pondělí 15. března 2010

Výchova soudců na vrcholcích české justice

Na sklonku minulého roku zde publikoval můj předpředpředhost článek k tématu interakce mezi soudcem a advokátem (stranou sporu). Jako advokáta mě velmi potěšil, o to víc, že byl z pera soudcova. Považuji průběžnou komunikaci mezi soudcem a advokáty (či jinak jednajícími stranami) ohledně vyjasnění předmětu řízení, sporných otázek a jiných věci souvisejících s předmětem sporu za stěžejní předpoklad hbitého procesu, který se zdárně posouvá k rozsouzení meritu věci (výhradně!) soudcem či senátem a neutápí se v právní argumentaci a dokazování otázek a okolností, které s předmětem nesouvisí, popřípadě souvisí s takovým řešením sporné otázky, kterou soud nakonec nezvolí. Ze své krátké praxe mohu soudit, že procesní kultura se v tomto ohledu zlepšuje. Vzhledem k tomu, že v citovaném blogu a následné diskusi bylo řečeno vše podstatné, chtěl bych se z pozice občasného pozorovatele a řadového advokáta zamyslet nad tím, jak je tento princip uplatňován na vrcholcích české justice.

Pojem „překvapivé rozhodnutí“ používá mimo jiné i Ústavní soud (I. ÚS 220/04,) a Nejvyšší soud (22 Cdo 3441/2006), oba ve svých judikaturách vedou obecné soudy, aby při změně právního hodnocení předmětu sporu soud v instančním postupu poučil strany o možném jiném právním hodnocení věci. Obdobně by měl postupovat nalézací soud, pokud se postoje stran během procesu vymykají jeho hodnocení věci (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). Vrcholem procesního komfortu je pak situace, kdy v průběhu procesu soud důsledně používá i ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. To platí i pro případ, že strany jsou zastoupeny advokáty. Advokát by sice měl být vzdělán v právu, ale není nadán schopností předvídat, zda soudce považuje skutečnost za prokázanou či nikoliv nebo nemusí tušit zda bude věc hodnotit jako škodu či bezdůvodné obohacení nebo odstoupení či výpověď, když je možné obojí.

Byť tento procesní standard Ústavní soud prosazuje, je někdy otázkou, zda jej sám dodržuje. Vést tuto úvahu nemá mnohdy smysl (někdy ovšem ano) v případě většiny ústavních stížností, které se k němu dostávají v situaci, kdy je věc skrz na skrz prosouzena, všechny možné i nemožné právní názory byly uplatněny a o skutkovém stavu se nevedou spory. Zajímavější je tato otázka v situaci, kdy se Ústavní soud potýká s otázkou jako první na ráně a plní, symbolicky řečeno, roli nalézacího soudce. To platí o to víc tehdy, kdy, obrazně řečeno, je „hodnocené právo“ pro Ústavní soud více skutkovým stavem než právní otázkou. Tedy při abstraktní kontrole ústavnosti norem.

Předesílám, že jedno z nejznámějších loňských rozhodnutí Ústavního soudu, které zrušilo ústavní zákon „o předčasných volbách“ (318/2009 Sb.), považuji z hlediska hmotného práva za kvalitní dílo, které mě velmi přesvědčilo, a to v situaci, kdy jsem před jeho vydáním neměl na spornou otázku vyhraněný právní názor (měl jsem pouze nevyhraněný právní názor a vyhraněný neprávní názor). Postup soudu, kterým dospěl ke svému závěru, mi přišel příliš zjednodušený z hlediska ošetření procesních rolí aktérů celého procesu. Účastníky řízení byli stěžovatel, prezident republiky, Poslanecká sněmovna a Senát. Ti se v průběhu procesu k otázce vyjadřovali, přičemž jejich vyjádření měla do značné míry polemický charakter. Předmět teoretického sporu mezi stěžovatelem a dalšími účastníky ovšem zcela nepokryl pozdější právní hodnocení věci Ústavním soudem a ten vlastně vydal „překvapivé rozhodnutí“, protože mnohé právní argumenty soudu v diskurzu padly poprvé až v rozhodnutí soudu. Skutečná diskuse nad předmětem sporu se tak vlastně vedla mezi plénem a autory menšinových stanovisek.

