Josef Baxa: Vyjádření ke spekulacím premiéra Mirka Topolánka
Premiér Mirek Topolánek v nedělní Partii televize Prima vznesl pochybnosti, zda si Nejvyšší správní soud zamítnutím vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany nepřipravuje půdu ke stejnému postupu u Komunistické strany Čech a Moravy. Jedná se o vážné obvinění naznačující politický postup soudu.
Nejvyšší správní soud za nedlouhou dobu své existence dostatečně prokázal v mnoha jiných řízeních, že je soudem nezávislým, nestranným a spravedlivým. Při svém rozhodování nepodléhá vlivu jiných orgánů., neřídí se zájmy politických stran, veřejného mínění či sdělovacích prostředků. Dbá o to, aby každým svým rozhodnutím posiloval důvěru v právo a spravedlnost.
Ve věci Dělnické strany je na místě připomenout základní fakta.
Po sebevědomých prohlášeních ministra vnitra vláda podala na počátku prosince 2008 návrh na rozpuštění Dělnické strany. Návrh byl, eufemisticky řečeno, slabý.Nad jeho kvalitou se pozastavili prakticky všichni, kdo jej veřejně komentovali. Vážný zásah do politického života, jaký představuje rozpuštění politické strany, měl být odůvodněn několika málo obecnými obviněními a téměř žádnými důkazy. Soud účastníky (tedy i vládu) vyzval k doplnění důkazů.Bez odezvy. U ústního jednání, kde vystoupení zástupce vlády kopírovalo kvalitu jejího návrhu, byla vláda opakovaně dotazována, zda má konkrétní návrhy na doplnění dokazování. Opět marně. Řízení bylo zcela transparentní, návrh vlády i vyjádření Dělnické strany byly (a jsou) přístupné na webových stránkách soudu, soudní jednání bylo v přímém přenosu přenášeno ČT 24. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dva týdny po jednání, v den vyhlášení byl (a stále je) v plném znění k dispozici na webových stránkách soudu.
V odůvodnění zamítavého rozsudku soud konstatuje, že vláda mnoho argumentů pro rozpuštění Dělnické strany nenabídla a to málo své argumentace nedokázala podepřít důkazy. Protože šlo v novodobé historii o první rozhodnutí tohoto druhu, považoval soud za důležité obecně vyjádřit, na základě jakých důvodů je možné rozpustit politickou stranu. Tyto důvody si soud nevymyslel. Nalezneme je v zákoně, ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Netřeba dodávat, že se jedná o normy, které vládě mohly a měly být známy, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na něž se Nejvyšší správní soud odvolal, a která jsou veřejně dostupná.
Ve vztahu k náznaku premiéra a i jinak oblíbenému spojování justice s její „temnou komunistickou minulostí“ lze dodat, že věkový průměr sedmičlenného senátu, který ve věci rozhodoval, je 43 let a šest z jeho členů se stalo soudci až po roce 2000. Apolitičnost celého řízení a korektnost rozhodnutí je zjevná z naprosto otevřeného postupu soudu, verifikovatelného z veřejně dostupných zdrojů.
Soud – na rozdíl od vlády, nemá politický zájem na existenci či neexistenci žádné politické strany. Rozhoduje pouze na základě prokázaných skutečností a zákona. Tvrdí-li premiér, že právě zamítnutí návrhu na rozpuštění Dělnické strany předurčuje stejný postup u KSČM, lze se ptát, proč vláda s celým exekutivním aparátem státu nedokázala tento návrh (u vědomí jeho důležitosti) zpracovat v lepší než podprůměrné kvalitě.
Nabízí se též otázka, proč se spekuluje, jak by soud rozhodl o návrhu na rozpuštění KSČM, když takový návrh vláda nepodala, ani se jím nezabývala. Příslušný podnět ze Senátu Parlamentu České republiky přitom měla k dispozici podstatně dříve, než rozhodovala o podání návrhu na rozpuštění Dělnické strany.
Josef Baxa
Nejvyšší správní soud za nedlouhou dobu své existence dostatečně prokázal v mnoha jiných řízeních, že je soudem nezávislým, nestranným a spravedlivým. Při svém rozhodování nepodléhá vlivu jiných orgánů., neřídí se zájmy politických stran, veřejného mínění či sdělovacích prostředků. Dbá o to, aby každým svým rozhodnutím posiloval důvěru v právo a spravedlnost.
Ve věci Dělnické strany je na místě připomenout základní fakta.
Po sebevědomých prohlášeních ministra vnitra vláda podala na počátku prosince 2008 návrh na rozpuštění Dělnické strany. Návrh byl, eufemisticky řečeno, slabý.Nad jeho kvalitou se pozastavili prakticky všichni, kdo jej veřejně komentovali. Vážný zásah do politického života, jaký představuje rozpuštění politické strany, měl být odůvodněn několika málo obecnými obviněními a téměř žádnými důkazy. Soud účastníky (tedy i vládu) vyzval k doplnění důkazů.Bez odezvy. U ústního jednání, kde vystoupení zástupce vlády kopírovalo kvalitu jejího návrhu, byla vláda opakovaně dotazována, zda má konkrétní návrhy na doplnění dokazování. Opět marně. Řízení bylo zcela transparentní, návrh vlády i vyjádření Dělnické strany byly (a jsou) přístupné na webových stránkách soudu, soudní jednání bylo v přímém přenosu přenášeno ČT 24. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dva týdny po jednání, v den vyhlášení byl (a stále je) v plném znění k dispozici na webových stránkách soudu.
V odůvodnění zamítavého rozsudku soud konstatuje, že vláda mnoho argumentů pro rozpuštění Dělnické strany nenabídla a to málo své argumentace nedokázala podepřít důkazy. Protože šlo v novodobé historii o první rozhodnutí tohoto druhu, považoval soud za důležité obecně vyjádřit, na základě jakých důvodů je možné rozpustit politickou stranu. Tyto důvody si soud nevymyslel. Nalezneme je v zákoně, ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Netřeba dodávat, že se jedná o normy, které vládě mohly a měly být známy, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na něž se Nejvyšší správní soud odvolal, a která jsou veřejně dostupná.
Ve vztahu k náznaku premiéra a i jinak oblíbenému spojování justice s její „temnou komunistickou minulostí“ lze dodat, že věkový průměr sedmičlenného senátu, který ve věci rozhodoval, je 43 let a šest z jeho členů se stalo soudci až po roce 2000. Apolitičnost celého řízení a korektnost rozhodnutí je zjevná z naprosto otevřeného postupu soudu, verifikovatelného z veřejně dostupných zdrojů.
Soud – na rozdíl od vlády, nemá politický zájem na existenci či neexistenci žádné politické strany. Rozhoduje pouze na základě prokázaných skutečností a zákona. Tvrdí-li premiér, že právě zamítnutí návrhu na rozpuštění Dělnické strany předurčuje stejný postup u KSČM, lze se ptát, proč vláda s celým exekutivním aparátem státu nedokázala tento návrh (u vědomí jeho důležitosti) zpracovat v lepší než podprůměrné kvalitě.
Nabízí se též otázka, proč se spekuluje, jak by soud rozhodl o návrhu na rozpuštění KSČM, když takový návrh vláda nepodala, ani se jím nezabývala. Příslušný podnět ze Senátu Parlamentu České republiky přitom měla k dispozici podstatně dříve, než rozhodovala o podání návrhu na rozpuštění Dělnické strany.
Josef Baxa
Předseda Nejvyššího správního soudu