Prokurátorka Lída a bachař Josef: útrapy spravedlnosti na cestě do naší komunistické minulosti
Pozdní spravedlnost není žádná spravedlnost, nebo-li slovy Sira Williama Gladstonea: "Justice delayed is justice denied." Někdy je navíc rychlejší než žena s páskou přes oči táhnoucí se s vahami ta s kosou, a tak se žádná spravedlnost nekoná. Aspoň tedy pozemská. Zbývá jedině snad ta boží, je-li nějaká.
V poslední době byly na internetu uveřejněny krátce po sobě dva rozhovory, které mě přivedly k zamyšlení nad tím, jak si stojí spravedlnost v honbě za zločiny naší neslavné komunistické minulosti. Dotazovanými byly osoby, na které si česká justice chce za jejich historické angažmá posvítit. Prokurátorka Milady Horákové Ludmila Brožová-Polednová a bachař-poslanec Josef Vondruška.
Hrozně inteligentní Lída
Ludmilu Brožovou-Polednovou zpovídaly Lidové noviny. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu ji v květnu navrhl obžalovat z účastenství na vraždě Milady Horákové. "Dělnická prokurátorka Lída" byla účastnicí vykonstruovaného procesu na straně obžaloby. Bývalé žalobkyni je dnes 86 let a zůstala stalinistickým ideálům věrná. Z rozhovoru se mezi jiným dozvíme, že se dobře učila a měla "hrozně vysoké IQ." Tím hůř, chtělo by se říci.
Paní prokurátorka se také hrdě pochlubila, že na konto jejího výběru mezi žalobce v procesu s Horákovou jí jeden její vysokoškolský profesor dokonce řekl, "to máte štěstí, to se naučíte tolik věcí od takových renomovaných právníků." Vzpomínám si, jak jsme se s Honzou Komárkem probírali při mé návštěvě Oxfordu v tamější knihovně starými Právníky z 50. let. Jestli byl pan profesor autorem nějaké z těch hrůz, při jejichž čtení nám vstávaly vlasy na hlavě, pak se jeho nadšení z Urválků a dalších hvězd Státního soudu opravdu nelze divit...
Každopádně Lída byla určitě žákyně pilná, za názory svých vzorů se i po letech bije. Že by byla snad Horáková nevinná? Zapomeňte! Vždyť nedávno přece říkal nějaký univerzitní profesor (to jsou pro Lídu zjevně autority, ať už byly na správné straně barikády či nikoliv) v televizi, že jí odevzdával nějaké fotografie. Měl to být nějaký materiál, který si v roce 1949 nechali udělat proti Zápotockému. A Horáková přece doznávala trestnou činnost. Musela si být vědoma toho, že dělá něco, co nemá.
Ještě, že paní prokurátorka věděla, co se dělat má. Velezrada, trest smrti a hotovo. Ostatně byla studená válka a životy padaly na obou stranách.
Jedinou "kaňkou" na Lídině příkladném fanatismu je přiznání, že "[s]nad jen, že to byly moc přísné tresty." Nejvyšší soud je prý mohl zmírnit, uvedla v rozhovoru stařena. Škoda jen, že si to nemyslela před 57 lety, kdy na veřejných shromážděních horlila proto, aby NS ty tresty v žádném případě nezmírňoval a při samotné popravě Horákové se prý hystericky smála, jak jsem se dozvěděl z reakce, kterou na předmětný rozhovor napsal Vladimír Just.
Hrozně inteligentní Ludmila dodělala práva v roce 1952, pak odešla na prokuraturu do Rokycan. Od stíhání protistátní činnosti přešla k mládeži (asi uměla působit výchovně), pak dělala civil. Jako na slovo vzatou odbornici na procesy 50. let jí svěřili v roce 1969 rehabilitace, psala "asi pět nebo šest návrhů na obnovu řízení." Horáková mezi nimi nebyla...
V první chvíli jsem si říkal, jestli má cenu, aby český stát investoval do procesu s bábou, která své názory stejně nezmění, a pro niž je jakýkoliv trest zbytečný, bez ohledu na to, že by si ho stejně vzhledem ke svému věku nemohla odpykat (a věřím tomu, že snad nikdo rozumnej by ji ani do vězení lifrovat nechtěl). Navíc, jak napsal ve svém sloupku Bob Fliedr, u soudu "by nejspíš vystupovala jako mučednice. Mlela by kolem dokola nesmysly, které se jí vpálily do duše. A po vynesení verdiktu by svým bludům věřila ještě oddaněji než předtím. Tak to u soudruhů obvykle chodí."
