V samotném základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát...

V jedné z diskusí zde na Jiném právu Michal zmiňoval, že čím si je při psaní méně jist tím, co říká, tím více sklouzává k cizím výrazům a komplikovaným větným konstrukcím (já dělám to samé a dodal bych, že úměrně také bytní můj poznámkový aparát). Při čtení této pasáže nálezu Ústavního soudu, která ke mně doputovala přes kolegy (ano, "jiní právníci" se baví i čtením nálezů Ústavního soudu), jsem si říkal, jak tenký musel být led, na kterém se pisatel tohoto nálezu pohyboval:

K uvedenému nálezu Ústavní soud v projednávané věci dodává, že je si dobře vědom složitosti sociálního a politického dění, v němž strukturování společnosti je provokováno působením odstředivých, diferenciačních společenských sil, nepředstavujících však v sociálním procesu jeho jedinou konstituantu, ale zaznamenatelných vždy jen v antinomickém postavení vůči všem "dostředivým" integračním projevům. Stejně jako tyto "dostředivé" integrační prvky, staly-li by se jediným faktorem sociálního vývoje, by svým tlakem projevovaným ve směru integrace a kooperace finálně zrušily všechny sociální struktury, a přivedly by tak lidskou společnost ke tvaru nepohyblivého monolitu, také naopak neúměrná dominance "odstředivých", diferenciačních, sil by lidské dění přeměnila v rej jakoukoli komunikaci vylučujících projevů, nezpůsobilých ani k náznaku strukturální skladby. Také v samotném základu strukturálního principu je tedy obsažen polaritně a korelativně fundovaný substrát, zabraňující na jedné straně neúměrné difúzi struktur, na druhé straně však i dosažení již neúměrného stupně integrace. Proces diferenciace může tak plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň přibližovat.

Jasné, ne?

Celý příspěvek

Eurozatykač před Soudním dvorem - krátký komentář

Jak už tady na Jiném právu upozorňoval Petr Bříza ve čtvrtek vynesl Soudní dvůr dlouho očekávané rozhodnutí ve věci týkající se platnosti rámcového rozhodnutí o Evropském zatýkacím rozkazu. Jak určitě dobře víte, Eurozatykač řešilo několik ústavních soudů členských států, včetně toho českého (srov. např. můj článek v Common Market Law Review dostupný zde).

Ve zkratce, Eurozatykač zjednodušuje proces vydávání trestně stíhaných nebo odsouzených osob mezi členskými státy, přičemž jednou z odlišností proti tradičnímu režimu vydávání v mezinárodním právu je odstranění požadavku oboustranné trestnosti a rovněž vyloučení možnosti členského státu odmítnout vydání vlastních občanů (rámcové rozhodnutí však v určitých případech odmítnout vydání umožňuje: viz jeho čl. 3 a 4).

V tomto příspěvku přináším krátké zamyšlení nad nejdůležitějšími aspekty rozsudku Soudního dvora, přičemž se jej snažím uchopit především ve světle nálezu českého Ústavního soudu a české debaty o vztahu mezinárodních smluv a rámcových rozhodnutí.

Pokračování příspěvku:

Odstranění požadavku oboustranné trestnosti
Zatímco otázka ústavního zákazu nevydávání vlastních občanů před Soudním dvorem řešena nebyla (na rozdíl od všech řízení před ústavními soudy), pro český ústavní soud má význam problematika zrušení požadavku oboustranné trestnosti u vybraných kategorií trestných činů. V řízení před Ústavním soudem totiž v této skutečnosti spatřovali navrhovatelé porušení principu legality trestních sankcí, neboť rámcové rozhodnutí (a příslušná implementační ustanovení trestního řádu) označovala trestné činy, u kterých se neuplatňoval požadavek oboustranné trestnosti, pouze názvem bez vymezení skutkové podstaty (blíže bod 10 nálezu ÚS).

Stejný argument uplatňovali navrhovatelé v řízení před belgickým ústavním soudem (Arbitragehof), který podal předběžnou otázku (předkládací rozhodnutí můžete nalézt zde). Navíc ještě uplatňovali, že rámcové rozhodnutí porušuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace, neboť rozlišení trestných činů, u kterých se nepožaduje oboustranná trestnost, není objektivně zdůvodnitelné. Argumentace Soudního dvora je obsažena v bodech 48 až 54. Podobně jako český Ústavní soud zdůrazňuje, že rámcové rozhodnutí neupravuje samotné skutkové podstaty trestných činů – ty jsou zakotveny v jednotlivých právních řádech členských států a rámcové rozhodnutí je nijak neharmonizuje. Zásada legality se tedy k procesním ustanovením, kterými ustanovení rámcového rozhodnutí v zásadě jsou, neuplatní (německý Ústavní soud však byl jiného názoru – srov. především bod 99 jeho rozsudku, který se vztahuje k zákazu retroaktivity trestního zákonodárství, lze jej však analogicky uplatnit i k požadavku legality trestních sankcí).

Soudní dvůr se na tomto místě nemusel zabývat problémem, který (podle mého názoru brilantně) vyřešil Ústavní soud: co když na území České republiky spácháte čin trestný podle práva jiného členského státu, nikoliv však práva českého? Rámcové rozhodnutí na takovou situaci pamatuje a v článku 4 odst. 7 umožňuje vydání odmítnout, tento článek však nebyl českým zákonodárcem (z důvodu, který zná patrně jen on sám – Ústavnímu soudu jej však na jednání nebyl schopen vysvětlit) implementován.

Ústavní soud dovodil, že v takové situaci je třeba vyložit ustanovení § 377 trestního řádu, které říká, že žádosti o vydání nelze vyhovět, pokud by vydáním došlo k porušení Ústavy ČR nebo ustanovení práva ČR, na němž je třeba bez výhrady trvat, případně by byl ohrožen chráněný zájem ČR, ve světle čl. 4 odst. 7 rámcového rozhodnutí (srov. bod 111 nálezu ÚS). Český soud se tedy může formálně opřít o ustanovení § 377, materielně jej však vyložit ve světle rámcového rozhodnutí a uplatnit důvody nevydání v něm specifikované.

