Odůvodňovat? K čemu? Nesnesitelná lehkost antidiskriminační judikatury Ústavního soudu

Jestliže jsme ještě před nedávnem označili judikaturu Ústavního soudu v otázkách principu rovnosti a zákazu diskriminace za oblast, kde má tato judikatura „značné rezervy“, po spatření nálezu sp. zn. Pl. ÚS 53/04 (diskriminace z důvodu rozdílného důchodového věku mužů a žen v závislosti na počtu vychovaných dětí) nám již bohužel tento eufemismus nestačí. Vkrádají se výrazy jiné, jako třeba tragédie.

Formou je rozhodnutí ve věci Pl. ÚS 53/04 plenárním nálezem. Obsahem si nicméně nejsme vůbec jisti, že se jedná o meritorní rozhodnutí: to, co soudkyně E. Wagnerová ve svém odlišném stanovisko ohleduplně nazývá „nezvykle sporé odůvodnění“, nám připadá jako cosi, co by bylo velmi pochybné i jako krátké odůvodnění ve Sbírce nepublikovaného usnesení, odmítajícího návrh pro „zjevnou neopodstatněnost“. To není „nezvykle sporé odůvodnění“, to je absence jakéhokoliv smysluplného odůvodnění. V nálezu je pouze reprodukováno několik, do jisté míry si protiřečících, obecných floskulí, přičemž alespoň pokus o jejich aplikaci na konkrétní případ chybí.

„Odůvodnění“ nálezu tvoří všehovšudy 4 odstavce (body 33 – 36); zbytek je rekapitulace práva, přičemž i v jejím rámci lze nalézt zajímavé a pochybné pasáže (bod 24). Rozhodnutí je možné použít jako vzor toho, co Ústavní soud u obecných soudů tak rád kárá: zbytnělá rekapitulační část, za kterou chybí vlastní myšlenka a vlastní odůvodnění. Korunu všemu nasazuje skutečnost, že na podobný výtvor potřebuje plénum Ústavního soudu 3 roky (návrh byl podán v říjnu 2004, rozhodnutí je ze dne 17. října 2007). Děje se tak k paralelnímu návrhu 3 senátů soudních (2. a 3. senátu Nejvyššího správního soudu a správního senátu Krajského soudu v Hradci Králové), jejichž návrhy jsou vyargumentovány nepoměrně lépe. Soudce obecného či správního soudu, který dostane na stůl po třech letech „práce“ Ústavního soudu podobný výstup, si asi napříště velice rozmyslí, zda Ústavnímu soudu vůbec něco předkládat.

Nu, dosti nářků: k „rozhodnutí“ samému si dovolíme připojit několik glos k jednotlivým pasážím části nadepsané „VI. Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem“ (body 24 – 38 nálezu). Zdůrazňujeme, že v zásadě nepředjímáme, JAK by byl býval měl Ústavní soud rozhodnout. Co je důvodem našeho znepokojení, je absence jakéhokoliv odůvodnění.

I. Glosy k rozhodnutí
VI.Obsahový soulad napadených zákonných ustanovení s ústavním pořádkem

[K odstavci 24 srov. tento post]

26. Obdobně, jak je tomu u všech demokratických ústavních soudů, i Ústavní soud České republiky v řízení o kontrole norem i v řízení o ústavních stížnostech aplikuje princip proporcionality.

27. V nálezu ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 409/2006 Sb.), obdobně jako v nálezu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 405/2002 Sb.) Ústavní soud konstatoval a např. v nálezu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 483/2006 Sb.) připomenul, že "v případech střetů základních práv či svobod s veřejným zájmem, resp. jinými základními právy či svobodami, je třeba posuzovat účel (cíl) takového zásahu ve vztahu k použitým prostředkům, přičemž pro toto posouzení je zásada proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu), jež může být také nazývána zákazem nadměrnosti zásahů do práv a svobod.".

28. V nálezu ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02 (publ. ve Sbírce zákonů pod č. 40/2003 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že "rovnost je kategorie relativní, jež vyžaduje odstranění neodůvodněných rozdílů. Zásadě rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod je proto třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům nesmí být projevem libovůle, neplyne z ní však závěr, že by každému muselo být přiznáno jakékoli právo.

29. Mezinárodní instrumenty o lidských právech a mnohá rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání se subjekty jinými. Aby k porušení došlo, musí být splněno několik podmínek. S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.