Souhlasím s Jiřinou Šiklovou, že vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný.
A určitě nechci, aby se z téhle vzorné nuly, z Urválkova poskoka, z člověka, který byl jen loutkou těch hlavních strůjců doby nesvobody, dělala osoba, "v níž by měl být konečně po právu odsouzen onen zločinecký systém, jehož byla hrdou zástupkyní.", jak si v čtenářské reakci přál Milan Bednář. To se mělo udělat s jinými. A mnohem dříve.
Dělat 18 let po revoluci monstrproces, v němž si na bezvýznamné důchodkyni z Plzně vybijeme (byť oprávněnou) averzi vůči minulému režimu, se mi nezdá jako skvělý nápad. Troufám si tvrdit, že jako skvělý nápad by to nepřišlo ani Miladě Horákové, kdyby se k tomu mohla vyjádřit.
Jenže, varianta, že by se to zkrátka nechalo běžet, mně přijde také příliš extrémní. Ten člověk se s největší pravděpodobností provinil. Nejen podle zásad civilizované společnosti, ale jak se zdá, tak i podle zdeformovaného práva 50. let. Navíc ten přečin není banální a jeho společenská nebezpečnost (eufemisticky řečeno) nezanedbatelná. A i když morálně ji snad opravdu společnost odsoudila, musím se nakonec přiklonit k tomu, že by k tomu mělo přibýt i to symbolické soudní razítko. Nejenom proto, že o vině a trestu v téhle zemi naštěstí rozhoduje jenom nezávislý a nestranný soud, ale i proto, že Lubomír Stejskal má naprostou pravdu, že - třebaže se bývalé žalobkyni nikdo nechce mstít - "pojmenovat zločin – to z úcty k památce Milady Horákové a jejím popraveným druhům udělat musíme."
Horlivý fanoušek Majora Zemana
V poslední době byly na internetu uveřejněny krátce po sobě dva rozhovory, které mě přivedly k zamyšlení nad tím, jak si stojí spravedlnost v honbě za zločiny naší neslavné komunistické minulosti. Dotazovanými byly osoby, na které si česká justice chce za jejich historické angažmá posvítit. Prokurátorka Milady Horákové Ludmila Brožová-Polednová a bachař-poslanec Josef Vondruška.
Hrozně inteligentní Lída
Ludmilu Brožovou-Polednovou zpovídaly Lidové noviny. Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu ji v květnu navrhl obžalovat z účastenství na vraždě Milady Horákové. "Dělnická prokurátorka Lída" byla účastnicí vykonstruovaného procesu na straně obžaloby. Bývalé žalobkyni je dnes 86 let a zůstala stalinistickým ideálům věrná. Z rozhovoru se mezi jiným dozvíme, že se dobře učila a měla "hrozně vysoké IQ." Tím hůř, chtělo by se říci.
Paní prokurátorka se také hrdě pochlubila, že na konto jejího výběru mezi žalobce v procesu s Horákovou jí jeden její vysokoškolský profesor dokonce řekl, "to máte štěstí, to se naučíte tolik věcí od takových renomovaných právníků." Vzpomínám si, jak jsme se s Honzou Komárkem probírali při mé návštěvě Oxfordu v tamější knihovně starými Právníky z 50. let. Jestli byl pan profesor autorem nějaké z těch hrůz, při jejichž čtení nám vstávaly vlasy na hlavě, pak se jeho nadšení z Urválků a dalších hvězd Státního soudu opravdu nelze divit...
Každopádně Lída byla určitě žákyně pilná, za názory svých vzorů se i po letech bije. Že by byla snad Horáková nevinná? Zapomeňte! Vždyť nedávno přece říkal nějaký univerzitní profesor (to jsou pro Lídu zjevně autority, ať už byly na správné straně barikády či nikoliv) v televizi, že jí odevzdával nějaké fotografie. Měl to být nějaký materiál, který si v roce 1949 nechali udělat proti Zápotockému. A Horáková přece doznávala trestnou činnost. Musela si být vědoma toho, že dělá něco, co nemá.
Ještě, že paní prokurátorka věděla, co se dělat má. Velezrada, trest smrti a hotovo. Ostatně byla studená válka a životy padaly na obou stranách.
