pondělí 21. června 2010

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS I.

Nejvyšší správní soud („NSS“) se již stal respektovaným vrcholem soudní soustavy ve správním soudnictví a desítkami a stovkami svých rozhodnutí už mnohokrát poskytl sjednocující výklad řady otázek správního práva. Orgány veřejné moci zpravidla v maximální míře usilují o následování příslušné judikatury NSS v praxi a výstupy NSS pozorně sledují. Z dílny NSS však tu a tam vyjde i judikát, který je přinejmenším sporný, ne-li chybný, nebo alespoň ve svých závěrech v praxi jen obtížně aplikovatelný. Na některá taková rozhodnutí (týkající se přestupkového práva) bych rád ve stručnosti upozornil.

1. Procesní postavení mladistvého jako obviněného z přestupku – rozsudek NSS ze dne 9.2.2010, č.j. 2 As 68/2009 – 64:
Předmětem sporu byla otázka doručení rozhodnutí správního orgánu zákonnému zástupci obviněného z přestupku, kdy mladistvý měl spáchat přestupek proti majetku (krádež). V řízení o přestupku, kde je obviněným z přestupku mladistvý (tedy osoba, která v době spáchání přestupku dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku) platí určité odlišnosti od řízení vedeného s osobou, která již dovršila 18tý rok věku (viz § 19, § 74 odst. 2 a § 81 odst. 1 zákona o přestupcích, dále jen „ZPř“), ovšem i mladistvý obviněný z přestupku má plnou procesní způsobilost (podobně je tomu v trestním řízení, pokud se nemýlím), které nabývá okamžikem nabytí způsobilosti být subjektem přestupku (§ 5 odst. 1 ZPř). Přestupek mladistvého tak lze např. projednat i v blokovém řízení, přirozeně bez jakéhosi „zastoupení“ či „zprostředkování“ zákonným zástupcem (blokovou pokutou uloženou mladistvému se už NSS zabýval např. v rozsudku ze dne 22.1.2010, č.j. 5 As 65/2009 – 39, kde mj. konstatoval, že „Přičítá-li zákon plnou odpovědnost mladistvému za své jednání, je nutno vycházet a priori i z toho, že tato osoba je i plně procesně způsobilá k úkonům ve správním (přestupkovém) řízení stran přestupku, který jí lze přičítat.“).

NSS však tentokrát vycházel („naveden“ k tomu samotným stěžovatelem, který vycházel z předpokladu, že obviněný samostatnou procesní způsobilost neměl, byl zastupován zákonným zástupcem a tomu nebylo řádně doručeno) z předpokladu, že mladistvý obviněný musí být v řízení zastoupen (zákonným zástupcem). Informování zákonného zástupce o klíčových úkonech správního orgánu si pak NSS vyložil nikoliv jako plnění povinnosti dle § 74 odst. 2 ZPř („Je-li obviněným z přestupku mladistvý, vyrozumí správní orgán o nařízeném ústním jednání též zákonného zástupce mladistvého a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí; jim se také rozhodnutí o přestupku oznamuje.“), ale jako doručování zástupci dítěte, a doručování písemností obviněnému z přestupku jako zjišťování názoru nezletilého dítěte dle § 29 odst. 4 správního řádu. Poselstvím rozsudku NSS tak byl mj. závěr, že mladistvý obviněný z přestupku je (musí být) v řízení o přestupku zastupován (zákonným zástupcem).

Zákonný zástupce (a OSPOD) ovšem nejen že není účastníkem řízení (ty ZPř vypočítává v § 72), ale není ani zástupcem účastníka řízení (tj. mladistvého obviněného z přestupku), a jeho postavení má spíše charakter „osoby zúčastněné na řízení“ nadané omezenými procesními právy (právo vědět o ústním jednání o přestupku, právo na oznámení rozhodnutí a právo podat ve prospěch mladistvého odvolání). Uvedené rozlišení vyplývá přímo ze ZPř (viz § 74 odst. 2 a § 81 odst. 1 ZPř). Pokud by zákonný zástupce zastupoval mladistvého obviněného z přestupku s odkazem na § 32 odst. 1 správního řádu, jak NSS tentokrát dovodil, pozbývala by zvláštní ustanovení o vyrozumívání zákonného zástupce o ústním jednání, o oznamování rozhodnutí zákonnému zástupci i o odvolacím právu zákonného zástupce obsažená v ZPř smysl a mladistvý by sice mohl být subjektem přestupku, neměl by ale procesní způsobilost k tomu, aby se např. mohl sám hájit či aby s ním bylo možno přímo jednat.

Stručně nastíněný omyl NSS (který je navíc v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 22.1.2010, č.j. 5 As 65/2009 – 39) není třeba vnímat dramaticky, na druhé straně na něj správní orgány takřka okamžitě reagovaly a žádaly o stanovisko, jaké závěry vlastně platí, tvrdí-li NSS něco jiného, než ony dosud po léta praktikovaly.

2. Odložení opožděného návrhu na projednání přestupku – rozsudek NSS ze dne 13.8.2009, č.j. 9 As 57/2008 – 35:
Odložení věci je v ZPř upraveno v § 66, konkrétní odkládací důvody jsou obsaženy v odst. 1, 2 a zejména 3, a to bez rozlišení, zda se jedná o přestupek projednávaný na návrh (viz § 68 ZPř) nebo přestupek projednávaný z moci úřední (§ 67 ZPř). V případě odkládání návrhových přestupků připadá nejčastěji v úvahu odložení dle § 66 odst. 3 písm. a) ZPř (většina z případů – jedná se o věci, kde nebyl návrh na projednání přestupku vůbec podán – věc se odloží z důvodu, že „došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku“, neboť vhodnější odkládací důvod ZPř bohužel neobsahuje) a dále dle § 66 odst. 3 písm. f) ZPř, kde už je zákon konkrétnější, tedy z důvodu, že „návrh na zahájení řízení o přestupku byl podán opožděně“. Dle § 66 odst. 4 ZPř, který je společným ustanovením pro všechny případy odložení věci, ať už se jedná o řízení návrhové nebo zahajované ex offo, se rozhodnutí o odložení věci nevydává a o odložení věci se vyrozumí pouze poškozený (aby v případě majetkové újmy způsobené přestupkem poškozený věděl, že se s případným nárokem na náhradu škody musí obrátit na soud). Neformálnost odložení věci (pouhým opatřením, o němž se pouze píše záznam, nikoliv že by se vydávalo rozhodnutí) lze vysvětlit snahou obřemenit správní orgány, které by byly zatíženy jak vydáváním rozhodnutí a jejich doručováním, tak řešením v drtivé většině zbytečné, resp. pouze formální, odvolací agendy.

Na druhé straně v případě, kdy je jakákoliv osoba toho názoru, že věc neměla být odložena, může se tato osoba domáhat nápravy cestou podnětu k učinění opatření proti nečinnosti – v praxi brojí proti odložení věci zejména poškození, někdy další osoby postižené přestupkem (např. fyzicky napadený) a někdy též navrhovatelé, jejichž návrh byl opožděný, avšak oni s tím nesouhlasí. Pokud nadřízený správní orgán shledá (většinou nikoliv), že věc, ač byla odložena, měla být projednávána, nařídí např. prvostupňovému orgánu, aby řízení zahájil (v ex offo věci), příp. v něm pokračoval (v návrhové věci – byl-li návrh opravdu včasný). Pokud někdo (např. neúspěšný navrhovatel) ani poté není spokojen, může podat žalobu na nečinnost. Možnost soudní ochrany je tedy i v případě odložení věci možná.

NSS se zabýval právě věcí odložení opožděného návrhu na projednání přestupku, s kterým navrhovatel nesouhlasil. Kupodivu stěžovatel nenamítal ani nečinnost, ani nežádal o „zrušení“ odložení (které s.ř.s. neumožňuje – nejde o rozhodnutí, materiálně by pak šlo jen o rozhodnutí procesní), ale žádal o zrušení vyrozumění (!), tedy úkonu, který ani ZPř v daném případě neupravuje, které formálně vzato vydáno být nemělo a které ani nezachycuje žádný akt rozhodování správního orgánu.

