Martin Smolek: Tlumočení před Soudním dvorem: postřehy tlumočeného
Patrně každý, kdo pravidelněji vystupuje před Soudním dvorem a komu záleží na tom, aby mu bylo rozuměno a aby byl pochopen, si klade otázku, jak co nejlépe koncipovat obsah, strukturu a způsob samotné prezentace vyjádření v ústní části řízení v rámci dvou základních omezujících faktorů, které se obvykle ve vnitrostátním soudním řízení nevyskytují: jedná se o přísný časový limit a o skutečnost, že zdaleka ne všichni zúčastnění na ústním jednání jsou schopni vnímat projev bezprostředně v jazyce mluvčího. Využiji hostování vynikající tlumočnice paní Angely Rogner na Jiném právu i toho, že jsem byl v jednom z komentářů k jejímu postu Jeden den v životě tlumočnice tak trochu k vlastnímu komentáři vyzván, a nabídnu několik postřehů týkajících se otázky (simultánního) tlumočení před Soudním dvorem z pohledu tlumočeného.
Při nedávném neformálním rozhovoru s jedním z členů Soudu jsme se dostali k myšlence, že striktní dodržování pravidla o rovnosti jazyků při vystupování před Soudem, tj. že je tlumočeno do a ze všech oficiálních jazyků osob participujících na ústním jednání (zahrnujíc v to jak účastníky řízení, tak soudní funkcionáře), paradoxně v praxi vede ke zvýhodňování některých z nich, potažmo těch mluvčí, kteří je používají. Je prostě realitou, že „velké“ jazyky jako je angličtina, francouzština či němčina, ovládá více lidí a že více osob zúčastněných na řízení poslouchá projevy v těchto jazycích přímo, tj. bez využití tlumočení. Zvyšuje se tak šance správného pochopení myšlenky/argumentu, a to nejen ze strany těch, kteří se podílí na formulování konečného rozhodnutí ve věci (tj. generální advokáti, referendáři a soudci), ale i ze strany ostatních účastníků řízení přítomných v jednacím sále, kteří v rámci repliky mohou na projev reagovat. Zároveň se snižuje riziko ztráty pozornosti posluchačů – osobně mám čas od času problém plně se soustředit na tlumočený projev, zejména následuje-li jich víc po sobě, a z rozhovorů s kolegy z různých fór (tedy nejen u Soudu) vím, že nejsem zdaleka sám. S tím úzce souvisí další nevýhoda tlumočeného projevu – v přímé komunikaci lze např. pro zdůraznění použít mimoslovních projevů, což v případě tlumočeného projevu není dost dobře možné. Osobně např. rád hovořím prostřednictvím „rukou“, chci-li něco zdůraznit, i když jsem si vědom toho, že v mém případě se efekt takového počínání, na rozdíl od vystoupení např. britských kolegů, mírně vytrácí.
Opomíjet nelze podle mého názoru ani efekt kombinace tlumočení s přísným časovým limitem jednotlivých vystoupení (např. v případě řízení o předběžné otázce se v zásadě jedná o 30 minut, dodržení limitu je velmi přísně vyžadováno). Několikrát jsem byl svědkem situace, kdy zejména zástupci stran v původním řízení, zřejmě ve snaze přednést v časovém limitu co nejvíce, mluvili tak rychle, že byli předsedou senátu (opakovaně) zastaveni s tím, že pokud nezpomalí, nebude možné jejich projev řádně tlumočit. Ačkoli je tedy zdržení v rámci tlumočení minimální, omezuje přece jenom do určité míry rychlost přednesu a v závislosti na tom může mít při pevně stanoveném časovém limitu projevu vliv na „objem“ řečeného.
Uvedené nevýhody tlumočení před Soudem přitom nemají nic společného s kvalitou tlumočení, Soud vesměs disponuje velmi kvalitními tlumočníky (osobně před každým z nich hluboce smekám). Doprovodné efekty sebelepšího tlumočení, včetně obtížnější koncentrace na tlumočený projev, nicméně budou podle mého názoru (a vlastní zkušenosti) vždy do určité míry znevýhodňovat tlumočené vyjádření, resp. mluvčího, jehož projev je vnímán prostřednictvím tlumočníka.
