20 října 2007

Utrpení mladého legislativce

Jakkoli žádný ze zdejších bloggerů není plnohodnotným legislativcem (byť je mezi námi několik „part-time“ poradních legislativců a díky hostům také legislativních pamětníků), čas od času zde zabrousíme do neklidné oblasti legislativních smrští či mezi volně pobíhající legislativní ropáky. Tentokrát mě k dalšímu úderu do – snad ještě ne zcela vyprázdněné – legislativní slámy inspiroval rozpor v tom, že díky svému takřka jinošskému věku mám ještě řadu takřka jinošských koníčků, zážitků a zájmů, jež však stojí v kontrastu k některým zážitkům a odpovědnostem, při nichž před své jméno předsazuji titul doktora práv. Hle dva takové kontrastní obrazy:

Obraz první: Nechci tím bezúčelně obtěžovat, zejména čtenáře připoutané do postele náhlým příchodem ladovské zimy, ale minulý zdařile podzimní víkend jsem strávil cestováním na plachetnici po Orlické přehradě. Znáte to, půjčená loďka, kamarádi, voda, slunce, svařák z polních podmínek, mariáš, muzika, zásadní debaty o tom, na kterou stranu stočit kosatku, zda už spustit motor či ještě důvěřovat větru, probouzení v mrazivé zátoce pokryté mlhami, všechno okořeněno pocitem novosti, neboť až na jednoho z nás – šťastného držitele průkazu „vůdce malého plavidla“ - nikdo s plachetnicí neměl zkušenost.

Obraz druhý: O týden později si cestou přes Německo ze štrasburské konference o kvalifikační směrnici strhávám kravatu, vracím se do českého jazykového modu a začítám se do aktuálního návrhu změny zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. Srovnávám současné znění a znění budoucí a zvolna mi dochází, v jakémže právním režimu jsem se to vlastně s naší „Barčou“ (ano, tak zní jméno toho slavného plavidla) před týdnem pohyboval a hlavně, v jakém bych se patrně pohyboval, kdybych chtěl za rok plavbu zopakovat, a nevěřím svým očím. Pročítám se neuvěřitelně podrobnou právní úpravou, až se dočtu k návrhu nového znění § 43, kde postupně louskám všechny skutkové podstaty přestupků, jichž se může dopustit fyzická osoba, fyzická osoba jako účastník plavebního provozu, vůdce plavidla nebo jiný člen posádky, vůdce plavidla či konečně fyzická osoba jako provozovatel plavidla. Hned mě přechází můj jen týden starý entuziasmus, jak by to bylo krásné, kdybychom s kamarády koupili v daleké budoucnosti namísto auta nějaký ojetý člun, jak by to bylo skvělé, kdybych i já zvládl jednou testy a stal se hrdým „vůdcem malého plavidla“ (je ovšem pravda, že hned zpočátku mě děsila představa, že by mě pak mohl v budoucnu někdo z posádky oslovit tím familiárním „můj vůdče!“). Kdepak, z těchto představ nic nebude! Mlha zátoky je rozehnána legislativní bouří a loď představ se potápí po nárazu na některý ze čtyřicítky útesů skutkových podstat přestupků skrytých v § 43 nacházejícím se pod zdánlivě zatuchle nehybnou hladinou vod ministerstva dopravy... Dochází mi, jakých přestupků bych se příští léto nezbytně dopustil a jakému souběhu přestupků bych nutně vystavil své kamarády, kteří se mi v mysli zvolna mění ve „fyzické osoby coby jiné členy posádky“. Co kdybych obsluhoval nebo vedl plavidlo (pro detailisty připomínám, že v několika dalších řádcích budu používat skutkové podstaty platné pro různé typy říčních plavidel) bez platného potvrzení o zdravotní způsobilosti k výkonu funkce na plavidle (§ 43 odst. 3 písm. d)? Co když půjčím kormidlo na chvíli někomu, kdo „nemá příslušný průkaz způsobilosti, nebo se jím na požádání pověřené osoby při výkonu státního dozoru na místě nemůže prokázat“ (odst. 4 písm. e)? Takových lidí bylo na naší lodi minule na výběr dostatek, protože jsme v šesti na pětimístném plavidle zjevně nesplňovali podmínky „počtu a odborného složení“ podle odst. 5 písm. n). Měl bych u sebe všechny lodní listiny (a není jich málo, marně uvažuji, kde asi byly na Barče schované...) podle písm. f) a nezapomněl bych zaznamenat do nich některou skutečnost podle písm. g)? O požití alkoholu některým ze členů posádky nemluvě... A to jsme minule tyto všechny prohřešky drze završili tím, že jsme na vrchol stěžně hrdě zavěsili vlajku, s níž jsme před dvěma měsíci projeli na raftu rakouskou a slovensko-maďarskou část Dunaje, tedy slovy § 43 odst. 5 písm. b) návrhu zákona „na místě určeném pro českou státní vlajku vztyčili v rozporu s § 16 odst. 2 jinou vlajku nebo znak, nebo jsme při použití jiných vlajek na plavidle neměli současně vztyčenu českou státní vlajku, nebo použili jinou vlajku větších rozměrů než má státní vlajka...“