NSS přesto žalobu s odkazem na nepřípustnost zužujícího výkladu přístupu k soudu akceptoval a dále zpochybnil úpravu § 66 odst. 4 ZPř (rozhodnutí se nevydává, vyrozumí se pouze poškozený), tedy že by se mohla vztahovat i na odložení opožděného návrhu na projednání přestupku dle ust. § 66 odst. 3 písm. f) ZPř (NSS argumentuje odkazem na nález ÚS ze dne 17.12.1997, sp.zn. Pl. ÚS 33/97 – jazykový výklad je jen prvotním přiblížením k normě, zákon nelze aplikovat mechanicky…). Dále se NSS zabýval rozlišením zahájení řízení na návrh a z moci úřední (a také postavením poškozeného) a upozorňuje, že navrhovatel disponuje řízením, z čehož dle NSS vyplývá i právo navrhovatele na přezkum postupu správního orgánu, pokud je věc „na základě uvážení správního orgánu“ odložena, neboť dle NSS tím dochází k zásahu do práv navrhovatele. Zde je třeba poznamenat, že správní orgán v případě podání opožděného návrhu na projednání přestupku nic nezvažuje, jen porovná datum dojití návrhu s datem, kdy mohl být návrh nejpozději podán. Ochrana zájmů navrhovatele je reálná v rámci opatření proti nečinnosti, a to návazně i u soudu. Návrhové řízení dále není ani tak institutem existujícím kvůli rozšíření práv navrhovatele, ale spíše jako cesta, jak zabránit necitlivé ingerenci státu do soukromých vztahů mezi osobami blízkými (iniciace řízení je ponechána jejich úvaze).

NSS dále dovozuje, že ač tomu neodpovídá znění § 66 odst. 4 ZPř, nelze v případě odložení návrhové věci navrhovateli upřít právo seznámit se s důvody tohoto „rozhodnutí“ (uvozovky zde i níže doplňuje autor textu), a NSS proto dospěl k závěru, že § 66 odst. 4 ZPř se proto vztahuje pouze na přestupky projednávané z moci úřední. Namístě je pak dle NSS přiměřená aplikace § 43 správního řádu, který rovněž upravuje odložení (byť tedy ze zcela jiných důvodů a jinou formou než je tomu v ZPř). Jelikož odkládací důvody jsou určeny speciálně v ZPř, přichází v úvahu jen úprava odložení co se formy týče, tedy usnesením. NSS pak uzavírá, že „rozhodnutí“ o odložení věci se vydává v souladu s § 43 odst. 1 správního řádu formou usnesení a oznamuje se navrhovateli.

Zde je nutno si položit otázku, jak se NSS (ne)vyrovnal se skutečností, že před účinností nového správního řádu starý správní řád odložení vůbec neupravoval a odkazu na úpravu odložení ve správním řádu by tedy nebylo možno užít – byla práva navrhovatelů po 16 let pošlapávána z důvodu „díry v zákoně“, nebo zákonodárce smýšlel jinak než nyní NSS? Dále je akceptovatelné, aby okruh osob, jimž se usnesení dle NSS (tedy jen navrhovateli) doručuje, byl opřen nikoliv o psané právo, ale pouze o úvahu soudu, tedy o precedenční normu? Zde se domnívám, že pokud už postupujeme dle § 43 s.ř., je třeba tak činit i v případě okruhu osob, jimž se bude usnesení oznamovat – tedy ve smyslu § 43 odst. 2 s.ř. nejen navrhovateli (coby „podateli“), ale i potenciálnímu obviněnému z přestupku (coby osobě, jíž se usnesení „týká“) – v rámci ZPř se totiž pohybovat nelze, neboť s usneseními a jejich oznamováním u odložení ZPř nepočítá a doručování rozhodnutí je vázáno na účastenství upravené speciálně ZPř (§ 72 ZPř), kdy u odložení ještě žádný účastník dle ZPř není (de lege ferenda se o usneseních u odložení již dlouho uvažuje, bylo by však třeba komplexněji pojaté změny, včetně úpravy oznamování usnesení – NSS tak trochu předběhnul právní vývoj, aniž logicky sám mohl komplexně dotvářet i další související, resp. potřebné, normy). Upozorněme konečně v této souvislosti, že NSS zapomněl na potenciálního obviněného z přestupku a do svých úvah jej vůbec nevzal v potaz, jakkoliv aplikuje analogii iuris (s ohledem na speciální úpravu ZPř o podpůrném použití správního řádu myslím nelze hovořit), a to v neprospěch obviněného.

Domnívám se proto, s ohledem na vše výše uvedené, že NSS vycházel z několika sporných, ne-li chybných, premis, které pak vedly k neméně sporným závěrům, kdy NSS navíc důsledky svých závěrů ne zcela domyslel (např. otázka postavení a procesních práv potenciálního obviněného z přestupku). Za správný a zákonný postup proto nadále považuji i dosavadní praxi při odkládání návrhových přestupků. Pokud už pak má být diskutovaný judikát NSS v praxi rozumně aplikován, jsem přesvědčen, že usnesení musí být oznamováno nejen navrhovateli, ale i potenciálnímu obviněnému z přestupku.

Jan Potměšil

27 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

K prvnímu případu: Jako rodič a fanda práva, nikoli profík jsem si uvědomil, že příští rok bude můj synek přestupkově zodpovědný - od 14 let. Tvrdit, že v té době je dítko procesně způsobilé, mi přijde vemi nezpůsobilé a nesoudné...

Koneckonců mu mezi 14 a 15 lety nelze ani doručit rozhodnutí; tu zkušenost mám, když se mé šestileté dceři pokusil úřad doručit do vlastních rukou rozhodnutí o odebrání příspěvku na péči, který ji jako hendikepované vyplácel. Pošta po vysvětlení situace dopis jako nedoručitelný v důsledku věku adresáta (nemá doklady) vrátila.

Navíc si skutečně představuji situaci, že "policajt" houkne na mého mladého, že přešel přes trávník v parku, přecházel šikmo vozovku, přecházel blíže než padesát metrů od přechodu, nedal dostatečně výrazně znamení o změně směru jízdy na kole a tady máš blok a složenku na 500 Kč, ať jí rodiče zaplatí. (To ostatně bylo jednou z podstat uvedeného judikátu.) Beze slova poučení. Myslíte, že děti ve společenskovědní větvi někdo poučil, ŽE VŮBEC EXISTUJE přestupové právo, natožpak, aby věděli jak se zachovat při blokovém řízení? (A to kluk chodí na gympl.)

Kluka jsem poučil, že nikdy nemá přijmout blok, ale má vždy trvat na mé přítomnosti při projednávání i za cenu správního řízení...

Karel Vážný

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad KV:
Způsobilost být subjektem přestupku nastává až od 15 let, resp. dnem následujícím po patnáctých narozeninách - zákon č. 306/2009 Sb. vrátil věk vzniku odpovědnosti za t.č., resp. provinění, a za přestupky ze 14 zpět na 15 let. Jinak BP u mladistvých jsou opravdu sporné, už jen proto, že v blokovém řízení není nutno informovat rodiče a OSPOD (ono by to na ulici asi ani nešlo) a před strážníkem vnucujícím BP často neuváženě srazí podpatky i (o mnoho let) starší pachatelé (viz stále bohatší judikaturu NSS k blokovým pokutám zejména za dopravní přestupky). Možná by měly být blokovky (stejně jako je tomu u rozhodování příkazem) u mladistvých vyloučeny.

Tomáš Pecina řekl(a)...

