La publication of law in der Europäischen Union (tajné)
Káži vodu, piji víno (či možná slivku). Tak mi v poslední době stále více připadá komunitární právní řád. Po letech předvstupní propagandy na téma „společenství práva“, rule of law for all, sdílení kulturních hodnot atd., nečeká člověka, který pozoruje praxi orgánů Společenství více než deziluze (v našem příměru tedy opička).
Krásným příkladem je v poslední době otázka publicity a předvídatelnosti práva v EU. Jeden z problémů už naznačil Jirka ve svém předchozím postu: EU je jazykový Babylón a mnoho aktů Společenství není přístupných v češtině. Výseč tohoto problému je absence řádně publikovaných českých překladů komunitární legislativy v češtině po přistoupení; na toto téma jsem vyplodil studii, jejíž závěry nyní vycházejí v prosincovém čísle Soudních rozhledů (úvod článku jsem přetiskl níže).
Že se nezvládlo včas přeložit a publikovat komunitární právo je, s ohledem na rozsah, pochopitelné (s ohledem na význam však stěží omluvitelné). Co člověka však děsí je způsob, jakým se k tomuto faktu staví komunitární instituce, především tedy Komise. Tajit, tajit, mlžit, mlžit. Přístup Komise a Rady k publikaci komunitárních aktů byl již několikrát před Soudním dvorem a Soudem prvního stupně. Ty opakovaně zjistily, že Rada či Komise úmyslně uvádějí nepravdivé informace (přeloženo z řeči Sira Humphreyho: lžou) na téma data publikace; zdá se, že kupříkladu antedatování Úředního věstníku je v Radě oblíbenou praxí (jeden příklad za všechny - srov. body 126 - 131 rozsudku SPS ve věci T-115/94, Opel Austria)
Subjekte regulace, jásej. Poslední hřebík do komunitární publikační rakvičky se mi dostal do rukou nedávno: předběžná otázka ve věci C-345/06 Heinrich. Zde se dočítám:
Tato předběžná otázka je předkládána výše uvedenou soudní instancí z podnětu pana Gottfrieda Heinricha. Pan Heinrich (dále také jen „stěžovatel“) se dne 25.9.2005 chystal nastoupit do letadla na vídeňském letišti Schwechat. Při bezpečnostní kontrole mu však bylo bráněno touto kontrolou projít, neboť stěžovatel zamýšlel vzít si s sebou tenisovou raketu. Tenisová raketa je v souladu s bodem 4.1., resp. 4.3. přílohy nařízení č. 2320/2002 (dále jen „nařízení“) a dle přílohy k nařízení Komise č. 622/2003 ve znění aktuálního nařízení Komise č. 68/2004 (dále jen „nařízení Komise“) považována za zakázaný předmět, jeden z tzv. tupých nástrojů. Není jí proto dle těchto ustanovení povoleno v letadle přepravovat. Stěžovatel do letadla i přesto nastoupil, byl ovšem okamžitě vyzván k tomu, aby stroj neprodleně opustil.
Jak vyplývá z jeho praktické aplikace v případě stěžovatele, nařízení požaduje, aby bylo zabráněno přenesení zakázaných předmětů na palubu. Podle bodu 1.18 přílohy nařízení se zakázanými předměty rozumí ty, které je možné použít ke spáchání protiprávního činu a které nebyly řádně přihlášeny a nebylo s nimi zacházeno v souladu s příslušnými zákony a předpisy, jako např. kyje či baseballové pálky. Příloha k nařízení Komise vymezuje jako zakázané předměty také tzv. tupé nástroje jako např. rybářské pruty. Podle článku 3 nařízení Komise, resp. článku 1 jeho aktualizovaného znění (68/2004) jsou opatření v příloze uvedená tajná a nezveřejňují se, resp. oznamují se pouze osobám k tomu členskými státy či Komisí oprávněným. Proto také nebyla tato opatření zveřejněna v Úředním věstníku, a to s odvoláním na nařízení, podle něhož jsou opatření vztahující se k technickým parametrům a akceptačním testům zařízení, k postupům obsahujícím citlivé informace a jiným podobným postupům tajná. Na tomto místě se pro tento výjimečný stav nařízení odvolává taktéž na nařízení 1049/ 2001 o přístupu k dokumentům.
Krásným příkladem je v poslední době otázka publicity a předvídatelnosti práva v EU. Jeden z problémů už naznačil Jirka ve svém předchozím postu: EU je jazykový Babylón a mnoho aktů Společenství není přístupných v češtině. Výseč tohoto problému je absence řádně publikovaných českých překladů komunitární legislativy v češtině po přistoupení; na toto téma jsem vyplodil studii, jejíž závěry nyní vycházejí v prosincovém čísle Soudních rozhledů (úvod článku jsem přetiskl níže).