K druhému argumentu (porušení zásady rovnosti a zákazu diskriminace) Soudní dvůr zdůrazňuje, že výběr kategorií trestných činů, u kterých se neuplatňuje požadavek oboustranné trestnosti, odráží vysoký stupeň důvěry a solidarity mezi členskými státy, stejně jako zásadu vzájemného uznávání. V kontextu odůvodnění toho, proč u některých trestných činů není uplatňován požadavek oboustranné trestnosti to je jistě přesvědčivý argument, neodpustím si jen poznámku, že tvrzení o „vysokém stupni důvěry a solidarity“ odráží perspektivu Soudního dvora, popřípadě vlád členských států (které o ní mluví třeba v závěrech Evropské rady v Tampere r. 1999), nikoliv však třeba všech ústavních soudů (německý budiž nejvýznamnějším příkladem).

Volba rámcového rozhodnutí nebo mezinárodní smlouvy
Druhý argument předkládaný navrhovateli v hlavním řízení byl neméně zajímavý a pro další fungování práva EU může mít daleko větší význam, než otázka zrušení požadavku oboustranné trestnosti při vydávání na základě Eurozatykače. Jednalo se totiž o výběr právního nástroje, kterým měl být Eurozatykač proveden: zda se mělo jednat o mezinárodní smlouvu (čl. 34 odst. 2 písm. d) SEU) nebo o rámcové rozhodnutí (čl. 34 odst. 2 písm. b) SEU).

Soudní dvůr nejprve odmítl argument, že rámcové rozhodnutí nemůže sloužit k přijímání takových pravidel, jaká byla předmětem rámcového rozhodnutí o Eurozatykači, a že takovou úpravu lze provést pouze mezinárodní smlouvou. Zajímavější otázka se však týkala možnosti nahrazení mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím.

Bohužel zde není prostor zabývat v celém rozsahu diskusí, která se nejen v ČR vedla ohledně vztahu mezinárodních smluv a rámcových rozhodnutí - např. do jaké míry může rámcové rozhodnutí měnit závazek přijatý členským státem v mezinárodní smlouvě, která předchází přijetí rámcového rozhodnutí. Odkážu jen na vynikající článek Zuzany Maršálkové a Petra Břízy "Vztah rámcových rozhodnutí a mezinárodních smluv", který vyšel v Právních rozhledech č. 20/2006.

Soudní dvůr se možnými problémy (z hlediska mezinárodního práva) s nahrazením mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím příliš nezabýval, pouze konstatoval, že vyloučení takové možnosti by zbavilo rámcová rozhodnutí podstatné části jejich užitečného účinku (bod 42). Tady si myslím, že se Soudní dvůr měl vyjádřit k pochybnostem ohledně takového postupu z hlediska mezinárodního práva, zejména Vídeňské úmluvy, neboť ačkoliv v unijním kontextu může všeobjímající argument o užitečném účinku (kterým lze, obávám se, odůvodnit cokoliv) znít uspokojivě, v kontextu mezinárodním tomu tak být nemusí. To platí zejména v situaci, kdy rámcové rozhodnutí nahrazuje mezinárodní smlouvu, jejíž stranou jsou i nečlenské státy Unie.

Zajímavé je zamyslet se nad tím, co se vlastně „nahrazením“ mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím myslí. Podstatnou je tato otázka zejména v situaci, kdy německý Ústavní soud zrušil (bez odkladného účinku, jako to učinil polský Ústavní tribunál) vnitrostátní implementační úpravu. Pokud by „nahrazení“ mezinárodní smlouvy rámcovým rozhodnutím znamenalo její zrušení, ocitla by se německá právní úprava vydávání ve vakuu ve vztahu k ostatním členským státům: Německo by nemohlo vydávat trestně stíhané nebo odsouzené osoby ani na základě předchozích mezinárodních smluv ani na základě Eurozatykače.

Z této konstrukce však Německo zjevně nevycházelo, když ministryně spravedlnosti reagovala na rozsudek Ústavního soudu prohlášením, že Německo bude vydávat na základě předchozí mezinárodně smluvní úpravy (a obdobně „odvetným“ způsobem zareagoval na rozsudek Ústavního soudu i španělský Nejvyšší soud, když prohlásil, že bude vůči německým žádostem o vydání postupovat na základě mezinárodních smluv a nikoliv Eurozatykače).

Pro fanoušky Listiny základních práv EU ještě na závěr dodávám, že je tento rozsudek dalším do sbírky těch, ve kterých Soudní dvůr výslovně na Listinu odkazuje (v bodu 46). Tak se sám sebe ptám: proč bychom vlastně měli vést debatu o potřebnosti Listiny, když ji fakticky Soudní dvůr již přijal za svoji? …

Celý příspěvek

Konference v českém Senátu o evropském soudnictví

Milé jinoprávničky, milí jinoprávníci!

Dne 11. května se v Senátu koná konference, jejíž program připojuji níže. Myslím, že přinejmenším v rámci českého rybníka jde o kvalitně obsazenou akci, která slibuje zajímavá vystoupení a podnětnou diskusi. Našemu blogu, který se podílel na obsahové i personální složce konference, se od hlavního pořadatele dostalo té cti, že tímto můžeme české právnické veřejnosti zprostředkovat místa, která nebyla obsazena pozvanými účastníky.

Ti z Vás, kteří by se této konference chtěli účastnit, nechť se hlásí paní Strunecké na emailové adrese struneckaj@senat.cz. Paní Strunecká Vám nebude Vaši účast potvrzovat, ale pouze odmítat, bude-li již Vaše žádost nad limit (nepřijde-li tedy žádná reakce, je to dobré znamení;) ).

Těšíme se nashledanou příští pátek v Senátu!

