Co nám řekne o právní kultuře soudní citace rozhodnutí
Pokud se ve světovém měřítku podíváme, jak soudci citují svá rozhodnutí, vidíme drastické rozdíly. V tomto postu se snažím ukázat, že rozdíly reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje.
Německý dogmatický styl
Německé soudy citují svá rozhodnutí v podobě, která je pro neprávníka i pro právníka nepohybujícího se v německém prostředí jen obtížně srozumitelná. Např. citace rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (srov. např. typickou ukázku tady) je velmi krátká: typicky ve formátu BVerfGE 62, 392 <396>, kde zkratka označuje Sbírku rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Entscheidungen des Bundesverfassungsgerichts), číslovka 62 svazek, 392 stranu, na které rozhodnutí začíná, a 396 stranu, na které najdeme dotčenou citaci. Jde o citační formát zažitý, nad kterým většina Němců nijak nepřemýšlí.
O německé právní kultuře vypovídá nejlépe to, co v citaci rozhodnutí nenajdeme. Především je takto pojatá citace vyňata z prostoru a času – vůbec nevíme (a musíme složitě dohledávat), kdy vlastně bylo dané rozhodnutí Spolkovým ústavním soudem přijato. Takováto otázka přitom vůbec nemusí být pro právníka irelevantní (srov. jen působení judikatury, které je svázáno s prostorem a časem, a tedy v průběhu doby se může její normativní dopad proměňovat).
Odůvodnění německého rozhodnutí opatřené desítkami obdobných citací tak vytváří dojem, že jde o dokonalou skládanku logického a již a priori existujícího celku, který ve svém celkovém výsledku tvoří správný výklad práva. I proto není pohledu německého stylu datace rozhodnutí podstatná – podstatné je, že bylo nalezeno něco, co existuje objektivně, nezávisle na soudu, a co je jen elementem do logicky pojaté skládanky správné interpretace.
Rozhodnutí samozřejmě postrádá též jakékoliv uvedení procesních stran, které byly na věci účastny. Není to podstatné, neboť z německého pohledu tu mluví právo: právní myšlenky rozhodnutí se okamžikem jeho vynesení osamostatňují z kontextu případu, a stávají se částí oné skládanky, která dohromady vytváří správný výklad práva. Jako prvek oné skládanky je na jednu stranu citace důležitá (německý ústavní soud cituje v jednom rozhodnutí podle studie z počátku 90. let průměrně deset judikátů), na stranu druhou citované rozhodnutí samo o sobě nic neváží, a proto citovaná kauza nemusí mít ani jméno.
Nutno pro pořádek dodat, že v praxi si Němci nicméně vytvářejí neformální označení pro své kauzy, když je tedy již musí anonymizovat – viz Solange I, Solange II, Maastricht nebo třebas Román Esra (k posledně jmenovanému pikantnímu nálezu srov. post. M. Bobka tady).
Americký diskursivní styl
Z formátu americké citace zjistíme mnohem více informací než z formátu německého. Např. z citace Barnhart v. Thomas, 540 U. S. 20, 26 (2003) víme, že jde o citaci rozhodnutí, ve kterém se svářely tam zmíněné procesní strany, přičemž citace je ze svazku 540 United States Reports, kauza začíná na s. 20, citace je na s. 26. Dále víme, že jde o rozhodnutí z roku 2003. Z obdobných východisek vychází též citace rozhodnutí ESD a ESLP.
Tento způsob citace ukotvuje precedent do určitého prostoru a času. Navíc vychází z toho, že soudní nalézání práva je v prvé řadě nalézáním práva mezi stranami soudního sporu, jde tedy řečeno s Iheringem o onen „boj o právo“, který probíhá mezi stranami, a jehož je soud nestranným „třetím“. Aplikovatelnost precedentu je dána v prvé řadě kontextem dané kauzy, v jiném kontextu proto nemusí být právní myšlenka tam vyřčená vůbec použitelná (distinctions).
Precedent není ani teoreticky nedůležitým prvkem velké skládanky, který si nezaslouží jméno ani jiné zapamatovatelné označení. Naopak, je zdrojem, z něhož vychází správný výklad práva, proto musí být jasně pojmenovaný. Pro právníka argumentujícího judikaturou je tak tento přístup i podstatně praktičtější - kdo ze čtenářů tohoto postu si pamatuje spisové značky rozhodnutí?
A český styl? Jak jsme psali obsažně jinde, v české právní kultuře zatím jednotná forma citace judikatury nevznikla. Vytvořila se však již přinejmenším v judikatuře NSS, který více méně jednotně cituje svá rozhodnutí tímto formátem: „rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, též jako č. 689/2005 Sb. NSS“. Takto pojatá citace nevytrhává cit. judikát (na rozdíl od německého stylu) z jeho časového kontextu. Judikát však bohužel stále zůstává bezejmenným atomem ve skládance správného výkladu práva. Myslím si, že pojmenování rozhodnutí alespoň tam, kde již nejsou tato rozhodnutí anonymizovaná, by přehlednosti soudního rozhodnutí prospěla. Bylo by to možno učinit např. tímto formátem: „usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. října 2008, čj. 9 Afs 58/2007 - 96 (věc Čechofracht, a. s.)“ – srov. tady.
Německý dogmatický styl
Německé soudy citují svá rozhodnutí v podobě, která je pro neprávníka i pro právníka nepohybujícího se v německém prostředí jen obtížně srozumitelná. Např. citace rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (srov. např. typickou ukázku tady) je velmi krátká: typicky ve formátu BVerfGE 62, 392 <396>, kde zkratka označuje Sbírku rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Entscheidungen des Bundesverfassungsgerichts), číslovka 62 svazek, 392 stranu, na které rozhodnutí začíná, a 396 stranu, na které najdeme dotčenou citaci. Jde o citační formát zažitý, nad kterým většina Němců nijak nepřemýšlí.
O německé právní kultuře vypovídá nejlépe to, co v citaci rozhodnutí nenajdeme. Především je takto pojatá citace vyňata z prostoru a času – vůbec nevíme (a musíme složitě dohledávat), kdy vlastně bylo dané rozhodnutí Spolkovým ústavním soudem přijato. Takováto otázka přitom vůbec nemusí být pro právníka irelevantní (srov. jen působení judikatury, které je svázáno s prostorem a časem, a tedy v průběhu doby se může její normativní dopad proměňovat).
