O stanoviscích pléna II. a jednom Pyrrhově vítězství před Ústavním soudem

V předchozím příspěvku o stanoviscích pléna jsem avizoval pokračování o jejich intertemporálních účincích. Téma souvisí s otázkou závaznosti právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu, inter partes. Ve své části komentáře k zákonu o Ústavním soudu (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI 2007), týkající se § 82 ZÚS, jsem k tomu – s ohledem na tehdejší stav judikatury – napsal, že »závaznost právního názoru Ústavního soudu vysloveného v kasačním nálezu se vztahuje na celé další řízení a nevyjímá ani Ústavní soud sám, pokud se k němu tatáž věc dostane opětovně podáním ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v dalším řízení po vydání kasačního nálezu, ať už napadne senátu ve stejném složení, jinému senátu nebo plénu v důsledku rozhodnutí o atrahování senátních věcí plénem [§ 11 odst. 2 písm. k)]. V tomto „druhém kole“ se nemůže od svého původně vysloveného právního názoru odchýlit jen proto, že mezitím došlo ke změně právního názoru v jiné obdobné věci stanoviskem pléna přijatým postupem podle § 23, a už vůbec ne proto, že Ústavní soud nově rozhoduje v jiném složení nebo v jiném grémiu; lze-li obecně akceptovat přirozený vývoj judikatury a možnost prospektivní změny právního názoru vysloveného v nálezu zákonem předpokládaným postupem (§ 23), nelze s ohledem na právní jistotu účastníků řízení připustit libovůli v rozhodování v jedné a téže konkrétní věci ve smyslu „jednou tak, podruhé jinak“, resp. změnu právního názoru s účinky zpětnými.« Stále si za tímto názorem stojím, i když v judikatuře Ústavního soudu došlo k posunu, zatím ojedinělému, v souvislosti se sporem o povahu tzv. výčtového zákona – zákona č. zákona č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého.

V I. dějství tohoto jímavého příběhu se setkáme s těmito osobami a obsazením: Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova jako žalobce, Česká republika jako žalovaná. Kulisou jsou řádové nemovitosti v Opavě, které jezuité vlastnili před únorem 1948, po komunistickém převratu zůstalo jejich vlastnictví formálně nedotčeno, v důsledku proticírkevních opatření však správu nemovitostí vykonávala státní mocí ovládaná tzv. Náboženská matice. Ta v roce 1958 tyto nemovitosti nezištně „darovala“ státu (sama důvodová zpráva k výčtovému zákonu uvádí, že šlo o darování vynucená). V onom výčtovém zákoně bylo na tovaryše Ježíšovy pamatováno, ony opavské nemovitosti však podle tohoto zákona vydány nebyly (nebyly na seznamu). Jezuité se tedy určovací žalobou domáhali určení, že darovací smlouva byla neplatná a že jsou nadále vlastníky. Obecné soudy sice přitakaly v tom, že darovací smlouva byla neplatná (Náboženská matice byla pouze správcem a nemohla s majetkem disponovat), žalobu však přesto zamítly s tvrzením, že výčtový zákon je restituční předpis a jako takový je zvláštním zákonem, který vylučuje obecné občanskoprávní předpisy a možnost domáhat se určení vlastnictví podle nich. Tovaryšstvo Ježíšovo podalo v květnu 2005 ústavní stížnost a IV. senát Ústavního soudu nálezem sp. zn. IV. ÚS 298/05 ze dne 8. srpna 2005 ústavní stížnosti vyhověl a rozsudky obecných soudů až do prvního stupně zrušil. Ústavní soud tehdy konstatoval, že pokud obecné soudy dospěly k tomu, že darovací smlouva byla neplatná, měly poskytnout ochranu vlastnickému právu Tovaryšstva Ježíšova. Ústavní soud odmítl, že výčtový zákon je speciální restituční zákon, jehož existence vylučuje pro církevní právnické osoby domáhat se určení svého vlastnického práva použitím obecných předpisů práva občanského. Po kasaci rozhodnutí obecných soudů se tak na podzim roku 2005 znovu rozběhlo řízení o určovací žalobě jezuitů, nyní však již byly obecné soudy – nepochybně především inter partes (závaznost nálezu erga omnes v tomto případě netřeba uplatňovat) – zavázány právním názorem Ústavního soudu vysloveném v jeho kasačním nálezu.

