Josef Baxa: Vyjádření ke spekulacím premiéra Mirka Topolánka
Premiér Mirek Topolánek v nedělní Partii televize Prima vznesl pochybnosti, zda si Nejvyšší správní soud zamítnutím vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany nepřipravuje půdu ke stejnému postupu u Komunistické strany Čech a Moravy. Jedná se o vážné obvinění naznačující politický postup soudu.
Nejvyšší správní soud za nedlouhou dobu své existence dostatečně prokázal v mnoha jiných řízeních, že je soudem nezávislým, nestranným a spravedlivým. Při svém rozhodování nepodléhá vlivu jiných orgánů., neřídí se zájmy politických stran, veřejného mínění či sdělovacích prostředků. Dbá o to, aby každým svým rozhodnutím posiloval důvěru v právo a spravedlnost.
Ve věci Dělnické strany je na místě připomenout základní fakta.
Po sebevědomých prohlášeních ministra vnitra vláda podala na počátku prosince 2008 návrh na rozpuštění Dělnické strany. Návrh byl, eufemisticky řečeno, slabý.Nad jeho kvalitou se pozastavili prakticky všichni, kdo jej veřejně komentovali. Vážný zásah do politického života, jaký představuje rozpuštění politické strany, měl být odůvodněn několika málo obecnými obviněními a téměř žádnými důkazy. Soud účastníky (tedy i vládu) vyzval k doplnění důkazů.Bez odezvy. U ústního jednání, kde vystoupení zástupce vlády kopírovalo kvalitu jejího návrhu, byla vláda opakovaně dotazována, zda má konkrétní návrhy na doplnění dokazování. Opět marně. Řízení bylo zcela transparentní, návrh vlády i vyjádření Dělnické strany byly (a jsou) přístupné na webových stránkách soudu, soudní jednání bylo v přímém přenosu přenášeno ČT 24. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dva týdny po jednání, v den vyhlášení byl (a stále je) v plném znění k dispozici na webových stránkách soudu.
V odůvodnění zamítavého rozsudku soud konstatuje, že vláda mnoho argumentů pro rozpuštění Dělnické strany nenabídla a to málo své argumentace nedokázala podepřít důkazy. Protože šlo v novodobé historii o první rozhodnutí tohoto druhu, považoval soud za důležité obecně vyjádřit, na základě jakých důvodů je možné rozpustit politickou stranu. Tyto důvody si soud nevymyslel. Nalezneme je v zákoně, ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Netřeba dodávat, že se jedná o normy, které vládě mohly a měly být známy, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na něž se Nejvyšší správní soud odvolal, a která jsou veřejně dostupná.
Ve vztahu k náznaku premiéra a i jinak oblíbenému spojování justice s její „temnou komunistickou minulostí“ lze dodat, že věkový průměr sedmičlenného senátu, který ve věci rozhodoval, je 43 let a šest z jeho členů se stalo soudci až po roce 2000. Apolitičnost celého řízení a korektnost rozhodnutí je zjevná z naprosto otevřeného postupu soudu, verifikovatelného z veřejně dostupných zdrojů.
Soud – na rozdíl od vlády, nemá politický zájem na existenci či neexistenci žádné politické strany. Rozhoduje pouze na základě prokázaných skutečností a zákona. Tvrdí-li premiér, že právě zamítnutí návrhu na rozpuštění Dělnické strany předurčuje stejný postup u KSČM, lze se ptát, proč vláda s celým exekutivním aparátem státu nedokázala tento návrh (u vědomí jeho důležitosti) zpracovat v lepší než podprůměrné kvalitě.
Nabízí se též otázka, proč se spekuluje, jak by soud rozhodl o návrhu na rozpuštění KSČM, když takový návrh vláda nepodala, ani se jím nezabývala. Příslušný podnět ze Senátu Parlamentu České republiky přitom měla k dispozici podstatně dříve, než rozhodovala o podání návrhu na rozpuštění Dělnické strany.
Josef Baxa
Nejvyšší správní soud za nedlouhou dobu své existence dostatečně prokázal v mnoha jiných řízeních, že je soudem nezávislým, nestranným a spravedlivým. Při svém rozhodování nepodléhá vlivu jiných orgánů., neřídí se zájmy politických stran, veřejného mínění či sdělovacích prostředků. Dbá o to, aby každým svým rozhodnutím posiloval důvěru v právo a spravedlnost.
Ve věci Dělnické strany je na místě připomenout základní fakta.
Po sebevědomých prohlášeních ministra vnitra vláda podala na počátku prosince 2008 návrh na rozpuštění Dělnické strany. Návrh byl, eufemisticky řečeno, slabý.Nad jeho kvalitou se pozastavili prakticky všichni, kdo jej veřejně komentovali. Vážný zásah do politického života, jaký představuje rozpuštění politické strany, měl být odůvodněn několika málo obecnými obviněními a téměř žádnými důkazy. Soud účastníky (tedy i vládu) vyzval k doplnění důkazů.Bez odezvy. U ústního jednání, kde vystoupení zástupce vlády kopírovalo kvalitu jejího návrhu, byla vláda opakovaně dotazována, zda má konkrétní návrhy na doplnění dokazování. Opět marně. Řízení bylo zcela transparentní, návrh vlády i vyjádření Dělnické strany byly (a jsou) přístupné na webových stránkách soudu, soudní jednání bylo v přímém přenosu přenášeno ČT 24. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dva týdny po jednání, v den vyhlášení byl (a stále je) v plném znění k dispozici na webových stránkách soudu.
V odůvodnění zamítavého rozsudku soud konstatuje, že vláda mnoho argumentů pro rozpuštění Dělnické strany nenabídla a to málo své argumentace nedokázala podepřít důkazy. Protože šlo v novodobé historii o první rozhodnutí tohoto druhu, považoval soud za důležité obecně vyjádřit, na základě jakých důvodů je možné rozpustit politickou stranu. Tyto důvody si soud nevymyslel. Nalezneme je v zákoně, ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Netřeba dodávat, že se jedná o normy, které vládě mohly a měly být známy, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na něž se Nejvyšší správní soud odvolal, a která jsou veřejně dostupná.
Ve vztahu k náznaku premiéra a i jinak oblíbenému spojování justice s její „temnou komunistickou minulostí“ lze dodat, že věkový průměr sedmičlenného senátu, který ve věci rozhodoval, je 43 let a šest z jeho členů se stalo soudci až po roce 2000. Apolitičnost celého řízení a korektnost rozhodnutí je zjevná z naprosto otevřeného postupu soudu, verifikovatelného z veřejně dostupných zdrojů.