Odůvodnění německého rozhodnutí opatřené desítkami obdobných citací tak vytváří dojem, že jde o dokonalou skládanku logického a již a priori existujícího celku, který ve svém celkovém výsledku tvoří správný výklad práva. I proto není pohledu německého stylu datace rozhodnutí podstatná – podstatné je, že bylo nalezeno něco, co existuje objektivně, nezávisle na soudu, a co je jen elementem do logicky pojaté skládanky správné interpretace.
Rozhodnutí samozřejmě postrádá též jakékoliv uvedení procesních stran, které byly na věci účastny. Není to podstatné, neboť z německého pohledu tu mluví právo: právní myšlenky rozhodnutí se okamžikem jeho vynesení osamostatňují z kontextu případu, a stávají se částí oné skládanky, která dohromady vytváří správný výklad práva. Jako prvek oné skládanky je na jednu stranu citace důležitá (německý ústavní soud cituje v jednom rozhodnutí podle studie z počátku 90. let průměrně deset judikátů), na stranu druhou citované rozhodnutí samo o sobě nic neváží, a proto citovaná kauza nemusí mít ani jméno.
Nutno pro pořádek dodat, že v praxi si Němci nicméně vytvářejí neformální označení pro své kauzy, když je tedy již musí anonymizovat – viz Solange I, Solange II, Maastricht nebo třebas Román Esra (k posledně jmenovanému pikantnímu nálezu srov. post. M. Bobka tady).
Americký diskursivní styl
Z formátu americké citace zjistíme mnohem více informací než z formátu německého. Např. z citace Barnhart v. Thomas, 540 U. S. 20, 26 (2003) víme, že jde o citaci rozhodnutí, ve kterém se svářely tam zmíněné procesní strany, přičemž citace je ze svazku 540 United States Reports, kauza začíná na s. 20, citace je na s. 26. Dále víme, že jde o rozhodnutí z roku 2003. Z obdobných východisek vychází též citace rozhodnutí ESD a ESLP.
Tento způsob citace ukotvuje precedent do určitého prostoru a času. Navíc vychází z toho, že soudní nalézání práva je v prvé řadě nalézáním práva mezi stranami soudního sporu, jde tedy řečeno s Iheringem o onen „boj o právo“, který probíhá mezi stranami, a jehož je soud nestranným „třetím“. Aplikovatelnost precedentu je dána v prvé řadě kontextem dané kauzy, v jiném kontextu proto nemusí být právní myšlenka tam vyřčená vůbec použitelná (distinctions).
Precedent není ani teoreticky nedůležitým prvkem velké skládanky, který si nezaslouží jméno ani jiné zapamatovatelné označení. Naopak, je zdrojem, z něhož vychází správný výklad práva, proto musí být jasně pojmenovaný. Pro právníka argumentujícího judikaturou je tak tento přístup i podstatně praktičtější - kdo ze čtenářů tohoto postu si pamatuje spisové značky rozhodnutí?
A český styl? Jak jsme psali obsažně jinde, v české právní kultuře zatím jednotná forma citace judikatury nevznikla. Vytvořila se však již přinejmenším v judikatuře NSS, který více méně jednotně cituje svá rozhodnutí tímto formátem: „rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, též jako č. 689/2005 Sb. NSS“. Takto pojatá citace nevytrhává cit. judikát (na rozdíl od německého stylu) z jeho časového kontextu. Judikát však bohužel stále zůstává bezejmenným atomem ve skládance správného výkladu práva. Myslím si, že pojmenování rozhodnutí alespoň tam, kde již nejsou tato rozhodnutí anonymizovaná, by přehlednosti soudního rozhodnutí prospěla. Bylo by to možno učinit např. tímto formátem: „usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. října 2008, čj. 9 Afs 58/2007 - 96 (věc Čechofracht, a. s.)“ – srov. tady.
37 komentářů:
Jestli jsem to dobře pochopil, navrhujete místo krátké a kratší varianty variantu originální a delší. Jsem rád, že jste zůstal ve zdokonalování Čechem :-)
Ty odůvodnění na "prostor a čas" myslíte vážně nebo je český soudce tak specifická a vyzrálá osobnost, že má narozdíl od neměckého soudce problém najít stránku v nějaké sbírce?
To je blogpost hodně "o ničem"; jediné, k čemu autor dospěl, je zjištění, že zatímco v německém prostředí existuje judikatura v bezčasí, pro Američany je stáří judikátu relevantní.
Ja si osobne myslím, že každý, kto je aspoň trochu zbehlý v nemeckom číslovaní odhadne podľa čísla zväzku aj rok vydania judikátu +/- päť rokov. Okrem toho predpokladám, že pre užívateľa rozsudkov je podstatné, či došlo k vydaniu neskoršieho iného. A to je IMHO zabezpečené aj tým, že iný je publikovaný v neskoršom zväzku rozhodnutí (a na to asi stačí ten údaj).
Základ "citácie" rozsudku by mal byť v jeho jednoduchej vyhľadateľnosti a prehľadnosti. A US a Nemecký štýl to spĺňa dostatočne. Je náš skutočne lepší?
Já naopak tento post považuji za vysoce přínosný. Zatímco citace právních předpisů je natolik standardisovaná, že už o ní ani nepřemýšlíme, u citace rozhodnutí se to dokonce liší na jednom soudu. Osobně jsem se nad tím zamýšlel a navrhuji tento systém: "nález ústavního soudu ve věci President republiky v. Poslanecká sněmovna o počítání času ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ", který propaguji i u svých studentů.
Myslím, že post je fajn. Jeden zásadní rozdíl nebyl ještě zdůrazněn - v ČR se necituje podle sbírky judikatury, ale spisovými značkami. Považuji za zásadní problém, že není k dispozici relevantní sbírka judikatury - to se týká především nižších soudů.
V ČR je největší problém se starší judikaturou, která není na internetu (někdy ani ne v ASPI), ale byla zveřejněna v různých obskurních časopisech nebo sbírkách.
