Nepoložením předběžné otázky k ESD porušil NSS právo na zákonného soudce
Žhavá novinka z Ústavního soudu. Zajímavý je připojený disent soudkyně Lastovecké, která porušení Listinou zaručených práv spatřuje nikoliv v právu na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), ale v právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1).
10 komentářů:
Podle mého názoru lze nepoložením předběžné otázky porušit jak ustanovení čl. 36 odst. 1, tak ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny.
V této věci se ale podle mého jednalo právě o porušení čl. 36 odst. 1, protože jde v podstatě o nevypořádanou námitku - tj. nedostatečnost, nenáležitost odůvodnění.
Porušení čl. 38 odst. 1 by naopak mohlo nastat tehdy, pokud by šlo o zásadní a kvalifikované pochybení při rozhodování o položení předběžné otázky. To může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci komunitárního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil.
Z hlediska práva na zákonného soudce je totiž důležitý výsledek (položit/nepoložit), zatímco z hlediska spravedlivého procesu způsob vypořádání se s návrhem (či vůbec s otázkou evropského práva, pokud návrh nepadl).
Nález podle mě obě kategorie míchá dohromady a konstatuje porušení práva na zákonného soudce už v situaci, kdy jde pouze o způsob odůvodnění (řádnost odůvodnění je přitom významná z hlediska čl. 36 odst. 1).
Chápu sice zájem vyhnout se použití zprofanovaného a v důsledku judikatury ÚS rozplizlého čl. 36 odst. 1 a opřít rozhodnutí o specifičtější ustanovení, ale zrovna v tomto případě to IMHO nebylo namístě.
Ale prakticky to moc význam nemá.
Možná by praktický smysl odlišení mohl spočívat v tom, že je prokázání porušení práva na spravedlivý proces nenáležitým odůvodněním pro Ústavní soud "jednodušší" (a to nemyslím nijak zle)?
Při takovém zkoumání se ÚS může opřít o vlastní judikaturu, která se standardů odůvodňování týká (byť na takovouhle otázku dopadají i standardy komunitární, neboť se jedná o otázku spadající do rozsahu aplikace práva ES), zatímco při zkoumání porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1) musí Ústavní soud nejprve zjistit, zda zde povinnost položit otázku vůbec byla - což Ústavní soud naviguje do nepřehledných vod judikatury ESD.
Na celé věci je zajímavá samotná materie věci - ne/účastenství, kterou se po věcné stránce MS a NSS soud vůbec nezajímal :-/ Díky za takováto rozhodnutí, ať je důvodem 38/1 nebo 36/1 Listiny.
Řeklo by se, že soudců na tom "makalo" habaděj, papíru se také spousta spotřebovala, skutečný soud však žádný neproběhl. Když si člověk spočítá, kolik to celé divadlo eufemisticky nazvané soudní řízení stálo a jaký je konečný výsledek, je to tak trochu k pláči.
Ačkoli se ÚS výslovně přihlásil k judikatuře Spolkového ústavního soudu týkající se porušení práva na zákonného soudce v případě porušení povinnosti předložit předběžnou otázku, ve skutečnosti nasazuje o něco přísnější měřítko. Dle Spolkového ústavního soudu dojde v případě porušení povinnosti věc předložit do Lucemburku k porušení ústavního práva na zákonného soudce pouze v těchto případech:
(i) soud poslední instance předběžnou otázku nepoloží, ačkoli otázku výkladu či platnosti komunitárního práva pokládá sám za rozhodnou pro věc samu a ačkoli sám má o této otázce pochybnost,
(ii) soud poslední instance se svévolně odchýlí od existující judikatury Soudního dvora, aniž by položil předběžnou otázku,
(iii) pokud k řešené otázce judikatura Soudního dvora není nebo se řešené otázky týká jen vzdáleně, poruší soud poslední instance právo na zákonného soudce jen tehdy, když překročí přirozenou míru uvážení neobhajitelným způsobem. To nastane zejména, když je třeba jednoznačně upřednostnit jiný názor na výklad či platnost práva Společenství než ten, který zaujal soud poslední instance.
V řešené věci by přicházela v úvahu pouze třetí alternativa Spolkového ústavního soudu. Dle českého Ústavního soudu ovšem NSS porušil ústavní právo na zákonného soudce už tím, že věc nepředložil, ačkoli existovala výkladová alternativa, kterou upřednostnil soud jiného členského státu (švédský Nejvyšší správní soud), a to i přesto, že ÚS nepovažoval výklad NSS za překračující přirozenou míru uvážení neobhajitelným způsobem – srovnej bod 28 nálezu. Prakticky tedy ÚS rozšířil dokrínu Spolkového ústavního soudu o porušení práva na zákonného soudce tím, že zakázal odchýlení se od judikatury jiného členského státu bez předložení předběžné otázky.
Aleš Roztočil
Zajímavý postřeh. Domnívám se však, že je to rozšíření správné. Je jenom jedno právo ES a tedy i jeho výklad ve všech členských státech má být stejný. Odlišný výklad vrcholné soudní instituce jiného členského státu je proto podle mě pro soud dostatečným alarmem, že výklad je problematický a že má věc předložit.
Ostatně, čl. 234 SES si klade za cíl sjednocovat výklad e-práva a toto je situace která jasně nutnost sjednocujícího výkladu avizuje.
S rozšířením také souhlasím.
OT : Dobré je také šťouchnutí do justice, jak se soudy bojí s předběžnou otázkou vůbec začínat (kdo by to také z nich uměl v AJ smysluplně formulovat nebo si třeba také ESD nevyzvedává poštu, ať se máme na co vymlouvat?).
Nutno též vyzdvihnout fakt, že opět po delší době český soud stanovil jako pramen práva říšskou judikaturu. Ten, co se zasloužil o stát, se teď musí asi v hrobě obracet :-)
Co myslíte tou "říšskou judikaturou"?
BvR 2419/06, viz. bod 20 a 23 nálezu.
Díky!
Aha, Vy máte na mysli německý Spolkový ústavní soud. To není žádná novinka, ten byl největším inspiračním zdrojem již v 90. letech.
Okomentovat