03 prosince 2007

Francouzská inspirace č. 1 aneb Ohlédnutí za rozsudkem D. H. a ostatní

Ve svém rozhodnutí č. 2007-557 DC ze dne 15. listopadu 2007 o ústavnosti zákona týkajícího se kontroly přistěhovalectví, integrace a azylu zasedala Ústavní rada Francouzské republiky výjimečně ve složení 9+2 (tj. za účasti devíti jmenovaných členů a dvou bývalých prezidentů) a rozhodla, že testy DNA k prokázání rodinného svazku za účelem podání žádosti o dlouhodobé vízum nejsou s určitými interpretačními výhradami v rozporu s Ústavou Páté republiky. Zkoumaný zákon však mimo jiné obsahoval článek 63, jehož pomníčku hodlám věnovat dva posty.

Toto ustanovení konkrétně novelizovalo zákon ze dne 6. ledna 1978 o informačních systémech a svobodách tím, že umožnilo za účelem provádění studií míry rozmanitosti původu, diskriminace a integrace a s výhradou povolení Národní komise pro informační systémy a svobody (CNIL) uskutečňovat zpracování osobních údajů, které odhalují přímo či nepřímo rasový nebo etnický původ osob, a bylo prohlášeno za protiústavní z důvodů, jimž bych právě věnoval příští post, a bylo by bývalo tak jako tak prohlášeno za protiústavní, neboť „jestliže se zpracování (údajů) nezbytné pro provádění studií míry rozmanitosti osob, diskriminace a integrace může týkat objektivních údajů, nemůže spočívat na etnickém původu nebo rase, aniž by byl porušen princip uvedený v článku 1 Ústavy.“

Ústavní rada říká, že to prostě nejde, a to dosti suše a kategoricky. I když totiž připustíme, že jde o pouhé obiter dictum, přece jen nevíme, proč to s odkazem na to, že Francouzská republika zajišťuje rovnost před zákonem všem občanům bez rozdílu původu, rasy nebo náboženství, nejde, když v některých jiných zemích, jako jsou Spojené státy, Spojené království, Kanada, Austrálie či Nizozemí, to s oním chvályhodným cílem různými cestami naopak jde. Za zmínku stojí, že se uvedené ustanovení do zákona dostalo po doporučení francouzských úřadů na ochranu osobních údajů (CNIL) a pro boj s diskriminacemi a vyloučením (HALDE) a že tyto úřady současně odmítly kategorizaci osob podle jejich původu (tedy vytvoření jakési nomenklatury, která přitom v různých podobách v právě uvedených zemích existuje).

Ale aby se tento post netýkal jen nějakého obskurního výkřiku cizozemského ústavního soudu. Nemůžeme tak úplně přejít kritiku, které se našemu státu dostalo v debatě pod postem Michala Bobka Ostravo, Ostravo… v reakci na rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. listopadu 2007 ve věci D. H. a ostatní proti České republice, že když vláda nenabídla jiné statistiky počtu romských dětí ve zvláštních školách, než které předložili stěžovatelé, je to jen její chyba. Dříve patrně bylo běžné, aby se ředitelé vyjadřovali k tomu, kdo z žáků v jejich škole je Rom a kdo není. (Svědčí o tom ty statistiky od stěžovatelů.) Běžné to zřejmě být přestalo na přelomu tisíciletí v souvislosti se schválením zákona č. 273/2001 Sb., o právech příslušníků národnostních menšin. (Vzpomínám si i na aféru značkování uchazečů o práci na úřadu práce podle jejich etnického původu. A máme také program určený na podporu romských středoškoláků.)

Poněkud nejasné ovšem je, proč tento zákon sběru údajů vlastně brání. Ustanovení § 4 odst. 2 tohoto zákona totiž říká, že „orgány veřejné správy nevedou evidenci příslušníků národnostních menšin. Získávání, zpracovávání a používání osobních údajů ohledně příslušnosti k národnostní menšině se řídí ustanoveními zvláštních právních předpisů. Údaje o přihlášení se k národnosti získané těmito orgány při sčítání lidu nebo podle jiného zvláštního zákona, které umožňují určení příslušnosti k národnostní menšině, nesmějí být použity pro jiný účel, než pro který byly shromážděny a uloženy, a po statistickém zpracování musejí být zničeny.“ Jinými slovy, je výslovně zakázáno vést evidenci osob a přiřazovat si k jejich jménům údaj o národnosti, ale je výslovně dovoleno pořídit si třeba statistiku zastoupení příslušníků národnostní menšiny bez možnosti jejich zpětné identifikace.