Předpokládám, že drahé čtenářky a milí čtenáři už se rozdělili na dvě skupiny: jedna si říká, jak si dovoluji zveřejňovat zde své minulé i budoucí drzé porušování předpisů (dlužno dodat, že nyní účinná podoba zákona o vnitrozemské plavbě není tak drakonická a podrobná). Druhá si klepe na hlavu a diví se, proč se zatěžuji předpisem, jehož reálné dodržování stejně na Orlíku nebo Lipně bude v neděli dopoledne sotva kdo kontrolovat. Je to prostě klasický dopad zásady – na jejímž prozáření do českého právního myšlení má i má domovská brněnská fakulta neblahý podíl – že to co má být, není závislé na tom, co je, a s touto stále více oboustranně (byť původně mělo alespoň to, co je, být ovlivňováno tím, co má být) platící zásadou oddělenosti „sollen“ a „sein“ je zkrátka třeba se smířit.


Můj problém tkví asi v tom, že mám rád jak život, tak právo; různé bujaré činnosti i předpisy, jež je upravují, a nechci rezignovat ani na jedno, jejich vzájemné vzdalování mě k tomu ale nezbytně nutí. Není mi zkrátka lhostejná představa, že s tím, jak je náš život stále víc obkličován stále podrobnějšími předpisy (jež nás patrně mají chránit, ale ať mi probůh někdo řekne, kolik lodních nehod bylo na českých řekách kdy zaviněno tím, že loď neměla na své palubě patřičné lodní listiny nebo že vlajka s nápisem ... řekněme „Mařenka“... poněkud zastiňovala hrdou vlajku českého státu?!), jak je tvořeno stále víc předpisů ignorujících realitu a realita stále víc teče jinými cestami než předpisy předpokládaly, jak se rozevírají nůžky mezi realitou a právem, nůžky, jejichž oba hroty bych rád současně udržel ve svém útlém těle. Děsí mě představa (a teď se milí čtenáři račte navzájem zaškatulkovat), že se společnost pomyslně rozpadne na „lidi typu sollen“ – v modelovém případě „tesilové“ zaprášené šedesátníky, kteří v klidu svých pracoven přetavují svou představu toho, jak má svět vypadat, do paragrafovaných znění – a „lidi typu sein“, tedy ty ostatní.


A proč píšu tyto banality, které možná všichni známe? Mám k tomu dva důvody. První z nich je, že je patrně úkolem tohoto blogu čas od času v různých tématech zvolat, že císař je nahý, v tomto případě, že realita a právo od sebe driftují způsobem, který by byl pochopitelný ve státě, kde je právo jen fíkovým listem pohoršlivé reality, ale nikoli ve státě, který chce být souladným s čl. 1 odst. 1 vlastní Ústavy. Navíc i banální zvolání může být prvním krůčkem k nápravě. A náprava je tím druhým důvodem. Zcela sobecky bych si totiž přál, aby až třeba za pár desítek let budou mé děti či vnuci kotvit na nějakém plavidle v zátoce některé přehrady inspirované změnou klimatických podmínek v Evropě, mohli usínat s blaženým pocitem, že při své plavbě dodrželi všechna ta tři nebo čtyři pravidla předepsaná, neboť opravdu pro plavbu podstatná. Jenom doufám, že k tomuhle pročištění právního řádu dojde i bez nějaké té větší či menší revoluce, kterou jsme věštili v jednom z našich prvních zdejších zamyšlení nad legislativními smrštěmi...

8 komentářů:

Miroslav Jurman řekl(a)...

asi proto, že jsem byl zrodu tohoto Pavlova příspěvku osobně přítomen, v souvislosti s cestou po německých dálnicích mě napadlo, zda-li česká společnost nepodporuje vytvoření dvojí reality například očekáváním, že vláda a (přísný a ještě přísnější) zákon o provozu na pozemních komunikacích změní chování řidičů...

Anonymní řekl(a)...

Někdy mám dojem, že i naše legislativa trpí vadou "Ctrl C, Ctrl V". Připadá mi, že lidé na ministerstvu jsou placeni jen v případě, že vyprodukují dostatečný počet stran textu norem. A říkám si, že vysoká škola (ať už právnická, ekonomická nebo jiná) je k tomu výborně připravila - když vzpomenu na tu spoustu prací, které jsem musela napsat a které (přiznávám) se redukovaly mnohdy na přeříkání názoru jiné knihy ... Napadá mě, že by měli práva studovat (respektive normy tvořit) jen počítačoví programátoři po několika letech praxe, protože (pokud jsem to pochopila správně) jejich úkolem je co nejúsporněji napsat funkční program.
Ve své praxi se snažím proniknout do tajů kupní smlouvy a smlouvy o dílo - dodnes jsem nepochopila výhodnost neskutečně dlouhých smluv, které tady mají giganti jako ČEZ a OKD, ale možná mají také právníky, kteří jsou placení, jen když je vidět nějaký výstup.

