30 září 2008

Libo post-doc?

Začátek podzimu poznávám v posledních letech podle dvou hlavních znamení: padají kaštany a přeplňují se mi mailboxy. Příčinu prvně zmiňovaného jevu si se svými chatrnými znalostmi biologie netroufám odhadnout. Příčinu druhého jevu lze patrně přičítat probouzení z letní akademické hibernace: pozvánkami na konference, nabídkami stipendií, nabídkami doktorandských a post-doktorandskými stipendii. Právě z té posledně zmiňované kategorie jsem si dovolil vybrat tři nejzajímavější exotické destinace a informace o nich přetisknout níže. Předtím snad jen krátké vysvětlení a úvaha na téma post-doktorandská stipendia, v mezinárodní akademické hantýrce tradičně označovány za „post-docs“.

Pos-docs jsou speciální stipendia, určená pro jedince s čerstvě nabytým titulem PhD. Pokud se jedná typově o „post-doc“ a nikoliv o nějaké kariérní stipendium pro praktiky či sabatikující akademiky, pak bývá přístup k „post-docu“ svázán i s nějakou lhůtou po získání titulu PhD, ve které se smí případný kandidát o post-doc ucházet: 3 roky, 5 let, případně s maximálním věkovým stropem (35 let, 40 let).

K čemu je post-doc? Tuto otázku jsem si kladl častěji. V Florencii na Evropském univerzitním institutu tedy především poté, co se tam dostavila kohorta cca 30 post-doců s názvem Max Weber Fellows. Oficiální informace Evropské komise k tomu, proč tento program financuje, byl rozvoj vědy v Evropě. Možnost slušně zaplaceného post-docu v příjemné destinaci prý především přitáhne mozky ze Spojených států a jinde ze světa, aby se vrátili zpět do Evropy. Nevím. Profily jednotlivých post-doců, kteří skutečně stipendia dostali, tomuto zadání zrovna neodpovídají.

Jistě, post-doc je především o výměně; lidé mají možnost vykročit ze své instituce, v rámci bádání nasát něco jinde a pak se vrátit. Nicméně ani toto zadání značná část post-doců nesplňuje; často se jedná o čerstvé absolventy PhD programu, kteří jdou rovnou z PhD do post-docu. A tady možná vzniká něco jako „post-doc“ pastička na myši: člověk, který se neuchytil na žádné fakultě, si střihne jeden post-doc, pak druhý …

U čeho chápu smysl a účel jsou bezesporu „professional fellowships“, tedy akademické studijní pobyty pro praktiky či etablované vědce z jiných univerzit, kteří chtějí na chvíli „vypadnout“. EUI nabízí kupříkladu vědecké pobyty pro úředníky evropských či jiných institucí ve středních a pozdějších letech, kteří chtějí po letech praxe na chvíli přemýšlet o tom, co a proč vlastně dělají. Takto jsem se kupříkladu seznámil před rokem ve Florencii s jednou členkou právní služby Komise, která tam byla na ročním Jean Monnet Fellowship financovaném Komisí; sepsala skvělou studii o přístupu Soudního dvora a Komise k přímému zdanění členskými státy, která nedávno vyšla v jednom renomovaném evropském časopise. Stejný účel plní tento typ fellowships v případě pedagogů z jiných univerzit, kteří mají typicky každý 7. rok placené studijní volno coby „sabbatical“. (Jako příběh z oblasti sci-fi může pak pro české soudce být, že v některých státech (kupříkladu Austrálie) mají placené studijní volno k dalšímu samostudiu jednou za x let také federální soudci.)

Zpět ale k čerstvým doktorandům, kteří jsou hlavními „příjemci“ různých post-docs. Nejčastěji udávaným důvodem jejich existence je jednak aklimatizace čerstvého absolventa na akademickém trhu (heslo „career development“ – tyto post-docy bývají spojeny s omezeným vyučováním), jednak možnost dopracovat disertační práci do podoby monografie apod. Pokud by měl být ale pravdivým první důvod, pak je to možná trochu přiznání, že se tento „statek“ neposkytuje tam, kde by se poskytovat měl, tedy v rámci doktorandského studia? Budeme mít za chvilku tedy nejenom post-docy, ale také post-haby či pre-profy? Nevím. V těchto situacích vzpomínám na svého tutora v Oxfordu, profesora Derricka Wyatta, jehož nejvyšším dosaženým akademickým titulem byl bakalář práva (LLB v Cambridge; MA mu tam udělili dekretem teprve v 90. letech, kdy byl po reformě studia všem bývalým bakalářům nabídnut „upgrade“ na magistra jenom zažádáním).

Po trochu pochybovačném úvodu tedy ty nabídky samotné. Pokud na tyto či jiné post-docy někdo vyjede či již vyjel, rád se dozvím názory na to, v čem oni spatřují účel post-doců …

1/ Max Weber Fellowships na Evropském univerzitním institutu – bližší informace jsou zde, uzávěrka přihlášek je 25. října 2009.

2/ GO 8 Australian Fellowships, u kterých se mohou kandidáti ucházet o působení na jedné z 8 nejvýznamnějších australských univerzitách – bližší informace zde, deadline je 31. října 2008.

3/ Visiting Fellowships v evropských studiích a mezinárodním právu na Australian National University (Canberra) – bližší info zde, smrtící lajna je 31. prosince 2008.

3 komentáře:

Vlkýš řekl(a)...

Přijměte prosím moji omluvu za to, že i já jsem příčinou Vašeho přeplňování mailboxu. Za Vaši odpověď Vám ale nesmírně děkuji. Moc jste mi pomohl... :-)

Anonymní řekl(a)...

Ako zástupca klanu post-docov samozrejme nemôžem hovoriť, že post-doc je hlúposť. Práve naopak, post-doc je jeden z mála spôsobov, ako rozumne pracovať v tunajšom prostredí. Teda, nakoľko (aspoň u nás) nemá PhD až takú platovú výhodu, že by umožňovalo samostatnú vedeckú činnosť a samotné domáce granty majú svoje dno, tak si povedzme, že full-time akademicko-pedagogická práca s hmatateľnými výsledkami je bez post-doc náročná.

Ak k tomu pripočítame obmedzenú časovo-intelektuálnu náročnosť PhD v domácich krajoch (čo je otázka účelu PhD, kde viac ako inde platí: iný kraj, iný mrav), tak je odpoveď jasná, rýchlo skončiť PhD a vybrať sa do sveta (post-doc štipká sú znateľne vyššie ako pre PhD).

Takže, nenechajte sa odradiť, a dajte sa do toho.

Michal Bobek řekl(a)...

Ad K. Csach: plně souhlasím. O post-doc typech programů jsem meditoval obecně; s ohledem na možnost vyjet od nás (bez českých imperiálních ambicí je tím myšleno i Slovensko) je to rozhodně přínosné. Nemyslím sice, že by to byl až takový rozdíl finanční, ale rozhodně vhodný únik z lokální myšlenkové sterility.