06 září 2009

K otázce "nezměnitelného" práva

K diskusi o nyní opakovaně diskutované otázce pravomoci ÚS a významu čl. 9 (2) Úst si dovoluji připojit relevantní pasáže mojí osm let staré disertace, jak byla publikována v roce 2002 (Aplikace práva ve složitých případech. K úloze právních principů v judikatuře. Karolinum 2002, str. 102-109). Nemyslím, že tam čtenář najde něco obzvlášť chytrého, co by zde na blogu už nezaznělo, ale docela zajímavé jsou citace německé a slovenské judikatury.

III.4.1 Principy suprapozitivní
Novou a zároveň nesmírně starou klasifikací je dělení na principy „běžné“, které je možno změnit v rámci ústavodárného nebo zákonodárného procesu a principy suprapozitivní, které jsou legislativní cestou nezměnitelné.
Domnívám se, že v diskusi o suprapozitivních principech se promiskue hovoří o dvou typech těchto principů. Na prvém místě můžeme hovořit o principech suprapozitivních z hlediska jejich funkcionální role v právním systému.[i] Některé právní principy jsou s ohledem na dobu své existence (ale také zejména pro svůj funkcionální význam v rámci daného systému) natolik imanentní součástí právní kultury určitého státu nebo velkého právního systému, že jejich popřením by byly narušeny dokonce samotné základy příslušné právní kultury. V tomto smyslu lze také o takovýchto principech hovořit jako o principech suprapozitivních. Jejich výslovné uvedení v psaném právu je proto normativně nepodstatné (například princip, podle něhož právo musí být vyhlášeno, by jistě platil i tehdy, pokud by na něj psané právo výslovně vůbec nepamatovalo).[ii]
Například Viktor Knapp zvýrazňuje význam dvou „obecně uznávaných, a chce-li je kdo tak nazvat, přirozených právní zásad“,[iii] principů Pacta sunt servanda a Neminem laedare, z nichž odvozuje dvě základní lidské povinnosti, jež staví na roveň základním právům. Právně komparativní publikace však poměrně názorně ukazují na ten fakt, že obdobné zásady jsou základem právních řádů všech velkých právních kultur,[iv] neboť bez takovýchto principů nemůže žádný právní řád být z dlouhodobého hlediska funkčním (například žádné závazkové právo nemůže fungovat bez nějakého ekvivalentu závaznosti uzavřených smluv vyjádřeného v zásadě „Pacta sunt servanda“).
Odlišným druhem suprapozitivního principu jsou principy typické pro soudobý demokratický právní stát západního typu.[v] Takovéto principy (stejně jako právní hodnoty a právně politické cíle) lze charakterizovat jako principy, jejichž existence je chápána jako conditio sine qua non moderního právního státu. Na jejich obecné platnosti panuje relativně široký konsensus (aniž by musely být vyjádřeny pozitivněprávní cestou), ovšem tento konsensus se zdaleka nemusí promítat do všech konkrétních projevů takovýchto principů v individuálních případech. Stejně tak nemusí panovat shoda na interpretačních důsledcích takovýchto principů (tedy na konkrétnějších principech z takovýchto obecných principů vyplývajících). Na rozdíl od principů ve své podstatě funkcionálních lze tento typ principů, které jsou dány politickým diskursem v určitém prostoru a čase, označit jako principy konsensuálního charakteru. Na suprapozitivitě diskursivně utvářených principů není nic kontradiktorního: suprapozitivita totiž může být s ohledem na svůj specifický charakter založena – a je založena – diskursivním způsobem. Diskursem je v tomto smyslu nutno chápat každodenní střetávání různých koncepcí spravedlivého práva (včetně Přibáňovy „dissensuální spravedlnosti“[vi]).

III.4.1.1 Může být právo nezměnitelné? Existují nezměnitelné právní principy?
Po celou dobu existence práva a lidské společnosti existují tendence volající po nemožnosti změnit právo nebo přinejmenším jeho určitou, zpravidla základní část. Tyto názory a požadavky lze vysledovat již v antice. V. Knapp k tomu uvádí příkladem základní zásadu neměnnosti práva islámského (Bohem daného práva) taklíd, případně v jiném smyslu základní zásadu anglického soudcovského práva stare decisis, existující v anglickém soudcovském právu do roku 1966 ve velmi rigidní podobě.[vii]
Představitelé každého sociálního řádu považují obvykle daný stav věcí za ideální, dokonalý a tudíž nevyžadující žádných podstatnějších strukturálních změn. Takovéto názory bezpochyby existovaly v dvanáctisetleté římské říši stejně jako je měli králové franské říše v době jejího největšího rozkvětu, absolutističtí králové francouzští nebo představitelé socialistických režimů. Není pochyb o tom, že Ludvík XVI. ještě v předvečer Velké francouzské revoluce považoval daný stav za neměnný a že nepředpokládal pád absolutní monarchie vybudované jeho pradědem. Z historie rozhodovací činnosti amerického Nejvyššího soudu je v této souvislosti mimořádně poučné rozhodnutí ve věci Dred Scott v. Sandford[viii], které svědčí o snaze jižanských skupin potvrdit ústavní(!) nezrušitelnost otroctví v době těsně před válkou Severu proti Jihu dokonce cestou názoru Nejvyššího soudu.
I dnešní idea neměnnosti určitých základních principů soudobého uspořádání společnosti a lidských práv – aniž by je bylo nutno postavit obsahově na roveň předchozím příkladům - vyplývají z chápání současného stavu jako dokonalého, který nelze měnit v jeho podstatných rysech, resp. z renesance přirozenoprávního myšlení, které dalo základ „představě "nadústavního" (superústavního) či "nadpozitivního" práva, které navždy zavazuje kteréhokoliv budoucího zákonodárce, aby zachovával určité "nadústavní" normy.“[ix]
Nesdílím názor Knappův, že myšlenka nadpozitivního práva „v trochu exaltovaném optimismu z dějin (v tomto případě budoucích) vylučuje sociální revoluci.“ Podle V. Knappa „to je jistě ušlechtilé, a jistě se pro dohlednou dobu nemáme další revoluce co bát, ale vyloučit ji z historie nelze žádným zákazem.“[x] Idea nadpozitivního práva směřuje k něčemu jinému. Výstižně to charakterizuje V. Klokočka, podle něhož závaznost nadpozitivního práva sahá za hranice právního státu: nadpozitivní normy nemají „jen zvýšenou rigiditu, protože nemohou být změněny žádnou procedurou změny ústavy. Mohou být pouze mocensky odstraněny spolu s odstraněním existujícího ústavního státu. Jejich rozdíl oproti zákonům není kvantitativní, mají novou kvalitu: jsou jim nadřazeny …“[xi] Mocenskou změnu však žádná ústavní klauzule pochopitelně vyloučit nemůže.
Z uvedeného hodnocení nadpozitivního práva tedy vyplývá skutečnost, že doktrína nadpozitivního, resp. pro futuro nezměnitelného práva z hlediska sociologického nemůže znamenat to, k čemu tato doktrína tenduje normativně: k faktické nezměnitelnosti zásadních principů existujícího právního řádu. Tím se však nesnižuje normativní význam této doktríny pro praeterito stejně jako pro futuro (i když je význam této doktríny pro futuro omezen nezbytně fakticky, tedy možností odstranění stávající koncepce ústavního státu mocenskou cestou, čímž nerozumím pouze změnu učiněnou násilným způsobem, ale také změnu danou základními hodnotovými změnami společnosti s ohledem na zásadní změny podmínek existence státu a společnosti). Jinými slovy nadpozitivní principy normativně směřují k nezměnitelnosti těchto principů (normativní stránka věci), aniž samozřejmě toto normativní působení může změnu jednou provždy vyloučit (sociologická stránka věci).
Jiným způsobem, a to způsobem značně ambicióznějším, se snaží prokázat existenci suprapozitivního práva Alexy. Ten své teze staví na požadavku správnosti, nezbytně implikujícím souvztažnost morálky a práva.[xii]
Problematickým bodem Alexyho teorie je jeho důraz na univerzálnost požadavku správnosti, který je podle něj obecným požadavkem spojeným s jakýmkoliv právním systémem. Sporným je zejména to, že v minulosti stejně jako v současnosti je možno poukázat na celou řadu režimů, které požadavek správnosti nevznášely, případně vznášely či vznášejí s inherentně specifickým (utilitárním nebo pragmatickým) pojetím.[xiii] Je totiž možno vycházet z toho, že pokud již právní systémy v minulosti vznášely požadavek správnosti, šlo o požadavky natolik determinované prostorem a časem, že z hlediska pojednání o moderním právním systému, jenž tenduje k požadavku správnosti, nemá jakékoliv historické srovnávání žádný větší smysl (ačkoliv se Alexy snaží prokázat na příkladech římskoprávních opak[xiv]). Na rozdíl od Alexyho se tak domnívám, že ve srovnání s režimy minulosti je možno říci, že soudobý ústavní stát obsahuje takové specifické požadavky, které nejsou postulovány srovnatelným způsobem v právních systémech jiných.