Program konference:

Konference

„Evropské soudnictví na ústavní křižovatce“

která se uskuteční
dne 11. května 2007 od 9:00
v Jednacím sále Senátu
(vchod z Valdštejnské ulice, recepce A)


9.00 – 9.30
Prezence účastníků
9.30 – 9.40
Zahájení konference, přivítání v Senátu: Petr Pithart (1. místopředseda Senátu Parlamentu České republiky)
9.40 – 9.50
Zahájení konference: Karel Schwarzenberg (ministr zahraničních věcí ČR)

I. blok: Soudní dvůr jako součást soudního systému členských států – vrchol pyramidy nebo nástroj rozkladu soudních hierarchií?
9.50 – 10.20
Úvodní příspěvek: Soudní dvůr ES a jeho reforma (Tomáš Boček, vládní zmocněnec pro zastupování před Soudním dvorem ES a Soudem prvního stupně, MZV)
10.20 – 10.35
Přestávka
10.35 – 11.35
I. panel
předseda: Irena Pelikánová (soudkyně Soudu prvního stupně)
účastníci: Jan Passer (soudce Nejvyššího správního soudu), Richard Král (docent Katedry evropského práva, PrF UK), Jan Komárek (postgraduální student právnické fakulty Oxfordské univerzity)
11.35 – 12.30
Diskuze
12.30 – 14.00
Přestávka na oběd
14.00 – 14.05
Zahájení odpoledního bloku: Luděk Sefzig (předseda Výboru pro záležitosti Evropské unie Senátu PČR)

II. blok: Soudní dvůr jako neutrální arbitr sporů o rozdělení pravomocí mezi členskými státy a Evropskou unií nebo „motor integrace“?
14.05 – 14.35
Úvodní příspěvek: Jiří Malenovský (soudce Soudního dvora ES)
14.35 – 15.35
II. panel
předseda: Jan Kysela (tajemník Stálé komise Senátu pro Ústavu České republiky a parlamentní procedury)
účastníci: Eliška Wagnerová (místopředsedkyně Ústavního soudu ČR), Zuzana Maršálková (Právní služba Evropské komise), Jiří Georgiev (Zahraniční odbor Kanceláře Senátu)
15:35 – 16:30
Diskuze
16.30 – 16.45
Shrnutí diskuse a závěrečné slovo: Ondřej Liška (předseda Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny PČR)
16.45
Číše vína

Celý příspěvek

Chvála banalit

Jedna paní si v autobuse nesedla tam, kam měla. Jedna úřednice splnila zadaný pracovní úkol až o jeden pracovní den později. Jeden funkcionář opomněl řádně předat jmenovací dekret. Co mají tyto zcela banální příběhy společného? Staly se totiž roznětkou pro vydání veledůležitých soudních rozhodnutí, které ovlivnily vývoj práva na dlouhou řadu let dopředu. Zmíněnou neposlušnou paní z městské hromadné dopravy totiž byla švadlena Rosa Parksová a skutečnost, že se odmítla vzdát sedadla v montgomeryském autobuse, velmi napomohla nejen posílení hnutí za černošskou rovnoprávnost ve Spojených státech, spojovaného zejména se jménem M. L. Kinga, ale také převratné judikatuře Nejvyššího soudu na téma diskriminace. Zapomnětlivá úřednice pracovala v prezidentské kanceláři a díky svému pochybení umožnila vyvolat řízení u Ústavního soudu ČR a následné vydání tzv. norníkového nálezu, který se v našich podmínkách zcela průlomově vyjadřuje k otázce významu a závaznosti právních principů v systému psaného práva. Konečně zmíněným funkcionářem byl předseda Nejvyššího soudu a státní tajemník J. Marshall, který svým aktem inicioval slavné rozhodnutí Marbury vs Madison, jež bez velkého přehánění můžeme označit za samotný počátek soudní kontroly norem.

I s přihlédnutím k namátkově nadhozeným případům (u nichž se omlouvám za značnou míru zjednodušení) proto velmi nesouhlasím s občasným názorem, že soudy nemají rozhodovat banality. Dokonce si myslím, že banality mají z právního hlediska často daleko větší význam než „zásadní kauzy“ typu rozhodování o stamiliónových sporech či o vině za tu nejzávažnější trestnou činnost a i z vlastní zkušenosti z Ústavního soudu a z Nejvyššího správního soudu mohu zobecnit (přičemž spoléhám na shovívavost čtenáře, že ve mně nebude ihned vidět zatraceníhodného cynika), že ty - často i mediálně – nejznámější případy jsou z právního hlediska zpravidla hodně nudné. Naopak reklamace svetříku za pár korun, nezaplacení pokuty v tramvaji černým pasažérem či neumožnění otevření provozovny peep-show se mohou stát skutečnou intelektuální rozbuškou, vedoucí nakonec k vydání zásadních soudních rozhodnutí, dotýkajících se samotné „dřeně“ práva a napomáhajících formovat základní společenské hodnoty. Nikoliv náhodou jsou pak právě tato rozhodnutí zaslouženým předmětem komentářů a hodnocení v akademické sféře a představují tak skutečné „law in action“. Obrácenou stranou této mince je častý pohled laika, který dospěje k nezvratnému závěru, že se soudci za velké peníze zabývají pitominami.
Tezi o výsostné roli banalit koneckonců považuji za velmi logické vyústění i toho, že rozumně uvažující potencionální účastník soudního řízení si velmi dobře rozmyslí, zda půjde do „miliónového“ sporu, kde může na různých úrocích, smluvních pokutách a koneckonců i soudních poplatcích prohrát poslední boty, a naopak z principielních důvodů využije všechny opravné prostředky tehdy, když ví, že v konečném důsledku až tolik ztratit nemůže. Je taky známo, že např. některé firmy dokonce úmyslně vyvolají zdánlivě bezvýznamný spor, jelikož v záloze mají typově stejné spory daleko závažnější povahy, a pokud vyhrají na banalitě, „vyorají tím justiční brázdu“, kterou okamžitě zaplní případy daleko zásadnějšími. Domnívám se proto, že jakkoliv většina soudců často velmi kriticky hovoří o různých kverulujících či dokonce šikanózních návrzích, myslím si, že alespoň v koutku duše občas zaplesají, když se konečně i na jejich stůl dostane nějaký takový případ.

