Libo post-doc?

Začátek podzimu poznávám v posledních letech podle dvou hlavních znamení: padají kaštany a přeplňují se mi mailboxy. Příčinu prvně zmiňovaného jevu si se svými chatrnými znalostmi biologie netroufám odhadnout. Příčinu druhého jevu lze patrně přičítat probouzení z letní akademické hibernace: pozvánkami na konference, nabídkami stipendií, nabídkami doktorandských a post-doktorandskými stipendii. Právě z té posledně zmiňované kategorie jsem si dovolil vybrat tři nejzajímavější exotické destinace a informace o nich přetisknout níže. Předtím snad jen krátké vysvětlení a úvaha na téma post-doktorandská stipendia, v mezinárodní akademické hantýrce tradičně označovány za „post-docs“.

Pos-docs jsou speciální stipendia, určená pro jedince s čerstvě nabytým titulem PhD. Pokud se jedná typově o „post-doc“ a nikoliv o nějaké kariérní stipendium pro praktiky či sabatikující akademiky, pak bývá přístup k „post-docu“ svázán i s nějakou lhůtou po získání titulu PhD, ve které se smí případný kandidát o post-doc ucházet: 3 roky, 5 let, případně s maximálním věkovým stropem (35 let, 40 let).

K čemu je post-doc? Tuto otázku jsem si kladl častěji. V Florencii na Evropském univerzitním institutu tedy především poté, co se tam dostavila kohorta cca 30 post-doců s názvem Max Weber Fellows. Oficiální informace Evropské komise k tomu, proč tento program financuje, byl rozvoj vědy v Evropě. Možnost slušně zaplaceného post-docu v příjemné destinaci prý především přitáhne mozky ze Spojených států a jinde ze světa, aby se vrátili zpět do Evropy. Nevím. Profily jednotlivých post-doců, kteří skutečně stipendia dostali, tomuto zadání zrovna neodpovídají.

Jistě, post-doc je především o výměně; lidé mají možnost vykročit ze své instituce, v rámci bádání nasát něco jinde a pak se vrátit. Nicméně ani toto zadání značná část post-doců nesplňuje; často se jedná o čerstvé absolventy PhD programu, kteří jdou rovnou z PhD do post-docu. A tady možná vzniká něco jako „post-doc“ pastička na myši: člověk, který se neuchytil na žádné fakultě, si střihne jeden post-doc, pak druhý …

U čeho chápu smysl a účel jsou bezesporu „professional fellowships“, tedy akademické studijní pobyty pro praktiky či etablované vědce z jiných univerzit, kteří chtějí na chvíli „vypadnout“. EUI nabízí kupříkladu vědecké pobyty pro úředníky evropských či jiných institucí ve středních a pozdějších letech, kteří chtějí po letech praxe na chvíli přemýšlet o tom, co a proč vlastně dělají. Takto jsem se kupříkladu seznámil před rokem ve Florencii s jednou členkou právní služby Komise, která tam byla na ročním Jean Monnet Fellowship financovaném Komisí; sepsala skvělou studii o přístupu Soudního dvora a Komise k přímému zdanění členskými státy, která nedávno vyšla v jednom renomovaném evropském časopise. Stejný účel plní tento typ fellowships v případě pedagogů z jiných univerzit, kteří mají typicky každý 7. rok placené studijní volno coby „sabbatical“. (Jako příběh z oblasti sci-fi může pak pro české soudce být, že v některých státech (kupříkladu Austrálie) mají placené studijní volno k dalšímu samostudiu jednou za x let také federální soudci.)

Zpět ale k čerstvým doktorandům, kteří jsou hlavními „příjemci“ různých post-docs. Nejčastěji udávaným důvodem jejich existence je jednak aklimatizace čerstvého absolventa na akademickém trhu (heslo „career development“ – tyto post-docy bývají spojeny s omezeným vyučováním), jednak možnost dopracovat disertační práci do podoby monografie apod. Pokud by měl být ale pravdivým první důvod, pak je to možná trochu přiznání, že se tento „statek“ neposkytuje tam, kde by se poskytovat měl, tedy v rámci doktorandského studia? Budeme mít za chvilku tedy nejenom post-docy, ale také post-haby či pre-profy? Nevím. V těchto situacích vzpomínám na svého tutora v Oxfordu, profesora Derricka Wyatta, jehož nejvyšším dosaženým akademickým titulem byl bakalář práva (LLB v Cambridge; MA mu tam udělili dekretem teprve v 90. letech, kdy byl po reformě studia všem bývalým bakalářům nabídnut „upgrade“ na magistra jenom zažádáním).

Po trochu pochybovačném úvodu tedy ty nabídky samotné. Pokud na tyto či jiné post-docy někdo vyjede či již vyjel, rád se dozvím názory na to, v čem oni spatřují účel post-doců …

1/ Max Weber Fellowships na Evropském univerzitním institutu – bližší informace jsou zde, uzávěrka přihlášek je 25. října 2009.

2/ GO 8 Australian Fellowships, u kterých se mohou kandidáti ucházet o působení na jedné z 8 nejvýznamnějších australských univerzitách – bližší informace zde, deadline je 31. října 2008.

3/ Visiting Fellowships v evropských studiích a mezinárodním právu na Australian National University (Canberra) – bližší info zde, smrtící lajna je 31. prosince 2008.

Celý příspěvek

Až nás zítra ráno v 9:35…

Zítra budou Soudním dvorem vyneseny dva rozsudky v řízeních o porušení Smlouvy, zahájených Komisí proti České republice, a sice ve věcech C-71/08 a C-87/08. K tomu, abychom s jistotou již dnes věděli, že oba budou konstatovat nesplnění transpoziční povinnosti České republiky ve vztahu ke dvěma směrnicím z oblasti financí, není třeba věstecké koule ani výkladu kartářky. Okolnosti vydání obou z těchto rozsudků mne nicméně vybízí k malému zamyšlení nad jejich vypovídací hodnotou.

„Až mě zítra ráno v pět“ zpívá Jarek Nohavica v písni shrnující pocity aktéra výkonu (zřejmě soudního) rozhodnutí. Tak dramatické následky mít zítřejší rozsudky určitě nebudou. Právě naopak. Jak směrnici z oblasti regulace trhů z finančními nástroji, tak směrnici týkající se organizačních požadavků investičních podniků, jejichž neprovedení ve vnitrostátním právu je předmětem dotčených řízení, se totiž mezitím podařilo transponovat, a to prostřednictvím zákona o podnikání na kapitálovém trhu. Je tedy vyloučeno zahájení „řízení o provedení rozsudku“ (čl. 228 Smlouvy ES), ve kterém bychom již mohli být sankcionováni pokutou či opakovaným penále.

V kauzách, jejich předmětem je namítané včasné neprovedení směrnice do vnitrostátního právního řádu, bývá dobrým zvykem, pokud se podaří po podání žaloby směrnici transponovat a notifikovat, že Komise vezme na základě žádosti dotčeného členského státu svoji žalobu zpět (žalobce disponuje do doby vynesení rozsudku řízením v tom ohledu, že na jeho žádost musí být řízení zastaveno a věc vymazána z rejstříku ESD). Po přijetí, resp. nabytí účinnosti novely zmiňovaného zákona a provedené notifikaci tak rovněž na začátku července učinila Česká republika v obou řízeních. A Komise skutečně rozhodla o zpětvzetí – ale protože v letních měsících instituce „stojí“, konalo se předmětné kolegium komisařů, na kterém bylo rozhodnutí přijato, až minulý čtvrtek, tedy 18. 9. A protože pár dnů před tím Soudní dvůr oznámil vynesení rozsudků na zítřek, Komise již ze zdvořilosti k Soudu procesní úkon zpětvzetí neučinila…Suma sumárum transponováno bylo pozdě, ale přece, a kdyby v tom nebyly prázdniny, máme o dvě čárky na straně odsuzujících rozsudků méně, přičemž faktický důsledek je nulový.

O čárky samozřejmě vůbec nejde. Uvedený příklad jen dobře ilustruje slabinu celého řízení o porušení komunitárního práva ze strany členského státu, jedná-li se o věc „nenotifikační“ (tj. neoznámení, resp. včasné neprovedení směrnice do vnitrostátního práva). S ohledem na celkovou délku tohoto řízení je případný odsuzující rozsudek často právě jen nic nevypovídající formalitou. Rozsudkem se přitom nelze podle mého názoru nijak významně ohánět ani v případě nároků na náhradu škody uplatňovaných před vnitrostátním soudem. Odsuzující rozsudek totiž nevypovídá o ničem jiném, než ke dni uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku (tj. cca rok a půl před vydáním rozsudku) nebyla dotčená směrnice ve vnitrostátním řádu provedena. Je-li namítána, měl by vnitrostátní soud takovou skutečnost posoudit i bez odsuzujícího rozsudku. Navíc i tam, kde odsuzující rozsudek bude k dispozici, nepokryje z uvedeného důvodu celou dobu, kdy mohlo dojít ke vniku škody v důsledku neprovedené transpozice.

Z tohoto pohledu bude zajímavé sledovat, bude-li Lisabonská smlouva ratifikována, jak bude fungovat nová úprava, podle které bude možné uložit finanční sankci v případě některých nenotifikačních řízení „již v prvním kole“. Tam již o čárky přece jen asi půjde…

Celý příspěvek

Roman Herzog bije na poplach: Zastavte Evropský soudní dvůr

Na začátku minulého týdne mne Honza Komárek upozornil na článek R. Herzoga ve Frankfurter Allgemenine Zeitung, obsahující ostrou kritiku Evropského soudního dvora (článek je dostupný např. zde)[1]. Na článek jsem pozapomněl, ale jen do své čtvrteční návštěvy Lucemburku, kde se evidentně stal, minimálně ve zbrusu nové kantýně (i staré kafetérii) Soudního dvora, diskuzním tématem číslo jedna. Protože zřejmě ne všichni čtenáři Jiného práva hovoří německy, rozhodl jsem se hlavní pasáže tohoto rozsáhlého článku přeložit. Účelem článku, který se nicméně čtenář dozví až v jeho samotném závěru, je na několika rozhodnutích Soudního dvora z poslední doby demonstrovat jeho neschopnost hájit princip subsidiarity, a dovodit tak nezbytnost vzniku nezávislého soudního tělesa pro otázky kompetencí. Mým záměrem není článek komentovat, ať si každý udělá svůj obrázek sám. Mohu-li si nicméně dovolit drobnou poznámku: možná jen škoda, že namísto představení či rozvinutí vlastních úvah nad myšlenkou kompetenčního soudnictví v EU vyznívá článek spíše jako (emotivně zabarvené) vyhrožování Spolkovým ústavním soudem, byť s některými postřehy, zejména ohledně rozsudku ve věci Mangold, lze souhlasit.

„V konstrukci evropského soudnictví to pěkně praská. Příčinou je Evropský soudní dvůr (ESD), který se stále více udivujícími odůvodněními odnímá členským státům jejich původní kompetence a masivně zasahuje do jejich právních řádů. Mezitím ztratil velký díl důvěry, která do něho byla kdysi vložena.

Je jen správným důsledkem, že se do věci nově vložil Spolkový ústavní soud. Brzy vynese nález, který by mohl být pro vývoj evropského soudnictví zásadního významu; jedná se totiž o otázku, zda excesivní rozhodovací praxe ESD bude v budoucnu opět podrobena přísnější kontrole ze strany Spolkového ústavního soudu nebo zda se Spolkový ústavní soud nadobro vzdá své úlohy strážce. [..] [Dále jsou popisovány vnitrostátní okolnosti řízení o předběžné otázce ve věci C-144/04 Mangold – pozn. autora.]

Tento rozsudek zvaný „Mangold“ je z několika důvodů pohybný. Zaprvé: Sociální politika a politika pracovního trhu náleží dnes jako v minulosti k jádru kompetencí členských států. Uvedený případ ukazuje, jak daleko regulace a judikatura v EU přesto již zasahují do těchto pravomocí. Přestože Smlouva ES připouští regulaci diskriminace, vyvstává přesto ve vší ostrosti otázka, proč vlastně EU reguluje nerovné zacházení z důvodu stáří v rámci pracovního trhu.

EU může podle principu subsidiarity být činná pouze potud, pokud může určitý problém vyřešit lépe než členské státy. Podle platného práva je pro takový postup předpokladem, že se jedná o problém s přeshraničním účinkem. Nerovné zacházení z důvodu stáří ovšem nemají, na rozdíl např. od diskriminace z důvodu státní příslušnosti, žádný přeshraniční rozměr nemá a může být proto regulováno členskými státy podle jejich potřeb. To ESD suverénně přehlíží. [..]