Jedinou "kaňkou" na Lídině příkladném fanatismu je přiznání, že "[s]nad jen, že to byly moc přísné tresty." Nejvyšší soud je prý mohl zmírnit, uvedla v rozhovoru stařena. Škoda jen, že si to nemyslela před 57 lety, kdy na veřejných shromážděních horlila proto, aby NS ty tresty v žádném případě nezmírňoval a při samotné popravě Horákové se prý hystericky smála, jak jsem se dozvěděl z reakce, kterou na předmětný rozhovor napsal Vladimír Just.
Hrozně inteligentní Ludmila dodělala práva v roce 1952, pak odešla na prokuraturu do Rokycan. Od stíhání protistátní činnosti přešla k mládeži (asi uměla působit výchovně), pak dělala civil. Jako na slovo vzatou odbornici na procesy 50. let jí svěřili v roce 1969 rehabilitace, psala "asi pět nebo šest návrhů na obnovu řízení." Horáková mezi nimi nebyla...
V první chvíli jsem si říkal, jestli má cenu, aby český stát investoval do procesu s bábou, která své názory stejně nezmění, a pro niž je jakýkoliv trest zbytečný, bez ohledu na to, že by si ho stejně vzhledem ke svému věku nemohla odpykat (a věřím tomu, že snad nikdo rozumnej by ji ani do vězení lifrovat nechtěl). Navíc, jak napsal ve svém sloupku Bob Fliedr, u soudu "by nejspíš vystupovala jako mučednice. Mlela by kolem dokola nesmysly, které se jí vpálily do duše. A po vynesení verdiktu by svým bludům věřila ještě oddaněji než předtím. Tak to u soudruhů obvykle chodí."
Souhlasím s Jiřinou Šiklovou, že vyznání viny a uvědomění si hříchu za nás nemůže udělat nějaké kolektivní prohlášení. Musí to být osobní pocit. Není-li toho člověk schopen, je nepotrestatelný.
A určitě nechci, aby se z téhle vzorné nuly, z Urválkova poskoka, z člověka, který byl jen loutkou těch hlavních strůjců doby nesvobody, dělala osoba, "v níž by měl být konečně po právu odsouzen onen zločinecký systém, jehož byla hrdou zástupkyní.", jak si v čtenářské reakci přál Milan Bednář. To se mělo udělat s jinými. A mnohem dříve.
Dělat 18 let po revoluci monstrproces, v němž si na bezvýznamné důchodkyni z Plzně vybijeme (byť oprávněnou) averzi vůči minulému režimu, se mi nezdá jako skvělý nápad. Troufám si tvrdit, že jako skvělý nápad by to nepřišlo ani Miladě Horákové, kdyby se k tomu mohla vyjádřit.
Jenže, varianta, že by se to zkrátka nechalo běžet, mně přijde také příliš extrémní. Ten člověk se s největší pravděpodobností provinil. Nejen podle zásad civilizované společnosti, ale jak se zdá, tak i podle zdeformovaného práva 50. let. Navíc ten přečin není banální a jeho společenská nebezpečnost (eufemisticky řečeno) nezanedbatelná. A i když morálně ji snad opravdu společnost odsoudila, musím se nakonec přiklonit k tomu, že by k tomu mělo přibýt i to symbolické soudní razítko. Nejenom proto, že o vině a trestu v téhle zemi naštěstí rozhoduje jenom nezávislý a nestranný soud, ale i proto, že Lubomír Stejskal má naprostou pravdu, že - třebaže se bývalé žalobkyni nikdo nechce mstít - "pojmenovat zločin – to z úcty k památce Milady Horákové a jejím popraveným druhům udělat musíme."
Horlivý fanoušek Majora Zemana
Rozhovor s Josefem Vondruškou přinesla MF DNES (oba rozhovory jsem nicméně četl na netu, sic je to v současné době můj jediný zdroj zpráv z ČR). Liberecké státní zastupitelství požádalo Sněmovnu o jeho vydání, aby mohl být stíhán za šikanu disidentů ve věznici v Minkovicích, kde před rokem 89 dělal dozorce.
Hned v úvodu rozhovoru si pan poslanec posteskl, že si připadá, jak ve scéně z klasického díla komunistické kinematografie: "Jak přišla dcera majora Zemana ze školy s tím, že je vystavena ústrkům kvůli nějakému vyšetřování svého otce. Tak je teď mně, taky mám rodinu[...]." To asi vzpomíná na díl o roce 68, jak někteří soudruzi vyváděli "hlouposti" a vozili se po poctivých policajtech jako byl Zeman... Musí se nechat, že pan Vondruška má opravdu smysl pro najití přesné paralely.