S případem mladistvého obviněného jsem se zatím nesetkal, ale řešil jsem situaci, kdy byla v přestupkovém řízení vyslechnuta bez přítomnosti zákonného zástupce šestnáctiletá svědkyně. Šlo o to, "kdo komu rozbil na diskotéce hubu", a s ústavností ten výslech neměl mnoho společného.

Rozhodně si nemyslím, že deliktní způsobilost automaticky zakládá samostatnou způsobilost procesní.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:
A o jaké ustanovení zákona opíráte svůj závěr, že u výslechu (mladistvého) svědka musí být zákonný zástupce? /Mezi svědkem a účastníkem řízení (obviněným) je rozdíl, jakkoliv přítomnost rodiče i v tomto případě považuji za vhodnější, resp. nevadí mi./
Jinak k procesní způsobilosti - to by si pak mladistvý ani nemohl zvolit advokáta, činit procesní návrhy atd. V trestním řízení lze, v přestupkovém také. Byl by opak žádoucí? Za jakých okolností (ne "automaticky") by byla procesní způsobilost dána?

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina

Rozhodně si nemyslím, že deliktní způsobilost automaticky zakládá samostatnou způsobilost procesní.
Ač si to, pane Pecino, nemyslíte, tak tomu tak podle platného práva, judikatury i doktríny je, a to nejen v oblasti přestupků, ale dokonce i v oblasti práva trestního. Je přitom třeba mít na mysli, že tato úprava je pro obviněného (z přestupku i trestného činu) výhodnější, než kdyby mu procesní způsobilost nebyla přiznána. Takto má totiž právo přímo (bez prostřednictví zákonného zástupce) navrhovat důkazy, volit si obhájce, vyjadřovat se k podkladům pro rozhodnutí atp. Pro větší ochranu mladistvého obviněného je pak navíc dána řada významných oprávnění v řízení i zákonnému zástupci obviněného a orgánu sociálně právní ochrany dětí. Jsou zde tedy rovnou tři subjekty, které mají možnost mladistvého obviněného v řízení bránit – obviněný sám, jeho zákonný zástupce a OSPOD.

Bylo by absurdní, pokud by platilo: „Obviněný, máš deliktní způsobilost, tak ti „přišijeme“ pokutu, ale do spisu se sám (bez zástupce) podívat nesmíš, zástupce (obhájce) si zvolit sám zvolit nesmíš, odvolání sám podat nesmíš…“

Ad rozsudek NSS k odkládání věci u návrhových přestupků usnesením

Nemohu se závěry vyslovenými v tomto rozsudku NSS souhlasit, protože se zjevně rozchází s explicitní dikcí zákona. Různé výklady právní normy přicházejí v úvahu za situace, kdy je text nejednoznačný nebo rozporný s jiným ustanovením právnícho řádu. Pak se samozřejmě nelze striktně držet jazykového znění normy, ale je nutno hledat její ústavně konformní výklad, který bude pokud možno co nejlépe odpovídat naplnění konkrétního institutu, jehož se týká, a a zapadat do celkového kontextu dané právní úpravy.
Tento názor je vyjádřen např. i v poměrně aktuálním nálezu Ústavního soudu ze dne 30.3.2010 Pl. ÚS 2/10 ve věci zrušení slova „pravomocných“ v § 11 odst. 4písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, kde ÚS neakceptoval argumentaci stěžovatele ohledně chybného výkladu dotčeného ustanovení ze strany NSS.

V daném případě ale znění ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích nijak nesrozumitelné není a neodporuje ani jinému ustanovení právního řádu. Není tudíž důvod odchylovat se od jazykového znění tohoto ustanovení. Předmětné rozhodnutí NSS jednak odporuje výslovné dikci zákona o přestupcích, jednak je jen obtížně „navázatelné“ na správní řád. J. Potměšil to ostatně ve svém příspěvku formuluje poměrně výstižně.

Jitka Morávková

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad JM:
Osobně se domnívám, že soudy nález ÚS ze dne 17.12.1997, sp.zn. Pl. ÚS 33/97, citují nikoliv tam, kde je výklad sporný, mnohoznačný či tam, kde je určité ustanovení v rozporu s ustanovením jiným či v rozporu se smyslem zákona a cíli zákonodárce, ale tam, kde chce soud znění zákona jednoduše obejít - jako zde, kde cílem bylo dle mě spíš vyhovět stěžovateli/žalobci, jakkoliv ani nevěděl co má žalovat a samotný NSS nenapadlo, že lze žalovat nečinnost.

NSS myslím ani nezvážil, že pokud paušálně řekne, že § 66 odst. 4 ZPř se netýká návrhovek, mělo by se pak vydávat usnesení (a doručovat je osobě postižené přestupkem a já dodávám, že nutně i osobě z přestupku podezřelé) i v případech odložení dle § 66 odst. 3 písm. a) ZPř (kdy nebyl návrh vůbec podán), což je 95% návrhovek. Pokud ani nepodám návrh, proč je třeba procesní ochrany před odložením z důvodu nepodání návrhu? Usnesení by připadalo v úvahu mj. i dle § 66 odst. 3 písm. b) (o skutku se vede tr.řízení), dle písm. c) (o skutku rozhodnuto v tr.řízení) či za určitých okolností dle písm. e) (prekluze).

Jinak zarážející je skutečnost, že cit. rozsudek NSS byl publikován ve "výkladní skříni NSS", tedy ve Sb.NSS, a to pod č. 1949/2009, přes přinejmenším nevypořádání se s pozicí potenciálního obviněného z přestupku.
Ve sbírce NSS dále nevypadá dobře ani citace odůvodnění rozsudku, do něhož jsou přetaženy celé pasáže z Komentáře k ZPř od doc. Červeného, a to i s chybou - konkrétně jde o tvrzení „Pokud by správní orgán zahájil projednání přestupku z úřední povinnosti, při němž by dodatečně vyšlo najevo, že k dotčenému jednání došlo mezi osobami blízkými, a jedná se proto o návrhový přestupek, je povinen takové řízení zastavit, nevysloví-li postižená osoba s dalším projednáváním věci souhlas.“ Poslední věta souvětí je však chybná - postižená osoba by musela podat kvalifikovaný návrh na projednání přestupku, a to v souladu s § 68 odst. 2 zákona o přestupcích, tedy včetně dodržení propadné lhůty pro podání návrhu. Žádný „souhlas“ zákon o přestupcích nezná, úpravu práva trestního zde nelze použít ani analogicky. Pozdní podání návrhu jakýmsi „souhlasem“ zhojit nelze.

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP a JM:

Nedostatkem samostatné procesní způsobilosti rozhodně nemyslím, že by delikvent neměl mít způsobilost činit úkony samostatně, ale naopak, že by veřejná moc neměla mít právo činit úkony vůči němu bezprostředně, bez zprostředkování (přítomnosti) zákonného zástupce, i v případě, že by si to snad mladistvý přál a zákonný zástupce s tím souhlasil. Tzn. že nedostaví-li se k úkonu zákonný zástupce, nelze úkon uskutečnit (ledaže by snad byl z povahy věci neodkladný).

V tomto směru jsou, mimochodem, často porušována i práva zletilých obviněných, kteří mají obhájce: např. faxem v 7:30 ráno se obhájce "vyrozumí" o úkonu, který má začít v 9:00 téhož dne, a když se nedostaví, má se za to, že svého práva nevyužil.

JP má naprostou pravdu, že z podústavního práva nelze povinnost zajistit přítomnost zákonného zástupce při výslechu mladistvého dovodit, ale existují i ústavní normy, ze kterých to vyplývá jednoznačně.

Anonymní řekl(a)...