Další nevýhodou takto širokého tlumočení před Soudem jsou vysoké náklady, byť se možná z pohledu celkových nákladů mohou jevit jako marginální. Ne všechny jazyky, včetně češtiny, např. disponují dostatečným počtem stálých tlumočníků (tj. tlumočníků fyzicky permanentně přítomných v Lucemburku), takže v případě vystoupení mluvčího v takovém jazyce jej musí na každé ústní jednání do Lucemburku následovat příslušný počet tlumočníků (nemýlím-li se, měli by být pro každý tlumočený jazyk přítomni 3 tlumočníci, aby se mohli ve stanovených intervalech střídat). Náklady na cestu si každý spočítá sám.
Racionalizace celého systému má zřejmě pouze jedno východisko: redukci tlumočených jazyků. Jak zní takové řešení prostě, jeho provedení není v současné době možné, a to nejen s ohledem na politické konotace.
Budeme-li se pohybovat v rovině hypotézy, pak se teoretických variant na redukci tlumočených jazyků bude nabízet celá řada. Žádná z nich ovšem zřejmě nebude bezproblémová. Patrně nejjednodušší variantou, nevyžadující ani velkou změnu stávajících procesních pravidel, bude zamíření do vlastních řad: zmocněnci členských států, za kterými jde největší penzum tlumočení, by si teoreticky mohli vybrat, v jakém jazyce budou hovořit (a zvolit si tak např. některý z oněch „velkých“ jazyků). Na rozdíl od ostatních účastníků řízení, kteří musí respektovat pravidla o jazykovém režimu, jak jsou stanovena v procesních pravidlech ESD (viz zejména ust. čl. 29 Jednacího řádu Soudního dvora), platí pro zmocněnce členských států část tohoto ustanovení, podle které „[O]dchylně od předchozích ustanovení je členský stát oprávněn používat vlastní úřední jazyk, vstoupí-li jako vedlejší účastník do řízení před Soudním dvorem nebo účastní-li se některého z řízení o předběžné otázce uvedených v článku 103. Toto ustanovení se vztahuje jak na písemnosti, tak na ústní projevy.“ V kombinaci s ustálenou praxí toto ustanovení fakticky znamená, že je (nejen politicky) nepřípustné, aby zástupce členského státu komunikoval se Soudem v jiném jazyce, než je oficiální jazyk jeho státu. Nevím, zda některý ze zmocněnců v minulosti tuto praxi prolomil, osobně jsem se za dobu svého působí v rámci agendy vládního zmocněnce, tj. od roku 2004, nesetkal s tím, že by se zmocněnec státu v písemné či ústní části vyjádřil v jiném než oficiálním jazyce tohoto státu. Naopak jsem byl několikrát svědkem situace, kdy předseda senátu v rámci ústního jednání nepovolil zmocněnci členského státu odpovědět na otázku soudce v jiném jazyce, než v oficiálním jazyce členského státu, který zastupoval (tedy v jazyce, v němž měl tento zmocněnec „základní“ projev). Dokonce jsem byl svědkem situace, kdy předseda senátu (a shodou okolností celého Soudu) zamítl žádost účastníka řízení citovat z dokumentu v originálním jazyce, ve které byl předmětný dokument vytvořen (tento účastník tak musel na místě předmětnou pasáž přeložit do svého jazyka). Navíc se takovým postupem nevyřeší otázka „rovnosti“ jazyků - nebilingvní mluvčí bude logicky vždy znevýhodněn proti rodilému mluvčímu, je též otázkou, jak se bude dívat na takového mluvčího Soud, např. zda nebude rušivá odlišná (nedokonalá) výslovnost nerodilého mluvčího (zde skutečně platí, co psala paní Angela Rogner, tedy že dobrý právník nemusí být nutně vynikající lingvista).
Jako schůdnější si dokáži představit variantu praktikovanou dnes např. při schůzkách zástupců EU v různých mezinárodních organizacích, kdy je povoleno mluvit anglicky a francouzsky s tím, že rodilý mluvčí nesmí použít svůj rodný jazyk (tj. Francouz, příp. Belgičan a Lucemburčan musí hovořit anglicky, Brit a Ir francouzsky). Takové řešení sice vnáší do systému kýženou rovnost co do jazyků, ale ani ono není bez problémů. Tím nejzásadnějším je zřejmě skutečnost, že nelze od každého, kdo vystupuje před Soudem, vyžadovat, aby ovládal na potřebné úrovni jeden z těchto dvou jazyků. A je otázkou, zda by sami soudci byli na takovou redukci připraveni.
