jediný jsi zhřešil tím, že ses snažil vynášet nad člověka a usiloval vyrovnat se Bohu.“ Tuto obžalobu Tyran zjevně přijímá, protože odmítá obranu ze strany svého úředníka a pouze tiše říká: „Nemluv teď, příteli. Chce se mi spíš naslouchat hlasům obžaloby než hlasům obhajoby.“ A v úplném závěru přítomným říká: „Odpusťte mi, jsem vinen.“ Je tedy zřejmé, že Tyran (ale i ostatní aktéři dramatu) nakonec nastupuje cestu pokání. Posledními slovy totiž Tyran všechny vybízí k tomu, aby si vzájemně odpustili. „A pak se vynasnažíme nést svůj život dál, každý po svém. Neboť toto se od nás žádá.“

Chce se proto říci: tolik sebereflexe a pokory u nositelů veřejných funkcí – to je právní stát, inu, Cassano...