Může prezident republiky odmítnout ratifikaci mezinárodní smlouvy?
Ve vánočním dvojčísle časopisu Respekt se objevila informace, že „prezident nechce podepsat smlouvu, kterou předtím schválily obě komory parlamentu“, a to údajně z důvodu jejího rozporu s ústavou. Konkrétně se jedná o problém Mezinárodního trestního soudu. V následujícím postu nemám ambici hodnotit tento konkrétní prezidentův krok a nechci se jakkoliv vyjadřovat ani k předmětné mezinárodní smlouvě. Pokusím se pouze zamyslet nad otázkou, zda prezident republiky může nepodepsat sjednanou mezinárodní smlouvu, s níž vyslovil souhlas Parlament, a budu rád, když se mi na toto téma podaří otevřít diskusi. Nejsem si totiž vědom toho, že by v minulosti k podobnému problému již došlo, a protože se bavím ústavním právem, považuji za mimořádně zajímavé sledovat vytváření nejrůznějších interpretací ústavních textů, případně dokonce vznik ústavních zvyklostí či obyčejů.
Ústavní úprava je k tomuto problému značně kusá, což však určitě nepředstavuje její deficit (ústavní normy totiž ani nemají být podrobné!). Z čl. 10 ve spojení s čl. 49 Ústavy ČR plyne, že k ratifikaci některých mezinárodních smluv je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Samotnou ratifikaci provádí prezident republiky [čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy], který také mezinárodní smlouvy sjednává. Zatímco sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu (nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy), v případě samotné ratifikace se jedná o výlučné a nepřenosné právo prezidenta.
Lze konstatovat, že proces sjednávání a schvalování mezinárodních smluv má určité fáze a jsou do něj vtaženi různí „hráči“ (ústavní instituce), kteří mohou sledovat někdy i značně rozdílné zájmy. Bez ratifikace však mezinárodní smlouva nemůže být pro Českou republiku závaznou.
Zde je třeba upozornit na odlišnost při srovnání se zákonodárným procesem. Zákon totiž může být platnou a účinnou součástí českého právního řádu i bez podpisu prezidenta (ačkoliv Ústava s tímto podpisem v čl. 51 výslovně počítá), jelikož je projevem vůle zákonodárného sboru a podpis prezidenta na něm nelze považovat za akt jeho schvalování. Možnost odmítnutí podpisu zákona prezidentem nicméně určitě neschvaluji, byť nelze přehlédnout, že v minulosti k této situaci již několikrát došlo. Prezident Havel zásadně odmítal podpis takového zákona, který vetoval a jehož veto bylo překonáno novým hlasováním Poslanecké sněmovny; prezident Klaus již dokonce nepodepsal zákon, který předtím nevetoval (viz zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše).
Podpis (resp. jeho absence) prezidenta republiky na mezinárodní smlouvě má však zcela jiný význam, než jako je tomu u vnitrostátního zákona. V případě mezinárodní smlouvy totiž teprve podpisem prezidenta republiky je definitivně projevena vůle státu přijmout závaznost smlouvy.
Dospívám proto k závěru, že prezident republiky skutečně může odmítnout podpis sjednané mezinárodní smlouvy, a to i přesto, že s ratifikací předtím vyslovil souhlas Parlament. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že prezident je oprávněn podat Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu této mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem, což může učinit až od okamžiku, kdy mu smlouva byla předložena k ratifikaci. Jinak řečeno, i když prezident této možnosti využije a Ústavní soud dojde k závěru, že rozpor s ústavním pořádkem není dán, ještě to neznamená, že mu ústava předepisuje smlouvu podepsat. Jakkoliv totiž Ústavní soud rozptýlí jeho pochybnosti z hlediska ústavnosti této smlouvy, může toto být jen jeden z množiny důvodů (zejm. politických), pro který se nakonec prezident rozhodne smlouvu nepodepsat.
Tím samozřejmě nechci říci, že by tak měl prezident činit. I proces schvalování mezinárodních smluv by totiž měl vyznívat jako harmonické souznění stejně naladěného hudebního tělesa, tj. mělo by jít o souhru ústavních institucí, kdy Ústava dává prezidentovi řadu možností, jak předejít možným problémům. Např. podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy prezident sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu, tzn. není povinen tak učinit, a pokud má dopředu za to, že s určitou smlouvou apriori nesouhlasí, není racionální, aby její sjednávání přenechal vládě. Tvrdím dokonce, že je zcela nelogické, aby prezident republiky odmítl ratifikovat takovou smlouvu, vůči jejímuž sjednávání měl od počátku zásadní výhrady, nicméně její sjednání přenesl na vládu (to je případ Lisabonské smlouvy). Podle čl. 64 odst. 2 Ústavy je prezident oprávněn účastnit se schůzí vlády a projednávat s ní otázky spadající do její působnosti. Nic mu proto nebrání, aby svoje připomínky ventiloval již v průběhu sjednávání smlouvy a není racionální, aby s nimi přišel až po schválení smlouvy Parlamentem.
Jakkoliv však patří Česká republika mezi parlamentní a nikoliv prezidentské republiky, je v případě schvalování mezinárodních smluv postavení prezidenta velmi silné a nelze jej právně jakkoliv nutit k podpisu smlouvy, s níž nesouhlasí. Jiná věc je apelovat na něj, aby vždy velmi dobře vážil politické dopady takovéhoto svého rozhodnutí, ale to je již otázka, přesahující hranice ústavního práva.
48 komentářů:
Souhlas Parlamentu je vnitrostátní akt, zatímco ratifikace je mezinárodní akt, kterým stát vyjadřuje svůj souhlas navenek, a tu má plně v pravomoci prezident. Popírá to snad někdo? :)
K tomuto problému jsem se vyjádřil před měsícem.
A já jsem tehdy napsal, že podle mého názoru president, který odmítne ratifikaci mezinárodní smlouvy, porušuje svou ústavněprávní povinnost a je to důvodem k zahájení "impeachmentu" (ústavní obžalobě, již Ústava z nejasných důvodů nazývá v čl. 65 odst. 2 "žalobou").
Je to to těžké téma. Mě se líbil názor doc. Kysely, který k tomu řekl asi toto: Musíme vycházet z celého textu ústavy jako vnitnřně propojeného systému a nelze tudíž vnímat její jednotlivá ustanovení jako kusá zmocnění. Z toho vychází i názor, že prezident může mez. smlouvy neratifikovat pouze v extrémním případě, např. pokud by šlo o smlouvu o mírové spolupráci se státem, s nimž bysme se dostali do válečného stavu. Za všech ostatních okolností prezident musí ratifikovat, byť by se mu smlouva nelíbila. Žádná síla ho však nemůže k tomu donutit, s vyjímkou impechmentu, což je ale v daném případě prostředek jediný a ultimátní, tudíž není jisto,zda-li i pro takové neplnění povinností vhodný...
Dalibor Čermák
Ad Tomáš Sobek: Ratifikace smlouvy prezidentem ČR (podle Ústavy) není mezinárodní akt, nýbrž akt vnitrostátní (ústavněprávní); ratifikací ve smyslu mezinárodního práva je např. až uložení ratifikační listiny u depozitáře mezinárodní smlouvy (typický příklad) jako mezinárodně (právně) relevantní souhlas státu.
Upozorňuji taky, že podle směrnice vlády pro sjednávání mezinárodních smluv (usnesení vlády ze dne 11. února 2004 č. 131, čl. 11 odst. 1) je návrh na sjednání každé "prezidentské" smlouvy (tj. každé smlouvy schvalované Parlamentem ČR, a tedy i Římského statutu Mezinárodního trestního soudu) před jejím projednáváním ve vládě zasílán v připomínkovém řízení prezidentu republiky k zaujetí stanoviska a že prezidentské smlouvy jsou podepisovány na základě plné moci vystavované prezidentem republiky na základě doporučení vlády (v případě Římského statutu Mezinárodního trestního soudu vystavoval plnou moc k jeho podpisu koncem 90. let V. Havel).
Pavel Caban
U výkladu doc. Kysely jde spíše o vlastní subjektivní přání, proč zrovna "extremní případ" by měl být nějakou výjimkou ? Obávám se, že odkazem na kontext ústavy typu "ve světle Ústavy" lze dojít prakticky k jakémukoli výkladu (podle chuti pisatele).
ad Pavel Caban
Máte pravdu.
Ještě si dovolím položit dotaz autorovi: Ppokud by platil Váš výklad, jaké je právní (nikoliv politické - apely na prezidenta atd.), tj. systémové (z hlediska Ústavy) řešení situace, kdy prezident odmítne ratifikovat smlouvu schválenou Parlamentem ČR? Odhlédneme-li od možnosti "impeachmentu", je to skutečně jen dobrovolná abdikace takovéhoto prezidenta nebo několikaleté čekání na volbu nového?
Pavel Caban
ad Karel Výborný: k tomu názoru jste došel patrně vinou mého zkratkovitého podání. Nejde tu jen o "subjektivní přání" toho či onoho interpreta. Doc. Kysela svůj názor opírá o místo prezidenta v systému dělby moci. Je volen nepřímo, z výkonu své funkce je neodpovědný etc. Proto musí postupovat při ratifikaci nanejvýš uvážlivě (není za to zvláštní ústavní sankce, btw. to v ústavě ani být nemá). Navíc prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, či jejich sjednání může přenést na vládu nebo jejího člena. Dát prezidentovi možnost odmítnout ratifikovat sjednanou smlouvu by tudíž vedlo k absurdním závěrům (proč by měl odmítat ratifikovat něco, co sám sjednal, popřípadě s jeho plným vědomím a souhlasem sjednal jiný (viz vládní směrnice, jež zmínil Pavel Caban). Je lhostejno, kdo je prezidentem a jestli k němu cítíme nějaké sympatie nebo právě naopak..