Příkladmo už roky pracuji s právní větou judikátu "S IV str. 764" (jde o možnost uplatnit opravný prostředek proti dosud nedoručenému rozhodnutí), aniž bych ho kdy viděl nebo tušil, kde ho najít.
To je Sborník rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR IV, někdy z 80. let.
Přesná citace: Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím. Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970–1983. SEVT, Praha 1986, 1241 pp.
Zrovna včera jsem se na stejné téma díval do Vaší publikace o judikatuře a právní argumentaci (btw moc dobrá). Ale po přečtení toho článku mi není jasná jedna věc - co nám teda řekne o právní kultuře soudní citace rozhodnutí? Co je pointa?
A co teprv, když soud označí ve svém rozhodnutí citovaný judikát pouze interní evidenční značkou. Někdy tak krajské soudy označí citované rozhodnutí NSS jen jako "EJ 27/2006". Takto označené rozhodnutí si účastník může vyhledat jen tehdy, pokud je citace dostatečně dlouhá. Pakliže ovšem citace absentuje, je účastníkovi kus odůvodnění vlastně utajen.
Filip Rigel
Někomu se to může zdát marginální téma, ale pro usnadnění fulltextového vyhledávání je jednotný formát citace klíčový. Proto oceňuji příspěvek Zdeňka Kühna.
Doplňuji informaci o citačnímu úzu při odkazech na rozhodnutí Ústavního soudu v rozhodnutích Ústavního soudu. Při korekturách pro účely publikace rozhodnutí ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu důsledně doplňujeme úplné citace podle spisové značky a paralelní citace dle Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a Sbírky zákonů. Rozlišujeme jednotlivé formy rozhodnutí (nález, usnesení, stanovisko pléna) a doplňujeme i dataci rozhodnutí, neboť to jsou informace důležité pro posouzení významu citovaného rozhodnutí.
Citace Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu se uplatňuje ve dvou rovnocenných variantách: starší (dříve jediné), např.
nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen „Sbírka rozhodnutí“), svazek 28, nález č. 146, str. 295, vyhlášen pod č. 4/2003 Sb.,
usnesení sp. zn. Pl. ÚS 2/93, Sbírka rozhodnutí, svazek 2, usnesení č. 6, str. 207,
stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 16/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, str. 433,
a v novější, používané i NALUSem:
nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 15. 3. 2003 (N 146/28 SbNU 295, xxx; 4/2003 Sb.) – kde N označuje formu rozhodnutí (N – nález, U – usnesení, ST – stanovisko pléna), číslo před lomítkem pořadí v číselné řadě daného svazku, číslo za lomítkem označuje číslo svazku Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ve zkratce SbNU, a číslo za touto stranou označuje číslo strany, na níž text rozhodnutí začíná; fakultativně lze doplnit i číslo strany - xxx, na níž se vyskytuje text, na nějž je přímo odkazováno),
usnesení sp. zn. Pl. ÚS 2/93 ze dne 2. 1. 2004 (U 6/2 SbNU 207),
stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 16/02 ze dne 25. 11. 2002 (ST 16/29 SbNU 433; 57/2003 Sb.).
NALUS u každého rozhodnutí obsahuje pro usnadnění práce ikonku C. Pokud na ni uživatel klikne, uloží se úplná citace rozhodnutí do schránky, jejíž obsah lze pak vložit na libovolné místo v textu.
Může se zdát, že uvádění čísla nálezu či usnesení ve svazku SbNU je redundantní, neboť postačí uvést číslo strany. Má to však svůj význam – SbNU je vydávána s určitým zpožděním, korektoři pracují na několika svazcích současně, jejichž stránkové zalomení ještě není známo, známe však již pořadí rozhodnutí v příslušném svazku. Proto doplníme citaci alespoň dle známých údajů, tzn. bez uvedení strany, např. nález sp. zn. Pl. ÚS 6/02 ze dne 15. 3. 2003 (N 146/28 SbNU; 4/2003 Sb.).
Možnost uvádět pro zjednodušení citace jméno stěžovatele či účastníka bych velmi uvítal, brání nám tomu však § 59 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. S anonymizací v textu rozhodnutích jsme šli až na nejnižší možné minimum (neanonymizují se např. právnické osoby či orgány veřejné moci a osoby, které jejich jménem vystupují), jména a příjmení fyzických osob však s ohledem na toto ustanovení neuvádíme.
Tomáš Langášek, Ústavní soud
K NALUSu mám poznámku, že bych velice uvítal, kdyby byla opravena technická závada, že hluboké odkazy na něj často nefungují na první pokus.
Dále bych se velice přimlouval, aby hlavičky rozhodnutí nebyly tak krkolomně odděleny, nýbrž jeho součástí. Smazat se to dá vždycky.
A poslední připomínka je, aby odstavce byly číslovány v úplně ve všech rozhodnutích. Připomlouval bych se, aby na ně bylo odkazováno značkou "§", nikoliv "bod" či "odst.".
V internetových sbírkách je velký problém je nemožnost citace hlubokých odkazů (obvykle uvádím URL v poznámce pod čarou). U NALUSu je to chronický problém, ve sbírce NSS nedávno proběhla "revoluce" a co platilo dřív, už neplatí: dokonce se, z důvodu, které jsou jasné zřejmě jen jejich informatikům, změnila nejen fixní část URL, ale celá database byla přečíslována.
"Technickou" debatu o citacích rozhodnutí považuji za užitečnou, stejně jako kolega Langášek.
V české praxi se nakonec podle mne prosazuje jako nejuniverzálnější spisová značka (IV. ÚS 23/05, 28 Cdo 2194/2002), ke kterým má teprve smysl přidávat něco dalšího.
Konkureční systémy, např. "číslo ASPI", nebo "číslo sbírky rozhodnutí" ve tvaru třeba R29/96 považuji za katastrofální omyly, které veřejnosti činí citace rozsudků ještě nesrozumitelnějšími.
Osobně bych "populární" dodatky, zejména ve tvaru jmen účastníků uvítal,
nicméně to asi narazí na naprosto zmatený až hysterický výklad zákona o osobních údajích (který je naopak v konkurenci se stejně zmateným až hysterickým zákonem o přístupu k informacím).
