čtvrtek 25. března 2010

Kohout hodný obdivu?

Kdo měl na právnické fakultě francouzštinu a učil se z knihy Larišová, M., Fourtier, J.-P.: Français juridique (1ère partie). Univerzita Karlova, Praha 1994, možná si vzpomene na půvabný rozsudek Odvolacího soudu v Dijonu ze dne 2. dubna 1987 ve věci žaloby manželů Delpupových proti manželům Guedesovým, prostřednictvím které prvně jmenovaní chtěli učinit přítrž kokrhání kohouta posledně jmenovaných. V paměti mi utkvěla zejména věta hovořící o tom, že žalobci předložili důkazy, ze kterých vyplývá, že „v ranních hodinách vyhrazených obyčejně zaslouženému odpočinku pták manželů Guedesových kokrhá každých deset či dvacet vteřin s pravidelností, udatností a vytrvalostí, jež by byly hodny obdivu za jakýchkoli jiných okolností.

Tak na tuto větu jsem si onehdy vzpomněl v souvislosti s lucemburským soudcem Evropského soudu pro lidská práva, který v poslední době „s pravidelností, udatností a vytrvalostí hodnými obdivu“ sází jedno za druhým odchylná stanoviska, v nichž stále opakuje jeden a tentýž právní názor. ESLP si zvykl (ponechme stranou, že na tento zvyk sem tam bez zjevného důvodu zapomene) v těch případech, kdy dospěje k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v odůvodnění výroku o návrhu na spravedlivé zadostiučinění poznamenat něco v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jeví se jako nejvhodnější forma nápravy tohoto porušení obnova tohoto řízení nebo provedení nového řízení, pakliže o to stěžovatel požádá. Soudce Spielmann (k němuž se občas přidá zejména švýcarský soudce Malinverni) od jisté doby trvale zastává a uplatňuje názor, že tato dobrá rada by se měla objevit nikoli jen v odůvodnění rozsudku, ale přímo v jeho výrokové části, díky čemuž se stal v poslední době jedním z nejčastějších (ne-li vůbec nejčastějším) oponentem většinových rozhodnutí.

Poprvé tento svůj názor uplatnil v odchylném stanovisku k rozsudku Vladimir Romanov proti Rusku (24. 7. 2008, č. 41461/02) a následně na ně navázal v dalších rozsudcích: Polufakin a Chernyshev proti Rusku (25. 9. 2008, č. 30997/02), Salduz proti Turecku (27. 11. 2008, č. 36391/02), Trofimov proti Rusku (4. 12. 2008, č. 1111/02), Panovits proti Kypru (11. 12. 2008, č. 4268/04), Ilatovskiy proti Rusku (9. 7. 2009, 6945/04), Pishchalnikov proti Rusku (24. 9. 2009, č. 7025/04), Prežec proti Chorvatsku (15. 10. 2009, č. 48185/07), Melnikov proti Rusku (14. 1. 2010, č. 23610/03), Lesjak proti Chorvatsku (18. 2. 2010, č. 25904/06), Lisica proti Chorvatsku (25. 2. 2010, č. 20100/06). (Stejným směrem jdou svým způsobem i další jeho odchylná stanoviska, která se týkají i jiných ustanovení Úmluvy.)

Zajímavé je, že v rozsudku Maksimov proti Ázerbájdžánu (8. 10. 2009, č. 38228/05) se nějakým podivným řízením osudu soudci Spielmannovi podařilo pro svůj názor nadchnout nejen soudce Malinverniho, ale i další dva kolegy z první sekce ESLP (konkrétně norského soudce Jebense – tomu to takto „ujelo“ již v rozsudku Panovits – a také soudkyni Vajić z Chorvatska), takže se ve výroku rozsudku objevilo, že žalovaný stát musí přijmout všechna opatření k znovuotevření příslušného řízení (takový krok může podle ázerbájdžánského trestního řádu učinit předsednictvo Nejvyššího soudu). S tím ovšem nesouhlasili tři zbývající soudci s tím, že takováto změna dosavadní praxe by příslušela pouze velkému senátu a oni nejsou připraveni „běžet před vlakem“.