Ad Tomáš Pecina

Zprostředkování kontaktu mladistvého obviněného se správním orgánem pouze skrze zákonného zástupce nepovažuji za moc vhodné, protože tím bychom obviněného bez jeho vůle de facto "odstřihli" od řízení, na němž by se měl možnost podílet jen zprostředkovaně, což by jeho procesní pozici mohlo výrazně oslabit.
Navíc mladistvému obviněnému nic nebrání v tom, aby si svého zákonného zástupce zároveň zvolil za svého zmocněnce. Pak už nemusí v řízení (až na výjimky, které by se ho týkaly stejně, i kdyby neměl procesní způsobilost) vystupovat přímo, nemá-li zájem. Za daného stavu si přitom může za zmocněnce zvolit i kohokoli jiného, v koho má důvěru - třeba staršího (zletilého) sourozence, což je pro něj příznivější, než kdyby byl odkázán jen na vůli a vnucené prostřednictví zákonných zástupců.

Klíčové je ale podle mne to, že pokud se zákonodárce domnívá, že je určitá osoba způsobilá být deliktně odpovědnou za určité jednání, pak ji považuje za dostatečně mentálně zralou na to, aby se v takovém řízení mohla hájit a chápat jeho průběh a důsledky. Pokud by zákonodárce měl za to, že je řízení o určitém jednání nad mentální schopnosti obviněného (resp. určité kategorie obviněných), pak by vůbec neměl zakládat jeho deliktní odpovědnost, protože to je v rozporu s její podstatou.

Mladiství pak mají pro jistotu v řízení oporu v podobě účasti zákonného zástupce a OSPOD.

Jitka Morávková

Občasný blogger řekl(a)...

Argumentace podaná v rozsudku NSS je nanejvýš sporná, možná na to ale mohl NSS jít jinak a pak by se jeho argumentace vyvracela hůře. Je opravdu ustanovení § 66 odst. 4 zákona o přestupcích tak jednoznačné, že nepřipouští jinou než tradiční interpretaci? Jaký obsah a smysl má norma, podle níž se rozhodnutí nevydává? jaké rozhodnutí? A o čem? Nepotřebuji snad k tomu, abych mohl (rozumně a důvodně) stanovit, že se rozhodnutí nevydává (a tedy vyloučit aplikaci normy, podle které se vydávat má), nějaké (správní) řízení? Pokud žádné správní řízení neprobíhá, proč dávat do zákona větu, že se nevydává rozhodnutí? O čem by pak bylo? O tom, že se nebude zahajovat správní řízení? nebo o tom, že žádné řízení zahájeno nebylo? Proč o tom vydávat rozhodnutí? S něčím takovým po mém soudu předchozí ani stávají ísprávní řád nepočítaly. Pokud jde o přestupky, o nichž se vede řízení z moci úřední, tak řízení se (tak jako u všech dalších správních deliktů) zásadně zahajuje způsobem předvídaným v § 46 odst. 1 správního řádu a pokud správní orgán takto řízení nezahájí, nevydává o tom žádné rozhodnutí, aniž by to snad musel zákon stanovit, nanejvýš mu může obecný nebo speciální předpis uložit, jak v takovém případě postupovat (viz např. § 42 správního řádu, § 67 odst. 4 zákona o přestupcích nebo § 6 odst. 2 zákona č. 15/1998 Sb.). Pokud jde ale o tzv. návrhové přestupky, je situace poněkud jiná - obecně platilo a platí, že řízení je zahájenopodáním návrhu příslušnému orgánu (§ 44 odst. 1 stávajícího a § 18 odst. 2 předchozího správního řádu), přičemž odchylku od tohoto obecného pravidla by zřejmě měl stanovit zvláštní zákon. je však takovou odchylkou § 66 odst. 3 písm. f) a odst. 4 zákona o přestupcích? Jistě, návrh je možné podat jen v subjektivní lhůtě tří měsíců (§ 68 odst. 2 zákona o přestupcích), ale znamená to, že pokud je návrh podán po lhůtě, žádné správní řízení zahájeno není? z čeho to plyne? z textu zákona zřejmě ne, alespoň ne výslovně. výslovnou úpravu, podle níž řízení o návrhu není zahájeno podáním návrhu, obsahuje např. § 96 odst. 1 energetického zákona, který také počítá s odložením věci (ovšem výslovně ve formě usnesení), pokud nebudou splněny zákonem předpokládané podmínky pto to, aby řízení mohlo probíhat. Pokud ale jde o zákon o přestupcích, taková výslovná úprava neexistuje a skutečnost, že opožděným podáním návrhu není řízení zahájeno, se dá dovodit nikoliv z textu ale z kontextu (§ 66 odst. 3 písm. f) a odst. 4 v kombinaci s § 68 odst. 2), ovšem vzhledem k § 1 odst. 2 správního řádu jde už o do jisté míry odvážnou úvahu bez výslovné opory v textu zákona (jde přitom o výkon veřejné moci vázaný na výhradu zákona). Pokud je tomu ale opravdu tak, jakože o tom je možné mít pochybnosti, že opožděným podáním návrhu není řízení zahájeno, je asi i v tomto případě nesmyslné stanovit, že se o odložení nevydává rozhodnutí. Pokud ale platí obecná úprava, jakože není výslovně vyloučena, řízení by bylo zahájeno i opožděným návrhem (případů, kdy zákony spoují podání nějakého návrhu na zahájení řízení s prekluzivní lhůtou je řada, počínaje např. žádostí o obnovu správního řízení a v takových případech se přece vydávají negativní rozhodnutí, případně se řízení zastavuje pro zjevnou právní nepřípustnost, pokud je to už hodně dlouho po lhůtě), jaký smysl by mělo ustanovení, že se nevydádá rozhodnutí? jak by takové řízení skončilo? a skončilo by vůbec?

Josef Vedral

Anonymní řekl(a)...

Ad Josef Vedral

Uznávám, že Vaše argumentace je o poznání sofistikovanější než argumentace NSS v předmětném rozhodnutí a jde více k podstatě věci. Nicméně neztotožňuji se s ní, a to z následujících důvodů.
Odložení návrhu v případě jeho opožděného podání se může – obecně vzato (odhlížím nyní na chvíli od platné úpravy)řešit buď vydáním usnesení o odložení věci, nebo poznamenáním do spisu, jako je tomu v případě odkládání věci z jiných důvodů vymezených v § 66 přestupkového zákona. Ať tak či tak, jde pokaždé o odložení věci, nikoli o zastavení řízení. Odložení věci je ale úkonem před zahájením řízení . To je ostatně nejen výklad podávaný v učebnicích správního práva, ale plyne i ze samotné dikce § 43 odst. 1 správního řádu. Z uvedeného podle mého názoru plyne, že pokud zákonodárce zařadil nakládání s opožděně podaným návrhem pod institut odložení věci, konstatoval tím, že opožděným podáním návrhu řízení o přestupku zahájeno není. Jinak měl tento případ podřadit pod zastavení řízení, tedy § 76 zákona o přestupcích. V případě, že bychom akceptovali argumentaci, že řízení je zahájeno i opožděně podaným návrhem, pak by bylo ale na místě vydávat usenesení o zastavení řízení a nikoli usnesení o odložení věci.

Jelikož v době vydání zákona o přestupcích existovala pouze jediná forma rozhodnutí, a to „rozhodnutí“, bez ohledu na to, zda šlo o rozhodnutí procesní či věcné povahy, je podle mne nutno vykládat pojem rozhodnutí jako jakoukoli formu rozhodnutí v širším slova smyslu, tj. i usnesení. Ust. § 66 odst. 4 zákona o přestupcích přitom z tohoto postupu nestanovuje výjimky, tj. neříká, že pro určité důvody odložení věci toto neplatí.

Mimochodem, důvod, proč je v zákoně o přestupcích konstatováno, že se o odložení věci nevydává rozhodnutí, není tajemstvím – před lety jsem se o tom bavila s doc. Červeným (spoluautorem zákona o přestupcích). Jelikož se v trestním řízení řízení i o odložení věci vydávalo (a vydává) usnesení a řízení o přestupcích bylo do určité míry trestním řízením inspirováno, bylo do zákona o přestupcích vloženo výslovné ustanovení o tom, že se o odložení věci nevydává rozhodnutí (usnesení nepřipadalo v úvahu, neb neexistovalo), aby se zamezilo dohadům, zda se to má při aplikaci řešit podobně, jako v „trestu“.