Lze samozřejmě vést úvahy, že dotčené orgány by měly být natolik kvalifikované, že by měly předvídat veškeré možné právní souvislosti, nicméně realita je jiná. Pokud se Ústavní soud řídí přiměřeně občanským soudním řádem, není zásadní důvod, proč neaplikovat všechny tři odstavce ust. § 118a tohoto procesního předpisu. Pokud by v procesu předseda senátu a později i předseda pléna vedli cestou přípisů, výzev a usnesení účastníky sporu k tomu, aby se vyjádřili k právním aspektům, které soud považuje za sporné a klíčové, byla by možná jejich vyjádření zajímavější a více k věci. Dokonce by možná nebylo nezbytné provádět dokazování takovým způsobem, jakým se provádělo, protože odpovědi na otázky kladené představitelům účastníků by zazněly jinak a v ucelenější podobě jejich vyjádření se k věci.

Obecně mám dojem, že Ústavní soud volí ve všech případech abstraktní kontroly ústavnosti norem spíše pohodlnější roli sfingy, která si mlčenlivě vyslechne postoje přítomných a pak ve slavnostní atmosféře zjeví pravdu odlišnou ode všech doposud pronesených pravd. Má-li mít právo diskurzivní povahu, tak by měl svými výzvami naznačovat, co považuje za podstatné. Pokud by tak činil soustavně a opakovaně, možná by časem vychoval jiné účastníky, třeba dokonce obě komory parlamentu, k tomu, aby podávali velmi zasvěcená a polemická vyjádření se k věci. Dokonce by možná ubylo despektivních vyjádření členů obou zmíněných komor směrem k Ústavnímu soudu. Vymezit předmět sporu a dát mu relevantní rámec nebo upozornit na nedostatek argumentace v nějaké procesní pozici lze samozřejmě bez toho, aby soud naznačoval, jak věc dopadne.

V odmítavých usneseních Ústavní soud donekonečna opakuje, že není poslední odvolací instancí, mohl by také stejně vehementně tvrdit, že není třetí komorou parlamentu a více posunout vnímání sebe samého tím, že strany sporu donutí k tomu, aby se vyjádřily k věci, tak jak ji sám vnímá jako spor, a potom na pozadí těchto vyjádření a stanovisek tento spor rozhodne. Jeho současný obvyklý procesní postup totiž nesprávnému pasování na třetí komoru nahrává (byť je samozřejmě nespravedlivé), protože se nyní v praxi blíží spíše roli toho, kdo vydává rozhodnutí pro rozhodnutí sám od sebe z vnitřních pohnutek, a nikoliv toho, kdo rozhoduje návrhem a replikou vymezený právní spor. Celý proces je samozřejmě možné absolvovat písemně a připravit si tak kompletní podklady pro rozhodnutí.

Tento postup se netýká pouze jednoho případu a nikoliv pouze abstraktní kontroly ústavnosti norem, ale má obecný význam. Do značné míry platí i o některých vyhovujících nálezech, kdy Ústavní soud neopomine zdůraznit, že jeho právní hodnocení se liší od argumentace stěžovatele a důvody pro vyhovění jsou (zcela či částečně) jiné. Kdyby Ústavní soud volil poněkud intelektuálně skromnější postup a se sebou seznaným rozměrem sporu by seznámil v jeho průběhu i jeho strany (bez naznačení výsledku) a vyzval by je, aby se k věci vyjádřily, byl by proces obecně předvídatelnější. Účastník, kterému je pak nález ke škodě, by neodcházel z nepříjemným pocitem, že právní důvod, který jeho poctivě vydobytou pozici před obecnými soudy závazně ruší, zjistil až z nálezu, vždyť by k němu mohl říci tolik argumentů, citovat tolik judikátů ESLP a ESD a uvést nespočet důkazů. Může se svým názorem a argumenty sice seznámit obecné soudy, ale ty se závazností nálezu prostě nehnou. Může si pak sice podat novou ústavní stížnost, až to projde přes obecné soudy znovu, ale myslím, že by takto kontrola ústavnosti fungovat neměla; mohla by se zvrhnout ve věčnou kontrolu. Ústavní soud by se pak nemohl vyjádřit k otázkám kolize některých právních principů, protože by mohl v každém řízení seznat samostatně porušení jiného principu.