Možná také, že další důvod pro farizejsky nepřiznanou radost z banalit lze spatřovat i v psychice soudců. Žádný rozhodovací proces se totiž nenachází ve vzduchoprázdnu a byť se tomu každý soudce seč může brání, při rozhodování miliónových kauz má někde vzadu v hlavě zasunutu i úvahu, jaké bude mít jeho rozhodnutí faktické dopady. (Předesílám, že samotnou tuto úvahu nehodnotím jako apriori špatnou!) Naopak vědomí rozhodování o banalitě je začasté úžasně intelektuálně osvěžující a přemýšlivého soudce dokáže dokonale „odbrzdit“ k tomu, aby se vypořádal i s těmi nejbizarnějšími způsoby řešení.

Zároveň platí, že soud může rozhodovat jen takový případ, který se mu dostane na stůl. Akademikům a soudcům proto nezbývá než tleskat těm, kteří se soudí pro zdánlivé hlouposti. Ze stejného důvodu prosím o toleranci neprávníky, aby nenabyli dojmu, že soudy se příliš zabývají zbytečnostmi, když obsáhle hodnotí oprávněnost např. pouhého napomenutí uděleného majiteli domku za to, že v zimě neuklidil na přilehlém chodníku sníh, vyloženě se ňahňají v posouzení oprávněnosti symbolické pokuty uvalené za veřejné pohoršování spočívající v nedostatečném oblečení anebo se vyjadřují k tomu, zda kverulujícímu chovanci psychiatrické léčebny mělo být umožněno volit. I takové případy totiž napomáhají vývoji práva a protože právo představuje jednu z možností řešení konfliktů, jsou důležité i z hlediska komplexního formování hodnot a celkové společenské atmosféry.

Ostatně, jakkoliv se neorientuji v přírodních vědách, vůbec nepochybuji o tom, že i velká část těch nejvýznamnějších vynálezů a fyzikálních zákonů vznikla do značné míry náhodně, případně jako důsledek něčeho, co se v počátku většinově mohlo zdát jako značně pošetilé. Pokud tedy K. Čapek v jednom ze svých esejů složil hold lenochům, v nichž spatřoval hybnou sílu vývoje (jen lenocha přece muselo napadnout, že nebude věčně nosit vodu ve džberech, a proto vynalezl vozík na kolech), chtěl bych za všechny právníky poděkovat všem, kteří soudy zásobují (zdánlivými) banalitami, neboť tím činí právu neocenitelnou službu.

Celý příspěvek

Emisní povolenky a žaloby České republiky

Tak jsem si dnes užil deset vteřin slávy, abych posloužil jako „specialista na evropské právo“ v diskusi s ministrem Martinem Římanem v ranním vysílání na ČT 1 ohledně uvažované žaloby České republiky na Evropskou komisi. Žaloba se má týkat rozhodnutí Komise, kterým snížila český návrh emisí pro národní alokační plán ve smyslu směrnice 2003/87/ES, která upravuje obchodování s emisními povolenkami. Mojí rolí bylo sdělit, zda jsou žaloby členských států na unijní instituce běžným jevem, či zda se může jednat o politický problém.

Protože jsem o chystaném telefonickém dotazu věděl od včerejšího večera a během svých deseti vteřin jsem samozřejmě nemohl sdělit nic než banální názor: „žalob je relativně málo, nejsou však považovány za politicky problém“, rád bych se podělil se svými úvahami nad případnou žalobou. Bohužel – čtení Vám zabere déle, než mých deset vteřin…

Pokračování příspěvku:


Vyhledáváním v systému Curia jsem zjistil, že žalob členských států proti institucím je každý rok něco mezi pěti a deseti, přičemž jich většina směřuje proti Komisi, nikoliv Radě a/nebo Evropskému parlamentu. Důvod je zjevný: v Radě je mnohem více prostoru pro vyjednávání a tak se případný rozpor odstraní dříve, než dospěje do stádia soudní žaloby.

Co je zajímavé: relativní (ne)úspěšnost žalob: jen v několika málo případech členský stát skutečně uspěje, což je zvlášť patrné v žalobách proti Radě. Nerad bych se mýlil, ale myslím, že úspěšné žaloby by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Jasným příkladem je „tabáková reklama“, kde zvítězilo Německo (v žalobě, kterou však podalo o pět let později proti upravené směrnici již neuspělo), z poslední doby pak žaloba Španělska v případu C-310/04. Že se v podruhé jmenovaném případě jednalo o skutečnou výjimku může potvrzovat i skutečnost, že se záhy po jeho vynesení obrátili editoři Common Market Law Review na mého kolegu s žádostí o napsání komentáře.

Nemyslím, že by žaloba České republiky mohla nějak poškodit její pozici vůči Evropské komisi (jiná situace by samozřejmě byla v případě, kdyby ČR žalovala každé druhé rozhodnutí vydané Komisí). Nedomnívám se také, že by mezi Komisí a členkými státy někdy probíhalo jednání ve stylu: "když Vy nás zažalujete, tak my Vás taky"; vědět s jistotou to mohou samozřejmě jen právníci vládního zmocněnce Tomáše Bočka. Zajímavý byl postup Polska, které neváhalo a podalo prakticky okamžitě po přistoupení tři žaloby proti Komisi i Radě ve věcech, které se týkaly nadměrných zásob zemědělců (což je věc, kde nyní uvažuje o žalobě i Česká republika).

Pokud se týká samotných emisních povolenek, s jednou žalobou před Soudem před rokem a půl uspělo Spojené království. Jednalo se však pouze o procesní pochybení Komise, která neumožnila Spojenému království doplnit předložený národní alokační plán. V současné době je před Soudem prvního stupně i žaloba napadající posléze schválený alokační plán. V tomhle směru lze upozornit na další skutečnost, která hraje spíše proti podávání žalob na rozhodnutí Komise: čas soudního řízení. Ten se před Soudem prvního stupně pohybuje okolo dvou let, a tak v mnoha případech může rozsudek přijít v době, kdy potenciálně zasáhne do právních vztahů, které existují po dlouhou dobu. Přesto nyní před Soudem již několik žalob na Komisi, týkajících se národních alokačních plánů běží – jedná je podána i Slovenskem.

