sobota 21. dubna 2007

Je ospravedlnitelné, aby soudce napsal rozhodnutí měsíce po tom, co jej ústně vyhlásí?

Páteční Hospodářské noviny si všimly něčeho, co je pro naši justici typické: soudce reálně sepíše rozhodnutí týdny a někdy i měsíce potom, co jej ústně vyhlásil. V daném případě se jedná o mediálně přitažlivou trestní kauzu ministra Mlynáře, problém je ale obecný.

V řadě zemí by pochopitelně něco takového bylo zcela nepředstavitelné. Soudce přece musí vydat rozhodnutí teprve tehdy, když ho má plně odůvodněné. Náš právní řád a letitá praxe ale umožňuje soudci, aby postupoval přesně naopak, tedy rozhodnutí nejprve vyhlásil, stručně ústně shrnul odůvodnění, a reálně pak rozhodnutí sepsal až do třiceti dnů. S ohledem na to, že navíc je možno sepsání odůvodnění poměrně snadno na základě jednoduché procedury prodlužovat, není Mlynářova věc v tomto aspektu nijak výjimečná.

Co se stane v případě, když soudce při sepisování odůvodnění zjistí, že rozhodl nesprávně? Námitku, že něco takového se nemůže stát, lze snadno odmítnout, a to ukázkou z rozhovoru s předsedou Soudcovské unie J. Jirsou v časopise Týden:
Může si soudce dovolit přiznání chyby?
Jakmile jednou soudce vynese rozsudek, tak ho prostě musí odůvodnit a obhájit, i kdyby mu už v tu chvíli došlo, že někde udělal botu. Nemůže si dovolit zpochybnit to, co vynesl v jednací síni. To už je věc odvolací instance, aby chybu našla a změnila rozsudek nebo věc vrátila.
Vám se někdy stalo, že jste si uvědomil, že váš rozsudek byl nesprávný?
Jistě, stalo. Párkrát mi při sepisování toho písemného odůvodnění rozsudku došlo, že jsem třeba nevzal v potaz nějakou listinu, která s mým rozsudek tak docela neladí. Ale říkám – v tu chvíli se už nedá nic dělat.


Současná praxe pochopitelně není chybou soudců, ti jen logicky využívají možnost, kterou jim české právo dává. Domnívám se však, že v civilizovaném státě, který bere právo vážně, je možnost ex post justifikace soudního rozhodnutí prostě nepřípustná, a je v rozporu se samotnou podstatou právní argumentace.

Základní námitkou proti mé tezi je další zdržení soudního řízení, k němu ale dochází tak jako tak, protože např. V. Mlynář v této trestní věci zatím rozhodnutí vůbec nedostal, a není vůbec jasné, zda ho v nejbližším měsíci dostane. Co ovšem může být pro některé soudce velmi lákavé, je nejprve otestovat si reakce veřejnosti na své rozhodnutí, a pak odůvodnění těmto reakcím přizpůsobit. Navíc je často dobré nechat odeznít první negativní reakce na rozhodnutí, a jednoduše je odmítnout s tím, že osoby kritizující dané soudní rozhodnutí vůbec nečetly, takže ho nemají co kritizovat, a rozhodnutí vydat teprve potom, co mediální pozornost odezní.

63 komentářů:

Jan Komárek řekl(a)...

Naprosto se Zdeňkem souhlasím (a musím říci, že mě jen předběhl v nasání postu na toto téma: když jsem si tu zprávu přečetl v HN, napadlo mě to samé).

Říkám si: jak to asi dělá ÚS, nad kterým odvolací instance už není "aby chybu našla a případně opravila"? I když se v tomhle směru situace lepší, pořád mi připadá jako pardodie na "racionální a legální právní argumentaci", když si ÚS dopoledne vyslechne ústní argumenty účastníků, pak se sejde na obědě a odpoledne vyhlásí rozsudek. A odůvodnění se sepíše potom...

Jan Mates řekl(a)...

Zavedl bych povinnost rozsudek v den vyhlášení publikovat na webu, je opravdu naprostým nesmyslem, aby se rozsudek odůvodňoval až dodatečně. Psát odůvodnění o měsíce později je ztráta času pro všechny a způsobuje zbytečné průtahy řízení. Obrovská ztráta času to je přece i pro samotného soudce, neb i soudce zapomíná a musí spis znovu studovat.

A k panu předsedovi Soudcovské unie bych podotkl, že promeškal výbornou příležitost mlčet. Po tomto výroku předsedy Soudcovské unie přece už nikdo nemůže brát rozsudky vážně ….

Michal Bobek řekl(a)...

Netuší někdo, jak toto posunutí vyhlášení/vyhotovení písemného znění rozsudku vlastně v našich procesních kodexech vzniklo? Ze kdy to je?

Jan Komárek řekl(a)...

Hmm, na tohle jsem nedávno narazil:

Prior commentators, including many judges, have observed that writing provides an important discipline on the judicial decisionmaking process. Those commentators have uniformly assumed that the effect will always be positive - that is, that a decision rendered pursuant to a process that includes a written justification will always be better (however better is to be measured) than a decision unaccompanied by writing. According to this view, we should always, all things being equal, prefer a decision accompanied by an opinion to one without. All things are not equal, of course, and there are many situations in which the costs of generating an opinion uncontestably outweigh the benefits - such as in the case of evidentiary rulings made during the course of trial. Still, the understanding remains that writing will result in some positive contribution to the process.

This article calls that assumption into question. Drawing upon an emergent body of psychological research into the effects of both oral and written verbalization on decisionmaking effectiveness, it argues that certain types of decisions are likely to be worse if made via a process that incorporates writing. Decisions involving complex, context-intensive judgments that are best resolved via the weighing of largely inarticulable considerations are susceptible to a phenomenon called verbal overshadowing. In these situations attempts to justify a decision can lead the decisionmaker to focus on more readily verbalizable features of the problem to the exclusion of those inputs that are more important to proper analysis.

The article also investigates the significance of writing to the fulfillment of the other two (aside from accuracy-enhancement) primary functions of judicial opinions, namely the creation and memorialization of precedent and the enhancement of legitimacy, and to consider the differing ways in which these functions are implicated at the trial and appellate levels. The goal is not so much to generate definitive answers as to better identify the costs and benefits provided by written opinions so as to more completely ground ongoing debates concerning when opinions should be issued, what form they should take, and who should author them.

Oldfather, Chad M., "Writing, Cognition, and the Nature of the Judicial Function" . Georgetown Law Journal, Vol. 96, 2008 Available at SSRN: http://ssrn.com/abstract=978688

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ono v anglickém právu vlastně ani žádná písemná rozhodnutí nebyla, všechno to byly jen projevy soudců, které soudci činili při vyhlašování rozsudků. To ej ale samozřejmě dávnověk. Ten článek ale vychází právě z téhle anglické tradice.

K Michalovi B.: myslím si, ale nevím to jistě, že ta možnost odložit sepsání rozsudku o více než měsíc je relativně nedávná, a předtím nebyl limit dokonce žádný. Nová úprava by tedy byla (mám-li tedy pravdu, což se mi nechce dohledávat) krok správným směrem. Jediný důsledný krok je ovšem spojit ústní vyhlášení rozsudku s jeho písemným vyhotovením.

Michal Bobek řekl(a)...

Aha, to je zajímavé ... on skutečně dřív nebyl žádný časový limit na sepsání + doručení písemného vyhotovení rozhodnutí? Ani za Rakouska? Vím, že anglo-saská tradice vyhlašování rozsudků je ústní, ale nevěděl jsem, že to samé platilo i pro solidní (literální) Germány...

Tomáš Sobek řekl(a)...

Všimněte si, že v učebnicích teorie práva se common law řadí do nepsaného práva. :)

Jan Petrov řekl(a)...

K Janu Komárkovi: Může být něco na tom, že pokud soudce musí rozhodnutí sepsat před jeho vynesením, zaměří se více na posuzování slovně snadno vysvětlitelných záležitostí, na úkor záležitostí pocitových. (I když si myslím, že právo -- a věda obecně -- se posunuje vpřed tím, že se lidé snaží vyjádřit, co dosud cítili pouze intuitivně. A jakkoli se bez použití intuice obejít nelze, mnohdy hraničí s tím, nechat se ovládat vlastními předsudky.)

Avšak případ Mlynáře, Novotného a Chmelíčka je trestněprávní. A trestní právo, více než který další právní obor, vyžaduje kvalitní analýzu a přesný sled úvah. Navíc zmíněný případ předpokládá nikoli kontextuální posouzení (možná jako v případě "hákových křížů" a vydávání extremistické literatury), nýbrž především pochopení obchodní logiky případu. Proto by zde jen prospělo, pokud by soudkyně vynesla rozhodnutí až po jeho sepsání.

Obecně: Vzhledem k tomu, že soudkyně rozhodla o trestu odnětí svobody ve výši 5,5 roku, musí odůvodnit škodu aspoň 5 milionů, § 128 odst. 2, § 89 odst. 11 TZ. Pokud je pravda, co psala media, je zábavná představa, jak soudkyně sedí a vymýšlí (a vzhledem k povaze § 128 odst. 2 TZ, viz níže, se asi můžeme těšit na nějakou stěží příčetnou právní konstrukci).

Jinak § 128 odst. 2 TZ je neskutečný. Bez jeho korekce restriktivním výkladem a materiálním pojetím t.č., plyne z něj, že spácháte t.č., pokud jste 100% společníkem dvou společností (se stejným nebo podobným předmětem činnosti) a přimějete jednu z nich darovat druhé část majetku.

Mimochodem: § 127 TZ je snad ještě "lepší". V podstatě říká, že "půjde sedět", kdo poruší blíže neurčené právní pravidlo, pokud soud dospěje k závěru, že je toto porušení závažné.

K Janu Matesovi: Jsem naopak rád, že byl Jirsa upřimný a neututlal to. Rozumný člověk dojde k závěru, že jinak to být ani nemůže, neboť i soudce je omylný a postupem času na některé své omyly přichází. Legitimita soudní moci přece nespočívá na předpokladu úplné bezchybnosti soudního rozhodování. A přiznání je první krokem ke zlepšení: tedy, v našem případě, zrušení možnosti detailně odůvodnit rozhodnutí až ex-post. (Tuto možnost bych ponechal v jednoduchých záležitostech, tj. např., stihne-li soudce písemné odůvodnění vyhotovit do dvou dnů.)

Z vašich myšlenek, posuneme-li je dále, se zdá vyplývat, že dobrou příležitost mlčet promešká i ten, kdo soudní rozhodnutí veřejně kritizuje.

Jan Petrov řekl(a)...