Že se nezvládlo včas přeložit a publikovat komunitární právo je, s ohledem na rozsah, pochopitelné (s ohledem na význam však stěží omluvitelné). Co člověka však děsí je způsob, jakým se k tomuto faktu staví komunitární instituce, především tedy Komise. Tajit, tajit, mlžit, mlžit. Přístup Komise a Rady k publikaci komunitárních aktů byl již několikrát před Soudním dvorem a Soudem prvního stupně. Ty opakovaně zjistily, že Rada či Komise úmyslně uvádějí nepravdivé informace (přeloženo z řeči Sira Humphreyho: lžou) na téma data publikace; zdá se, že kupříkladu antedatování Úředního věstníku je v Radě oblíbenou praxí (jeden příklad za všechny - srov. body 126 - 131 rozsudku SPS ve věci T-115/94, Opel Austria)
Subjekte regulace, jásej. Poslední hřebík do komunitární publikační rakvičky se mi dostal do rukou nedávno: předběžná otázka ve věci C-345/06 Heinrich. Zde se dočítám:
Tato předběžná otázka je předkládána výše uvedenou soudní instancí z podnětu pana Gottfrieda Heinricha. Pan Heinrich (dále také jen „stěžovatel“) se dne 25.9.2005 chystal nastoupit do letadla na vídeňském letišti Schwechat. Při bezpečnostní kontrole mu však bylo bráněno touto kontrolou projít, neboť stěžovatel zamýšlel vzít si s sebou tenisovou raketu. Tenisová raketa je v souladu s bodem 4.1., resp. 4.3. přílohy nařízení č. 2320/2002 (dále jen „nařízení“) a dle přílohy k nařízení Komise č. 622/2003 ve znění aktuálního nařízení Komise č. 68/2004 (dále jen „nařízení Komise“) považována za zakázaný předmět, jeden z tzv. tupých nástrojů. Není jí proto dle těchto ustanovení povoleno v letadle přepravovat. Stěžovatel do letadla i přesto nastoupil, byl ovšem okamžitě vyzván k tomu, aby stroj neprodleně opustil.
Jak vyplývá z jeho praktické aplikace v případě stěžovatele, nařízení požaduje, aby bylo zabráněno přenesení zakázaných předmětů na palubu. Podle bodu 1.18 přílohy nařízení se zakázanými předměty rozumí ty, které je možné použít ke spáchání protiprávního činu a které nebyly řádně přihlášeny a nebylo s nimi zacházeno v souladu s příslušnými zákony a předpisy, jako např. kyje či baseballové pálky. Příloha k nařízení Komise vymezuje jako zakázané předměty také tzv. tupé nástroje jako např. rybářské pruty. Podle článku 3 nařízení Komise, resp. článku 1 jeho aktualizovaného znění (68/2004) jsou opatření v příloze uvedená tajná a nezveřejňují se, resp. oznamují se pouze osobám k tomu členskými státy či Komisí oprávněným. Proto také nebyla tato opatření zveřejněna v Úředním věstníku, a to s odvoláním na nařízení, podle něhož jsou opatření vztahující se k technickým parametrům a akceptačním testům zařízení, k postupům obsahujícím citlivé informace a jiným podobným postupům tajná. Na tomto místě se pro tento výjimečný stav nařízení odvolává taktéž na nařízení 1049/ 2001 o přístupu k dokumentům.
Sečteno a podtrženo: pokud máte štěstí a právní předpis, který Vás váže, je publikován ve Vašem mateřském jazyce (což už dávno není komunitární standard), tak snad budete mít štěstí i nadále a daný předpis také nebude tajný. Bonjour, rule of law....
5 komentářů:
No, jsem zvědav, jak ESD v Heinrichovi rozhodne, doufám, že mi nezbortí moje zbytky ideálů.
Rád bych podotkl, že klíč k Babylónu se skrývá v nadpisu tohoto postu, seškrtejme počet oficiálních jazyků na tři. Vím, že je to nepopulární, že proti tomu bude existovat řada argumentů atd., ale jak jinak ten Babylón vyřešit?
Zajímavý názor na mnohojazyčnost má tlumočnice z ESD, paní Angela Rogner. Neříkám, že s ní naprosto souhlasím, její příspěvek na blogu Respektu ale stojí za přečtení:
http://angelarogner.blog.respekt.cz/c/890/Vyslete-sve-nejlepsi-odborniky-a-ne-sve-nejlepsi-lingvisty.html
Ten příspěvek na blogu Respektu je zajímavý, bohužel ale taky takový nic neříkající výkřik, který opakuje typickou dogmatiku evropských institucí (jako že mnohojazyčnost stojí ročně každého občana EU 2,5 Eura - zdá se, že do Luxu ještě nedorazil pojem transakčních nákladů apod.).
Hlavní provolání příspěvku, tedy ve stylu "vyšlete odborníky a nikoliv linguisty", je taky dost mimo ekonomickou realitu: odborník, který umí jazyky, nikdy nepůjde překládat. Jestliže kupříkladu právník umí jazyky a evropské právo, je v soukromé sféře schopen své schopnosti prodat o poznání lépe, než jako právník - linguista v evropských institucích. Nevím jak pro koho, ale pro mě je překládání cizích textů navíc dost ubíjející práce. Nejsem si tedy jist, že se jedná o obor lidské činnosti, ve které by se odborník nějak vyžíval.
Já mysím, že ale v tom příspěvku na blogu Respektu šlo o něco jiného: pokud jsem ho četl dobře, paní Rogner tam spíše říká, že na jednáních v rámci EU by měli jednat především lidé, kteří rozumejí dané problematice, nikoliv jednacím jazykům. Obhajovala tím nutnost překládat. Já s ní do určité míry souhlasím. Jsou v naší státní správě ministerstva, kde zkrátka odborného rutinéra mladým moderním absolventem, který mrská angličtinu a ideálně i francouzštinu nebo němčinu nenahradíš. Napadá mě třeba zemědělství. Takže to "hlavní proivolání" jejího příspěvku je někde trochu jinde, myslím.
Tím nechci obhajovat ale to, že se do naší státní správy na řídící místa dosazují neschopní budižkničemové, jejichž kvalifikací je především to, ze sesbírají dostatek kompromitujících materiálů na své politické okolí, aby měli svá místa zajištěna, hloupost nehloupost. Pokud jsou mezi našimi čtenáři státní úředníci, každý bude jistě o několika vědět (i já mám své favority;-)
Okomentovat