Ve II. dějství zaznamenáváme jen lehce obměněné obsazení. Jako žalobce vystupuje Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina, stranou žalovanou byla unie odborových svazů a šlo o komplex nemovitostí v Luhačovicích – tzv. Augustiniánský dům, kam dříve zajížděl Mistr Janáček a v klidu a zázemí poskytnutém brněnskými augustiniány v prostředí lázeňského města komponoval, mimo jiné svou slavnou Glagolskou mši. Skutkové okolnosti jinak byly obdobné – opatství tyto nemovitosti nesporně vlastnilo až do r. 1959, kdy je Náboženská matice (vynuceně) darovala státu. A do výčtového zákona se nedostaly. Obecné soudy zamítly určovací žalobu opatství s obdobnou argumentací, opatství podalo ústavní stížnost, která napadla II. senátu, a ... a tady se příběh začal odvíjet jinak. Ústavní stížnost byla podána v prosinci 2004, tj. dříve než stížnost Tovaryšstva Ježíšova, avšak do přijetí nálezu ve věci Tovaryšstva o ní ještě rozhodnuto nebylo – v každém případě však svým nálezem z 8. srpna 2005 IV. senát zavázal II. senát, aby i stížnost augustiniánů rozhodl se stejným právním názorem a závěrem. II. senát ovšem s tímto právním názorem nesouhlasil a během necelých tří měsíců předložil plénu návrh opačného stanoviska. Plénum Ústavního soudu 1. 11. 2005, podle připojených disentů většinou 10:3, stanovisko schválilo [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st 22/05 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.)]. Podle tohoto stanoviska je výčtový zákon „svojí povahou součástí restitučního zákonodárství“, se všemi důsledky s tím oprávněně či neoprávněně spojovanými. Následně II. senát, v duchu tohoto stanoviska, ústavní stížnost Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina usnesením sp. zn. II. ÚS 687/04 ze dne 19. 1. 2006 odmítl jako zjevně neopodstatněnou (!)

Pro Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina tak příběh v tomto okamžiku skončil, ale pojďme nyní sledovat osudy jezuitů, které jsme ztratili ze zřetele v srpnu L. P. 2005, jak se radují z úspěchu před Ústavním soudem ...

V III. dějství tedy vystupují jako žalobce opět jezuité před Okresním soudem v Opavě, jehož rozsudek Ústavní soud nálezem ze srpna 2005 zrušil, nyní se však nacházejí v jednoznačně lepší pozici než při posledním jednání, neboť okresního soudce mohou argumentačně utlouci závazným právním názorem vysloveným v kasačním nálezu Ústavního soudu. Avšak ještě než proběhne první jednání, média zaznamenají porážku Opatství Staré Brno Řádu sv. Augustina v obdobné kauze před Ústavním soudem, zvrat v jeho judikatuře, podtržený mimořádnou publikací textu stanoviska Pl. ÚS-st 22/05 ve Sbírce zákonů. Obecné soudy správně vycítily, že se vítr otočil, a žalobu Tovaryšstva opět zamítly, bez ohledu na inter partes závazný nález Ústavního soudu vynesený právě pro tento případ. Porážku jezuitů stvrdil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku 28 Cdo 727/2008 z 10. června 2008, v němž konstatoval, že „obecné soudy nepochybně musí respektovat právní názor vyslovený v kasačním nálezu ÚS vydaným v téže věci a musí podle něj postupovat a řídit se jím, ... [s]ituace je však podstatně jiná v případě, že po vydání kasačního nálezu Ústavního soudu je publikováno stanovisko pléna téhož soudu, jež obsahuje odlišné právní posouzení téže otázky. ... Vždyť i v případě, bylo-li by po vydání kasačního nálezu znovu rozhodnuto soudy obecnými a byla-li by proti těmto rozhodnutím podána nová ústavní stížnost, jednalo by se o nové řízení, v němž by se konkrétní senát musel řídit stanoviskem pléna. Lze tedy důvodně očekávat, že v dalším případném řízení o ústavní stížnosti bude Ústavní soud postupovat v souladu s jím dříve vydaným plenárním stanoviskem. Z [toho] plyne, že se obecné soudy nemusí řídit právním názorem vysloveným v dané individuální věci v senátním nálezu Ústavního soudu, jestliže bylo v mezidobí vydáno odchylné plenární stanovisko, jež bezesporu nad senátním nálezem převažuje.“.