V rozhovoru se přiznává, "nebyl jsem tak jasnozřivý, abych si řekl – tady se to za pár let otočí, já těm vězňům šoupnu nějakou buchtu a pak se mi to vrátí." Myslím, že ten citát by mohl jít do učebnice oportunismu.
Jiřina Šiklová ve výše odkazovaném příspěvku také napsala: "Lidé typu paní Brožové-Polednové, stejně jako další a další vyšetřovatelé, se budou nadále odvolávat na to, že tehdy plnili pouze svoje povinnosti, že byl takový režim, že tehdy platily jiné zákony a oni jen a jen poctivě sloužili. Stejně se hájili nacisté a stejně se budou hájit i ti, kteří pomáhali Pol Potovi v Kambodži nebo jsou nyní „aktivní“ při vraždění v Dárfúru."
Pan Vondruška říká, že dělal jen to, k čemu byl školen, pokud někdy někoho bil, tak "vždy v rámci zákonného zmocnění." Ano, byl horlivý, "ale kolik ředitelů věznic by teď prosilo: najděte mi deset horlivých příslušníků, jak já bych je potřeboval..."
Myslím, že Lídin profesor práv by musel mít radost i z pana Josefa, který říká: "Vždy musíte posuzovat věci podle psaného práva, nikoliv podle pojmů morálka a spravedlnost. To jsou prázdné a téměř bezobsažné pojmy." Podle pana poslance Vám nikdo přece nemůže vyčíst, že jste se choval správně v rámci špatného zákona.
(Radbruch se asi obrací v hrobě.)
No ale řekněte, není to hezký příspěvek poslance českého Parlamentu do nekonečné debaty o tom, co je vlastně právo?
Když už jsme u těch bezobsažných pojmů, pane poslanče, co takhle svědomí?
"To není věc svědomí. Zbavení imunity se bude projednávat před parlamentními orgány."
Aha. Opět Jiřina Šiklová: "Pro opravdové padouchy [...] svědomí jako nejvyšší kategorie neexistuje, Erinye k nim nemají přístup."
Myslíte, že se pan poslanec nechá vydat? Ale běžte!
"Ono by to vypadalo efektně. Ale víte, jak dlouho trvá soudní řízení? A po celou tu dobu se potáhnou všelijaké útoky a to mi v práci, pro niž jsem byl zvolen, na klidu nepřidá."
No právě. To jen všichni ostatní normální smrtelníci, kteří mají mnohem méně náročná a důležitá zaměstnání v porovnání s poslancováním se můžou takovými otravnostmi jako je trestní řízení rozptylovat.
K tomu se už dá říct snad jen tolik, že i stalinistka Brožová-Polednová půjde k soudu ráda, jen ji mrzí, že k tomu došlo až teď, a ne před 17 nebo 18 lety, "kdy měla ještě něco v hlavě."
To pan Vondruška je o mnoho let mladší a v hlavě toho má zřejmě ještě hodně a chce se o to také náležitě podělit. Proto by také jeho minulost "neměla být překážkou v prosazení [jeho] odborných znalostí a praktických i životních zkušeností v tom, [aby] se podílel na legislativě." Ostatně proč by také měla být překážkou, vždyť "se velká část společnosti dívá až s odporem na to, že se k tomu vůbec vrací."
Ano, souhlasím, je to odporné.
Do politiky zkušeného bachaře přivedla touha udělat pořádek v zákonech a nyní ve Sněmovně "do určité míry" hlídá, aby se nevrátil minulý režim!
Touto perličkou tento post končí. Doufám, že jste nikdo nečekal, že se tady teď budu zabývat otázkou, zda pana poslance stíhat či nikoliv. Něco takového by přece byla jen ztráta času...
P.S.: Tenhle post jsem rozepsal v neděli a dnes jsem zjistil, že případy Brožová-Polednová + Vondruška spojil do jednoho článku také David Klimeš, a to zde. Proto na vysvětlenou uvádím, že jsem se nenechal inspirovat jeho nápadem, nýbrž jsme k tomu došli nezávisle na sobě. V první chvíli jsem se proklínal, že jsem nebyl rychlejší, ale vzhledem k tomu, že o tom každý píšeme z trochu jiného pohledu a jinak, tak se snad ty dílka vedle sebe snesou (a samozřejmě uznávám, že to jeho je lepší, ostatně, je to taky jeho práce, že:) ).