Aby svůj rozsudek [Mangold – pozn. autora] odůvodnil, sáhl ESD po dobrodružné konstrukci. Ve „společných ústavních tradicích členských států“ a v „různých mezinárodních smlouvách“ našel ESD podle svého názoru zákaz diskriminace z důvodu stáří. Není to tedy vůbec antidiskriminační směrnice (jejíž transpoziční lhůta dosud neuplynula), kvůli které je německý předpis v rozporu s komunitárním právem, nýbrž „obecná zásada komunitárního práva“.

Tato „obecná zásada komunitárního práva“ byla pouze vybájena. Pouze ve dvou (z tehdejších 25) členských státech – Finsku a Portugalsku – je zákaz diskriminace z důvodu stáří zmíněn v ústavě; a o zákazu byť v jediné mezinárodní smlouvě není, oproti lapidárnímu tvrzení ESD, rovněž nic známo. Není rovněž zřejmé, proč ESD upustil od jakékoli precizace svého tvrzení a od jakýchkoli důkazů.

S touto z klobouku vytaženou konstrukcí nejednal ESD, hrubě řečeno, nikoli jako součást moci soudní; počínal si daleko více jako představitel moci zákonodárné, jako legislativec. [..].

[..] rozsudek Mangold narazil z ohledem na tyto základní pochybnosti v odborném světě právní vědy na téměř jednohlasnou, masivní kritiku.

Změna scény: Rovněž v roce 2003 uzavřel jeden podnikatel v blízkosti Hamburku pracovní smlouvu na dobu určitou s 53 letým pracovníkem na základě [předpisů] německé reformy pracovního trhu. Krátce před uplynutím smlouvy podal zaměstnanec žalobu. Namítal, že tato reforma není slučitelná s komunitárním právem. Příslušný soud pro pracovněprávní záležitosti, stejně jako odvolací soud, žalobu zamítl.

Žalobce se následně obrátil na Spolkový soud pro pracovněprávní záležitosti. Mezitím byl vydán rozsudek ESD ve věci Mangold. Spolkový soud pro pracovněprávní záležitosti přijal závěry obsažené v rozsudku za své a odmítl přes všechny pochybnosti nové položení předběžné otázky ESD, stejně jako předložení věci Spolkovému ústavnímu soudu. Rozsudky předchozích instancí byly zrušeny.

Dotčený podnikatel podal proti rozsudku ústavní stížnost. Namítá různá porušení Základního zákona [německé ústavy]. Spolkový ústavní soud se již dlouhý čas zabývá touto ústavní stížností. Již to by měl ESD brát jako varování. [..]

Rozsudek ve věci Mangold je jen jeden z několika, které významně zasáhly do kompetencí členských států a vyprovokovaly odbornou veřejnost k masivní kritice. [Následují čtyři příklady rozsudků týkající se např. případu přezkumu platnosti směrnice ohledně zákazu tabákové reklamy v lokálním tisku iniciovaného Německem či známé zrušení dvou rámcových rozhodnutí v oblasti trestněprávní ochrany životního prostředí z důvodu chybného právního základu – pozn.. autora]. [..]

Popsané příklady ukazují, že ESD vědomě a systematicky ignoruje základní zásady výkladových metod používaných soudy v západní Evropě, svá rozhodnutí nečistě odůvodňuje, přehlíží vůli zákonodárce nebo ji zcela obrací v její opak a vymýšlí právní zásady, které ve své pozdější judikatuře může opět použít. [Tyto příklady] ukazují, že ESD vyprázdnil kompetence členských států v samotném jádru jejich pravomocí.

Závěr: ESD je nevhodný jako nejvyšší [v poslední instanci] strážce subsidiarity a zájmu členských států. To nepřekvapuje. Neboť zaprvé již čl. 1 a 5 Smlouvy EU ukládají ESD spolupracovat na „uskutečnění stále těsnější Unie“. Zadruhé vede judikatura ESD protěžující EU k tomu, že oblasti, ve kterých judikuje právo a tím potlačuje soudy členských států, se stále zvětšuje a tím se zvyšuje jeho vlastní vliv. Na tomto závěru nemění nic ani zpátky se držící rozsudky ESD, které se jistě občas objeví, aby přechodně utlumily rostoucí nespokojenost v členských státech.

Na tomto pozadí a s ohledem na dosaženou úroveň integrace EU je zřízení soudu pro kompetenční otázky nezávislého na ESD zcela nezbytné.

ESD byl zřízen s očekávání, že bude rozhodcem právě také v otázkách zájmů EU a členských států. Byly mu svěřeny rozsáhlé pravomoci, protože se spoléhalo na to, že bude plnit tyto úlohy nestranně a podle pravidel soudcovské etiky. Když této důvěry zneužívá, nelze se divit, že se rozpadne.

Otázka, kterou by se v souvislosti s rozsudkem ve věci Mangold měl zabývat Spolkový ústavní soud, je na tomto pozadí stěžejní: vyhověním stížnosti by byl ESD odkázán do vlastních mezí. Sice by takový nález vedl též k tomu, že rozsudek ESD by byl v Německu neaplikovatelným a tím by byla zrušeno přednost komunitárního práva před právem vnitrostátním. Přesto by to bylo přijatelné – nejenom, jelikož mezitím nabyla antidiskriminační směrnice platnosti [uplynula její transpoziční lhůta - pozn. autora] a neaplikovatelnost rozsudku ESD by nemusela mít žádné negativní důsledky pro jednotu komunitárního práva v EU. Daleko více by nález zamítající ústavní stížnost v budoucnu Spolkovému ústavnímu soudu ztížil, či spíše úplně znemožnil, kontrolovat excesivní rozhodování ESD.

Bude napínavé sledovat, jak Karlsruhe rozhodne."

[1] Vedle Romana Herzoga, bývalého Spolkového prezidenta, je autorem statě Lüder Gerken, předseda Centra pro Evropskou politiku (Centrum für Europäische Politik); článek vyšel v FAZ 8. září 2008.

Celý příspěvek

Sexuální obtěžování a potřeba antidiskriminačního zákona

Slovenský deník Sme přinesl nedávno velmi pikantní zprávu o jednom (slovenském) prezidentském ocenění. Článek Obťažoval študentky,dostal štátne vyznamenanie ukazuje na jeden širší aspekt postkomunistické kultury, totiž na poměrně značnou akceptaci fenoménu sexuálního obtěžování, které je ostatně v našem „chlapáckém“ prostředí zesměšňováno i pseudopřekladem „harašení“. Domnívám se, že problém sexuálního obtěžování je přitom jedním z velmi významných argumentů ve prospěch přijetí antidiskriminačního zákona.

Tento týden jsem nejen četl zmíněný slovenský článek, ale současně se setkal s jednou ze studentek nejmenované vysoké školy v ČR, která si mi na problém sexuálního obtěžování na našich vysokých školách stěžovala, a popsala mi i svou vlastní osobní zkušenost. Nemám vůbec žádný důvod této studentce nedůvěřovat, nebudu ji ovšem na její prosbu jmenovat (jde o klasický problém nedostatku objektivních důkazů typu skryté kamery).

Po pobytu v USA jsem si začal určitých problémů v naší společnosti všímat v poněkud jiném světle. Připadá mi podivné, pokud jsou žalobkyně v kauzách obtěžování terčem posměchu a stigmatizace (vzpomínám si na kauzu sexuálního obtěžování v jedné malé pobočce Komerční banky z přelomu 90. let a 21. století, kde byla stěžovatelka mediálně doslova zesměšněna, jen aby se pak šéf oné pobočky začal chovat jako novodobý paša a jeho chování překročilo takovou míru, že byl „odejit“ svými nadřízenými). Jde o problém, který velmi výstižně charakterizovala jedna moje americká kamarádka v Michiganu (která se specializuje na ČR a mluví plynně česky): „Doma, v USA, jsem vůči feministkám spíše skeptická, protože se mi zdají příliš radikální. Kdykoliv ale přijedu k Vám do Česka, stávám se feministkou.“

Kritika konceptu sexuálního obtěžování ze strany českých libertariánů je problematická. Je to totiž jeden z typických problémů, které nedokáže trh bez vhodně nastaveného právního prostředí napravit (nemluvě již o tom, že například české akademické prostředí není vůbec založeno na principu trhu, ale naopak na principu monopolu). Jak ostatně z hlediska ekonomické teorie práva charakterizuje sexuální obtěžování R. Posner (An Economic Analysis of Sex Discrimination Laws, University of Chicago Law Review, Fall, 1989, str. 1311, na str. 1331-1332):
Sexual harassment, properly defined to exclude mere flirtations and solicitations, is a coercive practice related to such plainly inefficient practices as rape and extortion. Sexual harassment is unlikely, save for the costs of prevention, to be in the employer's interest. While, in principle, granting a "license" to male supervisory employees to harass female employees would enable the employer to pay a lower wage to those male employees, the reduced cost of hiring supervisors is unlikely to offset: (1) the higher wage the employer will have to pay its female employees to compensate them for being exposed to sexual harassment; (2) time lost by employees in harassing or warding off harassment; (3) distortion in promotions; and (4) adverse selection of employees (the employer would be a magnet for male employees wanting to harass females and for female employees desiring to use their wiles to gain advancement). The problem is that, like other antisocial behavior in the workplace (embezzlement, for example), the costs of prevention are high; and this is an argument for public enforcement--depending of course on its costs. The novelty in the legal concept of sexual harassment is that the usual defendant in a Title VII sexual harassment case is not the harassing male employee, but the employer. It is as if banks were the defendants in cases involving embezzlement by bank employees. The proper analogy, however, is to the tort doctrine of respondeat superior. The most efficient method of discouraging sexual harassment may be by creating incentives for the employer to police the conduct of its supervisory employees, and this is done by making the employer liable. (zvýraznění přidáno)

Tedy i z ekonomického hlediska chicagské školy je ekonomicky racionální do českého práva pojem sexuálního obtěžování včetně příslušné žalobní legitimace a náhrady škody začlenit. Je to ostatně jeden z těch pojmů, které jsou vlastní drtivé většině právních systémů v Evropě (všechny země EU), USA a dalších zemí common law (srovnávací právověda je v tomto ohledu jednoznačná).

Jsem dalek toho tvrdit, že jakýkoliv sociální problém lze vyřešit cestou práva. Tvrdím ale, že teprve když bude mít studentka české univerzity peněžní motivaci žalovat vysokou školu za škodu způsobenou sexuálním obtěžováním, a bude-li tato peněžní částka zajímavá, objeví se první žaloby na naše školy, a teprve tehdy se také onen smrdutý problém začne opravdu řešit. Do doby, než se toto změní, však bude platit spíše to, že studentka bude mít obavy cokoliv podniknout, a to z obav před společenskou stigmatizací (neboť podle panujícího názoru u nás sexuální obtěžování není, a kdo tvrdí, že je, je jen pomatený feminista/ka). Celou situaci asi nejlépe vystihl senátor Jan Hadrava, který v prosinci 2003 v českém Senátu při projednávání novely zákoníku práce k problému mj. uvedl: Jsme maskulinní společnost s malým smyslem pro vcítění se, s malým smyslem pro empatii. Myslím, čím dále na východ, tím tyto paragrafy budí větší smích a větší chlapáctví. Milan Kundera kdysi říkal, že Evropa končí tam, kde končí secesní nádraží. Myslím si, že vztah k [problému sexuálního obtěžování] bude určovat do určité míry hranice Evropy. Celý příspěvek

Proč NS USA přestává být z globálního hlediska argumentačně vlivným soudem

Chci čtenáře blogu upozornit na zajímavý článek v NY Times na téma proč NS přestává být vlivným soudem z hlediska srovnávacího ústavního práva. Pro někoho, koho téma zajímá, sice článek nepřinese nic zásadně nového (i když já se třeba dozvěděl přinejmenším příbuzenské vztahy v rodině Calabresi), pro takové čtenáře však doporučuji článek z jiného důvodu: všimnout si, jakým stylem dokáže psát americký deník o komplikovaných právních otázkách, a jak důležité slovo mají v interview akademici a soudci, kteří dokáží na novinářovy otázky odpovídat srozumitelně a jasně. Celý příspěvek

Dvě pracovní příležitosti pro právníky na Úřadu vlády

Pokračujeme v sérii nabídek zaměstnání (zn. samá pozitiva a sociální jistoty), tentokráte na Úřadu vlády České republiky.

Úřad vlády hledá vhodné kandidáty a kandidátky pro na pozice:

A/ právník/právnička oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva

Předpokládaný nástup: 15. října 2008

Náplň práce: vedení Výboru proti mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání a Výboru pro lidská práva a biomedicínu Rady vlády pro lidská práva, příprava podnětů pro Radu vlády ČR pro lidská práva, příprava materiálů pro vládu ČR a stanovisek k návrhům právních předpisů, zpracování zpráv o plnění mezinárodních úmluv o lidských právech, zprávy o stavu lidských práv v ČR a vyřizování individuálních podání.