[V náznaku testu diskriminace, uvedeného v poslední větě, sice chybí diskriminační důvod, tedy důvod, pro který je určitá skupina vyčleňována, ale jako základ by to nebylo špatné. Ústavní soud svůj vlastní test ale dále nikde neaplikuje. Je tedy otázkou, jakou roli tady vůbec hrají odstavce 26 až 29, když nejsou vůbec dále použity.

Obecně se domníváme, že by Ústavní soud měl začít rozlišovat, na základě jakého důvodu k namítané diskriminaci dochází – rozlišování na základně rasy či pohlaví je trochu o něčem jiném, než rozdělování cukrovarů či pivovarů podle produkce. Blíže k této otázce viz zde.]

30. Uvedený exkurz vede Ústavní soud k závěru, že určitá zákonná úprava, jež zvýhodňuje jednu skupinu či kategorii osob oproti jiným, nemůže být sama o sobě označena za porušení principu rovnosti. Zákonodárce má určitý prostor k úvaze, zda takové preferenční zacházení zakotví. Musí přitom dbát o to, aby zvýhodňující přístup byl založen na objektivních a rozumných důvodech (legitimní cíl zákonodárce) a aby mezi tímto cílem a prostředky k jeho dosažení (právní výhody) existoval vztah přiměřenosti.

31. V oblasti občanských a politických práv a svobod, již imanentně charakterizuje povinnost státu zdržet se zásahů do nich, existuje pro preferenční (tedy svou podstatou aktivní) zacházení s některými subjekty obecně jen minimální prostor. Naproti tomu v oblasti práv hospodářských, sociálních, kulturních a menšinových, v nichž je stát začasto povinován k aktivním zásahům, jež mají odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti, disponuje zákonodárce logicky mnohem větším prostorem k uplatnění své představy o přípustných mezích faktické nerovnosti uvnitř ní. Volí proto preferenční zacházení mnohem častěji.

[Vyplývá tento závěr z judikatury Ústavního či jiného soudu? Míří pouze na pozitivní akci (pozitivní diskriminaci) či má širší aplikovatelnost? Takto široce formulovaný závěr nemůže v žádném případě v oblasti sociálních práv platit - zákonodárce přece nemůže segregovat v oblasti vzdělávání (ani tuto segregaci vydávat za preferenční zacházení ve prospěch segregované menšiny – viz kauza ESLP D.H. proti ČR) nebo stanovit kvóty pro Romy nebo ženy na vysoké škole (nebo snad podle tohoto názoru ano?). Je zajímavé, že Ústavní soud na jednu stranu bez váhání aplikuje zákaz diskriminace v oblasti ekonomické legislativy a ruší takovou legislativu jako porušení principu rovnosti (např. nález o neziskových zdravotnických zařízeních, kde byl argument diskriminací také použit – viz nález pléna ÚS, sp. zn. Pl. ÚS 51/06 ze dne 27. 9. 2006, zvl. odst. 72), a na druhé straně jeho význam redukuje v oblasti sociálních práv?

Jak je tento nález kompatibilní s nálezem Pl. ÚS 42/04 (sp. zn. Pl. ÚS 42/04, publikován pod č. 405/2006 Sb.), kde ÚS dovodil diskriminaci v právní úpravě, podle které se pro účely důchodového pojištění muž považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let, jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě, zatímco pro ženy takováto lhůta neplatila? ÚS v cit. náleze podrobil právní úpravu velmi podrobné analýze, zatímco v právě komentovaném nálezu se omezil jen na zcela obecné fráze bez provedení jakéhokoliv testu.

Argument soudu přináší další velmi pozoruhodnou otázku. Je snad rozhodnutí zákonodárce o tom, že žena vychovávající děti má nárok na nižší důchodový věk, zatímco muž nikoliv, opatřením majícím „odstranit křiklavé aspekty nerovnosti mezi různými skupinami složitě sociálně, kulturně, profesně či jinak rozvrstvené společnosti“? Mají být tedy rozdíly odstraňovány tím, že znevýhodníme několik málo mužů, kteří o děti pečují namísto svých manželek? Jde opravdu o odstraňování rozdílů, nebo naopak o upevnění „tradičního modelu rodiny“, které místo toho, aby ženám pomohlo, spíše uškodí?

