JHHW před ESLP
Fanoušci profesora Josepha Weilera si jistě nenechali ujít dnešní vystoupení svého guru před velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lautsi proti Itálii, která se týká stížnosti matky dvou školáků na umístění krucifixů v třídách italských škol, což má být v rozporu s principem laicity, v jehož duchu chce své děti vychovávat.
Senát ve svém rozsudku ze dne 3. listopadu 2009 konstatoval porušení článku 2 Protokolu č. 1 (právo na vzdělání) společně s článkem 9 (právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání). V odůvodnění svého rozhodnutí kromě jiného uvedl:
„(55) Přítomnost krucifixu může být snadno vykládána žáky jakéhokoli věku jako náboženský symbol a budou se cítit být vychováváni ve školním prostředí poznamenaným daným náboženstvím. To, co může být povzbuzující pro některé věřící žáky, může být emocionálně rušivé pro žáky jiných vyznání nebo bez vyznání. Toto nebezpečí je zvláště přítomno u žáků náležejících k náboženským menšinám. Negativní svoboda není omezena na absenci náboženských obřadů nebo výuky náboženství. Vztahuje se také na praktiky a symboly vyjadřující, specificky či obecně, nějaké vyznání, náboženství nebo ateismus. Toto negativní právo zasluhuje zvláštní ochranu, jestliže je to stát, kdo vyjadřuje určitou víru, a jestliže osoba je postavena do situace, ze které se nemůže vymanit, nebo pouze za cenu nepřiměřeného úsilí a oběti.
(56) Vystavování jednoho nebo více náboženských symbolů nemůže být ospravedlněno ani žádostí ze strany rodičů, kteří si přejí náboženskou výchovu v souladu s jejich přesvědčením, ani, jak tvrdí vláda, nutností nezbytného kompromisu s křesťanskými politickými stranami. Respektování přesvědčení rodičů v oblasti výchovy a vzdělávání musí vzít v úvahu respektování přesvědčení druhých rodičů. Stát je v oblasti povinného veřejného vzdělávání, kde je přítomnost při vyučování vyžadována bez ohledu na náboženství a které se musí snažit vštěpovat žákům kritické myšlení, zavázán zachovávat neutralitu mezi vyznáními.
Soud není zřejmé, jak by vystavení symbolu, který je rozumné spojovat s katolicismem (většinovým náboženstvím v Itálii) ve třídách veřejných škol mohlo sloužit pluralismu ve výchově, který je podstatný pro zachování „demokratické společnosti“, tak jak ji pojímá Úmluva, pluralismu, který byl ve vnitrostátním právu uznán Ústavním soudem [...].
(57) Soud má za to, že povinné vystavování symbolu daného vyznání při výkonu veřejné funkce ve specifických situacích podléhajících vládní kontrole, zvláště ve školních třídách, omezuje právo rodičů vychovávat své děti v souladu se svým přesvědčením, stejně jako právo školou povinných dětí věřit nebo nevěřit. Soud se domnívá, že toto opatření vede k porušení těchto práv, neboť daná omezení jsou neslučitelná s povinností státu respektovat neutralitu při výkonu veřejné funkce, zvláště v oblasti výchovy a vzdělávání.
(58) Došlo proto k porušení článku 2 Protokolu č. 1 společně s článkem 9 Úmluvy.“
Rozhodnutí pochopitelně vzbudilo velký (a především negativní) ohlas, není proto divu, že v řízení intervenovalo relativně velké množství dalších států (Arménie, Bulharsko, Kypr, Řecko, Litva, Malta, Monako, Rumunsko, Rusko a San Marino; všimněme si, že možná poněkud překvapivě nikoli Polsko) a nevládních organizací, ale také třeba 33 členů Evropského parlamentu (viz tisková zpráva ESLP k dnešnímu jednání).
Osm z deseti intervenujících vlád dostalo právo nejen předložit písemné stanovisko, ale i vystoupit na dnešním dopoledním ústním jednání, na kterém jejich jménem promluvil právě profesor Weiler (a čerpal přitom jistě ze svého úvodníku v EJIL, č. 1/2010) [pdf].