Pokud jména účastníků prošla tiskem a nejedná se o nějaké opravdu intimní údaje, je asi anonymizace naprosto zbytečná.
Kouzlo sbírky soudních rozhodnutí spočívá v redakci uveřejňovaných rozhodnutí, zaštítěné zpravidla uznávanou autoritou či soudem samým. Současný stav vede k tomu, že se odkazuje na vše, co má spisovou značku, což není šťastné. Navíc si lze jen s velkými obtížemi udržet přehled o vývoji judikatury.
Psát "rozhodnutí in R 4/2008" je nikoli nepodstatně kratší než "rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 1 Co 63/2003", navíc takové rozhodnutí se dá relativně snadno najít. Něco jiného je to v případě novějších judikátů, které jsou k disposici v internetových databasích soudů.
Anonymisace je nikdy nekončící dilema: řekněme člověk, který se dnes popral s policií, může být hrdý na to, jak je slavný, ale za 10 let mu bude krajně nepříjemné, že se o něm dá tento údaj najít v judikatuře.
Odkazuji na případ Normy McCorvey. Je ta nejslavnější Roe vůbec, ve věci Roe v. Wade, 410 U. S. 113 (1973).
Díky Tomáši Langáškovi za poznámku, jak je jednotná citace čehokoli významná pro full-textové vyhledávání v judikátech.
Novinka zavedena NSS je prima: pri prvni citaci judikát pojmenovat (věc Čechofracht, a.s.) a pri kazde dalsi citaci jiz uvest jen jmeno (a ne spisovou znacku).
Na nové "citační normě" ÚS se mi líbí, že není ukecaná (až na "nález" a "ze dne").
Zdeněk Kühn zvedl důležité téma. Jen mi připadá jako metafyzika odhalovat Volksgeistu z podoby citací.
Není to tak, že v SRN nemá kauza jméno kvůli anonymizaci?
Pokud s určitou sbírkou, např. BVerfGE pracujete často, vazne neodhadnete, kterému roku cca. odpovídá který svazek? A nedojde Vám, že judikát BVerfGE 1, 222 byl vydán o dost dříve než BVerfGE 45, 122?
Jiste, pokud by se k německé citaci připojil rok (v závorce), zvýšilo by to komfort -- a delku moc ne.
Německé citace (nejen judikatury, ale i komentářů) jsou především stručné. To má význam, protože v SRN se cituje hodně: pomalu za každou druhou větou a a nezřídka i pět zdrojů najednou.
Pokud by v SRN citovali následujícím způsobem, vlastní text rozhodnutí by se mezi citacemi zcela utopil:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2007, sp. zn. 40 Cdo 24/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 12, svazek 17, strana 14 a dále též v časopisu Květy, ročník 77, vydání 15, strana 11, jakož i na webové adrese www.nsoud.cz.
Drápal, L. in Drápal, L., Krčmář, Z., Bureš J. Občanský soudní řád: Komentář. 2. díl. 7. vydání. C. H. Beck : Praha, 2007, str. 53.
Předpokládám, že kdo píše rozhodnutí a musí citovat rozvláčným způsobem, bude citovat méně. Ukecanost je kontraproduktivní.
Pro anonymisaci soudních processů nezletilců apod. navrhuji Richard Roe v. John Doe nahradit Jan Český v. Jiří Svoboda a Jane Roe v. Jane Doe nahradit Jana Česká v. Jiřina Svobodová.
Dovolím si s některými komentáři polemizovat.
1) Honza Petrov: anonymizace není jediný důvod, proč se nepojmenovávají v SRN kauzy. SÚS neuvede ani název Solange II, ačkoliv ho to nic nestojí (místo toho napíše jen BVerfGE 73, 339). Pak je to aspoň podle mne na úkor přehlednosti a srozumitelnosti textu, a skoro bych se nebál tvrdit, že to něco o právní kultuře vypovídá (judikát je atom, který vytváří celek, ale nestojí ho za to ani pojmenovat).
2) Je jasné, že čas vydání rozhodnutí lze v SRN dohledat, je to ale práce navíc. Např. některá rozhodnutí NS nebo NSS u nás jsou velmi zajímavé i s ohledem na jejich přesnou časovou dataci (např. zda padla před rozhodnutím ÚS v určité věci nebo až poté, někdy mohou být zajímavé rozdíly v řádu měsíců). Německý styl toto komplikuje (advokát má třebas práci navíc, což je škoda, protože ten čas platí klient).
3) Citace R 4/2008 je uživatelsky absolutně nevstřícná, a to zejm. za situace, kdy dnes vše vyhledáváme podle sp.zn. Platí to, co jsem uvedl v závěru ad 2).
4) Němci citují stejně často, jako Američané, přesto je tam citace několikanásobně kratší (přinejmenším mně už tento styl nevyhovuje, ale je to též otázka osobního vkusu).
Základní problém tu je to, že jsme sice sjednoceni na citaci právních předpisů, zatímco u judikátů je forma citace zoufale roztříštěná, což podstatně komplikuje též práci právní informatiky a ASPI.
Co to tedy říká o stavu právní kultury? Třeba (vedle toho, co jsem napsal už v postu) i to, že jakkoliv je normativní význam judikatury jiný, než se tradičně v kontinentálhní teorii podávalo, stav citace judikatury stále odpovídá mentalitě 19. století.
Anonymizace: pokud se i dnes po 30 letech pan Tyrer na webu ESLP dočte, že ho jako malého bili rákouskou na ostrově Man ve škole, nevím, proč to samé nemůže být i u nás.
Ad Zdeněk
Jestliže se němečtí právníci dokáží efektivně orientovat v takto chudém citačním formátu, může to naopak znamenat, že s vybranými (klíčovými) judikáty pracují velmi frekventovaně.
"Karle, co říkáš na 62-392?"
Zdeněk Kühn
1/ Souhlasím, že pojmenovávat kauzy je fajn. Proto navrhuji, aby v zemích, kde se anonymizuje, přiděloval rozhodnutím umělá jména samotný soud. Nemuselo by se čekat, až se nějaký název ujme v praxi. Pod soudně přiděleným jménem by rozhodnutí bylo možné vyhledat na webu soudu.