Hodné zaznamenání je i to, že ESLP by tuto věc aplikoval nikoliv jako otázku práva sociálního (k níž ani nemá jurisdikci), ale jako otázku diskriminace v právu vlastnit majetek – tedy čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě – viz např. Willis proti Velké Británii, stížnost č. 36042/97, rozhodnutí z 11. 6. 2002. V tomto rozhodnutí také ESLP znovu opakoval svou tezi, že jen velmi závažné důvody (very weighty reasons) mohou opodstatnit odlišné zacházení na základě pohlaví – viz odst. 39]

32. Dalším z principů aplikovaných v případě kolize základních práv, případně veřejného dobra, jako principů, na rozdíl od případu konfliktu norem podústavního práva, se Ústavní soud řídí příkazem k optimalizaci, tj. postulátem minimalizace omezení základního práva a svobody, příp. veřejného dobra. Jeho obsahem je maxima, dle níž v případě závěru o opodstatněnosti priority jednoho před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv, resp. veřejných statků, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Příkaz k optimalizaci lze normativně odvodit z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, dle něhož základních práv a svobod musí být šetřeno při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, tudíž analogicky rovněž v případě omezení v důsledku jejich vzájemné kolize (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 41/02, publ. ve Sbírce zákonů pod č. 98/2004 Sb., či nález ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 51/06, publ. ve Sbírce zákonů pod č. 483/2006 Sb.).

[ÚS uvádí obecný interpretační postup, který se blíží německé technice praktické konkordance. O jakémkoliv použití tohoto postupuy v této kauze se nic nedozvíme, a nedozvíme se dokonce ani, jaká dvě základní práva, event. veřejné právo, tu stojí v konfliktu!]

33. Ústavní soud nesdílí názor, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny ve vztahu k navrhovatelem uváděnému čl. 30 odst. 1 Listiny a že zrušením § 32 zákona o důchodovém pojištění by byla nastolena rovnost obou pohlaví ve vztahu k právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Došlo-li by ke zrušení napadeného ustanovení, bylo by odebráno jisté zvýhodnění ženám - matkám, aniž by v rámci "zrovnoprávnění" nabyli muži - otcové stejné výhody, jakou mají ženy - matky. Ústavní soud je toliko negativním zákonodárcem a jeho zásah vůči napadenému ustanovení by tak pouze porušil princip ochrany důvěry občanů v právo, příp. zásah do právní jistoty, resp. legitimního očekávání. V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že v daném případě nenastal rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností.

[ÚS tu zdůrazňuje svůj statut jako jen negativního zákonodárce. Pokud by byl v tomto postupu ÚS konzistentní, bylo by to snad přesvědčivé. ÚS ovšem opakovaně ve své judikatuře rušil zákony, aby donutil zákonodárce zákon změnit, resp. vyplnit v důsledku derogace vzniklou mezeru v právní úpravě (nejslavnějším příkladem je asi zrušení úpravy správního soudnictví nálezem vyhlášeným pod č. 276/2001 Sb.). Jak upozorňuje disentující soudkyně Formánková, „tvrzení, že by zrušením celého ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb. došlo k zásahu do dalších institutů na důchodový věk, neobstojí ve světle skutečnosti, že Ústavní soud může odložit účinnost zrušení napadeného ustanovení tak, aby k takovému zásahu nedošlo“.

Výsledkem nové úpravy zákonodárce, kterou přijme v průběhu doby, po kterou bude vykonatelnost nálezu odložena, přece nemusí být úprava, kdy se ženám-matkám důchodový věk zvýší, ale naopak zruší se diskriminační úprava ve vztahu k mužům. Vše záleží také na tom, zda by ÚS hodlal aplikovat zásadu formální či materiální rovnosti. Pokud je aplikována materiální rovnost, výsledkem může být ústavní příkaz zákonodárci nezhoršit postavení žen-matek a zlepšit postavení otců-mužů, jako byl ostatně i muž, o kterého jde v řízení před správními soudy. Pokud by se naopak ÚS rozhodl aplikovat zásadu formální rovnosti, zhoršení situace žen-matek by bylo z jeho „formálního“ hlediska irelevantní, protože rozhodující přece bude nastolení rovné úpravy, ve které nebudou ženy-matky preferovány před otci pečujícími o vlastní děti. Formální rovnost totiž, pokud není provázána s jinou hodnotou (typicky lidskou důstojností) nikterak nebrání dosažení rovnosti prostřednictvím odebrání určité výhody zvýhodněné skupině – blíže viz zde.]

