Soudili se...v Americe...
Tento příspěvek tak trochu neplánovaně navazuje na tradici našich hanbatých postů, protože, byť se týká jednání u amerických soudů, se v něm objevuje pánské přirození. Hned na začátku jste tedy byli varováni...
Co jsem ve Státech, tak už jsem byl dvakrát u soudu. Se podívat, samozřejmě. Návštěvu Nejvyššího soudu do toho nepočítám, neboť onu instituci jsem bohužel neviděl přímo v akci. Nicméně ve Washingtonu jsem byl svědkem ústního jednání Superior Courtu pro District of Columbia a nyní na NYU Odvolacího soudu pro federální obvod. Byly to dva velice rozdílné světy, jak ostatně uvidíte z níže popsaných zážitků.
Ctihodnosti, opravdu mi z kalhot nevisel...
Superior Court se dá do češtiny přeložit mnoha způsoby, přičemž žádný z nich nebude odrážet jeho roli, protože ji nereflektuje ani anglický originál. Nejedná se totiž o žádný nadřízený, nadřazený či vrchní soud, ale o prachobyčejný trial court, tedy prvoinstanční soud zabývající se vším možným od sousedských rozepří, přes výživné, až po drogové delikty. Když jsem se v rozžhaveném červencovém odpoledni probíral před obrovskou soudní budovou rozpisem jednání, zaujaly mě tzv. „small claims“. Domníval jsem se, že se jedná o civilněprávní řízení o drobných pohledávkách, podobné těm, které známe z některých zemí EU a které pro všechny členské státy zavádí nedávné nařízení Rady a Evropského parlamentu. Protože jsme se na MSp na tvorbě tohoto předpisu intenzivně podíleli, zajímalo mě, jak tyto procedury fungují v americké praxi. Netušil jsem, že se nakonec přesvědčím o fungování procesních postupů úplně jiných...
Jak hluboce jsem se ve svém odhadu zmýlil, mi došlo již záhy po vstupu do místnosti. Žalovaná strana v řízení o drobných pohledávkách odpovídající mé představě totiž rozhodně nevystupuje v oranžové kombinéze a s pouty na rukou... To, čeho jsem byl pro následující zhruba hodinu divákem se ukázalo býti zkráceným trestním řízením (jak jsem později zjistil, existují zde i civilní small claims, ale to nebyl washingtonský případ). Po levé ruce postaršího samosoudce tu defilovali drobní zlodějíčci a výtržníci, kteří podle předem dohodnutého scénáře pokorně přiznávali svou vinu a omlouvali se za své přečiny. Díky tomu jim většinou soudce udělil mírný trest v souladu s tím, jak mu navrhovala obžaloba stojící za pultíkem uprostřed místnosti. Mladičké asistentce prokurátora šla práce pěkně od ruky a obžalovaní svým bezpodmínečným přiznáním dodržovali jejich dohodu přinášející jim nízké tresty. Jednalo se většinou o pár dní vězení s následnou probací. Bylo dojemné sledovat černošského chlapce, jak se dušuje, že opravdu neví, jak je možné, že se už poosmé proháněl bez řidičáku nepovolenou rychlostí po Washingtonu a jak se mu mohlo stát, že 15 minut neslyšel policejní houkání...Ale všeho strašně lituje a už to podeváté určitě neudělá!
Ne každý byl ovšem takto uvědomělý. 38letý bezdomovec křehkou zástupkyni státu zaskočil, když začal překvapivě rozporovat její verzi skutkové podstaty své zásadní kauzy. Podle obžaloby se v neděli v 11h dopoledne válel uprostřed chodníku na rušné washingtonské ulici, kde překážel spořádaným občanům v nedělních pochůzkách. Když jej probudila policejní hlídka, vyběhl doprostřed silnice, stáhl kalhoty a vykonal svou potřebu, přičemž u toho vulgárně pokřikoval a následně se „s penisem vystrčeným z kalhot rozběhl po silnici dolů nedbaje výzev policejní hlídky, kterou častoval nevybíravými výrazy.“ Třebaže jej jeho ex offo obhájce tahal za rukáv, aby toho nechal a nekazil si tak šance na mírnou sankci, tento popis případu zjevně ťal do bezdomovcovy hrdosti, a odmítal jej proto takto veřejně akceptovat. Třebaže připustil, že policistům nadával a ihned neuposlechl jejich výzev, zásadně nesouhlasil s tím, že by měl při běhu obnažené genitálie. Jal se soudci vysvětlovat, že „penis mi teda z kalhot rozhodně nevisel, protože tak by se mi opravdu špatně běželo.“ Jen jsem čekal, že ještě řekne „však si to zkuste“ a soudce nařídí důkaz rekonstrukcí...
Po zhruba desetiminutové přestřelce, kdy výraz „pínys“ lítal po soudní síni jako vlaštovka, se podařilo bezdomovce nakonec přesvědčit, že se opravdu nejedná o zásadní skutkovou okolnost případu a on nakonec zjevně neochotně akceptoval, že mu teda z těch kalhot asi opravdu visel...