III.4.1.2 Důsledky koncepce suprapozitivních principů
Tvrzení, že ústavní deklarace nadpozitivního práva má normativní účinky a omezuje tak ústavodárce v jeho činnosti, má dalekosáhlé následky. Není proto pravdou, pokud V. Knapp soudí, že „ústavní zákon nemůže být neústavní, resp.protiústavní“, neboť „je - li v nesouladu s jiným ústavním zákonem, platí tu zásada lex posterior derogat priori, resp. lex specialis derogat generali, takže nejde o nesoulad ve smyslu čl. 2 písm. a), nýbrž prostě o derogaci jednoho zákona druhým.“[xv] Domnívám se, že takovéto hodnocení není přesné a nevystihuje (při změně ústavy měnící její nezměnitelné komponenty) ani podstatu věci. S ohledem na to, že článek 9 odst. 2 expressis verbis zakotvuje antipozitivistické komponenty do naší ústavní úpravy, nelze s těmito komponenty nakládat pozitivistickou terminologií. Je tak podle mého názoru nepochybné, že jakékoliv ustanovení zakládající prioritu nadpozitivního práva obdobné našemu článku 9 odst. 2 má tyto následky:

-------- Takovéto ustanovení především vylučuje své vlastní odstranění derogací v podmínkách stávajícího ústavního systému[xvi]
-------- Je prakticky i teoreticky představitelná konstrukce ústavních zákonů contra constitutionem[xvii], kteroužto ostatně několikrát ústavní soudy v kontinentálním prostoru již naznačily
-------- Kompetence určit ústavní úpravu contra constitutionem připadá finálnímu interpretovi ústavy, který má v rámci daného právního řádu možnost autoritativně určovat význam ústavního textu

Základní zákon Spolkové republiky Německo vyjádřil zcela jasně rozdíl mezi stavem před rokem 1945, kde na ústavní principy bylo možno do značné míry pohlížet jako na monology ústavodárce (nebyly-li promítnuty do legislativy a vyjádřeny formou zákona), a poválečným stavem, kdy se ústava stává středobodem a obsahovým východiskem právního řádu, když článek 1 odstavec třetí jednoznačně deklaruje, že „následující základní práva zavazují zákonodárství, výkonnou moc a soudnictví jako bezprostředně platné právo.“ V roce 1957 k tomu Spolkový ústavní soud uvedl:
„2. c)… zákonodárná moc je nyní podřízena mnohem přísnějším ústavním restrikcím než podle Výmarské Ústavy z roku 1919 … Zákonodárce tehdy mohl modifikovat a měnit ústavní práva na základě vlastní úvahy ... Základní zákon na druhé straně vytváří hodnotově orientovaný řád, který omezuje veřejnou moc … Nejvyšší principy tohoto hodnotového řádu (Die obersten Prinzipien dieser Wertordnung) jsou chráněny proti ústavní změně … Zákony nejsou ústavní pouze proto, že byly přijaty způsobem konformním s procedurálními ustanoveními. Musí být obsahově v souladu s nejvyššími hodnotami svobodného a demokratického pořádku – tj. s ústavním hodnotovým řádem – a musí být konformní s nepsanými fundamentálními ústavními zásadami (ungeschriebenen elementaren Verfassungsgrundsätzen), jakož i s fundamentálním rozhodnutím Základního zákona, zvláště s principy právního a sociálního státu. Zákony především nesmí porušovat osobní důstojnost, což reprezentuje nejvyšší hodnotu Základního zákona, stejně jako nesmí omezit duchovní, politickou nebo ekonomickou svobodu osobnosti způsobem, který by mohl narušit podstatu této osobnosti.“[xviii]

Již v jednom ze svých prvých rozhodnutí se k této otázce vyjádřil Spolkový ústavní soud takto:
„Není pojmově nemožné, aby dokonce ústavní ustanovení sama byla neplatná – překážkou nemůže být ani to, že jsou částí textu Základního zákona. Existují takové ústavní principy, které jsou natolik fundamentální (Verfassungsgrundsätze, die so elementar) a jsou takovým výrazem práva, že mají dokonce přednost před Základním zákonem, a proto zavazují také tvůrce Základního zákona. Jiná ustanovení Základního zákona nemají stejnou sílu jako tyto principy a mohou být sama neplatná, pokud jsou s těmito principy v rozporu.“[xix]

Z citovaného nálezu plyne, že ustanovení Základního zákona (německé ústavy) musí být v souladu s těmito základními principy vyplývajícími ze samotných základů německého práva, které nejsou ani v dispozici ústavodárce. Tyto principy pochopitelně hrají velkou roli při systémovém konfliktu právních řádů.[xx]
Slovenský Ústavní soud v kauze privatizačních rozhodnutí vlády vyslovil, že „také zákonodárný orgán je vázáný ústavou a jejími principy, jejichž změnu ústava nepřipouští, neboť mají konstitutivní význam pro demokratickou povahu Slovenské republiky, jak je to deklarované v čl. 1 Ústavy Slovenské republiky.“[xxi] Toto rozhodnutí je o to pozoruhodnější, že slovenská Ústava nadpozitivní právo výslovně neproklamuje.
Lze tedy říci, že nadpozitivní právo se stává v jistém smyslu definičním znakem ústavního státu v jeho soudobém pojetí. Jak přitom ukazují komparativní zkušenosti, stěžejní roli při specifikaci nadpozitivního práva hraje ústavní soud, a to nejen ve velmi abstraktní úpravě české, ale dokonce též v situaci německého Základního zákona, který tyto principy specifikuje mnohem přesněji a kde přesto Spolkový ústavní soud výčet těchto principů rozšiřuje.[xxii]
Uváděné teoretické pojetí má však pro Českou republiku jako kandidátský stát Evropské unie ještě jednu pozoruhodnou konsekvenci:
-------- V procesu evropské integrace je úplné a bezvýjimečné nadřazení evropského práva právu vnitrostátnímu vyloučeno, neboť vždy tu zůstává určité jádro vnitrostátního práva, které je právem komunitárním nenarušitelné
Této premise odpovídá také poměrně složitá judikatura Spolkového ústavního soudu.[xxiii]
[i] Podobnou argumentaci volí Csaba Varga, který hovoří o těchto principech pod vlivem Fullera jako o vnitřní morálce zákonodárce, což jsou v podstatě „základní pravidla technologické povahy, neboť jsou nezbytné pro řádnou existenci práva.“ (Varga 1994, str. 86 násl.)
[ii] Srov. také níže uváděné principy Fullerovy (IV.1.1)
[iii] Knapp 1994, str. 99
[iv] Srov. například velmi přehledný a poučný výklad, který podávají K. Zweigert a H. Kötz o závazkovém právu a jeho základních principech v různých právních kulturách, když se ukazuje, že řada základních zásad závazkového práva je napříč velkými právními kulturami velmi podobná až shodná (Zweigert K., Kötz H.: Einführung in die Rechtsvergleichung, 3. Auflage, J.C.B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen 1996, angl. An Introduction to Comparative Law, Clarendon Press, Oxford 1998, str. 323 násl.)
[v] „Západního typu“ uvádím proto, že předmětem této práce není rozbor jiných koncepcí, zejména islámských a asijských, z nich pak jmenovitě zejména koncepce čínské. Na druhou stranu určitá práva mají eo ipso nadpozitivní povahu, neboť jejich specifikace pozitivním právem je z podstaty protismyslná – typickým příkladem je právo na odpor a občanskou neposlušnost (srov. Kysela J.: Právo na odpor a občanskou neposlušnost, Nakladatelství Doplněk, Brno 2001). I zde však lze hovořit o diskursivní povaze svého druhu.
[vi] Přibáň J.: Právo a politika konverzace, Texty o postmoderních nejistotách, spravedlnosti v právu a politické paměti, nakladatelství G plus G, Praha 2001.
[vii] Knapp V.: Velké právní systémy (Úvod do srovnávací právní vědy), C.H. Beck, Praha 1996, str. 18
[viii] 60 U.S. (19 How.) 393 (1857)
[ix] Knapp, str. 19. Srov. také Boguszak J.: Vyústění antinomie jusnaturalismu a juspozitivismu, Právník, sv. 134, 6/1995, s. 525 násl., na str. 533 násl.
[x] Knapp, str. 19
[xi] Klokočka V.: Ústavní systémy evropských států, Linde, Praha 1996, str. 113-14
[xii] Srov. zejména Alexy R.: On Necessary Relations between Law and Morality. Ratio Juris, sv. 2, 1989, str. 167 násl., Alexy R.: Law and Correctness, In: Freeman M.D.A.: Current Legal Problems, Volume 51 (Legal Theory at the End of the Millenium), Oxford University Press, Oxford / New York 1998, str. 205 násl., Alexy R.: The Special Case Thesis, Ratio Juris, sv. 12, 1999, str. 374 násl.
[xiii] E. Bulygin argumentuje například antickým Neronovým či Caligulovým Římem a podobně (Bulygin E.: Alexy´s Thesis of the Necessary Connection between Law and Morality, Ratio Juris, sv. 13, 2000, str. 133 násl.)
[xiv] Alexy vyslovuje ve svém článku základní premisu, podle níž existují základní znaky, které sdílí v jakékoliv době a místě všechny právní systémy, aby o nich vůbec bylo možno hovořit jako o systémech právních (Alexy 1995, str. 101). Kromě nekontroverzních znaků je to podle Alexyho i znak, že určité „jádro“ lidských práv je věčné a má univerzální platnost (str. 104 násl.), což se R. Alexy pokouší prokázat na ochraně života otroka vůči počínání otrokova majitele v římském impériu.
[xv] Knapp V.: Zákonodárná moc ústavního soudu, Právník, sv. 132, č. 2/1993, str. 101 násl., na str. 102 (Knappova citace míří na ústavní zákon č. 91/1991 Sb., o Ústavním soudu České a Slovenské Federativní Republiky)
[xvi] Nesouhlasím proto např. s J. Filipem, který dochází k opačnému závěru (Filip J.: Ústavní právo (1), Masarykova univerzita, Brno 1999, str. 125), což ilustruje příkladem ust. § 1 ústavního zákona č. 23/1991 Sb., který deklaroval nadústavní sílu Listinu. Tento příklad nepovažuji za vhodný, neboť se tak stalo při zániku státu, který danou Listinu přijal. Navíc citované ustanovení dostalo do jisté míry své pokračování právě v článku 9 odst. 2 Ústavy.
[xvii] K tomu srov. Filip 1999, str. 112
[xviii] BVerfGE 6, 32 (41 násl.) (1957) Elfes (část rozhodnutí zvýrazněna autorem této práce)
[xix] BverfGE 1, 14 (32) Südweststaat (zčásti jde o citát rozhodnutí bavorského Ústavního soudu z roku 1949)
[xx] Srov. blíže IV.6.1
[xxi] Ústavný súd: Zbierka nálezov a uznesení Ústavného súdu Slovenskej republiky 1995, zv. 6, Košice 1995, str. 38
[xxii] Herdegen M.: Natural Law, Constitutional Values and Human Rights, Human Rights Journal, č. 2-4/1998, str. 37 násl.
[xxiii] Srov. vývoj judikatury Spolkového ústavního soudu BVerfGE 37, 271 (Solange I), 73, 339 (Solange II: „Dokud Evropská společenství, a zejména judikatura Soudního dvora ES, bude obecně zajišťovat ochranu základních práv ve vztahu k suverénní moci Společenství … a pokud bude obecně chránit základní obsah lidských práv, Spolkový ústavní soud nebude vykonávat svou jurisdikci rozhodovat o aplikovatelnosti sekundárních aktů Společenství před německými soudy … a nebude přezkoumávat soulad takovéto legislativy s požadavky základních práv obsažených v Základním zákoně …“), BVerfGE 89, 155 (Maastrichtská smlouva) a článek R. Suchánka (Suchánek R.: Nová role Ústavního soudu v procesu evropské integrace, In: Pavlíček V. /ed./: Suverenita a evropská integrace, VODNÁŘ, Praha 1999, str. 205 násl., na str. 209 násl.).