Takže ti, kteří nebyli ve Štrasburku přítomni osobně, mohou záznam jednání velkého senátu shlédnout na stránkách ESLP (video by mělo být „upnuto“ ve 14:30).
Senát ve svém rozsudku ze dne 3. listopadu 2009 konstatoval porušení článku 2 Protokolu č. 1 (právo na vzdělání) společně s článkem 9 (právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání). V odůvodnění svého rozhodnutí kromě jiného uvedl:
„(55) Přítomnost krucifixu může být snadno vykládána žáky jakéhokoli věku jako náboženský symbol a budou se cítit být vychováváni ve školním prostředí poznamenaným daným náboženstvím. To, co může být povzbuzující pro některé věřící žáky, může být emocionálně rušivé pro žáky jiných vyznání nebo bez vyznání. Toto nebezpečí je zvláště přítomno u žáků náležejících k náboženským menšinám. Negativní svoboda není omezena na absenci náboženských obřadů nebo výuky náboženství. Vztahuje se také na praktiky a symboly vyjadřující, specificky či obecně, nějaké vyznání, náboženství nebo ateismus. Toto negativní právo zasluhuje zvláštní ochranu, jestliže je to stát, kdo vyjadřuje určitou víru, a jestliže osoba je postavena do situace, ze které se nemůže vymanit, nebo pouze za cenu nepřiměřeného úsilí a oběti.
(56) Vystavování jednoho nebo více náboženských symbolů nemůže být ospravedlněno ani žádostí ze strany rodičů, kteří si přejí náboženskou výchovu v souladu s jejich přesvědčením, ani, jak tvrdí vláda, nutností nezbytného kompromisu s křesťanskými politickými stranami. Respektování přesvědčení rodičů v oblasti výchovy a vzdělávání musí vzít v úvahu respektování přesvědčení druhých rodičů. Stát je v oblasti povinného veřejného vzdělávání, kde je přítomnost při vyučování vyžadována bez ohledu na náboženství a které se musí snažit vštěpovat žákům kritické myšlení, zavázán zachovávat neutralitu mezi vyznáními.
Soud není zřejmé, jak by vystavení symbolu, který je rozumné spojovat s katolicismem (většinovým náboženstvím v Itálii) ve třídách veřejných škol mohlo sloužit pluralismu ve výchově, který je podstatný pro zachování „demokratické společnosti“, tak jak ji pojímá Úmluva, pluralismu, který byl ve vnitrostátním právu uznán Ústavním soudem [...].
(57) Soud má za to, že povinné vystavování symbolu daného vyznání při výkonu veřejné funkce ve specifických situacích podléhajících vládní kontrole, zvláště ve školních třídách, omezuje právo rodičů vychovávat své děti v souladu se svým přesvědčením, stejně jako právo školou povinných dětí věřit nebo nevěřit. Soud se domnívá, že toto opatření vede k porušení těchto práv, neboť daná omezení jsou neslučitelná s povinností státu respektovat neutralitu při výkonu veřejné funkce, zvláště v oblasti výchovy a vzdělávání.
(58) Došlo proto k porušení článku 2 Protokolu č. 1 společně s článkem 9 Úmluvy.“
Rozhodnutí pochopitelně vzbudilo velký (a především negativní) ohlas, není proto divu, že v řízení intervenovalo relativně velké množství dalších států (Arménie, Bulharsko, Kypr, Řecko, Litva, Malta, Monako, Rumunsko, Rusko a San Marino; všimněme si, že možná poněkud překvapivě nikoli Polsko) a nevládních organizací, ale také třeba 33 členů Evropského parlamentu (viz tisková zpráva ESLP k dnešnímu jednání).
Osm z deseti intervenujících vlád dostalo právo nejen předložit písemné stanovisko, ale i vystoupit na dnešním dopoledním ústním jednání, na kterém jejich jménem promluvil právě profesor Weiler (a čerpal přitom jistě ze svého úvodníku v EJIL, č. 1/2010) [pdf].
Takže ti, kteří nebyli ve Štrasburku přítomni osobně, mohou záznam jednání velkého senátu shlédnout na stránkách ESLP (video by mělo být „upnuto“ ve 14:30).