Dalibor Čermák
Jsem moc ráda za článek i diskuzi. K tématu mohu říct, že prezident může odmítnout ratifikovat mezinárodní smlouvu a to bez jakéhokoli "postihu". Můj závěr vychází ze zkušenosti. V roce 2004 odmítl prezident ratifikovat (resp. neratifikoval, s tím, že může kdykoli tak učinit) Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností, a to přesto, že k němu dal Parlament souhlas.
Výňatek z "vysvětlení" Kanceláře prezidenta republiky: ... Souhlas Parlamentu je však pouze obligatorní podmínkou ratifikace Ústavou vymezených mezinárodních smluv, nikoli ratifikací samotnou. Proto, je-li po hlasování Parlamentu zřejmé, že nějaká mezinárodní smlouva je předmětem odporu sice menšinové, ale nikoli nevýznamné části politické reprezentace státu, je třeba znovu uvážit, zda by taková smlouva i přesto měla být ratifikována. Tato pravomoc přísluší prezidentu republiky. ... Prezident republiky není při rozhodování o ratifikaci mezinárodní smlouvy vázán žádnou lhůtou."
Domnívám se, že naše ústava mu to umožňuje, ale osobně si myslím, že de lege ferenda by bylo vhodné tuto jeho pravomoc omezit. Přeci jenom mi přijde nevhodné, aby mohl prezident jako autokrat rozhodovat o neratifikaci mezinárodní smlouvy, a třeba i proti rozhodnutí vycházející z diskuze 281 zákonodárců, které jsme si zvolili.
Kateřina Machová
Vidím, že kníže se rozhodlo hrát přes média. O.K.
Zde jsou fakta:
1) Hrad proti Římskému statutu Mezinárodního trestního soudu nic zásadního nemá a neměl a dával to po celou dobu různými cestami najevo.
2) Nedomnívám se, že ŘS je v rozporu s ústavou. Ještě jednou: NEDOMNÍVÁM SE, ŽE ŘÍMSKÝ STATUT JE V ROZPORU S ÚSTAVOU.
3) Někdy zjara přišla na Hrad pozvánka na Kuberův výbor. Dopoledne Římský statut, odpoledne Lisabon, obojí podle článku 10a. Strnul jsem a polil mne studený pot. Strnul jsem proto, že tímto krokem vláda fakticky posadila ŘS na stejnou loď, jako Lisabon, což v ten moment dokonale vyniklo a do té doby si to nikdo neuvědomil. Mou další snahou bylo je od sebe zase oddělit.
4) Pokusil jsem se zavolat ředitelku MPO, upozornit ji na to a navrhnout jí řešení. Nepodařilo se, celé 3 dny.
5) I nezbylo mi, než se odebrat ke Kuberům a říct tam, že KPR žádný rozpor mezi ŘS a českou ústavou nevidí (!) a že tudíž nevidíme důvod hlasovat o ŘS podle čl. 10a (!!!). Nahrávka jak ....e, s prominutím. A modlil jsem se, aby tu nahrávku pochopili i přítomní zástupci MZV a MSp s knížetem v čele a reagovali zhruba ve smyslu "to je věc zákonodárců, když se rozhodnou schvalovat podle čl. 49, nám ani smlouvě to vadit nebude, návrh hlasovat podle 10a má být jen vstřícný krok vůči těm, kteří ŘS zoufale odmítají a tvrdí, že je v rozporu s ústavou.
(Odbočka: To je mimochodem pravda, vláda ČSSD takto uvažovala, ale v okamžiku, kdy jsme měli vládu ODS a proti ŘS zůstal jen Marek Benda, ztratil tento přístup poněkud smysl.)
6) Mé modlitby vyslyšeny nebyly. Naopak, přítomné dámy z MZV na mne nenechaly nit suchou a kdyby mohly, tak by mne na místě upálily: vehementně trvaly na tom, že ŘS odporuje ústavě a proto je třeba hlasovat o něm podle čl. 10a. Prostě co Hrad říká je z principu špatně. (Při té příležitosti se mimo jiné zmínily, že ŘS pravidelně konzultovaly s výše zmíněným nejmenovaným specialistou - odtud pak pár nepěkných zmínek o něm v českém tisku, za které mohu samozřejmě já, jak jinak ...).
(Vedlejší poznatek: Rovněž přítomné kníže absolutně nechápalo, která bije. Co mu úředníci řeknou, to udělá, není s to je kontrolovat. Aspoň právníky určitě, je na nich absolutně závislý.)
7) Od té doby se do toho "Hrad" raději nepletl - přeci jen mám jen jedny nervy a znám i příjemnější činnosti, než pořád jen čekat, co MZV zase zvoře. A MZV nespěchalo - projednávání ve Sněmovně bylo na jijich žádost odloženo asi třikrát, po schválení jim trvalo další 2 měsíce, než poslali ratifikační listinu na Hrad.
8) Odborná odbočka. Důvody pro 10a uvádí MZV dva:
Za prvé, že jde o přenos pravomoci. Nesouhlasím, ale je to irelevantní a v zásadě je mi to jedno. Pokud MZV chce podle 10a schvalovat kde co, prosím.
Za druhé, MZV - tedy vláda coby předkladatel - vycházela z toho, že ŘS (sice) odporuje ústavě, ale tím, že bude schválen podle 10a, bude fungovat jako ústavní lex specialis a bude tak vlastně sám součástí ústavy. Ostatně, ze stejné teze vycházelo i vládní vyjádření pro ÚS k LS, proto také vláda tak šachovala s materiálním jádrem, že ...
10) 26. listopadu vynesl ÚS svůj nález o Lisabonu. V odůvodnění mimo jiné výslovně konstatoval, že smlouvy podle 10a nemohou měnit ústavu, protože kdyby tomu tak bylo, ztratilo by celé řízení smysl. Že i v jejich případě, ukáže-li se rozpor, je třeba nejdříve explicitně změnit ústavu a pak teprve ratifikovat smlouvu.
11) Tuším 28. listopadu konečně na Hradě přistála ratifikační listina k ŘS. Přiložená informace (viz Směrnice zmíněná Pavlem Cabanem) opět opakovala, že ŘS je v rozporu s ústavou.
A teď si představte, že jste prezident a tohle vám přistane na stole, 2 dny po onom nálezu ...
Tudíž MZV bylo sděleno, že ratifikace ano, no problem, ale až po změně ústavy. S odvoláním se na příslušný nález ÚS.
That´s all folks.
Pokud si chcete stěžovat, že ŘS stále není ratifikován, stěžujte si na MZV. Hrad udělal vše proto, aby ŘS mohl projít, ale nemůže ignorovat stanovisko vlády, že ŘS odporuje ústavě.
Btw, jsem si absolutně jist, že Hrad tuto informaci zatím nemedializoval. Takže odkud Respekt vlastně má své informace a proč je má tak zoufale nepřesné? Jen řečnická, samozřejmě ... nemyslím, že ten, kdo to pustil, udělal dobře, protože tím z dosud striktně právního sporu udělal politiku.
P.H.
Pro paní Machovou, jen soukromý dotaz:
A chyběla ta smlouva někdy někomu? Nebo si to MPSV "odškrtávalo" podle seznamu a "vykazovalo činnost"?
Vždy jsem tvrdil - sám jsem seděl na MPO1 pět let, takže vím, o čem mluvím - že 95% všech mezinárodních smluv je o ničem, sjednávají se jen proto, aby bylo co sjednávat. Kdybychom jich 50% zrušili, nic by se nestalo.
P.H.
Zajímavá otázka. Plně se ztotožňuji s názorem Vojty Šimíčka a Pavla Cabana.
Chtěl bych v této souvislosti upozornit na rozsudek NSS ze dne 27. 3. 2008, čj. 9 Afs 128/2007-49, který se rozdílu mezi vnitrostátní a mezinárodní dimenzí aplikace mezinárodních smluv poměrně obšírně věnuje.