101 komentářů:

Tomáš Sobek řekl(a)...

1) Slabina oponentů:

9(1) a 9(2) tvoří jedno "rule of change", které lze formulovat větou:

"Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony, které nemění podstatné náležitosti demokratického právního státu."

Pokud někdo tvrdí, že 9(2) je pouze proklamace, pak musí odvodit, že i 9(1) je pouze proklamace. Ale to je absurdní.

2) Zdeňkova a moje slabina:

Zdeněk a já jsme z toho, že ÚS je vázán 9(2), odvodili, že ÚS má pravomoc rušit ústavní zákony, které neprojdou testem 9(2).

Taková pravomoc ÚS, pokud existuje, je ale definována pouze implicitně.

Klíčová otázka je tato: Může být pravomoc ÚS definována pouze implicitně?

Čl. 2(3) naznačuje, že nemůže: "Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon."

Nyní je na tahu Zdeněk, aby na konkrétních příkladech ukázal, že ústavní praxe ve skutečnosti uznává nějaké pravomoci ÚS, které nejsou stanoveny explicitně.

David Schmidt řekl(a)...

Hlavní slabina podporovatelů derogace je ta, že chtějí derogovat předpis, který nemůže platně vzniknout.

Aleš Ziegler řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek (pan doc. Kuhn má moc vysoký titul, toho si otravovat netroufám):

Vaše interpretace čl. 9 není jediná možná a navíc je nepříjemná pro obě strany sporu. Do rozporu s ním se totiž podle Vás mohou dostat pouze ty ústavní zákony, které mění či doplňují Ústavu (zák. 1/1993), nikoliv např. Listinu (ta totiž dle používaného legislativního úzu není součástí Ústavy, ale "jen" ústavního pořádku), takže ústavní zákon, který by rušil právo na život by by podle Vás přes čl. 9 zřejmě prošel. Pro obě strany by tudíž podle mého názoru bylo výhodnější, kdyby čl. 9 interpretovali tak, že se skládá z jednoho rule of change (odst. 1), a dvou, ehm, rules of unchange (odst. 2 a 3)

Hynek Baňouch řekl(a)...

OT: čtvrteční slyšení.
Na základě zkušeností z posledních let si velmi naléhavě přeji, aby účastníci řízení (Hrad, Senát, Sněmovna) byli při slyšení (vedle své osobní účasti) zastoupeni profesionály pro právní zastupování, tedy advokáty či zkušenými ústavními právníky, lidmi odborně znalými, s právně rétorickými schopnostmi, a nikoli politiky s právnickým vzděláním. (Také vystoupení na hranici dyslexie, kterých jsme byli v minulosti svědky, by se neměla opakovat. Na to je situace příliš vážná.)
Zkušenosti z posledních let bohužel ukazují, že vážení účastníci plenárních řízení podceňují jednak specifičnost aktu, jehož se účastní (odbornou i laiskou veřejností nejsledovanější právní procesy v zemi ve věcech, které mají bezprostřední a vážný dopad na situaci miliónů lidí), a jednak vznáší argumenty, které možná zapůsobí na některé členy publika, či na profesní kolegy či studenty, avšak právně jsou zcela irelevantní.
Takový vystoupení při slyšení nejenže nepomohou přitáhnout pozornost k nějakému přehlíženému či nedoceněnému aspektu věci, ale naopak znehodnotí zájem, který má být tím kterým účastníkem v řízení reprezentován. (Na Jiném právu lze dohledat komentování minulých případů takových klopýtnutí.)
Ve čtvrtek by měl být každý člen ÚS (mohou rozhodovat i ti, co se neučastnili prvního rozhodnutí) konkrontován se všemi právně relevatními argumenty rozhodované věci, a to v hutné, srozumitelné a přesvědčivé formě. Podotýkám, že všechny tyto atributy vztahuji k argumentům právním. Ve čtvrtek nepůjde o výjezdní debatu parlamentu. (Role politiků si vážím a nepodceňuji ji; jen chci říci, že tohle je přeci jen práce pro někoho jiného.) Po skončení slyšení pak budou tyto argumenty spolu s dalšími posouzeny a soud vydá rozhodnutí.

Domnívám se, že soustředění sil a kapacit na čtvrteční právnický výkon je z hlediska přiblížení se k předčasným volbám užitečnější než podávání dalších "souvisejících" stížností, které mohou docílit jen a pouze tříštěmé koncentrace US na základní otázku, kterou má rozhodnout.
Moc si přeji, aby ve čtvrtek proběhl kvalitní veřejný proces o základních otázkách polis. Naše země si to zaslouží a po dvaceti letech navracení se k právnímu státu je na čase, abychom to uměli.
Přeji všem pěkný zbytek neděle a omlouvám se za OT komentář.

Hynek Baňouch řekl(a)...

... jsem zapomněl dodat, že dobrý výkon přeji i členům ÚS. Zkrátka: držím palce (ale to už jsem tady kdesi v průběhu těchto dní napsal).

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Tomáši Sobkovi: ústavní praxe uznává pravomoc deklarovat protiústavnost zrušených zákonů (které nelze dost dobře zrušit, protože je už zrušil zákonodárce), pokud to navrhne někdo ústavní stížností nebo obecný soud v rámci konkrétní kontroly ústavnosti. To je pravomoc, která nikde v ústavě ani v zákoně ÚS není, a ÚS ji vyvodil v podstatě teleologicky. To je asi nejlepší příklad implicitní pravomoci, který svého času vzbudil i uvnitř ÚS velké pnutí, které vyústilo i v několik disentů, dnes to ale již nikdo nezpochybňuje.

Jiným a méně jasným příkladem implicitní pravomoci je expanze ústavního pořádku na mez. smlouvy o lidských právech, což jsem kdysi hodně kritizoval (a stále kritizuji). Dnes je to již pevnou součástí ústavní judikatury.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Co se týče rozhodování o ústavnosti zrušených zákonů, jde o nález Pl. ÚS 33/2000. Z nálezu vyjímám:
[...] V tomto případě není § 66 odst. 1 ani § 67 odst. 1 zákona o Ústavním soudu použitelný, neboť nejde o řízení o zrušení zákonů, ale o přímou aplikaci čl. 95 odst. 2 Ústavy . A limine je třeba vyjít z toho že:
a) Ústava je přímo aplikovatelná, nestanoví-li sama jinak,
b) dále z toho, že dle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti Ústavní soud a žádný jiný soudní orgán, tedy ani Nejvyšší soud ( čl. 92 Ústavy ), a tím méně pak nižší obecné soudy,

c) konečně pak z toho, že do působnosti Ústavního soudu spadá to, co mu Ústava na kterémkoli místě svého textu svěřuje, tedy nejen pravomoci dle č. 87 Ústavy ale i dle čl. 95 odst. 2 .

Z Ústavy samé je zřejmé, že obecný soud včetně Nejvyššího soudu nesmí rozhodnout o protiústavnosti zákona. Čl. 95 odst. 1 stanoví, že soudce obecného soudu je při rozhodování vázán zákonem a že posuzuje soulad jiného právního předpisu se zákonem. Dojde-li však k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito (tedy nikoli pouze v té době platný, ale také v té době již neplatný, avšak ještě aplikovatelný zákon), je v rozporu s ústavním zákonem, je povinen předložit věc Ústavnímu soudu ( čl. 95 odst. 2 ). Z tohoto ustanovení pak Ústavní soud dovodil svou povinnost o návrhu rozhodnout.

Kdyby i Ústavní soud odmítl poskytnout obecnému soudu svým rozhodnutím o ústavnosti či protiústavnosti aplikovatelného zákona pomoc, vznikla by neřešitelná situace umělého právního vakua, protože v samotné věci okresním soudem souzené nelze od tohoto soudu požadovat, aby vyhověl požadavku žaloby (Dopravního podniku) na zaplacení částky, určené jako postih za černou jízdu, jestliže je soud přesvědčen, že se tento postih opírá o protiústavní ustanovení zákona. Kdyby však obecný soud sám o sobě rozhodl na základě svého přesvědčení o protiústavnosti aplikovaných ustanovení, jednal by v rozporu s Ústavou . Ústava se opírá o čl. 83 a čl. 95 odst. 1 a odst. 2 , vyjadřující náležitost k takové koncepci kontroly ústavnosti, jež je koncentrována v jediné instituci, totiž v Ústavním soudu. [...]

Srov. naproti tomu disenty:
Pavel Varvařovský: Takto pojatým nálezem si tedy Ústavní soud osobuje právo rozhodovat způsobem, který nezná ani čl. 87 odst. 1 Ústavy ani zákon o Ústavním soudu . Jakkoli lze pochopit dobré úmysly těch, kteří pro výrok hlasovali, domnívám se, že tímto postupem nastoupil Ústavní soud cestu, která povede k těžko předvídatelným problémům.

dr. Ševčík: Jestliže zákonodárce nikoli opomenutím, ale záměrně Ústavnímu soudu nesvěřil pravomoc podávat výklad ústavního pořádku, je-li věc sporná, a jestliže pro otázky tohoto druhu nevytvořil (v zákoně o Ústavním soudu ) procesní podmínky, není v pravomoci Ústavního soudu zákonodárcovu vůli překonat v podstatě násilnou konstrukcí a limine vytvořených předpokladů.

/celkem 5 disentů/

Ondřej Moravec řekl(a)...