Tentýž postup spočívající ve vedení stran sporu by samozřejmě mohl předcházet i odmítavému usnesení. Rutinizace tohoto postupu by pak (možná) předcházela i někdy kritizovanému tříštění některých právních názorů mezi senáty, protože strany by (snad) zásobovaly příslušný senát více argumenty, odkazy a poukazy na jiná rozhodnutí jiných senátů. Je nepochybné, že my advokáti prostě nedokážeme dohlédnout všech konců všech možných řešení sporu. Je nás mnoho a nedosahujeme samozřejmě argumentačních kvalit a předvídavosti ústavních soudců. S ohledem na to, že je jednodušší stát se advokátem než ústavním soudcem, je to i logické. Doufám, že se ust. § 118a o. s. ř. jednou stane normou, která nebude vyloučena sítem přiměřenosti aplikace procesního předpisu. Pokud se tak stane, není vyloučeno, že advokátský stav se tak bude de facto více podílet na analytické činnosti soudu.

Abych nebyl nespravedlivý pouze k Ústavnímu soudu, tak mě podobné otázky napadly i v řízení před Nejvyšším správním soudem, tentokrát v řízení, na kterém jsem se (substitučně) podílel. Tento soud, který významně změnil vnímání práva a procesních práv a dle mého názoru velmi pozitivně, jednou dle mého vnímání procesní reality mírně vypadl z role. Soud navzdory obvyklé situaci, kdy rozhoduje tentýž spor fakticky jako třetí nebo čtvrtý v pořadí, rozhodoval nějakou otázku jako soud první (a poslední) instance. Rozhodoval o zrušení opatření obecné povahy. Obě strany byly zastoupeny advokáty, kteří spolu zuřivě komunikovali přes soud a vyměňovali si dlouhé přípisy k věci, a to dokonce bez výzvy soudu. Soud pak rozhodl a právně kvalifikoval věc zcela jinak a mimo argumentaci obou stran sporu, aniž by je s tímto rozměrem sporu seznámil. Stalo se mi to dokonce dvakrát a navíc současně u různých senátů. Proti názoru soudu v podstatě nešlo mít věcné námitky; škoda, že totéž nešlo říci i o jeho procesním postupu. Ve správním soudnictví lze přitom aplikovat ust. § 49 odst. 4 věty druhé s. ř. s. : „Předseda senátu vede účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních otázkách, které podle mínění soudu jsou pro rozhodnutí určující, i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly“. Platí to dle mého názoru i pro případ, kdy strany souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Soud může vyzvat strany písemně.

Teď mě zpětně napadá, že citovaná věta s. ř. s. by se krásně vyjímala i v zákoně o Ústavním soudu. Možná, že bude jednou v budoucnu zákonodárce natolik moudrý, aby sám naznačil soudu, jak jej samého má vychovávat.

Mám ovšem i opačnou a pozitivní zkušennost. V řízení o kasační stížnosti se soud rozhodl, že vezme v úvahu právní otázku, která doposud nebyla předmětem předchozího rozhodování v téže věci, a to proto, že se jednalo o otázku, ke které musí přihlížet ex officio, aniž by byla předmětem stížnosti či předchozí žaloby. Soud vyzval žalovaný správní orgán, aby se k otázce vyjádřil, ten tak učinil, a soud jeho argumentaci dílem akceptoval a zvažované pravidlo neaplikoval. Tato procesní zkušenost vede k závěru, že vymezení a předestření právní otázky nemusí nutně předznamenat budoucí rozhodnutí o této otázce.

Je v obecné rovině spíše psychologickou otázkou, zda a proč orgán, jehož rolí je dohlížet na určitý standard chování jiného orgánu v určitých situacích, pokud se dostane výjimečně do analogické situace té, na kterou má dohlížet, řídí své chování stejným metrem nebo jiným. Pro dokreslení situace a pochopení odlišných rolí poslouží zajímavý poznatek tentokrát opět z nižších stupňů justice. V počátku své praxe jsem absolvoval jedno civilní řízení před okresním soudem, kde mě soudce oslnil svým přístupem. Zcela nestranně řekl, co považuje za rozhodné a co nikoliv. Během řízení říkal, které skutkové okolnosti nepovažuje za prokázané a vyzýval k mě doplnění důkazů. Věc jsem nakonec prohrál, ale procesní postup ve mně vyvolal dojem zcela férového řízení, které je předvídatelné, spravedlivé a velmi efektivní. Tento soudce se postupem času stal soudcem krajského soudu a začal soudit ve správním senátu. Nedávno jsem byl s jednou věcí u jeho senátu, kde byl přísedícím. Vymyslel jsem si tehdy nějakou právní argumentaci a protistrana reagovala jinou. Nakonec věc rozhodl senát v můj prospěch na základě zcela jiného právního důvodů, který v řízení nezazněl, ale o poučení podle ust. § 49 odst. 4 věty druhé s. ř. s. ani památky. Pocit z řízení navzdory vítězství a přiznaným nákladům byl spíše rozpačitý. Lidé se holt ve stejných situacích a jiných prostředích chovají různě.