Požadujeme: vysokoškolské vzdělání v oboru právo (po dohodě též pro zainteresované studenty 4./5. ročníků právnických fakult), znalost angličtiny na pracovní úrovni. Zkušenosti s prací v oblasti lidských práv, zejména pak v oblasti ochrany práv osob omezených na svobodě/ochrany před mučením a v oblasti biomedicíny výhodou. Předpokládána je znalost mezinárodních úmluv a dokumentů OSN a Rady Evropy v této oblasti. Vítány jsou zkušenosti s prací ve veřejné správě či v neziskovém sektoru.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.


B/ právník/právnička oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva

Předpokládaný nástup: 15. listopadu 2008

Náplň práce: vedení Výboru pro práva dítěte a Výboru pro práva cizinců Rady vlády ČR pro lidská práva, příprava podnětů pro Radu, příprava materiálů pro vládu ČR a stanovisek k návrhům právních předpisů, zpracování zpráv o plnění mezinárodních úmluv o lidských právech, zprávy o stavu lidských práv v ČR a vyřizování individuálních podání.

Požadujeme: vysokoškolské vzdělání v oboru právo (po dohodě též pro zainteresované studenty 4./5. ročníků právnických fakult), znalost angličtiny na pracovní úrovni. Zkušenosti s prací v oblasti lidských práv, zejména pak v oblasti ochrany práv dítěte a práv cizinců. Předpokládána je znalost mezinárodních úmluv a dokumentů OSN a Rady Evropy v této oblasti. Vítány jsou zkušenosti s prací ve veřejné správě či v neziskovém sektoru.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Nabídky s motivačním dopisem a se strukturovaným životopisem
zasílejte do 30. září 2008 na adresu
Mgr. Lucie Otáhalová, Úřad vlády, oddělení sekretariátu Rady vlády ČR pro lidská práva, nábř. Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1
a elektronicky adresu: otahalova.lucie(at)vlada.cz

Celý příspěvek

Česká republika jako královna transpozičního deficitu – v čem je problém?

Česká republika je bez jakékoli nadsázky pevně a dlouhodobě usazena na špici států, které mají nejvyšší počet netransponovaných směrnic, jejichž lhůta pro provedení ve vnitrostátním právním řádu uplynula. Tuto skutečnost nám po čase opět připomněl v pořadí již 17. Internal Market Scoreboard, vydaný v červenci tohoto roku (všechny dosavadní „scoreboardy“ jsou dostupné zde). Byť tato pravidelná výroční zpráva Komise zahrnuje pouze směrnice z oblasti vnitřního trhu, věrně kopíruje skutečný stav i v ostatních oblastech (Komise pojímá okruh směrnic v oblasti vnitřní trhu pro účely zprávy široce, takže de facto je v ní tak jako tak zahnuta jejich podstatná část). Ačkoli vládní zmocněnec není odpovědný za vnitrostátní provádění komunitárních předpisů, existuje samozřejmě přímá úměra mezi počtem netransponovaných směrnic a počtem zahájených řízení podle čl. 226 Smlouvy ES. Přirovnáme-li agendu vládního zmocněnce k činnosti hasiče vzniklých požárů, pak je namístě ptát se po jejich příčinách, aby jim bylo možné předcházet. V čem je tedy problém?...

Několik povzbudivých (diplomatických) vět v úvodníku a na několika dalších místech scoreboardu o tom, že Česká republika vykazuje velký pokrok ve snaze o zlepšení svého skóre (ani zde ovšem nejsme úplně nejlepší), nemůže zakrýt fakt, že s celkovým počtem 42 netransponovaných směrnic jsme první mezi „hříšníky“ (na druhém místě je podle Scoreboardu Portugalsko s 32 netransponovanými směrnicemi a na třetím v těsném závěsu s 31 směrnicemi Polsko a Lucembursko). Transpozice je přitom tím nejzákladnějším (či lépe nejbanálnějším) předpokladem k faktickému plnění požadavků, které z nich pro členské státy vyplývají – samotná transpozice přitom ještě přirozeně zdaleka nezaručuje, zda či jakým způsobem bude dotčená norma v praxi aplikována. Odhlédneme-li od skutečnosti, že (menší) část transpozičního deficitu je motivována politickou nevůlí/obtížemi směrnici ve vnitrostátním právu provést (tak např. směrnice v oblasti rovného zacházení, které by měly být transponovány tzv. antidiskriminačním zákonem, jehož cesta skončila prozatím po prezidentově vetu v Poslanecké sněmovně), je třeba hledat řešení v rovině legislativního procesu / legislativních technik.

Každého asi v této souvislosti napadne zákonodárný sbor, který se k pranýřování v tomto ohledu logicky nabízí. Podle mého názoru ale zde zakopán pes není. Jistě, v případech některých zákonů, jako byl např. nový zákon o léčivech, si Parlament skutečně dával na čas, což v případě České republiky vyústilo ve vydání 4 odsuzujících rozsudků v rámci řízení podle čl. 226 Smlouvy ES (rozsudky ve věcech C-60/07, C-114/07, C-155/07 a C-118/07 Komise proti České republice). Bylo by zajisté možno v této souvislosti uvažovat o změně zejména Jednacího řádu dolní komory Parlamentu co do flexibilnějšího/rychlejšího nastavení projednávání návrhů zákonů označených jako transpoziční (takový postup zvolily podle mých informací pobaltské státy, Bulharsko a Rumunsko, přičemž podle Scoreboardu patří skutečně mezi státy s nejmenším transpozičním deficitem)[1]. Zároveň si dobře uvědomuji, že čistě transpoziční předpis by asi nikdy nebyl tak křišťálově čistý, ale v případě upřednostnění těchto návrhů, např. jejich automatickým projednáním pouze v jednom čtení, by se okamžitě objevily snahy o jejich doplnění o kdejaký horký brambor, který nemá s transpozicí co dělat. Tím nejzásadnějším limitujícím faktorem pro práci Parlamentu co do řádné (včasné) transpozice jsou především pozdě dodané legislativní návrhy zákonů ze strany exekutivy[2].

Exekutiva hraje v procesu transpozice dvojitou úlohu: jednak je předkladatelem legislativních návrhů, které je třeba přijmout na úrovni zákona, jednak sama vydává prováděcí právní předpisy (forma nařízení vlády je v rámci transpozice směrnic méně obvyklá, spíše jsou používány ministerské vyhlášky). Co do teoretické koncepce transpozice, nelze si stěžovat – Komise dává pravidelně Metodické pokyny pro zajišťování prací při plnění legislativních závazků vyplývajících z členství České republiky v Evropské unii za vzor ostatním členským státům. Ale praxe poněkud pokulhává, a to podle mého názoru ve dvou základních směrech: problém je (a) v přílišné pomalosti přípravy návrhů transpozičních předpisů a (b) v souvisejícím nedodržování povinnosti přikládat k návrhům zákonů návrhy prováděcích předpisů.

Ad (a) Zpoždění vzniká ve dvou ohledech: jednak je způsobeno nastavením zpracování legislativních návrhů uvnitř rezortů (viz zejména věčný a do značné míry nesmyslný boj „věcařů“, tedy odborníků na danou oblast, a legislativců – legislativci jsou obvykle ti zlí zvěstovatelé nesmyslných požadavků komunitárního práva, proti kterým je potřeba - viděno očima „věcařů“ - bojovat, přičemž osvědčená metoda boje je zdržovat) a jednak i příliš dlouhými lhůtami pro projednávání návrhů v rámci mezirezortního připomínkového řízení, potažmo v Legislativní radě vlády[3]. Uvedené souvisí do určité míry i s povinným rozsahem připomínkových míst, což přirozeně – pokud nám jde o čas – celý proces neúměrně zdržuje, aniž by to dodalo návrhům na kvalitě (čili všichni nemusí vidět všechno, zejména jedná-li se o technické předpisy, kterým i při nejlepší vůli nemůže celá řada připomínkových míst rozumět; z tohoto pohledu musím dát za pravdu spolupracovnici Janě Šamánkové, se kterou jsem na toto téma vedl dlouhé diskuze – obrácenou stranou mince je samozřejmě potřeba převzetí odpovědnosti subjektu, který by rozhodoval, jaký návrh se komu pošle k připomínkám).

Ad (b) „Součástí materiálu, kterým se návrh zákona předkládá k projednání vládě a Legislativní radě, je i předkládací zpráva a dále návrh prováděcího předpisu (návrh nařízení vlády nebo návrh vyhlášky), pokud návrh zákona obsahuje zmocnění k vydání prováděcího předpisu a tento prováděcí předpis má nabýt účinnosti současně se zákonem [..]“…říká se v čl. 10 odst. 4 Legislativních pravidel vlády. Dosud jsem se prakticky nesetkal s tím, že by se tak dělo, resp. pokud se tak děje, že by uvedené nebylo pojímáno jako čistá formalita, tj. návrh prováděcího předpisu bez odpovídajícího obsahu. Značná část opožděné transpozice – a s tím související zahájení řízení o porušení Smlouvy – totiž není navázána na předpisy na úrovni zákona, ale na úrovni ministerských vyhlášek. Jedná se přitom ve velké většině o transpozici komitologicky přijímaných směrnic, která spočívá prakticky v překlopení pro laika nesrozumitelných technických informací do vnitrostátního předpisu (jedná se většinou např. o hygienické normy, technické požadavky na určité druhy produktů apod.). Pokud by byly tyto předpisy skutečně připraveny (i po obsahové stránce) a předloženy spolu s návrhem zákona, mohly po nabytí účinnosti zákona vstoupit v účinnost prakticky automaticky, tj. okamžitě a celá řada problémů by odpadla. Nepředložení textu prováděcího předpisu spolu s návrhem zákona má ještě jeden možný negativní důsledek, který též již vyústil v několik řízení o porušení Smlouvy: pokud zpracovatel návrhu zákona nemá k dispozici současně kompletní návrh prováděcího předpisu, může se lehce stát, že nesprávně naformuluje zmocňovací ustanovení. Zjistí-li se tento deficit až po přijetí zákona, z jednoduché transpoziční vyhlášky se stává velký problém…

S poctivostí nejdál dojdeš, říká staré české přísloví. Je otázka, zda lze poctivost, zejména tu v případě řádně provedené transpozice, považovat za zásadu komunitárnímu právu vlastní (dosud, pokud vím, nicméně k této zásadě neexistuje žádná judikatura Soudního dvora). Je to sice čistě má privátní spekulace, ale občas se sám sebe ptám, zda část problémů nevzniká příliš přísnými vnitrostátními pravidly pro provádění tzv. notifikace transpozičních předpisů (ČR je např. jedním ze států, který vždy přikládá k notifikaci tzv. tabulku shody). Není to totiž tak dávno, co kolovaly fámy ohledně praxe některých zejména nových členských států ohledně provádění notifikací – výjimkou údajně nebylo odnotifikování transpozice směrnice týkající se letectví zákonem o železniční dopravě…Neprovedení notifikace transpozičního předpisu se totiž zjišťuje velice snadno (pohledem na elektronické databáze), posuzování notifikovaného obsahu je mnohem složitější…

Statistika nuda je, má však cenné údaje…neodpustím si nakonec jednu poznámku na adresu Komise, která bohužel opět prokázala, že i mistr tesař se může utnout. V zatím posledním, 17. Scoreboardu Komise poprvé uvedla statistiku odpovědí členských států na jednotlivé dopisy zasílané v rámci řízení o porušení Smlouvy, resp. zpoždění členských států s odpověďmi, zřejmě za účelem vyšší motivace států. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že v případě formálních upozornění odpovídáme pouze v 92% případů a na odůvodněná stanoviska pouze v 89% (s. 21 anglické verze Scoreboardu). Jelikož si na základě moudré rady starých členských států necháváme potvrzovat předání našich vyjádření podatelnou Komise (ne jednou se i v našem případě stalo, že Komise odpověď ztratila a zahájila pak fázi odůvodněného stanoviska s odůvodněním, že jsme neodpověděli na formální upozornění – k její cti v tomto ohledu slouží, že vždy poté, co jsme jí předložila její vlastní potvrzení o přijetí, chybu uznala), dotázali jsme se na jejím Generálním sekretariátu, na jaké že to dopisy jsme neodpověděli, když ode všech máme potvrzení…dostalo se nám ujištění s omluvou, že statistika je chybná a že napříště ji dostaneme před zveřejněním údajů ke kontrole. Je pak otázkou, když Komise takto promptně uznala svoji chybu, tj. při zpracování statistiky si byla zřejmě vědomá, že zahrnuté údaje nemusí odpovídat skutečnosti, proč takovou statistiku vůbec zpracovává. Za sebe mohu potvrdit, že jsme tímto počinem k větší spolupráci s Komisí úplně motivováni nebyli…

[1] Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, v současném znění, sice obsahuje ustanovení týkající se projednávání záležitostí Evropské unie (§§ 109a až 109c, část patnáctá A zákona), ale jejich předmětem je toliko projednání návrhů předpisů ES/EU, nikoli záležitostí týkajících se jejich následného provádění ve vnitrostátním právním řádu.
[2] V zákonodárném sboru trpí transpozice odlišnou chorobou, kterou jsou poslanecké/senátorské předělávky slučitelného návrhu zákona, který se po takovém zásahu stává neslučitelným (pro ilustraci lze uvést novelu zákonu o autorském právu transponují příslušnou komunitární směrnici, která se po takovém zásahu stala neslučitelnou z důvodu udělení výjimky pro provozovatele hotelů co do placení autorskoprávních poplatků za rozhlasové a televizní vysílání v hotelových pokojích; z tohoto důvodu bylo proti ČR zahájeno též řízení podle čl. 226 Smlouvy ES). Rozsah takto vzniklých problémů oproti případům opožděné transpozice je nicméně spíše marginální.
[3] Čl. 8 a násl. Legislativních pravidel vlády.