Když jsme od soudu odcházeli, přiznal se mi můj japonský spolustudent, že díky své slabší angličtině vůbec netuší, o čem tam byla řeč. „Lucky you“, odpověděl jsem.
Odvolací soud na právnické fakultě
Když mi do mailu přišla před čtrnácti dny zpráva, že Odvolací soud pro federální obvod bude po jedno odpoledne zasedat v budově naší školy, neváhal jsem ani na okamžik a přihlásil jsem se mezi uchazeče lačné tohoto divadla. Pevně jsem věřil, že mě čeká zážitek o poznání jinačí než ten z „vrchního“ soudu. Naštěstí jsem se tentokrát nemýlil.
Agenda soudu, jenž nás poctil svou návštěvou, je specifická. Jeho odvolací jurisdikce totiž není dána teritoriálně, ale materiálně. Zabývá se odvoláními ve věcech mezinárodního obchodu, práv duševního vlastnictví, peněžních nároků vůči vládě Spojených států či veteránských výhod, bez ohledu na to, ve kterém státě se konalo prvoinstanční řízení. Bližší popis agendy najdete zde.
Zájem o účast na jednání byl mezi studenty obrovský, takže bylo nakonec jednání soudu promítáno i do vedlejšího sálu pro ty, na něž nezbylo místo v zasedací síni. Na začátku jsme dostali brožuru s životopisy všech soudců a popisem soudu. Všichni přihlášení studenti již předtím obdrželi v mailu soubor veškerých podání k jednotlivým případům, což představovalo několikasetstránkové stohy vyjádření. Když se podíváte na stránku soudu, kde jsou k dispozici nejen rozhodnutí, ale i audio záznamy z jeho jednání, pochopíte, že transparentnost řízení není výjimkou, nýbrž pravidlem, které platí i pro všechny ostatní (alespoň federální) soudy. Ostatně, chcete-li si poslechnout, jaké otázky klade při ústních jednání Nejvyššího soudu třeba soudce Scalia, stačí se podívat sem (na stránku odkazujeme i na levé liště Jiného práva).
„Náš“ senát zasedal ve složení Pauline Newman, která byla předsedkyní a přísedících soudců Friedmana a Radera. Na přednesy účastníků bylo vyhrazeno vždy 30 minut, strany samy sledovaly svůj čas a oznámily, když jim vypršel. Soudci nicméně nenechali strany pouze odříkat své přednesy. Neustále jim skákali do řeči a kladli dotěrné otázky, v nichž odkrývali své úvahy.
„Dobře, pane Mayersi, a jak nás přesvědčíte o tom, že když rozhodneme tak, jak chcete, nepovede to k forum shoppingu?“
„Proč si myslíte, že zrovna tenhle test je přehlednější než ten předchozí?“
„Řekněme, že precedens, na který se odvoláváte, bylo špatné rozhodnutí, které jsme připraveni zvrátit – měl byste pak argumenty, o které byste opřel svůj postoj?“
Soudci se přitom nedali odpověďmi zástupců stran jen tak odbýt, a pokud se jim nezdály přesvědčivé, dále je rozporovali.
„Ale tím neřešíte náš problém. Že je zde k dispozici deklaratorní žaloba bránící zahájení řízení v jiném státě neznamená, že pak strany nebudou závodit o to, kdo dřív podá návrh na takovou žalobu.“
„Ale to pořád opakujete to samé, o tohle tady v tom případě vůbec nejde.“
„Ale vždyť jste tvrdil, že rozhodnutí panelu NAFTA není závazné a teď říkáte, že by se jimi federální administrativa měla vždy řídit. Co tedy rozumíte pod pojmem závaznost rozhodnutí?“
Třebaže výše uvedená slova dávám do uvozovek, nejedná se samozřejmě o přesné citace, pouze o hodně přibližné parafráze, kterými se snažím přiblížit způsob diskuse, jimiž však nemohu dostatečně odkrýt opravdovou hloubku debaty. Každopádně to vypadalo to spíše jako akademická disputace než soudní jednání. Ostatně mnozí ze soudců tohoto federálního soudu jsou bývalí či současní akademici. A udělali na mě opravdu dobrý dojem. Právní zástupci se pod tlakem jejich chytrých otázek chvílemi pěkně potili. Zástupce americké vlády soudce Rader rozebral takovým způsobem, že nebožák začal na chvíli koktat. Soudci se celou dobu snažili podívat se na případ z různých pohledů a opravdu hodně se zabývali otázkou, jaké praktické důsledky by to či ono rozhodnutí přineslo. „Policy“ úvahy byly tedy skutečně výrazné.