Relevantní pasáž tohoto rozsudku zní následovně:
„Aby byla splněna druhá podmínka inkorporačního pravidla [zakotveného v čl. 10 Ústavy ČR], musí být mezinárodní smlouva závazná i z hlediska ústavního. Jak konstatoval Ústavní soud v usnesení ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 1/04: „Vnitrostátní ‚platnost mezinárodní smlouvy‘ je … institutem, který je spojen až s účinky již mezinárodně platné a pro Českou republiku mezinárodněprávně závazné mezinárodní smlouvy, tedy smlouvy, kterou již prezident republiky spolupodpisem ratifikační listiny a jejím odevzdáním depozitáři či druhé smluvní straně v minulosti ratifikoval … Z … publikace [mezinárodní smlouvy] ve Sbírce mezinárodních smluv lze … usuzovat na její vnitrostátní závaznost (účinnost), pokud ovšem splňuje podmínky uvedené v hypotéze ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky“. „Prezidentskou“ mezinárodní smlouvu tak musí ratifikovat prezident republiky (srov. Malenovský, Jiří: Mezinárodní právo veřejné: jeho obecná část a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště právu českému. 5. vyd. Praha: 2008, Doplněk, str. 477). Podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy prezident sice teoreticky může přenést sjednávání mezinárodní smlouvy, jež vyžaduje souhlas obou komor parlamentu s její ratifikací, na vládu [Nejvyšší správní soud zde pouze obiter dictum konstatuje, že čeští prezidenti si vždy vyhradili sjednávání těchto smluv pro sebe; srov. a contrario rozhodnutí prezidenta republiky č. 31/1969 Sb. ze dne 24. března 1969 přijaté podle článku 61 odst. 1 písm. a) ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci o sjednávání mezinárodních smluv; a contrario rozhodnutí prezidenta republiky Václava Havla ze dne 28. dubna 1993, kterým prezident republiky přenesl sjednávání mezinárodních smluv na vládu, publikováno ve Sbírce zákonů pod č. 144/1993 Sb.] nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, ALE RATIFIKACI PROVÁDÍ VŽDY PREZIDENT; PŘENESENÍ RATIFIKACE PREZIDENTSKÝCH SMLUV NA JINÉ ORGÁNY ÚSTAVA NEUMOŽŇUJE [srov. Šťastný, Vít: Prezident republiky a sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv, in: Šimíček, Vojtěch (ed.): Postavení prezidenta v ústavním systému České republiky, str. 227]“.
Ad Dalibor Čermák:
Princip dělby moci (jakkoliv se jedná o zásadní ústavní princip) podle mého názoru nemůže „přebít“ explicitní znění Ústavy ČR. To by bylo možné snad jen v případě, kdyby explicitní znění Ústavy ČR vedlo k absurdním závěrům. Výhradní pravomoc ratifikovat mezinárodní smlouvy svěřená prezidentovi však absurdní není (jakkoliv může vést k závažným komplikacím v mezinárodních vztazích); faktická i politická situace se může ostatně od doby sjednání mezinárodní smlouvy výrazně změnit. Nemělo by se rovněž zapomínat na to, že princip dělby moci může v určitých případech pracovat rovněž ve prospěch výlučné pravomoci prezidenta ratifikovat mezinárodní smlouvy; jednoho dne by se tato pravomoc mohla hodit. Detailní pozici doc. Kysely však neznám, takže se k ní nemohu blíže vyjádřit.
Ad Pavel Caban (10:35):
V současné době znění Ústavy ČR de constitutione lata skutečně umožňuje jen 2 řešení: dobrovolnou abdikaci takového prezidenta nebo několikaleté čekání na volbu nového. Impeachment za realizaci oprávnění prezidenta explicitně zakotveného v Ústavě mi přijde jako alternativa hodně přitažená za vlasy.
De constitutione ferenda by bylo možné uvažovat i o možnosti přehlasovat prezidenta, např. 3/4 většinou dosaženou v obou parlamentních komorách, ale kromě toho, že se výlučná pravomoc prezidenta ratifikovat mezinárodní smlouvy jednoho dne může „hodit“ (viz výše), nepovažuji „čekací lhůtu“ v maximální délce 5 let (téměř vždy bude kratší) za natolik excesivní, abychom kvůli tomu museli měnit Ústavu.
Zastávám stejnou pozici jako Jan Kysela. V parlamentním systému není možné, aby měl prezident právo absolutního veta vůči smlouvě, kterou schválí parlament. Opačný závěr, který prezentuje Vojtěch Š., by v kombinaci s prezidentovou neodpovědností a specifickým postavením uvnitř moci exekutivní velmi významně nachýlil rovnováhu mezi jednotlivými mocemi uvnitř státu. Prezident v našem systému nemůže jednoduše negovat vůli parlamentu.
To ale neznamená, že prezident nemůže činit v souvislosti s ratifikací politická rozhodnutí, např. rozhodnout o ratifikaci (event. Parlamentem schválené) LS až poté, co bude ratifikována všemi zbývajícími státy. Myslím si, že tuto možnost prezident má, neboť je uvnitř politické úvahy, kteoru disponuje, a současně není úplnou negací vůle parlamentu, ale spíše její modifikací.
Pro vyslovení jednoznačného závěru by jistě bylo zajímavé srovnat komparativně postavení hlavy státu v dalších parlamentních systémech. Sám jsme to nedělal, ale tipuji si, že závěr tam bude asi podobný.
Přiznávám nicméně, že právní důsledky mého názoru nejsou nijak zásadní, protože jde zásadně o lex imperfecta. Nevidím ale narozdíl od Davida K. nikde v ústavě expressis verbis možnost, kterou on prosazuje (nesouhlasím tedy, že jde Davidovými slovy o "oprávnění prezidenta explicitně zakotveného v Ústavě").
Opačný názor nese podle mne absurdní důsledky: může se prezident republiky např. rozhodnout, že do zbytku mandátu již žádnou smlouvu neratifikuje, protože nemusí? Je toto skutečně v souladu s ústavou? Podle mne nikoliv.
Ústava stojí na důvěře v osobní kvality prezidenta. Předpokládá, že bude rozumný, bude mít své vlastní sebekorektivy, založené na respektu k ostatním složkám ústavního systému, a proto nevytváří explicitně mechanismy, které ho budou držet na uzdě.
Není absurdní, že prezident má ve své diskreci (ne)udělovat milost, (ne)jmenovat soudce, (ne)ratifikovat mezinárodní smlouvy, atd. Absurdní je zvolit si prezidenta, který to bude dělat podle svých osobních rozmarů.
Zamýšlel jsem reagova na post Davida Kosare, ale Zdeněk Kühn mě předběhl. Skutečně nikde v ústavě takové "explicitní" ustanovení, o němž David Kosar mluví, a proti němuž by se interpretaci ve prospěch dělby moci obracela. Jen na okraj a bojím se, vzhledem k profesionálnímu zaměření některých blogerů, že řeknu banalitu, ale budiž - dělba moci je srdcem politického systému a conditio sine qua non moderního právního státu (z čehož si dovoluji vyvodit závěr, že by interpretace ve smyslu dělby moci mohla "přebít" expressis verbis znění ústavy).
Dalibor Čermák
Plně souhlasím s TS (0:16).
Ad ZK:
čl. 63 odst. 1 písm. b): "[Prezident republiky dále]sjednává a RATIFIKUJE mezinárodní smlouvy; sjednávání [nikoliv ratifikaci]mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Opravdu tam to ŽÁDNÉ oprávnění nevidíš? Tím samozřejmě neříkám, že moje výkladová varianta je jediná správná [a žádný orginalista taky nejsem:)]; nicméně pokud chceš přebít ústavními principy poměrně jednoznačný (i když přistoupím na to, že ne ZCELA jednoznačný) text ústavy, tak to vyžaduje trošku víc...
Parlamentní, poloprezidentský a prezidentský systém jsou jen zjednodušující politologické škatulky, které nám při výkladu ústavy moc nepomohou [resp. je každý (vy/zne-)užije dle svého subjektivního pocitu].
Komparativní argumentace je starý trik [ostatně sám se k ní hodláš uchýlit jen proto, že v ní očekávaš podporu svého výkladu:)], jak dosáhnout výsledku který z textu (účelu, přípravných prací atd.) vykládaného právního předpisu vůbec nevyplývá (resp. pro nějž jsou k dispozici slabší argumenty). Máme tu znění české Ústavy, důvodovka chybí, máme tu českou historii, nějaké ústavní principy apod., takže bychom měli vykládat je. Osobně vidím pro právní komparatistiku větší prostor v oblasti lidských práv, kde lze přece jen hovořit o nějakém univerzálním (či alespoň regionálním) konsensu. V oblasti dělby moci je to daleko problematičtější (tj. méně legitimní).
Ani Tvůj argument ad absurdum mě taky nepřesvědčil. Takových absurdit může nastat při absenci korektivů zmíněných TS u každé moci ve státě (a to nejen u prezidenta) nespočet - to, že PS nepřijme za celé funkční období jediný zákon nebo nedá jediný souhlas k ratifikaci MS, taky není důvod k jejímu rozpuštění.
Přijde mi, že Tebou zastávaný výklad je jen excesivní reakcí na excesivní jednání JEDNOHO prezidenta ČR.
Ad DČ:
Z tvrzení, že dělba moci je srdcem politického systému a conditio sine qua non moderního právního státu, nevyplývá vůbec nic, protože klíčové je, JAK je tato moc rozdělena. Žádná univerzální formulka, která by tvrdila, že výlučná pravomoc prezidenta ratifikovat mezinárodní smlouvy je "out" stejně jako mučení v oblasti LP, neexistuje.
K příspěvku P.H.
Mezinárodněprávní odbor MZV (MPO) odmítá tvrzení P.H., která se nezakládají na pravdivých faktech a jejichž cílem jsou zřejmě osobní útoky na MZV. MZV tuto záležitost v Respektu nemedializovalo a neiniciovalo tuto internetovou diskusi.
Renata Klečková, MPO
Římský statut = sněmovní tisk č. 423.
http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&T=423
RK: Tak to zřejmě Respekt disponuje křišťálovou koulí. "MZV tuto záležitost ..." - MZV znamená MPO, ministerstvo nebo ministr zahraničních věcí? Jen řečnická.
P.H.