Ad. Z Kühn:

Pokud se nemýlím, obdobně ÚS argumentoval při vydávání interpretativních a aditivních výroků: Je zde protiústavní stav a ke zrušení není důvod, příp. zrušení nic neřeší.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad imp

"Pouze ústavními zákony může být doplňována či měněna Ústava, ale ani těmi nelze měnit podstatné náležitosti demokratického právního státu."

Spokojený? :)

Tvrzení, že první část souvětí je závazná, zatímco druhá je jenom proklamativní, je neintuitivní.

David Schmidt řekl(a)...

imp - základní práva mají vlastní záruky čl. 1 a čl. 4 Listiny + čl. 3 Ústavy. Ale nevím, jestli je vhodné s tím provokovat...

Aleš Ziegler řekl(a)...

Ad Tomáš Sobek:

Děkuji za odpověď. Ale všimněte si prosím, že jste z jednoho pravidla změny udělal dvě - jedno se týká změny Ústavy, druhé změny PNDPS. Vzhledem k tomu, že Ústava je právní předpis a PNDPS jsou spíš kategorie politická než právní, tak tam to intuitivní spojení je podle mého názoru dosti oslabeno proti Vaší předchozí formulaci.

Ad David Schmidt:

No jistě, Listina má v čl.1 svou vlastní "klauzuli věčnosti". Zajímalo by mě, jestli ti co teď hájí pravomoc ÚS rušit ústavní zákony, by mluvili stejně, kdyby se rušilo "nezrušitelné" právo na bezplatné zdravotnictví nebo bezplatné vzdělání na VŠ.

David Schmidt řekl(a)...

imp - Mě by zase zajímalo, zda odpůrci elementární účinnosti čl. 9/2 by jej jako soudci neaplikovali ani v ústavní krizi, pro kterou je určen ( řekněme, že by na jejich rozhodnutí reálně záleželo, i když by se jim mohlo při definitivním převratu vrátit s nejistými důsledky). Případně, jaká by byla jejich obhajoba, až by se režim opět obrátil :)

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad imp, DS

Listina používá slovník teorie přirozených práv. Listina v této koncepci základní práva a svobody nevytváří, ale pouze deklaruje a zaručuje, a proto je ani nemůže zrušit. Zrušení lidských práv je v tomto slovníku pojmově vyloučeno. V tomto smyslu jsou nezrušitelná.

Ústava není deklarace, ale konstituce. Ústava normativně vytváří politický systém, je pro něj konstitutivní. Změna PNDPS je sice pojmově možná, ale čl. 9(2) ji zakazuje.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
nikde jsem nenalezl odkaz typu "adresa redakce", tak se dovoluji zeptat touto cestou - bylo by možno nabídnout k diskuzi určité téma, aby bylo k dispozici ke komentování a reakcím? Konkrétně řeším otázku použitelnosti audio a video záznamů pořízených bez souhlasu zaznamenávaných osob jako důkazu ve správním řízení. V praxi jsou takové záznamy používány celkem běžně, čas od času se ale někdo vytasí s ochranou práv dle § 11 a 12 OZ a správní orgány jsou bezradné, zda se záznam smí použít či nikoliv. Judikatura je nejednotná a většinou si nikdo netroufá vyřknout nějaký jednoznačný závěr. Táži se proto na možnost, zda bych téma (zpracované do stručného článku, s uvedením vlastního pohledu) mohl "předhodit" čtenářům Jiného práva, mezi něž se řadí i odborníci na správní právo a osoby originálního právního uvažování, abych získal jejich názor na otázku dosud autoritativně "nerozseknutou".
Předem díky za odpověď - Jan Potměšil, MV ČR (janpotm@yahoo.co.uk)

Michal Strnad řekl(a)...

Zdeňku, využívám toho, že v postu citujete ze své monografie, a dovoluji se dotázat, zda plánujete její dotisk, nějaké další doplněné a podstatně rozšířené vydání, nebo alespoň altruistické zpřístupnění celého textu někde na síti. Pro nás, obyčejné právníky z okrajové gubernie, je ta kniha díky malému nákladu takřka nedostupná.
Debatérům se omlouvám za malý úkrok od tématu.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Michalovi: dotisk nechci, protože se mi tam s odstupem času řada pasáží nelíbí. Výhledově plánuji kompletní přepsání, ale je to zatím jen idea.

Aleš Ziegler řekl(a)...

Ad David Schmidt:

Dostali jsme se už na půdu mimoprávní argumentace, tak v ní můžeme pokračovat, jestli chcete:-). Podle mého názoru, pokud se prosadí takový výklad Ústavy, který umožní ÚS rušit ústavní zákony, nepovede to k posílení nezávislosti této instituce, ale k její totální politizaci. Ideální kandidát na ústavního soudce bude napříště vypadat jako současná ministryně spravedlnosti, tj. osoba za všech okolností poslušná politické vrchnosti, a ÚS bude natolik zaměstnán svou funkcí třetí komory Parlamentu, že ústavní stížnosti "prostého lidu" (zejména ty politicky nepohodlné), půjdou stranou.

Ad Tomáš Sobek:

S tím rozdílem mezi Ústavou a Listinou máte pravdu, ale z praktického hlediska je to skoro jedno. Jestliže ÚS získá pravomoc zrušit ústavní zákon pro rozpor s 9(2), nepochybně s tím dostane stejnou pravomoc i na základě čl. 1 Listiny. Bude samozřejmě stále možno argumentovat, že základní nezrušitelná práva jsou jen ta v hlavě druhé Listiny, ale ujišťuji Vás, že budeme-li někdy mít ÚS jmenovaný sociálně demokratickým prezidentem, dovodí nám za pomoci zde již zmiňovaných (D.Dvořáčkem, abych mu nekradl copyright) pánů Fullera, Habermase a Jana Tleskače, nezrušitelnost práva na bezplatné cokoliv tak rychle, že ani nemrkneme.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Velmi se mi příčí představa, že některé části práva nejsou v disposici suveréna – lidu – který je prostřednictvím svých zástupců nesmí změnit, ale musí se podřídit jakýmsi věčným, nadústavním a zjevně i mimoprávním zásadám.

Ačkoli je toto opatření koncipováno na ochranu demokracie, ve skutečnosti je hluboce nedemokratické a vzniká otázka, zda může být demokracie chráněna nedemokratickými prostředky.

Anonymní řekl(a)...

Ad. T. Pecina: demokracie už má dávno padla.. Vy jako součást "lidu" máte pocit, že o něčem rozhodujete? Nemám ny mysli volby, ale ať zvolíte kohokoli, vše bude v rukách lobbystických skupin, nadnárodních společností, bank, apod. Jediné, co ´může takhle znetvořenou demokracii ještě zachrańovat je právě nezávislost justice, kterou předvedl svým postojem/rozhodnutím ÚS (ostatní soudy si tuto nezávislost na "lidu" a všech jeho neblahých podobách /výše zmiňované skupiny/ drží stejně statečně).

Petr Švéda

Anonymní řekl(a)...

ad Švéda : každý, kdo někdy byl součástí skupiny více jak 5 lidí zažil zcela jistě zklamání nad tím, jak se jeho názor marginalizuje.

Zastupitelská anebo přímá demokracie jen odrážejí stav společnosti v té danné věci. Většina chce jistě obnovit trest smrti, ale většina z této většiny pro to neudělá nic, jen bude nadávat,jak se jim málo naslouchá.
Pak přijde aktivní menšina a vyhajluje nebo vyislamizuje si víc. Svoboda je filosofický termín pro představu, že kdo chce kam, pomozme mu tam a žádnej Ústavní soud nebo nezměnitelná poučka, tomu nezabrání.

Viktor Hrzán

Hynek Baňouch řekl(a)...

ad Tomáš Pecina:
"vzniká otázka, zda může být demokracie chráněna nedemokratickými prostředky."
Rozdíl mezi neomezovanou vládou většiny (Platón zde hovořil tuším že o ochlokracii), a liberální demokracií tak jak se historicky vyvíjela od 18. století je v tom, že i většina, která v zásadě může vše, dodržovala některá úhelná pravidla. Jinak není možné učinit soužití ve společenství dlohodobě přijatelným pro menšinu.
Čili i většina je podřízena nějakým pravidlům, což implikuje vytvoření prostoru pro posouzení, zda většina dodržuje svá pravidla. V liberálním společenství nevládnou lidé lidem, ale lidé jsou podřízeni pravidlům. Musí zde být konečný arbitr který posoudí dodržení pravidel nejvyšší právní síly. Tento arbitr je v nezáviděníhodné pozici, neb i na něj dopadá otázka: kdo ohlídá hlídače? Nikdo. A proto je důležitý kvalitní výběr členů takového tělesa.
Více o problému podřízení většiny pravidlům řeknou práce abbé Seiyése, a v našem prostředí kniha V. Klokočky Ústavní systémy evropských států (Linde 2006), na níž jsem upozorňoval zde, v poznámce ze dne 3/9/09 v 9:00 a za duplicitu se proto omlouvám.

Myslím, že potíže nemáte ani tak s myšlenkou, že i většina je podřízena pravidlům, ale že je zde někdo kdo má rozhodnout o tom, zda je pravidlo dodrženo.

A že je to Ústavní soud.
A že tak musí učinit v případě ústavní stížnosti, podané na poslední chvíli.
Ale že tu taková povinnost je, a že o ní bude muset ústavní soud, v případě nezdrženlivosti ústavodárce rozhodnout, to bylo znalci ústavy indikováno dopředu. Ústavní soud se nezaviněně dostal k samotné hraně svých pravomocí. Je tak stavěn do role kdy má zaplatit za ústavněprávní ruletu, kterou nerozehrál.