34. Ústavní soud posuzoval dále zvýhodňující přístup, který byl založen na objektivních a rozumných důvodech. Přihlédl k důvodům historickým a sociologickým i ke komparatistice. Odkazuje přitom na bohatou argumentaci, plynoucí z vyjádření účastníků i vyžádaných stanovisek a shledal, že napadené ustanovení vychází z existence legitimního cíle.

[Velmi kuriózní úvaha, když ÚS jen odkazuje na „bohatou argumentaci“ plynoucí z vyjádření nespecifikovaných účastníků. Jinými slovy, čtenář nálezu má jít do narativní části a najít si tam to, co do odůvodnění nálezu nejvíce zapadá? Není toto úkolem ÚS a jeho důrazu na racionální odůvodnění, a to zejména tehdy, pokud se jedná o nález? Zdá se paradoxně, že tímto odstavcem Ústavní soud nahradil rozsáhlé testování principem přiměřenosti, praktické konkordance atd.]

35. Ústavní soud přihlédl k tomu, že ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění není, jak bylo řečeno výše, z hlediska komparatistického v zemích Evropské unie výjimkou, byť i obecný trend směřuje k perspektivnímu odstranění rozdílného důchodového věku mužů a žen, o němž se diskutuje i v České republice.

[Obecně lze pro využití komparativní argumentace říci, že je rozdíl, pokud je nějaká situace v Evropě zcela převažující, a kdy je někde to a někde ono. Pokud v Evropě nepřevládá ani jedno řešení, nelze dovozovat ústavnost jen na základě toho, že někde mají řešení, které by z hlediska české ústavnosti neobstálo. Pokud jsou v Evropě úpravy různé, nelze hovořit o nějakém společném evropském sdíleném principu v této věci. Síla komparativního argumentu tomu úměrně klesá.

Zdá se ovšem, že ve skutečnosti v Evropě určitý princip regulace této otázky existuje, je ovšem přesně opačný, než tvrdí ÚS. Většina ÚS totiž směšuje rozdílnou úpravu odchodu do důchodu pro muže a ženy (kterou nikdo nezpochybnil), a rozdílný odchod pro odchod do důchodu pro pečující rodiče v závislosti na tom, zda se jednalo o muže či ženu (o což v daném případě šlo). Jak si povšimla disentující soudkyně Wagnerová, lze hovořit o velmi problematickém použití komparativního argumentu, neboť: „z poskytnutého srovnávacího materiálu nelze učinit závěr, že napadené ustanovení není v zemích EU výjimkou, jak činí nález (bod 35). Nález se totiž odvolává na, ve více zemích EU, existující různý důchodový věk pro ženy a muže, avšak tato rozdílnost nečiní problém. Problém naopak činí to, že odměnou za výchovu dětí se snižuje věk odchodu do důchodu v závislosti na počtu vychovaných dětí od 1 roku odečteného od základní důchodové hranice až po 4 roky pouze ženám, nikoli mužům. Jak z vyjádření MPSV vyplývá, vyskytuje se tento typ pro řešený případ relevantní nerovnosti pouze na Slovensku. V jiných státech EU je sice odečet let za výchovu dětí možný, avšak s ohledem na skutečnost je praktikovaný ve vztahu k tomu z obou rodičů, který dítě vychovával a pečoval o ně. Je přitom třeba zdůraznit, že odečet let je prováděn ve vztahu k základní, tj. pro muže a ženy diferencovaně stanovené věkové hranici pro odchod do důchodu, přičemž tato rozdílnost není zpochybňována, jak se snaží vnutit nález ...“

Z rekapitulační části, stejně jako z tohoto odstavce, je dobře patrné, že Ústavní soud nemá vůbec jasno v tom, koho s kým srovnává: promiskue se nám zde objevuje jednak odlišný důchodový věk na základě pohlaví (muži x, ženy y) a jednak odečet z důchodového věku z důvodu výchovy dětí. První případ je jasnou přímou diskriminací z důvodu pohlaví; určitý statek (nárok na důchod) je poskytnut výlučně na základě osobních znaků (pohlaví), které jsou diskriminační. Důchodová „sleva za dítě“ už ale přímou diskriminací z důvodu pohlaví není – hranice skupiny určené podezřelým kritériem (pohlavím) se zde nepřekrývá se skupinou, které je poskytnut statek (Co ženy, které žádné dítě nevychovaly?). Jedná se ale o čítankový příklad diskriminace nepřímé.]

