Olga Svobodová: Česká soudkyně versus německá uklizečka v zrcadle judikatury aneb kdo je v zemi zdejší (Evropě) nejutahanější?

Tento kousek čtení k zamyšlení pro prázdninový čas se pokusí navnadit k úvahám nad zásadní otázkou (ne)prázdninového bytí: Čím je člověk (jiný právník) pro společnost užitečnější? Nepřetržitou dřinou v oboru, jemuž věnuje většinu svých dní i nocí, nebo snahou co nejlépe vychovat další generaci, byť i za cenu letitého postavení mimo pracovní trh? Via media aurea, užitečné jsou role obě; otázkou zůstává, jak tu kterou užitečnost moderní společnost založená na právních základech reflektuje.

Začněme postřehem T. G. Masaryka s přesvědčením, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie a nic modernějšího než četba klasiků: „Nádeník někdy mnohem více musí myslit než profesor: Jak nějakou tíži zachytit, jak ekonomisovat svou sílu; ovšem nepíše o tom knihy. (…) A naopak, jak vypadá tak zvaná práce duševní? Úředník, advokát, lékař, soudce – není při tom dost mechanické práce, šablony? To je tak mechanická a šablonovitá práce jako v továrně.“ (Citováno z díla Americké přednášky, 2.vyd., Praha: Čin, 1929. s. 12. Přednáška nazvaná „Jak pracovat“ byla proslovena v roce 1898.)

A opravdu, říká se, že (nejen) soudci a soudkyně „bouchají spisy“, děje se tak v pracovní době, na jejíž vyměření lze vztáhnout zákoník práce, výstupy jsou sledovány „od kusu“ a např. exekuční kauzy září šablonovitostí už zdáli tak, že není třeba ani začít číst a je jasno. Připustíme-li spolu s TGM, že manuální práce je s tou duševní v mnoha ohledech souměřitelná, dovolí nám srovnání relevantní judikatury poodhalit odpověď na úvodní (jakkoli spíše filosoficko-sociologickou) otázku.

V následujícím komentování rozsudků se zaměřím na jeden z nejstarších právem uznaných diskriminačních důvodů, příslušnost k ženskému pohlaví, a to v konkrétní otázce, jíž je právo na práci na částečný pracovní úvazek a důsledky jeho (ne)přiznání. Chtěla bych připomenout konkrétní kauzu z českých a moravských luhů a hájů (v jejímž řešení, mimochodem, šablonovitost v úvahách soudců vítaná nebyla). Coby lakmusový papírek případu poslouží související kauzy řešené dříve ESD.

Jen ještě místo televizní varovné hvězdičky: Prosím ty, kterým zmínka o čemkoli antidiskriminačním z různých příčin nedělá dobře, aby přece jen četli dále. Ti, kterým se otevírá nůž v kapse, mohou jít na pivo.

Zkusme si představit, že antidiskriminační právo je spíše nežli „drama“ prostě nově uvedený divadelní kus. V západním zahraničí už diváci sledují druhé dějství, u nás však, nultému poledníku navzdory, sledujeme teprve předscénu (co by její režii asi řekli pánové Voskovec a Werich, kdyby se stali jinými právníky?). Diváci zatím jen odhadují, co se z antidiskriminačního práva vyklube. Možná je to tím, že kontinentální divák (právník) nemá pod kůží onen způsob, jakým nové právo vznikalo, totiž od kasuistiky ke kodifikaci. Nadto nelze vystačit s mramorově skálopevnou dichotomií soukromé versus veřejné právo, chceme-li skutečně pochopit, oč jde (nároky na diváka jsou opravdu vysoké, tenhle kus se spíš podobá baletu než činohře).

Možná nejpodstatnější z bariér bránících pochopení antidiskriminačního práva je tato: kontinentální český právník obklopen horami neuvažuje tak jako jeho kolega otevřený moři a vůbec světu (například Holanďan) a postrádá zároveň zkušenost s diversitou v mezilidských vztazích (jakou má např. Brit). Svou roli navíc může sehrávat i neviditelná železná opona v nás, kterou zvenčí naráz zbořit nelze (toto jen odhaduji; z šedi minulého režimu si pamatuji jen ostravský nevypratelný popílek, frontu na mandarinky a marné pátrání po smyslu věty v průkazu Jiskry, pravící, že: „Jiskra se chce stát pionýrem.“ Proč, když výše v průkazce psali, jak je status Jiskry skvělý...?).