Není zde mým cílem rozebírat argumentaci soudce Spielmanna, jen chci nadhodit obecnou otázku, zda podobná „pravidelnost, udatnost a vytrvalost“ je za daných okolností hodna obdivu či nikoli. Mají soudci vrcholného soudního orgánu (nemusí jít samozřejmě jen o ESLP), které k „poslušnosti“ nemůže přinutit žádný instančně nadřízený soud, setrvávat na svém stanovisku, o němž jsou bytostně přesvědčeni, nebo mají – po určitém čase – „sklapnout podpatky“ a zařadit se do jednotného šiku spolu se svými „méně osvícenými“ kolegy?

Jako srovnání nám může posloužit přístup, který nedávno zvolil maltský soudce Bonello, jenž – oproti většině svých kolegů v sekci – měl poněkud větší problém s polskou právní úpravou a praxí přístupu k Nejvyššímu soudu v případě účastníků, kteří nejsou právně zastoupeni. Svůj názor nejprve prezentoval ve dvou souhlasných stanoviskách, neboť i většina se shodla na tom, že Úmluva porušena byla (Kulikowski proti Polsku, 18. 8. 2009, č. 18353/03; Antonicelli proti Polsku, 18. 8. 2009, 2815/05), což již ale nebyl případ rozsudku Smyk proti Polsku (28. 7. 2009, č. 8958/04), ke kterému připojil stanovisko nesouhlasné. Když však viděl, že ostatní (s výjimkou soudkyně Mijović z Bosny a Hercegoviny, která se – zdá se – rozhodla nastoupit kariéru „Spielmanna“ čtvrté sekce ESLP), rozhodl se podvolit názoru většiny, což vysvětlil takto: „Většina neměla porozumění pro moje odlišné uvažování. V budoucnu se proto v případech řešících tyto otázky budu neochotně připojovat k většině, pouze v zájmu vyhnout se fragmentaci rozhodování a v zájmu kolegiality a právní jistoty.“ A to prosím uvažování většiny označil o pár řádek výše za cynické (rozsudek Bąkowska proti Polsku, 12. 1. 2010, č. 33539/02).

Mimochodem tento Malťan je vzácným úkazem mezi soudci, neboť ač mu mandát vypršel již 31. 10. 2004 a 11. 6. 2006 navíc překročil horní věkový limit 70 let, přesto – v souladu s pravidlem, že soudce soudí, dokud není nahrazen (článek 23 odst. 7 Úmluvy), a v důsledku nezměrné touhy Parlamentního shromáždění Rady Evropy zvolit soudce nového pouze z kandidátky, na níž nebudou jen muži – je stále „v činné službě“.

Podobně jako soudce Bonello se názoru většiny svého času podvolil též například švýcarský soudce Wildhaber. K rozsudku Martinie proti Francii (12. 4. 2006, č. 58675/00) připojil prohlášení, v němž uvedl, že sice stále lituje judikatury ESLP, která nemá dostatečné pochopení pro tradiční podobu řízení před nejvyššími soudními instancemi některých evropských zemí, nicméně věří, že by jako předseda ESLP, jehož úkolem je mimo jiné tento soud reprezentovat, neměl za normálních okolností setrvávat na svém nesouhlasném stanovisku, ale měl by se podřídit názoru většiny.

Ale podobné dilema nemusejí řešit jen soudci „instancí, které se nemýlí“, ale též třeba advokáti, přesvědčení o své pravdě, kterou ctihodný soud přes jejich opakovanou snahu ne a ne (skrz svoji ustálenou judikaturu) akceptovat.


No a jak to dopadlo v Dijonu s kohoutem? Pod pokutou 100 FRF za každý den prodlení přemístit do 15 dnů od doručení rozsudku kohouta „za barák“ a zaplatit 3 000 FRF odškodnění. I když kdo ví, jak to vlastně opravdu dopadlo (právní moc v učebnici vyznačena není) a jestli si to autoři vůbec všechno nevymysleli ...