2/ Souhlasím, že pokud by v SRN přidávali do závorky rok vydání rozhodnutí, čtenáři by to pomohlo a délka citace by se nijak podstatně nezvýšila.
3/ Pokud nemám sp. zn., nemůžu rozhodnutí snadno vyhledat na webových stránkách soudu. To ostatně platí i pro SRN. Na druhou stranu, většina právníků pracuje s nějakou právní databází, v SRN např. s Jurisem.
4/ Němci citují méně často? Možná máš nějakou kvanitiativní studii. Také záleží, co s čím srovnáváme: U.S. Sup. Court vs. BVerfGE, anebo U.S. Sup. Court vs. BGH? Mám intuitivní pocit, že Němci citují více: viz např. toto rozhodnutí BGH.
Anonymizace: Možná před třiceti lety nepočítali s možnostmi webového vyhledávání.
Viz rozhodnutí Bakala v. Bakala Je to dobře?
Anonymizace notoricky známých osobních údajů v publikovaných rozhodnutích a jejich označeních je kontraproduktivní a nesmyslná. Chce se ironicky dodat: nejsou-li ovšem notorietou toliko věci typu "zelená je tráva", jak nedávno naznačil VS Pha:o)
Pouze jedinci s fotografickou pamětí si pamatují spisové značky kauz jako Brezina vs. Zeman nebo Rejžek vs. Vondráčková, přestože tyto kauzy jsou pro nejen pro právníky notoricky známé. Jak výhodné by bylo hledání judikátů v databázích s možností vyhledání takového zadání, asi netřeba zdůrazňovat.
V těchto souvislostech mě před časem velmi pobavila myšlenka, že je-li v odůvodnění rozsudku uveden (již dávno neaktuální)název článku "Kdyby Zelení byli v parlamentu, Klaus by nebyl prezidentem" (nebo tak nějak), je pro účely zveřejnění potřeba osobu prezidenta anonymizovat na "K." :o)
Ad Tomáš Langášek:
Tištěné sbírky jsou podle mě relikt z minulého století. Téměř nikdo s nimi nepracuje - jejich účel spočívá pouze v tom, že poznáme, která rozhodnutí považuje daný soud (ÚS, NS, NSS) za hodná publikace. Nic více, nic méně.
Vypisování dlouhých citací a dohledávání všech potřebných údajů žere čas. Od toho by se měla odvíjet i citace rozhodnutí. Co nejkratší při zachování podstatných údajů (tj. žádný odkaz na sbírku). K tomu je ale potřeba učinit ještě jeden krok - číslovat důsledně rozhodnutí do odstavců [kromě krátkých usnesení apod.]. Pak už nemá přidanou hodnotu ani odkaz na konkrétní stránku ve sbírce.
U ÚS by tak bohatě stačilo:
Nález Pl. ÚS 25/07 z 13. 3. 2008 Ústav pro studium totalitních režimů, §§ 71-74 [nebo "body 71-74", to už je jedno]
Jinak pokud jde o názvy judikátů, měl by je s ohledem na snížení entropie vytvářet přímo soud, který dané rozhodnutí vydává. Ono se totiž může stát, že jiný subjekt by použil název odlišný.
Tak např. ÚS by nazval nález I. ÚS 1611/07 z 2. 12. 2008 "3+0", zatímco na NSS se mu familiérně říká "2+kk"...:)
Já bych si dovolil přeci jen dodat strany:
Nález ÚS ve věci Zdeněk Jičínský a další v. Parlament ze dne 13. března 2008 o zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů, sp. zn. Pl. ÚS 25/07, č. 160/2008 Sb., NALUS: 58107, §§ 71–74.
Nález ÚS ve věci D. V. v. Finanční úřad v Praze 5 ze dne 2. prosince 2008 o lhůtě pro vyměření daně z příjmu z prodeje bytu, sp. zn. I. ÚS 1611/07, NALUS: 60678, § 29.
Obojí jsou citace, které se blíží k úplným, takže je možno je libovolně zkracovat. Vždy by ale mělo zůstat označení stran.
Ad David Kosař a jiní:
Všem děkuji za podněty k citacím rozhodnutí Ústavního soudu.
Souhlasím, že tzv. plná citace rozhodnutí Ústavního soudu, tj. spisová značka a obě paralelní citace, je poněkud delší, zato je úplná a umožní lokalizaci rozhodnutí všem běžným uživatelům a adresátům judikatury Ústavního soudu, nejen těm, kteří běžně pracují s internetovou databází NALUS.
To, že tištěná SbNU je reliktem minulého století, bych si netroufl prohlásit dříve, než uplyne větší část tohoto století. Nezapomínejme, že naše zkušenost s elektronickými zdroji a jejich trvanlivostí je velmi krátká. NALUS "včera" nebyl, dnes je, "zítra" být nemusí nebo bude překonán jiným médiem; to je také odpověď na volání po zavedení tzv. hlubokých internetových odkazů. SbNU stále představuje oficiální publikační nástroj Ústavního soudu, vyznačující se standardní stálostí a trvanlivostí, svou formou přístupný všem kategoriím uživatelů a poskytující jinou kvalitu studia judikatury Ústavního soudu (fajnšmekři si ji mohou vzít i do postele nebo na WC anebo s ní odjet na chalupu a listovat si v ní na lavičce pod lípou). Pro právníky zcela na okraj poznamenávám, že je to také publikační nástroj vyžadovaný zákonem o Ústavním soudu.
Uvedení citace podle vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů s sebou nese doprovodnou, avšak důležitou informaci o vykonatelnosti nálezu v případech, že je vázána právě na vyhlášení ve Sbírce zákonů.
Citace tedy může mít několik účelů: lokalizace rozhodnutí, informace o jeho významu (např. odvozovaného ze skutečnosti, že bylo zařazeno k publikaci v oficiální sbírce) či informace o časovém kontextu, v němž bylo rozhodnutí přijato či vyhlášeno. Úplná citace tak může uspokojit zájmy různých uživatelů.