36. Ústavní soud neshledal ani projev libovůle zákonodárce při přijetí platného znění ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění. Dospěl k závěru, že by zrušením napadeného ustanovení vybočil z principu minimalizace zásahu, neboť řešení nerovného postavení mužů a žen v rámci důchodového pojištění nelze nalézt bez komplexní a moudře načasované úpravy systému celého důchodového pojištění, při nalezení sociálně - únosných a ekonomicky přijatelných hledisek, která je třeba stanovit spíše v rámci celkové reformy důchodového systému. Jako obiter dictum je nutno dodat, že případné odstraňování nerovností mužů a žen v oblasti důchodového pojištění by mělo plně odrážet vývoj sociálních poměrů ve společnosti.

[ÚS opět posouvá celou otázku jinam. V dané věci nebylo předmětem sporu nerovné postavení žen a mužů v rámci důchodového pojištění, ale nerovné zacházení s pečujícími rodiči v závislosti na jejich pohlaví. ÚS tedy nebyl žádán o provedení důchodové reformy, jak by se mohlo zdát z odstavce 36, Jinými slovy, čtenář nálezu má jít do narativní části a najít si tam to, co do odůvodnění nálezu nejvíce zapadá? Není toto úkolem ÚS a jeho důrazu na racionální odůvodnění, a to zejména tehdy, pokud se jedná o nález?

Obiter dictum jinými slovy říká, že ÚS vychází z přetrvávajících stereotypů o tom, že úkolem ženy je pečovat o rodinný krb a děti, zatímco úkolem muže vydělávat peníze. Nikdo neříká, že ÚS má měnit tradiční model rodiny – to by zcela vybočil ze svého úkolu. ÚS měl toliko ochránit necelé 1 procento „netradičních“ rodin (podle údajů MPSV), kde se muž a žena rozhodli své tradiční role změnit, a které by neměly být poškozovány v důsledku toho, že právní úprava vychází z „tradičního modelu rodiny“.

ÚS se v této kauze dostává do rozporu se svým předchozím případem Pl. ÚS 42/04 (sp. zn. Pl. ÚS 42/04, publikován pod č. 405/2006 Sb.), ve kterém většina soudců tu dovodila protiústavnost úpravy, podle níž muž se považoval za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let (event. o dítě do 18 let, šlo-li o ZTP), jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě, narozdíl od ženy, u níž se tato péče předpokládala, a žádnou přihlášku proto podávat nemusela. Odlišná stanoviska soudců Kůrky, Musila, Balíka a Lastovecké tehdy vycházela z názoru, že „[...] v projednávané věci existují objektivní a rozumné důvody pro rozdílný přístup zakotvený v napadeném ustanovení, spočívající v přetrvávání tradičního modelu rodiny v České republice - tedy výjimečnosti situace, kdy o dítě do věku čtyř let pečují muži.“ Nový nález tedy přesně v duchu disentu v kauze Pl. ÚS 42/04 vychází z teze, že právní úprava by měla odrážet „vývoj sociálních poměrů ve společnosti“, tedy modelu, kdy se o dítě stará výlučně jen matka - opačný model není zákonem zakázán, ale ti, kdo jej realizují, jsou zákon znevýhodněni. Nález tak přebírá a znovu „zabetonovává“ v ranném komunismu utvořenou koncepci dvojího břemene, kdy žena má být na jedné straně zaměstnána, a na straně druhé se ještě starat o domácnost včetně výchovy dětí (Odlišný důchodový věk pro muže a ženy je v České republice produktem zákona č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení).]

37. Ústavní soud konečně připomíná ve vztahu ke kategorii rovnosti, že "v sociálním procesu plní tyto hodnoty funkci spíše jen ideálně typických kategorií, vyjadřujících cílové představy, jež se nemohou zcela krýt se sociální realitou a lze je dosahovat jen aproximativním způsobem". (srov. nález ze dne 7. 6. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 4/95, publ. ve Sbírce zákonů pod č. 168/1995 Sb.).

[ÚS citovaný nález byl jedním ze zakladatelských nálezů v oblasti rovnosti, když do oblasti lidskoprávní judikatury zavedl požadavek rovnosti jako akcesorické kategorie. Citovaná část tohoto nálezu se také týká vysvětlení toho, proč rovnost je v zásadě akcesorickou kategorií, když klíčová myšlenka nálezu končí takto: nerovnost v sociálních vztazích, má-li se dotknout základních lidských práv, musí dosáhnout intenzity, zpochybňující, alespoň v určitém směru, již samu podstatu rovnosti. Tak se zpravidla děje tehdy, je-li s porušením rovnosti spojeno i porušení jiného základního práva, např. práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, některého z politických práv podle čl. 17 a násl. Listiny, práv národnostních a etnických menšin podle čl. 24 a násl. Listiny apod. Zatímco totiž svoboda je obsahově dána přímo podstatou jednotlivce, vyžaduje rovnost zpravidla "mezičlánky", relaci k jiné sociální hodnotě.