Vím, že je obtížné obtížné měnit zažité stereotypy postupů, stejně jako jsem si vědom toho, že nelogicky kritizuji tu část justice, kterou jinak považuji za nejlépe fungující. Shora uvedené nářky jsou samozřejmě ryze subjektivním a mírně provokativním náhledem z pozice jedné z možných procesních rolí. Po uvedených zkušenostech dávám do některých vyjádření preventivní prosbu, aby mě soud pro případ odlišného právního posouzení věci příslušně poučil, ale bojím se že se to stane rutinně přeskakovanou prosbou. Pokud v diskusi zazní návody, jak by se měli advokáti (nebo strany sporu) chovat, aby soudy vycházely vstříc potřebě na vymezení předmětu řízení během tohoto řízení, budu jen rád. Zvolený titulek tohoto příspěvku nevyjadřuje potřebu vychovávat soudce, ale naopak potřebu být vychováván soudcem. Pokud zazní důvody, proč jsou mé názory naivní či jinak vadné, bude to jen dobře. Celá věc se samozřejmě musí „prodiskutovat“ :-).

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Také mě napadá pár překvapivých rozhodnutí, a to z dílny NSS. Např. rozsudek NSS ze dne 13.8.2009, č.j. 9 As 57/2008 – 35, kde NSS tvrdí, že opožděný návrh na projednání přestupku se neodkládá tak jako dosud dle § 66 odst. 3, resp. 4, zákona o přestupcích, ale podle § 43 ("alespoň formou") správního řádu, což dosud nikoho nikdy nenapadlo, tím méně strany řízení. Dalším překvapivým judikátem je rozsudek NSS ze dne 18.6.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62, kde NSS fakticky tvrdí, že ustanovení o společném řízení dle zákona o přestupcích vlastně není nutno respektovat, ale je třeba řídit se zásadami pro ukládání úhrnných a souhrných trestů dle trestního zákona, což byl ad hoc nápad NSS, navíc do důsledků poněkud nedomyšlený. Naposledy mě "překvapil", resp. spíše šokoval, rozsudek NSS ze dne 09.2.2010, čj. 2 As 68/2009 - 64, kde NSS tvrdí, že mladistvý obviněný z přestupku musí být v řízení zastoupen (zákonným zástupcem), ač má mladistvý obviněný z přestupku zákonem o přestupcích garantovanou plnou procesní způsobilost (srovnej § 5, § 19 a § 74 odst. 2 zákona o přestupcích) a zákonný zástupce (stejně jako OSPOD) se pouze vyrozumívá o ústním jednání a je mu ještě doručováno rozhodnutí (§ 74 odst. 2), aby se příp. mohl ve prospěch nezdárného potomka odvolat (§ 81 odst. 1 zákona o přestupcích).
Konzultace v průběhu řízení by NSS určitě prospěly, krajské úřady (jde-li o přestupky) by jej alespoň mohly upozornit na text zákona, pokud si jej sám NSS dostatečně nepročte, příp. by jej mohly upozornit na aplikační praxi a praktické problémy, které by si zasluhovaly sjednocující řešení.
Jan Potměšil

Petr Jäger řekl(a)...

K překvapivosti rozhodnutí Ústavního soudu:
Uvedené případy nevidím v praxi až tak problematicky. V případě abstraktního přezkumu norem je potlačena kontradiktornost procesu ve prospěch objektivního přezkumu ústavnosti. Je otázkou, do jaké míry lze hovořit o překvapivosti rozhodnutí, když účastníkem řízení je vševědoucí zákonodárný orgán a skutečně "překvapeni" jsou toliko někteří jeho představitelé.

V případě překvapujícího vyhovujícího nálezu, protože máte mysli asi i konkrétní rozhodnutí z loňského srpna (I.ÚS 385/07), tam je sice použita jiná argumentace, než ta v ústavní stížnosti, ale zároveň je výslovně uvedeno, že se jedná o právní závěry "vzhledem k dosavadnímu stavu skutkového dokazování." Tedy ÚS byl velice opatrný, aby svým závazným právním názorem nesešněroval soudy, kterým neúspěšná strana bude mít možnost snést neomezené množství nových důkazních návrhů a právních argumentů v intencích nové argumentace nálezu. Myslím, že podobně opatrný je ÚS i ve většině dalších případů. Chci hlavně říci, že případná překvapivost u ÚS na rozdíl od např. odvolacího soudu není "konečná." V některých nálezech ÚS např. dokonce výslovně uvedl, že ani nejednal s vedlejšími účastníky řízení o ústavní stížnosti (pro ně tedy byl nález ve věci překvapením absolutním), neboť ti budou moci svá práva hájit v pokračujícím soudním řízení.