Základním identifikátorem rozhodnutí Ústavního soudu je samozřejmě spisová značka (někdy nutně doplněná datem, případně číslem jednacím, bylo-li v jeden den přijato více rozhodnutí pod toutéž spisovou značkou). Ostatní informace obsažené v citaci lze v tomto ohledu označit za nadbytečné, poskytují však uživatelům určitý komfort, a proto se zatím na praxi Ústavního soudu při korektuře textů za účelem jejich publikace nebude nic měnit.
Tomáš Langášek
Ad Guy Peters:
Jak už bylo řečeno, označení jmen stran brání § 59 odst. 3 ZÚS.
U abstraktního přezkumu ústavnosti podle mě nejsou jména stran podstatná - podstatný je napadený právní předpis.
Odkaz na číslo v NALUSu je nadbytečný; za 10 let může být na ÚS úplně jiný systém vyhledávání judikatury, může dojít k přečíslování judikátů atd. atd.
Obecně:
Jinak moje předchozí komentáře nebyly myšleny tak, že by se psané sbírky měly zcela zrušit; přece jen uchovávají informace trvaleji než internet. Plné citace judikátu (včetně odkazu na číslo sbírky atd.) by měly být dostupné na webu; nemusí (neměly by) se ale objevovat v rozhodnutích, kde je judikát citován.
Ha, Tomáš byl rychlejší. S většinou souhlasím, byť si myslím, že trend bude i u judikatury ÚS podobný jako u ESLP (i když možná pomalejší): postupný odklon od tištěné sbírky až po její de facto opuštění. Judikaturu ESLP již dnes v tištěných sbírkách v podstatě nikdo nečte a čím dál méně na ni odkazuje i samotný ESLP.
Nezapomínejme, že naše zkušenost s elektronickými zdroji a jejich trvanlivostí je velmi krátká. NALUS "včera" nebyl, dnes je, "zítra" být nemusí nebo bude překonán jiným médiem; to je také odpověď na volání po zavedení tzv. hlubokých internetových odkazů.
Pak tedy nechápu, proč podle stejné logiky umožňují deep linking (mimo jiné) NS, NSS a ESLP. Spíš bych řekl, že je to (chabá) výmluva – jednoduchý hluboký odkaz by mnoha lidem zjednodušil práci. Nikdo nemá představu, že by se spisové značky, které jsou imanentně trvanlivější než URI/URN/URL, opustily a rozhodnutí se odkazovala pouze svými URL, ale nevidím jediný důvod, proč nutit každého, kdo chce zobrazit konkrétní rozhodnutí, zbytečně vyplňovat formulář a čekat na generaci seznamu hitů. Když nic jiného, snížilo by to zátěž serverů.
ad § 59 odst. 3 ZÚS. Dovoluji si připomenout, že tato právní norma se týká toliko Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. NALUSu se netýká. Rovněž jeho text: "Údaje o totožnosti účastníků a vedlejších účastníků, jejich zástupců, svědků a znalců se neuveřejňují," je obtížně vyložitelný. Co jsou to "údaje o totožnosti"? Všechny osobní údaje? Všechny identifikační údaje? Jen jméno a příjmení?
Jména stran nejsou podstatná nikdy. Ale jak správně připomíná doc. Kühn, tato přirozená identifikace slouží k lepšímu zapamatování věci.
ad hluboké odkazy. Jejich změna je barbarství, jemuž není rovno (cf. MV v nedávné době). Pro změnu interního čísla dokumentu není žádný rozumný důvod. I když NALUS třeba zítra nebude, to nás nemusí nijak trápit; podstatné je, že je dnes.
Naproti tomu odkazy na server jsou zcela redundantní, nepřinášejí žádnou užitečnou informaci. Každý ví, že částí adresy serveru NSS je "www.nssoud.cz". (Podle standardu tam chybí označení protokolu.)
Podle mého názoru má být judikát poprvé citován úplnou citací, na dalších místech zkrácenou.
Na generování úplných citací existují v USA programy. Není důvodu, aby nemohly vzniknout též u nás.
Jinak tištěné sbírky soudních rozhodnutí jsou reliktem předminulého století. Různí fajnšmekři si nosí notebook s NALUSem na různá místa.
Na závěr dodávám, že "informace o jeho významu (např. odvozovaného ze skutečnosti, že bylo zařazeno k publikaci v oficiální sbírce)" je nutno co nejdříve opustit. Čím dříve, tím lépe.
Rozhodnutí má být citováno především tak, aby ho adresát informace (t.j. především účastník a jeho zástupce, v druhé řadě odvolací soud a ve třetí i případná další veřejnost) mohl snadno a rychle najít.
Pročež souhlasím se skeptiky k tištěným sbírkám; ještě tu asi budou z formálních důvodů chvíli strašit, ale málokdo je používá, a u laických účastníků to nepokládám za úplně spravedlivý požadavek.
Navíc výběr rozhodnutí pokládám za drasticky restriktivní; na plno zajímavých a užitečných rozhodnutí se jaksi nedostane, a navíc je tento výběr z podstaty věci poněkud zastaralý:
soud prvního stupně řeší problém obvykle jako první, s mnohaměsíčním nebo více než ročním předstihem před odvolacím soudem; a několikaletým před dovolacím či ústavním soudem; a pak ještě připočtěte debatu a realizaci publikace.
Takže to, co se dočte člověk ve sbírce rozhodnutí (R) je výběr těch zásadních a dávno vydiskutovaných věcí; válečná fronta právních záhad leží úplně jinde.
Zděněk Kühn tvrdí, že v SRN citují stejně často jako v USA. (Nedopatřením jsem ve svém postu z 25.3.09 15:09 napsal "méně často než".) Nejsem si tím tak úplně jistý; připadá mi, že v SRN citují více; ale nevím. (Navíc, pojmy "v SRN" a "v USA" jsou v tomto kontextu vágní.) Neznáte prosím někdo, ať už Zdeněk Kühn nebo kdokoli jiný, nějaké kvantitativní srovnání?
Pokud ne, přinejmenším je to námět na zajímavý článek (zvlášť pokud bychom do toho přihodili i Česko). Stačí náhodně vybrat řekněme 300 rozhodnutí (určité podmnožiny rozhodnutí, rozsudků...) od každého soudu a počítat.