Soud – na rozdíl od vlády, nemá politický zájem na existenci či neexistenci žádné politické strany. Rozhoduje pouze na základě prokázaných skutečností a zákona. Tvrdí-li premiér, že právě zamítnutí návrhu na rozpuštění Dělnické strany předurčuje stejný postup u KSČM, lze se ptát, proč vláda s celým exekutivním aparátem státu nedokázala tento návrh (u vědomí jeho důležitosti) zpracovat v lepší než podprůměrné kvalitě.
Nabízí se též otázka, proč se spekuluje, jak by soud rozhodl o návrhu na rozpuštění KSČM, když takový návrh vláda nepodala, ani se jím nezabývala. Příslušný podnět ze Senátu Parlamentu České republiky přitom měla k dispozici podstatně dříve, než rozhodovala o podání návrhu na rozpuštění Dělnické strany.
Josef Baxa
Předseda Nejvyššího správního soudu
52 komentářů:
Též nechápu, proč ze sebe premiér dělá pitomce. Celé soudní řízení vyznělo přesně v tomto duchu - těžko říct, zda DS třeba rozpustiti či nikoli, neboť z návrhu není nic podstatného patrno. Mně rozhodutí vyznělo tak, že na základě excelentního návrhu, který se kvalifikovaně dovolá relevantních skutečností, by soud zrušil stranu dělnickou, jakož i dělnicko-rolnickou, a za neúspěch návrhu si může vláda sama. Soud si tedy připravil půdu toliko v tom, že neuspěje ani budoucí jiný návrh na zrušení určité politické strany, bude-li obdobně odfláknutý.
Na obecnější notu - nechápu pohoršení nad úvahou, že si soud rozhodnutím jedním připravuje půdu pro rozhodnutí jiná, podle mě je to na soudech na denním pořádku. Jistě, motivace nemusí být jen politická, ačkoli třeba u ÚS podle mě politická zčasta je.
Pokud jde o samochválu v úvodu... no... tak jistě patří NSS k lepším soudům v zemi. Jak jsem ale napsal již jinde, zároveň je autorem vůbec nejhoršího rozsudku, co v AK máme.
NSS? U sebe to hodnotím tak, že na pět až deset kvalitních rozhodnutí jedno špatné, což je velmi slušné skóre.
V rozhodnutí o DS se opakovaně konstatuje, že ani lepší návrh by soud o zákonnosti rozpuštění nepřesvědčil, tedy co by bylo, kdyby, jsou čiré spekulace.
Tomáš Pecina
NSS - v běžných věcech bych souhlasil s Vaším poěmrem, ovšem kdybych měl soudit ze svých případů zásadních, tak je to jedno rozhodnutí špatné (napůl - zásadní právní nmázor ve prospěch, ale rozhodnutí přesto zrušeno) a teď tam mám jednu dosti zásadní věc, tak jsem zvědav:)
Mě osobně zaráží, že premiér v jednom a tom samém diskusním pořadu jednak prohlásí, že nemá rád, když politici komentují rozhodnutí a kvalitu soudu, pokud jim nejsou po chuti a zároveň soud a jeho rozhodnutí komentuje a kritizuje. V jednom a tom samém pořadu. To už si žádá řádně politické (čti schizofrenní) uvažování.
TV nemám a neřeším, co kdo v mediálně-eschatologickém záchvatu plkne. Četař Topolánek podle svých slov pronesených při příležitosti narození nemanželského syna má jistou přezdívku - nutno ocenit dobrý odhad a upřímnost jeho kamarádů.
Doporučují p.Baxovi (ten druhý odstavec jeho vyjádření při vší úctě k NSS teda něčím hodně smrdí :-) TV nesledovat. O víkendu bylo navíc nádherně a podle svatých slov prezidenta i poklidným pobytem v přírodě s rodinou se dá bojovat s režimem celých 20 let daleko úspěšněji než marginálním a "mediálně nabubřeným disentem" všelijakých intelektuálů.
Tohle téma je mi celkem blízké: psal jsem totiž podnět na MV, který odstartoval rozpuštění KSM. Kritika postupu MV mne ani moc nepřekvapuje, protože to bylo něco podobného. Celé roky se o ně zajímaly různé instituce a nevěděly, co si s nimi počít, až musela přijít moje maličkost, zahloubat se do příslušných právních norem a jeden víkend strávit tím, že jsem četl všechny možné slinty, do KSM kdy vyprodukoval (tohle utrpení jim nikdy nezapomenu). Pak to stačilo jen dát do kupy, napsat s konkrétními citacemi a nebylo na tom nic těžkého nebo nepochopitelného. Proč to neudělal nikdo předtím? Ve státní sféře je totiž málo lidí, kteří jsou schopní či ochotní vzít si hromadu papírů, navařit pár litrů kafe a ponořit se do toho. To je pak těžký. :-/
Případ s KSM měl zajímavou dohru. Na jedné akci jsem v diskuzním panelu zmínil, že jsem autorem onoho podnětu. V publiku bylo pár lidí se vztahem ke KSM nebo levici obecně. O dva dny později mi volala jistá nejmenovaná holčina z jakéhosi lidumilného spolku, že chce něco zkonzultovat ohledně nácků (onen panel se týkal právě toho tématu).
Zvláštní shodou náhod se ale rozhovor rychle stočil na KSM. Já jsem dělal hloupého, čekal jsem, co z ní vypadne, nakonec nevypadlo nic zajímavého, tak jsem si alespoň u kafe popovídal se sympatickou a inteligentní dívčinou - značný to rozdíl oproti běžné sortě členů KSM.
Není žádným tajemstvím, že podobné spolky si snaží dělat složky na lidi (například známí anarchisté na známé skiny a nakopak). Protože jsem s KSM měl něco do činění již předtím, patrně moje jméno znali. Moje telefonní číslo není nijak tajné a zjistit si ho není problém, ale i tak je musím pochválit, že kontaktovat mne přes spojku za pouhé dva dny je slušný výsledek!
P.S. Kláro, stále Vám dlužím za kafe! :-)
P.P.S. Tím nechci tvrdit, že ten můj hanopis na naše komsomolce byl nějak dokonalý. Jak jsem již uvedl, spíchnul jsem to včetně všech rešerší a analýz za víkend, což při objemu materiálů není moc dlouhá doba. Ale konkrétních zdůvodnění jsem tam měl víc než MV ve své žalobě, kde jsem se dočetl hlavně o právní úpravě (patrně ji soud nezná) a skutečných důkazů tam bylo poskrovnu.
