Úřední jazyky EU, znalost práva a postmoderní situace

Nedávno jsem na EU Law blogu narazil na zajímavý post týkající se Maltéštiny jakožto úředního jazyku EU. Na tomtéž blogu byla též zmínka o Irštině, která se od roku 2007 k úředním jazykům EU také připojí. Asi není potřeba se zmiňovat o chronických problémech, které jsou spojeny s předklady z Maltéštiny do některého z jiných méně rozšířených jazyků EU a vice versa, kdy pak k překladům zřejmě dochází na dvakrát (zpravidla nejprve do angličtiny a pak z angličtiny do dalšího jazyka), a o tom, že znalost Maltéštiny (zejména právnické) by mohla být opravdu lukrativní. (nevíte náhodou někdo o kursu Maltéštiny "rychle a levně" ;o)))

Nicméně v souvislosti s daným problémem můžeme dospět k otázce z právního hlediska zřejmě závažnější, která souvisí s problematikou překladů předpisů, judikátů atd. v oblasti evropského práva do jazyků nových členských států, a s otázkou, do jaké míry je možnost seznámit se s textem právní normy předpokladem pro její právní závaznost vůči regulovanému subjektu. Nemám rozhodně ambici tuto otázku tady řešit; spíše chci nadhodit některé úvahy k zamyšlení a diskusi.

Na úvod lze odkázat na předběžnou otázku dle čl. 234 SES položenou Krajským soudem v Ostravě, která se uvedenou problematikou do značné míry zabývá a jsem opravdu zvědav, jak to u ESD dopadne. O kontextu položení dané otázky by asi mohl být více říci Michal, takže asi bude fajn sledovat komentáře. Já ji uvádím, jelikož dobře ilustruje, v čem je základní dilema.

Lze vůči českým (maltéským, lotyšským ...) subjektům aplikovat právní normy, které nebyly přeloženy do jejich rodného (resp. spíše úředního) jazyka? Má-li právo plnit svou základní normativní funkci (tj. vést a ovlivňovat chování subjektů podřízených právu), nutně to předpokládá, že regulované subjekty budou mít možnost se s právem seznámit, aby mu své jednání mohly přizpůsobit. Asi se jedná o jednu ze základních zásad, s níž ve větší či menší míře souvisí množství právních samozřejmostí jako ignorantia legis non excusat, nullum crimen sine lege, iura novit curia ...

Zapomínat však nelze ani na požadavek účinné a uniformní vymahatelnosti komunitárního práva napříč všemi členskými státy.

Samozřejmě se asi v tomto směru nelze bavit o zcela reálné možnosti se s právem seznámit, ale mělo by jít o určitou možnost ve větší či menší míře alespoň hypotetickou. Kde je však rozhodná hranice? Kdy už je možnost tak hypotetická, že ji je nutno považovat spíše za nemožnost?

S ohledem na přirozené rozdíly mezi lidmi nelze totiž předpokládat, že znalost práva je většinově rozšířena (od čeho by tu ostatně jinak byli právníci), a to ani v případě, že konkrétní právní norma je např. v češtině a dotčený subjekt má reálnou možnost si ji přečíst. Lze považovat za dost pravděpodobné, že té právní hatmatilce stejně nemusí dotčený subjekt rozumět (viz např. nějaké normy v oblasti telekomunikací, energetiky, hospodářské soutěže ...). Stranou teď ponechávám význam otázky, zda může v této souvislosti hrát roli, jestli je daná právní norma přístupná v hard-copy anebo jen elektronicky, což může být také zajímavá otázka.

Bereme-li v úvahu uvedenou realitu, hraje nějakou roli, že aplikovaná právní norma není v českém jazyce? Jen se prostě posouvá stupeň, ve kterém se reálná možnost posouvá více do oblasti možnosti hypotetické. Když si regulovaný subjekt najímá právníka, aby mu vysvětlil české právo v češtině, proč by mělo hrát roli, že si najme právníka, který umí anglicky, francouzsky nebo německy ..., a vysvětlí mu i právo evropské, které (prozatím) do češtiny publikováno nebylo?