Anonymní řekl(a)...

jejda promiňte - před chvilkou jsem se nepodepsala :)

Alena Rozkošná

Anonymní řekl(a)...

Mám takový pocit, že přibývá(anebo jsem si toho teprve teď všiml) mezi politiky, ale i akademiky stále více lidí, kteří se domnívájí, že právní předpis je všelék. Jinými slovy, pokud v sociální realitě vznikne nějaký problém, tak ho vyřešíme tím, že ho budeme co nejdetailněji regulovat právním předpisem. Připomíná mi to scénku z televizních novin, kde se reprotér/ka ptá ministra X asi takto(berte prosím cum grano salis): "Pane ministře, máme problém s přemnožením bobrů na brněnské přehradě, co s tím hodláte dělat?"Odpověď ministra X:"Už na to máme připraven zákon o nezbytné regulaci bobrů"

Pro chvíle volna bych milým čtenářům doporučil "Návrh občanského zákoníku(Část první až čtvrtá), návrh pracovní komise."(Pokud budete chtít číst něco delšího, vyberte si určitě Návrh, a nikoliv např. poměrně krátký román jako je Tolstého Vojna a mír).

Dále mám takový dojem, že ta tendence k detailní regulaci všeho možného i nemožného, má mino jiné svůj původ v určité nedůvěře k interpretaci a dotváření práva soudy. Byť jsem se setkal s "nekvalitními" rozhodnutími soudů, někdy až na pomezi únosnosti, přesto si nemyslím, že bychom nemohli věřit českým soudům v dotváření práva.

Budu rád za vaše ohlasy.

Anonymní řekl(a)...

Pokud vyjdu z již řečeného, neboť s dosavadními přispivateli v podstatě souhlasím, a shrnu-li své zkušennosti s tvorbou právních předpisů v ČR (aniž bych si snad myslel, že toto téma mohu svým krátkým příspěvkem vyčerpat), řekl bych, že proces tvorby práva v ČR trpí následujícími syndromy dosti závažné choroby.
V oblasti smyslu či účelu právní normy - syndromem mocného právního předpisu - jak napsal přede mnou již ZN, právní norma není dnes brána jako nástroj k řešení, ale jako řešení samo. Její navržení poměrně jednoduché a proto mezi politiky dosti populární opatření. Máme problém přijmeme zákon (přesně odpovídá výše zmíněnému - jak chcete problém řešit - již máme připraven zákon) - s tímto syndromem úzce souvisí syndrom druhý a to - syndrom "dobrého nápadu" - málokdy předchází vzniku právního předpisu opravdu odpovědná analýzy jeho potřebnosti, jeho dopadů, možností řešit problém jinak a to proto, že velmi často vychází impulz ke vzniku právního předpisu ze slibu některého politika, z politického programu strany, z nutnosti rychle se nějakým(tedy jakýmkoli viditelným) způsobem či z prostého zjištění, že někdo může dělat něco, co se danému politikovi nelíbí, a to bz ohledu na skutečnost, zda je přijetí právního předpisu vhodným (v horším případě možným řešením). Třetím syndromem je potom -syndrom neschopnosti aplikace - o skutečnou aplikaci právního předpisu se u nás snaží především na úrovni správních orgánů jen málokdo. Zákon musí být vždy dotažen do formy metodického pokynu s popisem naprosto všech možných eventualit, jinak se denodenně setkáváme se smutnými tvářemi úředníků či policistů, kteří nám sdělují, že něco nemohou vykonat, neboť zákon prostě na situaci, která nastala, nepamatuje.
Pokusil jsem se nastínit základní důvody, které podle mého názoru zapříčiňují zarůstání českého právního řádu stále podrobnějšími a podrobnějšími právními úpravami, které ve svém důsledku vedou pouze k frustraci jejich adresátů a k velmi obtížné aplikovatelnosti některých právních předpisů (v článku zdařile vyjádřené vztahem sollen a sein).
Samotnou kapitolou by potom tvořil samotný proces vzniku normy.
Promiňte, že jsem do odborné debaty zanesl politický prvek, který je ale podle mého v tomto případě neodlučitelný.

Andrej Kelemen řekl(a)...

Ad Marek Souček: Myslím, že ste to vystihol veľmi presne.

Anonymní řekl(a)...

Mám dojem, že to, že svět ještě vůbec nějak funguje je zapříčíněno fatální neznalostí právních předpisů v běžné populaci. Kdyby ti ubozí lidé věděli, jaké předpisy na ně dopadají, ani rohlík by vám nikdo neprodal bez toho, abyste nepodepsali 2 stránky hustě 4kou fontem popsané disclaimery.

Do čela hitparády zcela nesmyslných a zbytečných právních předpisů z poslední doby lze zařadit např. nařízení vlády č. 198/2007 Sb. o bezpečnosti zapalovačů.

Anonymní řekl(a)...

eh, zapomněl jsem na podpis předchozího komentáře.

michal matějka