Jaké analytické podklady jste pro MV připravil, nevím, ale soudě podle toho, že je rozpustili na základě jediné věty z politického programu (takže NSS, chce-li být konsistentní s postupem v cause DS, nezbude než jejich kasační stížnosti vyhovět), asi nebyly pro pracovníka, který rozhodnutí připravoval, dostatečně relevantní :-)
Ad KSM: žádné jejich analytické podklady jsem nepřipravoval, pouze jsem zpracoval a odeslal ten úplně původní podnět. Rozhodnutí MV ve věci KSM mi samotnému přijde poněkud stručné, ale jak ukázala jejich žaloba, asi je to jejich styl. ;-)
Škoda, že na Jiném právu nebyla diskuse ještě před rozsudkem, jak tomu bylo v jiných věcech, zvláště chtěl-li si někdo zanadávat na Klause.
Jinak soud, pokud si nechtěl hrát na politický proces, nemohl návrh než zamítnout.
Z odůvodnění mi trochu přijde, jakoby toho snad trochu nepatřičně litoval, ale možná je to jen můj dojem.
Když už se NSS vyjadřoval tak obšírně, mohl se vyjádřit i k tomu, jaký by zaujal postoj k existecni agentů bezpečnostních složek či informátorů složek v rámci strany navržené vládou na rozpuštění a to jak z hlediska postavení strany v rámci procesu (možnost vynášení její procesní strategie vládě), tak z hlediska možnosti ovlivnění směřování strany k vládou popisovanému stavu.
Narážím tím pochopitelně na rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ve věci návrhu na rozpuštění (či jak se tomu v Německu říká) NPD.
ad obšírný rozsudek
Jedním ze znaků inteligence je schopnost koncizního vyjadřování. Pro právníky je ale typické okecávání. Např. zde diskutovaný rozsudek je možné, při zachování jeho informačního obsahu, zkrátit na třetinu.
Tome, tady nesouhlasím. Jistě bylo možné na možná polovičním prostoru vysvětlit, že vláda předložila zcela nedostatečné důkazy, a tedy její návrh nemá šanci na úspěch. Ale NSS se pokoušel i o něco navíc: shrnout pro čtenáře "právo rozpouštění politických stran".
Nezdá se mi, že by rozsudek někde obsahoval vatu. Naopak, patrně může sloužit za vzor, jak psát rozhodnutí: čtivost (krátké věty psané česky a ne soudcovsky, krátké číslované odstavce); přehledné členění, shrnutí dostupné judikatury ÚS, ESLP i NSS; vypořádání se s argumenty stran; a určitě několik dalších věcí, které mě teď nenapadly.
Jen jsem si v rozsudku všiml jisté reduncance: návrh vlády je v celku, celkem obsáhle, rekapitulován v bodu I. -- a poté je rekapitulován znovu, po částech, v bodech IV.2.1 až IV.2.5. Možná by stálo za to zkrátit bod I. na dva, tři odstavce.
Napadá mě, že je fajn, pokud Vám jako soudci zruší rozsudek ten, koho respektujete. Někdo inteligentní, o jehož rozhodnutích si říkáte: takhle dobře bych to neuměl napsat (a to si u rozsudku "Dělnická strana" říkám), natož v přiměřeném čase -- když ale budu pár let číst a přemýšlet, třeba mi to jednou půjde taky takhle od ruky.
Naproti tomu, pro civilního soudce musí být lahoda úpět pod některými "experty" na odvolacích soudech a NS, kterých si z dobrých důvodů profesně neváží.
ad Honza
Jistě bychom našli řadu rozsudků, které obsahují mnohem větší podíl vaty, rekapitulací a repeticí než tento. Nicméně i tady mohl být soud úspornější. Např. je tam alespoň třikrát věta, že politické strany mají v zastupitelské formě demokracie svůj nezastupitelný význam, proto požívají zvýšené ochrany. A to myslím není nutné.
PS. Tento rozsudek mohl být konciznější, celkově si ale myslím, že je kvalitně zpracovaný.
Kamila Janků:
Já si tedy dovoluji zpochybnit, že soud objasnil, jaké důkazy použít. NSS se poučil z kauzy Linkov a striktně se drží judikatury ESLP.
Soud konstatoval, že vláda má možnost obstarat si informace od policie, zpravodajských složek. Nicméně co jsou tyto složky schopny dodat? Policejní, zpravodajské informace, které se pro účely důkazní v soudním řízení vůbec hodit nemusí, např. informace typu, že někdo by z Dělnické strany se zúčastnil náckovského koncertu, kde hajloval, jiný účastník akcí DS se zúčastňuje akcí Národního oporu apod. Bude toto pro soud relevantní? Dle mého prokazovat přičitatelnost jednání jednotlivců straně bude téměř nemožné (pokud tedy DS sama neudělá nějaký výrazný přehmat, ale těžko lze očekávat, že se veřejně přihlásí k Národnímu odporu, uzavře s ním smlouvu o spolupráci)
Oříšek bude i dostatečně bezprostředná hrozba pro stát. Pokud si projedete web DS i jejich plátek Dělnické listy, tak nic, co by bylo přímo v rozporu s ústavnou a zákony nenajdeme, i jejich teze o Romech jsou v na hraně.
Vládní návrh bezesporu mohl být propracovanější, nicméně konečný stav by byl stejný. Vláda udělala chybu, že neodolala tlaku některých médií a návrh na rozpuštění vůbec podala. Mohla se např. poučit u svých sousedů a jejich problémy s rozpouštěním NPD.
AD Jan Vučka:
Kauza KSM není u konce, u NSS to již nějakou dobu leží, uvidíme, jak to dopadne....
TS: Zas tak pečlivě jsem rozhodnutí nečetl. A proto jsem si všiml "nezastupitelného významu v zastupitelské demokracii" jen dvakrát.
Rozhodnutí by jistě mohlo být kratší. Stačilo by vypustit všechna shrnutí. Ale to by možná byla škoda.
Pro pobavení posílám heslo redundance zpracované v takové jiné encyklopedii.
To velmi připomíná smlouvy, co mi posílají kolegové ze Spokojených států amerických.
Ad Honza
Letmým pohledem ji vidím čtyřikrát, ale asi tam bude víckrát.
[43] Vzhledem ke klíčové úloze, kterou hrají politické strany pro demokratické zřízení, vyžadují tyto subjekty zvýšenou ochranu
[58] politické strany mají v reprezentativní demokracii svůj nezastupitelný význam, proto požívají zvýšené ochrany.
[67]politické strany mají v zastupitelské formě demokracie svůj nezastupitelný význam, proto požívají zvýšené ochrany
[104]Politické strany mají v zastupitelské formě demokracie svůj nezastupitelný význam, proto požívají zvýšené ochrany
Ad redundance :)))
Jedna užitečná:
Ctrl+F "zvýšen"
Ctrl+F "zastup"
Jo jo. :) A při vhodně zvoleném řetězci se dohledají i významově podobné věty. Např.:
[49] Vzhledem k zásadní roli, kterou politické strany hrají v řádně fungující demokracii, a s ohledem na jejich mimořádný a nezastupitelný význam v zastupitelské formě vlády, musí stát nakládat velmi obezřetně s pravomocí zasahovat do jejich činnosti.