Celý příspěvek

Prezident Václav Klaus a role Ústavního soudu v demokracii

Zdeněk zde připomenul 15. výročí Ústavního soudu (po mém soudu zcela zaslouženou) oslavou Nalusu, já bych rád upozornil na dva projevy, které včera na půdě Ústavního soudu zazněly. První z úst prezidenta republiky Václava Klause, druhý od místopředsedy Senátu Petra Pitharta. Zatímco Václav Klaus otevřeně popřel vývoj, kterým evropské právní, politické a humanitní myšlení prošly po druhé světové válce, a dokonce se přihlásil k myšlenkovým základům totalitní Ústavy 9. května z roku 1948, druhý reagoval nebývale ostrou a zcela konkrétní kritikou.

Z projevu Václava Klause vyjímám jen ty výroky, které mně osobně připadají nejskandálnější -poměřováno tím, že je pronesl prezident státu, který aspiruje na to být demokratickým a právním. Kontroverzních a přitom nijak nepodložených tvrzení tam samozřejmě zaznělo mnohem více (také vám třeba připadá „smutné, že [normativní teorie právní], tento vysloveně moderní směr právní teorie, [dnes] není téměř vůbec aktivně zastáván, rozpracováván a aplikován a že stojí na okraji zájmu naší právnické obce“?). Nerad bych ale, aby se kvůli nim rozostřila pozornost na to skutečně důležité.

Podle prezidenta

se u nás [po 2. světové válce ] názory na ústavní soudnictví radikálně změnily. Ústava 9. května ve své důvodové zprávě obnovení ústavního soudu výslovně odmítla, stejně jako s ním spojený princip dělby moci mezi nejvyššími ústavními orgány. Psalo se v ní doslova toto: "Národní shromáždění se podle nové ústavy stává opravdu nejvyšším orgánem ve státě. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy a které fakticky stály nad Národním shromážděním. Máme na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, že tyto tři orgány, t. j. parlament, president a vláda, mají spolupracovat jako orgány jednotné lidové moci, nikoli pracovat proti sobě jako představitelé nějakých zvláštních mocí." To je názor, který takto sice nyní už asi nikdo nezastává, ale jeho měkčí varianty mají své zastánce dodnes. Měli bychom připustit, že je hledání správné „dělby práce“ mezi nejvyššími ústavními orgány stejně naléhavé v současnosti jako bylo tehdy.

Zajímalo by mne, co je myšleno oněmi „měkčími variantami“ uspořádání mocí ve státě, ze kterého vycházela Ústava 9. května, když je zřejmě jejich základem vymazání soudnictví z vrcholných orgánů státní moci (všimněme si, že v pasáži, kterou Klaus cituje, není o soudech ani slovo, a zůrazňuje se zde nadřazenost většinové vůle ztělesněné Národním shromážděním). Také bych rád věděl, kdo je dnes skutečně zastává. Doufám, že si Václav Klaus nemyslí, že by je bylo možné ztotožňovat s teoriemi parlamentní suverenity existujícími ve Spojeném království (dnes silně modifikovanými členstvím Spojeného království v EU a rovněž jeho podřízení se Evropské úmluvě), popřípadě s hlasy, které volají po zásadním omezení moci Nejvyššího soudu ve Spojených státech. Britské i americké politické myšlení totiž se soudy, které kontrolují ostatní složky moci - na rozdíl od Ústavy 9. května - počítá. Možná bychom byli překvapeni, kdo je myšlenkovým souputníkem prezidenta České republiky.

Nijak samozřejmě nepopírám, že „hledání správné ‚dělby práce‘ mezi nejvyššími ústavními orgány [je] stejně naléhavé v současnosti jako bylo“ v době přijímání Ústavy 9. května. Avšak právě proto, že je neustále přítomnou otázkou jakéhokoliv politického systému, je takové tvrzení banalitou, a výzvy k tomu, že bychom si jejich naléhavost „měli v současnosti připustit,“ působí poněkud prázdným dojmem. Prezident zde vyzývá k něčemu, co je zcela samozřejmou součástí jakékoliv diskuse o státoprávním uspořádání kterékoliv demokratické společnosti.

Příčiny toho, proč podle prezidentova názoru ústavní soudci nevycházejí při svém rozhodování z dikce Ústavy, ale z jejího ducha či jádra, což prezident důrazně odmítá, leží podle jeho názoru také v dikci slibu soudce Ústavního soudu. Prezident nejprve připomenul jeho znění:

„Slibuji na svou čest a svědomí, že budu chránit neporušitelnost přirozených práv člověka a práv občana, řídit se ústavními zákony a rozhodovat podle svého nejlepšího přesvědčení nezávisle a nestranně“. Z této dikce jakoby plynulo vztahování se k čemusi univerzálnějšímu a obecnějšímu než je konkrétní ústava, sepsaná v konkrétním roce konkrétními lidmi a schválená konkrétním parlamentem. To otevírá prostor k účelovým a subjektivistickým přístupům. Kdyby bylo po mém, tak bych odkaz na jakési, vně naší reality ležící ideální přirozené právo z Vašeho slibu vypustil. Pokud pod tímto obratem nemyslíme pouhý zdravý rozum.

Pokud se nemýlím, právě v odlišení pojmu „zákona“ a „práva,“ jež se opírá o mimopozitivní zdroje, měla spočívat záruka proti opětovnému uchopení totalitní moci režimem, který byl schopen třeba parlamentní většinou schválit zákony, na jejichž základě byly zavražděny a mučeny milióny lidí. Proto také německý Základní zákon stanoví, že jsou soudci vázani zákonem a právem, a na přirozená lidská práva výslovně odkazuje.

Zároveň by mě zajímalo, co je myšleno oním „zdravým rozumem,“ jehož se prezident dovolává. Myslí si snad, že je při posuzování otázek ústavnosti objektivnějším měřítkem, než kategorie přirozených práv člověka a práv občana, která svojí podstatou odkazuje na mimoprávní normativní systémy? Nebo je to „zdravý lidský rozum“ většiny v Parlamentu, vlády anebo prezidenta?

Když jsem si Klausův projev doposlechl, měl jsem nutkání okamžitě sednout k počítači a napsat ohnivou reakci. Byl jsem však nesmírně potěšen projevem Petra Pitharta, který následoval, a který byl podle mne tou nejlepší odpovědí:

Máme-li v Česke republice nějakou opravdu zcela jedinečnou, a v tomto smyslu zavazující zkušenost, pak je to zkušenost toho, čemu se říká šikmý svah, zkušenost postupného, zprvu nenápadného vyprazdňování, degenerace demokracie v totalitní režim. Mluvím tu o prvých poválečných letech. Zjednodušíme-li si dobovou situaci na základní vzorec, šlo tehdy o demokracii omezenou na volby s předem stanoveným okruhem soutěžitelů a s rozsáhlým výčtem zakázaných témat. Ve volbách v květnu 1946 získala Komunistická strana Československa přes 40 % hlasů. To by ovšem pořád ještě samo o sobě nezakládalo na totalitní režim. Ale už před únorem se přestalo dodržovat právo tam, kde to nebylo v souladu s vůlí budoucích monopolních držitelů moci. Příkladů je bezpočet, počínaje divokým odsunem, přes rozsáhlé zestátňování, kterému se říkalo znárodňování, přes politická rozhodnutí o míře potrestání hlavních kolaborantů a mařením vyšetřování atentátu na demokratické ministry konče. To všechno zřejmě nebilo dost do očí, anebo to bylo v souladu s převládající nacionalisticko-socializující náladou; připočtěme k tomu, že o mnoha případech, kdy právo muselo stranou, se občané dozvídali až později, přesněji řečeno, až když bylo pozdě.

Právě my bychom proto měli vědět lépe než jiní, že demokracie není jen vláda většiny zajištěná svobodnými volbami, ale že je to především vláda práva, právní stát, to znamená, že jsou to poměry garantované dělbou moci. Američané a Britové, nositelé anglosaské politické kultury, by pro jistotu dodali: dělbou moci, tedy především nezávislou justicí. Demokracie jsou tedy poměry, v nichž právní řád stojí nad politikou, nad politickými stranami, nad státem a jeho orgány, počítaje v to samozřejmě i nejvyšší funkcionáře státu. Koneckonců proto také Ústava prohlašuje hned v čl. 1 Českou republiku za demokratický právní stát založený na úctě k právům člověka a občana.

V následujících pasážích pak Pithart zřetelně pojmenoval konkrétní projevy toho, kdy jde „právo stranou“ a maximy práva jsou přehlíženy, od postupu nejvyšší státní zástupkyně Vesecké v kauze Jiřího Čunka, až k pokoutnému procesu projednání novely zákona o soudech a soudcích. Možná se až příliš věnoval některým problémům současnosti a jeho projev tak ve své druhé části ztratil potřebný náboj. Přesto však představuje velmi důraznou odpověď prezidentovi, kterému se zřejmě líbí evropský svět práva a politiky třicátých a čtyřicátých let.

Doplnění: Zde se můžete podívat na záznam z obou projevů, spolu s projevy místopředsedyPoslanecké sněmovny Vojtěcha Filipa a ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila.

Doplnění 2: Původní název tohoto postu zněl: "Václav Klaus se přihlásil k ideovým základům totality." Ve světle příspěvků Pavla Hasenkopfa a Jendy Petrova, spolu s dalšími komentátory, kteří upozorňovali na jeho příliš emotivní zabarvení, jsem se rozhodl jej změnit. (JK, 12. 9. 2008, 9:30).

Celý příspěvek

Ústavní soud má 15. narozeniny aneb chvála Nalusu

Ústavní soud slaví v těchto dnech 15. narozeniny. Myslím si, že pro českou právní kulturu za tu dobu udělal velmi mnoho, vpravdě jí zcela zásadně změnil. Nicméně můj post nebude na toto téma, o kterém jsem obsáhle psal jinde (např. Ústavní soud ČR 1993-2003 a jeho význam pro proměnu soudcovské ideologie aplikace práva. Právní rozhledy, vol. 12, 2004, č. 4, str. 123 – 129), ale spíše chválou vyhledávacího systému judikatury Nalus. Tento systém přístupný veřejnosti zdarma bez jakékoliv registrace či čehokoliv obdobného totiž nabízí uživatelský komfort, kterému se žádná jiná veřejně přístupná stránka nevyrovná. Jsou s ním spojena i některá prvenství. ÚS jako první v republice skončil s nesmyslnou anonymizací právnických osob (počínaje 1. lednem 2008 jej v tom následoval též NSS). Dnes jsem si všiml, že stránka nabízí vyhledávání dokonce i podle "populárního názvu" (zkusil jsem si zadat "cukerné kvóty" nebo "eurozatykač" a fungovalo to). Umožňuje vyhledávat podle soudce-zpravodaje a podle řady dalších zajímavých kritérií, ke kterým bylo jistě zapotřebí i trocha odvahy. Možná by stálo za to umožnit vyhledávat též podle stěžovatele, nebyl-li ten anonymizován (typicky tedy právnické osoby). Doufejme, že systémy podobného kalibru se brzy objeví i na zbývajících českých vrcholných soudních instancích. Celý příspěvek

Robert Zbíral: Unijní transparentnost aneb zklamání eurohujera v praxi

Mezi svými kolegy a studenty jsem, kromě jiných (u druhé skupiny většinou „horších“) věcí, považován téměř za věrozvěsta názorů Hallsteina a Spinelliho. Uznávám, že termín evropská federace pro mě není ani nadávkou, ani nerealistickou vizí. Čím více ovšem člověk do problematiky integrace proniká, tím více zjišťuje, že desatero VK může sloužit k pobavení v hodinách, ale ne všechny prvky unijního procesu lze ohodnotit kladně. Záchvěvy pochybností jsem měl již několik let, ale teprve včerejší večer mně donutil usednout ke klávesnici a dát k dobru následující příběh.