K Davidovi: bohužel musím opakovat, že tam žádné oprávnění popřít vůli parlamentu nevidím. Říká se tam jen, že ratifikuje mezinárodní smlouvy, přičemž tato pravomoc může být interpretována tak, že ratifikovat musí, nebo že má vůli vlastního politického úsudku v tom, že se rozhodne na základě vlastní politické agendy neratifikovat. Žádný doslovný výklad k tomuto nevede, musí se argumentovat dále. Na tom není nic divného, a ataky na naší ústavu, že to neřeší, jsou hloupé - asi žádná ústava normálního státu takovéto věci explicite neřeší.
Přehlížet systém vlády, který je parlamentní, znamená interpretovat ústavu jako shluk norem, ne jako jeden předpis, který sestává z nějakých základních a jednotících principů. Myslím, že Tvé příklady spočívají v nepochopení mé argumentace - pokud se Parlament nebo jedna komora rozhodne nepřijmout ani jeden zákon, je to právně zcela v pořádku - nikde nevidím žádnou povinnost zákony přijímat, nebo schvalovat mezinárodní smlouvy (politická strana může přece mít legitimně v politickém programu třebas legislativní moratorium, a na tom není nic špatného, dokonce jsme to už tady kdysi dávno diskutovali). Tady ale mluvíme přece o něčem úplně jiném - popření vůle obou komor aktérem, který je politicky neodpovědný, a v komparativním srovnání se blíží (a teď to říkám s určitou dávkou nepřesnosti) spíše králi než hlavě exekutivy. Tady by bylo dobré nastudovat si trochu historie ke vzniku tohoto typu hlavy státu ve francouzské republice v 70. letech 19. století.
Komparatistiku nechci používat jen tehdy, když se mi hodí (tento útok je od Tebe velmi unfair) - pokud bude snesena argumentace, že právně neodpovědný prezident v obdobných systémech, jako je systém náš, skutečně možnost negovat vůli parlamentu má, beru to jako velmi významný argument proto mým tezím. Pokud bude snesena argumentace opačná, velmi to mé teze podpoří.
Argumentace ad personam (tedy tvrdit, že mé závěry jsou zaměřeny proti konkrétní osobě prezidenta), je rovněž unfair - zcela shodný závěr jsem zastával i vůči pravomocem předchozího prezidenta, a budu ho zastávat i proti pravomocem jakéhokoliv budoucího prezidenta.
Jinak doporučuji předtím, než kdokoliv bude činit jakékoliv silné argumenty, prostudovat si judikaturu ÚS - ta se zcela posunula od "schmittovského" pojetí prezidenta jako pouvoir neutre (viz nález ve věci jmenování guvernéra ČNB) k pojetí, které se blíží mému výkladu (odvolání předsedkyně NS).
Jinak já neříkám, že můj závěr je finální a správný, je to moje výchozí pozice, která se samozřejmě musí in eventum vyrovnat s dalšími argumenty svědčící k opaku. Argumenty textem ústavy jsou ale nepřesvědčivé, protože text ústavy žádné finální závěry nedává. Četl jsem si k tomu třebas i Weyrovo Ústavní právo, ale ani tam toho moc není, resp. tam není k obdobnému ustanovení Ústavy ČSR pro naší diskusi relevantního vůbec nic (a to už v jakémkoliv směru).
Můžeme říct: Postavení prezidenta je slabé, a proto nemá oprávnění X. Ale stejně tak můžeme naopak říct: Prezident má oprávnění X, a proto je jeho postavení silné.
ad David Čermák : Proč by nemohl mít (libovolný) prezident na věc jiný názor než ten, koho ke sjednání MS zmocnil ?
Trochu se točíme v kruhu. Buď se zde užívá hermeneutika, kdy se ze znění ústavy dovodí její "parlamentní povaha" a začne se podle toho vykládat i ostatní "neparlamentní" ustanovení, čímž se stane ústava ještě více parlamentní atd. do zblbnutí nebo se používá právní komparatistika, což je sice zajímavý vědní obor ale za spolehlivou metodu výkladu bych to nepovažoval, zvlášť pokud to spojuje někdo se srovnáním vybraných "moderních" ústav.
Preferoval bych starou zaostalou a jak vidím veskrze překonanou metodu výkladu, a to gramatický výklad, tj. díval bych se, co použité výrazy obvykle znamenají. Když někdo schvaluje, může i neschválit, když někdo ratifikuje, může i neratifikovat.
P.S. : osoba prezidenta je mi osobně lhostejná stejně jako jeho pravomoci v souvislosti s LS.
Ad ZK
Zdeňku, řekl bys, že náš systém vlády je parlamentní, i kdyby bylo v Ústavě explicitně řečeno, že prezident je oprávněn odmítnout ratifikovat ms, kterou schválil parlament?
A teď obecně k věci:
Ratifikace smluv je v Ústavě v jedné rovině s jejich sjednáním. Sjednání může přenést, ratifikaci ne.
Otázka první:
Jestliže by byla povinná ratifikace, bylo by povinné i sjednání?
Otázka druhá:
Pokud ano, proč má prezident právo přenést sjednání, když by v tomto pojetí byl fakticky jen jakýmsi notářem?
Otázka třetí:
Pokud ne, proč by měl platit jiný režim pro sjednání a ratifikaci?
Otázka čtvrtá:
Pokud odpověď na předchozí otázku zní "protože koncept ústavy, text nic neznamená", pak se ptám, proč vlastně legislativci ty texty tak pilují a nepřenechají to ad hoc soudcům? Nebo kdo určí, co je obsahem konceptu ústavy, kde je nějaký pevný bod, něco, co by bylo víc než jen někoho názorem, bod, který objektivně řekne, co obsahem "ducha ústavy" je a co už ne? V tomhle pojetí právo přestává být precizní vědou a stává se rozplizlým uměním. Já to pořád říkám, že ta matematika na právech zoufale chybí a že je průšvih, že každý druhý se tam hlásí proto, že je s matematikou na štíru.
Otázka pátá:
Jsme republika, ne monarchie, prezident je řádně volen, byť nepřímo. Proč by měl být jen notářem? Proč by neměl být svorníkem tří ostatních mocí, jednou z brzd? To je zas mé pojetí, že prezident nemůže sám prosadit nic, ale může naopak bránit prosazení něčeho. V rámci ochrany menšin, například.
Otázka šestá:
Projde-li přímá volba prezidenta, nebylo by logické chtít potom posílení prezidentových pravomocí? Přímo zvolený prezident pak totiž bude mít silnější politický mandát než jím nepřímo najmenovaná vláda.
Sdělení:
Tam, kde ústava chce, aby prezident jednal na návrh a nemohl odmítnout, říká to.
A nakonec: Kdybych chtěl hájit pojetí prezidenta - kladeče věnců, použil bych mnohem lepší argumenty, než zde čtu. Preciznější, ne tak rozplizlé.
P.H.
Zatím jsem nikdy neměl pocit, že k debatám na Jiném právu mám co říci. Limitován jsem navíc tím, nač ve výročním sborníku Jiného práva upozorňují E. Wagnerová a Ji. Šťiavnický: preferuji papír a možnost delšího přemýšlení. V tomto případě jsem však byl jednak zmiňován, jednak jsem o tématu za posledních deset let několikrát psal (naposledy do 2. vydání růžového /plzeňského/ komentáře, které nicméně vyjde podstatně později než to koncem léta vypadalo). Obávám se nicméně, i s přihlédnutím k tomu, co zde bývá na margo české odborné produkce vyjadřováno, že s výjimkou výše citovaného V. Šťastného jsem literárně asi příliš neprorazil.
1. Po mém soudu patří řešena otázka mezi ty, při jejichž zodpovídání hraje značnou roli pojetí koncepce Ústavy, resp. role prezidenta v ní. Je-li konkrétní prezident osobou vzbuzující emoce, hrozí vždy riziko, ža argumenty k věci budou sdělovány/přijímány s přihlédnutím k osobě. S tím se ale asi nedá nic dělat.
Vždy jsem měl pocit, že paušální snižování úlohy českého prezidenta do role ornamentu není šťastné. Za ještě méně šťastné, a české prezidentství potenciáně poškozující, je koncepce prezidenta vládnoucího, tj. (ne)vykonávajícího všechna svá oprávnění jako osobní, podléhající neomezené diskreci, kvůli odlišným politickým preferencí se střetávajícího s jinými ústavními aktéry.
Řekl bych, že o prezidentství se dá v našem ústavním systému uvažovat ve třech základních schematických polohách: symbolické, imperiální a parlamentní.
Symbolický prezident je ozdobou veřejných událostí, stvrzující rozhodnutí mu předkládaná, případně se podřizující dohodám vlády a politických stran i tam, kde formálně rozhoduje samostatně (připodbňuje se v tom monarchovi).
Imperiální prezident (na pojem z americké literatury mne upozornila studentka Z. Vikarská) usiluje o své mocenské vymezování vůči ostatním kvůli realizaci vlastního politického programu, který by ovšem v parlamentním systému nejspíše vůbec neměl mít. Soupeří o to, kdo ve státě vládne.
Parlamentní prezident je střed, ani submisivní, ani dominantní. Do ústavního soukolí nehází písek, ale nalévá olej za účelem snazšího fungování. V zásadě nemá jiný program, než je právě tohle bezproblémové fungování. Je moderátorem, podle potřeby třeba i moralizujícím kritikem (Weizsäcker versus politické stany v SRN) atd. Pěkně tuto představu vystihl V. Klaus ve svých předvolebních projevech v roce 2003.