V komentovaném případě ovšem nebylo sporu, že rovnost se týká práva na přiměřené zabezpečení ve stáří, a navrhující soudy tak také argumentovaly – rozporem s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Citace nálezu Pl. ÚS 4/95 v tom smyslu, jak to nyní činí ÚS, tak hrubě zkresluje dosavadní judikaturu, a měla – li by být brána vážně a doslova, znamenala by v podstatě konec antidiskriminační judikatury na brněnském ÚS].

38. S ohledem na okolnost, že Ústavní soud přisvědčil argumentaci svědčící pro závěr, že existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup, dospěl proto k závěru, že ustanovení § 32 zákona o důchodovém pojištění není v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pročež návrh na jeho zrušení zamítl (§ 70 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.).

[Jaké byly ony „objektivní a rozumné důvody“, to se čtenář z odůvodnění nedozví, a asi tedy musí jít do narativní části, jak jej k tomu ÚS vyzval v odst. 34, a sám si napsat odůvodnění dle své libosti.]

II. Poznámky závěrečné
Nález prokazuje, že ÚS nemá jakoukoliv koncepci antidiskriminačního práva. Předkládaný nález lze jen velmi obtížně srovnat s ostatními rozhodnutími ÚS ČR, zejména s již cit. nálezem Pl. ÚS 42/04, kde důvody určitého uspořádání vztahů uvnitř společnosti nemohly odůvodnit odlišné zacházení mezi ženami a muži. Zatímco test, kterému podrobil ÚS zákon v kauze Pl. ÚS 42/04, byl důkladný a na zákonodárce náročný, z komentovaného rozhodnutí se žádný test kromě několika frází nedozvíme (zákon je asi ospravedlněn již tím, že z 99 procent o děti pečují ženy). Zatímco ve věci Pl. ÚS 42/04 tradiční model rodiny ovšem nehrál žádnou roli pro ospravedlnění protiústavního zákona, zde naopak ÚS zdůraznil, že „případné odstraňování nerovností mužů a žen v oblasti důchodového pojištění by mělo plně odrážet vývoj sociálních poměrů ve společnosti“.

Co poradit několika málo mužům v minulosti pečujícím o své děti, kteří se nedomohli rozumného odůvodnění jejich nároku před Ústavním soudem (resp. oni se nedomohli jakéhokoliv odůvodnění)? Bohužel, budou muset své nároky směřovat do Štrasburku. Tamní ESLP opakovaně vztáhnul na problematiku vyplácení důchodů záruku ochrany vlastnictví podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě. Rozdíly mezi ženy a muži typu rozdílu, který existuje v ČR, jsou zdůvodnitelné jen odkazem na tradici a tradiční model (komunistické!) rodiny. Takové zdůvodnění však v řízení před ESLP nemá žádnou váhu (např. shora cit. kauza Willis z roku 2002).

Zajímavé bude také sledovat reakci obecných soudů; jak bylo uvedeno výše, má v případě podobných výstupů z Joštovy ulice vůbec něco Ústavnímu soudu předkládat? V tomto ohledu možná poslední úvaha: co vlastně brání soudům přímo aplikovat Ústavu a Listinu a na jejich základě rušit správní rozhodnutí, tedy jakési aplikační „překročení“ zákonné roviny? Jistě, čl. 95 odst. 2 Ústavy stanoví povinnost předložit zákon, který má být „použit“ a je v rozporu s ústavním pořádkem, Ústavnímu soudu. Nicméně co když nemá „obecný“ soud cíl „čistit“ právní řád, ale poskytnout ochranu subjektivním právům v konkrétním případě? Jiná, a možná schůdnější konstrukce, je pak neaplikace českého zákona z důvodu jeho rozporu s čl. 141 Smlouvy o založení ES, navazující sekundární legislativa a především judikatura Soudního dvora, kterou lze také (skrze čl. 6 SEU) podepřít prací s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Pro dosažení podobného výsledku Ústavní soud vlastně ani potřeba není ...

Zdeněk Kühn & Michal Bobek