Nu a na závěr by se asi hodilo nějaké porovnání s realitou českých soudů. Bohužel, je to ostuda, ale nemohu sloužit. Přiznávám bez mučení, že při samotném jednání českého soudu jsem osobně nikdy nebyl. Porovnat tento post s českou realitou proto musím nechat na Vás. A jsem samozřejmě zvědavý:-)
Co jsem ve Státech, tak už jsem byl dvakrát u soudu. Se podívat, samozřejmě. Návštěvu Nejvyššího soudu do toho nepočítám, neboť onu instituci jsem bohužel neviděl přímo v akci. Nicméně ve Washingtonu jsem byl svědkem ústního jednání Superior Courtu pro District of Columbia a nyní na NYU Odvolacího soudu pro federální obvod. Byly to dva velice rozdílné světy, jak ostatně uvidíte z níže popsaných zážitků.
Ctihodnosti, opravdu mi z kalhot nevisel...
Superior Court se dá do češtiny přeložit mnoha způsoby, přičemž žádný z nich nebude odrážet jeho roli, protože ji nereflektuje ani anglický originál. Nejedná se totiž o žádný nadřízený, nadřazený či vrchní soud, ale o prachobyčejný trial court, tedy prvoinstanční soud zabývající se vším možným od sousedských rozepří, přes výživné, až po drogové delikty. Když jsem se v rozžhaveném červencovém odpoledni probíral před obrovskou soudní budovou rozpisem jednání, zaujaly mě tzv. „small claims“. Domníval jsem se, že se jedná o civilněprávní řízení o drobných pohledávkách, podobné těm, které známe z některých zemí EU a které pro všechny členské státy zavádí nedávné nařízení Rady a Evropského parlamentu. Protože jsme se na MSp na tvorbě tohoto předpisu intenzivně podíleli, zajímalo mě, jak tyto procedury fungují v americké praxi. Netušil jsem, že se nakonec přesvědčím o fungování procesních postupů úplně jiných...
Jak hluboce jsem se ve svém odhadu zmýlil, mi došlo již záhy po vstupu do místnosti. Žalovaná strana v řízení o drobných pohledávkách odpovídající mé představě totiž rozhodně nevystupuje v oranžové kombinéze a s pouty na rukou... To, čeho jsem byl pro následující zhruba hodinu divákem se ukázalo býti zkráceným trestním řízením (jak jsem později zjistil, existují zde i civilní small claims, ale to nebyl washingtonský případ). Po levé ruce postaršího samosoudce tu defilovali drobní zlodějíčci a výtržníci, kteří podle předem dohodnutého scénáře pokorně přiznávali svou vinu a omlouvali se za své přečiny. Díky tomu jim většinou soudce udělil mírný trest v souladu s tím, jak mu navrhovala obžaloba stojící za pultíkem uprostřed místnosti. Mladičké asistentce prokurátora šla práce pěkně od ruky a obžalovaní svým bezpodmínečným přiznáním dodržovali jejich dohodu přinášející jim nízké tresty. Jednalo se většinou o pár dní vězení s následnou probací. Bylo dojemné sledovat černošského chlapce, jak se dušuje, že opravdu neví, jak je možné, že se už poosmé proháněl bez řidičáku nepovolenou rychlostí po Washingtonu a jak se mu mohlo stát, že 15 minut neslyšel policejní houkání...Ale všeho strašně lituje a už to podeváté určitě neudělá!
Ne každý byl ovšem takto uvědomělý. 38letý bezdomovec křehkou zástupkyni státu zaskočil, když začal překvapivě rozporovat její verzi skutkové podstaty své zásadní kauzy. Podle obžaloby se v neděli v 11h dopoledne válel uprostřed chodníku na rušné washingtonské ulici, kde překážel spořádaným občanům v nedělních pochůzkách. Když jej probudila policejní hlídka, vyběhl doprostřed silnice, stáhl kalhoty a vykonal svou potřebu, přičemž u toho vulgárně pokřikoval a následně se „s penisem vystrčeným z kalhot rozběhl po silnici dolů nedbaje výzev policejní hlídky, kterou častoval nevybíravými výrazy.“ Třebaže jej jeho ex offo obhájce tahal za rukáv, aby toho nechal a nekazil si tak šance na mírnou sankci, tento popis případu zjevně ťal do bezdomovcovy hrdosti, a odmítal jej proto takto veřejně akceptovat. Třebaže připustil, že policistům nadával a ihned neuposlechl jejich výzev, zásadně nesouhlasil s tím, že by měl při běhu obnažené genitálie. Jal se soudci vysvětlovat, že „penis mi teda z kalhot rozhodně nevisel, protože tak by se mi opravdu špatně běželo.“ Jen jsem čekal, že ještě řekne „však si to zkuste“ a soudce nařídí důkaz rekonstrukcí...
Po zhruba desetiminutové přestřelce, kdy výraz „pínys“ lítal po soudní síni jako vlaštovka, se podařilo bezdomovce nakonec přesvědčit, že se opravdu nejedná o zásadní skutkovou okolnost případu a on nakonec zjevně neochotně akceptoval, že mu teda z těch kalhot asi opravdu visel...
Když jsme od soudu odcházeli, přiznal se mi můj japonský spolustudent, že díky své slabší angličtině vůbec netuší, o čem tam byla řeč. „Lucky you“, odpověděl jsem.