Martin Bílý řekl(a)...

Předpokládám, že jste četl tento článek a diskuzi pod ním, ale pro úplnost:
http://jinepravo.blogspot.com/2009/12/vychovej-si-sveho-soudce.html

Dan Dvoracek řekl(a)...

PJ: To, co píšeš, je názor navýsost teoretický. Praktickými zkušenostmi jsem dospěl k závěru, že nejčastějším protivníkem u soudu není protistrana, ale soudce, a že podstatou procesu není hádat se s protistranou, ale vyvracet nápady soudcovy.
Jelikož mám-li něco vyvracet, musí mi to být ponejprve známo, posílají soudy stranám navzájem jejich vyjádření - a ostatně též proto moudré procesní předpisy ukládají soudu podělit se s účastníky, má-li soud nějaké spontánní hnutí mysli.

Též u abstraktní kontroly norem je procesní postup činností poznávací, v níž si soud tvoří názor na věc, přičemž postoje a argumenty účastníků jsou významným faktorem tohoto poznávání. Postoj a argumnety účastníka, jemuž se určitá myšlenka nelíbí, jsou užitečným korektivem, který umožňuje seznat myšlenky blbé. I soud může spontánně vygenerovat blbou myšlenku a je slušná šance, že by se sám chytil za nos, kdyby některý z účastníků na vadnost teze upozornil. Proto pokládám statisticky za horší rozhodnutí s účastníky neprobraná, než ta, u nichž se účastníci k důvodům rozhodnutí vyjádřili a soud se s jejich vyjádřeními musel vypořádat.

Nesouhlasím s myšlenkou, že moudrý zákonodárce musí předpokládat vše a proto nemůže být překvapen. Nikomu nelze ukládat, aby očekával též vadné argumenty a vypořádával se s nimi. Jak má účastník dle tebe poznat, k jakým nesmyslům, které dosud nikdo nevznesl jako argument, se preventivně vyjádřit? Mám se preventivně vyjadřovat k argumentu, že zákon je protiústavní, protože byl přijat ve středu a má lichý počet paragrafů? To je přece nesmysl, nelze chtít, abych uhodl, co soud napadne použít jako argument a jasnozřivě se k tomu vyjádřil.
Naopak, souhlasím s tezí, že má-li účastník právo se vyjádřit, je třeba mu reálný výkon tohoto práva umožnit. Pokládám za odporující této zásadě, pokud soud účastníkovi zatají, "na čem se věc láme".

Pavel Uhl řekl(a)...

Ad Petr Jäger: Ano, v případě abstraktní kontroly ústavnosti norem je třeba si nejdřív odpovědět na otázku, jaká je její povaha. Ústavní soud zde může být vnímán právě jako orgán, který na základě formálního návrhu (bez ohledu na věcné důvody) početní menšiny jedné ze dvou zbývajících komor nebo prezidenta, kteří tak činí z ryze politických důvodů, rozhoduje o zákonu, na základě kritérií, která si sám stanoví. Pokud tak činí na základě návrhu vlády, jiného soudu či po předložení svým senátem, je to prvek nahodilosti, který vyvolá totéž řízení. V takovém případě je pak Ústavní soud funkčně vzato spíše tou třetí komorou, která za určitých formálních podmínek je oprávněna uplatnit suspenzivní a nepřehlasovatelné veto. Podmínky jsou dány buďto politicky motivovaným úkonem jiného orgánu či nahodile, přičemž prvku nahodilosti také předchází třeba postup nějaké politicky relevantní zájmové skupiny. Z hlediska konzervativního pojetí parlamentarizmu s prvky meritokracie je taková funkce kombinovaného orgánu plně na místě, byl by to takový Conseil d‘État à la tchèque. V takovém případě je potlačení kontradiktornosti plně na místě. Taková role Ústavního soudu je soudu vytýkána právě v Praze na chodbách obou sněmoven, pražského hradu a sekretariátů politických stran, a to s negativní konotací. Důsledkem je mimo jiné i změna charakteru procedury obsazování soudu (posílení zájmově vnímaného profilu adeptů), která zpětně vede mimo jiné k posílení prvků takto pojaté role.