Ke svému příspěvku z 6.9.09 17:03 dodávám, že jsem si neuvědomil, že nyní již je věc ve stadiu plenárním, a prezident republiky tedy není účastníkem řízení, neb se účastní jen řízení o ústavní stížnosti. Každopádně je dobře, že se tyto procesní otázky vyjasňují dopředu, a nenastane situace, kdy např. dorazil na ÚS D. Rath s připraveným vystoupením, a neuvědomil si (a jeho právníci to patrně nevěděli), že v řízení o kontrole norem (tuším že šlo o neziskové nemocnice) není účastníkem řízení ministr, ale obě komory. Musel být narychlo zastoupen Ing. Vlčkem.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den,
nejsem právník, tak vycházím z prosté logiky. Pokud ústavní soud může rušit ústavní zákon, může zrušit i celou ústavu.Tím dle mého názoru mění podstatné náležitosti demokratického právního státu.
Hlavně mě děsí, když většina 8/15 má moc zrušit ústavní zákon. Ovlivnit 8 lidí z 15 dokáže i pár mafiánů a ne tak tajná služba některé velmoci.

Oto Gücklhorn

jonáš řekl(a)...

No to už je asi logika příliš prostá .. rušit ústavu en bloc asi ÚS nemůže. Ale kontrolovat, zda nově přijímané změny (ústavní zákony) nejsou náhodou v kolizi s již existujícím "jádrem systému" mi přijde z hlediska stability poměrů jako docela dobrej počin.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina

"Velmi se mi příčí představa, že některé části práva nejsou v disposici suveréna."

Ano, např. pravidla přípustné změny systému jsou v dispozici suveréna.

Anonymní řekl(a)...

No, pokud ÚS odmítne ad hoc ústavní zákony, znamená to, že (ad hoc) úst. zákon o referendu o přistoupení k EU (515/2002) byl rovněž protiústavní. Stejně tak rozhodnutí prezidenta o vyhlášení referenda (číslo teď nemám náladu hledat). Tudíž bylo neplatné i samo referendum, neb šlo proti základním demokratickým principům, lid nelid. A protiústavní a neplatný tudížt je i náš vstup do EU a Topolánkův podpis Lisabonské smlouvy, neb tu mohly podepsat jen členské státy :-) ... děkuji Melčákovi, Kalvodovi a spol. za inspiraci.

Bude sranda, až s touhle úvahou přijdou média den po zrušení ÚZ o volbách :-)

Pavel Hasenkopf

Anonymní řekl(a)...

Jonáš:

"No to už je asi logika příliš prostá .. rušit ústavu en bloc asi ÚS nemůže."

A proč jako? Přeci když jedno pravidlo platí v jedné situaci, tak musí za stejných okolností fungovat úplně stejně i v obdobné situaci. Kdyby fungovalo jinak, pak by to bylo ad hoc pravidlo a to je přece z principu špatně ...

P.H.

Anonymní řekl(a)...

A do třetice:

Opravdu ÚS dostal od senátorů žalobu k Lisabonské smlouvě? ÚS čistě s ohledem na aktuální politiku zveřejňuje úplně všechno k Melčákovi, ale o tomhle ani puntík. Šlo by to rovněž zveřejnit, tedy pokud to skutečně existuje a není to jen chiméra? Už to má aspoň zpravodaje - kdesi jsem četl, že se losuje den po doručení ...

P.H.

Anonymní řekl(a)...

ad PH
Lisabon také není zrovna mým šálkem kávy, ale divím se že zrovna vy upozorňujete na fakt, že mnohaměsíční otálení s ratifikací lisabonu není podloženo žádnou právně relevantní skutečností.
jinak zde
můžete najít článek 10a, a můžete podumat nad rozdílem mezi obcházením ústavy ad hoc zákonem, a postupem, který byl dopředu ústavou předvídán, a který byl završením desetiletých a nezpochybňovaných kroků naší politické reprezentace. Tyto kroky dělal i ing. a mult. JUDr. hon. c. doc. prof. VK
Pavel Taký

Tomáš Sobek řekl(a)...

K mému překvapení mi přišly dva maily, jak jsem myslel větu: "Ano, např. pravidla přípustné změny systému jsou v dispozici suveréna."

Parlament jako suverén má v dispozici nejen primární pravidla, ale i sekundární pravidla, včetně pravidel přípustné změny systému.

Parlament se rozhodl, že nebude měnit PNDPS, a zakázal si to pozitivním právem, totiž čl. 9(2).

Čl. 9(2) je pozitivní právo stejně jako každý jiný článek Ústavy.

Čím víc o tom přemýšlím, tím méně je mi jasné, proč zde mluvíme o klauzuli věčnosti. (Jenom protože opisujeme Němce?)

Čl. 9(2) samozřejmě nepatří mezi PNDPS. Většina demokratických právních států nic takového jako 9(2) nemá.

Nyní to beru tak, že dokud Parlament nezruší 9(2), tak ani ústavní zákony nesmí měnit PNDPS.

Parlament ale dosud 9(2) nezrušil, a proto je legitimní se ptát, co přesně znamená, že ÚS je čl. 9(2) vázán.

Anonymní řekl(a)...

Pavel Taký:

No a? Jestliže ad hoc ústavní zákon je protiústavní, pak je protiústavní každý ad hoc přijatý zákon, a v rozporu s ústavou jsou i všechna ustanovení Ústavy, která s ad hoc ústavním zákonem počítají. Mně ad hoc ústavní zákony nevadí, ale pokud se dozvíme, že jsou protiústavní, pak je třeba zařídit se podle toho do důsledku.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

ad PH
Vaše logika je opradu pozoruhodná, ale jednak vycházíte z nepřesné definice pojmu ad hoc zákon a jednak tuto svou definici pasujete na "zákon" (nemyslím že jde o zákon), který je retroaktivní.
Zákon o referendu takovým zákonem nebyl, a pokud jste měl jiný názor, měl jste tento zákon napadnout. Nyní již jde o akademickou debatu.
S úctou PT

Anonymní řekl(a)...

Ad DD
Zkusím to vašimi slovy: Račte mi tedy dovoliti považovati vás za člověka, u něhož míra závažnosti a expresivity projevů nekoresponduje se schopností tyto projevy doložit a který tím škodí stavu. Tento svůj názor si dovolím ponechat do té doby, než svá slova doprovodíte fakty. Stačila by i ta čísla (počet podaných návrhů a úspěšnost), ale ani ta jste neposkytl. Jen píšete, že jste nebyl pochopen. To je ovšem úděl, promiňte mi ten výraz, géniů.
Tomu musí čtenář uvěřit, a nemá nárok na to, přesvědčit se na základě fakt. Ta dodat nehodláte.

No a s tou etikou... To je jen na vás. Když za dobrou taktiku považujete napadání soudu u nějž hodláte uspět, je to především otázka vaše a klientů, kteří vám věří, že takto nejlépe obhájíte jejich práva. Ale vnášíte do debaty trhoveckou atmosféru.
Vypadá to, že jste na zkoušky moc nestudoval kárnou judikaturu. (Ale vy jste prý někde napsal, že je obvyklé mít přítele na telefonu. Když čtu vaše poslední vyjádření, nepřekvapilo by mě, kdyby jste se na tuto obvyklost spolehl i vy.
KR

Dan Dvoracek řekl(a)...

Za posledních šest let podala naše AK cca. 20 ústavních stížností, z toho jsme byli úspěšní ve třech případech. Pokud Vás zajímají čísla.
Ani jedna z úspěšných věcí nebyla věcí zásadní, když řada zásadních věcí byla shedána zjevně neopodstatněnou poté, co se soud ve třech větách vypořádal s něčím, co jsme netvrdili, a pominul to, co jsme tvrdili. (Neopomínaje demonstrovat hlubokou neznalost především daňových předpisů.)

Ústavní stížnosti sem s ohledem na mlčenlivost dát nemohu, usnesení samotná nevedou nikam, protože z nich není poznat, v čem je problém. Ten tam obvykle není ani popsán, natož vyřešen.

K Vaší poznámce o tom, jak jsem složil advokátní zkoušky si dovolím pouze poznamenat, že mohu-li soudit, má též nepochybný kárný rozměr.

jonáš řekl(a)...

Kromě toko, že je to zcela OT, se zdá že žádná sížnost na LS v Brně neleží.

Když Senát ratifikoval Lisabonskou smlouvu, slíbila skupina senátorů za ODS prezidentovi, že ji nejpozději v červenci napadnou u Ústavního soudu. Zatím ale minulý týden doručili do Brna jen stížnost na zákon o vázaném mandátu. Ta je ovšem tak bezzubá, až to vypadá, jako by prezidentovi pro útěchu servírovali místo úhoře mřenku.

A ostatně mám pocit, že nejde o "rušení ústavy", ale kontrolu zda nově pořizované změny nejsou v kolizi s ustáleným jádrem, tedy jakousi ochranu stability a předvídatelnosti poměrů, kterou by právě ústava měla garantovat. Ad hoc referendum k vstupu do EU bylo z prostého důvodu, totiž že dosud nebylo vinou liknavosti či nevůle zákonodárců uzákoněněno referendum obecné, ač ho ústava už šestnáct let předpokládá.
test stability. 2jak0 Jinak bych se omezil na

Anonymní řekl(a)...

Jonáš:

A od koho to ten Leschtina ví, co v té ústavní stížnosti je a co ne? Já to chci vědět taky. Byla ta ústavní stížnost někde zveřejněna? Rád bych si to přečetl sám, bez zprostředkování pana Leschtiny.

P.H.

Anonymní řekl(a)...

Soudruh Leština byl vykuk již od mládí. V 90.letech psal nekritické ody na Klause i Havla bohužel pro ně nesrovnatelně horší kvality než budovatelské epopeje Pavla Kohouta z poválečného období, předtím zajímavě zprivatizoval Mladou Frontu svazáků a dnes je zavilý natiodeesák. Cesty boží jsou prostě nevyzpytatelné ...

Iva Kalná

David Schmidt řekl(a)...

pan Sobek a možnost zrušení 9/2: ne, s tím nesouhlasím, už jsem to někde psal a nevidím chybu. Parlament se neomezil čl. 9/2, protože nebyl sborem, který schválil Ústavu, naopak byl Ústavou zřízen. Takže odpadá Weyrův argument, který počítá s jedním normotvůrcem. To je jedna věc.

