Citace (nejen) v soudních rozhodnutích podruhé

V nedávném postup se Zdeněk věnoval otázce, jak soudci citují svá rozhodnutí, a snažil se ukázat, že rozdíly v citování reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje. Tento post na Zdeňka volně navazuje. Zatímco Zdeněk se zabýval primárně formátem citace, cílem tohoto postu je nakousnout otázku jak citovat zdroje v soudních rozhodnutích, a to s důrazem na české anomálie.

Co myslím těmi anomáliemi? Z řady českých soudních rozhodnutí totiž nelze poznat, co je doslovná citace, co v ní bylo změněno či z ní bylo vyjmuto, co je parafráze, co právní věta a co vlastní názor soudu, který z dané citace vyvodil. Připomeňme si, že (1) doslovná citace by měla být v uvozovkách plus doplněna o zdroj, (2) pokud něco v doslovné citaci změním (i kdyby se jednalo jen o pád či o „zmenšení“ počátečního písmena ve větě) či vypustím, čtenář to musí poznat, (3) právní argumentace by se neměla vyskytovat v části popisující skutkový stav (za to se strhávají body v každém studentském mootcourtu…).

Vše začíná už výčtem právních předpisů. Většina českých rozhodnutí totiž nepoužívá uvozovky a přímou citaci. Namísto toho "vybalí" změť aplikovaných ustanovení, aniž by se z nich dalo mnohdy vyčíst, zda-li jde o doslovnou citaci či parafrázi či jen výtah relevantní části citovaného ustanovení.

Stejný nešvar se objevuje i u citace prejudikatury. Jen málokdy se setkáme s precizními citacemi typu (obě citace pochází z tohoto rozsudku):

[7] Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 ‑ 57) „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ (zdůraznění doplněno autorem postu)

[8] K rozsahu dokazování v případě možného pronásledování absolventů základní vojenské služby ze strany teroristických skupin uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004 ‑ 45: „Jestliže žalobce byl dříve příslušníkem bezpečnostní složky, vykonával vojenskou službu v zemi a v průběhu azylového řízení uváděl nebezpečí pronásledování ze strany teroristů právě těchto skupin obyvatelstva (absolventů vojenské služby), bylo na žalovaném, aby obstaral dostatek podkladů pro zjištění postavení právě takových osob v zemi. Nepostačuje, jestliže žalovaný obstaral pouze obecné zprávy o stavu v Alžírsku, aniž by se zabýval informacemi vztahujícími se právě k možnému pronásledování absolventů vojenské služby.“ (zvýraznění doplněno autorem rozsudku).

Jak už bylo uvedeno v komentářích ke Zdeňkovu postu, při citaci judikatury je nepřípustné používat interní značky typu „Ej 27/2006“. Pro NSS to je sice signál, že krajský soud pracuje s jeho judikaturou, nicméně účastník řízení a jeho právní zástupce z tohoto odkazu nezjistí zhola nic.

Nešťastný trend představuje i hypertrofování významu právních vět, na což už upozornil i NSS v rozsudku ze dne 11.9. 2008, čj. 2 As 57/2008-84 (zde či pod č. 1722/2008 Sb. NSS). Preferuji spíše citaci relevantní části rozsudku, ze kterého právní věta vzešla, než právní věty samotné. Právní věta je přeci jen prvotní přiblížení k právní otázce řešené v daném rozhodnutí.

Poněkud komplikovanější je otázka, jak citovat obsah rozhodnutí mezinárodních a nadnárodních soudů (u nichž neexistuje oficiální český překlad) či zahraničních soudů. Zde totiž hraje roli jazyková bariéra. V českých rozhodnutích obecně panuje nevole citovat delší úryvek v původním jazyce (tj. nejčastěji v angličtině či francouzštině) a k vlastnímu překladu se odhodlá jen ten, kdo si je jistý v kramflecích. To se dá částečně zmírnit tím, že se odkáže alespoň na konkrétní bod citovaného rozhodnutí, aby si čtenář mohl relevantní pasáž najít. Přesto si myslím, že by se klíčové úryvky překládat měly, a to i za cenu toho, že se v překladu tu a tam objeví nějaká chybka. Z toho ale mj. plyne, že zejména na nejvyšších soudech (kde se očekává častější práce s judikaturou ESLP, MSD a jiných mezinárodních soudů i větší prostor pro právní komparatistiku) by jazyková vybavenost měla být jedním z kritérií pro výběr soudců (jinak hrozí závislost na jazykově vybavených asistentech).

A co citace doktrinálních zdrojů? Zde se ztotožňuji s Richardem Posnerem, že soudce má velkou diskreci, zda citovat právnickou literaturu, z níž vychází, a v jaké míře. Jinými slovy, „soudní plagiátorství“ je ku prospěchu věci. Hlavním úkolem soudů je rozhodovat spory a ne být za každou cenu originální či polemizovat s akademiky (Posnerovu knihu The Little Book of Plagiarism vřele doporučuji – vtipné, krátké, břitké, prostě Posner „at his best“). To samozřejmě platí s jistými omezeními. Pokud účastník řízení v podání k soudu argumentuje nějakou doktrinální prací, soud se s touto argumentaci musí vypořádat (opět to ale neznamená, že musí citovat zdroj, o který se argumentace opírá, byť je to v tomto případě mnohdy vhodné).

Co z výše uvedeného plyne? Pokud se budou v soudních rozhodnutích řádně citovat právní předpisy, velmi rychle se dozvíme, jaká je „přidaná hodnota“ daného rozhodnutí. Po „odečtení“ popisu skutkového stavu a citace právních předpisů toho totiž někdy moc nezůstane. A pokud se bude řádně citovat i judikatura, již letmým pohledem rychle každý pozná, zda-li se jedná o otázku prejudikovanou či nikoliv.

Na závěr si neodpustím ještě jednu výtku, která se ale týká spíše časopisecké literatury. Někteří autoři totiž používají v poznámce pod čarou výhradně citace typu „srov. XY“, aniž by bylo jasné, zda-li se jedná o citaci souladnou, opačnou či neutrální. Jsou i tací, kteří dokonce doslovně přebírají cizí myšlenky, aniž by používali přímou citaci, což je plagiátorství (což už ale na JP bylo probráno několikrát). Proto by nebylo špatné sjednotit i tuto praxi, a to např. následovně (v závorce jsou anglické ekvivalenty):

„souladně“ či „srov.“ (see) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu
„srov. blíže“ (see also) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu, ale poskytuje detailnější rozbor
„spíše souladně“ či „obdobně“ (cf.) = pokud citovaný zdroj dospívá k podobnému závěru jako tvrzení v textu
„viz“ (cf.) = pokud je citovaný zdroj z jiného důvodu hodný zmínky (aniž by byl v souladu či v rozporu s tvrzením v textu)
„spíše opačně“ či „srov. ale“ (but see) = pokud je citovaný zdroj spíše v rozporu s tvrzením v textu
„opačně“ (contra) = pokud je citovaný zdroj zjevně v rozporu s tvrzením v textu