Můj kolega z katedry J. Wintr přistupuje k prezidentovi skrze vymezení jeho základních rolí přičemž v každé z nich si může (má) počínat poněkud odlišně co do míry samostatnosti. Roli v procesu sjednávání a ratifikace mezinárodních smluv přiřazuje k reprezentativní funkcím, kdy prezident vlastně "jen" zvyšuje význam a prestiž předmětného aktu.
Samozřejmě je nevýhodou každého podobného interpretačního rámce, že jej nemusí sdílet konkrétní prezident.
2. Pravomoc ratifikovat mezinárodní smlouvy je nepřenosná, je to tedy pouze prezident, kdo ratifikuje. Z toho ale ještě neplyne, že je plně na něm, zda a kdy ratifikuje. Výkon veřejné moci by měl po mé soudu aspirovat na veřejnou akceptaci. Ta je však závislá na porozumění tomu, jak je veřejná moc vykonávána. Z toho plyne požadavek justifikace, tj. odůvodňování, ospravedlňování rozhodnutí. Odložení či dokonce odepření ratifikace je něčím tak závažným, že by takové odůvodnění mělo být zvláště přesvědčivé.
3. Podobně jako Z. Kühnovi mi není úplně blízké binární uvažování typu buď je něco závazné, anebo to můžeme ignorovat (viz jeho přístup k pramenům práva). V našem případě je analogií: musí za všech okolností prezident ratifikovat? Nemusí, takže pak je zcela na něm, udělá-li to, nebo ne, kdy, proč apod.
Spolkový prezident v SRN jmenuje ministry, které mu kancléř navrhne. Existuje však shoda na tom, že navrhne-li kancléř např. lidojeda, jmenovat jej nemusí. Kdybychom v zásadě "automatické" jmenovací (kontrolní) oprávnění prezidenta zrušili, bylo by již jen na kancléři, zda politováníhodný sklon kandidáta k pojídání bližních nebude překryt vyšším zájmem koaliční shody.
Reagovat na každý exces zrušením příslušné pravomoci (zastupování státu navenek, jmenování soudců, jmenování funkcionářů NS, ratifikace mezinárodních smluv...), se mi příliš nepozdává, protože nám (příště) leckdy může chybět.
Konstrukce ratifikace mezinárodních smluv je zkrátka příkladem nalévání nového vína do starých měchů, řečeno s klasikem. V zásadě se gramaticky nijak nemění od dob rakouských, mění se však postavení hlavy státu, který již není hegemonem vojenských a zahraničních záležitostí, ani jeho blízkým dědicem. To se má projevit v interpretaci, konvencích apod.
4. Jedna ze zásad pro konstruování, ale podle mne i interpretaci ústavních vztahů, je zásada vztahu moci a odpovědnosti. Odpovědnost je disposicí k větší moci a jejímu samostatnému výkonu, neodpovědnost naopak svazuje ruce. Nepřímo volený a neodpovědný prezident v parlamentním systému vlády proto podléhá omezením, kterým by při stejném kompetenčním katalogu nemusel podléhat jako přímo volený politický vůdce v systému poloprezidentském. Paradoxně to tak může znamenat větší svobodu rozhodování tam, kde je jeho vůle překonatelná někým jiným (např. vetování zákonů), a naopak větší zdrženlivost, je-li jeho rozhodnutí definitivní.
5. Z důvodů pro odepření ratifikace (všimněme si rozdílu mezi neratifikací /nedělám nic/ a odepřením ratifikace /sděluji, že neudělám/) výjimám protiústavnost. Pokud by chyběl přezkum před ÚS, mohl by to být prezident, který zkoumá soulad smluv s ústavním pořádkem. Takto se však má obrátit na ÚS (mohly by to udělat skupiny poslanců nebo senátorů - jejich motivaci ale asi podlomí pocit, že prezident může setrvat na svém odporu ke smlouvě bez ohledu na to, co řekne ÚS, protože jeho důvody mohou být komplexní). Pomineme-li protiústavnost, zbývají výhrady morální či politické.
V řádně fungujícím demokratickém právním státě zřejmě nemůže být citlivé svědomí jednotlivce - monokratického orgánu nadřazeno vůli vlády a přímo volených komor Parlamentu. Prezident nemůže být nucen se znásilnit, neměl by však ani blokovat realizaci záměrů odpovědných orgánů. Nabízí se tudíž podat demisi, případně domluvit poněkud atypické využití čl. 66 Ústavy, tj. sistaci výkonu prezidentské funkce usnesením komor s důsledkem přechodu ratifikace na předsedu vlády. Po provedení ratifikace by byla usnesení zrušena. Zachována by tak byla morální integrita i chod systému.
U politických výhrad pochybuji, že by prezident s předchozím postupem souhlasil, takže by zřejmě bylo nutné čekat na prezidenta nového, což ovšem smysl řady smluv zcela zhatí (byl by rozdíl mezi uložením ratifikační listiny do šuplíku /nečinnost/ a jejím vyhozením do koše /odmítnutí ratifikace/?).
Ústavní žalobu považuji za řešení krajní, a to jednak kvůli emocionálnímu náboji spojenému se slovem "velezrada", jednak kvůli skutkové podstatě v ZÚS. Pokud by tedy prezident systematicky odmítal ratifikovat všechny mezinárodní smlouvy, a to včetně těch, které může mezinárodní společenství považovat za indikátor sounáležitosti s určitými fundamentálními hodnotami, protože upevňují vazby mezi demokratickými státy, asi bychom se mohli začít přít o to, zda znaky velezrady nejsou naplněny. Navíc to, co v § 96 ZÚS užité obecné pojmy přesně znamenají, bychom se dozvěděli stejně až z nálezu ÚS.
6. Absence efektivní sankce nic nemění na mém přesvědčení, že odepření realizovat výlučně prezidentovu pravomoc ratifikovat mezinárodní smlouvu by mělo být krajní. Platí to tím spíše, že má prezident řadu možností, jak do předmětného procesu vstupovat dříve (o těch psali jiní).
7. Stručně k Římskému statutu. Na jednání senátního ÚPV (u "Kuberů") jsem nebyl, svědčit tedy mohu jen za ústavní komisi Senátu (zápis a usnesení ze schůze 17. 4. 2008 je na www.senat.cz, dokumenty komisí). Rovněž tohoto jednání se zúčastnil P. Hasenkopf, o jehož schopnosti oživit atmosféru jistě žádný čtenář Jiného práva nepochybuje.
Přiznávám, že i já si myslím, že ŘS je smlouvou podle čl. 10a Ústavy, který na zmíněném jednání P. Hasenkopf spojoval pouze s EU. Po přečtení ŘT a Ústavy mi připadá, že gramatické rozpory mezi nimi jsou. Pokud odmítneme absolutizaci čl. 1 odst. 2 Ústavy jako nástroje k přepisování Ústavy v duchu všech mezinárodních závazků, tedy i resortních dohod, skončíme u posuzování účinků smluv podle čl. 10a.
Během let a pod vlivem psaní J. Malenovského jsem dospěl k závěru o způsobilosti smluv podle čl. 10a tyto rozpory "neutralizovat" implicitní novelizací či zásadou speciality. Konstrukce ÚS k LS mi připadá nejasná, neboť není zcela zřejmé, proč se má dvakrát opatřovat kvalifikovaná většina ke smlouvě a změně Ústavy. Navíc mám pocit, že definičním rysem smluv podle čl. 10a je právě to, že modifikuji české ústavní prostředí. Obyčejná mezinárodní smlouva ovšem ústavní pořádek pozměnit nemůže. Doznávám, že jsem v tomto ohledu nepochopil "nahrávku" p. Hasenkopfa, protože mi nepřipadalo konzistentní tvrdit, že ŘT nepodléhá čl. 10a a současně nevyžaduje změnu Ústavy.
Sama délka tohoto vstupu mne ubezpečuje, že mé zaměření na časopisy je správné a vůči čtenáři ohleduplné. Takže se omlouvám za rozvláčnost, byť i ta stačí jen k naznačení většiny dílčích poznámek.
Jan Kysela
Tomáš Sobek to vystihl trefně. S Karle Výborným souhlasím jen pokud jde o tvrzení, že se točíme v kruhu; gramatický výklad jako JEDINOU metodu výkladu nepovažuji.
Ad ZK:
Nejprve omluva. Mé tvrzení, že "Tebou zastávaný výklad je jen excesivní reakcí na excesivní jednání JEDNOHO prezidenta ČR" nebylo myšleno ad personam, ale beru jej zpět.
"Ataky na naší ústavu, že to neřeší" ve svých komentech nevidím. [adjektivum "hloupé" je BTW taky trochu ad personam...:) To už je ale holt součástí blogování, že se debata postupem času přiostřuje].
Judikatura ÚS je v naší diskusi irelevantní, protože naše diskuse je doktrinální; argument "je to tak, protože to řekl ÚS" nás nikam neposouvá. Jinak kauza Brožová je podle mě krajně nešťastná; souhlasím s jejím vyústěním, ale celá věc měla být od začátku posouzena jako kompetenční spor, a nikoliv jako ústavní stížnost opřená o čl. 21 odst. 4 LZPS (nález II. ÚS 53/06; k tomu už tedy ale pekně psal Josef Vedral) - na tom se ale možná i shodneme?