Druhou variantou je zdůraznění skutečnosti, že soud rozhoduje spor ohledně ústavnosti, a to na základě návrhu někoho, kdo k němu má oprávněný důvod. Řízení se pak účastní orgány, které mají přijímání zákonů v gesci, aby se k tomu vyjádřily a popřípadě obhájily současný stav nebo souhlasily s jeho nedostatky. V takovém případě, kdy je otázka ústavnosti vymezena sporem na pozadí individuálního nebo kolektivního právně odůvodněného zájmu, je naopak posílení kontradiktornosti na místě. Osobně se kloním k této politicky neutrální variantě (možná z důvodů profesních; to nedokážu posoudit). Podotýkám, že si myslím, že i při takovém pojetí abstraktní kontroly ústavnosti je možné třeba rušit ústavní zákon(y). Tato druhá varianta také vede k otevřenější právní diskusi, které se od té politické liší svou formalizovanou podobou, kdežto politická diskuse se z 60% až 80% vede na chodbách a v médiích. Akceptuji ovšem fakt, že obě varianty jsou možné a stejně legitimní. já se kloním k té druhé, ale pokud se někdo kloní k té prvé, není to špatně.

Co se týče nálezů, tak můj stesk se netýkal citovaného nálezu, ale spíše nálezů jiných (jejichž projednání jsem se nijak neúčastnil). Posun v citovaném nálezu považuji vskutku za marginální a nepodstatný. Nicméně pokud se soud vyjadřuje izolovaně pouze k otázce ochrany jednoho principu a zbytek nechává na dalším procesu před obecnými soudy, tak to není podle mě úplně nejšťastnější, protože spor má obvykle charakter kolize více principů, které by měly být v právní diskusi posouzeny ve svém vzájemném vztahu. Pokud by se totiž ochrana různých principů zkoumala v různých řízení v různou dobu, tak se funkčně rozpadá jeden z účelů ústavního soudnictví smysluplně hierarchizovat ústavním právem chráněné hodnoty a jejich vzájemné vztahy. Pokud mám ústavní stížnost dovolávající se třeba ochrany majetku proti principu právní jistoty nabyté v čase (vydržení), tak musím posoudit obé a samozřejmě za plné argumentační účasti i vedlejších účastníků. Pokud by soud rozhodl, že jedno právo bylo porušeno a otázku ochrany druhého by nechal na obecných soudech, popřípadě na další následné stížnosti proti dalšímu rozhodnutí obecných soudů, tak tím můžeme dostat k systému věčného kyvadla, dokud neposoudíme všechna kolidující práva v jednom okamžiku (za plné součinnosti všech stran s předestřením všech rozměrů sporu). Rozdíl mezi ústavním a obecným soudnictvím navíc neumožňuje klást na roveň posouzení oběma soustavami, protože každá z nich dle ústavy nahlíží na právo jinak; jedna "odspoda" a druhá odněkud ze sféry mezi zákony a ústavním pořádkem.

Anonymní řekl(a)...

Problém u českých civilní soudů je zrůdná a utkvělá představa některých soudců nutnosti aplikace zásady vyšetřovací. Je zcela jasné, že soudní spor mají mít v rukou strany sporu a nikolv třetí, kterému o nic nejde - totiž soud, potažmo soudce. Následná bezmoc zůčastněných je pak pochopitelná. Správně by mělo být takové rozhodnutí soudu zrušeno pro zmatečnost a soudce odvelen někam právnickou fakultu, kde si může povídat svoje představy studentům a uvidíme, zda někoho tím zaujme.

Soud by měl být návrhy i důvody vázán a měl by pouze znát zákon a vybírat lepší argumenty stran. Ale to se stejně nestane a dál si budou někteří soudci mastit ega na vrub nákladů zůčastněných.

V Itálii se takové věci zvrhly někdy v 70.letech, protože udělat si jména skandální (překvapivým) rozsudkem pomáhalo trademarku kanceláře při přechodu dotčného z justice do advokacie. Následovaly pak podobné skandální obvinění politků (v Itálii ne všechna obvinění jsou odvozena od práva trestního a některá jsou psedocivilní povahy) ze strany prokurátorů, kteří pak odcházeli s publicitou do advokacie. Dnes má tedy italská justice nejhorší pověst v západní Evropě.

Jan Prchal