Na naši (před)scénu však jistě patří i důvody socio-ekonomické. Antidiskriminační právo jako právo vysokého civilizačního stupně prosazuje socio-ekonomické zájmy jdoucí částečně proti existující společenké praxi. Koncept materiální rovnosti zasazený mezinárodními úmluvami OSN, pěstovaný právem EU a šlechtěný judikaturou ESD má za cíl měnit společenské uspořádání tak, aby byla, v ideálním případě, odstraněna faktická nerovnost. Nejde pochopitelně o nastolení rovnostářské společnosti, ale o to, aby nikomu nebyly zmařeny příležitosti jen kvůli tomu, že náleží k určité skupině, se kterou sdílí některou stereotypně vnímanou osobní charakteristiku (v pozadí vymezení skupin ohrožených diskriminací – ženy, příslušníci etnických menšin atd. - je též patrný kasuistický přístup typický pro common law).

Koncept materiální rovnosti však není monolitem. Západní diváci proto v přestávce po prvním dějství vášnivě debatovali o otázce, co je všem přístupům zahrnutým do konceptu materiální rovnosti společné (může jít totiž o rovnost příležitostí či rovnost výsledků nebo o rovnost vztaženou k jednomu konkrétnímu ústavnímu právu). Jisté je, že aby mohlo být rovnosti dosaženo v sociální realitě, je vždy třeba zvolit komparátor čili odpovědět na to, ve vztahu k čemu (v čem) má být otázka rovnosti posouzena (rovnosti dosaženo).

V porovnání s diskriminačními důvody jako jsou rasa, pohlaví či náboženské vyznání nepatří důvod práce na částečný úvazek k oněm „podezřelým kritériím“, neboť jde „pouze“ o ekonomickou a sociální rovnost při slaďování práce s pečovatelskými povinnostmi jedince. Protože však zkrácené úvazky využívají v praxi ve velké většině ženy a osoby důchodového věku, mělo by podezření na nepřímou diskriminaci těchto skupin podléhat před soudem tzv. přísnému přezkumu (strict scrutiny).

Jak se výše uvedená východiska zrcadlí v našem pracovním právu? Představuje toto psané právo, v odborném žargonu poněkud zatemňujícím způsobem zvané „pozitivní“, skutečné praktické „plus“? Pravdou je, že zákoník práce situaci zaměstnancům ani zaměstnavatelům neulehčuje, protože dosud moderní flexibilní formy zaměstnání (mimo jiné ani podrobnosti institutu kratší pracovní doby) neupravuje; o chybějícím provázání s předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a daní nemluvě. Zkrátka, sledujeme teprve předscénu...ostatně ani naši západní imaginární diváci neměli ještě po prvním dějství ohledně rozuzlení zápletky zcela jasno, přestože právo na práci na částečný úvazek svým hrdinům a hrdinkám na jevišti s pochopením přiznali. Z kontextu bylo totiž jasné, že z kratší pracovní doby svých zaměstnanců mohou profitovat i zaměstnavatelé – zaměstnanci jsou loajálnější, méně nemocní, pracují efektivněji, uspoří se režijní náklady na provoz apod.

Pomyslné kulisy pro souboje o spravedlnost v tuzemských soudních síních tedy příliš stabilní nejsou, jak si ostatně níže ukážeme. Nejprve ale ještě jedna užitečná statistická odbočka. Z výzkumu zpracovaného UNIFEM v roce 2007 vyplývá, že ženy vykonají 66 % světové práce, vyrobí 50 % potravin, ale vydělají jen 10 % příjmů a vlastní pouze 1 % majetku (viz text „Fact and Figures on Women, Powerty and Economics“ na http://www.unifem.org). Při interpretaci statistiky je třeba mít na paměti, že přesné kvantitativní vyjádření neplacené práce vykonávané ženami (péče o příbuzné apod.) je prakticky nemožné (jako vodítko se používají studie o využití času).