Nakonec ještě upozorním na řízení o předběžné otázce, kterou nedávno Soudnímu dvoru předložila francouzská Státní rada. Skupina průmyslových provozovatelů v ní napadá samotnou směrnici, čili podstatu celého systému obchodování s emisními povolenkami v Evropské unii. Generálním advokátem je Miguel Maduro (v České republice může být známý pro svoje stanovisko v případu ČEZ, kde na rozdíl od Soudního dvora dovozoval příslušnost rakouských soudů k žalobám proti Temelínu), takže se můžeme těšit.

Celý příspěvek

"Publikuj nebo zemři!" , díl 3: poznámky, poznámky, poznámky...

„Je to dobrý, ale chce to zkrátit….“ broukám si písničku bratrů Ebenových, když upravuji svůj článek do konečné podoby a mám za úkol jej zkrátit z nějakých 18ti tisíc slov na 14. Jak na to? Ponořit se do poznámek pod čarou a mazat a mazat. Jak jste možná poznali, konečně se dostávám ke slibované poznámce pod čarou a zkusím se na ni podívat z jiného úhlu pohledu než Michal, který jejímu lákání také neodolal.

Pokračování příspěvku:

Tedy nevím jak Vy, ale já poznámky pod čarou prostě miluji a s rozkoší vždy klikám na ikonku mezi příkazy ve Wordu, abych do svých výpotků nějakou tu poznámku pod čarou přidal. Stejně tak se často rozhoduji, zda číst nějaký článek i podle toho, co naleznu v poznámkách pod čarou. Co mě dokáže spolehlivě odradit od čtení je odkaz typu: "Jak poukázal v dosud nepřekonané práci XY", přičemž je můj názor na XY takový, že jeho příspěvky jsou dosud nepřekonané v úplně jiném směru než domnělé akademické kvalitě...

Americká právnická akademie je známá svojí posedlostí poznámkami pod čarou a článek otištěný ve Spojených státech poznáte spolehlivě podle toho, že je většina jeho stran pokryta z poloviny právě jenom poznámkami. Dáno je to ovšem i velice přísnými formálními požadavky amerických právnických časopisů a také tím, že je z velké většiny editují studenti druhých a třetích ročníků právnických fakult (Například zde je zajímavý a neamericky krátký článek, který nabízí vhled do toho, jak probíhá editace právnického časopisu). Studenti se potom (vzhledem ke své omezené schopnosti posoudit článek po odborné stránce) zaměřují na formální stránku věci. Jak se na tuto praxi dívají někteří renomovaní američtí právníci vystihuje název článku Richarda Posnera: "Welcome to a world where inexperienced editors make articles about the wrong topics worse".

Jak nedávno vtipně upozornil Dan Solove na blogu Concurring Opinions, studentští editoři často požadují poznámku pod čarou pro tak zjevná tvrzení jako: „Země se točí okolo Slunce.“(1) V téhle souvislosti je zajímavé porovnat právnický časopis, který sice vychází v USA, má však „peer review“, které je běžné v Evropě, např. velice prestižní American Journal of Comparative Law, s ostatními časopisy. Poznámek v něm naleznete znatelně méně.

Evropané jsou o poznání střídmější. Já bohužel v poslední době čtu spíše americké články a projevuje se to i na mém psaní – poznámky, poznámky, poznámky. Odlišné (od psaní článků) je samozřejmě psaní doktorátu, u kterého můžete očekávat ostrou (někdy i více než) dvouhodinovou bitvu s Vašimi oponenty a kde si musíte být velmi jisti tím, co říkáte…

Jiným důvodem proč jsem v poznámkách pod čarou svého článku měl okolo 2.000 slov textu, který jsem pak s klidem vymazal, je však samotný proces psaní. Když tvořím text, kde si na počátku nejsem jistý, kam mě argumentace dovede, a teprve v průběhu psaní se mi vyjasňují moje závěry, odkazy na jinou literaturu mi dodávají alespoň zdání „jistoty“, že neříkám úplné hlouposti (v té souvislosti mi analogicky připadá nemožné tvořit sofistikovanou právní argumentaci již vyhlášeného rozsudku teprve ex post…). Když se pak k již jednou dopsanému textu vracím poté, kdy jsem ho měl možnost prodiskutovat při různých vystoupeních nebo třeba jen s ochotnými kolegy, kteří první verzi článku přečetli (a třeba i tvrdě zkritizovali), jsem si daleko více „jistý“ a s klidem mažu poznámky pod čarou které měly ukázat, že nejsem ve své argumentaci na úplně tenkém ledě.

Michal už psal o vytváření nesmrtelnosti pomocí odkazů na „velikány“. Já jen dodám, že v mnoha případech není výběr okruhu Vaší bibliografické citace neutrální. Naopak, tím, na koho odkazujete můžete často ukázat k jakému myšlenkovému proudu se hlásíte (kromě toho, co zmiňuje Michal: že tím naznačíte, u koho třeba právě píšete doktorát, popřípadě kdo je oponentem Vaší habilitace; neřekl bych, že je to praxe omezená na evropský kontinent a tipl bych si, že ve Spojených státech na tom nebudou „tenure articles“, tedy články které píší akademici v období, kdy se univerzita rozhoduje, zda jim dát „tenure“ – trvalý pracovní poměr, o mnoho jinak). Zajímavé je všimnout si toho, koho NEocitujete, ačkoliv by citace byla možná (nikoliv nutná – pokud čerpáte myšlenku z určité práce, je samozřejmě hrubým prohřeškem vůči publikační etice neuvést zdroj). Můžete tak nenápadně naznačit, co si o dané práci myslíte…

Nakonec k odkazům na autory, kteří plácli naprostou hloupost, popřípadě řekli něco velmi provokativního. Zvlášť ty druhé mám rád a jak už jsem tady psal, největší hodnota jejich článku pro mě spočívá v nesouhlasných výkřicích, které v horším případě neartikulovaně vydávám při čtení takového článku v tramvaji (na lince 23 z Kubánského náměstí na Malostranské jsem toho přečetl skutečně spousty), v lepším případě poznamenávám po okrajích článku. Jak ale velmi trefně upozorňují Jack Balkin se Sanfordem Levinsonem, právě takové články poněkud relativizují vypovídací hodnotu množství citací pro hodnocení kvality článku, když tyto poznámky říkají „Pro naprosto neudržitelný názor srov. …“.