Odvolací soud na právnické fakultě
Když mi do mailu přišla před čtrnácti dny zpráva, že Odvolací soud pro federální obvod bude po jedno odpoledne zasedat v budově naší školy, neváhal jsem ani na okamžik a přihlásil jsem se mezi uchazeče lačné tohoto divadla. Pevně jsem věřil, že mě čeká zážitek o poznání jinačí než ten z „vrchního“ soudu. Naštěstí jsem se tentokrát nemýlil.
Agenda soudu, jenž nás poctil svou návštěvou, je specifická. Jeho odvolací jurisdikce totiž není dána teritoriálně, ale materiálně. Zabývá se odvoláními ve věcech mezinárodního obchodu, práv duševního vlastnictví, peněžních nároků vůči vládě Spojených států či veteránských výhod, bez ohledu na to, ve kterém státě se konalo prvoinstanční řízení. Bližší popis agendy najdete zde.
Zájem o účast na jednání byl mezi studenty obrovský, takže bylo nakonec jednání soudu promítáno i do vedlejšího sálu pro ty, na něž nezbylo místo v zasedací síni. Na začátku jsme dostali brožuru s životopisy všech soudců a popisem soudu. Všichni přihlášení studenti již předtím obdrželi v mailu soubor veškerých podání k jednotlivým případům, což představovalo několikasetstránkové stohy vyjádření. Když se podíváte na stránku soudu, kde jsou k dispozici nejen rozhodnutí, ale i audio záznamy z jeho jednání, pochopíte, že transparentnost řízení není výjimkou, nýbrž pravidlem, které platí i pro všechny ostatní (alespoň federální) soudy. Ostatně, chcete-li si poslechnout, jaké otázky klade při ústních jednání Nejvyššího soudu třeba soudce Scalia, stačí se podívat sem (na stránku odkazujeme i na levé liště Jiného práva).
„Náš“ senát zasedal ve složení Pauline Newman, která byla předsedkyní a přísedících soudců Friedmana a Radera. Na přednesy účastníků bylo vyhrazeno vždy 30 minut, strany samy sledovaly svůj čas a oznámily, když jim vypršel. Soudci nicméně nenechali strany pouze odříkat své přednesy. Neustále jim skákali do řeči a kladli dotěrné otázky, v nichž odkrývali své úvahy.
„Dobře, pane Mayersi, a jak nás přesvědčíte o tom, že když rozhodneme tak, jak chcete, nepovede to k forum shoppingu?“
„Proč si myslíte, že zrovna tenhle test je přehlednější než ten předchozí?“
„Řekněme, že precedens, na který se odvoláváte, bylo špatné rozhodnutí, které jsme připraveni zvrátit – měl byste pak argumenty, o které byste opřel svůj postoj?“
Soudci se přitom nedali odpověďmi zástupců stran jen tak odbýt, a pokud se jim nezdály přesvědčivé, dále je rozporovali.
„Ale tím neřešíte náš problém. Že je zde k dispozici deklaratorní žaloba bránící zahájení řízení v jiném státě neznamená, že pak strany nebudou závodit o to, kdo dřív podá návrh na takovou žalobu.“
„Ale to pořád opakujete to samé, o tohle tady v tom případě vůbec nejde.“
„Ale vždyť jste tvrdil, že rozhodnutí panelu NAFTA není závazné a teď říkáte, že by se jimi federální administrativa měla vždy řídit. Co tedy rozumíte pod pojmem závaznost rozhodnutí?“
Třebaže výše uvedená slova dávám do uvozovek, nejedná se samozřejmě o přesné citace, pouze o hodně přibližné parafráze, kterými se snažím přiblížit způsob diskuse, jimiž však nemohu dostatečně odkrýt opravdovou hloubku debaty. Každopádně to vypadalo to spíše jako akademická disputace než soudní jednání. Ostatně mnozí ze soudců tohoto federálního soudu jsou bývalí či současní akademici. A udělali na mě opravdu dobrý dojem. Právní zástupci se pod tlakem jejich chytrých otázek chvílemi pěkně potili. Zástupce americké vlády soudce Rader rozebral takovým způsobem, že nebožák začal na chvíli koktat. Soudci se celou dobu snažili podívat se na případ z různých pohledů a opravdu hodně se zabývali otázkou, jaké praktické důsledky by to či ono rozhodnutí přineslo. „Policy“ úvahy byly tedy skutečně výrazné.
Nu a na závěr by se asi hodilo nějaké porovnání s realitou českých soudů. Bohužel, je to ostuda, ale nemohu sloužit. Přiznávám bez mučení, že při samotném jednání českého soudu jsem osobně nikdy nebyl. Porovnat tento post s českou realitou proto musím nechat na Vás. A jsem samozřejmě zvědavý:-)
21 komentářů:
Díky za skvělý post plný vtipu a nadhledu; je se co učit.
Post opravdu fantastický a osobně budu rád za každé takové "povídačky z jiných států".