Sbírka pro mě není více než jen informace, že soud považuje určitá rozhodnutí za podstatná. (Napřed se mrkni na sbírková rozhodnutí a pak až na ta další.) Jistě, ne všechna důležitá rozhodnutí jsou ve sbírce. Ale to neznamená, že informace, která rozhodnutí jsou sbírková, je zbytečná. Ostatně, když vyhledáváte v HUDOCu (judikatura ESLP), často se Vám hodí možnost vyhledávat jen taková rozhodnutí, kterým ESLP přiřkl vyšší význam (na škále 1 až 4).
Je jasné, že některé problémy k NS/ÚS/NSS nestačily "probublat". Ale to přece není argument proti tomu, aby NS/ÚS/NSS nerozřazoval svoje rozhodnutí na sbírková a nesbírková. Proč by se rozhodnutí ÚS/NS/NSS uveřejněná ve sbírce měla týkat méně aktuálních problémů než rozhodnutí ÚS/NS/NSS ve sbírce neuveřejněná? Samozřejmě s výhradou prodlevy mezi rozhodnutím a publikací -- která by měla být krátká.
Jenda Petrov: Foster M., Bedeutung und Funktion des juristischen Zitats: Rechtsvergleichende Bestrebungen zur Vereinheitlichung der Zitierpraxis. in: Rapports suisses présentés au XIV Congrès international de droit comparé, Zürich 1994, str. 35 násl.
Pokud se mlhavě vzpomínám, myslím, že se tam říká, že je to v USA a SRN srovnatelné.
Co se týče ČR, citace judikátů v poslední dekádě znatelně narostla. Ale odhad žádný nemám, bylo by to zajímavé téma pro článek.
Děkuji za odkaz i za námět na článek o tom, jak v českých rozhodnutích během let narůstá počet citací. Takový článek by byl akademicky sexy, protože by se v něm dala snadno uplatnit statistická regrese. Přemýšlím, jestli se, až se vrátím, na to nevrhnout (sám, anebo ve spolupráci s dalším/i).
Vidím, že jsem zmeškal velmi zajímavou a přínosnou debatu. Přesto si dovolím zareagovat alespoň ex post . Především bych chtěl ocenit příspěvek Zdeňka Kühna a následující příspěvek Davida Kosaře za odvahu, s kterou otevřeli téma citace soudních rozhodnutí a obecněji publikace soudních rozhodnutí, které je velmi důležité a neprávem opomíjené. A to nejen pro akademiky, ale ještě více pro praktiky. Pokud tedy někdo zpochybňuje účelnost takových článků, zřejmě není akademicky založen a ani neaplikuje právo v denní praxi.
Na druhou stranu je potřeba přiznat, že dané téma by mělo být zpracováno právě vrcholnými soudy, které mají za úkol judikaturu nejen publikovat, ale i koordinovat. Toto by neměl být úkol pro nižší soudy, nakladatelství nebo akademiky. Právě od nejvyšších soudů by měla být stanovena jasná a závazná pravidla, která by určovala formu publikace a citace soudních rozhodnutí. Tato pravidla by měla být platná pro každý soud, jeho sbírku a případně elektronický archiv rozhodnutí, přístupný na webových stránkách. V ideálním případě (a to značně nereálném) by měla pravidla být shodná pro všechny soudy, které by se na nich měla umět shodnout. Tady by bylo asi (bohužel) nejreálnější řešení, vyřešit to zákonným zmocněním, aby se zajistila řádná aplikace těchto pravidel. Jeden z nejzásadnějších dluhů naší justice je totální absence těchto pravidel. Proč by nemohl u judikatury existovat analogický protějšek k legislativním pravidlům, které také jistě nejsou vyřešeny ideálním způsobem z hlediska legislativní techniky (a zároveň ji samou upravují)? Samozřejmě mám na mysli především publikaci judikátů, než samotný styl sepsání rozhodnutí.
Citace při fulltextovém vyhledávání je rozhodující jen tehdy, když můžeme podle citace rozhodnutí vyhledat text tohoto citovaného samotného judikátu a to za předpokladu, že se v jeho textu objevuje číslo jednací (spisová značka). Což v případech, kdy se v informačních systémech editují texty rozhodnutí a pracuje se s indexací není opravdu stoprocentní, spíše naopak. Mnohem důležitější je správná citace pro ty případy, kdy zadáváme určité indexované parametry do vyhledávacích masek informačních systému. Musíme pak opravdu znát nějaký konkrétní údaj z více parametrů, které jsou k dispozici pro vyhledávání, např. spisová značka (číslo jednací, autor, datum, pramen), nejlépe kombinaci všech údajů.
Polemizoval bych s názory, že publikační číslo není v dnešní době validním prvkem pro vyhledávání judikatury. Naopak, když už byl dokonce judikát publikován v některé tištěné sbírce, správný tvar citace jeho publikačního nebo pořadového čísla v kombinaci s pramenem nám zaručuje jedinečnost identifikace tohoto soudního rozhodnutí a jeho snadnější vyhledání v elektronických právních informačních systémech. Ale musí to být tvar správný. Určitě tak nevypadá např. R 1/99. Možná, že většina správně předpokládá, že jde o Sbírku soudních rozhodnutí a stanovisek, ale takovou značku může teoreticky používat každá „obskurní“ časopisecká sbírka. Problémem je, že tuto citaci používá ve Sbírce samotný Nejvyšší soud a takhle by asi opravdu nnemělo vypadat ideální sjednocení a stanovení pravidel citace. Když už používat publikační číslo měl by tvar citace vypadat např. Rt 1/99 Sb.s.r. Musí se specikovat řada Sbírky, v které je publikován, číslo pořadové, rok a pramen, z kterého pochází.
V druhém případě, kdy rozhodnutí nebylo publikováno nějakým standardním tištěným způsobem, je spisová značka (jednací číslo) určitě jediným parametrem, podle kterého lze vyhledávat, ale opět v kombinaci s nejméně jedním dalším rozlišovacím prvkem (autor, datum). Tudíž lze napsat např. 99 C 99/99 (NS ČR), kde v závorce odlišíme, jaký soud rozhodnutí vydal. Pak může plnit nějakou rozpoznávací funkci krátké citace. Ideálním případem je, ale pouze u dlouhé citace, uvést rozhodnutí ve tvaru: autor, spisová značka (číslo jednací), datum, případně forma rozhodnutí.