Tento empirický závěr, anticipující rozhodování Ústavního soudu, Nejvyšší soud podpořil argumenty právními:

• v případě podání další ústavní stížnosti půjde o nové řízení; tím mělo být zřejmě řečeno, že to původní, v němž byl vydán kasační nález, pro řízení o nové ústavní stížnosti nebude relevantní, neboť pozdější stanovisko pléna je vyšší forma a jak známo vyšší bere,

• rozhodnout v souladu s původním kasačním nálezem by ignorovalo vývoj právního názoru Ústavního soudu; takové rozhodnutí by bylo založeno jen na slepém respektu k názoru tím samým soudem reprezentativně překonanému – jinými slovy, NS zde zřejmě argumentuje přepjatým formalismem,

• rozhodnout v souladu s původním kasačním nálezem by bylo v rozporu s naplňováním vlády práva a s atributy právního státu, neboť rozhodnutí by nevycházelo z většinového názoru soudního orgánu autoritativně rozhodujícího o tom, co je a není ústavním pořádkem,

• rozhodnutí v souladu s původním kasačním nálezem by zabraňovalo průchodu spravedlnosti a nešetřilo by základní práva a svobody účastníků řízení.

Podpůrně NS argumentoval vlastní praxí obecných soudů: „Odvolací soud může změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ten jeho dřívější právní názor nerespektoval“.

NS nicméně v závěru své názory relativizoval. Podle něj by taková situace neměla být pravidlem, zejména pokud by takovým postupem mělo být nepřípustně zasaženo právní postavení účastníků řízení nebo jejich právní jistota. Proto by, podle NS, mělo být rozhodnutí odchylující se od původního právního posouzení více než kdy jindy pečlivě odůvodněno a musí z něj být nade vší pochybnost zřetelné, jakým právním názorem se soud řídil a z jakého důvodu.

Předpoklad Nejvyššího soudu se vyplnil a Tovaryšstvo Ježíšovo podalo v srpnu 2008 znovu (v terminologii NS novou) ústavní stížnost (III. ÚS 2069/08). Díky této téměř laboratorní kauze získal Ústavní soud příležitost vyslovit se jednoznačně ke komplexní otázce závaznosti jeho nálezů v její časové dimenzi.

Argumenty, které hovořily ve prospěch prosazení názoru obecných soudů o povaze nálezů Ústavního soudu a účinků později vydaného stanoviska pléna, jsou zřejmé z rozsudku NS. Pro řešení opačné se však také nabízely silné argumenty:

• nejde o „nové“ řízení, z pohledu ÚS je to materiálně res iudicata, věc rozhodnutá nálezem ÚS, byť formálně z tohoto důvodu stížnost nepřípustná není (srov. § 35 odst. 1 ZÚS),

• NS své rozhodnutí opřel o princip právní jistoty, ale tento princip v daném případě může působit i zcela opačně, záleží na úhlu pohledu: byla to právě právní jistota stěžovatele, jež byla otřesena, neboť poté, co v jeho věci Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, je tento právní názor obecnými soudy nerespektován poukazem na pozdější právní názor vyslovený Ústavním soudem v jiné právní věci a pro jiné (a všechny budoucí) účastníky řízení,

• problém je dán kasační povahou kompetence Ústavního soudu; kdyby bylo jeho rozhodnutí konečné, nemohla by být otázka znovu, v neprospěch stěžovatele, přehodnocena,

• řízení před Ústavním soudem je zásadně jednoinstanční; prosazením názoru obecných soudů by se cestou stanoviska pléna fakticky v téže věci zavedlo opravné řízení proti již vyhlášenému nálezu, což neposiluje důvěru v rozhodování Ústavního soudu, který v téže právní věci, v tomtéž případě, by mohl rozhodnout jednou tak, podruhé jinak, byť s posvěcením celého pléna,