Za druhé: Parlament má pravomoc měnit nebo doplňovat Ústavu jen v mezích, které mu sama tato Ústava dává, to znamená může měnit pouze ty části, které Ústava označuje za změnitelné (a contrario, když nezměnitelné). Pod článek 9/1 ale nespadá pravomoc toto rozdělení změnit a rozšířit 9/1 na úkor 9/2. Taková změna by musela projít testem 9/2, což není logicky možné. Derogační norma by byla ztotožnitelná s normou "Změna PNDPS je přípustná.", což je v rozporu s 9/2.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Vaše úvaha je chybná. Vaše chyba je v tom, že nerozlišujete mezi dovolením změny PNDPS a změnou PNDPS.

Test 9(2): Mění tento ústavní zákon PNDPS? Pokud ano, pak je nepřípustný.

Derogace 9(2) odstraňuje zákaz změny PNDPS, tedy dovoluje změnu PNDPS. Nás ale nezajímá, jestli derogace 9(2) dovoluje změnu PNDPS, nás zajímá, jestli mění PNDPS. Derogace 9(2) sama o sobě nemění PNDPS, tedy splňuje test 9(2).

David Schmidt řekl(a)...

TS: Může si Parlament povolit změnit PNDPS, když má změnu zakázanou? Derogace 9/2 rozšiřuje 9/1. Test je proto jiný:

Test 9/2: Jsou pravomoci Parlamentu podle navrhovaného zákona v souladu s čl. 9/2, podle něhož je změna PNDPS nepřípustná?

Odpověď je záporná, neboť norma "Změna PNDPS je přípustná" (rozšíření 9/1 po odstranění 9/2) odporuje normě "Změna PNDPS je nepřípustná".

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Jenom jste zopakoval svoji chybu. Nemám co dodat.

David Schmidt řekl(a)...

Je to možné. Ale dovolení změny je v rozporu se zákazem změny (,) a přesto mě to nepustí. Z toho usuzuji, že tak, jak jste test formuloval, v něm něco musí chybět. 9/2 na jednu stranu chrání PNDPS před ústavním zákonem podle 9/1, na druhou stranu vymezuje pravomoc Parlamentu podle 9/1. Domnívám se, že Vy testujete pouze první část. Ale i tak: právě proto, že jde o dvě strany téhož, tak to musí jít napasovat správnou odpovědí i na Vaši otázku, tudíž

Ano, ústavní zákon odstraňující 9/2 mění PNDPS, protože jim bere atribut "nezměnitelné".

Už to nebude politická soutěž, kterou nemůže nikdo změnit, už to bude jen politická soutěž.

A jinak to beru selským rozumem, že když ČNR Ústavou zmocnila Parlament tuto Ústavu měnit, ale současně zakázala měnit jednu její část, tak Parlament může pořád měnit jen tu část, kterou má povolenou.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Zákaz změny podstatných náležitostí demokratického právního státu znamená zákaz toho, aby se demokratický právní stát změnil na něco, co už demokratický právní stát není.

David Schmidt řekl(a)...

9/1 a 9/2 tvoří jednu normu, která nemůže být sebereferenční, jinak by neměla žádný smysl.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

Nejsem sice ústavní právník, nicméně dovolím si několik poznámek. Podle mého názoru je jakákoli úvaha na téma "nezměnitelnosti" jakékoli části právního řádu (9/2 Ústavy nevyjímaje)chybná ve své podstatě, je pouhou iluzí. Suverén nemůže nikdy omezit sám sebe natolik efektivně, aby se zbavil možnosti změnit něco co sám stanovil - tento závěr platí fakticky, byť by z hlediska uváděné formální logiky vyplývalo jinak - tato logika je však ve své podstatě založena na omylu, že totiž musí nutně jít v př. 9/2 o vymahatelné pravidlo chování, a nikoli jen o proklamaci. Jak říkám, domnívám se, že není v moci jakéhokoli suvéréna omezit sebe sama natolik, aby mu to zabránilo překročit svůj vlastní stín - pak by to nebyl suverén.

Praktickým příkladem výše uvedených úvah budiž zajisté nikoli vyloučená možnost, aby ústavodárce zrušil stávající ústavu (jako celek) a nahradil ji ústavou novou. Taková situace se v historii téměř všech států děla a dít bude. Derogací staré ústavy dojde nepochybně i k derogaci jejího čl. 9/2 (či jiného článku obdobného znění). Ptám se tedy: Zakazuje snad současná Ústava ČR svým článkem 9/1 či 9/2 (či jiným) své vlastní zrušení a nahrazení ústavou jinou? Bylo by snad takové zrušení stávající ústavy a přijetí ústavy nové v rozporu s čl. 9/1 (dle jehož výslovné dikce jsou dovoleny pouze "změny a doplnění" ústavy ústavními zákony)? Domnívám se, že ne. Suvérén má vždy, záměrně neříkám "právo", nýbrž alespoň faktickou možnost stanovit taková pravidla jaká sám uzná za vhodná.

K úvahám o implicitních pravomocech ÚS rušit ústavní zákony snad jen tolik, že opět, dle mého názoru, vychází z nesprávného předpokladu, a to že musí vždy, tj. za každých i těch nejmimořádnějších situací, existovat nějaký formálně existují orgán, oprávněný řešit nejzávažnější otázky v nejzávažnějších situacích. Smysl a skutečná síla (moc) takového orgánu (v daném případě Ústavního soudu)totiž plyne pouze z jeho dobrovolného respektování coby instituce, jež je součástí ústavního systému zakotveného v ústavě. Bude-li mít ústavodárce zálusk odstranit základy demokratického právního státu (ať už to bude v konkrétním případě spočívat v čemkoliv) je vysoce pravděpodobné, že instituci ústavního soud respektovat přestane, pakliže ji rovnou zcela neodstraní. Tedy závěr: na skutečně mimořádné situace (odstranění PNDPS) nelze reagovat nikoli mimořádnými prostředky - tj. pravomocí Ústavního soudu (jenž by navíc mohl jednat jen na základě ústavní stížnosti, nikoli ex officio). Takové situace jsou efektivně řešitelné pouze cestou mimoústavní - tj. občanská neposlušnost, nátlakové akce, revoluce.

Tomáš Klinka řekl(a)...

Ad Zdenek Buchta

Konečne neprávnický pohľad na vec! Približne v tomto duchu sa nesú aj debaty medzi mnou a mojou manželkou! Na margo nezmeniteľnosti práva: Faktické vylúčenie pozitívnych obmedzení suveréna pro futuro priniesla aj dlhá (a myslím, že už uzavretá) debata v Anglicku o tom, či parlament ako suverén môže prijatím "nezmeniteľného" zákona účinne obmedziť budúci parlament. Výsledok: nemôže.

David Schmidt řekl(a)...

Předchozí úvahy jsou chybné, neboť vycházejí z předpokladu, že ústavodárcem je Parlament. Ale tak to není. Teoreticky je to možné řešení, nicméně podle platné Ústavy Parlament není ústavodárcem, nýbrž má pouze pravomoc měnit jen tu část Ústavy, kterou mu sama tato Ústava povolila (k jejíž změně má podle 9/1,2 pravomoc).

Od Parlamentu je potřeba odlišit ČNR, která jednala jako ústavodárný zástupce všech občanů, ústavodárné shromáždění. I když za tímto účelem nebyla zvolena, za okolnstí rozpadu společného státu a vzniku nového její Ústava byla jako taková přijata.

Námitky faktickým odstraněním ústavnosti jsou také chybné, protože směšují faktickou a právní stránku věci. Existující Ústava nemůže zabránit, že mocenské okolnosti přinutí nebo lidé sami začnou uznávat jiné normativní ohnisko. Ale už to bude jiný ústavní systém, protože v rámci toho stávajícího není možné odstranit takové jeho základy, bez nichž by už nebyl demokracií a právním státem.

Čl. 9/1,2 (pravomoc jen k některým změnám Ústavy) má pak tři momenty možné aplikace

1. tento čtvrtek, rozprášení posměváčků a právníků ancien régime, alespoň doufám :) i když na adhocismu není nic špatného a ústavní zákon o volbách by měl projít.

2. v případě odstraňování ústavnosti není možné probíhající změny posvětit podle platné Ústavy (jejich nulita), což je může ztížit a naopak pomoci těm, kteří by vykonávali právo na odpor. Nikde není řečeno, že demokracie končí vždy za podpory řvoucí většiny a bez boje... co je to s vámi, lidi :)

3. po návratu k Ústavě může být 9/2 hlavním podkladem pro trestní odpovědnost, třeba právě soudců, kteří za okolností zřejmého odstraňování DPS ignorovali 9/2 a 9/3.

Takže tak. To je asi vše. :)

Zdeněk Buchta řekl(a)...

To tedy znamená, že Česká národní rada byla "něco více" než je nynější Parlament ČR, který je pokud jde o poslaneckou sněmovnu kontinuálním, bezprostředním pokračovatelem ČNR (čl. 106/1 Ústavy)? Jestliže Parlament ČR není vybaven, na rozdíl od ČNR, ústavodárnou mocí, odkud se pak tato moc bere? Co je třeba k tomu, aby se Parlament ČR stal ústavodárcem? Nestačilo by, pokud by se např. Parlament ČR nyní (obdobně jako ČNR kdysi) prohlásil ústavodárcem a schválil novou ústavu? Může mu v tom někdo zabránit? Nová ústava by pak nebyla platná?

David Schmidt řekl(a)...

Odpovězte si sám. Vše, na co se ptáte, je v předchozím příspěvku.

Anonymní řekl(a)...

David Schmidt:

A v referendu nezměnitelné části ústavy změnit lze?

P.H.



P.S.: Škoda, že autory ústavy z roku 1960 nenapadlo zakázat změnu podstatných náležitostí "socialistického státu, založeného na pevném svazku dělníků, rolníků a inteligence, v jehož čele je dělnická třída". To by pak dnešní ústava byla asi neplatná ...

David Schmidt řekl(a)...