Ještě mě k extenzivnímu kontextuálním posuzování napadlo následující, tak mi prosím odpusťte nedělní chvilku poezie:

Koule z křišťálu, řekni mi,
zda vinni jsou, či nevinni.
Zda prokurátor má dnes pech,
anebo shnijí na Borech.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Představme si situaci, kdy soudce ústně vyhlásí rozsudek a pak při zpracování písemného odůvodnění si uvědomí, že udělal chybu. Nyní v tomto písemném odůvodnění onu chybu přizná a dá tím návod odvolacímu soudu k její nápravě. :)

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Petrov řekl(a)...

Je-li soudci spravedlnost a (podle okolností) lidský osud důležitější než čárka, kariéra a ego, pak v písemném odůvodnění odvolací soud na svou chybu upozorní.

Pokud Jan Mates snad kritizoval druhou část Jirsova výroku ("Nemůže si dovolit zpochybnit to, co vynesl v jednací síni. To už je věc odvolací instance, aby chybu našla..."), zcela souhlasím.

Jan Mates řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Mates řekl(a)...

Ad Jenda Petrov: Koukám, že tady krásně pozvedneme rating nezapomenutelnému výroku Jacquese Chiraca :-).

Shodneme se na tom, že možnost odůvodnit rozsudek až dodatečně není ideálním, s výjimkou, kterou jste uvedl, a se kterou lze jen souhlasit. Já se však domnívám, že při důvěře v českou justici není ideální vyřknout, že pan soudce, dokonce předseda Soudcovské unie, zjistí při psaní odůvodnění rozsudku, že nerozhodl správně. Za prvé tím rozhodně nepozvedne důvěru v českou justici, spíše naopak a za druhé to přece znamená, že svou práci odvádí špatně. Každý z nás, samozřejmě, dělá chyby, ale tohle není chyba, ale nedbalost.

Výrok „To už je věc odvolací instance, aby chybu našla a změnila rozsudek nebo věc vrátila.“ mi přijde obzvláště vtipný – a co když rozhoduje odvolací instance, či výše zmiňovaný ÚS? Ad 14:42 souhlas.

Otázkou je jestli je přiznání omylu prvním krokem k nápravě. Pokud vznikne usus a soudci začnou psát odůvodnění před vynesením rozsudku, pak je to první krok k nápravě a pan předseda Soudcovské unie by k tomu měl vyzvat a jít sám příkladem. Pokud má být krokem k nápravě změna legislativy, pak by měl pan předseda spíše celou otázku diskutovat s ministrem spravedlnosti, a podílet se na přípravě příslušných novel procesních kodexů.

Jen jedna poznámka k případu „Mlynář“. Ono to založení s.r.o. především zavání obcházením zákona o veřejných zakázkách, ale nevím, zda se soud zabýval i tímto asp

Jan Petrov řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Jan Mates řekl(a)...

Určitě se shodneme, že kombinace chyba + pasivita je ta nejhorší. O dávkování pravdy veřejnosti by se jistě dala vést diskuze, já jsem to myslel tak, že pokud je důvěra v justici malá, tak by se člověk v postavení Jirsy měl snažit tuto důvěru spíš zvyšovat a tohle především probírat na schůzích se soudci a přednést to světu spolu se závěrem jak to budou řešit.

S tím zábleskem rovněž souhlasím, nesmí být však způsobený tím, že soudce důkladně projde listiny ve spisu až při sepisování rozsudku, to je pozdě.

Napadá mě, jestli možnost písemně odůvodnit rozsudek dodatečně nebyla dána tím, že dříve se vše diktovalo, takže když nebyla k dispozici osoba, která by myšlenky soudce zaznamenala pomocí psacího stroje, bylo třeba počkat, až se taková osoba uvolní. Dnes, když už, jak doufám, většina soudců zvládne rozsudek napsat samostatně, na počítači, postrádá tato lhůta smysl.

jirisykora řekl(a)...

Sice s odstupem způsobeným mou dovolenou, ale přece jen trošku do mlýna z pozice soudce. Musím říct, že já a podle mne i většina kolegů by si nic víc nepřála, než aby stačilo rozsudek odůvodnit ústně a protože jsem činný v Soudcovské unii, tak vím, že jeden z námětů, jak řízení urychlit, je, aby se rozsudek odůvodnil ústně a písemné vyhotovení obsahovalo přepis toho ústního. Nicméně to předpokládá poměrně zásadní novelu o.s.ř. i tr.ř. A sám mohu říci, že jsem rád, že nesoudím trestní právo a nikdy jsem neměl v ruce spis čítající více než nějaké dva tisíce listů /a i to byla výjimka/. Bohužel v trestu jsou takové spisy běžné a hlavně na prvních stupních krajských soudů patří spíše k těm útlejším. Vůbec se nedivím, když soudce píše nějaký trestní rozsudek několik měsíců, je to zkrátka dáno jak právní úpravou, tak částečně i zvyklostí, takže rozsudky čítající desítky či stovky stran zkrátka nejsou ojedinělé. A zveřejnit je týž den, to je podle mne nesmysl. Leda by je měl ten soudce nachystané předem, na což by ovšem oprávněně poukazovaly strany, protože třeba závěrečné řeči by se v takovém rozsudku objevit ani nemohly. Osobně jsem přesvědčen, že bude muset dojít ke změně v tom směru, že se v rozsudku bude skutková stránka a hodnocení důkazů omezovat jen na stručné a ty nejpodstatnější závěry a podstata bude v právním hodnocení. Jen tak potom takový rozsudek bude v řádu stran, ne x násobků. A ještě poznámka k tomu Mlynářovu případu - někde jsem se dočetl, že jen ústní odůvodnění zabralo tři hodiny. Pokud to tak je, tak jen jeho přepis by zabral zhruba 40 stran. A při vší úctě k posledně projevenému názoru. Soudce je přece jen poněkud drahá persona na to, aby byl využíván k vlastnoručnímu psaní rozsudků na počítači, nehledě k tomu, že neznám žádného, který by psal rychleji, než školená zapisovatelka. A jen poznámka k tomu, jestli se soudce má přiznat k chybě. Jakkoliv se spíš přikláním k názoru Jirsově, je ještě potřeba poukázat na to, že pokud by bylo písemné odůvodnění podstatně jiné, než ústní u jednání, pak by na to zřejmě prohravší účastník poukázal v odvolání a dost se obávám, že by to alespoň v civilu byl důvod ke kasaci.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Myslím, že by Jiří Sýkora měl pečlivěji číst názory, na které reaguje. :(

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K J. Sýkorovi: problém vidím v tom, že jak se prokáže, co soudce vskutku uvedl u ústního vyhlášení. Nahrává se to?

Další problém je rozdíl mezi nalézacím soudem a soudem řešícím právní otázky. Ty pohledy na obojí budou jiné, a předpokládám, že J. Jirsa měl na mysli zejména nalézací soud.

Konečně troufám se tvrdit, že ve většině západních zemí je okamžik ústního vyhlášení a reálné existence písemného vyhotovení rozsudku totožný, a to mj. z důvodů shora diskutovaných.

jirisykora řekl(a)...

Předpokládám, že ten rozdíl by vyplynul z textu písemného odůvodnění, jinak řečeno, že by ten soudce uvedl, že došel k jinému závěru. Alespoň předpokládám, že tak jsou míněny náměty, že by to měl dát najevo a "nezatloukat". Jinak by to znamenalo, že zkrátka ústně řekne "a" a písemně "b", aniž by se o tom zmínil a to považuji za úplně nejhorší variantu, kterou tu snad nikdo nenavrhuje /doufám/. A pokud na to bude poukázáno v odvolání, tak věřím, že když už takovou cestu někdo zvolí, tak to taky alespoň ve formě záznamu do spisu uvede. Varianta, že v písemném vyhotovení bude něco jiného, než v ústním odůvodnění a ten soudce ještě navíc bude tvrdit, že říká i píše totéž, je pro mne zcela nepřijatelná. A k Tomáši Sobkovi - myslím, že jsem četl dost pečlivě a až na jednu výjimku jsem reagoval spíš na obecnou podstatu problému, protože bez podstatné novely procesu se ta situace nijak nevyřeší.

Michal Bobek řekl(a)...

Zajímavé. Z celé debaty mi nicméně chybí jediný racionální důvod, proč je tedy dodání písemného odůvodnění i dnes stále odsunuto od ústního vyhlášení. Beru argument, že je to historický pozůstatek z dob, kdy se rozsudek vyhlašoval pouze ústně: pak k tomu přibyl požadavek písemnosti, který se "přivěsil" na stále ústní vyhlášení rozhodnutí.

Řešení:

1) Jak zmiňuje J. Sýkora, bude se vyhlašovat ústně a písemné znění bude pouze doslovným přepisem ústního vyhlášení. To je myslím dnes již neudržitelné: i třeba Odvolací výbor Sněmovny lordů, který podle mé znalosti nejdéle držel tradici ústního rozhodnutí, to už dnes nedělá. Law Lords totiž nepsali rozhodnutí, ale drželi ve Sněmovně "speeches", které byly editory právních sbírek zaznamenány a následně otištěny. To už ale bylo taky opuštěno (s jedinou výjimkou: jejich právním názorům se stále říká "speech", i když už je to dávno psané) a Law Lords vyhotovují své názory písemně, i když je nadále ve Sněmovně čtou.

2) Stanovit obecnou podmínku, že písemné vyhotovení se doručuje účastníkům při ústním vyhlášení rozhodnutí (pokud se dostaví, jinak běžně poštou). Tím pádem se musí obě věci odehrát ve stejný okamžik. Co J. Sýkora zmiňoval, tedy závěrečné řeči a jejich "zbytečnost" v případě, kdy už by soudce měl napsané písemné vyhotovení: domnívám se, že naprosto stejná zbytečnost závěrečných řečí je už dána dnes. Slovní cvičení právního zástupce býva často zbytečné, protože je jasné, že soud už svůj názor má (vždyť ho má koneckonců za chvíli vyhlásit). Tento zvyk může nabývat komických rozměrů v situacích, kdy právní zástupce řekne něco smysluplného a tím v poslední okamžik rozviklá již rozhodnutí soudce. Řešení zde je myslím nasnadě: závěrečnou řeč odsunout na konec (posledního) jednání ve věci a pak svolat účastníky už jen na vyhlášení rozhodnutí, kde bude zároveň dodáno písemné znění rozhodnutí.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Ono to ústní vyhlášení je spíše taková kostra budoucího odůvodnění. Přímé rozpory tedy budou asi spíše vzácné.

Já spíše stále nechápu, jak můžu vyhlásit rozhodnutí, aniž bych současně sepsal podrobné odůvodnění ve skutkově a právně komplikované věci. Pak vlastně odsuzuji odůvodnění k roli ex post justifikace něčeho, k čemu jsem došel více méně nějakými volnými úvahami, a teď se s tím vším najednou musím vypořádat, což mi pak trvá hrozně dlouhou dobu.