• zákonným soudem a soudcem stěžovatele byl rozvrhem práce určený senát, který rozhodoval o první ústavní stížnosti, a nikoli plénum, které později rozhodovalo o odlišném právním názoru formou svého stanoviska, ovšem pro jinou kauzu než tu, která již byla nálezem rozhodnuta,

• stanovisko pléna a právní názory vyslovené v nálezech působí (mají působit) prospektivně a nemohou se dotknout věcí již Ústavním soudem rozhodnutých,

• účastníci řízení po kasačním nálezu Ústavního soudu se stávají rukojmím času a rychlosti, nebo spíše pomalosti řízení před obecnými soudy – čím déle trvá, tím se zvyšuje riziko mezitímní změny právního názoru Ústavního soudu a popření ústavní ochrany, které se účastníku již jednou před Ústavním soudem dostalo,

• z obdobných pozic lze také zpochybnit sebepotvrzující argument NS o správnosti praxe obecných soudů, z níž vyplývá, že odvolací soud může také (libovolně) později změnit svůj právní názor vyjádřený v předchozím zrušujícím usnesení a v téže věci v druhém kole potvrdit rozhodnutí soudu prvního stupně, přestože tento jeho dřívější právní názor nerespektoval,

• argumentace obecných soudů požadavkem ochrany základních práv a svobod účastníků řízení je v dané věci problematická, neboť účastníky na straně jedné byly soukromý subjekt (církevní právnická osoba), na straně druhé stát – jeho způsobilost být nositelem vlastních základních „lidských“ práv a svobod je však i v judikatuře Ústavního soudu sporná,

• názor obecných soudů neodpovídá dosavadní nálezové judikatuře Ústavního soudu, srov. zejména nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285): „... všechny ... sporné problémy dotýkají se výlučně tzv. absolutní závaznosti nálezů Ústavního soudu, nikoli však závaznosti, která – konkrétní a Ústavním soudem posouzené (rozhodnuté) věci (materie) se týká; vykonatelný nález Ústavního soudu je totiž závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a tedy ... je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae ..., která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci, včetně takového, který by – in eventum – měl vyplynout ze stanoviska pléna Ústavního soudu; předpoklady plynoucí z ustanovení § 23 zákona o Ústavním soudu se proto na již jednou Ústavním soudem rozhodnutou věc nevztahují.“.

Konečně bylo možné vznést i veskrze formální argument: v dané věci obecné soudy opřely své rozsudky o právní názor vyplývající ze stanoviska, nikoli z nálezu ÚS; II. senát, který přijetí stanoviska inicioval, totiž nerozhodl v souladu se stanoviskem pléna ve věci augustiniánského opatství nálezem, ale pouze usnesením (II. ÚS 687/04 ze dne 19. 1. 2006, které ani formálně nebylo publikováno). Stanovisko pléna však, přestože bylo publikováno ve Sbírce zákonů, atributy vykonatelného rozhodnutí a z toho odvozovanou všeobecnou závaznost (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy) nemá.

Zbývá dodat, že Ústavní soud příležitost vyslovit se autoritativně k těmto otázkám nevyužil. V pořadí druhá ústavní stížnost Tovaryšstva Ježíšova byla usnesením III. ÚS 2069/08 ze dne 29. července 2009 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, čímž fakticky byl potvrzen právní názor Nejvyššího soudu, ovšem formou, která toto řešení do budoucna nečiní závazným, takže tato otázka může být kterýmkoliv senátem Ústavního soudu posouzena jinak. Podle mého osobního přesvědčení si tato věc zasloužila řešení ve formě nálezu, ať už zamítavého či vyhovujícího, protože díky zvolené formě usnesení trvá nejistota o intertemporálních účincích stanovisek pléna, zejména ve vztahu k již Ústavním soudem rozhodnutým věcem, o nichž v důsledku kasace pokračuje řízení před obecnými soudy. Svůj věcný názor na otázku závaznosti kasačního nálezu pro ÚS jsem již dříve vyslovil v komentáři k zákonu o Ústavním soudu a dosud jsem neshledal důvody, abych ho měnil.

Nemusím samozřejmě zdůrazňovat, že jde jen o můj názor osobní a že veškeré chyby a omyly v tomto příspěvku je proto třeba přičítat jenom a pouze jenom na můj vrub.