P.H. odpovím. :) Ne, pokud se ptáte, zda by taková změna byla platná. I referendum je jen prováděním Ústavy, podobně jako volby. Hlavní důsledek 9/2 je ten, že převrat může nastat pouze v rozporu s Ústavou. Praktické okamžiky, kdy na tomto rozdílu záleží, jsem zkusil napsat.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

David Schmidt

Nějak se mi stále nepodařilo z Vašeho příspěvku dovodit, čím konkrétně se odlišuje obyčejný parlament, tj. takový co nedisponuje mocí legálně tvořit nové ústavy, od parlamentu s ústavodárnou mocí. Není-li náš parlament oprávněn zrušit starou a schválit novou ústavu aniž by se současně nedostal do kolize se starou ústavou, pak to znamená, že kdyby tak učinil bude jeho postup nelegální - ústavní soud novou ústavu coby neústavní zruší - a my a všechny generace po nás jsme odsouzeni navěky věků mít právě tuto ústavu a nikdy jinou, protože zkrátka neexistuje žádná moc, která by ji mohla (coby např. historicky překonanou) legálně nahradit ústavou např. modernější. To není úplně příjemná představa!

Jakub Moc řekl(a)...

Ad ZB: Referendum to změnit nemůže, nicméně když se stávající parlament přejmenuje např. zpět na ČNR a Česká republika třeba na Českoromskou multikulturní džamahirii, tak bude logikou zastánců těchto argumentů o neomylném ústavodárci s nezměnitelnou vůlí vše v pořádku, vznikne prostě "nový" stát a "jiný" parlament a tam to je v pořádku. :P

David Schmidt řekl(a)...

Pro mnohé to bude asi šok, ale nový právní řád lze vytvořit porušením starého. Viz recepční norma. Viz dobytí cizího státu. Viz jakákoli revoluce. Takže se nebojte, že Vás snad dostala nemožnost postupovat právní cestou nějak do úzkých.

ČNR zřídila Parlament, tudíž Parlament má jen tolik pravomocí, kolik ČNR určila. Kdyby v roce 1992 vytvářel ústavu Jakub Moc a dal si v ní absolutní moc a kdyby mu deset miliónů lidí přineslo dary na oslavu korunovace, o rozsahu pravomocí státních orgánů by rozhodl Jakub Moc, a ne ČNR.

Anonymní řekl(a)...

D.S.:

Takže nejen ČNR je z úhlu pohledu dnešní ústavy něco víc, než dnešní Parlament, ale i tehdejší lid je něco víc, než dnešní lid?

Zdá se tedy, že kvalita, resp. hodnota lidu s časem klesá.

P.H.


P.S.: Přeci jen bych dal přednost možnosti měnit právo legální cestou a ušetřit si tak sem tam nějakou tu revolucičku ... čím rigidnější ústava, tím víc potlačovaného napětí a o to větší následný krvák, až to udělá bum.

Anonymní řekl(a)...

Ještě mne napadá: Takže lid má právo na revoluci na obranu demokracie, ale proti demokracii povstat nesmí?

A jen tak mimochodem, odhlédnuto od právního úhlu pohledu, k čemu je to dobré v praxi?

P.H.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Váš názor, že nelze zrušit 9(2), je založený na triviální logické chybě, na kterou jsem Vás upozornil 8.9.09 17:31. Z následující diskuze je zřejmé, že jste svoji chybu nepochopil.

David Schmidt řekl(a)...

TS: nemůžete vykládat normu tvořenou čl. 9/1 a 9/2 sebereferenčně, to by byla absurdní. Prof. H to nazývá logickou chybou (konkr. petitio principii, s. 327), já se nevyjadřuji. Ale pokud platí norma x "Parlament může měnit všechny normy kromě jedné", tak Parlament nemůže přijmout normu "Parlament může měnit všechny normy", jenom proto, že norma x je také norma. Netvrdím, že se dopouštíte logické chyby, jen že vykládáte Ústavu (shodou okolností právě termín "Ústavu" v čl. 9/1) absurdně.

Tomáš Sobek řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Sobek řekl(a)...

9(2) "Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná."

Co je nepřípustné? Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu.

Derogace 9(2) je nepřípustná, pokud mění podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Derogace 9(2) ale nemění podstatné náležitostí demokratického právního státu, tedy je přípustná.

Kde vidíte absurditu?

David Schmidt řekl(a)...

Už jsem řekl, že logickou chybu Vám dokazovat nehodlám, to Vy zde naopak na toto téma spammujete. Jen tvrdím, že vykládáte Ústavu absurdně a že prof. H to nazývá logickou chybou.

Bez zájmu na výsledku, nemám na to zde celý večer:

Pod normou x "Parlament může měnit všechny normy kromě y, kterou nemůže změnit nikdo."

chápu jednak

"y nemůže být změněna" (x1) a

"Parlament nemůže změnit y" (x2). atd.

Vy testujete pouze x1.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Můžu Vám to formulovat i jako deduktivně platný argument:

Premisa 1: Derogace 9(2) je nepřípustná právě tehdy, když mění podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Premisa 2: Derogace 9(2) nemění podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Závěr: Derogace 9(2) je přípustná.

David Schmidt řekl(a)...

Na vysvětlenou: TS v příspěvku, který smazal, chtěl, abych mu prokázal logickou chybu.

David Schmidt řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Promiňte, že jsem smazal svůj komentář. Odváděl totiž od tématu.

Takže opakuji.

1) Ukažte mi absurditu v mém argumentu.

2)Že profesor H. něco označuje jako logickou chybu, mě nezajímá. Já chci, abyste onu údajnou logickou chybu demonstroval na našem problému. Nic takového ve Vašem posledním komentáři nevidím.

David Schmidt řekl(a)...

Testujete pouze x1.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Premisa 1: Parlament nesmí derogovat 9(2) právě tehdy, když derogace 9(2) mění podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Premisa 2: Derogace 9(2) nemění podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Závěr: Parlament smí derogovat 9(2) je přípustná.

Kde vidíte absurditu?

David Schmidt řekl(a)...

Premisa 1 je nesprávná.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Překlep.

Závěr: Parlament smí derogovat 9(2).

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

V čem přesně je nesprávná? Všimněte si, že se držím textu Ústavy.

9(2): "Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná."

Premisa 1: Derogace 9(2) je nepřípustná právě tehdy, když mění podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Premisa 1: Parlament nesmí derogovat 9(2) právě tehdy, když derogace 9(2) mění podstatné náležitosti demokratického právního státu.

PS. Buď začnete explicitně argumentovat nebo končím naši debatu.

David Schmidt řekl(a)...

Protože testujete jen x1. Analogie norem (ne textu!) viz 21:58. Na shledanou.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

:)

David Schmidt řekl(a)...

Ad TS

X

Martin Bílý řekl(a)...

Dívám se na to a vidím - TS má svou úvahu v pořádku, logická chyba tam není. DS pořád opakuje, že tam je, ale to je asi tak všechno. Dokazovat chybu nehodlá. To pak ale můžu říct, že DS je mimozemšťan a dokazovat to nehodlám.

Aleš Ziegler řekl(a)...

Souhlas s M. Bílým, k tvrzení, že T. Sobek jako přední odborník na právní logiku se dopouští logické chyby, je třeba mimořádného množství arogance

Jakub Moc řekl(a)...

Předpokládám, že celý spor je o tom, zda mezi PNDPS patří i to, že PNDPS nelze změnit. Nám, co čl. 9/2 považujeme za Lex Masaryk české Ústavy, je to celkem jedno, tento problém máme vyřešen. :-)

No, a tím se dostávám zpět k tomu, co jsem již napsal před několika dny (viz druhý odstavec) - podle mého názoru tahle diskuse nemá žádné řešení, protože se nemůže pohybovat v rovině logického výkladu, ale pouze v rovině toho, co bychom chtěli (což odpůrci takovéhoto přístupu odmítají a těžko jim to lze vyčítat nebo vytýkat).

Anonymní řekl(a)...

K úvaze TS :
9(2) "Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná. Derogace 9(2) je nepřípustná, pokud mění podstatné náležitosti demokratického právního státu. Derogace 9(2) ale nemění podstatné náležitostí demokratického právního státu, tedy je přípustná."

tak to je síla :-)) nechcete být poradcem budoucího Diktátora ?

Michal Šimek

Zdeněk Buchta řekl(a)...

to MŠ

Proč tak silná slova, vždyť to je prostá logika. Připustit nezměnitelnost 9/2 rovná se připustit, že 9/2 je jednou z PNDPS. Jinak to nedává smysl. Buďto je 9/2 samo o sobě podstanou náležitostí DPS - pak ji nelze odstranit či změnit, nebo není PNDPS a pak ji odstranit (změnit) lze. Aspoň takto mně to dává smysl.

David Schmidt řekl(a)...

Pokud je Parlament vázán normou "Změna PNDPS je nepřípustná" nemůže dát platně vzniknout normě "Změna PNDPS je přípustná" (nepřímá novela čl. 9/1 po odstranění čl. 9/2). Pokud to někomu vychází opačně, tak má závěr obsažen v premise. Důkaz včera v 21:58.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Dnes ráno jsem si přečetl zajímavý článek Pavla Holländera: „Materiální ohnisko Ustavy a diskrece zákonodárce“

PH zde argumentuje na základě tzv. teleologické redukce, že 9(2) je nezrušitelný.

Příklad teleologické redukce: Na parku je nápis: „Zákaz vstupu tygrů.“ Účel tohoto zákazu je, aby se zabránilo vstupu nebezpečných zvířat do parku. Tygří kotě ale není nebezpečné, a proto budeme nápis interpretovat, jakoby tam bylo napsáno: „Zákaz vstupu tygrů, kromě tygřích koťat.“ Teleologická redukce tedy přepisuje text zákazu.

Teleologická redukce Pavla Holländera: Čl. 9(2) říká: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.“ PH velmi dobře chápe, že z 9(2) nevyplývá logicky jeho nezrušitelnost. PH ale teleologicky argumentuje, že pokud by byl 9(2) zrušitelný, pak by ztratil svůj praktický účel. Zákonodárce by ho prostě zrušil a pak by si už dělal, co chce. Takže máme 9(2) interpretovat tak, jakoby tam bylo napsáno: „Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná, přičemž tato nezměnitelnost patří mezi podstatné náležitosti demokratického právního státu.“

Holländerova teleologická redukce vyblokuje druhou premisu mého argumentu:

Premisa 1: Derogace 9(2) je nepřípustná právě tehdy, když mění podstatné náležitosti demokratického právního státu.
Premisa 2: Derogace 9(2) nemění podstatné náležitosti demokratického právního státu.
Závěr: Derogace 9(2) je přípustná.