Aby byly závěrečné řeči do rozhodnutí zakomponovány, k tomu pak slouží něco, co (což mi jasné) prodlužuje řízení - tedy třeba po týdnu nebo měsíci samostatné jednání nařízené jen za účelem vyhlášení rozsudku (což se také i u nás děje, byť relativně vzácně).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Jiřímu Sýkorovi. Po dalším rozvedení se zdá, že to bylo spíš nedorozumění. Sorry.

Milan Filípek řekl(a)...

Jak všichni víme, základní zásadou civilního řízení je to, že soud by měl případ rozhodnout zpravidla na jediném jednání. Myslím si, že tato zásada je naprosto správná. Z tohoto důvodu se mi nelíbí návrh M. Bobka, že by s za účelem vyhlášení rozsudku konalo zvláštní jednání, na kterém by byl rozsudek ústně vyhlášen a současně by bylo předáno jeho písemné vyhotovení. Takový postup by podle mého názoru zbytečně zvyšoval náklady na straně účastníků řízení i soudu. Jelikož o.s.ř. požaduje, aby byl spor rozhodnut zpravidla na jediném jednání, zdá se mi správné, že soud na jednání své rozhodnutí ústně odůvodní pouze rámcově a teprve následně se pustí to písemného vyhotovení rozhodnutí. Ovšem ústní odůvodnění by mělo vycházet z promyšlené argumentace, která bude brát v úvahu i závěrečnou řeč. Závěrečnou řeč nepovažuji za formalitu. Zcela samostatnou kapitolou je soudní řízení správní, zvláště řízení o kasačních stížnostech, kde ústní odůvodnění chybí úplně: NSS rozhodne (tj. na úřední desce je zveřejněn výrok) a odůvodnění dodá ex post. P.S. K problematice "přepsání" ústního odůvodnění do rozsudku mám zajímavý zážitek z praxe: V roce 2005 jsem T-Mobile zastupoval u Nejvyššího správního soudu v řízení o zrušení části opatření obecné povahy o přenositelnosti čísel. Ve věci se konalo jednání. Zajímavé bylo (nikdy předtím a nikdy potom jsem to nezažil), že ústní odůvodnění bylo velmi podrobné a dlouhé. Pan předseda Baxa ho měl zjevně připravené předem v písemné formě a připravený dokument četl. "Ústní" odůvodnění pak bylo plně a prakticky doslova převzato do rozsudku. Působilo to na mě tak, že jednání u NSS bylo pouhou formalitou.

Jan Petrov řekl(a)...

Nemyslím, že by se ústní vyhlášení rozhodnutí nahrávalo ex-offo. Strany ovšem mají možnost pořídit si záznam podle ZSS. Stačí k tomu jen oznámení soudci (někteří soudci si ale myslí, že mohou nahrávání svévolně nepovolit).

Opravdu nevím, proč by v co nejlepším odůvodnění špatného rozhodnutí nemohl stát odstavec, že s tímto rozhodnutím tak úplně neladí X, Y a Z.

Také nevím, k čemu je ex-post písemné odůvodnění rozhodnutí vlastně dobré. (Nejedná-li se o jednoduchou věc a tedy by představovalo zbytečnou zátěž konat další jednání jen kvůli ústnímu vyhlášení rozhodnutí. Ve složitějších věcech převáží zájem na kvalitním rozhodnutí; navíc strany se ústního vyhlášení nemusí zúčastnit.)

§ 156 odst. 2 o.s.ř. "Rozsudek se vyhlašuje zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání nejdéle na dobu deseti kalendářních dnů. ..."

Podle trestního řádu, myslím, vůbec nejde odložit vyhlášení rozsudku z důvodu sepsání odůvodnění, § 217 a 218 TŘ.

Teď možná mířím vedle, ale myslím, že chápu, proč si soudce myslí, že může vynést rozhodnutí, aniž by si ho písemně odůvodnil. Je to možná tím, že v českém právním prostředí se podceňuje role analýzy(přinejmenším ve srovnání s tím, co jsem měl možnost poznat v SRN) a přeceňuje role intuice.

Guy Peters řekl(a)...

Civilní řád soudní:

§ 414

Rozsudek budiž na základě ústního jednání, a to, možno-li, ihned po jeho skončení vynesen a prohlášen. S rozsudkem buďte prohlášeny důvody rozhodovací. Prohlášení rozsudku není závislé na přítomnosti obou stran. U rozsudků v případech zmeškání může býti jejich prohlášení nahrazeno oznámením, že se vydává rozsudek podle návrhu.

I když by tu rozsudek byl již při prohlášení v úplném písemném vyhotovení, může se senát obmeziti na oznámení znění rozsudkového výroku a na sdělení nejpodstatnějších rozhodovacích důvodů. Určení nákladů může býti při prohlášení rozsudku vyhrazeno jeho písemnému vyhotovení a svěřeno jednomu členu senátu.

Prohlášený rozsudek budiž doručen každé straně v písemném vyhotovení i s úplnými důvody rozhodovacími.

§ 415

Nemůže-li býti vynesen rozsudek ihned po skončení ústního jednání a zejména také tehdy, když jednání bylo skončeno podle § 193 odstavec 3 před dokonáním provádění důkazů, budiž rozsudek vynesen do osmi dnů po konci ústního jednání v případě § 193 odstavec 3 pak do osmi dnů po dojití spisů o zbývajícím provedení důkazu. Zvláštního prohlášení rozsudku tu není.

§ 416

Rozsudek se stane účinným vůči stranám teprve doručením písemného vyhotovení rozsudku.

Soud jest však vázán svým rozhodnutím, jakmile jest prohlášeno, nebo v případě § 415 odevzdáno písemně k vyhotovení.

Rozsudek na základě vzdání neb uznání, prohlášený v přítomnosti obou stran, nabývá účinnosti vůči stranám prohlášením a doručí se v písemném vyhotovení toliko, když strany o to požádají. Rozsudek pro zmeškání, kterým se žalobní žádosti vyhovuje, stává se účinným vůči žalobci vyhlášením (§ 414 odst. 1); vyhotovení tohoto rozsudku se doručí žalobci toliko, když o to požádá.

Michal Bobek řekl(a)...

Ad M. Filípek: ano, máte pravdu, ta zásada je jistě správná. Netroufám si však tvrdit (nemám statistická data), nakolik funguje reálně v praxi.

Ad zvyšování nákladů účastníků (tedy vše na jedno stání) + závěrečná řeč účastníků by neměla být jen formalita: nevím, nakolik tyto dva (správné) požadavky nejdou proti sobě. Na jednu stranu chci, aby vše bylo svižně v rámci jednoho stání. To pak ale znamená, že si soudce musí udělat názor předem ze spisu a ústní jednání je tak trochu zbytečným luxusem, který má zamezit tomu, aby se nestala bota, "přepripraveného" soudce ale už moc neovlivní. Jestliže ale soudce jde do jednačky s tím, že na konci má už vynést alespoň trochu koherentní ústní rozhodnutí, pak jsou závěrečné řeči trochu zbytečným divadlem, která právě ty náklady účastníků zvyšuje.

Takže buď trvejme na tom, že proces je ústní a pak dejme ústnosti skutečně průchod s tím, že je možné ústně, tedy argumentačně, ovlivnit soud. Ten pak bude vědět, že teď je tady proto, aby poslouchal a že si názor udělá, až to "stráví". Anebo si řekněme, že chceme skutečně snižovat náklady stran, no a pak můžeme škrtnout i to ústní jednání a přejít k pouze písemnému procesu.

Sobek Tomáš řekl(a)...

1. S argumentem o nákladech bych byl opatrný. Nejnižší náklady budou, když se bude rozhodovat hodem mincí. 2. Co je účelem odůvodnění rozhodnutí? Aby soudce nějak (rozuměj jakkoli) racionalizoval své rozhodnutí? Anebo aby vysvětlil, jaké důvody ho fakticky vedly k tomu, že rozhodl právě takto?

Milan Filípek řekl(a)...

Ústnost kontra písemnost soudního řízení - já bych to s dovolením neviděl tak vyhroceně jako M. Bobek. V nalézacím řízení u soudu prvého stupně má podle mého názoru smysl jak písemná část, tak část ústní.

Je jasné, že základem pro úvahy soudce jsou písemná podání, zejména žaloba. Ústní přednesy však také nepochybně hrají svou roli, a to zejména v otázkách týkajících se dokazování.

Soudce, který vstupuje do jednací síně, by měl znát základní okolnosti případu a měl by mít předběžný názor na právní posouzení. Seznámenost soudce s případem však nečiní ústní jednání a ani závěrečnou řeč zbytečnou. V závěrečné řeči mohou strany spory "svůj příběh" shrnout, a to zejména s důrazem na provedené dokazování. Závěrečná řeč podle mého názoru může ovlivnit rozhodnutí soudce, ačkoliv k dramatickým zvratům nebude docházet často.

Pokud se týče poznámky M. Bobka, že závěrečná řeč je zbytečným divadlem, které zvyšuje náklady účastníků, nemyslím si to: já jsem protestoval proti samostatnému jednání, na kterém by byl vyhlášen rozsudek a předáno písemné vyhotovení rozsudku, takovéto jednání by náklady nepochybně navyšovalo; naproti tomu závěrečná řeč je součastí jednání ve věci, nekoná se tedy kvůli ní samostatné jednání, a proto náklady nenavyšuje.

Snižovat náklady řízení rušením ústní části civilního řízení by příliš šťastné určitě nebylo. Naproti tomu není jediný důvod, proč by měl soud (vždy) vyhlašovat rozsudek a předávat písemné vyhotovení na zvláštním jednání. To je mrhání prostředky soudu a stran sporu. Chce-li někdo dosáhnout většího odstupu mezi posledním jednáním o věci a závěrečnými úvahami soudce, zvláštní jednání za účelem vyhlášení rozsudku k tomu přece není nutné.

Takže nechejme, prosím, civilní proces písemný i ústní, protože tak je to ve většině případů nejlepší.

Michal Bobek řekl(a)...

Určite, s radostí ponechám proces jak ústní, tak písemný. Tím ovšem neřešíme výchozí problém: jak zamezit ústnímu vyhlášení a pak měsícům čekání na písemné výhotovení (nechme nyní sranou chyby, přehmaty apod.)? Uložit pořádkovou lhůtu? Tu už máme nyní a nikam to nevede. Penalizovat soudce? Taky nebude štastné řešení. Návrhy?

Milan Filípek řekl(a)...