V případě, že bychom vydávali usnesení o odložení věci, dostáváme se do obtíží s aplikací § 43 správního řádu, protože na opožděné podání návrhu nám žádný ze zákonem uváděných důvodů prostě nesedí. Právě i důvody uváděné v § 43 odst. 1 správního řádu mne vedou k závěru, že úprava zákona o přestupcích (ve vztahu k opožděným návrhům) je v tomto směru speciální. Jde vlastně o další důvod odložení věci nevymezený ve správním řádu, u něhož je ale zároveň vyloučeno vydávání rozhodnutí/usnesení o této žádosti/návrhu.

Jitka Morávková

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JM:

Mladistvý obviněný musí zároveň dostat všechna procesní práva potřebná k obhajobě, a zároveň musí být chráněn, a to 1. před správním orgánem; 2. před zákonným zástupcem; a 3. před sebou samým (tj. zejména před vlastní nezkušeností).

Ty samé principy platí v případě nutné obhajoby v trestním řízení, jediný rozdíl je v tom, že namísto obhájce zde vystupuje zákonný zástupce, resp. subsidiárně též OSPOD. Není tedy nutné vynalézat kolo, pouze důsledně aplikovat tyto (relativně) osvědčené zásady.

Občasný blogger řekl(a)...

Ad JM
Vaše argumentace je konzistentní a korektní (a moje ve Vašich očích snad také, byť s ní nesouhlasíte), ovšem jak NSS tak Vy, byť každý jinak a každý z jiné strany, jdete nad rámec toho, co je v zákoně výslovně stanoveno, takže jde zřejmě o to, co jsme ochotni v tomto smyslu tolerovat a přijmout a co již ne, takže dikce zákona zřejmě není tak explicitní, jak by se na první pohled zdálo a jde o to, jaký obsah těm slovům dáme, úvaha, že pokud zákonodárce zařadil nakládání s opožděně podaným návrhem pod institut odložení věci, konstatoval tím, že opožděným podáním návrhu řízení o přestupku zahájeno není, je jistě možná, ale proti ní zase stojí tol, že jak § 43 SŘ tak např § 96 EZ otázku (ne)zahájení upravují výslovně, právě kvůli § 44 odst. 1 SŘ ...
otázkou je, zda vyřízení opožděného návrhu na zahájení přestupkového řízení je de lege ferenda "jen" na odložení nebo spíše na zamítnutí (tak jako u jiných návrhů podaných po stanovené lhůtě, o jejímž dodržení může být spor, zejména jde-li o lhůtu subjektivní, nejde pak zřejmě o čistě procesní důvod k zastavení řízení), v tomto smyslu pochybuji i o tom, zda je § 66 odst. 3 písm. f) a odst. 4 ZPř speciálním ustanovením "doplňujícím" § 43 odst. 1 SŘ, který míří poněkud jinam, a sice na podání, která jsou deficitní buď podle svého obsahu (odst. 1 písm. a)) nebo v důsledku absence kompetence veřejné správy je projednávat (odst. 1 písm. b))
problém je v tom, že řízení nebude zahájeno jen skutečně opožděně podaným návrhem, což je ale dost těžké posoudit vzhledem k subjektivní lhůtě (správní orgán postiženému do hlavy nevidí ...), zejména pokud by šlo o o přestupek, u kterého by postižená osoba nebyla přítomna (např. ublížení na cti) a dozvěděla by se o něm až později, což už by mělo být předmětem dokazování toho, zda byla lhůta dodržena čili nic, a nikoliv jen neformálního postupu postupu před zahájením řízení
takže zřejmě se svou interpretací stojím osamoceně někde mezi Vámi a NSS ...

JV

Anonymní řekl(a)...

Ad JV

Vaši argumentaci (na rozdíl od té podané NSS) za korektní považuji. V pohledu na věc se asi rozcházíme hlavně proto, že na to každý jdeme z jiného úhlu pohledu a akcentujeme jiné prvky daného problému.
Nevím, zda jdu ve svých úvahách přímo nad rámec zákona, myslím spíše, že se jej snažím propojit do konzistentního celku a přikládat určitým institutům význam, který jim běžně přikládán je. Ale to už možná může být v jistém smyslu výklad nad rámec zákona.

Principielně vzato by mi ani nijak zvlášť nevadilo, kdyby se o opožděném návrhu mělo vydávat usnesení, neboť určité důvody by pro to byly. Nejrelevantnější se mi v tomto ohledu jeví Váš argument týkající se nejasného okamžiku počátku běhu lhůty. Na druhou stranu i toto lze řešit bez vydávání usnesení, a to v rámci opatření proti nečinnosti podle § 80 s.ř., případně podle s.ř.s. Pokud se navrhovatel domnívá, že jeho návrh byl podán včas a příslušný prvostupňový orgán v této věci řízení nevede, pak je právě uvedená cesta jistě určitým řešením. Přezkoumávání opožděnosti či včasnosti návrhu je pak na nadřízeném orgánu, který se s touto otázkou musí nezbytně vypořádat při posuzování, zda nečinnost existuje.
Co mi ale na stávajícím stavu (hlavně z pozice praktika) vadí je nedobrá navázanost na správní řád. Jak už jsem uváděla v minulém komentáři, důvody odložení věci uváděné v § 43 odst. 1 s.ř. mi na danou situaci vůbec nesedí. Jaké ustanovení má ale potom rozhodující úředník uvést do výroku usnesení, v němž má mimo jiné povinnost uvést, podle kterého ustanovení právního předpisu rozhodoval? Jen § 66 odst. 3 písm. f) zákona o přestupcích? Z něj ale neplyne, že by se mělo nějaké usnesení vydávat, ale pouze to, že opožděně podaný návrh se odkládá a naopak je tu § 66 odst. 4 zákona o přestupcích, který žádný z důvodů odložení věci citovaný výše ze svého dosahu nevylučuje.
Za nešťastné (z hlediska faktické spíše než právního) považuji i to, že podle § 43 odst. 2 s.ř. se o usnesení o odložení věci vyrozumí krom podatele i osoba, které se věc týká. To by v daném případě nepochybně byl potenciální obviněný. Tím se ale velmi pravděpodobně přilije oleje do ohně. Urážka, která již měla šanci být zapomenuta, opět „ožije“, v případě sousedských či rodinných sporů (které jsou v souvislosti s těmito přestupky nesmírně časté) se narušené vztahy ještě vyhrotí.

Na závěr Vás ale mohu uklidnit, že usnesení o odložení opožděného návrhu se v praxi vydávat začínají, neboť MV doporučilo prostřednictvím krajských úřadů předmětné rozhodnutí NSS respektovat, mj. proto, že NSS toto rozhodnutí publikoval i ve Sbírce rozhodnutí NSS. Prostě úředníci obvykle nemají chuť jít hlavou proti zdi/soudu…