Zvláštním případem jsou rozhodnutí Ústavního soudu ČR, která mají už ve spisové značce obsažené jedinečné prvky, tudíž spisová značka sama o sobě může sloužit jako zdroj citace a je nezaměnitelná.
Dávat jména judikátům je samozřejmě velmi přitažlivé, ale musela by se stanovit pravidla, aby se jména nevytvářela jednou uměle, podruhé podle reálných stran sporu, jednou by se použilo jenom jediné jméno, jindy zase dvě „Někdo v Něco“. Ja třeba zaručit, že jména budou jedinečná a nezaměnitelná, abychom neměli něco podobného jako „Komise v Itálie“ několikrát. Musel by se vždy stejně přidat další prvek jako datum atd.
K tématu rozlišování publikovaných a nepublikovaných rozhodnutí v oficiálních sbírkách mohu dodat jen to, že se to zdá býti spíše věcí vnitřních vztahů a politiky vrcholných soudů, případně situace v publikačních senátech.
Vydávání sbírek je možná reliktem, ale je zde zákonná povinnost je vydávat. Otázkou do diskuse je spíše specifikování toho, v jaké formě by se to mělo dít.
Shrnuto, pokud by měla úroveň citace vypovídat o naší právní kultuře, obávám se, že bychom na tom byli nejméně stejně bledě jako s naší kulturou politickou nebo kulturou fotbalovou.
Lukáš Králík
Dovolím si vyjádřit svůj názor. Třeba to k něčemu bude.
1) Současný mišmaš několika stylů odkazů téhož judikátu každým autorem jinak mi nevyhovuje.
2) Jsem pro co nejkratší ještě jednoznačné odkazy judikátů v textu. Řekl bych, že 80% se v současnosti odkazuje spisovými značkami. Jsou důvody proti (viz níže), ale jsem pro to, aby se užilo to, k čemu inklinuje většina. Spisová značka v sobě nese např. informaci o senátu (ev. plénu), což je někdy důležité. Pro denní praxi by se mohla doplnit kódovým jménem judikátu, vhodně voleným a také krátkým. Např.:
Pl. ÚS 14/94 (Dreithaler)
2a) Myslím, že důvod a obliba pro spisovou značku je především v tom, že neredigované rozsudky nesou nejvíce informace. Všechna zkrácení a redakce do sbírek zpravidla ztrácí méně nebo více informace. Pro všechny právníky je důležité mít autentický rozsudek a nikoliv jeho redigovaný surogát. Tím nezpochybňuji přínos vlastního výběru editory. Ale automatická filtrace z odkazovaných odstavců předpisů je také mocný nástroj. Anonymizace - ok, proč ne, věřím, že to lepší IT zvládne dnes skoro automaticky.
2b) Jsou důvody proti spisové značce. Ok. Dejte dlouhé a alternativní názvy do poznámky pod čarou, nebo na konec textu do literatury atp.
Nález sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (Dreithaler), ze dne 8.3.1995, vyhlášený č. 55/1995 Sb., N 14/3 SbNU 73. (nebo cokoliv jiného, i upovídanějšího, ale názorného pro čtenáře, kde to skutečně nalezne v papíře).
2c) Uvádějte, odkud jste text skutečně převzali. Někdy elektronické zpracování vede ke ztrátě části informace, nebo přidání nové atp. Někdy se přebírá text rozsudku z ad hoc sestavené sbírky rozsudků, který v žádné systematické sbírce ani není. Pozor na to.
Nález sp. zn. Pl. ÚS 14/94 (Dreithaler), ze dne 8.3.1995, vyhlášený č. 55/1995 Sb., N 14/3 SbNU 73. in : ASPI: JUD31049CZ.
2d) Přes to všechno jsem pro udržování referenčních čísel z papírových sbírek (ať již zákonů nebo judikátů). Čísla spisových značek, jak naznačuji výše, jsou únosná pouze proto, že dnes lze velmi snadno získat mapování z nich na číslo ze sbírky a dohledat v papíře. V Německu i v USA je dlouhá právní tradice, u nás začíná použitelná judikatura až vesměs v elektronické éře 90. let, není důvod si nezavést tradici vlastní, flexibilnější.
Zatím jsme ale nic věrohodnějšího než zveřejňování v časových sbírkách, jejichž stejnopis se rozesílá na mnoho míst najednou, nevynalezli. Jsou stále něco jako ten "metr v Paříži" (je to příměř, dnes je metr definován jinak). Tj. nikdo to nepoužívá, ale pokud by se někdo začal přít, tak je jak to rozhodnout.
2e) Problém toho, že není judikatura "z fronty" nové legislativy a případů (zmiňuje V. Cepl) je vážný - stálo by za to se tím zabývat!
2f) Jednoznačné URL (URI) na judikaturu v databázích soudů je čistě technický problém, řešitelný. Dnes není třeba vůbec žádný problém, aby URL výše uvedeného nálezu bylo třeba (včetně diakritiky a mezer):
http://nalus.usoud.cz/search/Pl. ÚS 14/94
a zároveň stejně i pod:
http://nalus.usoud.cz/search/N 14/3 SbNU 73
Povšimněte si, že na zásadu Cool URIs don't change http://www.w3.org/Provider/Style/URI se upozorňuje již deset let a že nejen většina e-zinů má vypovídající text (název článku apod.) v názvu URI, ale i tento blog. Pouze zadavatelé výběrových řízení IS soudů nevzali oba tyto jasné trendy na vědomí.
3) OT, ale přeci - jsem pro to zkrátit i zažitý styl odkazování úseků textů v předpisech. Místo "§ 3 odst. 4 písm. c)" pouze § 3 (4) (c) /americký styl/, nebo i německý, ale osobně se mi více líbí americký, lomítko bych nechal třeba pro pořadí věty v posl. odkazovaném odstavci, kromě toho se nám plete do číslování zákonů aj. předpisů.
Okomentovat