Od roku 2007 se zabývám procesem vyjednávání a rozhodování v Radě. Téma to je ve vědecké obci poměrně populární, na pomezí práva a politologie, pracujete s empirickými daty, něco se dá kupodivu i zjistit, jednoduše výzkumníkův sen. Samozřejmě bojujete s tím, že hodně se toho děje v zákulisí, na druhou stranu, databáze jako Prelex, Eurlex či Rejstřík dokumentů Rady oplývají tolika údaji, že je do datasetů nezpracujete za celý život. Někdy na začátku minulého roku jsem si povšiml institutu takzvaných prohlášení, které jsou součástí zápisů ze zasedání Rady a v kterých aktéři mohou ventilovat své postoje k přijatým rozhodnutím. Celkem jich je vydáváno kolem 300 ročně, členské státy a Komise v nich zdůvodňují své hlasování, říkají, že návrh jako celek je fajn, ale určitá část se jim nelíbí, objevují se i jednostranné interpretace jednotlivých ustanovení návrhů. Jedná se o nástroj v jiném legislativním orgánu nevídaný, řekl jsem si proto, že by stále za to se na něj hlouběji podívat, zvláště když literatura o tomto fenoménu až na pár nesouvislých zmínek mlčí. Každému asi je již z předloženého krátkého exkurzu zřejmé, že z právního i praktického hlediska se jedná o institut velmi problematický (reklamní pauza: blíže k prohlášením viz článek v Jurisprudenci, který snad vyjde do konce roku). Z trochu náhodné citace v jednom zdroji (Heisenberg 2005) jsem zjistil, že existuje dokument vydaný v roce 1995 právní službou Rady (Study of Council practice regarding statements for the minutes in connection with openness, doc. no. 6879/95), který by, podle několikaslovného převyprávění v onom zdroji, měl také upozorňovat na hrozby spojené s vydáváním prohlášení. I jal jsem úmysl tento dokument získat; zde začíná jádro našeho příběhu.

První krok logicky směřoval do Rejstříku dokumentů Rady, dokument jsem ale nenašel. Důvěřujíc systému a ideji otevírání unijního rozhodování občanu (srv. Transparentnost - Historický přehled (1992-2007), SN 2524/07) se obracím prostřednictvím elektronického formuláře na Radu a čekám vesele na zaslání textu. Celkem svižně získávám vyjádření, které mi zpřístupňuje titulní stranu dokumentu (dostupné zde), na zbytek dle krátkého odůvodnění (dostupné zde) údajně nemám nárok. Přiznávám, byl jsem v šoku, teprve tehdy jsem se podíval do nařízení 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (OJ L 145, 31. května 2001, s. 43 a násl.) a zvažoval, co dál. Samozřejmě jsem podal potvrzující žádost vyzývající Radu k přehodnocení pozice, mé odůvodnění můžete nalézt zde. Vše již najednou nešlo tak rychle, neb Rada mě po 15 dnech informovala, že žádá o prodloužení lhůty, také dalších 15 dnů využila beze zbytku. Poté jsem poštou dostal odpověď, kterou si můžete přečíst zde. Z odůvodnění je zřejmé, že Rada hojně využívala pozice vyjádřené Soudem prvního stupně v rozsudku T-84/03 Turco v Rada, ve kterém žalobce také žádal o zpřístupnění stanoviska právní služby Rady. SPS ale potvrdil výklad čl. 4 odst. 2 nařízení praktikovaný Radou a žalobu odmítl. Moje zaujetí poněkud vyprchalo a soustředil jsem se na zisk dokumentu jinými prostředky, po dotazu si prof. Heisenbergová na dokument vzpomněla a slíbila mi, že až se v srpnu vrátí z cest, tak se ho pokusí najít (dostala ho snad tajně od nějakého novináře).

Uběhlo více než půl roku a v budapešťské putyce se při diskuzi přerušované karaoke výstupy od Kierona Bradleyho dozvídám, že Soudní dvůr vynesl rozsudek u odvolání v diskutované věci Turco (C-39/05P, 1. července 2008), který argumentaci SPS zcela vyvrátil a dal za pravdu žalobci. Aby nebyl tento post pouhou osobní zpovědí, stručně mi dovolte přednést jádro pozice Soudního dvora:

- argumentace Rady, že zveřejnění stanovisek právní služby poukazujících na problematické aspekty přijímaného aktu může ohrozit legalitu daného předpisu, je podle Soudního dvora scestná, naopak zatajování těchto informací zpochybňuje legitimitu rozhodnutí, je na Radě, aby se ze záporným stanoviskem vypořádala (body 59-61 rozsudku);
- to, že právní služba může jen obtížně následně obhajovat legalitu aktu, proti kterému se vyslovila, opět není důvod pro výjimku z transparentnosti (bod 65);
- tvrzení Rady, že zveřejnění stanovisek povede k umenšení nezávislosti právní služby, neboť na ní bude vyvíjen nátlak k tvorbě „správných“ stanovisek, je podle Soudu také na hlavu postavené, neboť za nátlak budou zodpovědní samotní členové Rady, ne pravidlo o zveřejňování dokumentů (bod 64);
- je nicméně možné odepřít zpřístupnění stanoviska, pokud je to zvláště citlivé nebo má široký dosah překračující řešený konkrétní legislativní akt, pak je ale nutné podrobně odepření odůvodnit (bod 69).

Po přečtení rozsudku (přiznám se, i ve světle Kieronovy interpretace) jsem si zabrumlal cosi o tom, jak jsem měl pravdu, poznamenal si do deníčku povinnost pochválit v příští publikaci Soudní dvůr za odvahu a přistoupil k psaní nové emailové žádosti Radě ve stylu: připomínám se- chci to stále- odkazovali jste na Turco SPS- teď víme jak to je správně- ať už to mám doma. Kupodivu, žádný fofr se nekonal, naopak opět notifikace o prodloužení lhůty, to mě ale ještě neznepokojilo, protože srpen přece v bruselském kalendáři neexistuje. 8. září jsem ale obdržel vyjádření a nevěřil vlastním očím- dopadlo to zcela stejně jako minulý rok, včetně podobného odůvodnění (srv. zde).

Skutečně nevím, co si mám o postupu Rady myslet. Dokud byl pohled SPS pro Radu výhodný, byl ho plný papír, odlišný rozsudek nejvyšší soudní instance Společenství ale jakoby vůbec nespatřil světlo světa. I kdyby platila výjimka definovaná Soudem (dosah stanoviska mimo konkrétní legislativní návrh), podrobné odůvodnění se nekoná, nakonec sama Rada se ohání tvrzením, že vědecký výzkum postrádá faktor veřejného zájmu. Nechci zde provádět dalekosáhlou analýzu, čtenář jistě dojde k závěrům na základě zveřejněných vyjádření sám. Samozřejmě opět podám potvrzující žádost, v úspěch ovšem již nedoufám. Jelikož ale (možná naivně) ve správnou cestu integrace chci nadále věřit, obávám se, že jedinou cestou, jak se domoci úspěchu, bude žaloba k SPS, nárok na locus standi je v tomto případě naštěstí zajištěn. Nakonec není nad to zajistit googlovací nesmrtelnost svého jména i pro budoucí eurofederační časy.

Robert Zbíral

Celý příspěvek

Právo a instalatérství

O instalatérství coby typu zkoumání práva jsem se poprvé doslechl před dvěma lety na konferenci pořádané u příležitosti otevření nové budovy Nejvyššího správního soudu (program zde, sborník zde). Tehdy vystoupil s dnes již legendárním příspěvkem na toto téma místopředseda NSS, Michal Mazanec. Příspěvek nesl název „O správním soudnictví dvojako: pohled právního instalatéra“. Jako první definoval klíčové pojmy nově vznikajícího oboru, jako kupříkladu „hltnost“ systému správního soudnictví, průtoky, filtry, kanalizační odbočky aj.

V té době jsem ještě neměl tušení, že pan místopředseda není pouze originálním osamělým běžcem, ale že je součástí širšího celoevropského hnutí. To jsem se dozvěděl až nedávno, poté, co jsem otevřel první svazek druhé ročníku časopisu Journal of Comparative Law. Zde byl na str. 192 – 194 přetištěn projev Lord Justice Sedleyho, člena anglického Odvolacího soudu s názvem „Law and Plumbing“. Projev byl pronesen v září 2006 na výroční konferenci Society of Legal Scholars na Keele University.

Ve svém zamyšlení vyzvalo jeho lordstvo k založení nového hnutí právní vědy, a to „právo a instalatérství“. Nabízí množství argumentů pro jeho vznik. Bohužel se mi nepodařilo dohledat, že by byl tento projev někde volně dostupný v elektronické podobě; nabízím proto alespoň svůj pracovní překlad klíčových pasáží (nicméně s výhradou, neboť jeho lordstvo se trochu spisovatelsky rozjelo a nejsem si jist, že jsem všechny třešně a višně přeložil naprosto přesně).

Ač si nenárokuji být více než prostý řemeslník práva, postupem času jsem dospěl k potřebě paralelního systému pragmatického myšlení, který by byl sto nabídnout porozumění pro fungování práva a cíle, ke kterým by právo samotné mělo směřovat. Chci proto uvést nový směr v právní vědě: hnutí právo a instalatérství [„the law and plumbing movement“].

Co mohou právo a instalatérství nabídnout jeden druhému a proč by mělo být snadno patrné. Soudce přistupuje k případu s obdobnou odevzdaností a počestností jako instalatér, když je volán k zákazníkovi. Oba vědí, že by nebyli voláni, pokud by snahy těch lidí, kteří se nalézají na místě samém, neměly za následek to, že na místě je po kotník vody. Ačkoli soudce, na rozdíl od instalatéra, nemůže žádat majlant za to, že se dostaví, s instalatérem sdílí to sadistické potěšení prohlížet si trosky a sténat: „Bože, Bože, kdo tohle instaloval“? Je pravda, že soudce nemůže soutěžit s ohledem na další část instalatérova monologu: „Měl stetson a ostruhy, což? Nu, doufám, že koně nechal za dveřmi.“[*] Nicméně soudcovský monolog, ač méně temperamentní, je neméně ostrý ve svých výtkách na nevhodnost formulace parlamentní a ministerské legislativy; neschopnost vyjednavačů smluv; hloupost či zášť účastníků řízení; neschopnost advokátů pochopit, oč běží, a v těch vzácných okamžicích, kdy to pochopí, se toho držet; až spirituální odtrženost akademických komentářů od skutečného světa, hlavně tedy těch, které doporučují opačné řešení než to, které se zamlouvá soudci samotnému.

Zkušený soudce ale především sdílí averzi zkušeného instalatéra k jakémukoliv aktivismu. Oba znají hodnotu vypnutí vody u hlavního rozvodu spolu se slibem být zpět hned, jak to práce dovolí – stejný postup je znám na Strandu stejně jako v Marevě;[**] anebo ucpání díry troškou tmelu s tím, že se počká na další pohotovost – v latině se tomu říká stare decisis. Naivní radikálové – z příslušnosti k této kategorii jsem byl sám svého času obžalován – kteří věří, že soudce je buď aktivistický nebo spí (anebo je možná už mrtvý), chyběli v hodinách filosofie. Jak [...] vysvětlil již před stoletím [...] nedělat nic nemůže mít žádné následky.

Toto jsou tedy některé z důvodů [...], pro které bych doporučil instalatérství jako činnost pro právní vědce, která může právu dodat hodnotné porozumění a nové cíle.[***]

Vím, že existuje mnoho vědců, kteří řeknou, že tuto mezeru již zaplnila ekonomie; já bych si sám za sebe rozhodně přál toto uznat a vzdát hold tomuto historickému proudu právní filosofie a praxe. Skromnosti jejich ranných zastánců, kteří ji nazývali jednoduše „pragmatismem“ (trochu stejným způsobem, jako když vlastníci pozemků nazývají střílení ptactva a zvířat jejich „zachovávání“ [****]), by nemělo být dovoleno, aby zastřela její původ, který se nenalézá v nějaké staré ekonomii – nějakých ekonomických teoriích o společenském blahobytu a podobných změkčilých žvástech – ale v mužné chicagské ekonomii, která nám dala pád na Wall Street z roku 1929 a mnoho jiného, za co svět není vždy tak vděčný, jak by být měl. Jak byste mohli očekávat, tento směr nám v rukou právníků dal takové hodnotné analytické a prognostické nástroje, jako je model kriminálníka coby racionálního člověka, který chce maximalizovat svůj profit (hned se nám vybaví chorobný pachatel sexuální trestné činnosti či lupič závislý na drogách), takže – pokud smím ocitovat svého kolegu soudce Richarda Posnera – „zvýšení závažnosti sankce anebo zvýšení pravděpodobnosti jejího uložení sníží kriminalitu“. Právě tento typ blahodárného triumfu ekonomické logiky nad empirickým rozumem nám dal hodnotné modely jako je trestní systém, který projektuje svůj program stavby věznic na základě počtu zaostalých dětí ve státních školách. Proč se zabývat příčinami, když je o tolik snazší a populárnější zabývat se pouze následky? To nám může říci pouze ekonomie.