JM

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad J.Vedral a J.Morávková:
Těší mě, že se do diskuze zapojil i respektovaný teoretik J.Vedral, a budiž mi zadostiučiněním, že se s NSS také neztotožňuje - a to tím spíše, že se jím NSS zaštiťuje (cit. NSS: "Aplikaci § 43 odst. 1 správního řádu v případě návrhových přestupků připouští též odborná literatura, konkrétně Správní řád – Komentář, Josef Vedral, Bova Polygon, Praha 2006, str. 307."), ač z textu, na který je soudem odkazováno, podporu pro jeho tvrzení rozhodně nelze dovodit.
Jinak ale s dr. Vedralem nemohu souhlasit a v plném rozsahu bych odkázal na argumentaci Jitky Morávkové.
Jednoduchý a stručný ZPř možná neskýtá teoretikům a akademikům, jímž je dr. Vedral, velký prostor pro spekulace, příp. k nim možná naopak vybízí, neboť "tak jednoduché to přece být nemůže", já bych ale řekl, že může. Referenčním kritériem je pro mě zejména autorský výklad zákona od spoluautora ZPř a dlouholetého praktika doc.Červeného (i přes asi 2 chyby a několik sporných názorů v jeho komentáři), který jistě nezamýšlel připravit přestupkářům-laikům na prvních stupních zákon plný nástrah, výkladových obtíží apod.
Považuji též v rozporu s principem právní jistoty, pokud NSS ad hoc hodlá měnit 20letou praxi (byť tedy tápání NSS v ZPř, zjevné z odůvodnění rozsudku, a řada nepřesností při výkladu ZPř, svědčí spíš o tom, že tuto praxi nezná).
Ad T.Pecina:
odkazu na právní normu (byť třeba ústavní), z níž by šla dovodit povinnost účasti zákonného zástupce při výslechu mladistvého svědka jsem se dle očekávání nedočkal, osobně bych odkazoval max. na všesběrné ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, extenzivním výkladem by snad šlo něco dovodil i z § 19 odst. 1 ZPř ("zvláštní péče věnovaná mládeži"). Beru to ale spíš tak, že pokud bych někoho nwpřizval, buď OSPOD nebo rodiče, příp. oba, by se zlobili.
Vrátím-li se k přestupkům mladistvých, vždy jsem rodiče i OSPOD zval, byť jsem předvolával jen k podání vysvštlení (v úmyslu dát blokovku - po nařízeném ústním jednání bych totiž musel ukládat náklady řízení, příp. vysvětlovat jejich upuštění). Co se týče blokovek na ulici, není to ale asi úplně ideální, jak upozornil p. Vážný. Jinak návrh nového zákona o přestupcích, byť je už od r. 2004 (tuším) u ledu, počítal s podstatným rozšířením procesních práv zákonných zástupců i OSPOD, tedy směřoval k zajištění vyššího standardu ochrany mladistvých, ovšem beze změny úpravy postavení mladistvého (dál je způsobilým subjektem přestupku i má plná procesní práva, ovšem kontrola OSPOD a rodičů je posílena), což považuji za cestu.

Občasný blogger řekl(a)...

Ad JP:
Ten (respektovaný?) teoretik a akademik vedl pět let přestupkovou komisi, takže o tom nějakou představu má, byť neví zdaleka všechno, ale to nebude vědět nikdy o ničem, někdy mi ale to dělení na praktiky a teoretiky přijde až úsměvné, jako by tím ti i oni stavěli ty druhé automaticky na vedlejší kolej (vše je relativní Honza Kysela mě kdysi označil za teoretizujícího praktika, já mu oponoval, že jsem spíš praktizující teoretik).

Ad JM:
Nejsem přesvědčen o tom, že by bylo nezbytně nutné usnesení o odložení v duchu judikátu NSS posílat i potenciálnímu obviněnému, neboť usnesením o odložení nemůže být podle mě jeho právní sféra (viz § 2 odst. 3 SŘ) dotčena, alespoň mě nenapadá, jak by byl ve svých právech dotčen a v jakých, ale možná se časem dočkáme nějakého judikátu, který to potvrdí, zatím ale radím úředníkům, že mu to usnesení posílat nemusejí, a nic tím neporuší, byť mu to jistě poslat mohou

Tomáš Pecina řekl(a)...

Ad JP:

Takový ústavních norem je přece přehršel: čl. 32 odst. 1 Listiny, čl. 40 odst. 2 písm. b) pododst. (iv) Úmluvy o právech dítěte (dítě bez z.z. může nevědomky přiznat vinu nebo si jinak uškodit), čl. 24 odst. 2 Listiny práv EU…

Vedlejším důsledkem je samozřejmě i vyloučení blokové pokuty nebo jiných způsobů řízení, které dítěti nezajišťují potřebný standard práv.

Anonymní řekl(a)...

Ad JV

Je otázkou, co se v § 43 odst. 2 rozumí pojmem „osobě, které se týká“. Mně to připadalo jako širší okruh osob, než jen ty, které mohou být věcí právně dotčeny. Vycházela jsem přitom z toho, že zde zákon užívá (záměrně?) trochu jiný výraz, než pojem „dotčené osoby“ ve smyslu § 2 odst. 3 s.ř. Z dikce § 43 odst. 2 s.ř. pak není ani zcela jednoznačné, zda má jít o osoby, kterých se týká usnesení o odložení nebo kterých se týká věc. To může působit jako slovíčkaření, ale není tomu tak docela. Potenciální obviněný usnesením o odložení věci asi nijak zvlášť (pokud vůbec) dotčen nebude. Věc samotná (tedy návrh na jeho postih) se ho ale nepochybně týká.
Každopádně beru Váš názor na danou věc v potaz. Svoji logiku jistě má a jsem dost nakloněna jej akceptovat.

Jinak souhlasím s Vámi, že dělení na teoretiky a praktiky je krajně nešťastné. Bohužel mám pocit, že se jedni vůči druhým staví do kontrapozice a budují tak mezi sebou čím dál větší propast. To je ale cesta do pekel. Praxe bez teorie je jen bezduchou nádeničinou, která dělá z práva služku partikulárním zájmům. Teorie bez napojení na praxi je zase jen dumáním nad nesmrtelností chrousta.

JM

Anonymní řekl(a)...

Vážení, dovolte mi jako stále ještě hlubokému laikovi několik poznámek. Opravdu mne zaujala diskutovaná problematika o vztahu deliktní a procesní způsobilosti mladistvých.

Svůj postoj bych rád vysvětlil na následujícím případu, který, jak musím upozornit, se opravdu stal, a to na našem gymnáziu, když mi bylo kolem 16 - 17 let (pro úplnost dodávám, že nyní je mi 20 let).

Na návštěvu za některými kantorkami našeho gymnázia přišli dva bývalí studenti. Jeden byl policista a druhý student přírodních věd. Jelikož jsme byli zlobivá třída, kantorky napadlo, že by nás mohli ti pánové "trochu" postrašit. Během hodiny nám z ničeho nic do třídy vpadli dva pánové, jeden z nich s černým trikem a kalhotami typu "kapsáče", stejně jako používá policie a druhý v civilu. Představili se nám jako detektivové místní policie a počali výslech. Ptali se na alkohol, drogy, marihuanu, cigarety apod. Celá ta suveréní zlobivá třída byla najednou klepající se a zpocená, se stresem, který jsem pak na gymnáziu zažil jedině až u maturity. Po asi 20 minutách výslechu, který, jak zde vystihl pan Pecina, měl s ústavností pramálo společného - mnohem více měl společného se zneužitím pravomoci veřejného činitele či vydávání se za policistu, "detektivové" odešli. Vtipné, že?

Nyní k pointě...
Zcela chápu zde diskutovaná zákonná hlediska a paragrafy. Ovšem při aplikaci a diskuzi by opravdu někdy nebylo ke škodě přihlédnout k určitému "lidskému" hledisku. Nedovedu si představit, že bych v 16 letech podával procesní návrhy nebo si sháněl advokáta, jak zde bylo zmíněno. Z hlediska sociologického a psychologického (proč ne, když se na Prf MU učí sociologie práva a psychologie pro právníky) mi přijde samostatná procesní způsobilost mladistvých, byť i při pouhém přestupkovém řízení, jako pro mladistvého ne zcela vhodná a podle mého názoru také ne zcela výhodná.
Nic to ovšem nemění na tom, že pokud se NSS se svým rozhodnutím vychýlil z dosavadní konzistentní judikatury, měl by ke sporné otázce zaujmout jasné výkladové stanovisko, ať už bude jakékoli.

Vojtěch Faltus

Anonymní řekl(a)...