A česká realita? Nerad bych, aby to znělo nějak nadneseně, ale ta otázka je dle mého názoru zbytečná. Český systém je založen na něčem zcela odlišném a dle mého názoru se to tedy nedá srovnávat. Bohužel musím konstatovat, že americký je mi mnohem sympatičtější. Jinými slovy se je vždy min. "na co koukat". Na našich soudech mám zkušenosti velice "konstruovaného rázu" - Jede se vždy především dle procesní stránky a věcně to moc zajímavě většinou není.
Jen malá poznámka. Chápu-li to dobře, to trestní řízení bylo finální částí plea bargaining, tedy dohody obhajoby a obžaloby o tom, co se stalo, jak to bude trestněprávní kvalifikováno a jak to bude potrestáno. Jakkoliv má každý Američan ústavní právo na trestní proces před porotou, tady porota není, a soudce jako na běžícím páse schvaluje dohodu.
Ad Zdeněk Kühn:
Přesně tak, protože porota rozhoduje jen otázky skutkového stavu. Proto bylo tak důležité, aby bezdomovec souhlasil s popisem skutkového stavu, jak jej prezentovala obžaloba. Pokud by se tak nestalo a neshodli se, muselo by to jít před porotu. Jinak pokud jsem to správně pochopil, tak soudce tou dohodou vázán nebyl, mohl rozhodnout i jinak, ale ve všech těch případech se v zásadě držel toho, co obžaloba navrhovala, i když pokud si pamatuju, tak tam ve dvou případech drobná odchylka byla (jednomu např. prodloužil asi o měsíc dohled a zkrátil lhůtu pro úhradu škody).
Česká realita? Jednou jsem se jako obhájce zúčastnil odvolacího řízení v trestní věci. Tam jsem mimo jiné tvrdil, že větou "bylo dovozeno zavinění ve formě nepřímého úmyslu" se soud rozhodně nevypořádal se subjektivní stránkou. Soud to jaksi pominul a tak mi to nedalo a po skončení veřejného zasedání jsem se při odchodu z jednačky zastavil u soudkyně. Podotkl jsem, že to odůvodnění okresní soud přeci jen trochu odbyl, není-liž pravda. Na to mi soudkyně velmi stručně ale o to hlasitěji odpověděla, že by chtěla vidět mne, jak bych to napsal. Tož tak.
Ovšem že by jednání nemohlo být spektakulární, to tedy ne. Stačí aby se sešli dva právní zástupci s hereckými ambicemi a soud jim přizvukoval. Několik takových jednání jsem zažil, je to příjemné osvěžení.
Každopádně je pravdou, že hlubokých právnických disputací se u českého soudu nedočkáte. Právní argumentace se soudu sděluje spíš písemně a soudce si také vše raději promýšlí v teple své kanceláře. Dá se říci, že z tohoto pohledu je české ústní jednání formalitou (pokud nejsou vyslýcháni svědci) a tomu odpovídá i jeho průběh - přednes žaloby je přečtením žaloby, závěrečný návrh se často provádí odkazem na písemné vyjádření. Je to jiné, ale nemyslím, že by to bylo horší. Možná jen pro našince krapet nudnější.
Super post!
to o nás som ja...aby sme tu neboli anonymni...
Ad Michal Strnad:
S nadsázkou: Horší mi to připadá, a to ze stejného důvodu, z jakého je přínosnější svižná diskuse k věci než samomluva několika autistů.
Jinak, co píšete o způsobu argumentace, je síla.
Ale tohle je ještě lepší:
Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které tímto plně odkazuje. Tečka.
Myslím, že pro právního zástupce je noční můrou, že soudce vymyslí v teple své kanceláře nějakou teorii a pak z ní začne dotyčného zkoušet. Ve stresu soudní síně, kdy je na odpověď asi pět vteřin, lze těžko vzdorovat. Člověk to bez přípravy málokdy formuluje tak, aby s tím byl naprosto spokojen. Nezbývá, než to dohánět v odvolání. Možnost vyjádřit se písemně, tak má i své výhody. Nicméně to není tak divácky zajímavé. Ještě však nikdo nezmínil, že řada soudních jednání je také u nás i s výsledkem domluvena dopředu stejně, jako tomu bylo v prvním uvedeném případu (státní zástupce, obhájce a soudce i u nás čas od času uzavírají jisté dohody...)