V žádném případě nesdílím názor, že by Nejvyšší správní soud za nedlouhou dobu své existence dostatečně prokázal v mnoha jiných řízeních, že je soudem spravedlivým.
Je možné, že při svém rozhodování nepodléhá vlivu jiných státních či samosprávních orgánů, ale osobně bych uvítal, kdyby více podléhal vlivu některých orgánů tělních. Zda se řídí nebo neřídí zájmy politických stran, veřejného mínění či sdělovacích prostředků opravdu nevím, ale vím docela určitě, že se mnohdy neřídí zákonem ani zdravým rozumem a že řadou svých rozhodnutí dokonale rozmetává poslední zbytky mé důvěry v právo a spravedlnost. Jeho aplikace práva (a to zejména za účasti pana doktora Baxy) namnoze spočívá v teleologické deformaci jednoznačné právní normy daleko vybočující z mezí výkladu do ryzí normotvorby, která bez demokraticky podloženého mandátu moralisticky drtí prvotní požadavek právní jistoty a elementární princip právního státu.
Rozsudek č.j. 1 Afs 107/2004-48 ze dne 10.11.2005 svou bezprávní obranou jakýchsi vyšších společenských hodnot před legitimním počínáním jednotlivce mi temnými zvuky socialistické zákonnosti zřetelně rezonuje a je bolestivou "noční můrou" mé touhy po skutečné svobodě a spravedlnosti. Věřím, že i k NSS časem dorazí poznání, že svoboda jednotlivce uplatňovaná v mezích zákona je statkem nejvyšším, a že jeho rozsudků, jež nelze číst bez nitroglycerinu pod jazykem, bude ubývat.
Ve věci P. B. v. Finanční ředitelství v Hradci Králové NSS neaproboval obcházení zákona. Na tom není nic divného: "Členy klubu ve skutečnosti byli žalobce, jeho manželka a jejich tři děti, a dále švagr a synovec žalobce (syn švagra) … Jednalo se tedy o výdaje na uspokojení potřeb rodiny a příbuzenstva, což je rozhodující, třebaže je skutečný stav zastírán stavem formálně právním. Tyto výdaje se v žádném případě nemohou stát nezdanitelnou částí základu daně. V průběhu celého řízení žalobce neuvedl jediný důvod, proč by bylo nutné uvedené potřeby hradit prostřednictvím klubu a nikoliv – jak bývá běžně zvykem – z rodinného rozpočtu. Neexistoval přitom jediný výdaj klubu, který by nebyl výdajem na uspokojení potřeb rodiny žalobce a jeho příbuzných … Je absurdní představa, že zákonodárce zamýšlel plnění vyživovací povinnosti rodičem způsobem, jakým si počínal žalobce; ještě absurdnější je představa, že rodič, který založí spolek, jehož členy budou jeho děti, a prostřednictvím něhož financuje vzdělávací, sportovní a kulturní aktivity svých dětí, na tom bude lépe – protože si bude moci o hodnotu daru snížit základ daně –, než rodič, který takový spolek nezaloží a jemuž možnost odečíst si hodnotu plnění poskytovaného dětem na financování jejich sportovních, vzdělávacích a kulturních aktivit nesvědčí. Takový náhled by nejen nebyl v souladu s principem rozumného uspořádání společenských vztahů, ale též by zakládal ničím neodůvodněnou nerovnost mezi oběma vymezenými skupinami rodičů."
1 Afs 107/2004-48: "...bezprávní obranou jakýchsi vyšších společenských hodnot před legitimním počínáním jednotlivce..."
Tou "bezprávní obranou vyšších společenských hodnot" je zde ochrana společnosti před cynickým šizením na daních prostřednictvím konstrukce občanského sdružení.
A "legitimním počínáním jednolivce" a "svoboda uplatňovaná v mezích zákona" je zde pak právě ono bezostyšné šizení na daních prostřednictvím naivní formální konstrukce občanského sdružení...
...LOL
M. Andraszy
svou bezprávní obranou jakýchsi vyšších společenských hodnot před legitimním počínáním jednotlivce mi temnými zvuky socialistické zákonnosti zřetelně rezonuje a je bolestivou "noční můrou" mé touhy po skutečné svobodě a spravedlnosti.
No, to jste si opravdu vybral skvely priklad. Takze na hony evidentne ucelova vychcanost (damy a slabsi povahy prominou) je projevem "touhy po skutecne svobode a spravedlnosti".
Idealnim stavem by pak podle vas patrne bylo, kdyby NSS tento "svobodny" pocin nalezite ocenil a posvetil a nasledkem toho by u nas vznikly statisice rodinnych "obcanskych sdruzeni", jejichz jedinnym ucelem by bylo obirat stat na danich. Jen tak a propos: "Neplatny je pravni ukon, ktery svym obsahem nebo ucelem odporuje zakonu nebo jej obchazi anebo se prici dobrym mravum" - §39 ObcZ.
Dlužno dodat, že snad každý poslanec a senátor má jedno či dvě tajemná občanská sdružení ... :-/
Ale to je právě ten fatální omyl. Činit, co není zákonem zakázáno, je základním právem a svobodou každého. Realizací subjektivních práv v tomto případě dokonce zákonem explicitně dovolených (založit spolek, darovat mu peníze, uplatnit je do nákladů) dochází právě k naplňování zákona. O nějakém jeho obcházení či dokonce zastírání skutečného stavu zde nemůže být vůbec řeč. Využití zákonných možností není zneužitím práva. I kdyby byl dotyčný dárce jediným členem takovéhoto spolku, je na místě pouze zvolat: "A co má být? Zakazuje to zákon? Ne? Tak proč proboha ne?" Jestli se Vám to nelíbí, stavte se za změnu zákona a ne za jeho účelové ohýbání ve staronovém jménu vyšších zájmů. Rozumné uspořádání společenských vztahů pluralitní demokratické společnosti nastavujeme všichni prostřednictvím tajně a svobodně zvolených zákonodárců. Kupříkladu já si přeji, aby šly náklady tímto způsobem odečíst. Já to chci právě takhle. Z mnoha racionálních důvodů. A mnou zvolení zákonodárci takto zákon přijali a i z tohoto důvodu dostali můj hlas. Jak to může někdo nedemokraticky rušit pouhým výkladem? To mají zákonodárci kvůli takovýmto soudcům psát do zákona, že "právo uplatnit tyto výdaje má poplatník samozřejmě i v případě, že občanské sdružení sám založil právě proto, aby si takové náklady mohl odečíst"? Soud má nejednoznačné normy vykládat a ne jednoznačné normy ignorovat a nahrazovat vlastními.