Abychom se vyhnuli točení se v kruhu, tak se pokusím naši debatu trochu strukturovat:
Jsme zajedno, že (pokud ne, tak mě oprav):
1) princip dělby moci je základním principem Ústavy ČR
2) gramatický výklad není jedinou ani rozhodující výkladovou metodou Ústavy ČR, pouze prvním krokem ke konstrukci právního pravidla obsaženého v daném ustanovení ústavy
3) ČR je parlamentní republikou
Nejsme zajedno, pokud jde o:
(1) to, zda gramatický výklad čl. 63 odst. 1 písm. b) vede k závěru, že prezident může odmítnout ratifikovat
(2) to, zda komparatistika při výkladu těch ustanovení Ústavy ČR, která se týkají dělby moci (tj. kompetenčních ustanovení), hraje marginální nebo zásadní roli
(3) zda-li parlamentní systém vylučuje možnost, aby prezident měl výlučnou pravomoc ratifikovat mezinárodní smlouvy, neboť se jedná o contradictio in adjecto.
Moje odpovědi jsou (1) ano; (2) marginální; a (3) ne. Jaké jsou Tvé?
Další argumenty snesl P.H. Zajímá mě zejména odpověď na otázku TS (12:00) a na otázku šestou od P.H.
ad P.H.:
Pokud znáte přesvědčivější (resp. "preciznější") argumenty pro "pojetí prezidenta-kladeče věnců", tak se s námi o ně podělte.
Ad Jan Kysela:
Předchozí comment jsem dopsal před publikací Vašeho nesmírně cenného komentáře.
V podstatě se vším souhlasím. Mám jen 2 doplňující otázky:
1) Jakkoliv nejste příznivcem binárního uvažování, úkolem každého soudu je rozhodnout spor ve prospěch jedné strany. Mohu se tedy zeptat - kdyby jste byl v pozici soudce ÚS a prezident ČR odmítl ratifikovat LS a Vy měl rozhodnout zda-li tak smí učinit (procesní otázky nechme stranou), jak byste rozhodl? Stačí mi ANO/NE (odpověď na tuto otázku jsem ve Vašem commentu nenašel).
2) Pokud je odpověď na první otázku NE, změnil by se Váš názor, pokud by byla zavedena přímá volba prezidenta ČR (které jsme oba odpůrcem)? Pokud si pamatuji, ve společném článku se ZK v European Constitutional Law Review jste dospěli k závěru, že by se naše republika v takovém případě stala poloprezidentskou.
K Tomáši Sobkovi (a Davidu Kosařovi): ano, zůstal by parlamentní. Podle mne ale platí prezumpce, že kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně (ve prospěch pravomocí orgánů odpovědných, jako je parlament nebo vláda). To ale neznamená, že to nepodléhá ústavním proměnám v souvislosti s ústavní praxí - jde tedy o interpretaci prima facie, která se může vyvíjet, a politická praxe se může přiklonit na základě argumentu opačného k výkladu opačnému (hodím na to asi nějaký post, takže se nebudu více rozepisovat).
Jinak děkuji Janu Kyselovi za jeho historicky první (a jak jinak než zajímavý) příspěvek na JP. Jeho názory sdílím, ostatně jsme o tom společně psali do European Constitutional Law Review 3/2007. Snad jenom na upřesnění, nemyslím si, že by prezident v našem systému byl ceremoniář - tomu odporuje nejvíce historie již od roku 1918 - myslel jsem srovnáním s králem kořeny tohoto modelu mající původ v 70. letech 19. století ve Francii. Transplanty tohoto modelu v každém právním systému tento původní model různě modifikují - u nás prezident vůči mému restriktivnímu čtení ústavy posiluje již od roku 1993, a to jednak v důsledku toho, jak jednotliví relevantní aktéři (vláda, prezident, obě komory parlamentu) prezidentské pravomoci interpretují, jednak v důsledku výběru osob do prezidentské funkce (i volitelé prezidenta jasně ukazují, že prezidenta jako ceremoniáře odmítají - jinak by samozřejmě vybírali na ona místa jiné osoby). Prezidentské pravomoci tak mají kostru v ústavě, "maso" jim však dává politická praxe. Základní premisa - kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně - však zůstává.
K Davidu K.: adjektivum "hloupé" nebylo samozřejmě myšleno na Tebe, protože souhlasíš s postem v tom, že na textu naší ústavy není nic výjimečného. Tady jsem měl na mysli neustále laiky omílaný argument, že naše ústava je nějak divně napsaná, což prezentuje např. v pořadí druhý post v této diskusi (víc se tím zabývat nechci, protože argument, že naše ústava je nějaká divná, protože o tom nemluví, tady v této diskusi asi moc lidí nezastává, snad vyjma druhého diskutujícího z 14.1. v 18.17).
Ad ZK:
A jaká je Tvá odpověď na zbývající dvě otázky: (1) zda gramatický výklad čl. 63 odst. 1 písm. b) vede k závěru, že prezident může odmítnout ratifikovat?
(2) zda komparatistika při výkladu kompetenčních ustanovení Ústavy ČR hraje marginální nebo zásadní roli?
Zkusím odpovědět ještě na Davidovu otázku, i když oklikou - myslím si, že by se podobné spory k soudu dostávat neměly, protože výklad ústavy je v těchto otázkách zejm. věcí interakcí relevantních politických aktérů (napíšu o tom vlastní post). Nicméně Tvá otázka ANO/NE je odvislá od kontextu event. ústavní žaloby, a nelze na ni odpovědět bez dalšího jen na základě takto Tebou formulované otázky. Rozhodující by byly individuální okolnosti. Pokud by se nicméně 1) našla ústavní většina (to není vůbec jisté - zatím asi taková většina není), 2) LS by byla ratifikována všemi zeměmi včetně Irska, tak by podle mne prezident v parlamentním systému neměl mít pravomoc takto zásadní smlouvu sám zablokovat.
David Košař: "... tak se s námi o ně podělte" - dobrý pokus, ale nepodělím. P.H.
David:
(1) myslím, že sám o sobě nevede (gramatickým výkladem můžeme přeci stejně tak dospět k výkladu Tvému jako k tomu, že ratifikace je automatismus). Gramatický výklad takto abstraktního ustanovení sám o sobě je mnohem zneužitelnější než tebou neustále kritizovaná komparativní metoda.
(2) hraje jistě roli méně významnou než domácí ústavní praxe a domácí ústavní historie. Roli však hraje (představuje tedy pro mne relevantní argument pro naší diskusi).
Ad Jan Kysela
"Odepření realizovat výlučně prezidentovu pravomoc ratifikovat mezinárodní smlouvu by mělo být krajní."
Na tom se asi všichni shodneme. Spor je jenom v tom, jestli tomu máme dát nálepku "ústavní norma", anebo nálepku "dobrá rada pro pana prezidenta". :)
btw. Komentář Jana Kysely je velmi zajímavý.
Ad D. Kosař:
Ještě malé doplnění. Podobně jako Z. Kühn si nemyslím, že by se podobné spory měly řešit u ÚS, protože jednání ústavních aktérů je zčásti založeno konvencemi, jejichž soudní vynutitelnost je sporná (o tom píše M. Kindlová v Poctě J. Gronskému, zčásti k tomu též můj příspěvek tamtéž). Pokud by k tomu došlo a týkalo by se to LS, skutečně by záleželo na argumentaci navrhovatele a prezidenta republiky.
Po mém soudu zde je dána pravomoc ratifikovat, s níž je spojena též možnost neratifikovat. Nikoliv čl. 63, ale ústavní kontext a konvence určují meze diskrece, tj. toho, proč a kdy může k odepření ratifikace dojít (viz např. britské a kanadské definice ústavních konvencí). Pak je rozdíl, mezi prezidentem, který říká "neratifikuji, protože se mi nechce, je to falešný dokument", nebo vypočítává závažné důvody, z nichž plyne, že např. ostatní aktéři ratifikačního procesu ve svém konání vlastně pochybili, protože špatně posoudili zájmy ČR atd. Argumentace umožní kazuisticky testovat, zda jde o to, co z nedostatku kreativity označuji jako "krajní případ" možného odmítnutí ratifikace. Významnou proměnnou bude způsob projednávání v Parlamentu (velikost většin, míra pozornosti věnovaná smlouvě a jejim problémům apod.). To vše mne vede k opatrnému závěru, že ve vztahu ke smlouvě typu LS bych rozhodl nejspíše tak, že zde povinnost ratifikace je dána.
Úskalí Vašeho tlaku na jednoznačnost a soudní rozřešení hypotetických případů ilustruje hned další krok. ÚS rozhodne a v té době úřadující prezident opáčí, že slibil věrnost České republice, která může být nějakou imaginární smlouvou zašlapána do prachu, protože je připravována o atributy suverenity apod. Jelikož musí svůj úřad zastávat svědomitě, nemůže takovou smlouvu ratifikovat, ať si nevolený ÚS říká, co chce.
Přímá volba by velmi pravděpodobně umocnila potenciál poloprezidentského systému, který u nás existuje. Nevím, bylo-li to v článku společném, nebo v tom mém v Politologické revui, ale pokoušel jsem se ukázat, že jako poloprezidentský se může v mnohém jevit i systém s nepřímo voleným prezidentem. Dáno je to kompetencemi, osobností, charakterem systému politických stran (fragmentarizace, nestabilita, vnitřní tenze), formátem vlády (menšinová, nestabilní), a také způsobem volby. Přímo volený prezident může nárokovat odlišný způsob výkonu pravomocí, protože k tomu byl lidem povolán. Mohlo by to dopadnout i na náš případ.