Ad Petr Černý:
Já bych nerad vyvolal svým postem dojem, že se v USA vše rozhodne hlavně při ústním jednání. Myslím, že písemná podání stran mají stěžejní úlohu. Otázky, které soudci vznášejí, je samozřejmě napadly při čtení těchto podání a v principu slouží k ověření, zda teorie, kterou si právní zástupce vymyslel (a promyslel) při psaní podání je opravdu funkční a zda jí dotyčný dokáže přesvědčivě obhájit ve světle možných námitek a protiargumentů. Nevylučuji, že často se může jednat o protiargumenty, jež právního zástupce vůbec nenapadly a pak je pro něj těžké se s nimi vypořádat přímo v soudní síni, i když vhodná odpověď třeba existuje, leč napadne ho bohužel až hodinu po tom, co opustil jednačku. Nikdo nejsme schopni dopředu předjímat všechny varianty, ale čím více relevantních (proti)argumentů právního zástupce napadne při přípravě podání (a vystoupení u soudu), tím méně problémů pak v soudní síni bude mít. A v tomto ohledu mi tento přístup náročný na kvalitu právního zastoupení přijde férovější než jen porovnání dvou podání bez jejich jakéhokoliv rozporování. Navíc zevrubná diskuse písemných podání stran jim může i pomoci v tom, že mohou vysvětlit, jak přesně ten který argument mysleli.
Ideální proces, jak ho chápu já i současné o.s.ř., by se měl odvíjet od řádně a do detailu zpracované žaloby a stejně tak pečlivě připraveném vyjádření žalovaného. Obojí má obsahovat vyčerpávající skutková tvrzení a důkazní návrhy. Provádění důkazů je pak věcí ústního jednání. Po skončení dokazování už je prostor pouze na to, aby obě strany zvážily, zda byla nebo nebyla prokázána jejich skutková tvrzení a na základě toho by buď měly žalobu vzít zpět nebo uznat nárok (tady už jsem to s tím idealismem trochu přehnal). Při prvním jednání má být vynesen rozsudek. Chytré dotazy soudce při jednání "jak jste to vlastně myslel?" pak vidím spíš jako rány pod pás. To by byl ideální průběh.
Realita je bohužel úplně někde jinde, částečně vinou soudu, ale daleko více účastníků. Advokáty, kteří dokáží sepsat žalobu se všemi náležitostmi a s logickou strukturou abys pohledal. To, že účastníci nebývají pro první kolo zastoupeni, ani nekomentuji. Kdo by také označoval všechna skutková tvrzení a důkazy, když tak předává iniciativu protistraně, která si tak v klidu do nařízení jednání může "vyrobit protidůkazy"? Neschopnost rozlišit, co je pro kauzu podstatné, vede k tomu, že účastníci raději soudu předloží dvě krabice listinných materiálů: čiň si soude, jak chceš, já svoji povinnost splnil. Zakončím známým citátem známé advokátky: "řízení doopravdy začíná až před Ústavním soudem". S takovým katastrofickým stavem právního vědomí se ovšem ideálního procesu jen tak nedočkáme.
Re Michal Strnad a ideál: Vaše vize má pro mne alespoň dva háčky - jednak při jednání musí být prostor na zohlednění nových prvků - ať už jde o "objektivní" nova, nebo o reakci na eventuální přípustné nové prvky vnesené posledním písemným podáním (protože by soud sice mohl reagovat poskytnutím lhůty k novému písemnému vyjádření, ale takhle by to nohlo jet do nekonečna). Druhý háček je větší - domníváte se, že strany nemají před soudem vůbec diskutovat o právní kvalifikaci relevantních skutečností? Tuhle kategorii nezmiňujete, ale podle mě je zásadní - v opačném případě je soud jen deterministickým automatem na smílání skutků s jediným pro strany relevantním odůvodněním -"prokázal/neprokázal".
Zkušenosti z natáčení: u soudu, pro který dělám (SPS ES), je písemná část zásadní - pokud argument není v písemném podání, zpravidla k němu nelze přihlížet. To ovšm nezmamená, že ústní řízení musí být "do počtu" a "pro forma" -pokud se povede, dává jiný, syntetičtější náhled na věc oproštěný od detailů formální strukturace - celý proces se tak někdy v určité míře vrací k příběhu o (ne)spravedlnosti, jehož pointa je koneckonců jádrem práce soudce.
Podle mě jsou ideálním stavem advokáti, kteří vědí, čeho chtějí pro klienta dosáhnout a proč na to mají právo, jsou schopni svůj postoj písemně strukturovat a shodnou se mezi sebou i se soudem na obsahu sporu a jeho konturách.
Na jednání jsou schopni svou pozici shrnout do smysluplného narativu a jsou připraveni odpovídat na otázky směřující na slabá místa (o kterých pochopitelně vědí).
Ideální soudce sleduje, co strany říkají, a ujišťuje se tak, že rozumí předmětu sporu, který před něj byl předložen. V rozhodnutí jasně vysvětlí, proč v takto načrtnutém rámci rozhodl tak či onak, včetně toho, že se na místě, kde už není "jasné právo", nebude stydět přiznat vlastní hodnotový soud - skutečně podstatná role soudce jakožto člověka spravedlivého začíná tam, kde končí explicitní a jasné právo...