Problém nicméně je, jak takovou statistiku vůbec pořídit. Jakkoli národnost a etnický (nebo rasový) původ nejsou totéž – závisí na úhlu pohledu a třeba ten biologický budeme považovat po obdobích obludných teorií o vyvolených a méněcenných rasách za z principu nepřijatelný –, přece jen se jedná o blízké kategorie, přičemž v České republice z historických důvodů vlastních střední Evropě, kde se ještě počátkem minulého století rozkládal mnohonárodnostní stát, platí ústavní princip svobodné volby národnosti (článek 3 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Nač by mi pak bylo dobré napsat do sčítacího archu „Eskymák“, když s těmito obyvateli dalekého severu nemám mnoho společného a někdo cizí by moji vůli mohl přehodnotit? (Netvrdím, že jsem v roce 2001 něco takového do sčítacího archu napsal. Koneckonců, mám na to alibi: nebyl jsem na českém území.)

Máme-li tedy asi čtyři různé způsoby sběru statistických dat o menšinách, jimiž jsou identifikace sebou samým, identifikace pozorováním třetí osobou, uznání skupinou a klasifikace pomocí nepřímých proměnných (viz Evropská společenství, Srovnávací studie o shromažďování údajů ke zjišťování rozsahu a dopadu diskriminace ve Spojených státech amerických, Kanadě, Austrálii, Velké Británii a Nizozemí, české vydání Poradna pro občanství, občanská a lidská práva, 2006, str. 48 až 51), patrně z důvodů ústavně právních nezbývá než trvat na metodě sebeidentifikace. Mezi oficiálními počty romských spoluobčanů zjištěnými při sčítání lidu a realistickými odhady existují řádové disproporce, takže vzniká otázka, do jaké míry je to chyba vlády, že nemá hodnověrné údaje o počtu romských dětí ve školách. (Mimochodem, podle zpráv ve sdělovacích prostředcích se pražský magistrát nyní chystá zjišťovat stav a stavy romské populace hlavního města za účelem dosažení na evropské prostředky. Že by účel světil… prostředky?)

Mířím k tomu, že argument, že popřením samotné možnosti si statistické údaje pořídit vlastně od počátku zametáme problém některých menšin pod koberec, sice samozřejmě závažný je, ale ani při dobré vůli není z pasti jednoduchá cesta ven. Zřejmě tudíž nezbude než se uchýlit k metodám nepřímým, založeným na tom, s čím školský zákon č. 561/2004 Sb. počítá v ustanovení § 16, totiž na konceptu sociálního znevýhodnění. Netvrdím, že by bylo adekvátní zařazovat do zvláštních škol (které už byly právě uvedeným zákonem zrušeny) po rozsudku velkého senátu namísto romských dětí děti chudé. Naznačuji jen, že se tím od etnicity a rasy poněkud odkláníme a dopracováváme se pomalu, ale jistě do situace tlumočení v babylónské věži zvané Evropský parlament, kde pochopitelně není možné mít tlumočníky na všechny jazykové kombinace, v důsledku čehož vzdálenější překlady nutně vyznívají jako poněkud zkreslené. (Slovy výše uvedené terminologie, ocitáme se na poli metody klasifikace pomocí nepřímých proměnných.)

Čímž jsme se zase dostali do města Štrasburku, jež je od století sedmnáctého součástí Francie, ve které tento post začínal. Inu, logika velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva v rozsudku D. H. a ostatní se jeví být, jak Ústavní rada Francouzské republiky o dva dny později jedinou, jen mimochodem pronesenou, větou potvrdila, značně anglosaská.

2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Dekuji za zajimavy post. Souhlasim, ze v pripade sberu etnickych dat se jedna o citlivou otazku. Nicmene do budoucna se jejimu reseni nevyhneme. Vedle Poradny se k ni vyjadrila ve vybornem analytickem materialu i Liga lidskych prav: http://www.llp.cz/cz/systemova-doporuceni.

Guy Peters řekl(a)...

Předně, mezi národností a ethnickým původem není rozdíl. Anglicky je to ethnicity a ethnic origin. Národnost je vlastnost – příslušnost k národu.

Co se týká sebeidentifikace jako jediné možné methody sběru tohoto citlivého údaje, nedomnívám se, že je to tak. Dříve se přeci národnost určovala podle obcovacího jazyka, tedy objektivně. Co by bránilo tak postupovat i dnes?

Jinak citlivé údaje je možno shromažďovat vždy, když to ukládá zákon, nebo s výslovným souhlasem, je-li naplněn legitimní účel.