7 komentářů:

David Kosař řekl(a)...

ad "sklapnutí podpatků":

JUSTICE SCALIA (dissenting) in DICKERSON V. UNITED STATES 530 U.S. 428 (2000):

"I dissent from today’s decision, and, until §3501 is repealed, will continue to apply it in all cases where there has been a sustainable finding that the defendant’s confession was voluntary."

David Kosař řekl(a)...

"Sklapnout podpatky" odmítal ale i Oliver W. Holmes.

Obecně nevidím důvod, proč by MĚL (nikoliv MOHL) řadový soudce "sklapnout podpatky", pokud je přesvědčen, že současný výklad EÚLP/Ústavy/zákona je nesprávný.

Něco jiného je to u soudních funkcionářů (specifickým postavením předsedy ESLP argumentoval ostatně i Luzius Wildhaber ve svém prohlášení ve věci Martinie proti Francii).

Pavel Uhl řekl(a)...

Také se přikláním k variantě "opakovat", dokud nezměním názor já nebo ostatní. Argumentaci je ovšem třeba zdokonalovat a vést dynamicky (oboustranně), nikoliv staticky opakovat stále totéž. To platí i pro advokáty.

Dan Dvoracek řekl(a)...

Též se přikláním k názoru, že soudce je ve svém uvažování nezávislý a odpovídá pouze zákonu a svému svědomí. Loajalita k instituci nebo stavu je podle mého názoru argument na pomezí manipulace a nepřípustnosti.

Osobně se domnívám, že sklapnou podpatky nemá ani soduce okresního soudu před soudem nejvyšším, pokud mu tento sdělí závazný dovolací právní názor, s nímž dotyčný nesouhlasí. Shledávám velký rozdíl mezi povinností právním názorem se řídit a povinností s právním názorem se ztotožnit. Prvé ukládá OSŘ, druhé nic. Pokládám za zcela korektní, aby soud prvého stupně napsal, že rozhoduje dle závazného právního názoru X, s nímž se sice neztotožňuje, leč přesto je jím vázán.

Anonymní řekl(a)...

Stejně jako je každý z nás vč. soudce vázán zákonem, což je samo o sobě podřízení se autoritě většiny s jejíž obsahem nemusí souhlasit, měl by i soudce respektovat názory vyšších instancí, případně ustálenou praxi u svého soudu, pokud byl ve věci přehlasován. Žádná moc není absolutní a rozhodnutí se dotýká stran nikoliv světonázoru soudce.

Nehledě na letitou zkušenost právní jistoty pro strany sporu.


Michal Kovala

Dan Dvoracek řekl(a)...

Respekt k názoru vyšší instance jest vtělen v povinnost se názorem řídit a dle něj rozhodnout, nikoli v povinnost s názorem se ztotožnit a hlásat ho.

Jiří Kmec řekl(a)...

Myslím, že nikdo po soudci nechce, aby se vnitřně ztotožňoval s názorem, který je podle jeho přesvědčení nesprávný. V některých případech však může být povinen se jím řídit, aplikovat jej a tím jej vlastně hlásat (teď je otázka, jestli při té příležitosti může dát nepokrytě najevo, že jemu "vnucený" názor i nadále nesdílí), v jiných případech nemusí být povinen se jinému (většinovému) názoru přizpůsobit, je nicméně legitimní se ptát, zda zde nemohou být dobré důvody tak učinit.

David Kosař připouští, že takový dobrý důvod může mít předseda (soudní funkcionář), pokud má jiný názor než většina soudu, v jehož čele stojí.

Pavel Uhl je sice pro to setrvat na svém názoru, ale za podmínky neustálého dynamického dialogu mezi zastánci obou protichůdných názorů. V jednu chvíli však již nepochybně budou všechny argumenty vyřčeny, ptám se tedy, zda potom - pokud nedojde k dostatečnému názorovému sblížení - se bude od menšiny očekávat, že se přizpůsobí většinovému názoru?