pátek 27. března 2009

Řečtí Kypřané ze severu nemohou domů; může za to Česká republika?

... nebo snad Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko či Švédsko? O tom bude rozhodovat Evropský soud pro lidská práva ve věci stížnosti pánů Artemiho a Gregoryho.

O co v ní konkrétně jde? Pan Artemi (nar. 1911) žil ve vesnici Tymbou v severní části kyperského ostrova až do srpna 1974, kdy uprchl před tureckými vojsky. Pan Gregory (nar. 1965) je vnukem prvního stěžovatele a oba tvrdí, že je jim od té doby bráněno se do vesnice vrátit.

Narozdíl od jiných řeckých Kypřanů však svoji stížnost nesměřují proti Turecku a nenamítají porušení svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod či práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz např. rozsudek ze dne 18. prosince 1996 ve věci stížnosti č. 15318/89 Loizidou proti Turecku a rozsudek ze dne 27. ledna 2009 ve věci stížnosti č. 18407/91 Kyriakou proti Turecku – ano, vidíte dobře, stěžovatel se rozsudku „dočkal“ po téměř 18 letech od podání stížnosti a bohužel již více než 14 let po své smrti), ale proti všem výše jmenovaným státům, a to zejména s poukazem na své právo na svobodu pohybu (článek 2 Protokolu č. 4) a zákaz vyhoštění občanů (článek 3 Protokolu č. 4).

Článek 2
Svoboda pohybu
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.

Článek 3
Zákaz vyhoštění státních občanů
1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.


Teď asi většině čtenářů vrtá hlavou, jak stěžovatelé dospěli k přesvědčení, že státy jako Česká republika, Malta či Estonsko by měly být odpovědné za porušení těchto jejich práv. Argumentace je v kostce následující:

1/ Stěžovatelé se především odvolávají na Protokol č. 10 ke Smlouvě o přistoupení Kypru a dalších devíti zemí k Evropské unii, ve kterém se mimo jiné praví: „Uplatňování acquis se pozastavuje na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu.“ (článek 1 odst. 1).
S odvoláním na rozsudek ze dne 18. února 1999 ve věci stížnosti č. 24833/94 Matthews proti Spojenému království, § 33, mají zato, že jednotlivé strany Smlouvy o přistoupení jsou odpovědné za porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, které z této smlouvy mohou vyplývat.
Stěžovatelé tak nežalují státy, které členy Evropské unie v dané době nebyly (Rumunsko a Bulharsko), ani ty členské státy Evropské unie, které zatím neratifikovaly Protokol č. 4 k Úmluvě (Řecko, Španělsko, Velká Británie); tento Protokol mimochodem neratifikovalo ani Turecko.

2/ Dále stěžovatelé tvrdí, že pozastavení uplatňování acquis communautaire je sice de iure pouze dočasné, de facto však trvalé. V této souvislosti upozorňují na to, že žalované státy nevyvíjejí v rámci jednání o možném přistoupení Turecka do EU na Ankaru dostatečný tlak, aby respektovala práva řeckých Kypřanů postižených událostmi z roku 1974.
V této souvislosti kromě jiného poukazují na to, že EU naopak tlačí na Turecko, aby umožnilo návrat Kurdům, podobně jako trvá na návratu uprchlíků při jednáních s Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a Srbskem. Stěžovatelé se proto navíc dovolávají i porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy, resp. Protokol č. 12 k Úmluvě).

3/ Tvrzení, že žalované státy mají povinnost prosazovat práva a svobody osob, které nejsou jejich občany, a to na území, nad nímž tyto státy nemají skutečnou kontrolu, stěžovatelé dovozují zejména z rozsudku ze dne 8. července 2004 ve věci stížnosti č. 48787/99 Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku.
Šlo o případ čtyř moldavských státních příslušníků zadržovaných orgány Podněsterské moldavské republiky, která vyhlásila jednostranně nezávislost na Moldavsku, ale která není mezinárodně uznávána jako samostatný stát. I přesto, že nebylo pochyb o tom, že sporné území nebylo pod skutečnou kontrolou Moldavska, dospěl ESLP k závěru, že žalovaný stát měl přesto z článku 1 Úmluvy („Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“) vyplývající pozitivní povinnost přijmout diplomatická, ekonomická, právní či jiná opatření, které bylo v jeho moci přijmout a která jsou v souladu s mezinárodním právem, aby stěžovatelům zajistil jejich práva zaručená Úmluvou (§ 331 rozsudku).

Možná se argumentace stěžovatelů může leckomu zdát, eufemicky řečeno, poněkud odvážná. Vzhledem k tomu, že ESLP již žalované vlády vyzval k předložení stanoviska k této stížnosti – což se poštěstí zhruba tak každé dvacáté stížnosti doputovavší do Štrasburku –, je zřejmé, že její akcie významným způsobem stouply.

Štrasburské ctihodnosti konkrétně od vlád žalovaných zemí požadují odpovědi na následující otázky:

1/ Jaká opatření žalované státy přijaly v průběhu procesu podpisu a ratifikace Smlouvy o přistoupení a jejích protokolů, aby dostály svým pozitivním povinnostem vyplývajícím z článku 1 Úmluvy (viz rozsudek Matthews, § 33, a rozsudek Ilaşcu a ostatní, § 331) a zajistily účinnou ochranu práv stěžovatelů na respektování jejich domovů v severní části Kypru a jejich práva na svobodu pohybu a pobytu zaručených články 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě?
Dostály žalované státy své společné odpovědnosti v tomto ohledu pozastavením aplikace acquis communautaire v severní části Kypru?

2/ Jaká opatření žalované státy přijaly, aby zajistily, že pozastavení uplatňování acquis communautaire v severní části Kypru zůstane pouze přechodným opatřením do doby, než bude dosaženo úplného urovnání problému Kypru?

3/ Měli stěžovatelé k dispozici účinný prostředek nápravy výše uvedených námitek porušení Úmluvy, jak to vyžaduje článek 13 Úmluvy?

Pro zájemce o podrobnější informace: shrnutí případu je k dispozici zde a text stížnosti ve dvou částech zde a zde (vše v angličtině).

Schyluje se zde k rozsudku století, nebo bublina očekávání splaskne podobně jako v případě Banković (stížnost pozůstalých po obětech bombardování bělehradské budovy Srbského rozhlasu a televize dne 23. dubna 1999 letadly NATO byly prohlášeny za nepřijatelné, neboť podle ESLP se oběti nenacházely pod jurisdikcí žalovaných států ve smyslu článku 1 Úmluvy; rozhodnutí ze dne 12. prosince 2001 o přijatelnosti stížnosti č. 52207/99 Banković a ostatní proti Belgii, České republice, Dánsku, Francii, Německu, Řecku, Maďarsku, Islandu, Itálii, Lucembursku, Nizozemí, Norsku, Polsku, Portugalsku, Španělsku, Turecku a Spojenému království)?

1 komentář:

Petr Bříza řekl(a)...

To je tak absurdní, že jestli by na tohle ESLP šel, tak by si koledoval o zrušení.