A je to skutečně problém? Pohybujeme-li se na půdě civilního řízení u soudu prvního stupně, nevidím na současném modelu (tedy nejprve stručné ústní odůvodnění a s několikatýdenním odstupem písemné vyhotovení rozsudku) nic dramaticky špatného. Lhůta 1 měsíc na písemné vyhotovení rozsudku se mi zdá adekvátní. Ze své praxe si nepamatuji případ, že by soud výše uvedenou lhůtu podstatně překročil (možná mě má rád někdo tam nahoře). Já chci slyšet vynesení rozsudku co nejdříve a chápu, že v 10 min. přestávce mezi závěrečnou řečí a vynesením rozsudku soudce písemné vyhotovení nezpracuje. Ovšem uznávám, že pokud by soudy nevyhlašovaly rozsudky bezprostředně po jednání, ale až s několikatýdenním odstupem formou úplného písemného vyhotovení, mohlo by to vést k pečlivějšímu zvážení případu. (Pro jistotu upozorňuji, že trvám na svém názoru, že v takovém případě by nebylo nutné zvláštní soudní jednání. :-))


Něco jiného je však například řízení o dovolání či řízení o kasační stížnosti. V těchto řízeních se zpravidla nekoná jednání, takže bych přivítal, kdyby oba naše nejvyšší soudy rovnou vyhlašovaly plná znění svých rozhodnutí - procesní (mezi)krok v podobě zveřejnění zkráceného znění rozhodnutí na úřední desce je nejen zbytečný, ale i škodlivý. Pokud strany sporu pravidelně nesledují internetové stránky NS či NSS, vůbec nemusí tušit, že bylo vydáno rozhodnutí, které se jich týká. Aniž by adresát rozhodnutí tušil o jeho existenci, NS a NSS čile využívají svého informačního náskoku a vydávají tiskové zprávy, na které nebohý adresát rozhodnutí jen těžko reaguje, protože o obsahu rozhodnutí neví prakticky nic...

Jiří Kindl řekl(a)...

Musim rict, ze jsem si tu diskusi se zajmem precetl. Nize uvadim pomerne nesouvisly sled postrehu ci uvah.

Na uvod musim rici, ze jsem se bohuzel v praxi dost casto setkal s tim, ze zejmena u komplexnejsich sporu ta lhuta 30 dnu dodrzena nebyla, a to podstatne. (Asi jsem nemel tolik stesti jak M. Filipek)

Nicmene kdyby dodrzovana byla take bych (obdobne jako M. Filipek a nekteri jini) v nasem stavajicim pristupu nevidel problem, a to ovsem za predpokladu, ze soudce bude rozhodovat na zaklade analyzy a ne pouhe intuice, jak tu nekde bylo, myslim, J. Petrovem poukazovano. Protoze rozhodnout bez seriozni analyzy od stolu a pak se to snazit nejak racionalne obhajit, mi prijde fakt chybny pristup. Pokud by analyza nicmene byla dostatecna a soud na jejim zaklade rozhodl, nevidel bych problem v tom, ze pisemne oduvodneni dostanu az za 30 dni po vyneseni rozsudku, pricemz na jednani mi budou sdeleny jen strucne (nekdy opravdu velmi strucne) duvody. Ostatne si myslim, ze povazovat ustni jednani za formalitu mi v mnoha pripadech prijde za neadekvatni (veskere dukazy se provadeji na jednani - u nekterych to z povahy veci ani jinak nejde).

Kdybych to tedy zjednodusil - vidim, ze hlavni problemem, o ktery tu jde, je (a) kvalita rozhodovani (pokud budou rozhodnuti vychazet z nalezite analyzy, nehraje takovou roli, zda pisemne oduvodneni dostanu na jednani ci o par tydnu pozdeji) a (b) dodrzovani stavajicich pravidel (lhuta 30 dni mi neprijde nijak extra dlouha, jen kdyby se dodrzovala).

S problemem ad (b) se asi neda nic moc delat - je to spise na soudcich. No a problem ad (a) je komplexnejsi a byl bych proto, aby se udelalo vse pro jeho zlepseni. Nejsem si vsak jist, ze povinnost predat pisemne oduvodneni jiz na jednani, kde byl vynesen rozsudek k tomu prispeje (abych rekl veril bych spise opaku).

Jinak jeste postscript: Ono vyhotovovani toho pisemneho rozhodnuti a jeho predavani na jednani by podle mne nevyhnutelne vedlo k tomu, ze by se musela narizovat vzdy prinejmensim dve jednani (tedy v mnoha beznych typech sporu), takze ta zasada, ze rozhodnout se ma, pokud mozno, na jednom jednani by sla do haje. Jak se treba chcete v predem pripravenem rozhodnuti vyporadat s vyslechy svedku, ktere byly provedeny az na jednani, atp. (v komplexnejsich sporech (hosp. soutez, slozite obchodnepravni kauzy, prum. vlastnictvi atp.) je vice jednani tak jak tak, takze tam o to moc nejde, ale naprosta vetsina sporu nebude tak komplexni, ruzne spory o vypoved z najmu pro neplaceni, proste nezaplaceni faktury atp., kde pujde treba jen o par tisic (nekdy i mene) korun, a tam se tomu soudy snazi (a mely by snazit) venovat opravdu jen max. jedno jednani)?

Jan Petrov řekl(a)...

Souhlasím s Vámi, že u jednoduchého sporu je jednání navíc zbytečné. Proto si myslím, spolu s J. Matesem, že by soudce měl zamluvit zvláštní stání pro vynesení rozhodnutí jen ve složitých případech. Ostatně, pokud víte, že se u soudu pouze vynese rozsudek, proč tam chodit? Ale jít tam můžete -- zásadě ústnosti bude učiněno zadost.

Co třeba: Rozhodnutí, jehož písemné vyhotovení soud neodešle do pěti dnů od vyhlášení, platí za nevyhlášené; soud nařídí další jednání, během kterého pouze vyhlásí písemně vyhotovené rozhodnutí.

(Ta pětidenní lhůta je objektivní kritérium pro určení, zda je záležitost jednoduchá. Pět to ale zrovna být nemusí. Výše uvedené pravidlo se nebude líbit; ale poznamenávám, že neohrožuje právní jisotu, neboť následky jsou výzány až na doručení rozhodnutí. Výjimky? Předběžná vykonatelnost?)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Vyhlášením je soud svým rozsudkem vázán. Takže když soud neodešle
písemné vyhotovení rozsudku do pěti dnů od vyhlášení, pak podle Vašeho návrhu platí, že může změnit názor?

Jan M. Passer řekl(a)...

Zmíním pouze vlastní zkušenosti, které, uznávám, mohou sloužit jako příklad, nikoliv však jako reprezentativní vzorek české praxe. Vycházím z podrobnější znalosti dvou prostředí, a to civilního nalézacího stupně, a správního soudnictví na kasační úrovni. je zjevné, že se jedná o dosti vzdálené světy.

K základní měsíční lhůtě je třeba podotknout, že se nejedná o lhůtu pro soudce a jeho práci s rozhodnutím. Jedná se o lhůtu soudu, ve které musí (měl by...)rozsudek "opustit jeho brány". Lhůta je pouze zdánlivě dlouhá, a kolik z ní ukrojí soudce, záleží na stylu jeho práce. Má-li v jednací síni zapisovatelku, může okamžitě pracovat s protokolem z jednání. V opačném případě si musí vystačit se svými poznámkami, nikoliv přepisem protokolu z diktafonu, nebo na přepis čekat. Zde je první, nezanedbatelná, časová prodleva. Když pak rozsudek nadiktuje, čeká na jeho přepis, který zpravidla opravuje a doplňuje. Přepis samotného rozsudku je další časovou prodlevou.

Já sám jsem se na nalézacím soudu zpravidla snažil rozsudek diktovat tentýž den, kdy jsem jej vynesl. V jednací síni jsem pracoval s diktafonem, neb o zapisovatelky je v Praze nouze a navíc je diktafon rychlejší. Při diktování rozsudku jsem tedy musel vystačit s poznámkami z jednání, vzhledem ke stylu protokolace ovšem podrobnými. Výhodou bylo, že jsem ještě míval dobře v hlavě ústní odůvodnění. Podle vytíženosti kanceláře jsem dostával přepsané rozhodnutí po týdnu až čtrnácti dnech, k vypravení ze soudu tak docházelo po nejméně čtrnácti dnech až měsíci. Je pravdou, že když jsem dostal po oněch např. čtrnácti dnech protokol, byl jsem rád za předchozí nadiktování rozsudku, protože při množství věcí na dané soudní úrovni člověk za tu dobu mnoho z odůvodnění zapomene a vyargumentovávat je znovu "bolí". Podotýkám, že tento styl znamenal v jednací dny práci často na "poslední metro", ale zároveň praktické odbourání nutnosti prodlužovat lhůtu pro napsání rozsudku. Jak časté je prodlužování lhůt netuším, v tomto směru nemohu sloužit.

Předání písemného vyhotovení rozhodnutí hned po jeho vyhlášení považuji v českých procesních podmínkách za utopii. Buď je rozhodnutí vyhlašováno bezprostředně po jednání, a pak soud písemné odůvodnění mít nemůže (s výjimkou jednoduchých rozvodů, rozsudků pro uznání, pro zmeškání apod. které si sám soudce napíše za pár minut), nebo je nutné odročit na vyhlášení rozhodnutí. I pak ale považuji připravení rozsudku ve finální podobě v požadované desetidenní lhůtě vzhledem ke shora napsanému za poměrně šibeniční termín.

Je samozřejmě jasné, že je nutné rozlišovat. Nezaplacená faktura je něco jiného než složitá smlouva o dílo, nebo vypořádání SJM s deseti stránkami sporného majetku. Zcela přitom nechávám stranou trestní spisy s desetitisíci stran, se kterými nemám žádnou uzkušenost s výjimkou vzdáleného čekatelství.

Co do kasační úrovně správního soudnictví, moje zkušenost je taková, že se senát (samozřejmě - chce se mi říci) shoduje nejen na
výroku, ale i odůvodnění. Jinými slovy, protokol o hlasování je podepsán a rozsudek je "vyhlašován" (vyvěšován) teprve v okamžiku, kdy se na něm senát shodl (s případnými kontravóty) jako na celku. Problém je, že rozsudky Nejvyššího správního soudu doručují krajské soudy (a on sám si tuto zákonnou úpravu nevymyslel). Prodleva tedy nastává tím, že Nejvyšší správní soud rozsudek (zkrácené znění) vyvěsí, čeká na uplynutí lhůty pro jeho svěšení, teprve poté může vrátit spis krajskému soudu, a ten rozsudek doručí. Vinu podle mne nelze dávat soudu (NSS ani krajskému - pokud se některý nedopustí průtahů), ale jedná se o systémovou závadu špatné zákonné úpravy.

Chápu, že jsem se v komentáři ochýlil od podvozku Zdeňkova postu, ale zkušenost s trestní justicí nemám.

Jan Petrov řekl(a)...

To T. Sobek: Ano (neboť v tom případě rozhodnutí platí za nevyhlášené). Jedná se o kvazi-návrh zákonného ustanovení, jakkoli nedokonalý; proto kolizi s lex-generalis nepovažuji za problém.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Nejméně dvakrát se mi stalo, že písemné odůvodnění bylo zcela odlišné od ústního, ale že by soud přiznal v písemném vyhotovení chybu, nikoli... - takové štěstí jsem dosud neměl.

Typicky se to stává, když soud vidí, že by původní odůvodnění neustál, a musí hledat jiné argumenty.