Ve stejném pragmatickém duchu proto doporučuji instalatérství jako model pro právní vědu. [...]

V myšlenkách na nové uspořádání práva v podobě nějaké vnější filosofie nebo činnosti vskutku není nic moderního a už vůbec nic postmoderního. Historická opozice práva common law vůči zneužívání monopolů byla bez pochyby odsouzena k záhubě, nicméně teorie Adama Smitha, přinejmenším tedy ty, které vyšší třída považovala za užitečné, byly před dvěma stoletími použity, aby strhly ochrannou konstrukci vytvořenou common law trestnými činy dělení trhu – nové prodávání skoupeného zboží, zamezování prodeje a ovládnutí. O dvě století později máme na jejich místě zákonnou konstrukci práva hospodářské soutěže, a ve Spojených státech systém práva antitrustového, kterou se pokoušíme omezit kruhovou logiku trhu. Prsty na těchto kamnech by si ale neměli pálit právníci a soudci, ale politici a veřejná správa. Soudci jsou a měli by být vynalézaví; nemají ale a neměli by být pověřeni zákonodárnou činností.

Nevyhnutelnou zákonitostí každé teorie práva a spravedlnosti – včetně představy, že právo je uzavřený systém, který definuje sám sebe – je, že naráží na realitu. Do modelové systému nedbalostní odpovědnosti za škodu nebo systému smluvního můžete zabudovat libovolný společenský, politický, ekonomický, morální či právní prvek; nebude ale fungovat ve společnosti, která věří, že pokud je váš dům zaplaven, pak je to kvůli něčemu, co jste provedli ve vašem minulém životě. Právo zasahuje do a je zasahováno vším, čeho se dotkne, včetně ekonomie a instalatérství. Tím se ale žádným z nich nestává; a žádný z nich, ani instalatérství, není oprávněno činit z práva svého zajatce nebo služku.
_______________________________
Poznámky předkladatele (aneb pocta Janu Kantůrkovi):
* Zdá se, že předtím, než anglický trh zaplavili polští instalatéři (zde foto z dovolené ve Francii, zde po návratu do Polska), byla tato žádaná, nicméně nikoliv milovaná profese vykonávána občany západních států Spojených států amerických. Náhled na kvalitu jejich služeb nebyl zřejmě vysoký.
** Strand je ulice v City of Westminster, tedy centru Londýna, na které se nalézají hlavní anglického soudy (Royal Courts of Justice). Názvem ulice je v anglickém právnickém slangu označováno srdce anglické justice, které zde sídlí, především tedy High Court a Court of Appeal (a obecněji právnický stav, neboť komplex advokátských „chambers“ začíná na druhé straně ulice).
Jedinou Marevu, kterou znám, je Mareva Injuction, tedy předběžné opatření zmrazující účty žalovaného, kterou asi jeho lordstvo v této souvislosti na mysli nemělo. Vylučovacím Google Search (pro kautelové a opticko-prizmatické našince: „argumentatio ad eliminationem googlensis“) docházím k závěru, že se asi také nebude jednat o Marevu Galanter, což je bývalá tahitská královna krásy, ale odkaz směřuje patrně ke stejnojmenné francouzské společnosti vyrábějící bazény, která bude instalatérství nejblíže.
*** Zde jsem se snažil v českém překladu zachovat vtipný dvojsmysl, který je v anglickém textu: nevím, zda to byl úmysl autora, ale z formulace Lorda Sedleyho není patrné, jestli právním akademikům doporučuje pouze sledování instalatérské činnosti jako vhodného inspiračního zdroje pro právní vědu, anebo jim rovnou říká, ať jdou raději sami těsnit trubky a kolena. Nicméně představa zasloužilých docentů pražské právnické fakulty, kterak brouzdají po vzoru Ivana Trojana po Starém městě v modrácích a vydávají se za instalatéry, mě fakt vcelku dostala.
**** V angličtině tedy „conservation“. Toto ostatně není vtip, ale vážně míněný argument anglické lovecké lobby (nejenom té liškové), která argumentuje, že vyšší kvóty pro odchyt a střelbu ptactva a drobné zvěře jsou vhodné pro její ochranu a zachování.
_________________________________

Pokud to laskavý čtenář vydržel s Lordem Sedley v překladu mé maličkosti až sem, tak začíná právem pochybovat, že k založení nového směru „právo & instalatérství“ vskutku dojde. Motiv instalatéra byl použit jako podvozek pro vtipnou filipiku vůči různým směrům v právním myšlení typu „law & cokoliv“, z nichž tedy prominentním cílem se stalo hnutí „law & economics“.

Jeho lordstvo má přirozeně pravdu v tom, že právo by se nemělo stávat zajatcem cizí metodologie (zajímavou otázku, zda má nějakou vlastní, si dovolím nechat stranou). Na druhou stranu ale může být ekonomická analýza práva jedním z velice užitečných nástrojů coby kontextuální argument – stejně jako politologie, sociologie aj. Problém nastává v okamžiku, kdy se stává argumentem jediným a určujícím; pak se stává dogmatickým a nezpochybnitelným, ostatně jako kterýkoliv systém, který přísahá v jediného ajatolláha.

Vše tedy asi bude o zdravé rovnováze mezi různými typy kontextuálních argumentů jiných vědeckých či normativních systémů, které právu vypomáhají a dále o určité hodnotové transparentnosti v přiznání, čím vlastně argumentuji a proč. Pokud tedy člověk nepodlehne sebeklamu, že je od hodnot a vnějšího kontextu osvobozený normativista (či pozitivista, nálepku dosadit prosím dle libosti); i to je ale typ volby, mám ale obavu, že té méně šťastné.

Celý příspěvek

Yusuf (Kadi) a spol. aneb o tahání horkých kamenů z ohně Soudním dvorem

Soudní dvůr je čas od času postaven před rozhodování, které mu zřejmě skutečně nikdo nezávidí. Někdy musí obrazně tahat z ohně pěkně horké kameny, ne zřídka v případech s významnými mezinárodně-politickými konotacemi. Jedním z nich je např. současně probíhající řízení ve věci C-420/07 Apostolides, ve kterém je řešena použitelnost nařízení Brusel I, či přesněji uznání a výkon rozhodnutí Kyperského soudu podle tohoto nařízení ve vztahu k pozemku, který s nachází na území severního Kypru, tedy na území, na kterém je do doby vyřešení kyperského konfliktu pozastaveno uplatňování acquis. Následující stručný post si nicméně dovolím věnovat aktuálnějšímu kamenu vytaženém z ohně před dvěma dny, a sice rozsudku velkého senátu Soudního dvora v kasačním řízení ve spojených věcech C-402/05 P a C-415/05 P. Omezím se jen na pár poznámek, ostatně velmi brzo se jistě vyrojí celá řada podrobných analýz a komentářů tohoto velmi důležitého rozhodnutí.


Obrácenou stranou mince opatření ke zvyšování bezpečnosti (v dnešním globalizovaném světě) jsou větší či menší zásahy do základních práv jednotlivců. S takovou dichotomií se právo vyrovnává vážením sledovaných cílů. A každá společnost v měnícím se čase používá jiné váhy (případně přehazuje na chvíli závoj přes svobodu, jak se zakrývají sochy bohů[1]) – tak by bylo lze shrnout v nejobecnější rovině podstatu případu.

Předmětem sporu je otázka platnosti nařízení Rady (ES) č. 881/2002 o zavedení některých zvláštních omezujících opatření namířených proti některým osobám a subjektům spojeným s Usámou bin Ládinem, sítí Al-Kajdá a Talibanem. Přílohou tohoto nařízení je totiž seznam osob a subjektů, na které se vztahují ona opatření zavedená v rámci boje proti terorismu (tj. zmrazení ekonomických prostředků), přičemž tyto seznamy vychází z rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Ne všem jmenovaným na této černé listině se vcelku pochopitelně takový postup líbil a sporné nařízení napadli žalobou před Soudem prvního stupně. Ten ve dvou rozsudcích ze dne 21. září 2005[2] obě předmětné žaloby zamítl. Vedle otázky pravomoci Rady k přijetí sporného nařízení a namítaného rozporu s čl. 249 Smlouvy ES s ohledem na nedostatek jeho obecné působnosti se Soud prvního stupně musel vypořádat zejména s otázkou namítaného porušení některých základních práv žalobců. Tou „tricky question“ v tomto ohledu přirozeně bylo, zda vůbec komunitární soudy mohou posuzovat legalitu takového komunitárního předpisu z hlediska ochrany základních práv, když by tím musely nepřímo provést posouzení legality aktu Rady bezpečnosti OSN, který je sporným nařízením proveden a který neponechává komunitárnímu zákonodárci žádný prostor pro autonomní uvážení. Soud prvního stupně došel k závěru, že je „nutné mít za to, že dotčené rezoluce Rady bezpečnosti jsou v zásadě vyloučeny ze soudního přezkumu ze strany Soudu a že Soud není oprávněn zpochybňovat, ani incidenčně, jejich legalitu vzhledem k právu Společenství“….Přesto si ponechal byť docela nepatrná zadní vrátka stanovením možnosti takového incidenčního přezkumu co do ověření „dodržení vyšších norem mezinárodního práva náležejících k ius cogens“. Vrátka mírně pootevřel, ale rychle je zase zavřel s konstatováním, že ius cogens není v dotčeném případě porušeno ani ohledně práva na vlastnictví, práva být vyslechnut, resp. práva na spravedlivý proces (účinný soudní přezkum). Soud prvního stupně tedy odmítl všechny žalobní důvody a žaloby zamítl v plném rozsahu.

Dva z původních žalobců podali proti předmětným rozsudkům kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru[3] (jak by také ne, když měli za sebou taková právnická esa, jako je D. Anderson, QC). Uplatňované žalobní důvody kasace byly prakticky totožné s těmi v řízení před Soudem prvního stupně. Radě a několika vedlejším účastníkům se ovšem příliš nezamlouval závěr Soudu prvního stupně s možností přezkumu co do slučitelnosti s ius cogens (a proto požadovali nahrazení odůvodnění dotčené části rozsudků, resp. jejich úplné zrušení - Velká Británie dokonce z tohoto důvodu podala vzájemný kasační opravný prostředek). Podle těchto účastníků jsou soudní orgány EU absolutně nepříslušné k přezkumu rezolucí Rady bezpečnosti, tedy včetně přezkumu z hlediska ius cogens.

Výrok ohledně prvního žalobního důvodu, který se týkal správnosti právního základu spočívajícím na čl. 60 a 301 ve spojení s čl. 308 Smlouvy ES Soudní dvůr potvrdil, ač se neztotožnil s odůvodněním ohledně překlenovací funkce čl. 308 Smlouvy ES (body 196 a 223 rozsudku). Soud prvního stupně totiž zastával názor ohledně konstrukce, podle které vytváří čl. 308 Smlouvy ES jisté překlenovací ustanovení mezi Smlouvou EU a Smlouvou ES ve smyslu, že postihuje nejen cíle nezbytné k dosažení cílů Společenství, ale též EU. V tomto ohledu šel Soud prvního stupně skutečně zřejmě příliš daleko za současné pojetí rozdělení komunitárního a unijního právního řádu a „náhradní“ argumentaci použitou v tomto ohledu Soudním dvorem v čl. 224 a následující rozsudku (tj. jistou oklikou se dostaneme k tomu, že sporné nařízení splňuje některý s cílů Společenství, zejména nenarušené fungování vnitřního trhu, ke kterému by mohlo dojít nekoordinovaným ukládáním sankcí jednotlivými státy) lze podle mého názoru považovat za vcelku přesvědčivou. Rovněž závěry Soudu prvního stupně ohledně druhého žalobního důvodu byly Soudním dvorem potvrzeny. Skutečnost, že v nařízení jsou dotčené osoby jmenovitě uvedeny, takže se zdají být tímto nařízením bezprostředně a osobně dotčeny ve smyslu čl. 230 čtvrtého pododstavce Smlouvy ES, totiž neznamená, že tento akt nemá obecnou působnost ve smyslu čl. 249 druhého pododstavce Smlouvy ES a že jej nelze považovat za nařízení. V této souvislosti snad jen připomenu mírně zarážející lavírování Komise (formálně je to označováno jako „přehodnocení stanoviska“ – viz body 135 a 163 rozsudku).