Jsem na vážkách, zda právě o tenhle typ nesmrtelnosti stojím…
____________________
(1) Srov. Mikoláš Koperník, O revolucích v nebeských sférách (1543).

Celý příspěvek

Eurozatykač před Soudním dvorem

Pouze stručné upozornění na poslední chvíli - zítra v 9:30 by měl ESD vynést rozhodnutí ohledně slučitelnosti rámcového rozhodnutí o eurozatykači s čl. 34 (2)(b) a čl. 6(2) SEU (předběžná otázka ve věci C-303/05 Advocaten voor de Wereld podaná belgickým Arbitragehof (Cour d'arbitrage)), takže zájemcům o tento judikát doporučuji zítra sledovat internetové stránky ESD. Čekání na rozsudek si můžete krátit třeba četbou stanoviska generálního advokáta Colomera:-) Celý příspěvek

Jeden (ne)obyčejný judikát Soudního dvora, aneb když válku řeší právníci

Na první pohled to byl úplně obyčejný případ svěřený druhému senátu. Ten 15. února 2007 na první položenou předběžnou otázku odpověděl tak, jak všichni čekali, a druhou se nezabýval. Rozhodnutí samo se nijak neodchylovalo od ustálené judikatury a řízení trvalo dobu obvyklou pro předběžnou otázku. Zkrátka nic zvláštního; jedna z těch věcí, jakých ESD rozhoduje mraky...

A přece pohled další a bližší odhaluje, že lucemburské orákulum mělo před sebou případ, který nebyl jako každý druhý. Jeho krvavé skutkové okolnosti se udály již před více než 60ti lety, kdy jednotky SS vyvraždily v obci Kalavrita 676 řeckých občanů. Jejich potomci se až po dlouhých 50ti letech dovolávali náhrady škody, podobně jako to ve stejné době udělali potomci jiného masakru řeckých obyvatel, k němuž došlo o rok později u obce Distomo. V obou případech byl za viny svých předků žalován nejlidnatější stát EU, Spolková republika Německo.

Tím však podobnost končí, oba případy žily své vlastní životy. V tom našem odmítl prvoinstanční soud v Kalavritě žalobu, protože Německo je svrchovaný stát, který nelze podle čl. 3 řeckého občanského soudního řádu žalovat. Odvolací soud (Efeteio Patron) pak přerušil řízení, aby vyčkal rozhodnutí řeckého zvláštního nejvyššího soudu (Anotato Eidiko Dikastirio) ohledně otázky, zda soudní imunita svrchovaného státu je opravdu všeobecně uznaným pravidlem mezinárodního práva, které brání takový stát žalovat i za škody způsobené válečným masakrem. Anotato zodpověděl tuto otázku kladně, tedy, že brání.

V té době již však bylo Německo pravomocně odsouzeno za distomský masakr. Prvoinstanční soud v Livadii věc zjevně viděl jinak než jeho kolega z Kalavrity, a co více, rozhodnutí livadského soudu potvrdil i řecký nejvyšší soud (byť nebyl „zvláštní“). Když se již zdálo, že Německo nezachrání ani svěcená voda, zachránil jej řecký ministr spravedlnosti, který tomuto rozhodnutí neudělil autorizaci podle čl. 923 řeckého občanského soudního řádu, která je potřebná vždy, směřuje-li výkon rozhodnutí proti cizímu státu. Potomci distomských obětí se však nedali tak snadno a hnali věc k ESLP, jakožto porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, konkrétně pak jako porušení práva na soud (rozhodnutí ESLP o přijatelnosti ze dne 12. 12. 2002 ve věci Kalogeropoulou a ostatní proti Řecku a Německu, stížnost č. 59021/00). ESLP posoudil imunitu státu jako obecně uznané pravidlo mezinárodního práva, což činí tuto restrikci práva na soud restrikcí „přiměřenou“. Žalobci učinili poslední zoufalý pokus a pokusili se uznat a vymoci rozsudek řeckých soudů v Německu, nicméně byli odmítnuti ze stejných důvodů jako předtím u řeckého ministra a ESLP. Poslední a definitivní hřebík do rakve jejich nároku vrazil dne 15. února 2006 německý ústavní soud (rozsudek ze dne 15. 2. 2006, 2 BvR 1476/03). Den po svátku sv. Valentýna se tak stal významným pro oba tyto válečné případy.

A ani v jednom žalobcům štěstí nepřinesl. ESD dal v našem případě onoho dne zápornou odpověď na otázku, zda daný případ spadá do působnosti Bruselské úmluvy,[1] určující mezinárodně příslušné soudy v rámci EU. Efetio Patron měl totiž z popudu žalobců pochybnost, zda Úmluva v případě, že je aplikovatelná, nepřeváží přes koncept imunity státu. Již generální advokát Colomer vyloučil, že by se pojem „občanských věcí“ vymezující působnost Bruselské úmluvy vztahoval na škodu způsobenou vojsky, tedy při výkonu veřejné moci. Žalobcům se Colomerův názor vůbec nelíbil a udělali věc, která též činí tento případ jiným mezi stejnými – napsali dopis, v němž vyjádřili své připomínky k stanovisku generálního advokáta a zároveň požádali ESD, ať rozhodne věc v plénu, nebo, když nic jiného, tak aspoň ve velkém senátu. Báli se, že druhý senát věc posoudí stejně jako Colomer. Nejen, že se tak opravdu stalo, ale navíc v úvodu svého judikátu Soud zdvořile odmítl takovéto dopisovací praktiky.