Konkrétně šlo o případ, kdy jsem se domáhal po ministerstvu náhrady nákladů přestupkového řízení vzniklých obviněnému v důsledku nedůvodného obvinění. Ústně soudkyně příslušného obvodního soudu pravila, že je nepřípustné (s výrazem ve tváři: nemravné), aby stát platil náklady někomu, kdo svým jednáním sám zavdal příčinu k zahájení přestupkového řízení, byť nakonec usvědčen nebyl. V písemném pochopila, že tímhle odůvodněním by se před odvolacím soudem terminálně ztrapnila, a napsala, že nebylo prokázáno, že náklady vznikly skutečně obviněnému a nikoli jeho zmocněnci (o jehož cestovné a nocležné šlo), takže není prokázán vznik škody.

Odvolací soud jí samozřejmě rozsudek s tímto směšným odůvodněním hodil na hlavu, ale čest soudkyně i jejího soudu byla zachráněna...

Tomáš Richter řekl(a)...

Dvě poznámky z mé (nesoudcovské) praxe:

1. člověk pozná, že udělal nějaký research teprve v okamžiku, kdy opustil všechny původní názory (předsudky) ohledně řešení rešeršované otázky, a - více k věci -

2. člověk neví, co si o problému skutečně myslí, dokud si nesedne a neformuluje své myšlenky písemně.

Kdo jste někdy transponoval (nebo psal), dáte mi zapravdu, jak by řekl Mistr.

Z obou důvodů souhlasím s názorem, že dodatečné písemné odůvodňování rozsudků je chybnou procesní konstrukcí - umožňuje totiž soudci vyhlásit nevyrešeršovaný předsudek, spíše než vyrešeršovaný rozsudek.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Pánové, vaše představy o "okamžitém" odůvodnění rozsudku jsou úplně mimo současnou soudní realitu, jak se vám snažil naznačit už Jiří Sýkora.

Soudy první instance mají na stejný den nařízeno několik (v některých případech dokonce hodně) různých věcí; a v den vyhlášení rozsudku v drtivé většině případů ještě probíhá dokazování. Takže soudce těžko může mít připravený rozsudek dopředu.
Co se týče potřebných právních úvah a studia judikátů, to je věcí přípravy k jednání; soudce běžně má připraveny možné alternativy vývoje; to skutečně musí učinit před jednáním, a to prakticky před každým (jinak by si zablokoval možnost věc rozhodnout). Ostatně, u velké většiny věcí jde o rutinní a poměrně jednoduchou práci.

Jediná technika, jak by mohl soudce oslnit strany již hotovým rozsudkem by znamenala odročit věc k vyhlášení rozsudku.

Což ovšem znamená rozloučit se s možností rozhodnout věc na jedno stání ( v civilu velmi významné procento věcí; troufám si tipnout, že nejméně polovina). Na délce řízení by se to projevilo přímo drasticky; pokud proběhlo jedno jednání, věc mohla skončit řekněme do dvou nebo tří měsíců; takto by se délka zdvojnásobila.

To mi připadá neúměrná daň za luxus "rozsudku stejný den či v několika dnech."

30 dní považuji proto za přijatelný kompromis, a slušný soudce si tuhle lhůtu neprodlužuje.

Co se týče otázky "shody písemného vyhotovení s ústním odůvodněním", tady rovněž jde o problém spíše extrémního úletu konkrétního soudce, než o něco vážného a systémového; IMHO se tyto dvě věci shodují prakticky vždy.

Petr Urban řekl(a)...

Myslím, že bez rozhodnutí na jedno stání se můžeme obejít. Naopak mi přijde praktické, když soudce doručí rozsudek krátkou cestou.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

No, vy se možná obejdete, ale zeptejte se na to stran.
Hraje se tu o ztrátu zhruba dvou až tří měsíců na další jednání za cenu několika týdnů na napsání rozsudku (maximum je těch 30 dnů, mně se dařilo držet se někde kolem poloviny).

Myslím, že vaše názory (vesměs) jsou deformované pohledem z Ústavního soudu, NSS, ESLP, ES a podobných institucí (včetně odvolaček), které se zabývají ze zdrcující většiny právním rozhodováním, a kde se skutkově nic neřeší. Tam si skutečně umím představit, že je rozsudek připravený předem (a mimochodem, za normálních okolností jsou všechny na jedno stání).

U skutkového sporu, který je právně zcela banální, ale je třeba "jen" zjistit, jak to bylo (zaplatil/nezaplatil), a jakých je IMHO naprostá většina, to vypadá úplně jinak.

Vzdát se rozhodnutí na "jedno stání" je úplně proti smyslu celé novely o.s.ř., která se právě o tohle snažila u co největšího množství případů (a skutečně se podařilo dobu řízení zkrátit).

Petr Urban řekl(a)...

Zase tak často k soudu nechodím. Ale musím se přiznat, že mne irritovalo, že jsem na vyhotovení musel tak dlouho čekat, ačkoliv rozsudek byl vynesen včetně odůvodnění.

A proč nemůže být jednání odročeno právě jen o několik týdnů na vynesení rozsudku?

Vzdát se rozhodnutí na "jedno stání" je úplně proti smyslu celé novely o.s.ř., která se právě o tohle snažila u co největšího množství případů (a skutečně se podařilo dobu řízení zkrátit).
Které? Udělal jsem přehled porušení čl. 6 EÚLP. Ačkoliv v tom ČR není vůbec sama, nepřiměřeně dlouhý soudní process je zdaleka nejčastějším porušováním lidských práv v ČR.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Mám trochu strach něco plácnout, protože se na mne budete všichni hněvat a nebudete si se mnou hezky povídat; ale ono by to bylo na celý dlouhý příspěvek o problému akademismu v českém právu.

Ale přesto naznačím; tohle jsou takové běžné praktické vědomosti, vlastně "těsně vedle práva" - mne fascinovalo už v prvním postu, že pan Zdeněk Kühn, kterého považuji za jednoho z nejvzdělanějších právníků u nás vůbec, se takové věci dočítá v Hospodářských novinách a konstruuje umné teorie, aniž by s tím prostě měl běžnou zkušenost. (A jsem mrtvej).

Věc se má asi tak, že:
1) Každý soudce má sumu věcí "v běhu", většinou nějaké stovky, a počet jednacích dní v měsíci (typicky dva v týdnu). Takže prostými výpočty zjistíte, že všechny věci se mu "protočí" někde mezi 1-6 měsíci, v nejnormálnějších případech mezi 2-3 (z čehož můžete taky usoudit, že když vám někdo nařídí věc až po roce, je to nějaké podezřelé).

2) Což značí, že když uděláte jednání navíc, a posunete to "jenom" o čtrnáct dní, což je samozřejmě možné, pak tím odsunete jiné věci, které jste mohl soudit v tu dobu (většinou nové), takže výsledek bude lautr stejný - celková doba řízení od nápadu do doručení rozsudku (což laika zajímá nevíc, ne, kolik je jednání)
se mu prodlouží.
Kdybyste měl teoreticky všechny věci na jedno státní, pak by to byl přesně dvojnásobek času, což je dost katastrofa. Ve skutečnosti bych tipnul ten poměr věcí "na jedno stání" tak na dvě třetiny. I tak by to bylo prodloužení dost výrazné.

3) Dále bych poznamenal, že překročení měsíční doby k vyhotovení rozsudku je bordel, a strany mají právo si stěžovat. Pokud to nějaký soudce dělá často, pak je z toho kárné řízení. Takže ano, stává se to, ale je to stav netypický a výjimečný; kdybyste trval na tom doručení ihned po jednání, bude to prodloužení pravidlem.

4) problém, který řeší pan Kühn v článku, totiž, že si to "při psaní soudce rozmyslí" je tak trochu vychytávka, stává se to, ale opravdu výjimečně (já si vzpomínám na dva takové případy za moji kariéru). Nemyslím, že je kvůli podobným raritám vhodné měnit systém. Navíc je to chyba soudce, které může (a má) zabránit; znamená to prostě nedostatek přípravy na věc; vyhlášení rozsudku byla pustá improvizace.

Podobnému efektu ostatně nezabráníte ani při odročení za účelem vyhlášení; zaručeně se najde expert, který se na přípravu vykašle i když odročil jen k vyhlášení, a bude to vyhlášení improvizovat bez přípravy.

Petr Urban řekl(a)...

Myslím, že o akademismu v právu by byl zajímavý post. Jiné právo je tak dobré právě proto, že je akademické a že se zde neřeší věci typu "jak má úředník postupovat v případě, že účastník správního řízení bez vypovězení předchozí plné moci doručí úřadu novou plnou moc pro téže řízení, avšak pro jiného zmocněnce."

Zdeněk Kühn je nyní soudcem NSS, takže má k praxi velice blízko. :-)

K processnímu právu. Proč se jedná jen dva dny? Jinak myslet si, že vše vyřešíme v hlavním líčení, je illuse. Dokud se vše nepřesune do přípravného řízení, které skončí smírem, rychlost nikdy nebude.

Odročení na vynesení rozsudku může přeci znamenat pouhých 15 minut pro jeho přečtení. Tak proč dvojnásobek času? Dokazování je přeci mnohem časově náročnější.

Podobnému efektu ostatně nezabráníte ani při odročení za účelem vyhlášení; zaručeně se najde expert, který se na přípravu vykašle i když odročil jen k vyhlášení, a bude to vyhlášení improvizovat bez přípravy.
??? Účelem tohoho odročení by přeci bylo přečíst už napsaný rozsudek.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch Cepl to Petr Urban:

1) Akademism si nechám na jindy; když bude zájem, něco sepíšu.

2) Samozřejmě, že praktické ptákoviny jsou strašná nuda. A rozhodně s tím nechci otravovat. Více viz 1).

3) Proč se jedná jen dva dny?

- protože ty tři dny děláte tu zbylou práci, například zmíněnou přípravu na jednání a psaní rozsudků (což nelze nahradit asistentem) jakož i práci, co by nahradit asistentem šla. U odvolačky a třeba v mé agendě je poměr ještě drastičtější - soudíte jen jeden den. A budete se divit, hodně soudců má problémy s tím, že "na to ostatní mají jen čtyři dny."

Docela by mne zajímal poměr jednacích a nejednacích dní v zahraničí. Naivně předpokládám, že je podobný.

4) Jinak myslet si, že vše vyřešíme v hlavním líčení, je illuse.

- no, já se k trestu, jakož i poměru přípravné/hlavní líčení vůbec vyjadřovat nebudu, neb jsem naprostý diletant, co se tím zabýval naposled v roce 1989 u justiční zkoušky; nicméně odpovědí v civilu je spoučasně Ano i Ne.

Ano, právní otázky si máte vyřešit v té přípravě, čili v nejednacích dnech; četbou hrubých knih právních, judikátů, podání, atd.