Jan Kysela
Můžu se zeptat Tomáše Sobka, co si myslí o "gramatickém" výkladu normy čl. 63 odst. 1 písm. b) : "Prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání [tedy ne ratifikaci - zde by asi právník konvenčně použil termín a contrario, ale to, že použijeme a contrario, nikoliv a simili, je dáno nikoliv touto normou, a v žádném případě "logickým" výkladem, ale územ interpretační komunity, která teprve tomuto obratu dává "správný" význam - pozn. ZK] mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy, ..."
Můj učitel právní teorie v Michiganu Hanach Dagon by mne asi vyhodil s myšlenkou, že tato norma má jasný gramatický výklad, který je a priori daný. Jak určit, zda je správný výklad, podle něhož prezident může ratifikovat stejně jako ratifikaci odmítnout, od výkladu, podle něhož ratifikace je automatismus, kterou provádí prezident jako hlava státu v čistě ceremoniální funkci (resp. výkladu modifikace ještě subtilnější)? Lze toto učinit na základě "jazykového" výkladu? Podle mne je to vyloučeno, což se zdá potvrzovat Wittgensteinjovu skepsi k tomu, že normy mají význam samy o sobě, aniž přihlédneme k jejich kontextu a též jejich aplikaci v praxi. Význam je dán použitím, nikoliv samotnou normou. Tentom normativní skepticismus je ale vyvážen rolí interpretační komunity, která skepsi o normách mírní (k tomu viz v česko-slovenském kontextu Rado Procházka).
Ještě jedna otázka:
Pokud by prezident byl povinen ratifikovat, od čeho se tato povinnost odvíjí a kdy vzniká?
Letitý úzus je ten, že vláda sjednání i ratifikaci prezidentovi doporučuje. On je autorem obou těch úkonů, ne vláda. Souhlas Parlamentu i kontrasignace premiéra je jen podmínka sine qua non, kterými premiér či jedna z komor mohou prezidenta "vetovat". Doporučení nerovná se návrh nebo dokonce rozkaz.
Shrnuto, u mezinárodních smluv je poměr exekutivy a legislatury obrácený, než u zákonů, a za exekutivu jedná prezident, kterému premiér může ratifikaci zakázat, ale nikoli přikázat. Nic neparlamentního na tom nevidím.
Btw, v ústavě se nevyskytuje slovní spojení "parlamentní republika". To je čistě akademický pojem. Já stejně akademicky tvrdím, že jsme parlamentní republika s poměrně silným postavením prezidenta, a to od roku 1918.
Postavení prezidenta je konzervativní, je ústavní pojistkou proti ukvapeným, nedomyšleným změnám.
Mizím.
P.H.
Ad ZK:
Pokud jde o úlohu gramatického výkladu, tak si asi nerozumíme - pořád ostatním vkládáš do úst, že "gramatický výklad sám o sobě" je neakceptovatelný či nevede k jednoznačnému závěru; to ale přece vůbec netvrdím (viz zejména 14:09) a netvrdí to ani většina ostatních.
Otázka je poněkud složitější: jakou roli při výkladu ústavy dáme jejímu textu? Je text vždy výchozím bodem, který může (ale nemusí být) přebit jinými výkladovými metodami, ústavními konvencemi apod.? Nebo od počátku přistupujeme k jazykovému/gramatickému výkladu ústavy jako jedné z mnoha výkladových možností (tj. text není výchozím bodem)?
Je lehké shazovat tupý gramatický výklad či primitivní originalismus; na sofistikovanější výkladové metody dávající textu ústavního předpisu větší (nikoliv jedinou či rozhodující) roli než jiným výkladovým metodám to ale nestačí (srov. např. krátké shrnutí na http://lsolum.typepad.com/legal_theory_lexicon/2008/04/legal-theory-le.html). Na tyto otázky nám Wittgensteinova skepse ani obecná tvrzení typu "význam je dán použitím, nikoliv samotnou normou" (která nikdo nerozporuje) odpověď nedá a dát ani nemůže.
Promiň, ale trochu mi to přípomíná Tvou debatu s Honzou Komárkem pod postem "Bude Listina základních práv EU součástí ústavního pořádku ČR?".
Ještě pár nesouvisejících poznámek:
"Gramatický výklad takto abstraktního ustanovení sám o sobě je mnohem zneužitelnější než tebou neustále kritizovaná komparativní metoda".
Tupý gramatický výklad je zavrženíhodný zejména při výkladu ústavy, ale aspoň ho může kdokoliv verifikovat a/či kritizovat. Seriózní komparatistika vyžaduje obrovské jazykové i právní znalosti (a i přesto jsou závěry z ní omezené). Vzhledem k omezené znalosti jazyků i cizích právních systémů u drtivé většiny českých soudců a ostatních aktérů je tato metoda velmi lehce zneužitelná (viz řada nálezů ÚS).
Souhlasíš s tím, že komparatistika
hraje méně významnou roli u kompetenčních ustanovení ústavy než u "lidskoprávních" ustanovení, nebo ne?
Ad JK:
Děkuji za odpověď. Úskalí tlaku na jednoznačnost si jsem vědom.
Oba články (Váš i MK) v Poctě J. Gronskému jsem četl a velmi se mi líbily.
Ad Zdeněk
Prakticky se vším, co zde píšeš, souhlasím, a proto jenom pár poznámek k doplnění.
Jazykový výklad má tři složky: gramatický, sémantický a pragmatický výklad. Gramatický výklad se zabývá tvaroslovím a syntaxí vět. Sémantický výklad se zabývá významem slov a jejich skládáním do významu celé věty. Pragmatika se zabývá zejména efektivitou komunikace. Tím, že se běžně vyjadřujeme ve zkratkách, a že některé věci sdělujeme pouze implicitně.
Myslím, že gramatický ani sémantický výklad v našem případě nenajde uplatnění, a proto bychom se měli zaměřit na pragmatiku. Je zřejmé, že zákonodárce tu použil zkratku. Mohl být explicitní a rozepsat se v tom či onom směru, ale neudělal to. Měli bychom přezkoumat, jestli a v jakých analogických případech se vyjadřuje explicitně.
Náznak takové analýzy udělal P.H., když říká: "Tam, kde ústava chce, aby prezident jednal na návrh a nemohl odmítnout, říká to."
Ad David Kosař: samozřejmě neříkám, že uznáváš pouze gramatický výklad, otázka ale zněla, zda je význam onoho článku dán textem. Podle mne není, protože text připouští vícero významů. Můžeme samozřejmě argumentovat textuálním srovnáním s jinými články ústavy, ale třebas obdobný argument ÚS v nálezu v kauze guvernér ČNB rázně zamítnul (v oné kauze, kterou zmiňuji ve svém postu nahoře, bych řekl, že gramatický výklad čl. 63 odst. 1 v celém jeho kontextu byl poměrně jasný, ÚS se s ním však velmi snadno, možná až příliš snadno vypořádal).
Odcházím od PC, ale zkusil bych zítra nastínit argumenty, které v této diskusi zazněly, a strukturovat je. Pokud se nad nimi zamyslíme, myslím, že nás v diskusi pohnou dále.
Jinak Tvá otázka má jednoduchou odpověď - samozřejmě souhlasím, že lidskoprávní komparatistika má větší hodnotu než kompetenční komparatistika. Viz universalismus (o tom jsme už diskutovali jinde), ale třeba i notorieta, že u lidských práv má systematický výklad menší význam než u problému, o kterém hovoříme. Ale trvám na tom, že i komparatistika v těchto věcech význam má, ale není snadné ji provést. Ještě se k tomu vrátím, teď přeji hezký večer.
Kdysi se používal pojem gramatický výklad jako synonymum doslovného /jazykového výkladu. Vaše rozdělení mi přijde už trochu filologické, ale budiž.
Zajímavější je otázka, zda se "duch ústavy" poznat z nečeho jiného než z textu (viz. zmínka o tupém gramatickém výkladu) a zda v případě, že by byl prezident například nějak odpovědný, znamenal by stejný text o ratifikaci něco jiného.
Ad KV
Sociální lingvista Harold Garfinkel v 60. letech dělal experimenty, kdy po studentech důsledně požadoval, aby se vyjadřovali precizně. Prostě, aby říkali přesně to, co chtějí sdělit. Ti ale v tomto zdánlivě snadném úkolu systematicky selhávali. Dodatečně se znovu a znovu opravovali, že to ve skutečnosti mysleli trochu jinak, než jak to řekli. Nakonec museli připustit, že je to nesplnitelný úkol. Garfinkel tím prokázal, že tzv. literal meaning je mýtus, a že rozumění je kreativní proces, který vyžaduje vzájemnou empatii (což je jenom metafora pro teleologický výklad).