I u norem v češtině je zjevné, že některé subjekty jim stejně nebudou rozumět např. s ohledem na různé vybavení, kterého se jim dostalo v přírodní loterii ... Někteří ty normy prostě nepochopí, i kdyby si je přečetli. Jiní ano. Obdobně jsou-li normy dostupné v angličtině, ti, kteří příslušný jazyk dobře ovládájí si je budou moci přečíst, jiní ne. Když v tomto směru mohou být rozdíly v inteligenci, vzdělání atp. irelevantní, stejně irelevantní by měly být i rozdíly v jazykové vybavenosti. Odpověď na otázku právní závaznosti zřejmě nemůže být posuzována na individuální bázi, ale na nějaké obecnějším základě (dle státní příslušnosti, pobytu ...). Jinými slovy asi by nemělo hrát roli, že některý občan ČR anglicky umí a jiný ne, evropské právo nepublikované v češtine by pro oba mělo být (ne)závazné ve stejném rozsahu.

Je však hypotetická jazyková možnost seznámit se (přečíst si) právní normy nezbytnou podmínkou závaznosti? Rozhodně ne obecně. Když pojedu do Číny budou pro mne právně závazné tamní zákony, byť čísky neumím. Stejně tak cizinci v ČR se musí podřídit normám českého práva, byť česky neumí. Individuální znalost (možnost seznámit se) práva se v tomto ohledu začíná jevit jaksi trochu zbytečná. Ostatně vezměmě si za příklad možnost seznámit se s českým právem, ze strany česky mluvícího slepce, negramotného člověka atp.

Jinak řečeno, asi je potřeba vzít v úvahu i jurisdikční otázku. Pak se rozhodná otázka změní: Je možné, aby na území České republiky byly aplikovány právní normy, které nebyly publikovány v češtině jakožto našem úředním jazyce?

Otázka se pak přesouvá spíše do roviny toho, jaké právo mají vůči subjektům na našem území aplikovat naše státní orgány. Zvýrazňuje se tedy ne normativní funkce práva (poskytovat návod k jednání), ale funkce práva jakožto coercion licensor, abych trochu parafrázoval spolu s Greenem Dworkina. Příslušné orgány pak prostě budou vůči dotčeným subjektům aplikovat jejich právo bez ohledu na to, jakou individuální možnost seznámit se s příslušnými právními předpisy, mají. Nicméně výkon státní moci kontrolovat v určitém ohledu mohou, byť (z pozice dotčených subjektů) jaksi utajeně ... Soudci by byli jakousi šlechtou, která by pro podřízené subjekty identifikovala, co je třeba, přičemž by se řídili příkazem je třeba, protože je třeba (Petříček, Majestát zákona, viz níže)

Nezačínáme se pak nacházet tak trochu v Kafkovo světě? ...

... neboli řečeno s Petříčkem v jeho Majestátu zákona: "Má-li být zákon majestátní, musí být utajen." (str. 274)

PS: A ještě jedna praktická poznámka. Podílel jsem se na jednom soudním řízení (v Čechách na krajské úrovni), kde se většina právní argumentace odehrávala v rovině evropského práva (interpretace základních komunitárních ekonomických svobod). Obě strany se oháněly množství evropské judikatury, žádná nebyla v publikována v češtině ...

Soudu se dokládaly úředně ověřené překlady příslušných judikátů a soud nakonec konstatoval něco v tom smyslu, že přece ode mne nikdo nemůže čekat, že bych znal(a) evropské právo a tu judikaturu, co mi tady dáváte ... no a následně se to rozhodlo ryze dle českého práva (v zásadě jako kdyby evropského práva nebylo) ...

PPS: A teď (po sepsání tohoto postu) jsem si ještě všiml, že Michal Bobek publikoval na otázku absence publikace evropských právních norem článek "K absenci řádného vyhlášení komunitární legislativy v jazycích nových členských států [On the Absence of Due Publication of EC Legislation in the Languages of the New Member States] Soudní rozhledy 12/2006, s. 449 - 472", který jsem tedy zatím neměl možnost přečíst. Určitě ale bude stát za přečtení :o))