Když neuznáváte "substance over form" v daňovém řízení, tak je každá debata zbytečná ... :-)
ad Oldřich Voženílek. Poněkud si pletete soukromé a veřejné právo. Zatímco v soukromém právu Vám nikdo nezakázal zřídit si onen spolek, v právu veřejném byla všechna jednání posouzena podle jejich skutečného smyslu. Na tom není nic špatného; naopak je to zcela žádoucí.
Kupříkladu já si přeji, aby šly náklady tímto způsobem odečíst. Já to chci právě takhle. Z mnoha racionálních důvodů.
Ano, ale pak by taková právní norma musela být takto formulována výslovně. Takto soud zcela správně dovodil, že vůle zákonodárce byla jiná.
Jak to může někdo nedemokraticky rušit pouhým výkladem?
Legalism je nesprávné pojetí práva.
To mají zákonodárci kvůli takovýmto soudcům psát do zákona, že "právo uplatnit tyto výdaje má poplatník samozřejmě i v případě, že občanské sdružení sám založil právě proto, aby si takové náklady mohl odečíst"?
Ano, jinak se právní norma posuzuje podle obvyklého smyslu.
Ad OV
Jestli se Vám to nelíbí, stavte se za změnu zákona a ne za jeho účelové ohýbání ve staronovém jménu vyšších zájmů.
Pokud by měl libovolný daňový zákon přesně předvídat všechny chytrácké konstrukce typu této s "občanským sdružením", byl by asi tak 5x delší a ještě komplikovanější než je dnes. Žádný zákon nikdy nemůže výslovně pokrýt všechny možné i nemožné způsoby krácení daní, který si nějaký šikula vymyslí.
Právě proto existuje §2/7 zsdp. Jde tu jen o to, jak široký má být výklad tohoto ustanovení. I mým názorem je, že tento výklad má být z nejrůznějších důvodů, včetně těch ústavněprávních, restriktivní. Nelze jej však zcela negovat.
Ale právě uvedený příklad s občanským sdružením je, nezlobte se na mne, do očí bijícím a učebnicovým příkladem vhodnosti aplikace seberestriktivněji pojatého § 2/7.
M.A.
Ad Oldřich Voženílek: Jak bylo poukázáno, postup NSS oporu v zákoně měl, § 2 odst. 7 ZSDP. Navíc, kdyby se na daňové právo měly vztahovat zásady, které hlásáte, pak by sofistikovanější osoby neplatily žádné daně: existuje 1000 a 1 daňových triků.
Nemám problém s tím, že u transakce, kde je poměr substance a form na hraně, NSS nakonec rozhodne, že substance převážila -- a rozstřelí Vaše daňové schéma. Obávám se však (neznám, tipuji), že i v hraničních případech Vám naše trestní justice nadělí bonus: tepláky, stravu a byt.
Doporučuji následující stránku: Cambridge Finance Partners.
"tax shelter litigation ... typically involves disputes about economic substance"
Nerad bych naší trestní justici křivdil, ale myslím si, že tohle zrovna není její silná stránka. Musí být legrace, když o zničení Vašeho života rozhoduje někdo, kdo nerozumí tomu, oč běží.
Jestli se Vám to nelíbí, stavte se za změnu zákona a ne za jeho účelové ohýbání...
Ano, to je pomerne presne. Tak proc to neudelate, misto onoho narikani na "nespravedlnost", kterou vam zpusobil NSS? Tuhle vasi tiradu fakt myslite vazne?!
„Substance over form“ v daňovém řízení samozřejmě uznávám. Chybu NSS však vidím v nesprávné aplikaci této zásady, protože ta na tento případ vůbec nedopadá. Zákon o daních z příjmů ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2000 mimo jiné umožňoval (§ 15 odst. 8) odečíst od základu daně hodnotu darů poskytnutých právnickým osobám se sídlem na území ČR na financování vzdělání, pokud úhrnná hodnota darů ve zdaňovacím období přesáhla 2 % ze základu daně anebo činila alespoň 1.000,- Kč, přičemž v úhrnu šlo odečíst nejvýše 10 % ze základu daně. Využití této možnosti bylo fakultativní a záviselo výlučně na vůli daňového subjektu a nikoli na libovůli správce daně. Gramatický i logický výklad této kogentní veřejnoprávní normy je natolik jednoznačný, že historického, systematického či zde všeobecně oblíbeného teleologického (jakkoli by ani tyto daňovému subjektu nebyly k tíži) nebylo třeba. Zákon nepožadoval žádné další vlastnosti obdarovaného subjektu, např. že nesmí být spřízněnou osobou. Je zcela bez významu, jestli důvodem daru byla snaha pomoci ušlechtilému cíli nebo právě a jen snížení daňového základu samo o sobě. Předepsán byl pouze účel daru nikoli jeho důvod. Právní úkon (darovací smlouva mezi daňovým subjektem a obdarovaným spolkem) byl formálně i obsahově konzistentní. Nikdo nezastíral formálně právním stavem nějaký odlišný „skutečný obsah“ právního úkonu a žádná jiná skutečnost rozhodná pro stanovení daně neexistovala. Byly zcela zřejmé subjekty, objekt i obsah tohoto právního úkonu, který nebyl nezákonný ani nemravný. Zákon navíc nijak nezapovídal, aby konečný profit z daru měly osoby blízké dárci. (A proč taky? Např. konstrukce darovací daně tento případ zřetelně preferuje.) Finanční orgány veřejné moci daňovému subjektu daň nezákonně doměřily a KS a NSS tuto nezákonnost nenapravily s moralizujícím poukazem na jakýsi vyšší společenský fiskální zájem. Ten je však v dané právní normě obsažen oním 10 % limitem a ten právě hluboko podřazuji daleko vyššímu společenskému zájmu na ochraně základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny). Právo veřejné a soukromé si rozhodně nepletu. Tvrdím, že skutečným smyslem darovací smlouvy klidně mohlo být snížení daňového základu, což by bylo do výše jeho 10 % i touto cestou naprosto legitimní a nikterak nezákonné a nikterak nemravné. Odmítám označovat oprávněné využití čehokoli za zneužívání. Odmítám označovat racionální využití zákonných možností k minimalizaci daňové zátěže za „šizení na daních“. Nemám s diskutovaným případem osobně nic společného, ale protestuji, když se v právním státě proti libovůli veřejné moci základních práv, svobod a spravedlnosti u nezávislého soudu nedovolá ten, kdo zcela v souladu s literou zákona jen využil zákonných možností ku svému prospěchu.