Ne, protože skutkové věci prostě nemůžete od stolu vyřešit vůbec; tam je spousta práce drobné, výslechu svědků a čtení listin, bez kterých to jaksi vyřešit skutkově nejde, a to nejde učinit mimo jednání.

5) Smír musí mít strany, které jsou ochotné ho uzavřít. To je v Čechách bohužel vzácný jev.

6) Odročení na vynesení rozsudku může přeci znamenat pouhých 15 minut...

- vidím, že mé vysvětlení naprosto nebylo pochopeno. Odročujete po tom jednacím dni, kdy bylo poslední dokazování, protože dřív nemůžete rozsudek napsat - nahrubo, najemno, nijak. Leda byste psal rozsudek v několika alternativách, což asi nebude to pravé.

- Takže odročíte na nejblíže možný soudní den. Zaberete tím drahý jednací čas. Musíte svolat znovu strany. Musíte napsat ten blbej rozsudek (obvykle po skončení jednacího dne celou sérii). To vše vážně nebude trvat čtvrt hodiny. Bude to příští týden v ideálním případě. Zkuste si to.

A když tak učiníte, je naprosto jisto, že ten příští týden v tu dobu nebudete projednávat věc, co byste projednával, kdybyste nic neodročoval. Ten čas vám bude v systému chybět.
Jo, a mimochodem - bude to zřejmě alespoň půlhodina. U triviálních věcí čtvrthodina. Než vejdou dovnitř, usadí se, vyhlásíte, odůvodníte, zabere to dost času.

Čas soudce plyne v jistých minimálních kvantech, určených jednacími dny a minimálními jednotkami, jaké lze technicky v jednací síni zorganizovat. Nenapadá mne žádný způsob, jak by to šlo urychlit.

7) Mimochodem, napadá mne obdoba problému - katastrální úřad vkládá vlastnictví zpětně ke dni podání návrhu. Můžeme se rozněžňovat, že čas mezi podáním a vložením ve skutečnosti není nulový, a že jde o pouhou právní fikci (to, že se dozvím 1.6. že jsem už od 1.5. vlastníkem je mi k ničemu a celý měsíc fakticky nemohou vlastnictví užívat). Fikce je to IMHO velmi podobného druhu, a i zde je lhůta.

Zkuste ale vymyslet, jak to má katastrální úřad vyřešit v nulovém čase mezi podáním a vložením. Můžete ten úsek zkoumání a psaní sice různě přesouvat, ale nikde se vám ho nepodaří vyhnat ze systému. A ve všech případech je to ke škodě stran.

8)??? Účelem tohoho odročení by přeci bylo přečíst už napsaný rozsudek.

- no, jde mi o to, že když se někomu může podařit faux pas, kdy vyhlašuje rozhodnutí, které nemá promyšlené, tak jsem si jist, že někdo jiný dokáže napsat rozhodnutí, u kterého až u vyhlášení zjistí, že ho taky úplně nedomyslel a že je to blbost. Rozsudek máte napsaný, strany v jednačce, a co dál?

Petr Urban řekl(a)...

ad 1. Já bych rozhodně zájem měl.

ad 3. No, nikdy jsem v justici nepracoval, takže nevím, jak přesně to tam chodí. Proč to musí být celé dny? Jak řešíte, když se Vám jednání protáhne, nebo naopak zkrátí?

ad 4. Myslel jsem civil. Nemyslel jsem přípravu soudce, ale odstranění dokazování. Většinu věcí je třeba vyřešit v pre-trial. Myslím, že kdyby strany věděly, jak rozhodnete, dopadne-li dokazování tak, či onak, že by se na trial (dokazování) často vykašlaly.

Fungují u nás vůbec assistenti? Spoustu pomocné práce by měli udělat za Vás.

ad 5. Protože není motivace. Strana, která se pustí do zbytečného dokazování, by měla být penalisována.

Musíte napsat ten blbej rozsudek (obvykle po skončení jednacího dne celou sérii). To vše vážně nebude trvat čtvrt hodiny.
No jistě. Ale na tom se vůbec nic nezmění ani bez odročení.

Jo, a mimochodem - bude to zřejmě alespoň půlhodina. U triviálních věcí čtvrthodina. Než vejdou dovnitř, usadí se, vyhlásíte, odůvodníte, zabere to dost času.
Vždyť to nemusíte číst celé, strany číst umějí. Stačí výrok a hlavní body odůvodnění. Nebo je budete zatěžovat rekapitulací? :-)

minimálními jednotkami, jaké lze technicky v jednací síni zorganizovat.
Myslím, že každý soudce by měl mít vlastní jednačku. Nevím, proč jsou u našich soudů tak obrovské, když tam veřejnost nepřijde, jak je rok dlouhý.

ad 7. Uvažuji o tom, navrhnout změnu na ex nunc. Co o tom soudíte?

ad 8. To se jistě stát může, ale je to ještě více raritní případ. Pak tedy odročit znovu, i když nevím, jak by soudce mohl vzít zpět něco, co už veřejně řekl.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

vidíte - čekal bych, že to chcípne pro nezájem, ale ona ta debata furt žije, mrcha, a ještě se nám větví.

ad 1. Vyjednám to s vedením blogu...

ad 3. Proč to musí být celé dny?
Jak řešíte, když se Vám jednání protáhne, nebo naopak zkrátí?

- mohou to být necelé dny, ale tím si moc nepomůžete. Jednodušší je blokovat jednačky v celých dnech.

- Na okrese jsem nařizoval po půlhodinách, neb tam bylo věcí opravdu hodně (takže 10-12 věcí denně), tady mám jako základní jednotku hodinu (5 věcí zhruba).
Když jednání přesáhne tu jednotku, tak se odročí. Ono se odročí i z jiných důvodů; u prvního jednání obvykle vyjdou najevo dosud nenavržené důkazy, které je třeba sehnat.
Vyslýchat více než čtyři svědky za den je docela drasťák pro ty svědky; zeptejte se jich na to, jaké to je, čekat dvě hodiny a pak se dozvědět, že na vás stejně nezbyl čas.

Jako začátečník jsem si zkoušel nařizovat složitou věc na celé odpoledne, ale to jsem se zlou potázal; pokud vám třeba nepřijde strana, nebo doručenka, máte zabité dopoledne. Takže vřele nedoporučuji.

Jinak osvědčený trik je nařizovat složitou věc na konec, protože tam vás z jednačky nevyženou další strany.

ad 4. pre-trial u nás víceméně neexistuje; všechny důkazy musíte veřejně provést, byť v maximálně úsporné formě (třeba čtení listin, které obě strany znají, lze opravdu jen rekapitulovat).

"Myslím, že kdyby strany věděly, jak rozhodnete, dopadne-li dokazování tak, či onak, že by se na trial (dokazování) často vykašlaly."

- ach. To je na další ohromné pojednání. Zeptejte se libovolného advokáta, jak je to s předvídatelností rozhodnutí. Já jsem v této věci krajní skeptik; u složité věci to moc předvídat nelze, a když nevím ani já, jak to dopadne, kdo to má vědět...?

Jinak u nás jsou strany opravdu zarputilé i v jednoduchých a dost jasných věcech. To je ale spíš otázka na psychology a sociology, než na právníky, proč to tak je.

"Fungují u nás vůbec assistenti?"

- spíše ne. Je to novinka, která se opatrně zavádí za velké neochoty ministerstva i veřejnosti (neb je třeba šetřit). Drtivá většina soudců nemá asistenta. A určitě by se vyplatil.

ad 5.
"na tom se vůbec nic nezmění ani bez odročení."

- pravdaže. Problém vidím v tom zbytečném odročení, neb jednačkový čas je zatraceně drahý. Když se s ním nenaučíte rychle zacházet, spisy vám brzo zavalí kancelář.

"Vždyť to nemusíte číst celé, strany číst umějí."

- pod čtvrt hodiny se stejně spíš nedostanete, než ano. A na odůvodňování šetřit moc nechci; takové tendence sice existují z nejrůznějších stran, ale já jsem jejich velký odpůrce. Žasnul byste, jak velké procento účastníků je funkčně negramotných a číst prakticky neumí (nerozumí textu). A možná bych měl připomenout, že u nás není zastoupena asi tak polovina účastníků.

Takže ano; budu je zatěžovat rekapitulací; mají na ni svaté právo.

"Myslím, že každý soudce by měl mít vlastní jednačku."

Pokud soudí dvakrát týdně, je jednačka na dvaapůl soudce. Pokud máte někde několik volných miliard, klidně to napravíme. Ale nevidím v tom náš nejbolestivější problém; třeba ty asistenty bych řešil dřív.

"Nevím, proč jsou u našich soudů tak obrovské, když tam veřejnost nepřijde, jak je rok dlouhý."

No, jděte se někdy na nějakou obyčejnou jednačku podívat. Obrovskou jednačku mají jen na odvolačkách, ale tam ji náhodou také využijí (třeba já). Já bych naopak spíš zkoušel do těch jednaček nahnat lidi. Spousta laiků je překvapena, že se k soudu smí chodit.

ad 7. Uvažuji o tom, navrhnout změnu na ex nunc.

- no, alespoň by se říkala pravda; ale ten měsíc by to asi trvalo stejně, k nelibosti stran. Respektive, nejsem zase takový machr, abych věděl, na kolik se to dá u katastrů přesně zredukovat; měsíc snad není nutný. Doufám.
Jádro je v tom faktickém čase, co trvá to úřední zkoumání; a to žádný předpis nevymyslí, to je organizační problém.

Petr Urban řekl(a)...

Myslím, že je to tím, že justice a legislativa jsou neuralgickými body českého práva.

A proč svědci nemohou být pozváni na přesný čas?

ad zabité dopoledne. Můžete přeci dělat to, co děláte v nejednací den.