Cetl jsem rano celou diskuzi po navratu z nocniho autobusu a musim priznat, ze se jedna o jednu z nejzajimavejsich debat, jaka se kdy na JP odehrala. A to vcetne hadky predstavitelu dvou organu statu v primem prenosu :-)
My two cents:
Rozhodne nechci nijak hodnotit postoje jednotlivych predstavitelu diskuze, ale prijde mi, ze vlastne pres obcasna ostra slova dochazi vicemene vsichni ke stejnemu zaveru. Akt ratifikace je Ustavou vyhrazen pouze prezidentovi a je to jeho (jeji...) pravo ji odmitnout, s ohledem na celkoveho ducha Ustavy, podobu naseho politickeho systemu i predchozi moznosti zaujeti postoje k dane smlouve (vyjednavani, podani k US) by mel byt krok odmitnuti ratifikace vyhrazen pouze pro naprosto vyjimecne situace, ktere nastanou jednou za XXX let.
Jestlize by se prezident k tomuto rozhodnuti odhodlal, je zde nekolik moznosti reseni, ktere odpovidaji skale ochoty prezidenta spolupracovat. 1) Za nejmirnejsi lze povazovat navrh Jana Kysely o preneseni ratifikace na predsedu vlady docasnou sistaci teto pravomoci prezidenta (prezident se od smlouvy pouze distancuje, ale neni to pro nej otazka zivota a smrti), 2) prezident vyjadri ochotu odstoupit z funkce, cimz da dostatecne najevo svuj skutecne, ale skutecne (no offense) odmitavy postoj k veci a treba muze vahou takoveho rozhodnuti cely proces zvratit (parlament zvazi, zda ta legrace za to stoji).
3) Konecne je zde varianta, ze prezident odmitne ratifikovat dulezitou smlouvu a neuchyli se k zadne z predchozich nabidek. Jako spise politolog nez pravnik bych zde predestrel reseni, ktere mozna vsichni instinktivne tusi, ale z ucty k pravu a Ustave ho nenavrhli. Povazujte me za pravniho nihilistu, ale CR je parlamentni republikou a je to Parlament, ktery je v ohnisku delby moci. Nic mu tedy nebrani, pokud je zde dostatecna vetsina a jde o podle nej klicovou vec, zmenit Ustavu a prezidentovi toto pravo jednoduse odebrat. Je uz pouze na vuli parlamentu, zda toto opatreni bude pouze prechodne nebo ne. Pripada mi to cistsi reseni nez ruzne velezrady, kterazto zaloba IMHO ma zcela jiny ucel (co kdyz to bude nejlepsi prezident co jsme kdy meli, ale z moralnich duvodu nechce neco ratifikovat?).
Komparativni vyklad zde byl nekterymi kritizovan, ale v tomto smeru povazuji za poucnou nedavnou kauzu schvalovani zakona o eutanasii v Lucembursku. Velkovévoda odmítl podepsat zákon poprvé od roku 1912, pritom ten byl schválen pouze tesnou vetsinou (30 ku 26). Jak to dopadlo asi vsichni vi, velkovevoda s nejvetsi pravdepodobnosti o pravo vetovat zakony prijde.
Jeste jedna zalezitost, kterou pokladam v tomto smeru za nebezpecnou a uz zde take byla zminena. To je onen prezidentem neratifikovany dodatkovy protokol k Evr. socialni charte. Sam P.H. zde tvrdi, ze se jedna o nedulezity dokument, povazuji proto za nelogicke, ze zrovna u nej prezident uplatnil ono pravo, ktere by melo byt vyhrazeno pro naprosto vyjimecne situace. Spatne to je take proto, ze nam takovymto zpusobem muze vzniknout ustavni konvence. Jinymi slovy, jestlize nebude platit hypoteza, ze neratifikace prezidentem se muze dotykat pouze klicovych dokumentu (jako napr. LS), pak vyse zminena reseni neplati a jedinym vychodiskem je komplexni a stala uprava pravomoci prezidenta.
RZ: Prezident neodmítl žádnou ratifikaci a ani ji nemůže odmítnout. Nemá totiž komu. Tam, kde ústava chce, aby prezident jednal na návrh, říká to. Příklad: Prezident NA NÁVRH předsedy vlády jmenuje ostatní členy vlády. To je pravomoc, kde je prezident z vůle ústavy opravdu jen pouhým "notářem". Proto třeba nemohl odmítnout svého času jmenování Ratha a svůj odpor k němu vyjádřil pouze tím, že si s ním odmítl připít.
Nemám pocit, že by prezident svou pravomoc nevyslyšet vládní doporučení nějak nadužíval. Nicméně je to jeho osobní rozhodnutí, VK má svůj názor na to, jak moc by měl prezident vstupovat do politiky - to jest minimálně - a od tohoto názoru se to odvíjí, ne od ústavy. I v tom je konzistentní, VH za vstupy kritizoval, sám se jich tedy snaží vyvarovat. Může ale přijít nějaký jiný prezident a ten se může rozhodnout využívat svých pravomocí ještě v daleko větší míře, než svého času VH. Jsou i jiné pravomoci, kterých VK využívá daleko méně, než činil VH, a to včetně pravomocí nekontrasignačních.
RZ: "...jestlize nebude platit hypoteza, ze neratifikace prezidentem se muze dotykat pouze klicovych dokumentu (jako napr. LS)..." ... vtip je v tom, že nebýt Lisabonské smlouvy, tak by tento článek asi nikdy nevznikl. Jeho smyslem je najít v předstihu argumenty proti VK, kdyby se náhodou skutečně rozhodl LS neratifikovat. Co kdyby sem náhodou napsal někdo z Hradu a pustil si pusu na špacír. Objektivně bychom se mohli bavit jedině v případě, že by se nad námi nevznášela LS a nebyly zde na ni diametrálně rozdílné názory. Někteří zde by proto možná 63/1b rádi přeložili obráceně: Ať si prezident odmítá nepodstatné smlouvy, ale nekecá nám do klíčových věcí, které chceme prosadit ať to stojí co to stojí. Takže si tu můžeme jen nanečisto zahrát na advokáty té či oné strany. Jenže VK není právník, myslí jinak, proto si tu mohu pindat, co chci. Takže pindejmež: O které ustanovení ústavy ty Vaše "klíčové dokumenty" opřete a jak je definujete, jak je poznáte? - já odmítám číst právní normy ve hvězdách, chci pevný objektivní základ v platné právní normě, ne subjektivní názor toho či onoho právního teoretika či praktika, jak by měla vypadat dispozice k té či oné hypotéze. Když Vy řeknete "klíčové dokumenty", fakticky tím platnou, objektivní normu subjektivně omezujete, tj. měníte. Vy sám, bez parlamentu, jen proto, že si myslíte, že je to dobrý nápad. Netvrdím, že to je dobrý nápad, netvrdím, že to není dobrý nápad, tvrdím jen, že ani Vy, ani já nemáme právo to pro všechny ostatní závazně rozhodnout, neb máme demokracii. Já prostě nechci mít nad ostatními víc moci, než mi sami dají, a ani nechi, aby někdo jiný měl víc moci nade mnou jen proto, že uvaří výklad nějaké normy z vody. P.H.
ad TS : ohledně literal meaningu částečně souhlasím Výzkumy mohly ale pouze uvést případy, u kterých to u lidí selhává, ale z logiky věci nemohly podobné výzkumy potvrdit, že to selhává vždy a na všem (stačila by jediná opačná studie na její vyvrácení - šlo tedy o slabé hypotézy). Už proto bych zas tak kategorický ohledně "mýtu" a nemožností pochopit "bez empatie" nebyl.
Prakticky každý subjektivně nejasný pojem se snažíme vtělit do již sobě známých vzorců a to je nakonec analogie hermeneutického kruhu, který zde byl několikrát předveden - a na to jsem chtěl pouze upozornit, protože se to děje v hlavě pisatele nevědomky.
Na začátku má někdo problém v pochopení textu, text tedy čte několikrát, snaží se na základě známých analogií jemu přidělit nějaký význam. Při dalším a dalším tichém čtení (a přemýšlení) už dochází k dosažení žádoucí stavu, nejistota zmizela a všechno do sebe zapadá, případně dojde dokonce k naplnění nějakého žádoucího známého principu. Nejde o nic nového : takto funguje již staletí protestantská teologie nebo Lecctio Divina, jde jen o to si to uvědomit a zkusit číst text "jako poprvé" a tyto nabalená "aditiva" eliminovat, protože tyto aditiva už opravdu bez silné empatie nejde pochopit.
Dodatečně tato myšlenková aditiva vysvětlujeme jinak nejasnými slovními obezličkami typu "rozumný přístup", "rovnováha" apod.
Hlas z lidu:
Parlament by měl ústavu objasnit.
Vláda, se zabývá handrkováním o regulačních poplatcích, a závažné otázky,
Lisbonská smlouva, zústávají nevyřešeny.
Otázka "musí" být objasněna (buď shodou, nebo zákonem) než tu Lisbonskou dostane
president k podpisu. Jinak tu celou "elitu" budem považovat za klauny.
A s tím bychom mohli debatu o ICC skončit:
http://www.hrad.cz/cs/pro-media/tiskove-zpravy/6180.shtml
Je tam odkaz i na velmi podrobný právní výklad vysvětlující, v čem byl problém. Dříve to zveřejnit - s ohledem na MZV - nešlo, bylo to v jednání.
K ratifikaci došlo poté, co MZV akceptovalo, že soulad Římského statutu s ústavou lze dovodit i via čl. 1 odst. 1 Ústavy a přestalo Hradu vnucovat články 9 a 10a (s tím, že si je může klidně samo nechat a dál v ně věřit).
P.H.
Okomentovat