Pro pobavení přítomných.
"Členy klubu ve skutečnosti byli žalobce, jeho manželka a jejich tři děti, a dále švagr a synovec žalobce (syn švagra). Příjmy spolku pocházely v letech 2000 a 2001 výlučně z darů poskytnutých členy klubu a z členských příspěvků. V roce 2000 i 2001 daroval žalobce spolku částky přesahující devadesát tisíc korun, jejichž hodnotu odečetl od základu daně podle § 15 odst. 8 zákona o daních z příjmů. Výdaje spolku činily v roce celkem 135 688 Kč a byly vynaloženy na sportovní vybavení (nákup stanu, lodě, spacího pytle), na náhradu cestovních výdajů do školy a na hory, na literaturu, na zimní tábor, na předplatné do fitcentra, na jazykový kurs, na školné a na potápěčské expedice. Výdaje v roce 2001 činily celkem 161 039 Kč a byly obdobně jako v roce předešlém vynaloženy na nákup sportovního vybavení (plavky, potápěčská výbava), na náhrady cestovného do školy a na hory, na literaturu, na vstupné na muzikály a do posilovny, na výuku cizího jazyka, na školné a na potápěčskou expedici. Dne 30. 5. 2002 potvrdil žalobce správnost těchto skutkových zjištění."
Ještě to nedosahuje kvalit jednoho amerického daňového poplatníka-spisovatele, který si od daňového odečítal své veškeré výdaje (např. na koupí židle) a argumentoval, že prostřednictvím těchto výdajů získává prožitky významné pro psaní svých textů, a že tyto výdaje tedy představují daňově uznatelný náklad související s výkonem spisovatelského "povolání". Ale docela se to tomu blíží.
OK, tak pojďme do soukromého práva. Darem je, když dárce věnuje obdarovanému nějakou věc. Darem není, když si "dárce" prostřednictvím "obdarovaného" sám částku ponechá a sníží si daňový základ. Posuzováno podle účelu (causy), nemělo toto jednání žádný ekonomický smysl (peníze pořád zůstávaly u "dárce"), a proto k němu berní úřad zcela správně nepřihlížel.
Pane Jane Petrove, výměnu právních názorů konvertujete na politickou debatu a věřte, že na Vašem sarkasmu ani na tom, že pletete jablka a hrušky, není zhola nic zábavného.
Váš americký daňový poplatník – spisovatel odečetl od svého zdanitelného příjmu to, čemu náš daňový zákon říká výdaj prokazatelně vynaložený na jeho dosažení, zajištění a udržení. Lze-li ten který výdaj uplatnit (odečíst), tzn. splňuje-li zákonná kritéria, je právě předmětem daňového řízení a (narozdíl od případu Ing.P.B.) zde zákon vytváří správci daně prostor pro jeho subjektivní hodnocení. Nevím, kolik je na světě spisovatelů píšících ve stoje, ale já bych židli považoval doslova za jejich výrobní prostředek a na uplatnění takového výdaje bych neviděl nic neobvyklého. Pokud Vašemu spisovateli tento výdaj uznán nebyl, možná to alespoň přispělo k jeho procitnutí z „amerického snu“.
Naproti tomu hodnotu darů poskytnutých české právnické osobě na financování vzdělání a kultury, na školství, na podporu mládeže a na tělovýchovné a sportovní účely měl poplatník přímo ze zákona právo odečíst jako nezdanitelnou část základu daně. Správce daně může pouze objektivně vyhodnotit splnění zákonných podmínek, tzn. existenci obdarovaného a účel a rozsah nezdanitelné části základu daně. Vnitřní struktura či personální složení obdarované právnické osoby ho nesmí zajímat ani o málo víc než vůbec. Je naprosto nerozhodné, jestli fyzickou osobou „uvnitř“ obdarované právnické osoby je sám poplatník s celou svoji rodinou, a nebo třeba David Rath s Danielou Drtinovou a dalšími odpůrci Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského.
O případ, na který by dopadalo použití § 2 odst. 7 daňového řádu, by šlo tehdy, pokud by daňový subjekt formálně deklarovaný dar ve skutečnosti neposkytl, tedy by darovací smlouva byla (jak to slovo finanční úřady rády s oblibou špatně používají) „fiktivní“. To se z žádného tvrzení nepodává a je evidentní, že u tohoto darování jsou obsah s formou v dokonalé shodě.
Poplatník Ing.P.B., jehož ani jménem neznám, za léta 2000 a 2001 zřejmě odvedl státu na dani z příjmů cca 200.000,- Kč a stát ho následně připravil nejméně o dalších 60.224,- Kč. A protože to považuji za nezákonné a protože stát jsem i já, tak se od toho distancuji. Na to mám právo. Nebo ne?
Máte pravdu: ta židle je špatný příklad (přinejmenším kvůli vytržení z kontextu). Dosaďte si třeba návštěvu lunaparku.
NSS na to mohl jít i jinak (a možná lépe): ne aplikací § 2 odst. 7 ZSDP, ale výkladem § 15 odst. 8 ZDP ve starém znění.
Jak napsal Guy Peters, vážně se jednalo o dary?
Navíc, pokud "daruji" sdružení tisícovku, aby mému synovi koupilo spacák, vážně se jedná se o podporu mládeže?
Vaše právo distancovat se nikdo nepopírá.
Guy Peters, mýlíte se. Občanský zákoník v ustanovení § 628 odst. 2 předpokládá darování i neodevzdané a nepřevzaté movité věci, když právě pro tento případ předepisuje písemnou formu darovací smlouvy.
Neznám podrobnosti případu, ale předpokládám, že (už z důvodu zamýšleného použití § 15 odst. 8 daňového zákona) byly pořizovány písemné darovací smlouvy a u obou účetních jednotek o tom bylo řádně účtováno. Jan Petrov napsal, že příjmy spolku pocházely v letech 2000 a 2001 výlučně z darů poskytnutých členy klubu a z členských příspěvků, že v roce 2000 i 2001 daroval žalobce spolku částky přesahující devadesát tisíc korun, že výdaje spolku činily v roce 2000 celkem 135.688,- Kč (nákup stanu, lodě, spacího pytle; náhrada cestovních výdajů do školy a na hory; na literaturu; na zimní tábor; na předplatné do fitcentra; na jazykový kurs; na školné a na potápěčské expedice) a že výdaje v roce 2001 činily celkem 161.039,- Kč (nákup sportovního vybavení – plavky, potápěčská výbava; náhrada cestovného do školy a na hory; na literaturu; na vstupné na muzikály a do posilovny; na výuku cizího jazyka; na školné a na potápěčskou expedici). Je zřejmé, že, měl-li spolek peníze utrácet, musel je i dostat.