Pro toto pojednání je podstatné, že přes neoddiskutovatelný zájem společnosti na reprodukci (jinak se důchodový systém kolapsu nevyhne) vychází naše pracovní právo stále pouze z modelu ničím nepřerušované pracovní dráhy (tzn. ideálně celoživotně na plný úvazek a na pracovišti). Vystihuje to i závěr sociologického výzkumu o postavení rodičů na tuzemském trhu práce: „Český sociální stát funguje na principu oddělených světů, kdy svět práce a svět péče a rodiny jsou pro ženy a pro muže, kteří chtějí na péči participovat, definovány jako v zásadě neslučitelné.“ (Výzkum prezentovaly autorky A. Křížková a M. Vohlídalová v Sociologickém časopise č. 1/2009 na s. 31-60). Podle téže studie (s. 51) představují v současné době částečné úvazky v ČR jen 5 % celkové zaměstnanosti (z toho 8.6 % v populaci žen), ačkoli zájem o zaměstnání na částečný úvazek projevilo 40 % respondentek – matek dětí do 5 let věku. Naproti tomu např. v Dánsku tvoří částečné úvazky 24.3 % celkové zaměstnanosti (v populaci žen 36.8 %), v Německu 26.5 % (u žen 46.4 %) a v Nizozemí dokonce 46.6 % (u žen 75 %). (Skutečnost, že např. ve východních regionech Německa čelí zaměstnankyně aktuálně opačnému problému než u nás, tedy nesnadnosti přejít ze zkráceného úvazku na plný, ponechávám nyní stranou.)

Dostáváme se tak ke konkrétní kasuistice – drama před zraky západních diváků vrcholí. Přímo k otázce odepření možnosti pracovat na zkrácený úvazek se ESD, alespoň pokud vím, nevyslovil. Judikatura ESD je o krok dále, jak je vidět z následujících dvou příkladmo zvolených rozhodnutí. Věc Bilka (170/84, Bilka-Kaufhaus GmbH v. Karin Weber von Hartz) vyústila v definici nepřímé diskriminace v evropském právu (opět – koncept nepřímé diskriminace vyvinulo již common law v souvislosti s řešením rasové diskriminace, proto není ani v západní Evropě bezpodmínečně přijímán; příkladem liknavosti budiž k příliš sociologizujícím přístupům v právu skeptická Francie). Paní Weber, německá prodavačka, které společnost Bilka odpírala výhody systému zaměstnaneckého penzijního pojištění s odůvodněním nevyhovění požadavku zaměstnání na plný úvazek po stanovenou dobu, nakonec u svého pracovního soudu uspěla. Prokázala totiž, že k namítanému porušení čl. 119 (141) SES, jenž zakotvuje právo na rovné odměňování mužů a žen (dnešní článek 157 SFEU), došlo, protože vyloučení z nároku na penzi postihlo výrazně vyšší procento žen než mužů a společnost Bilka toto nebyla schopna objektivně ospravedlnit. V detailu: zaměstnavatel se pokoušel hájit tím, že záměrem vyloučení zaměstnanců na částečný úvazek ze systému bylo je od práce na částečný úvazek odradit, neboť obecně tito zaměstnanci odmítají pracovat kvečeru a o sobotách. Z pohledu společnosti Bilka proto bylo nezbytné zatraktivnit práci na plný úvazek otevřením penzijního systému pouze těmto zaměstnancům. Pouhá ekonomická výhodnost pro zaměstnavatele však soud o potřebnosti, přiměřenosti a nezbytnosti napadené praxe nepřesvědčila a tato byla shledána nepřímo diskriminační.

Stav, kdy navenek neutrální pravidlo diskriminovalo ve svých důsledcích, aniž by toto bylo objektivně ospravedlněno, konstatoval (mnichovský pracovní) soud i v případě paní Krüger (to je ta paní uklizečka z nadpisu:-)) (C-281/97 Krüger v. Kreiskrankenhaus Eberswalde). Paní Krüger pracovala jako uklizečka méně než 45 hodin měsíčně, a proto jí byl odepřen roční bonus (celý jeden měsíční plat k dobru). K námitce, že toto je nepřímo diskriminační, ESD nejprve konstatoval, že vyloučení zaměstnanců s kratšími úvazky z nároku na bonus je odlišným zacházením v porovnání se zaměstnanci na plný úvazek, a proto, shledá-li národní soud, že vyloučení, třebaže neutrální povahy, skutečně postihuje výrazně vyšší procento žen než mužů, bude nepřímo diskrimnační ve smyslu článku 119 (141) SES. Dle národního soudu tomu tak skutečně bylo a žalobkyně se mohla radovat. To bylo v Německu....a v České republice?