MS připravuje pre-trial (Uvádím to ve znění LRV):

§ 114c
Přípravné jednání

(1) Není-li možné o věci samé rozhodnout bez nařízení jednání, nebylo-li nebo nemůže-li být postupem podle § 114a odst. 2 jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, a nepostupoval-li podle § 114b, předseda senátu, s výjimkou sporů a jiných právních věcí, v nichž se takový postup jeví s ohledem na okolnosti případu neúčelným, nařídí a provede přípravné jednání.
(2) K přípravnému jednání předvolá předseda senátu účastníky a jejich zástupce, popřípadě též další osoby, jejichž přítomnosti je třeba. Náhradní doručení předvolání je vyloučeno.
(3) Při přípravném jednání předseda senátu zejména
a) v součinnosti s účastníky objasní, zda jsou splněny podmínky řízení, a případně přijme opatření k odstranění zjištěného nedostatku podmínek řízení,
b) vyzve účastníky, aby do protokolu doplnili svá potřebná tvrzení o skutečnostech rozhodných pro věc a návrhy na provedení důkazů k jejich prokázání a aby splnili své další procesní povinnosti, a poskytne účastníkům potřebná poučení; § 118a zde platí obdobně,
c) pokusí se o smírné vyřešení věci (§ 99),
d) uloží účastníkům řízení další procesní povinnosti potřebné k dosažení účelu řízení.
(4) Procesní povinnosti podle odstavce 3 jsou účastníci povinni splnit do skončení přípravného jednání. Z důležitých důvodů soud účastníkům poskytne na žádost některého z nich lhůtu k doplnění tvrzení o skutečnostech rozhodujících pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností; tato lhůta nesmí být delší než 30 dnů.
(5) Před skončením přípravného jednání předseda senátu poučí, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, přítomné účastníky o tom, že ke skutečnostem uvedeným a k důkazům označeným po skončení přípravného jednání, popřípadě po uplynutí lhůty podle odstavce 4 věty druhé, může být přihlédnuto jen za podmínek uvedených v § 118b odst.1.
(6) Nedostaví-li se žalovaný k přípravnému jednání, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně dvacet dnů předem a řádně mu byla doručena žaloba, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, má se, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst.1 a 2) a věcí uvedených v § 120 odst. 2, za to, že uznává nárok, který je proti němu uplatňován žalobou; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
(7) Nedostaví-li se k přípravnému jednání žalobce nebo jiný navrhovatel, ačkoliv byl řádně a včas předvolán nejméně dvacet dnů předem, aniž by se včas a z důležitého důvodu omluvil, soud řízení, s výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, zastaví; o tomto následku musí být poučen v předvolání k přípravnému jednání.

Je jasné, že v hlavním líčení se dokazovat musí. Jde pouze o to, aby k hlavnímu líčení vůbec nedošlo.

u složité věci to moc předvídat nelze
Proč ne? Před dokazováním přeci neznáte skutek. Tak si ho vymodelujete: Kdyby se stal tak, jak líčí žalobce, kdyby se stal stal tak, jak líčí žalovaný. Stranám sdělíte, jak byste v obou případech rozhodl, protože právní kvalifikace je na základě známého skutku obvykle hračka. Zároveň jim sdělíte to, co musí dokázat, abyste tak rozhodnout mohl.

Jinak u nás jsou strany opravdu zarputilé i v jednoduchých a dost jasných věcech.
Protože nejsou nijak sankcionovány. Podle mne by měly zaplatit minimálně skutečné náklady celého processu.

Je to novinka, která se opatrně zavádí za velké neochoty ministerstva i veřejnosti (neb je třeba šetřit).
Typické šetření na nepravém místě.

neb jednačkový čas je zatraceně drahý
Proč?

Žasnul byste, jak velké procento účastníků je funkčně negramotných a číst prakticky neumí (nerozumí textu).
To je možné. Tak jim to spíše vysvětlíte než odůvodníte a skutečné oddůvodnění budete mít jen písemně. Vysvětlení přeci může být velice stručné, jde jen o to, aby strany pochopily výrok.

Takže ano; budu je zatěžovat rekapitulací; mají na ni svaté právo.
Obě strany přeci velice dobře vědí, co, kdy, kam a jak podaly, takže je vyložený nesmysl jim to připomínat.

Pokud máte někde několik volných miliard, klidně to napravíme.
Na soudech jsem mockrát nebyl. Ale kde jsem byl, tam se vždy vešlo nejméně 20 lidí. Naproti tomu se často pohybuji na ministerstvech. Místností tak pro 7 lidí tam mají spousty a to by pro drtivou většinu soudních jednání naprosto stačilo.

Já bych naopak spíš zkoušel do těch jednaček nahnat lidi. Spousta laiků je překvapena, že se k soudu smí chodit.
Ano, to máte plnou pravdu. Ale to bych řešil, až vyřešíme palčivější problémy.

Martin Bílý řekl(a)...

Tak si nejsem jistý, jestli se bavíme o stejných soudech. Ještě jako advokátní koncipient jsem k obecným soudům chodil jako strana, nyní na jednom z odvolacích soudů pracuji. Mé postřehy jsou následující:
1) je běžné nařizovat vyhlášení rozsudku např. na 12.55, přičemž od 13.00 je další jednání. odpadá jakákoliv příprava, pobíhání po soudě, oblékání taláru a pod.
2) strany se upozorňují, že na vyhlášení rozsudku se nemusejí dostavit, aby jim nevznikly další náklady, a že nebude prováděno nic jiného, než samotné vyhlášení.
3) jestliže náš senát odročuje za účelem vyhlášení, činí tak zpravidla o jeden týden, někdy o dva, že by to bylo někdy déle si nevybavuju. V tu dobu bývá rozsudek zcela hotov.
4) Ať se vyhlašuje při prvním jednání nebo ne, stejně je třeba rozsudek vyhotovit. To je konstantní čas, který nijak nezměníte.
5)Na strany nepůsobí nijak špatně, je-li odročeno (zvláště ve složitější věci na odvolačce) o krátkou dobu za účelem vyhlášení. Je totiž zjevné, že soudce či senát celou věc oprvdu promyslí a že ji nemají předrozhodnutou nebo rozhodnutou za pár minut v jednačce.

Anonymní řekl(a)...

Nedá mi, abych se do debaty opět nezapojil. Musím se připojit k tomu, co uvedl kolega Bílý, i v senátě na KS Brno, kde působím, máme stejnou praxi ohledně vyhlašování rozsudků, dáváme je typicky na další jednací den za týden na hodiny jako 12.50, tj. před první odpolední věcí. Ten čas většinou postačuje a pokud se sejde vyhlášení více, tak se mlčky počítá s tím, že na některé z nich účastníci nepřijdou, jinak samozřejmě mírné zpoždění odpoledních jednání hrozí. Jen ještě musím upozornit ,že dnes o.s.ř. umožňuje odročení za vyhlášením rozsudku jen na dobu nejvýše 10 kalendářních dnů. Jinak ovšem k polemice v předešlých několika příspěvcích chci dodat, že nepochybně by existence asistentů věci výrazně pomohla, to, že jich máme málo je dáno jednak penězi a jednak taky tím, že i kdyby byly peníze, tak je stejně nemáme kam posadit. Což je zřejmě problém nejen našeho soudu. Problém s místem se snad vyřeší otevřením nového justičního paláce v Brně někdy zhruba za rok, jak to bude s penězi je samozřejmě otázka. A pokud tady zaznělo, proč se nesoudí víc dnů než jeden v týdnu, tak je to opět stejná odpověď, nejsou jednací síně a protože nejsou asistenti, tak je obtížné na víc jednacích dnů vůbec nařídit /připravit jednání/. Takže je to jako v té pohádce o kohoutkovi a slepičce, když se postaví justiční palác, přibude více volných jednacích síní, volných kanceláří pro asistenty a jestli budou peníze, tak budou i asistenti a bude možné ty volné kaceláře a jednací síně využít, aby se mohlo více soudit. Pokud tu zaznělo, proč je jednačkový čas drahý, předpokládám, že odpověď je jasná - protože soudce je zkrátka drahá persona /řada lidí by řekla, že dokonce předražená/. Jiří Sýkora

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl:

Petr Urban:

Pre-trial jest hýčkané dítko novely o.s.ř. mistra Drápala; jejím cílem je, aby "se rozhodlo v jednom jednání", jak tu vysvětloval pan Filípek a já, ovšem nevýhodou je, že fakticky zase další jednání vytváří. Pročež se skoro vůbec neužívá, jak si můžete snadno ověřit. Některé nástroje přípravy řízení jsou výborné, a ani nevyžadují, abyste si strany volal (a ty se využívají velmi).

Výslech svědka se nesnadno předvídá co do délky; někdy mají advokáti mraky otázek, jindy je za deset minut svědek pryč. Takže vědět, že v 11.00 bude slyšen Novák a 11.20 Dvořák je nereálné; použitelný kompromis je pozvat oba dva a mít na to půlhodinu nebo hodinu. Pokud pozvete svědků moc, problém se kumuluje; a to i kdybyste si stanovil na věc hodiny dvě; povede to k tomu, že vám někdo sedí na chodbě zbytečně, a nebo naopak, půl hodiny čekáte, než někdo dorazí.

Zbylé věci zodpověděli, doufám, kolegové, a nebo to bude tématem debaty jiné.

Martin Bílý:
Já mluvím zejména o okresních/obvodních soudech, této skutečné válečné frontě, kde se dělá spravedlnost a končí se běžně padesát věcí za měsíc (tedy asi šest za jednačkový den); tam je i pět minut měřitelný čas, pokud znáte třeba praxi u sporu o vodné, električné či Dopravní podniky.

Odročit za účelem vyhlášení rozsudku je zodpovědné, pokud se věci změnily tak, že to soudce nemá připravené (u složitých věcí s nečekaným vývojem); bylo by zajímavé v takovém případě skutečně rozdat písemné vyhotovení, jak navrhoval článek (kdo to kdy stihl, ať se přihlásí), ale pokud se tak děje pravidelně, vidím v tom jistou lenost soudu a zbytečné otravování stran (viz Filípek). Věřte, že okresní soud si takový luxus většinou dovolit nemůže. A věřte, že odročování za účelem vyhlášení, kde se pak stejně čeká na písemné vyhotovení neměl autor článku právě na mysli.

Martin Bílý řekl(a)...

To J. Sýkora: Máte samozřejmě pravdu, máme dva jednací dny, pondělí a středu, a odročuje se nejvýše na středu příštího týdne, což ale nejsou dva týdny, nýbrž 9 dní. Když píšu rychle, tak to má následky...

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Martin Bílý:

Já zase přehlédl
"v tu dobu bývá rozsudek zcela hotov."

mea cuplpa.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

Vidím, že se tahle otázka, kterou jsem neuctivě odložil coby marginální, stále vrací; a zřejmě jsem nebyl úplně pochopen.

Problémem postu je od počátku to, že spojuje dvě od sebe extrémně vzdálené polohy problému:

1) "Je ospravedlnitelné napsat rozsudek MESÍCE po tom, co jej soudce vyhlásí?"

ptá se titulek. Na to by šlo odpovědět stručně NENÍ, je to jasná chyba, navíc v rozporu s tou lhůtou, a debata je vyřízena.

Pokud je tato lhůta překračována častěji (a skutečně takové případy existují), je to věc na kárné řízení a na otázku po jeho funkčnosti; tedy vlastně úplně odlišná.

2) Jenže z textu plyne, že Zdeněk Kuhn položil dramatickou otázku v nadpisu coby koloběžku k mohutnému rozjezdu - "proč vůbec čekat na písemné vyhotovení a jak to, že není hotové ihned při vyhlášení?"

- a k této části, skryté v textu, jsem celou dobu argumentoval coby problému poněkud akademickému, protože
1) není mi známo, že by si něco podobného strany důrazně přály (kupodivu respektují, že se psaní děje v nenulovém čase)

2) není patrno, jak beze ztráty času vyřešit problém nutného odročení, neb se tím autor vůbec nezabýval.