Možná to bude znít z mé strany po výše uvedeném jako alibismus, ale zatím jsem si pro sebe nedokázal zodpovědět otázku, zda bych souhlasil s redukcí tlumočení (či obecně překladů do všech jazyků) v rámci řízení před Soudem, pokud by čistě teoreticky byl takový návrh Soudem předložen Radě k odsouhlasení. Nejde přitom o racionalitu takového návrhu. Více než kdykoli jinde si při poslechu vystoupení svých kolegů v různých jazycích uvědomuji, že jazyk není pouze komunikačním prostředkem, ale též faktorem výrazně determinujícím myšlení svých uživatelů. A taková myšlenková různorodost je před Soudem, nejen v rámci řízení o předběžní otázce, podle mého názoru více než potřebná…
Při nedávném neformálním rozhovoru s jedním z členů Soudu jsme se dostali k myšlence, že striktní dodržování pravidla o rovnosti jazyků při vystupování před Soudem, tj. že je tlumočeno do a ze všech oficiálních jazyků osob participujících na ústním jednání (zahrnujíc v to jak účastníky řízení, tak soudní funkcionáře), paradoxně v praxi vede ke zvýhodňování některých z nich, potažmo těch mluvčí, kteří je používají. Je prostě realitou, že „velké“ jazyky jako je angličtina, francouzština či němčina, ovládá více lidí a že více osob zúčastněných na řízení poslouchá projevy v těchto jazycích přímo, tj. bez využití tlumočení. Zvyšuje se tak šance správného pochopení myšlenky/argumentu, a to nejen ze strany těch, kteří se podílí na formulování konečného rozhodnutí ve věci (tj. generální advokáti, referendáři a soudci), ale i ze strany ostatních účastníků řízení přítomných v jednacím sále, kteří v rámci repliky mohou na projev reagovat. Zároveň se snižuje riziko ztráty pozornosti posluchačů – osobně mám čas od času problém plně se soustředit na tlumočený projev, zejména následuje-li jich víc po sobě, a z rozhovorů s kolegy z různých fór (tedy nejen u Soudu) vím, že nejsem zdaleka sám. S tím úzce souvisí další nevýhoda tlumočeného projevu – v přímé komunikaci lze např. pro zdůraznění použít mimoslovních projevů, což v případě tlumočeného projevu není dost dobře možné. Osobně např. rád hovořím prostřednictvím „rukou“, chci-li něco zdůraznit, i když jsem si vědom toho, že v mém případě se efekt takového počínání, na rozdíl od vystoupení např. britských kolegů, mírně vytrácí.
Opomíjet nelze podle mého názoru ani efekt kombinace tlumočení s přísným časovým limitem jednotlivých vystoupení (např. v případě řízení o předběžné otázce se v zásadě jedná o 30 minut, dodržení limitu je velmi přísně vyžadováno). Několikrát jsem byl svědkem situace, kdy zejména zástupci stran v původním řízení, zřejmě ve snaze přednést v časovém limitu co nejvíce, mluvili tak rychle, že byli předsedou senátu (opakovaně) zastaveni s tím, že pokud nezpomalí, nebude možné jejich projev řádně tlumočit. Ačkoli je tedy zdržení v rámci tlumočení minimální, omezuje přece jenom do určité míry rychlost přednesu a v závislosti na tom může mít při pevně stanoveném časovém limitu projevu vliv na „objem“ řečeného.
Uvedené nevýhody tlumočení před Soudem přitom nemají nic společného s kvalitou tlumočení, Soud vesměs disponuje velmi kvalitními tlumočníky (osobně před každým z nich hluboce smekám). Doprovodné efekty sebelepšího tlumočení, včetně obtížnější koncentrace na tlumočený projev, nicméně budou podle mého názoru (a vlastní zkušenosti) vždy do určité míry znevýhodňovat tlumočené vyjádření, resp. mluvčího, jehož projev je vnímán prostřednictvím tlumočníka.
Další nevýhodou takto širokého tlumočení před Soudem jsou vysoké náklady, byť se možná z pohledu celkových nákladů mohou jevit jako marginální. Ne všechny jazyky, včetně češtiny, např. disponují dostatečným počtem stálých tlumočníků (tj. tlumočníků fyzicky permanentně přítomných v Lucemburku), takže v případě vystoupení mluvčího v takovém jazyce jej musí na každé ústní jednání do Lucemburku následovat příslušný počet tlumočníků (nemýlím-li se, měli by být pro každý tlumočený jazyk přítomni 3 tlumočníci, aby se mohli ve stanovených intervalech střídat). Náklady na cestu si každý spočítá sám.
Racionalizace celého systému má zřejmě pouze jedno východisko: redukci tlumočených jazyků. Jak zní takové řešení prostě, jeho provedení není v současné době možné, a to nejen s ohledem na politické konotace.
