Ústavní soud znovu k náhradě nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem ...

Ač již o tomto nálezu informoval na svém blogu Tomáš Pecina, doplňuji o odkaz na nový nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3246/09 ze dne 6.5.2010 několik svých přechozích postů na toto téma (viz tady, tady nebo tady). V tomto nálezu se Ústavní soud opětovně vyjadřuje k problematice uvedené v nadpise tohoto postu.

Jedná se opět o rozhodnutí, kdy se Ústavní soud (resp. jeho II. senát) nyní postavil k problematice náhrady nákladů řízení státu zastoupenému tak, že je státu nepřiznal (tj. zrušil výrok přiznávající takovou náhradu vydaný civilním soudem). Ač věc nepostoupil plénu, což by zřejmě bylo s ohledem na do určité míry protichůdnou judikaturu jednotlivých senátů ÚS vhodné, rozhodl způsobem, který již nepovažuji za tak problematický jako některá dřívější (mnou kritizovaná) rozhodnutí odmítající přiznat náhradu nákladů jen s obecným poukazem na to, že se stát může hájit sám svými zaměstnanci.

Klíčová pasáž odůvodnění předmětného nálezu zní:

"Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. (Vydáním zákona č. 201/2002 Sb. pak byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.) V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07, který byl východiskem i pro nález sp.zn. IV. ÚS 1087/09, Ústavní soud uvedl, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

Druhý senát Ústavního soudu považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.

O takový případ se však v projednávané věci jednoznačně nejednalo. Důvod, pro který byla žaloba podána, byl vylíčen zcela srozumitelně, podstata sporu nebyla složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen, přičemž ze zákona vyplývalo, v jakých lhůtách bylo třeba nárok uplatnit. K zamítnutí žaloby došlo z důvodů promlčení nároku, vlastní nárok tedy nebyl věcně posuzován. Za této situace nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva výdaje související se zastupováním žalované advokátem v soudním řízení a nelze tak spravedlivě žádat po stěžovateli, aby takto vzniklé náklady žalované, s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., hradil."

S postupem, který bude zdůrazňovat konkrétní okolnosti jednotlivého případu souhlasím (viz i mé dřívější posty). Nicméně spíše bych se klonil k tomu postupovat tak, že obecně se náklady na advokáta zastupujícího stát budou považovat za účelně vynaložené, a tedy by i v naprosté většině případů náhrada nákladů měla náležet. Jen ve zcela mimořádných případech, kdy bude doloženo, že příslušné zastoupení a náklady na ně byly vynaloženy neúčelně, by mělo dojít na opačný přístup. Z důvodů, na které jsem poukazoval ve svých předchozích postech si myslím, že není důvod jaksi presumovat, že obecně si to stát má zařídit sám (narozdíl od jiných účastníků řízení, byť mohou mít srovnatelná in-house právní oddělení).

Rozhodnutí II. senátu rozumím také tak, že ÚS nebude připraven (resp. neměl by) přezkoumávat výroky o náhradě nákladů, pokud civilní soud provedu úvahu o účelnosti vynaložených nákladů a tuto odůvodní, tzn. neopemene se touto otázkou zabývat. To je dle mého názoru správný postup, neboť mi (i s ohledem na to, že toto je již můj čtvrtý post na dané téma) na mysli vyvstává otázka, zda je účelné, aby se této záležitosti ÚS vůbec věnoval a nenechal to prostě na civilních soudech.

Na závěr ještě jen douška, že pro fanoušky volnějšího právního stylu stojí za přečtení odlišné stanovisko soudce Balíka (odlišné co do odůvodnění), které je na pomezí beletrie ...