Přiznám se, že s řízením před SPS nemám zkušenosti, budu se tedy držet pouze českého procesu. Občanský soudní řád ukládá soudci připravit první jednání tak, aby při něm zároveň mohl rozhodnout. Předpokladem je vyloučení nových skutečností či důkazních návrhů, a pokud k nim dojde, tak se s nimi při takovém jednání vypořádat. Že jde o iluzi zákonodárce, byť žádoucí, o tom žádná. Civilní proces totiž v prvostupňovém řízení takřka nezná koncentraci (s výjimkou věcí uvedených v § 118b), donutit účastníky, aby perfektně splnili povinnost tvrzení i důkazní je takřka nemožné (ust. § 114c věc jen rozmělňuje). Řízení tedy vypadá tak, že při prvním jednání se stihnou doplnit podstatná tvrzení a provede se pár důkazů. Strana, která to v tu chvíli má nahnuté žádá o odročení nebo rovnou navrhuje důkazy k popření provedených důkazů. Je nařízeno druhé, třetí atd. jednání a věc nebere konce, pokud soudce není aspoň trochu rozhodný. Mám za sebou desítky jednání a zatím ani jednou jsem neslyšel soudce, který by řekl, že neprovede důkazy navržené na konci prvého jednání prostě proto, že je považuje za vykonstruované a že si na ně měl účastník vzpomenout dřív. Navrhnout koncentraci je pak sebevražda, protože není možné reagovat na přehršel důkazních návrhů předložených protistranou v poslední den lhůty.
A to prosím berte v potaz to, že je zahajována spousta řízení, u kterých žalobce VÍ, že není v právu! A mohu Vás ujistit, že veškeré idealistické představy o právních sporech, moci argumentace a čistém právním, nota bene spravedlivém řešení berou za své v okamžiku, kdy obě strany lžou, jak když tiskne.
Ano, mám ideální představu rychlého procesu, ale zároveň vím, že je v českém prostředí za současného stavu právní úpravy, právního a morálního vědomí neuskutečnitelná. Pokud je to u SPS jinak, tiše Vám Vaši práci závidím...
Omlouvám se, ale ještě slovo k položené otázce "domníváte se, že strany nemají před soudem vůbec diskutovat o právní kvalifikaci relevantních skutečností?"
Ale jistě, jen ať diskutují. Fakticky soudci dost pomáhají, protože i soudce je jen člověk a při dnešní komplexitě práva mu může leckterá souvislost ujít. Ovšem z pohledu zákona... Je snad soudce vázán právní kvalifikací účastníků? Ani zbla. Dokonce se jí vůbec nemusí zabývat v odůvodnění svého rozhodnutí (na rozdíl od skutkových tvrzení a důkazních návrhů).
A omlouvám se ještě jednou, a to za skepsi, kterou jsem do této diskuze vnesl. Věřím, že bude líp :)
Michal Strnad:
Situace u SPS je zda se lepsi, nez v Cechach, i kdyz idealni pripad jsem jeste nevidel... Coz mi pripomina, ze jsem ve spechu zapomnel na konec sveho predchoziho postu doplnit vetu "A tu o Cervene Karkulce si dame priste..."
I tady mame casto (skoro bych rekl typicky)neusporadane advokaty, kteri se moc neorientuji v tom, proc tu vlastne jsou, a navic si pocinaji, jako by byli doma (coz je nekdy stoji spor). Lze se snad mene nebo alespon o neco "sofistikovaneji". Rozhoduje se zpravidla se po jedinem jednani (nikdy pri nem - snaha rozhodnout pri jednani, tedy pod bezprostrednim vlivem a bez pripravy pisemneho vyhotoveni, u ktere se musi cela vec rozmyslet, je podle me silena zhuverilost o.s.r.) - za to ale vdecime takrka totalni koncentraci rizeni.
Pokud jde o strany a pravni kvalifikaci - soudce samozrejme (mozna nekterych zasahu zasady dispozitivnosti) vazan neni. Pokud mu ovsem dve strany predkladaji dve odlisne kvalifikace a on se rozhodne pro jednu z nich, musi podle meho soudu svoji volbu vysvetlit, tedy oduvodnit - coz plati tim spise, voli-li "vlastni" cestu neoprenou o podani stran.
Opacny pristup vede k tomu, ze se "do soudu" nasypou skutkove a dukazni prvky, a vypadne z nej vysledek. Proces pravni kvalifikace se stava "black box" procesem, kterym se strany vubec nemusi zabyvat, protoze je zcela mimo jejich kontrolu, - soud jim soud neni povinen umoznit do nej nahlednout.
Tohle podle mne znamena jedno ze dvou zel - bud si budeme nalhavat, ze pravni kvalifikace je striktne deterministickym procesem ve smyslu "ust zakona" a la Montesquieu (a tudiz kontrola neni potreba, protoze existuje pouze jeden predstavitelny vysledek), nebo pripustime nekontrolovanou libovuli soudu pri aplikaci pravnich pravidel na skutkovy stav. Ani jeden z techto vysledku se mi pranic nelibi...
Souhlasím s Janem Převrátilem - soud se musí vypořádat též s právní argumentací procesních stran.