Ad JP:

Docela by mne zajímal názor na sousední odstavec 40.2.b.v vyžadující možnost odvolání. Jsem -li správně v obraze, tak přestupkový zákon je interpretován též za svým způsobem trestní zákon. A tento článek vyžaduje vždy možnost odvolání v dětských kauzách, čehož se dítě (do 18 let dle Úmluvy) zřejmě nepřípustně zříká. Stejně tak je v blokovém řízení naprosto nenaplněn závazek poskytnout poradenství (právo na právní a jinou pomoc) z odstavce 40.2.b.ii a 40.4. Ale možná jsem mimo.

Karel Vážný

Karel Vážný

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad J.Vedral:
To respektovaný teoretik jsem myslel naprosto vážně a byl jsem moc rád, že právě Vy jste se zapojil do diskuze - z dob na Svazu města a obcí jsem k Vám jako bývalému vedoucímu leg.odd. měl takřka nekritický obdiv a o tom, co řekl dr. Vedral, se nepochybovalo. Nyní už mám trochu posunutý pohled, kdy mi některé Vaše nápady přijdou příliš teoretizující či v praxi neaplikovatelné, můj respekt k Vašim obsáhlým znalostem a šíři odborného záběru však trvá. Odbornou veřejností jste rovněž uznáván, když pro nic jiného, tak pro hojně citovaný komentář k novému správnímu řádu.
Co se týče Vašeho působení v přestupkové komisi, tak zprostředkovaně vím, že jste si snad jednou postěžoval v tom smyslu, že "zatížen" tolika znalostmi či zřeteli, které byste při rozhodování rád zohlednil, byste byl potřeboval k rozhodování mnohem více času. Což ale na komisi (nebo přest.odd.) nejde, přestupkář by měl vyřídit v průměru jednu věc denně a někdy méně znamená více a trochu "sekernický" přístup je často nutný. Pokud jsem projevil určitý odstup od "teoretika", tak proto, že mi Vaše závěry přišly poněkud překombinované a dále proto, že podle mě myslím už nemáte takový kontakt s praxí, což se nedá nic dělat. Profesor také nemusí být soudcem či advokátem, a může právo vykládat a teoretizovat, proč ne. Ne každý s ním pak ale musí souhlasit. Razantní odstup pak mám od "teorie", která se neopírá ani o praxi, ani o hlubší znalost tématu.
Jinak v zájmu teorie i praxe by byly třeba častější setkání odborníků z různých stran (úředníci, akademici, soudci...), kde by byla alespoň možnost výměny názorů, právě proto, že nikdo neví všechno a není ostuda se zeptat nebo udělat chybu. Přístup některých soudců "my to budeme takhle dělat a vy nás budete poslouchat" (stalo se mi, když bylo jednání mj. se soudci ve věci výkonu trestu obecně prospěšných prací, což zajišťují převážně obce) podle mě moc dobrý není. Stejně jako představa, že všechno vím, resp. mám ze své pozice vždycky pravdu. Pokud něco nevím (týká se to třeba soc.pr.ochrany dětí, stavebního řízení, obč.práva apod.), volám známým, bývalým kolegům či na jiná ministerstva, protože ostuda z hlouposti napsané do nějakého rozhodnutí či stanoviska mi nestojí za "nezpochybněnou vševědoucnost".

Jinak postup navržený NSS, tedy doručování jen navrhovateli, považuji za nepřijatelný z důvodu, že u nás zatím ještě nemáme precedenční právo a postup správního orgánu se musí opírat o zákon, zde alespoň o ust. § 43 odst. 2 s.ř. Říct, že se bude doručovat osobě XY, protože si to myslím a bylo by to tak asi dobré, aniž bych měl oporu v zákoně, myslím připustit nelze. Jinak pokud se někdo spoří o včasnost návrhu, proč by pachatel neměl mít možnost vyargumentovat, proč je návrh opožděný, aby se řízení vyhnul - co když třeba úřad nakonec skočí na scestnou argumentaci navrhovatele, zreviduje (chybně) závěr o opožděnosti návrhu a pachatel nebude mít možnost možnost to nijak ovlivnit.

Jan Poměšil řekl(a)...

Ad K.Vážný a T.Pecina:
Díky za konkrétní odkazy/návrhy. Přiznám se, že do čl. 40 Úmluvy o právech dítěte mě nenapadlo se podívat, určitě je relevantní.
Jinak co se týče (zjednodušeně) práva na odvolání, tak mně připadá, že Úmluva v tomto případě jen výslovně zdůrazňuje právo na spravedlivý proces, nikoliv že by byla zcela vyloučena zkrácená řízení (byť třeba příkaz u mladistvých vyloučen v ZPř je). Navíc lze blokovku přezkoumat alespoň v rámci přezkumného řízení.
Obecně by asi šlo přistoupit na výklad, že blokovku lze jen za vědomí rodičů či OSPOD, tedy typicky na úřadě, nikoliv ale na ulici, min s ohledem na čl. 40 odst. 2 písm. b) pododst. iii) Úmluvy.

Anonymní řekl(a)...

Moje souromé rodičovské vnímání (mám ho trochu širší, pár let jsem pracoval s dětmi a měl kolem sebe dost mládeže) je, že tam chybí jeden věkový mezikrok.

Zatímco 15 let starý školák (i dříve klidně od 13 let) má určitě smysl pro to co je přestupkem, není ale reálně procesně způsobilý. Navíc nemá většinou svůj majetek, příjmy, svoje peníze, čili je mu nanic i volba advokáta, apod. Nemá ani na pokutu (co třeba děti z NRP, z DD apod.)

Tohle se poněkud mění kolem 17 let, kde již dítě může mít svoji odlišnou vůli, již pracovalo na brigádě, lze si představit u trestního řízení volbu jiného advokáta, než ex-offo a jiného než mu určili rodiče apod.

Docela bych si dovedl představit (takové soukromé zasnění se), že by přestupek dítěte minimálně v té první kategorii měl být projednáváno méně "oficiálním" způsobem (i to je požadavek úmluvy) a vhodným orgánem (což řadový MP asi nebude). Přikláněl bych se, aby příslušným prvoinstančním orgánem byla škola (když není, tak pak sociálka).

Tresty bych viděl především
školké kázeňské, plus prospěšnou práci (vedenou školou).

Škola by tak zajistila určitý "inkubátor", kde již by dítě mohlo být trestáno, ale probíhalo by to v jeho světě. Navíc by tím zmizela příčina stesku mnohých kantorů, že nemají autoritu mimo školu, že děti potkávají s alkoholem a cigaretami, a ty jim řeknou, že jejich pravomoc končí zvoněním a dveřmi od školy.

Ale možná je to naivní, protože při představě školy řádně vedoucí spis, při představě kamaráda rodičů advokáta, jak rozmetává před ředitelem třeba hlášení dopravky o rychlé jízdě na motorce, nevím nevím...

Ale zase když jsem byl na vojně, tak pár kolegů z praporu (prapor především absolventů VŠ) mělo na základě hlášení PČR přeměněné dopravní přestupky na kázeňské tresty (typicky 3 dny zákaz vycházek).

Konec snění.

Karel Vážný

Tomáš Pecina řekl(a)...

O dalším podivném aspektu blokového řízení píšu na svém blogu.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ad TP:
Myslím, že jste na Paragraphu stručně shrnul to nejpodstatnější, co výše v diskuzi zaznělo - podobné vyústění, tedy že dospějeme k závěru, že mladistvým by blokovky (na ulici, bez rodičů a/nebo OSPOD) neměly být vůbec ukládány, jsem vůbec nečekal. Jinak mám určitou výhradu k závěru, že lze aplikovat i ust. Úmluvy o právech dítěte, zaručující právo na dvouinstanční řízení - to je zachováno i u blokovek - jen je na Vás, zda se rozhodnete pro (běžné) dvouinstanční řízení, resp. pro právo na odvolání, nebo nikoliv (a zaplatíte blokovku). Tam, kde proti policistovi stojí jen vyjukané ucho, které neví, co všechno přistoupení na blokovku riskuje, by ovšem měla přistoupit právě pomoc a podpora rodičů a/nebo OSPOD, aby ucho činilo své rozhodnutí s plným vědomím následků.