(Teď si uvědomuji, že jsem vycházel z mylného předpokladu, že bylo poplatníkovi doměřeno 60.224,- Kč včetně daňového penále. Takže správně mělo být, že za léta 2000 a 2001 zřejmě odvedl státu na dani z příjmů cca 460.000,- Kč a stát ho následně připravil nejméně o dalších 120.000,- Kč.)
Pokud byl dárce oprávněn ve smyslu § 20 odst. 1 nebo 2 občanského zákoníku jednat jménem spolku, mohly peníze právně účinně změnit svého majitele, aniž by opustily jeho kapsu. Pochybuji však, že by k tomu došlo, protože jejich transfer do spolku a dál na vyjmenované výdaje bude zřejmě prokazatelný.
Jan Petrov:
Souhlasím, že NSS měl případ řešit jinak, a sice právě výkladem § 15 odst. 8.
+ Oldřich Voženílek:
Pojem "financování vědy a vzdělání" atd. automaticky neznamená i financování rodinných výdajů. Možný výklad by to být mohl, ale je otázka zda nejlepší. V běžném jazyce by se jednalo spíše o nezvyklé použití. Navíc, jaké důvody by zákonodárce mohl mít?Zákonodárce se spíše rozhodl spojit daňovou výhodu výměnou za podporu určitých společenských aktivit, není rozumný důvod, proč by daňové zvýhodnění spojoval s rodinnými výdaji učiněnými právě jen skrze občanské sdružení.
Jinak použití § 2 odst. 7 NSS odmítl:
"Žalobce právní úkony, jež činil, nečinil naoko (nepředstíral je), a nesnažil se jimi zastřít právní úkony jiné. Žalobcova vůle i její projev naopak byly pravé a nic nezastíraly, a to jak pokud jde o založení spolku, darování, tak i o odečet hodnoty daru od základu daně."
NSS své rozhodnutí založil na "zneužití práva". Což by se dalo pochopit v soukromém právu, pokud by odůvodňoval ochranu slabší strany před neúnosnou tvrdostí zákona (zde by existoval i zákonný podklad, dobré mravy), ale používat tyto argumenty na ochranu státu, když stát sám určuje pravidla daňové povinnosti? To je dost zvláštní. A samozřejmě nezákonné, protože daňové zákony neznají nějaké "zneužití práva".
Omluva administrátorům za off topic. Asi není nejlepší řešit daně pod tímto titulkem. :o)
Pane Jane Petrove, i když si dosadím za nákup židle návštěvu lunaparku, nic to nemění na tom, že u příkladu spisovatele a u Ing.P.B. jde o dva různé právní důvody pro odpočet z daňového základu. V prvém případě půjde o výdaj, který je možná uplatňován neoprávněně (nepíše-li pan spisovatel právě knihu o navštíveném lunaparku), což je do jisté míry možné posuzovat subjektivně, ale ve druhém případě jde o zákonný nárok na snížení daňového základu o jeho nezdanitelnou část. Tento nárok má každý, kdo splňuje zákonná objektivní kritéria, a čerta záleží na tom, co si o tom úředník FÚ myslí. Právě quasimoralistická ignorace relevantního znění § 15 odst. 8 daňového zákona (tj. litery zákona jednoznačného obsahu) s použitím vykonstruovaného ducha zákona a z palce vycucaného a ani důvodovou zprávou nepodloženého zákonodárcova záměru je pro mě, jakožto zastánce právního státu, nepřijatelná.
Ano, jak napsal Guy Peters, vážně se o dary jednalo. Alespoň tomu všechno nasvědčuje, a nevidím nic, co by mělo hovořit o opaku. Pokud „daruji“ občanskému sdružení tisícovku, aby mému synovi koupilo spacák, podporu mládeže bych v tom neviděl. Nevím ovšem, jak to souvisí s tím, o čem tady diskutujeme. Pokud Ing.P.B. daroval spolku peníze k nějakému zákonem vyjmenovanému účelu, spolek měl další příjmy od jiných osob a další příjmy z jiných právních důvodů (členské příspěvky), nevím jak a hlavně proč sledovat, které peníze skončily nákupem spacáku a které zaplacením školného. Nárok na odpočet vzniká poskytnutím daru k předepsanému účelu. Případné nedodržení účelu obdarovaným na tom nemůže nic změnit. Předpokládám také, že nakoupené věci zůstaly ve vlastnictví spolku, a členové dárcovy rodiny je užívají, ale nevlastní. Nemyslím si, že by bylo třeba jakékoli z těchto úkonů zastírat.
Pane Davide Schmidte, tomu se říká „Rána do hřebíkovy hlavy“. Jen bych doplnil, že, i kdyby (hypoteticky a nesmyslně) stát uložil daňovým subjektům při aplikaci daňových zákonů soulad s dobrými mravy, nepovažoval bych jakoukoli snahu o bezmezné využití zákonných možností ke snížení svým rozsahem zjevně nemravné daňové povinnosti, za nemravnou.
David Schmidt: Souhlasím s Vaším komentářem.
Pane Voženílku, netvrdím, že situace spisovatele a sponzora sdružení je právně analogická, a možná jsem měl napsat výslovně, že to netvrdím. Spisovatel i sponzor mi však připadají obdobně humorní. Jinými slovy, ten odkaz na spisovatele jsem vložil pro pobavení, ne jako právní argument.
Děkuji diskutujícím, že jsem mohl trochu nakouknout do daňového práva.
S těžkým legalistou je těžká diskusse. Zkuste aspoň vyložit § 39 a § 41a odst. 2 OZ, jestli mají podle Vás nějaký reálný obsah, nebo zda jsou to jen monology zákonodárce.
"tj. litery zákona jednoznačného obsahu"
Omlouvám se, jste spíše literalista než legalista. Mea culpa.
Ke Guy Petersovi:
Ustanovení § 39 a § 41a odst. 2 občanského zákoníku jsou velice obsažnými, zásadními a závaznými monology zákonodárce, ale žádné z nich nedopadá na darovací smlouvy uzavřené mezi Ing.P.B. a obdarovaným spolkem. Nejsou neplatné pro rozpor se zákonem, pro obcházení zákona ani pro rozpor s dobrými mravy. Nepředstavují ani případ tzv. relativní simulace (§ 41a odst. 2), neboť nepředstírají uzavření určitého právního úkonu, aby byl zakryt právní úkon jiný.