Zajímavé je, že si ani Soud ani generální advokát nelámali hlavu tím, že možná dávají zbytečnou odpověď. Pokud totiž v daném případě existuje imunita státu, měla by jako pravidlo mezinárodního práva převážit nad Bruselskou úmluvou, neboť „[k]omunitární právo musí být vykládáno, a jeho působnost omezena, ve světle relevantních pravidel mezinárodního práva”.[2] Zkoumat za těchto okolností rozsah občanských věcí podle Bruselské úmluvy je stejně zbytečné jako hledat hrob Járy Cimrmana (jakkoliv může být obé zajímavé). Ostatně druhá otázka Efetia Patron se týkala právě toho, zda imunita státu vylučuje použití Bruselské úmluvy (Efetio měl radši tuto otázku položit jako první, zřejmě by tak nedošlo k této blamáži). Generální advokát přitom v odpovědi na tuto druhou otázku sám přiznal, že imunita státu má před Bruselskou úmluvou přednost a je třeba ji řešit jako otázku první; bůh ví, proč tedy nejdříve sáhodlouze řešil právě Bruselskou úmluvu, aby její analýzu završil prohlášením, že ve světle odpovědi na první otázku není třeba se druhou zabývat (!) (on se jí však zabývat musel pro případ, že by ESD byl jiného názoru). Colomer tedy vlastně řekl, že otázka, kterou není třeba se zabývat, se má řešit jako první a odpověď na ni činí zbytečnou odpověď na otázku, jíž se opravdu zabýval... Proč tuto podivnou logiku následoval i ESD, ví jen on sám.

Ať tak či onak, ESD pravomoc řeckého soudu vyloučil a jedinou otázkou zůstává, zda opravdu bude znamenat 15. únor právní konec nejen pro distomský, ale i pro kalavritský masakr? Zřejmě asi jen v případě, že by o něm v ten den rozhodoval ESLP. Bylo by totiž divné, kdyby se nezdolní žalobci nepokusili obrátit i na něj, zvláště, když se celá věc táhne již 12 let a stále se teprve řeší soudní příslušnost. Průtahy par excellence...

Kdo se chce podívat, jak se soudí případ stejný jako mraky jiných, ať si přečte rozsudek a stanovisko generálního advokáta ve věci Lechouritou. Koho by zajímal jeho podrobnější rozbor než byla tahle blogová zkratka, může si, bude-li mít chuť, přečíst můj komentář, jenž vyjde v Soudních rozhledech (pravděpodobně 6/2007).

[1] Úmluva ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (JO 1972, L 299, s. 32), ve znění Úmluvy ze dne 9. října 1978 o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska (OJ 1978, L 304, s. 1, a pozměněné znění s. 77), Úmluvy ze dne 25. října 1982 o přistoupení Řecké republiky (OJ 1982 L 388, s. 1), Úmluvy ze dne 26. května 1989 o přistoupení Španělského království a Portugalské republiky (OJ 1989 L 285, s. 1) a Úmluvy ze dne 29. listopadu 1996 o přistoupení Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království (OJ 1997, C 15, s. 1).
[2] Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 21. září 2005 ve věci T-306/01, Yusuf, Sb. rozh. s. II‑03533, bod 249. Srov. též věc C-162/96 A. Racke GmbH & Co. v Hauptzollamt Mainz [1998] ECR I-3655, bod 45, nebo C-286/90 Anklagemyndigheden v Peter Michael Poulsen and Diva Navigation Corp. [1992] ECR I-6019, bod 9.

Celý příspěvek

A to právo Unie, to je nějak závazné?

Nemohu se nepodělit o včerejší zážitek ze závěrečného sezení terapeutické skupiny "Researchers Anonymous", kde jsme se bavili o účelnosti jednotlivých hodin a jejich náplni (nikoliv náhodou jsme se víceméně shodli, že to bylo úplně jedno, neboť nejdůležiteším posláním celého "Course in Legal Research Method" bylo potkat se alespoň jednou za týden s ostatními doktorandy a postěžovat si na to, jak nám práce nejde od ruky).

V diskusi došlo i na speciální hodinu věnovanou právu EU (respektive tomu, jak dělat výzkum v právu EU). Kouzelné na místním (oxfordském) prostředí je, že se zde potkáte s lidmi skutečně z celého světa, kteří Vám mohou nabídnout netušené perspektivy. Můj jihokorejský kolega se s vážnou tváří zeptal: "A to právo Unie, to je tady nějak závazné?"

První reakce nás Evropanů byl výbuch smíchu - ne samozřejmě vůči tomu kolegovi, ale spíše nad absurditou celé otázky. Samozřejmě, že je závazné, ne? Asi jako byste se ptali, jestli je u nás závazná ústava, že...

Nebo ne? Když jsem mu pak chtěl vysvětlit, "jak" je právo EU vlastně závazné, uvědomil jsem si relativitu toho, co můžeme vnímat jako "závazné". A na té otázce položené někým z druhé strany světa něco možná je...

Celý příspěvek

Nepřečteš-li mě, nezahyneš, neocituješ-li mě, zahynu

Noční můra bezejmeného akademika:

Zdá se mu, že právě dostal poštou výtisk knihy, publikované jeho kolegou. Kniha pojednává o oblasti, o které sám psal. Prolistuje si bibliografii. NIC! Projde poznámky pod čarou. NIC! Ani jeden jediný odkaz na jeho práce. Prolistuje si několik posledních vydání odborného časopisu, který rediguje. NIC! Rozrušený jde do své knihovny a vytáhne knihu, kde ví, že byl často citován. Na místech, kde byly předtím odkazy na jeho práce, nic není. Nikde není ... Existuje ještě vůbec?

Podobné historky mě začaly napadat při pohledu na titulek nedávného příspěvku Honzy Komárka: „Publikuj nebo zemři“ s nadějným podtitulem „a v poznámku pod čarou se obrátíš“. Bohužel, neobrátil se. Obrátím se tedy krátce nyní já. Ne však k celé poznámce pod čarou, té svůdné, tajemné a přitom otevřené krásce, ale pouze k jednomu z jejích poslání: její moci propůjčovat nesmrtelnost.