Názorový nesoulad mezi Soudem prvního stupně a Soudním dvorem se (vcelku podle očekávání, zejména pak po vydání dle mého soudu velmi dobrého stanoviska generálního advokáta Madura v lednu) se plně projevil v rámci třetího žalobního důvodu, dotýkajícího se otázky (pravomoci) přezkumu základních práv. V pozadí samozřejmě, jak vyplývá z předchozího, stojí stěžejní otázka vztahu mezinárodního právního řádu vytvořeného v rámci OSN a právního řádu Společenství. I když Soudní dvůr uznal, že se vnitřní řád Spojenství a mezinárodní právní řád nemíjí, slovy generálního advokáta, jako dvě lodi v noci (bod 22 stanoviska), Soudní dvůr odmítl nepříslušnost k přezkumu „vnitřní legality“ sporného nařízení z hlediska souladu se základními právy, a to jak z pohledu práva mezinárodního (Charta OSN nestanoví, jaký model má být zvolen pro provedení rezolucí přijatých Radou bezpečnosti – bod 298 rozsudku), tak práva Společenství (…přednost [mezinárodních závazků] na úrovni práva Společenství se nevztahuje na právo primární, obzvláště pak ne na obecné zásady, jejichž součástí jsou základní práva – bod 308 rozsudku, srov. též následující úvahy ve vztahu k judikatuře ESLP). Z těchto důvodů Soudní dvůr napadené rozhodnutí Soudu prvního stupně zrušil…a využil možnosti dané čl. 61 Statutu Soudní dvora a věc co do meritu (tj. samotného přezkumu porušení namítaných základních práv) sám rozhodl. Shledal přitom rozpor jak s právem na obhajobu (právo být slyšen), tak s právem na vlastnictví, takže zrušení se dočkala i příslušná část napadeného nařízení v částech, v nichž se vztahuje na žalobce. Jen pro přesnost – účinky zrušeného nařízení jsou zachovány nejvýše po dobu 3 měsíců po vynesení rozsudku.

Zdá se, že pořádně horký kámen vytáhl Soudní dvůr z ohně se ctí. A to i přes to, že dva z vedlejších účastníků řízení, mající opačný názor, jsou stálými členy Rady bezpečnosti OSN…

[1] Stanovisko generálního advokáta Madura ve věci C-415/05 P, bod 35.
[2] T-315/01 Kadi v. Rada a Komise, Sb. rozh. s. II-3649 a T-306/01 Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise, Sb. rozh. s. II-3533.
[3] V řízení ve věci C-415/05 P vystupoval zpočátku na straně navrhovatelů též A. Yusuf, ale v době projednávání kasace před Soudním dvorem se Výbor pro sankce rozhodl vymazat A. Yusufa ze seznamu osob, na které se uplatní sankce, takže jeho jméno bylo následně odstraněno z přílohy I napadeného nařízení a v řízení dál nepokračoval. Jeho jméno jsem přesto použil v názvu, protože jsou pod ním známy předmětné rozsudky Soudu prvního stupně.

Celý příspěvek

Ivo Telec: Akademická kriminalita

Poté, co se zde na blogu rozpoutala debata o plagiátorství, mohli jsme mít pocit, že jen tak pliveme do moře a že co se v oblasti akademické etiky zdá nenormální nám, zdá se nenormální právě a pouze nám, mladým a neklidným, do různých cizin zahleděným, zatímco fakulty se teprve zvolna rozhoupávají k tomu, aby začaly kritizovat za porušování akademické publikační etiky jak studenty, tak také (vlastně zejména) vysokoškolské učitele, z nichž někteří vesele vyučovali i dlouhá léta po (akademickém, nikoli trestním) usvědčení z plagiátorství a přelévali svůj "etický náboj" do dalších a dalších ročníků právnického dorostu. O to víc nás potěšil hlas profesora Ivo Telce z Právnické fakulty MU v Brně, jemuž se to, co se nám zdá nenormální, zdá také nenormální, a proto upozorňuje na některé právní aspekty těchto nenormalit i jejich příčiny. Snad i čtenáře JP tento na podobnou notu naladěný "hlas zhůry", navíc v současnosti patrně nejvýznamnější český "hlas" v oblasti autorského práva, potěší...:

Studenti se ptají, proč mají být disciplinárně trestáni za plagiáty, když podobné kriminality se dopouštějí i sami akademičtí pracovníci, kteří je učí či vědecky vedou studiem.

Studenti se ptají právem. Akademická kriminalita existuje, byť někdy bývá jen latentní pod přikrášleným povrchem „renomé“. Netýká se jen nezdárných studentů, ale všech členů akademických obcí. Tedy i akademických pracovníků samých. Mediálně jsou známy jen některé případy kriminality akademických pracovníků, které probleskly na povrch. A to vesměs bez soudně nebo správně trestních následků.

Věcí, o které netřeba mluvit, je pouhá nekorektnost, rázu někdy jen formálního či zvyklostního. Občas se stane, že se akademický pracovník či student z roztržitosti, přepracovanosti, nedostatku pečlivosti či z nesoustředěnosti dopustí prohřešku proti citačním zvyklostem či jiným nepsaným vědeckým pravidlům. Zpravidla tím ale nepůsobí nikomu újmu. Leda snad vyvolá všeobecný problém v očích vědecké veřejnosti v důsledku snížené srozumitelnosti, obtížné přezkoumatelnosti a nesnadné využitelnosti vlastních vědeckých výsledků. Povětšině to ale lze dodatečně uvést na pravou míru opravou chyb. Vesměs se v takových případech nejedná ani o přestupek, neřkuli o trestný čin. Vady tohoto druhu zpravidla mívají následek „jen“ v rámci vědeckého, nikoli právního, řádu; například tím, že dotčená práce je vědecky diskvalifikována, aniž by se ovšem muselo jednat o čin kriminální. Tyto případy nemám na mysli. Bývají řešeny vědeckou kritikou, oponenturou a podobnými vědeckými nástroji vědeckého řádu.

Zcela jiná situace nastává tehdy, jestliže skutek přesáhne rámec „zřejmé nesprávnosti v psaní, počtech či odkazech“. Zpravidla se již jedná o svévolný zásah do cizího práva duševního vlastnictví, zvláště do práva autorského, a to za účelem vlastního přímého či nepřímého prospěchu na úkor cizího výtvoru. Takový skutek již není záležitostí „pouhé“ vědecké morálky, ale zároveň doznává svou právní kvalifikaci. A to nejen civilní, nýbrž i veřejnoprávně sankční z hlediska trestního práva správního nebo soudního. Jinými slovy, může jít o přestupek či jiný správní delikt podle autorského zákona s pokutou do 150 000 Kč anebo o trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databází podle zákona trestního s trestem odnětí svobody až na dvě léta.

Půjde-li o závadné vědecké dílo zaměstnanecké, zároveň hrozí, že vysoká škola se sama dopustí civilního či správního deliktu podle autorského zákona anebo deliktu nekalé soutěže vůči ostatním vysokým školám, které soutěžně uplatňují řádná díla. Tato situace může nastat kupříkladu tehdy, jestliže si vysoká škola v hospodářské soutěži ve výzkumu a vývoji vykáže ta zaměstnanecká vědecká díla, která jsou pouhými napodobeninami děl cizích nebo jsou jinak právně závadná. Civilní autorskoprávní i soutěžněprávní odpovědnost je přitom objektivní, tzn. že ke vzniku těchto právních odpovědností se nevyžaduje zavinění na straně vysoké školy. Vysoká škola tak odpovídá za následek své hospodářské činnosti s možností pojistit se proti ztrátám. Může jít nejen o ohrožení či porušení cizího práva duševního vlastnictví, ale například i o pokus získání vlastního soutěžního prospěchu a úspěchu na základě neoprávněné soutěžní výhody spočívající v přisvojení si cizích vědeckých děl anebo v uvádění dotujícího státu v omyl o povaze či původu soutěžně vykázaných děl. Vysoká škola pak má zpětný postih vůči akademickému pracovníkovi, tj. zpravidla vůči řešiteli výzkumu, který věc zavinil, byť by se tak stalo jen nedbalým výkonem práce bez zištného úmyslu.

Zapomínáme někdy, že vysoké školy se navzájem běžně ocitají v rozmanitých hospodářsko soutěžních situacích. Přinejmenším již tím, že se účastní veřejných soutěží či veřejných zakázek v režimu zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Jejich vzájemné soutěžní poměry jsou ale mnohem širší a zdaleka nejsou vázány jen na soutěže o veřejné či soukromé podpory výzkumu a vývoje.
Zvláštní kategorií akademické kriminality jsou habilitační a podobné podvody. Objevují se vedle podvodů pojistných, úvěrových či jiných. Jedná se o skutky, kdy zájemce o ověření kvalifikace k vědecko-pedagogické práci si kupříkladu „polepší“ osobováním si autorství nebo – častěji – spoluautorství cizího vědeckého díla. Vyskytují se i falešné objevy. Nemluvě o krajních případech opsání cizí práce a jejího vydávání za vlastní práci habilitační. Jedná se o podvod i v trestním slova smyslu, protože úmyslem je uvedení vysoké školy, resp. jejích orgánů v omyl k vlastnímu obohacení. Sledované obohacení spočívá přinejmenším ve mzdovém polepšení. Vysoká škola se stává obětí podvodu, který na ni akademický pracovník spáchal.

Současný vysokoškolský zákon, žel, nedovoluje zrušit habilitaci, pokud k ní došlo na základě podvodu. Na druhou stranu ale vysoká škola, jde-li o jejího zaměstnance, nesmí podvodníka mzdově zvýhodnit, pracovně povýšit či mu poskytnout jinou pracovní výhodu, například navrhnout pracovní poměr na dobu neurčitou, která by jinak byla spojena s řádnou habilitací. Takovýto výkon pracovního práva či povinnosti zaměstnavatele by byl absolutně neplatný (legálně zakázaný) pro rozpor s dobrými mravy. Objektivně není dobrým mravem, aby oběť podvodu ještě platila či jinak dotovala pachatele za podvod, který na ní spáchal.

To, co bylo řečeno o habilitacích, platí samozřejmě podobně i pro prokázání vyšší vědecko-pedagogické kvalifikace profesurou. V obou případech nejde o samotné získání vnějších titulů, které by ostatně ani nemusely být udělovány. Svým významem jde o osvědčení, resp. prokázání kvalifikace k vědecko-pedagogické práci, tj. základní nebo vyšší odborné způsobilosti k práci akademického pracovníka. K prokázání kvalifikace přitom slouží právně formalizovaný postup podle vysokoškolského zákona. Nestačí pouze faktické obecné povědomí o tom, že určitý akademický pracovník je zjevně způsobilý ke svému povolání bez dalšího. Dodejme jen, že kvalifikaci může osvědčit kdokoli. Tedy i člověk, který není nebo již není akademickým pracovníkem, například je-li emeritován nebo, je-li výzkumným pracovníkem mimo vysokoškolskou sféru. Motivy jednotlivých zájemců nehrají žádnou roli.

Poslední dobou je v akademickém prostředí hojně skloňovaným pojmem „vědecká bezúhonnost“, jak lze právně přeložit anglický výraz „scientific integrity“. Rozumí se tím osobní stav akademického pracovníka, který by měl být rovnoprávně požadován vysokou školou jako podstatný požadavek na řádný výkon akademické práce ve smyslu zákoníku práce. Čili jedná se o pracovněprávně významný stav, ve kterém se má akademický pracovník udržovat při výkonu akademické práce tak, aby tento výkon byl řádný. Opakem jsou různé poruchy chování, které jsou objektivně způsobilé ohrozit zaměstnávající vysokou školu na jejím dobrém jménu, v soutěžním postavení apod. Ztráta vědecké bezúhonnosti, je-li na ni kladen požadavek, vyvolává zaměstnavatelské právo výpovědi z pracovního poměru pro zaměstnancovo nesplňování požadavků na řádný výkon akademické práce. Zajímavé a zároveň znepokojující je, že některé vysoké školy či jejich součásti na požadavku vědecké bezúhonnosti akademických pracovníků vůbec netrvají, resp. jej ani takto nekladou.