Viz např. I. ÚS 403/03:
Pokud nejde o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, obecný soud musí v odůvodnění dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy, s případnou citací publikované judikatury nebo názorů právní vědy. Argumentuje-li účastník řízení názory právní vědy nebo judikatury, musí se obecný soud s názory, v těchto pramenech uvedenými, argumentačně vypořádat, případně i tak, že vysvětlí, proč je nepovažuje pro danou věc relevantní. Jen tak může být odůvodnění rozhodnutí soudu přesvědčivé a jen tak může legitimizovat rozhodnutí samotné v tom, že správný výklad práva je právě ten výklad, který soud zvolil.
Já jsem se tedy u jednání setkal s oběma přístupy. U jednoho došlo k přibližně hodinové výměně argumentů mezi mnou a zástupcem protistrany ohledně rozhodujícího právního institutu, které shrnuty dohromady v protokolu o jednání zabraly 3 strany A4. Soudkyně nato jednání odročila za účelem vynesení rozsudku, což chápu.
Naopak u jiného jednání jsem argumentoval vcelku "akademicky", avšak protistrana neřekla vůbec nic, toliko "na podané žalobě trvám". Přesto bylo z průběhu jednání patrné, že věc měla soudkyně předsouzenu v kanceláři, načež mou argumentaci jednou větou shodila a proces jsme prohráli.
Děkuji Zdeňku Kühnovi za judikát, ukládám jej do hlavy do složky "důležité" a současně uznávám, že je nanejvýš vhodné, aby se soud s právní argumentací vypořádal.
Jeste jen strucne k tomu vyporadani se s pravni argumentaci stran:
Povinnost se s tim vyporadat se zacina (v nekterych pripadech) prosazovat i u nizsich soudu - konkretne se mi vybavilo usneseni KS v Usti n. Labem publikovane v Soudnich rozhledech 5/2005, jehoz pravni veta (je to parafraze, ne presna citace oduvodneni) zni "V oduvodneni pisemneho vyhotoveni rozsudku je treba krome urciteho, srozumitelneho a presvedciveho vylozeni skutkovych a pravnich okolnosti rozhodnute veci vyporadat se i s pravne vyznamnymi namitkami ucastnika, obvzlaste vychazeji-li z pravniho zaveru, jenz v jine skutkove ci pravne obdobne veci zaujal v rozhodnuti Nejvyssi soud CR". Nasledne pak soud konstatoval, ze prvoinstancni soud se dopustil pochybeni, kdyz toto neucinil, ale ze to nemelo vliv na spravnost rozhodnuti, kdyz navic odkaz na judikat NS byl mimo misu.
Bude-li to takto vnimano tak pak ta povinnost se vyporadat s pravnimi argumenty stran, bude mit smysl jen kdyz soud vec nespravne posoudi ... tam ale zrejme nesmeruje US, protoze - jestli tomu spravne rozumim - dle nej je absence smysluplneho vyporadani se takovou argumentaci duvodem pro zruseni bez dalsiho (tj. bez ohledu na to, zda soud po pravni strance pochybil nebo ne).
Nevim uplne mi nevoni ani jeden krajni pripad a byl bych pro nejake reseni mezi dle okolnosti pripadu. ;o) Zlata stredni cesta ...
Jiřímu Kindlovi:
rozumím Vaší myšlence brojící proti "procesnímu esencialismu" ve stylu, soud nevypořádal námitku, pak rušíme. S takto chápaným esencialismem, který za žádných okolností nepracuje s něčím jako "příčinnou souvislostí namítané vady a zásahem do základních práv" se nelze ztotožnit.
Osobně vidím jeden problém. Kam až má soud při posuzování relevance námitek zajít?
Má za všech okolností a při všech typech námitek "jakoby sjet celé řízení" a přijmout roli obecného soudu?
A dále: velmi častá situace je, že ve sporu se z obou stran střílelo právními argumenty a judikaturou, a kupř. se stane, že specialista na sjednocování, Nejvyšší soud (modeluji čistě hypoteticky)vydá pětistránkové odmítací usnesení, kde však na pěti stranách vysvětluje, proč se věcí nemohl zabývat.
Ne že bych nechápal logiku tohoto postoje, ale má se i v tomto případě US ponořit do hlubin podústavní argumentace a odhadovat, jak by asi s námitkami naložil NS, kdyby se s nimi mohl zabývat. POdstatou odmítacího rozhodnutí tohoto typu je, že soud se podstatou věci nezabyval. (V civilu "dovolání je nepřípsutné" v trestu "bylo podáno z jiného než zákonného důvodu)
Prosím aby bylo vše co jsem napsal bráno neosobně, akademicky. Považuji téma za vážné a "k hluboké věcné diskusi nutné"
Ústavní soud by samozřejmě měl zasáhnout jen v případě extrémním, např. když soud se na jakoukoliv argumentaci účastníků prostě vykašle a sám odůvodnění zcela odflákne (třeba v jednom odstavci). Já jsem do toho komentu dal jen právní větu, což je asi hezký příklad toho, o čem píše výše Vojtěch Šimíček, totiž, že tu právní větu lze bez kontextu případu jen velmi obtížně pochopit.
Okomentovat