Jinak s ohledem na "úspěch" tématu blokovek (bude-li redakce Jiného práva souhlasit) bych napsal ještě "Spornou přestupkovou judikaturu IV."), kde bych se zabýval právě soudním (ne)přezkumem blokovek (což se týká každého z nás, každý už nějakou blokovku dostal nebo dostane) a dále bych rád rozebral poslední judikáty NSS týkající se fikce doručení, resp. doručování dle s.ř. - každý z nás min. ze svého okolí zná lidi, divící se, že jim něco bylo doručeno, ač o tom neví (podobné je to i dle nové úpravy v s.ř.s.).

Václav B řekl(a)...

S názorem, že by i v blokovém řízení měl být vyrozuměn OSPOD a zákonný zástupce, nesouhlasím. § 74/2 se týká pouze ústního jednání. Tam účast OSPOD chápu. Mladistvý je předvolán, mnohdy v době, kdy má být ve škole, konání výslechu a případná konfrontace s dalšími účastníky řízení či svědky může na něj působit negativně, nemusí zcela chápat svá práva apod. Blokové řízení je ale zcela něco jiného. Lze uložit jen nízkou pokutu, je to u spolehlivě zjištěných přestupků, přestupce s tím musí souhlasit a vzhledem k rychlosti tohoto typu řízení je i zásah do práv mladistvého minimální v porovnání se správním řízení. Pokud by měl být u blokového řízení OSPOD, pak to popírá smysl tohoto řízení a rovnou se může konat o přestupku řízení správní. Navíc blokové řízení začíná od § 84 Př.z., kde nic o OSPOD není uvedeno. Nevím tedy, z čeho se dovozuje nutnost účasti OSPOD v blokovém řízení, když ani systematika zákona o přestupcích nepodporuje takový revoluční výklad. Ano snad Úmluva o právech dítěte, ale tam je i uvedeno mj.(... aby věc byla bez odkladu rozhodnuta, ... leda že by se zvážilo, že jejich přítomnost, zejména s ohledem na věk a situaci dítěte, není v jeho zájmu...).

A co když by mladistvý souhlasil s uložením pokuty v blokovém řízení a OSPOD nikoli ? Např. by se OSPOD domníval, že přestupek není spolehlivě zjištěn, a tak ve prospěch mladistvého nebude s pokutou souhlasit. Potom se bude vést řízení ? A co když v tom řízení bude obviněnému mladistvému přestupek prokázán ? Dostane pak i náklady řízení. Nebyl by ale potom takový zásah OSPOD de facto v neprospěch mladistvého ? Nebo pokud by nemohl OSPOD do blokového řízení takto zasahovat, jakou by tam měl tedy úlohu ?

Ještě bych pochopil zaslat OSPOD na vědomí uložení pokuty v blokovém řízení, to však také z ničeho přímo nevyplývá. Otázka je, zda by naopak v případě, že by byl OSPOD vyrozumíván o probíhajícím blokovém řízení (což si v praxi ani nedovedu představit - např. jeli pachatelem přestupku mladistvý řidič motocyklu, který v nějaké obci horní dolní překročí rychlost o 20 km/h a je ochoten zaplatit pokutu 500,-Kč), nebylo postupováno v rozporu se zákonem, neboť k vyrozumění není zákonná opora ? Co když by takový mladistvý podal stížnost na orgán ukládající pokutu, že tento orgán nejednal v souladu se zákonem, když vyrozuměl OSPOD ?

Když mně bylo 15 let, tak jsem řídil motorku a několikrát jsem dostal pokutu v blokovém řízení za nějaké maličkosti. Vždy kolem 50 Kč. Zcela jasně jsem věděl za co a policista (v té době ještě příslušník SNB) se před uložením pokuty dotázal, zda s pokutou souhlasím. Nedovedu si představit, že by při ukládání pokuty byl přítomen někdo z úřadu jako je OSPOD a měl by mně domlouvat, že mám mít jako řidič s sebou náhradní žárovky apod. a navíc, abych pro takové bagatelní věci byl v evidenci OSPOD jako nějaký darebák. Asi by mě to tak vystresovalo, že bych nevěděl, jak ten ,,zločin" odčinit.

Myslím si, že by zde měla být určitá přiměřenost. Něco jiného by to mělo být u přestupcích proti majetku, občanskému soužití atd. Tam bych ale ani pokutu v blokovém řízení neukládal. Já spíše reaguji na to, že by vůbec (bez ohledu na typ protiprávního jednání mladistvého) nemohla být mladistvému ukládána bloková pokuta bez přítomnosti a vědomí OSPOD za cokoli - viz i drobné přestupky v dopravě. Pokud je někdo způsobilý složit zkoušky k získání řidičského oprávnění, tak musí být způsobilý chápat i případné důsledky plynoucí z porušení předpisů.

Jan Potměšil řekl(a)...

Ještě ad JV a a okruh osob, jimž je doručováno usnesení o odložení návrhovky:
Jsem zvyklý i v případě poučení o opravném prostředku odkazovat na normu, podle které postupuji. Pokud bych měl doručovat usnesení jen navrhovatelce, nikoliv obviněnému, není mi jasné, na co budu odkazovat - na judikát (třeba "...viz názor přesedkyně 9. senátu NSS Mgr. Zemanové obsažený v rozsudku NSS ze dne 13.8.2009, č.j. 9 As 57/2008 – 35")? Pokud budu odkazovat na zákon, tedy na § 43 odst. 2 s.ř., musím pak doručovat i (potenciálnímu) obviněnému.
Jinak zajímalo by mě, zda je nutné doručovat usnesení i tam, kde žádný návrh nebyl podán. Mám-li brát judikát do důsledku, tak ano, ovšem nevím, jaký to má smysl. NSS bohužel tato varianta vůbec nenapadla, jinak by musel odůvodnění celé přepsat, je-li smyslem změny praxe chránit právo podatele návrhu na přezkum úkonu správního orgánu, jímž může být zasaženo do jeho veřejného subjektivního práva.

Anonymní řekl(a)...

Dobrý den, děkuji za otevření diskuse k přestupkovému řízení ve vztahu k mladistvým. Jako zástupce OSPOD (metodik kurátorů pro mládež)bych Vám ráda popsala velice stručně dva případy, na základě kterých bych vítala rozpracování a dopnění ustanovení přestupkového zákona týkající se mladistvého. První případ se týká mladistvého, kterému byla uložena bloková pokuta (bez jakého koli vysvětlení či poučení). Ten úspěšně tajil celou věc před rodiči a záměrně neuvedl změnu pobytu(pošta mu tak chodila na původní adresu TP.O celé věci se dozvěděli rodiče až z exekučního řízení, kdy bylo vymáháno 9 000,-Kć (pokuta byla okolo 500,-). S ohledem na skutečnost, že mladistvý neměl žádný příjem, zaplatili exekuci rodiče. Celkem oprávněně se však ptali, proč se o tom nedozvěděli v rámci řízení dříve...
Druhým případem je dívka, u které byla nařízena ústavní výchova a ona se přestupku dopustila v zařízení. Pokuta a náklady řízení připadly jí,jako povinné,ale matka (logicky v současné době bez výchovných kompetencí) se brání převzít dluh dcery a uhradit ho.V souvislosti s uvedenými případy bych uvítala,kdyby se i v přestupkovém řízení podařilo prosadit změny, aby bylo možno ukládat mladistvým jiná než jen peněžitá opatření( podobná těm v zákoně č.218/2003 Sb.,soudnictví ve věcech mládeže a odpovědnosti...