Dělníci svého oboru - soudci Nejvyššího soudu (NS) - v rozsudku č.j. 21 Cdo 612/2006 zůstali titulu arbiter elegantiae českého civilního procesu, který dle mého přesvědčení NS náleží, mnohé dlužni. Ačkoli rozsudek už není žádný košiláček (letos 5. června mu byly tři roky), do „školky“ ho nevzali. Zůstal ojedinělý, do světa odborné diskuse řádně nezačleněný (samozřejmě ne kvůli chybějícím znalostem trivia – krasopis se u tříletých nepředpokládá a soudce Drápal je pod ním podepsán řízením osudu;-)). Právě tak, jako v České republice není dostatek předškolních zařízení pro tříleté děti (což, jak uvidíme, paradoxně nebránilo NS v tom, aby posvětil přímou diskriminaci soudkyně s odůvodněním, že nenastoupila do práce před třetími narozeninami svého dítěte tak jako její kolegyně), nebyl ani tento tříletý rozsudek zatím dostatečně poměřen metrem antidiskriminačního práva, třebaže přispěvatelé JP včas cupování začali (zde a zde).

Česká soudkyně (škoda, že jsou české rozsudky anonymizované a nemůžu ji tak jmenovat) se svého práva na zkrácený pracovní úvazek ani přes nadějný začátek sporu u nižších soudních instancí nakonec, pro futuro, na České republice nedomohla s odvoláním na vážné provozní důvody (konkrétně znemožnění řádného výkonu soudnictví v soudním oddělení, kde žalobkyně působila). NS nejen, že neuvažoval přenést důkazní břemeno na Českou republiku (ta by je sub speciae judikatury ESD stěží unesla); nevypořádal se řádně ani s otázkou namítané přímé diskriminace žalobkyně vůči kolegyni, které byla práce na zkrácený úvazek v rozhodné době umožněna. Soud nadto rezignoval na statistikou podložené dokazování, které by zřejmě muselo doložit nepřímou diskriminaci žalobkyně, neboť dle skutkového stavu byla zřejmá její příslušnost ke znevýhodněné skupině žen s pečovatelskými povinnostmi.

Namísto toho všeho se žalobkyni dostalo ponaučení, že: „(...) soudce je – jak správně upozorňuje dovolatelka – soudcem 24 hodin denně (7 dní v týdnu)“. Rozhodl se snad Nejvyšší soud zdecimovat soudcovský stav (jak dlouho lze vydržet soudit a nespat ani nejíst)? Na druhé straně, o mnohých soudcích (shodou okolností vím pouze o mužích) je všeobecně známo, že nepracují (ani v rozhodném roce 2007 nepracovali) pouze v taláru, ale také např. za katedrou. Škarohlídi mohou namítat, že se tak může překrývat rozvrh směn v jejich jednotlivých pracovněprávních vztazích a v daných okamžicích tak docházet v jedné pracovní době k vícerému odměňování za práci. Jak tedy posledně uvedenému argumentu NS správně rozumět?

Vrátím-li se k počáteční otázce: Je užitečnější pracovat na plný úvazek jako soudkyně či jiná státní zaměstnankyně a uklízet pouze doma po nocích a zadarmo (to vše až v době, kdy jsou děti „uklizené“, případně kdy žádné děti doma nejsou), nebo emigrovat do Německa a začít uklízet za peníze tam (a mít čas na rodinu a práci pro komunitu, neomdlívat, když jdete před „šichtou“ dávat krev, a usínat s čistou hlavou)? Za sebe mohu říci, že kdybych necítila k republice povinnost vrátit jí svou prací alespoň tolik, co už stálo moje státní vzdělání všech možných stupňů, nerozhodovalo by se mi lehce...Hezké dny a klidné letní noci vám všem:-)

Olga Svobodová