Ovšem za jakou cenu? Za cenu toho, že se odchylujeme od textu Ústavy. Textualista to odmítne, purpozivista to bude akceptovat.

Martin Bílý řekl(a)...

Přesně tak, textualista to odmítne. Ostatně nikdo ani po derogaci 9(2) nebude nutit zákonodárce měnit PNDPS. Naopak vždy je možnost, že se přijme zákon v rozporu s PNDPS a ÚS ho nezruší (z jakékoliv příčiny). Takže ani 9(2) není zárukou nezměnitelnosti PNDPS, ale jen možností.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

Domnívám se, že zaměňujete premisu: "změna PNDPS je nepřípustná" se závěrem: "změna PNDPS je nepřípustná" Takto ale nelze premisu chápat. Závaznost normy "změna PNDPS je nepřípustná" nelze ztotožňovat s nezměnitelností, tj. se závěrem, že "změna PNDPS je nepřípustná a toto ustanovení je nezměnitelné".

Zdeněk Buchta řekl(a)...

Neboli odpověď na otázku změnitelnosti 9/2 (tj. závěr) musí nejprve rezultovat z premis. Vaším závěrem a zároveň premisou je, že "zmena PNDPS je nepřípustná"

Anonymní řekl(a)...

ad pan Buchta
To jste měl špatně pochopil. S úvahou TS souhlasím.

M. Šimek

Aleš Ziegler řekl(a)...

Ad prof. Holländer a jeho teleologická redukce:

Konečně se dostáváme k jádru věci. Prof. H si zjevně uvědomuje, že čl.9(2), tak jak je napsán, nemůže plnit tu úlohu, kterou by on chtěl, aby plnil. Tak si ho teleologicky zredukuje k obrazu svému. Osobně mě tento způsob výkladu práva nenaplňuje nadšením. Přece když se nějaký kus práva vůbec nehodí k účelu, který mu připisuji, logicky to znamená, že jeho účel je jiný.

Alternativní smysl čl.9/2 (trochu podobný čl. 9/3): podle mého názoru tohle ustanovení ústavně zakotvuje určité, řekněme neliberální prvky českého právního řádu. Např. to, že je možno zakázat politickou stranu, pokud její program odporuje určitým hodnotám, že je zakázáno šíření antidemokratických ideologií atd. To všechno je zakázáno proto, že tyto věci směřují ke změně PNDPS, která je nepřípustná. Ale že by smyslem čl. 9(2) bylo omezit samotného ústavodárce, to odmítám.

David Schmidt řekl(a)...

Co přesně je nesrozumitelného na větě

Pokud je Parlament vázán normou "Změna PNDPS je nepřípustná" nemůže dát platně vzniknout normě "Změna PNDPS je přípustná" (nepřímá novela čl. 9/1 po odstranění čl. 9/2).

?

Důkaz včera 21:58. Protože je to už druhé opakování téhož, třetí nebude. Jinak prof H chybu TS jasně identifikoval: petitio principii.

P.S.

Moderování je opět zapnuto, poslední příspěvek: 14:52

Anonymní řekl(a)...

Stejně to mají už dávno napsané.

Michal Šemík

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

1) Jenom pro Vaši informaci, petitio principii znamená kruhový argument, a to bez ohledu na pravdivost nebo nepravdivost premis.

Prof. H se prostě mýlí, když píše, že petitio principii spočívá v tom, že se v argumentaci používá nepravdivá premisa.

2) Pořád dokola tvrdíte:

"Pokud je Parlament vázán normou "Změna PNDPS je nepřípustná" nemůže dát platně vzniknout normě "Změna PNDPS je přípustná""

Parlament je vázán ústavními normami, a přesto je může rušit. Může je rušit, pokud tím nezmění PNDPS.

David Schmidt řekl(a)...

TS (16:33) "Může je rušit, pokud tím nezmění PNDPS."

Ne. Může je rušit, pokud neporuší normu "Změna PNDPS je nepřípustná".

Tu poruší přijmutím normy "Změna PNDPS je přípustná".

David Schmidt řekl(a)...

K nálezu: vítězství proporcionalistů nad ochránci nedotknutelného minima. Kdyby nebyly přednálezové debaty uhranuty čl. 9/2 a řešila se podstata, mohlo to dopadnout jinak.

Tomáš Sobek řekl(a)...

ad DS

Zákaz kouření je porušený kouřením a ne derogací zákazu kouření.

Zákaz změny PNDPS je porušený změnou PNDPS a ne derogací zákazu změny PNDPS.

David Schmidt řekl(a)...

Chybná analogie, TS. "Zákaz kouření" se netýká mezí normotvorby, čl. 9/2 ano (protože redukuje normotvornou pravomoc 9/1).

Každá norma přijatá na základě 9/1 musí být v souladu s normou 9/2 "Změna PNDPS je nepřípustná", aby ji bylo možné označit ta platnou.

To se Vám u normy "... je přípustná" nepovede.

Tomáš Sobek řekl(a)...

"Změna PNDPS je nepřípustná."

Co je nepřípustné? Změna PNDPS.

Jestli nedokážete pochopit ani tuto banalitu, pak nejste způsobilý pro rozumnou diskuzi.

Končím. :)

David Schmidt řekl(a)...
Tento komentář byl odstraněn autorem.
David Schmidt řekl(a)...

Ustanovení 9/2 není izolované, tvoří s první větou 9/1 jednu normu, která na jednu stranu vytváří kritérium platnosti změny Ústavy, na druhou stranu vymezuje kompetenci Parlamentu.

Důkaz ze včerejšího dne 21:58 jste nepochopil. Z mé strany konec.

Zdeněk Buchta řekl(a)...

to DS

9/1 a 9/2 tvoří jednu normu, která nemůže být sebereferenční, jinak by neměla žádný smysl.

Z čeho vyplývá, že 9/1 a 9/2 tvoří jednu normu? Spojení 9/1 a 9/2 do jedné normy vede k nezbytným úvahám nad účelem takové jedné normy, která, jak píšete, má-li být funkční, nemůže být sebereferenční. Není spíše namístě logický výklad vycházející ze dvou norem (9/1 a 9/2) - v takovém případě odpadají uvahy na smyslem jedné normy. Mám pocit, že "účel normy" ve vašem pojetí řeší otázky, které jsou při jiném výkladu řešitelné logickým, nikoli též teleologickým výkladem. Podle hesla "proč to dělat jednoduše, když to jde i složitě (ji)".

David Schmidt řekl(a)...

Dík za komentář, promyslím si to. Teď jdu za povinnostmi, ale možná by byl v mezidobí užitečný 9.9.09 21:16 :)

David Schmidt řekl(a)...

Tak :) už jsem u compu a můžem jít na to:

Nejdříve na účet vzpomenutého textualismu bych rád přidal jeden odkaz a jednu citaci:

"Textualism should not be confused with so-called strict constructionism, a degraded form of textualism that brings the whole philosophy into disrepute. I am not a strict constructionist, and no one ought to be.... A text should not be construed strictly, and it should not be construed leniently; it should be construed reasonably, to contain all that it fairly means." (zdroj).

To jen na úvod.

Nemůžeme ona ustanovení oddělovat, protože společně v kontextu dalších článků Ústavy tvoří jednu normu, kterou může vyjádřit zčásti i takto:

"Parlament může ústavními zákony měnit nebo doplňovat Ústavu, ale nesmí změnit PNDPS."

Není jen důležité, že jím přijímaná norma nesmí změnit PNDPS, ale hlavně, že to je výslovně vyloučeno z jeho kompetence. Proto musí být testována i změna této kompetence, nejen změna PNDPS.

Parlament tuto normu nevytvořil, je součástí stejné Ústavy, která Parlament zřídila. Pokud má nést nějaký rozumný účel, tak ten, že vymezuje meze pravomoci Parlamentu. Pokud tomu tak je, nemůže Parlament svým vlastním aktem takovou pravomoc rozšířit. Jestliže by od originárního ústavodárce takovou pravomoc dostal, bylo by jeho omezení podle 9/2 absurdní.

Ano, je to teleologická redukce, ale mnohem spíše reductio ad absurdum: zvolení té alternativy, která nese rozumný smyl, odpovídá významu slov, když druhá dává smysl jen tehdy, kdy svévolně jedno ustanovení označíme za reálně neúčinné.

Že zmocňující normu (ve svém původním znění) chápeme nereferenčně jsem bral jako předpoklad, v rámci něhož přijmutí normy "y je zrušitelné" není logicky možné.

Pro normy přijaté Parlamentem už takový předpoklad ztrácí opodstatnění a dá se přednost principu "Parlament nemůže zavazovat svého nástupce."

Tím bych otázku raději uzavřel. :o)

Tomáš Sobek řekl(a)...

Ad DS

Vaše blábolení už nebudu komentovat.

Jen jednu poznámku.

Všimněte si, že Holländerova teleologická redukce předpokládá, že 9(2) je sebereferenční norma:

9(2): "Změna PNDPS je nepřípustná."

9(2) náleží do PNDPS.

Tedy 9(2) sama o sobě říká, že je nezměnitelná.

David Schmidt řekl(a)...

Pane Sobku, já nebudu komentovat Vás, ne proto, že bych neměl co říci, ale že v této debatě jen hloupě urážíte.

Ještě na závěr: ne, 9/2 není součást PNDPS, je to kompetenční norma. Viz výše.

Tomáš Sobek řekl(a)...

Nepochopil jste ani mě ani Holländera.

Pavel Holländer: "Tímto argumentem, tedy argumentem ad absrudum, aneb teleologickou redukcí, nelze než dospět k závěru, že i čl. 9 odst. 2 Ústavy, čili imperativ nezměnitelnosti materiálního ohniska Ústavy, nutno podřadit do rámce rozsahu pojmu podstatných náležitostí demokratického právního státu."

„Materiální ohnisko Ustavy a diskrece zákonodárce“, Právník 3, 2005, str. 327.

David Schmidt řekl(a)...

Pro ostatní: všimněte si, že jsem nikde v této debatě netvrdil, že s prof. H. souhlasím ohledně začlenění 9/2 do PNDPS.