K Davidu Schmidtovi:
Smyslem ustanovení § 15 odst. 8 daňového zákona podle mého názoru bylo umožnit poplatníkům nepřímo rozhodnout o užití části jimi vyprodukované daně (v rozsahu do 10 % daňového základu, tedy v případě Ing.P.B. v rozsahu 3,2 % daňové povinnosti) podle jejich vlastní vůle s tím, že by mělo jít o použití více či méně „bohulibé“. Někdo použil toto ustanovení k podpoře KSČM, někdo k podpoře Dělnické strany (pokud už tehdy existovala) a někdo našel zákonný způsob jak podpořit vzdělávání, jazykové znalosti a kulturní a sportovní vyžití svých blízkých. Hanba. Nebo bravo? Já to těm jeho dětem vážně přeju. Víc než té KSČM nebo DS, i když to by podle NSS zřejmě bylo v souladu s principem rozumného uspořádání společenských vztahů a o zneužití výkonu subjektivního práva by nešlo...
Zákonodárce rozlišuje mezi veřejným a soukromým účelem.
Ano. Tak by v jedné větě mohl vypadat rozumný výklad zákona. Bohužel Nejvyšší správní soud se vydal cestou trestné výpravy proti "zneužívání", což má podle mě se zákonem stejně co společného, jako kdyby při podobném postupu finanční správy použil slov "zákaz hamižnosti". Ale nic proti, NSS je i přes tyto názory nejlepším soudem u nás. :-)
Ke Guy Petersovi:
To, že budou děti Ing.P.B. za 3 % jeho daní (tedy i s Vaší podporou daňový poplatníku Guy Petersi) číst knížky, vzdělávat se, učit se cizím jazykům, potápět se a sportovat na horách místo toho, aby kradli, opíjeli se a fetovali, je čistě soukromá věc pana Ing.P.B.? Kolika romským otcům byste zatleskal, kdyby se chovali stejně jako Ing.P.B.? A kde jsou ty hranice veřejných a soukromých účelů? A má je určovat zákonodárce při legislativě nebo soud v rámci „korekce“ jejích výsledků? To tady máme common law? S touto justicí? Děkuji, nechci.
K Davidu Schmidtovi:
Jistě lze souhlasit s tím, jak NSS říká v diskutovaném rozsudku, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální. Je však pyšně zcestné domnívat se, že to má být justice, která má žádoucí hodnoty právnímu řádu implantovat. A vážně nijak nenarážím na „minulost“ dnes snad již jen několika málo soudců, ale vycházím z geneze a podstaty mandátu soudní moci, jako veřejné moci, která musí právo aplikovat a nikoli tvořit. Právní normu, kterou považuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí za špatnou či nedokonalou, soudce musí byť se skřípějícími zuby respektovat, a ne ji přetvářet k obrazu svému. K tomu nemá mandát. Nejvyšším SprS zavedený institut zákazu zneužití subjektivních práv nepředstavuje, jak se NSS mylně domnívá, materiální korektiv formálního pojímání práva, prostřednictvím něhož se do právního řádu vnáší hledisko ekvity, ale nebezpečný nástroj privatizace spravedlnosti současně s tím k tomu vytvořenou „justiční oligarchií“, a tedy následné likvidace spravedlnosti samotné. Existuje-li totiž několik alternativ gramatické interpretace právní normy, má soud přistoupit k jejímu logickému výkladu, tedy k interpretaci pomocí exaktních pravidel formální logiky (nikoli pomocí „českého národního todározumismu“, že logické je to, co nám jako logické připadá) a pokud ani s tímto není možné dospět k jediné možné interpretaci, lze použít výkladu systematického či historického. Smysl právní úpravy - ono teleologické klišé odpůrců exaktnějšího a pozitivističtějšího pojetí práva, kteří v něm vidí základní interpretační metodu - by měl soud hledat (coby poslední východisko z nouze) v důvodové zprávě a v parlamentních tiscích a nikoli sám vymýšlet a dedukovat. V zájmu právní jistoty ale musí stále platit základní zásada, že, pokud zákonodárce uzákonil, co nezamýšlel, platí to, co uzákonil. Zákon je vždy obecný právě do té míry, která zajišťuje zahrnutí všech myslitelných životních situací, které míní postihnout. Soudu nepřísluší tento okruh měnit ani deformovat. Rozumné uspořádání společenských vztahů je cílem legislativy a nikoli aplikační metodikou patentovanou justicí. Soudní moci se nelíbí zasahování moci výkonné do její nezávislosti (čti: nedotknutelnosti), ale sama má permanentní tendence suplovat moc zákonodárnou. NSS těmto snahám vévodí, a proto v něm nevidím toho jednookého mezu slepými.
Opravuji: "...mezi slepými".
Já jsem státní úředník, takže daňový poplatník nejsem.
číst knížky, vzdělávat se, učit se cizím jazykům, potápět se a sportovat na horách místo toho, aby kradli, opíjeli se a fetovali, je čistě soukromá věc pana Ing.P.B
Ano, přesně tak a státu do toho vůbec nic není.
A kde jsou ty hranice veřejných a soukromých účelů?
To je jedna z nejtěžších právních otázek vůbec.
A má je určovat zákonodárce při legislativě nebo soud v rámci „korekce“ jejích výsledků?
Jedině veřejný úřad. Jinak se zákony stanou odporně kasuistickými, jako v případě obchvatu Plzně.
To tady máme common law?
Zatím ne, ale už bychom měli konečně ten osvícenský nesmysl opustit. Common law je přirozené; osvícenské právo je sociální konstrukt.
S touto justicí?
Prosazováním legalismu a literalismu lepší nebude. Naším cílem totiž není právo, ale spravedlnost.
A propos legalism: "Právní normu, kterou považuje podle svého nejlepšího vědomí a svědomí za špatnou či nedokonalou, soudce musí byť se skřípějícími zuby respektovat, a ne ji přetvářet k obrazu svému." x "Komplex pravidel shrnutých do tohoto ustanovení se záměrně, kategoricky, a také v logické návaznosti na § 3, rozchází s Robespierrovou maximou, že „slovo soudní tvorba práva musí být vymýceno z našeho slovníku.“ Tato zásada je totalitnímu právnímu myšlení blízká, jak je známo rovněž z nedávné české zkušenosti, pohříchu i současnosti. S těmito neblahými tradicemi je nezbytné se rozejít nejen s ohledem na jejich kořeny, ani jen proto, že myšlenka popření soudcovské tvorby práva ani v totalitních právních systémech nenašel plné uplatnění (jako princip nepůsobí), ale především z toho důvodu, že snahy o jeho prosazování působí retardačně na juristické myšlení i na celkovou právní kulturu, vedou k nespravedlnostem při aplikaci práva, a tudíž i k sociálně škodlivým efektům." (Důvodová zpráva k NOZ)
Okomentovat