Na světě najdete těžko sebestřednější stvoření, než je (právní) akademik ("akademikem" mám na mysli jakéhokoliv jedince činného v akademickém světě práva, nikoliv titul "Akademika" coby nad-profesora, neblahé paměti udělovaného Československou akademií věd pro zasloužilé soudruhy). Akademik chce být ve světle ramp. Chce, aby se o jeho práci mluvilo, aby ji lidé obdivovali a chválili (Jestli vám někdo akademicky činných jedinců tvrdí, že mu o nějaké "to veřejné uznání" vůbec nejde, a že to všechno dělá jen z "té lásky k vědě", tak buď lže, anebo je natolik publikačně neschopný, že mu nic jiného ani nezbývá (to "anebo" zde představuje nevýlučnou disjunkci)). Pokud to není opěvováním na konferencích či na jiných shromážděních, pak se rampou stává citační aparát. Příkladem konferečního světla ramp je třeba nadávná Óda na Lassera, o které zde psal Jan Passer a kterou takto "nenápadně" prodává samotný Cornell Law School.

Mám-li si půjčit Kunderův motiv, citace práce jiných je určitým typem nesmrtelnosti. Akademikovo ego je polechtáno, jeho vědecká existence potvrzena. Kromě pozitivního přijetí citovaného zde hrají i různou roli strategie citátora. Rozdělil bych je na dva druhy: korektní a ty ostatní:

Korektní:

- odkazuji na přejatou cizí myšlenku (v civilizovaném světě normou, v českých podmínkách sci-fi);

- bibliografická citace (odkazuji na další literaturu či judikaturu k tématu, se kterou jsem sice bezprostředně nepracoval, k tématu se ale váže a já tím čtenáři poskytuji (rozumný) rešeršní servis zdarma).

Ostatní:

- "Hele, hele, tohle všechno jsem četl!" (nádorová variace bibliografické citace);

- citatio benevolentiae (volná variace na captatio benevolentiae, tedy vloudění se do přízně dané osoby lichocením, zde předstíráním, že práce dané osoby byla významná pro moji vlastní práci, což může, ale také nemusí být pravda. Jev to rozšířený hlavně v germánských zemích, ale i u nás, kde prostě musím ocitovat toho vedoucího katedry, že?);

- rituální citace (citace "klasiků" a "mistrů", tedy těch, které osobně neznám (takže to není citatio benevolentiae), ale všichni je vždy citují, aniž by je kdokoliv četl, takže jako mladý učedník vstupující do cechu cítím povinnost je rituálně ocitovat, i když jsem je tedy, ehhhhm, taky nečetl);

- citace "já na bráchu, brácha na mě" (umělé navyšování citací mezi spřízněnými autory - kupříkladu někteří z přispěvatelů tohoto blogu byli nedávno odsouzeni jako "ti mladí, nezkušení autoři, co se citují jenom navzájem" a, implicite, že nepřinesou tu správnou oběť na citační oltář a nezapálí vonnou oběť zkušenému veleknězi, tedy že do své práce nezařadili citatio benevolentiae. "Bratrská" citace může nabývat až recesistických dimenzí, kdy se bratrští autoři vsadí, kdo bude schopen druhého ocitovat v čemkoliv, co napíše, bez ohledu na smyslupnost.);

- "Práce, jejíž jméno nesmí být vysloveno" (Záměrné neuvedení práce, o které vím, že existuje a že by správně měla náležet do bibliografické citace, ale domnívám se, že je to úplná blbost, takže nechci čtenáře urážet její citací. Nevím, jestli je správné zařadit tento typ citace mezi "ostatní": každý autor má samozřejmě hodnotící úvahu, co si myslí, že je smysluplné a na co je vhodné čtenáře odkázat. Na druhou stranu, pokud má psát skutečně plnohodnotnou bibliografickou citaci?

Zpátky ale k nesmrtelnosti. Mírou citací, častostí a umístěním v textu vznikají tři druhy nesmrtelnosti v právu. Bývají přímo úměrné autorovu egu.

1/ Malá nesmrtelnost - jedinec se obrací v poznámku pod čarou č. 26, když je dobrý den, tak taky pozn. č. 28 a 29.
2/ Střední nesmrtelnost - jedinec se dostává na stránku, tedy je uváděn v hlavním textu.
3/ Nesmrtelnost - jedinec se dostává do titulu.

Zajímavým fenoménem je, zda vaši práci při nošení malých kamínků na váš pomníček nesmrtelnosti vůbec někdo skutečně četl. V rámci malé nesmrtelnosti možná ani ne, pokud jste v poznámce pod čarou jenom jednou. U střední nesmrtelnosti a "řádné" nesmrtelnosti vás asi už četli, tedy pokud nejste už zase úplná mumie. Kategorie právních "citačních mumií" mě začala fascinovat především nyní, když se stávám stále větším právním archeologem. Začal jsem totiž číst autory, které normálně v tom právním "diskúrzu" už nikdo nečtě, ale povinně je cituje (rituální citace anebo vzývání nesmrtelných již bez jakékoliv citace, neboť to jsou přeci již ty "notoriety"): víkend jsem měl s Montesquieum a třetí kapitolou (knihy XIX až XX) jeho De l´esprit des lois, což je obecně považováno za základ moderního srovnávacího práva. To je sice hezké, ale jenom čtením samotné věci si člověk uvědomí, že Montesquieu, ten osvícený duch, který předběhl svoji dobu, byl rasista. Dnes dočítám 4 kapitolu I svazku Savignyho System des heutigen römischen Rechts, který s ohledem na to, že Savigny už má "řádnou" nesmrtelnost v právu dávno jasnou, taky nikdo nečte (jinak by se třeba taky mohl dozvědět, že Savigny mezi své výkladové metody zařadil "Zweck im Recht", tedy teleologický výklad právních předpisů).

Nabalzamované mumie právní nesmrtelnosti, které už nikdo nečte. A přitom se jimi chce každý tak moc stát ...

Celý příspěvek