Zaměstnavatelovo právo výpovědi pracovního poměru akademického pracovníka, který doznal vědecké úhony, nesmí být uplatněno nespravedlivě. Tzn. například šikanózně, diskriminujícně či okolnostem nepřiměřeně. Uvážit je nutno i to, že ztráta vědecké bezúhonnosti je zásadně nahraditelná. Čili ztracenou bezúhonnost lze opětovně nabýt, byť k tomu je zpravidla zapotřebí vyvinout zvýšené osobní úsilí a sebepřekonání. Nicméně újma způsobená zaměstnavateli může být značná, protože vysoká škola sama musí v důsledku chování svého zaměstnance, které jí je přičitatelné, znovu usilovat o nabytí dobrého jména anebo o znovuzískání ztraceného soutěžního postavení. Význam proto má i účinná lítost, je-li akademickým pracovníkem projevena.

Ztráta vědecké bezúhonnosti, jež pramení v morálním řádu, se může souběžně projevit i v rovině řádu právního. Zpravidla tomu tak i bývá. Například tehdy, jde-li současně o některý soukromoprávní či veřejnoprávní delikt proti cizímu právu duševního vlastnictví nebo o delikt nekalé soutěže či o jednání proti všeobecnému právu osobnostnímu anebo proti právní ochraně osobních údajů. Nemusí tomu tak ale být úplně pokaždé. Požadavek na vědeckou bezúhonnost a na udržování se v jejím stavu totiž prvotně pramení z veřejné morálky vědecké či z veřejné morálky povolání. Veřejná morálka se ovšem zásadně kryje s právem. I tak se ale může stát, že bude sice naplněn vědecký delikt ztráty vědecké bezúhonnosti, a to i s pracovněprávním důsledkem na ztrátu akademického zaměstnání, zatímco o trestný čin či o přestupek z různých legálních důvodů nepůjde; např. pro promlčení přestupku. Čili pojem vědecké bezúhonnosti, ač běžně patří či má patřit mezi podstatné zaměstnavatelské požadavky na řádný výkon akademické práce, nemusí pokaždé přinášet trestněprávní následky. To je bráno za správné. Prvotním účelem a smyslem totiž v žádném případě není trestní represe akademických pracovníků, takříkajíc za každou cenu, nýbrž účinná ochrana legitimních zájmů vysoké školy coby zaměstnavatele, soutěžitele, poskytovatele výzkumné a vzdělávací služby a zpřístupňovatele vědeckých poznatků a objevů.

Trestní represe je druhotná. Na druhé straně to ale neznamená vyhýbání se trestní odpovědnosti či „zametání případů pod koberec“. Nepochybně je vhodné, že vysoké školy přijímají různé etické kodexy apod. morální pravidla správné vědecké praxe. Nastavují tím žádoucí standard chování, přispívají k udržování vysoce morálního prostředí, povědomí o něm a k odlišování chtěné obecného dobra od zlých skutků.

I proto je nezbytné, aby etika výzkumu a vývoje v různém rozsahu patřila mezi povinné předměty všech akreditovaných studijních programů.

Řeší-li však různé etické komise či panely již nastalé konkrétní případy ohrožení či porušení cizího práva duševního vlastnictví, práva osobnostního či práva proti nekalé soutěži aj., měly by si uvědomit, že se zpravidla nejedná „jen“ o prohřešky proti vědeckým zvyklostem, nýbrž o kriminalitu se vším všudy. Proto jejich úlohu spatřuji spíše v právní prevenci, osvětě, morální výchově a ve formulování a akademickém šíření pravidel slušnosti a ohleduplnosti. Čili v rovině ideální. Podstatně menší roli by tyto komise měly hrát při vyšetřování již nastalé konkrétní trestné činnosti, které přísluší orgánům činným v trestním řízení. Navíc se v těchto věcech velmi často neobejdeme například bez znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, popř. z podobného odborného vyjádření, jež již zpravidla přesahuje běžné odborné znalosti akademických členů etických komisí.

Zcela nepřístojným jevem pak je snaha o využití či spíše o zneužití etických komisí k „zametení“ věci či k zastření pravého stavu věci. Anebo k tomu, aby se kriminální případ nedostal na veřejnost a do sféry soudní moci. Zvláště tehdy, týká-li se například některých akademických orgánů, vedoucích zaměstnanců či vlivných funkcionářů apod. Závěry etických panelů pak vyznívají tak, že akademický pracovník postupoval „nekorektně“. To bývá pravda. Morálně „nekorektně“ ovšem postupuje i zloděj vozidla, aniž by snad kohokoli napadlo spokojit se pouze s tímto konstatováním.

Přes jisté dílčí výhrady k poslání etických komisí nelze nebrat na zřetel význam etického a sociálního auditu vysokých škol a jejich součástí, který lze zdárně propojit s právním auditem duševního vlastnictví. Zdaleka totiž nejde jen o finanční audit hospodaření. Každá výroční zpráva vysoké školy a jejích součástí by měla pravidelně obsahovat alespoň stručný souhrn událostí na poli veřejné morálky akademické včetně přehledu disciplinárních řízení se studenty v této oblasti. Má-li jít o tato disciplinární řízení, kloním se k nim. Tento průhledný procesní postup, vedoucí k možnosti soudního přezkumu, jednoznačně upřednostňuji před různými úhybnými akademickými manévry typu „dáme mu to pocítit jinak“, které obvykle vylučují studentovo právo na spravedlivý proces před nezávislým soudem.

Co je příčinou akademické kriminality?

Základní věcí je naše všeobecná touha po vzdělání a po uplatnění v současné znalostní společnosti a poměrná vysoká dostupnost vzdělání. Zdaleka ne každý je přitom schopen tuto touhu – anebo jen tlak svého okolí – zdárně naplnit. I po akademických pracovnících bývá vyžadováno, třeba z různých finančních zájmů, plnění toho, čeho každý z nich není schopen, aniž by ovšem musel být špatným člověkem. Heslo „publikuj, nebo zhyň“ je zjevně nepřiměřené, a tudíž ve své humanitní krajnosti nepřijatelné.

Potíž spočívá i v tom, že vysoké školy samy nedokáží nebo z různých personálních důvodů nechtějí osobně rozlišovat mezi akademickými pracovníky samými. Přitom bývá zjevné, že menšinu z nich obvykle tvoří skuteční, obecně uznávaní, výzkumníci, kteří jsou schopni posouvat lidské poznání v mnoha oborech, zatímco většina z nich spadá spíše mezi lektory, kteří „jen“ předávají vědecké poznatky, dosažené výzkumníky. Pro obojí je na vysokých školách místo a oba typy zaměstnanců jsou věcně zapotřebí, ovšem se zcela odlišnými mzdovými podmínkami. Je pak chybou řídící práce chtít po zaměstnanci typu „lektora“, aby pravidelně zveřejňoval vědecké poznatky dlouhodobého výzkumu ve světových vědeckých časopisech, když jejich dosažení ani není schopen. Nelze se pak divit, že tu a tam někdo z lidí tohoto „jiného“ typu podlehne pracovnímu tlaku nadřízených a dopustí se podvodu jen proto, aby jim vyhověl a měl pokoj. Samozřejmě, že to není omluva. Jen pokus o dílčí vysvětlení vícečetných příčin akademické kriminality.

Ivo Telec
univerzitní profesor a advokát

Celý příspěvek

Volba soudců pohledem z Floridy

Minulý týden jsem seděl na Floridě na večeři se dvěma kolegy, akademiky z USA a Itálie. Sejdou-li se tři právníci, dříve či později se stočí řeč na právo, i když se předtím baví třeba u hurikánu Gustav nebo o amerických prezidentských volbách. My jsme se přes prezidentské volby dostali k volbám státních soudců na Floridě a k výběru soudců v Itálii a v České republice.

První věcí, která mne v druhé půli srpna zaujala na amerických kabelových kanálech (samozřejmě po McCainových agresivních spotech spojujících Baracka Obamu s celebritami typu Paris Hilton, a dokola opakujících „he is not not ready“), byla volba amerických soudců ve státě Florida. Američtí federální soudci jsou vybíráni známým procesem, ve kterém prezident nominuje a senát potvrzuje. Ustavování státních soudců však odvisí stát od státu. Na Floridě, stejně jako například v Kalifornii, se soudci volí přímou volbou. Volební kampaň, jak jsem ji měl možnost sledovat, se podobá podfinancované kampani politické strany. Na kabelové televizi se tedy objeví třicetisekundový post, ve kterém ale často nejsou vyzdvihovány kvality kandidáta na soudcovské místo, ale naopak se napadá druhý kandidát – v příkladě, který jsem viděl, šlo o kritiku kandidáta, který má být podle spotu napojen na problematické a zkorumpované podnikatele. Billboardy se objevují i na veřejném prostranství, kandidáti se setkávají se svými voliči.

Americká profesorka z tohoto způsobu volby soudců nadšená příliš nebyla. Upozornila, že takovýto způsob volby vede v podstatě k ještě větší politizaci justice, než je kreace americké federální justice. V jistém smyslu to je asi pravda, protože při schvalovacím slyšení v americkém senátu se senátoři zajímají nejen o politickou orientaci soudce, ale též (a snad i hlavně) o jeho soudcovskou metodologii, kterou prezidentem nominovaný kandidát zastává (v Americe často traktované doktríny originalismu nebo naopak přístupu k ústavě podobně jako ke common law atd.). Při přímé volbě něco takového nepřipadá téměř v úvahu, protože snaha uchvátit voliče rozpravou o možnostech právnické argumentace by se asi nesetkala s příliš velkým úspěchem. Ke smysluplné kandidatuře na soudce je třeba investovat minimálně 100 tisíc USD do kampaně. Nikoliv překvapivá je volební účast, která na Floridě nedosahuje ani dvaceti procent registrovaných voličů.

Na naší debatu reagoval italský profesor, který se připojil s kritikou vlastního modelu ustavování justice v Itálii. Ten je založen na nejvyšší soudcovské radě, která vybírá kandidáty procesem, který je podle mého italského kolegy zcela neprůhledný (čtenář mi promine, ale nebudu tu uvedené akademiky přímo jmenovat, protože diskuse se odehrála nad sklenkou vína, a tedy není třeba zde dodržovat přísné citační normy). Nejvyšší soudcovská rada je podle něj zcela zpolitizovaná, utopená ve vlastních interních bojích, což se – společně s naprostou neprůhledností systému výběru soudců - negativně promítá i do výběru soudcovských kandidátů, který je formálně realizován výběrovými testy. Takovýto popis negativních efektů v systému silné soudcovské rady mi nápadně připomněl akademickou kritiku španělského a italského systému z pera italských akademiků Carla Guarnieri a Patricie Pederzoli The power of judges : a comparative study of courts and democracy.

Z uvedeného mi vychází, že systém, ve kterém určitá moc kreuje sebe samu, jak je tomu v některých systémech založených na silné soudcovské radě (např. Maďarsko nebo Itálie), je krajně problematický, protože jednak zpochybňuje legitimitu justice, jednak justici silně politizuje (viz v detailech shora citovanou italskou práci). Tím nechci říci, že dobrý je systém český, neboť ten přináší problém zcela opačný – tedy nadměrný vliv exekutivy na justici a s tím spojené problémy opakovaně připomínané Ústavním soudem. Tento problém byl nedávnou novelou zákona o soudech a soudcích (č. 314/2008 Sb.) co se týče soudcovských funkcionářů ještě více umocněn (kritika této novely by vyžadovala samostatný post, zde stačí odkázat na velmi trefný článek Ivy Brožové). Myslím si, že řešením je systém slabší soudcovské rady, kde justice vystupuje jako partner exekutivy, v některých otázkách má dokonce rozhodující slovo (např. detaily financování justice nebo některé organizační otázky), v některých otázkách má naopak rozhodující slovo exekutiva (výběr soudců), systém však především funguje na principu sdílených pravomocí a spolupráce. Na straně justice je silný hlas, který jí reprezentuje (soudcovská rada) - ten dnes justici citelně chybí. Tím se předchází problému úplného uzavření justice do sebe samé, na straně jedné, a problému nadměrného vlivu exekutivy, na straně druhé.

Na papíře snad vypadá dobře systém přímé volby soudců, ve kterém je samozřejmě neotřesitelná legitimita soudců, jeho praktická realizace však vyvolává velké problémy shora naznačené. Nejslavnější a nejsilnější stránkou americké justice je ostatně justice federální, a nad některými státními systémy i sami Američané jen bezradně krčí rameny. Navíc je jednoznačné, že soudce ke sklonku volebního období tento systém svádí k líbivým a populistickým rozhodnutím (jen trochu mne uklidňuje, že trestní proces je v USA založen na porotách, a tedy role soudce v něm je přece jen limitovaná). Mimochodem, málo se ví, že systém přímé volby v 60. letech minulého století fungoval též v Československu co do volby okresních soudců, jeho praktická realizace byla ale podmíněna typickou reálně socialistickou šarádou a karikaturou jakýchkoliv voleb v systému, kde žádné alternativy reálně neexistovaly.

Celý příspěvek