Pak se objevily ještě námitky další, zásluhou komentátorů; totiž, že při rozdání rozsudků získá strana pocit, že "to bylo vymyšlené předem" a je zklamána. I tento postřeh vychází z praxe a zkušenosti a mohu ho potvrdit.

Moje příspěvky v debatě jsou motivovány poukázat na úskalí pohledu z katedry, nikoli dehonestací Zdeňka Kuhna, jehož jsem dlouhodobý rozhodný příznivec; použil jsem ho jako pokusného králíka právě proto, že předpokládám, že mé demonstrace přežije zcela bez úhony (u postaršího profesora bych si to nelajsnul).

Petr Urban řekl(a)...

Podle mého názoru obě otázky spolu úzce souvisí. Je velice těžké přimět soudce, aby se nedopouštěl průtahů. Nedávno byl zaveden officiální návrh na určení lhůty. Můj kamarád má zkušenost, že by pomalu chtělo zavést návrh na určení lhůty v řízení o návrhu na určení lhůty.

Zkrátka a dobře, pokud nebude ze zákona povinnost mít písemné vyhotovení již při ústním jednání, lhůta 30 dnů bude vždy ve vzduchu a prakticky nevymožitelná.

Navíc nevidím důvod, proč to nedělat tak, jak píše Martin Bílý a Jiří Sýkora.

Petr Urban řekl(a)...

No, dnešní § 114c OSŘ:

§ 114c

(1) Ukazuje-li se, že postupem podle § 114a odst. 2 a § 114b nemůže být jednání připraveno tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání, předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž se takový postup jeví neúčelným, předvolá k soudu účastníky řízení a jejich zástupce. Při tomto úkonu jim poskytne potřebná poučení, pokusí se o smírné vyřízení věci a vyzve je, aby splnili své procesní povinnosti, zejména aby do protokolu doplnili svá skutková tvrzení a návrhy na provedení důkazů; § 118a zde platí obdobně. Je-li to potřebné, uloží jim, aby nejpozději při jednání splnili v zájmu dosažení účelu řízení další procesní povinnosti.

(2) Odstavec 1 neplatí, jsou-li splněny podmínky k tomu, aby o věci mohlo být rozhodnuto bez nařízení jednání.


je takový nezřetelný. Po novele bude podle mne mnohem zřejmější, že se jedná o pre-trial.

ad výslech svědka: Těžko to mohu posoudit, když neznám pořádně praxi.

Stále si myslím, že předání rozsudku krátkou cestou do značné míry odstraní problémy s doručováním.

Anonymní řekl(a)...

Petr Urban:

- průtahy soudce jsou věc organizace jednotlivých krajů. Paul Springer pravil geniální postřeh, který jsem si později mnohokrát ověřil, že "česká justice ve skutečnosti představuje osm úplně nesouvisejících justic", míněno podle krajů.

Takže to, co je třeba v X (abych nepomlouval konkrétní kraj) považováno za normální, je v Y už důvodem ke kárnému stíhání. Výsledkem je, že existují kraje dvojnásobně (!) rychlé proti jiným, což je z hlediska statistiky stav dost nepochopitelný (za stejné obsazenosti a struktury nápadu, která se u krajů moc lišit nemůže).
Pročež v krajích s pokleslou kázní všeho a všech je také častěji k vidění pozdní doručování rozsudků.

- proč to nejde dělat jako kolega Bílý a Sýkora jsem se pokusil vysvětlit.
Metoda jest to použitelná jen při jisté míře zatížení soudu. Napadají mne prvoinstanční krajské věci (já), což je statisticky dost nepodstatná skupina.

Okresní soudci si to IMHO dovolit prostě nemohou, malým posunutím celé série věcí dosáhnete stejné zdržení, jako velkým posunutím jedné z několika; proto vám při dvou jednáních opravdu naroste délka řízení drasticky. Pokud by se zásadně nezměnil ten poměr jednacích/nejednacích dnů, což znamená asistenty (posílení výkonu u nejednacích dnů) a víc jednaček, potažmo další domy. Zkuste to navrhnout vládě; myslím, že vás rovnou hodí do Vltavy.
Navíc u těch jednoduchých věcí v tom nevidím žádnou výhodu; pokud celé řízení trvá čtvrt hodiny, nic nevyhrajete jeho dalším dělením.

Stran odvolacích instancí by to šlo jistě také, ale zde v odročení za účelem vyhlášení opět nevidím výhodu, protože tam by v zásadě šlo mít hotový rozsudek na jedno jediné jednání ve věci; ovšem tím by byla demonstrována naprostá zbytečnost závěrečných řečí advokátů (ve skutečnosti podle mne tak 90% věcí to platí; kolegové to budou vědět přesněji), a to by se asi moc nelíbilo.

Čas psaní rozsudku je prostě operativnější, než čas jeho vyhlašování; to je asi tak jádro problému.

Anonymní řekl(a)...

ještě podpis - Vojtěch J. Cepl

Anonymní řekl(a)...

Jakkoliv na odvolačce nepochybně mnou zmíéněný systém funguje a alespoň v civilním řízení by až na výjimky neměl být problém do vyhlášení rozsudek vyhotovit a ihned ho doručit, jsem dost skeptik v tom jestli to celkově řízení urychlí. K vyhlášení rozsudku není nikdo povinen se dostavit, takže by se muselo zavést pravidlo, že vyjlášením je i doručeno, jinak to tento efekt mít nebude. A na 1.stupni to může znamenat i menší zdržení těch dalších věcí, protože je nutné uvažovat o řekněme 5 věcech každý jednací den a při dvou jednacích dnech by jejich vyhlášení včetně doručení následující týden zabralo dobře 2 hodiny jednacího času, což není úplně málo. Leda by se rozsudky nevyhlašovaly veřejně, což si ovšem moc nedokážu představit. Jinak řečeno, každé řešení má svá úskalí a slabá místa. Jiří Sýkora

Petr Urban řekl(a)...

Je zapotřebí zrušit vrchní soudy a justici více centralisovat, tj. NS ČR musí vše více řídit.

Možná by stálo za to, celý systém zavést nejdříve u rozhodnutí o opravných prostředcích.

Nevyvratilenou domněnku, že vyhlášením je i doručeno, plně podporuji. Veřejné vyhlášení rozsudku musí zůstat.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl to Petr Urban:

Uf. Otázka "urychlení justice" má letitou tradici, receptů je známa hromada, a podstatně účinnějších, než o čem se bavíme:

1) Rovina technická - zejména elektronický spis a elektronická podatelna; po mnoha a mnoha letech se na téhle frontě konečně něco děje; stálo by už dnes za úvahu tlačit věci směrem k povinnému elektronickému styku s právnickými osobami.

2) Rovina personální; ti zmínění asistenti (vychytávání "mrtvého času" soudce v těch "nesoudních" dnech), a - musím to vyslovit - reforma kárného řízení, aby byly vychytány naprosté úlety (causa Nagy a Kubíček v těchto dnech).

3) Rovina procesní; odstranění spousty nadbytečných opravných prostředků v systému (např. odvolání osvobození od poplatků), úplná koncentrace řízení jako pravidlo (s výjimkami), tedy opak dnešku; možnost skončit věc v tom pre-trialu (jinak ztrácí efekt), velká reforma dovolání (málo věcí, ale zpoždění nabrané stojí zato).

4) Rovina institucionální; zejména odstranění ministerstva ze systému; sice nemá vliv na rychlost, ale má vliv na reformování a řízení, neb žádný ministr nemá o reformy zájem (efekt výrazně dlouhodobý) a samozřejmě má vliv na věčný boj o samostatnost soudní moci.

Teprve po takových výrazných krocích má cenu se bavit o psaní rozsudku a dalších drobnostech; myslím, že i shora uvedeným by šlo zkrátit čas řízení na kýženou polovinu stavu.

http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=399&d=35026

Petr Urban řekl(a)...

Několik poznámek

ad 3. Ano, myslím, že opravné prostředky zasluhují podstatnou reformu. Myslím, že by se měl vrátit rekurs jako zmateční stížnost a meritorní opravný prostředek velice omezit: Často tam jde jen o jiný názor.

možnost skončit věc v tom pre-trialu (jinak ztrácí efekt)
Bez vůle obou stran to přeci nejde, to by bylo pošlapání práva na spravedlivý process. Jak chcete rozhodnout bez důkazů?

ad 4. To navrhoval Motejl, ale neprošlo to ve Sněmovně. Je asi čas se k tomu vrátit.

Nemyslím, že nemá cenu dělat drobné změny, pokud nebyly provedeny zásadní. To bychom mohli také čekat do nekonečna.

Díky za odkaz, ale je dosti nesrozumitelný.

Anonymní řekl(a)...

Vojtěch J. Cepl

ad 3. opravné prostředky - jde o to, že dovolání umožňuje pouze zrušení věci, a to je v pořípadě rozdílu v právním názoru (asi nejčastější situace zrušení) vlastně zbytečné; Nejvyšší soud by rozsudek prostě změnil a spor by tím mohl končit - takto se může ocitnout zase úplně na začátku, čímž nabere pravoidelně zpoždění značné. Stačí se ostatně podívat, kolik z těch 90 prohraných Štrasburských případů prošlo Nejvyšším soudem.
Odvolání do kdejakého procesního usnesení také pokládám za zbytečný luxus (např. pokud je zamítnuta žádost o osvobození od poplatků, účastníci se stabilně odvolávají, teprve po rozhodnutí druhé instance je poplatek vymeřen, a když není zaplacen a řízení zastaveno, je další odvolání, takže se kontroluje vlastně dvakrát tatáž věc - a to řízení ještě pořádně nezačalo).

- možnost skončit věc v tom pre-trialu

Existují také případy - a není jich málo - kde je už ze samotné žaloby patrno, že nemůže být úspěšná; například se opírá o neexistující právní institut (znovu připomínám, že u nás píší žaloby masově i laici). Dokazování je proto zcela zbytečné.
Mimochodem, případ "odmítnutí" žaloby pro nesrozumitelnost je vlastně obdobná situace a již existuje (a hodně se využívá).


ad 4. "To navrhoval Motejl..."

- Soudní radu navrhoval skutečně Motejl, ale jen coby poradní orgán ministra, čímž to ztrácelo půl efektu. Za Němce se pak ukázalo, že obava ze zásahů ministra do rozhodování není tak úplně teoretická.

5) "Nemyslím, že nemá cenu dělat drobné změny, pokud nebyly provedeny zásadní. To bychom mohli také čekat do nekonečna."

Mám dojem, že za ta léta proběhly spousty drobných změn (i k horšímu, např. Rychetského "stop stavy"), nejvíc kupodivu za Nováka a dnes za Pospíšila, ale ústřední problém s ministerstvem nevím, jak se dá vyřešit evolučně. Skutečně na něm visí řada změn dalších. Ministr je totiž instalován na 4 roky, a na delších nebo nepopulárních změnách nemá žádný zájem.