Budeme-li se pohybovat v rovině hypotézy, pak se teoretických variant na redukci tlumočených jazyků bude nabízet celá řada. Žádná z nich ovšem zřejmě nebude bezproblémová. Patrně nejjednodušší variantou, nevyžadující ani velkou změnu stávajících procesních pravidel, bude zamíření do vlastních řad: zmocněnci členských států, za kterými jde největší penzum tlumočení, by si teoreticky mohli vybrat, v jakém jazyce budou hovořit (a zvolit si tak např. některý z oněch „velkých“ jazyků). Na rozdíl od ostatních účastníků řízení, kteří musí respektovat pravidla o jazykovém režimu, jak jsou stanovena v procesních pravidlech ESD (viz zejména ust. čl. 29 Jednacího řádu Soudního dvora), platí pro zmocněnce členských států část tohoto ustanovení, podle které „[O]dchylně od předchozích ustanovení je členský stát oprávněn používat vlastní úřední jazyk, vstoupí-li jako vedlejší účastník do řízení před Soudním dvorem nebo účastní-li se některého z řízení o předběžné otázce uvedených v článku 103. Toto ustanovení se vztahuje jak na písemnosti, tak na ústní projevy.“ V kombinaci s ustálenou praxí toto ustanovení fakticky znamená, že je (nejen politicky) nepřípustné, aby zástupce členského státu komunikoval se Soudem v jiném jazyce, než je oficiální jazyk jeho státu. Nevím, zda některý ze zmocněnců v minulosti tuto praxi prolomil, osobně jsem se za dobu svého působí v rámci agendy vládního zmocněnce, tj. od roku 2004, nesetkal s tím, že by se zmocněnec státu v písemné či ústní části vyjádřil v jiném než oficiálním jazyce tohoto státu. Naopak jsem byl několikrát svědkem situace, kdy předseda senátu v rámci ústního jednání nepovolil zmocněnci členského státu odpovědět na otázku soudce v jiném jazyce, než v oficiálním jazyce členského státu, který zastupoval (tedy v jazyce, v němž měl tento zmocněnec „základní“ projev). Dokonce jsem byl svědkem situace, kdy předseda senátu (a shodou okolností celého Soudu) zamítl žádost účastníka řízení citovat z dokumentu v originálním jazyce, ve které byl předmětný dokument vytvořen (tento účastník tak musel na místě předmětnou pasáž přeložit do svého jazyka). Navíc se takovým postupem nevyřeší otázka „rovnosti“ jazyků - nebilingvní mluvčí bude logicky vždy znevýhodněn proti rodilému mluvčímu, je též otázkou, jak se bude dívat na takového mluvčího Soud, např. zda nebude rušivá odlišná (nedokonalá) výslovnost nerodilého mluvčího (zde skutečně platí, co psala paní Angela Rogner, tedy že dobrý právník nemusí být nutně vynikající lingvista).
Jako schůdnější si dokáži představit variantu praktikovanou dnes např. při schůzkách zástupců EU v různých mezinárodních organizacích, kdy je povoleno mluvit anglicky a francouzsky s tím, že rodilý mluvčí nesmí použít svůj rodný jazyk (tj. Francouz, příp. Belgičan a Lucemburčan musí hovořit anglicky, Brit a Ir francouzsky). Takové řešení sice vnáší do systému kýženou rovnost co do jazyků, ale ani ono není bez problémů. Tím nejzásadnějším je zřejmě skutečnost, že nelze od každého, kdo vystupuje před Soudem, vyžadovat, aby ovládal na potřebné úrovni jeden z těchto dvou jazyků. A je otázkou, zda by sami soudci byli na takovou redukci připraveni.
Možná to bude znít z mé strany po výše uvedeném jako alibismus, ale zatím jsem si pro sebe nedokázal zodpovědět otázku, zda bych souhlasil s redukcí tlumočení (či obecně překladů do všech jazyků) v rámci řízení před Soudem, pokud by čistě teoreticky byl takový návrh Soudem předložen Radě k odsouhlasení. Nejde přitom o racionalitu takového návrhu. Více než kdykoli jinde si při poslechu vystoupení svých kolegů v různých jazycích uvědomuji, že jazyk není pouze komunikačním prostředkem, ale též faktorem výrazně determinujícím myšlení svých uživatelů. A taková myšlenková různorodost je před Soudem, nejen v rámci řízení o předběžní otázce, podle mého názoru více než potřebná…