Reformní smlouva: „no když to tedy musí být…“
Tak nám prý evropští politici uzavřeli „sňatek z rozumu“, jak to nazývá Alexandr Vondra ve svém komentáři pro Hospodářské noviny. Reformní smlouvu, která není sexy, aby k ní kdokoliv „zahořel láskou na první pohled“, u které však „bilance výhod a nevýhod převažuje ve prospěch prvního“. Podobná vyjádření lze nalézt i u jiných českých politiků. Podle premiéra Topolánka to byl „těžký kompromis a ani [on] s tou smlouvou, tak jak je, přeci [nemůže] být spokojen. Ale samotná schopnost kompromis najít a získat pro něj v dané chvíli 27 hlasů je cennější než samotný text, o kterém se bavíme. Protože nám umožňuje vést další diskusi.“
Topolánkovo vyjádření rezonuje s prohlášeními některých dalších evropských politiků, zdůrazňující přínosy toho, že se konečně dohodli. „Již nejsme v institucionální krizi“, pronesl na tiskové konferenci současný předseda Rady EU, portugalský premiér José Socrates. Francouzský prezident Sarkozy zase jako by chtěl „odčinit“ francouzské „non“ k ústavní smlouvě tím, že Francie bude první zemí, jež Reformní smlouvu ratifikuje.
Přestože se nejedná o nijak přitažlivý dokument (koneckonců, tím nebyla ani ústavní smlouva), jistě stojí za pozornost. Hlasy o tom, že se v podstatě jedná o pohřbenou ústavní smlouvu, pouze zbavenou ústavní symboliky, potvrzuje tento velice zajímavý rozbor profesora Steva Peerse, zpracovaný pro nevládní organizaci Statewatch. V původní Smlouvě o EU nezůstalo jediné ustanovení beze změny, ve Smlouvě o založení ES (kterou se politici rozhodli přejmenovat na „Smlouvu o fungování EU“ - ne, taková sexuální úchylka skutečně neexistuje, aby někdo zahořel láskou k tomuto názvu) bylo provedeno 296 změn ve stávajících 318 článcích. Byla zrušena „pilířová struktura“ Unie, což znamená mj. i větší vliv EU v oblasti trestního práva (stejného výsledku však stejně dosáhl svojí „kreativní“ judikaturou i Soudní dvůr - srov. např. tento příspěvek mé oxfordské kolegyně D. Leczykiewicz - pdf). V mnoha ohledech se změnil způsob hlasování. Unie bude mít svého „ministra zahraničí“ (ačkoliv ten se nebude jmenovat „ministr“ - jinak však relevantní ustanovení kopírují ustanovení ústavní smlouvy, která se týkala ministra) a také prezidenta Rady s mandátem přesahující předsednictví jednotlivých států.
Že evropští politici stále nechtějí brát občany vážně napověděl již post Jiřího Kindla, který se týkal skutečné (ne)významnosti vypuštění ustanovení smluv o tom, že je nenarušená hospodářská soutěž jedním z cílů ES. Možná si vzpomenete, že Jiří docela přesvědčivě ukázal, že tento krok mířil do francouzského politického kontextu: „Vidíte, Unie nebuduje jen neregulovaný vnitřní trh bez přívlastků, jak by ho chtěli Britové“, aniž by to mělo ve skutečnosti nějaký reálný dopad: „však my tady v Bruselu víme, jak to bylo myšleno.“ Pozor - „Bruselem“ zde nemyslím pouze vysoké úředníky EU, ale i zástupce členských států, kteří mi svým jednání vůči EU připomínají Dr. Jekylla a pana Hydea ze slavné Stevensonovy novely. Jejich převtělování probíhá vždy v závislosti na tom, ke komu mluví.
Podobně manévruje před svými voliči Gordon Brown, jehož hlavním cílem je vyhnout se referendu. Zajímavě na to upozorňuje třeba The Economist, když říká: „Oba nemohou mít pravdu“. Kdo? Na jedné straně španělský premiér Zapatero, který tvrdí, že se Reformní smlouvou Unii otevírají ve světě „nové horizonty“, na straně druhé Brown, který Reformní smlouvu prezentuje jako domácí úklid který bylo třeba udělat po přijetí nových členů. Podobně to je i s britským přístupem k Listině základních práv EU: skutečnost, že jí Spojené království nebude vázána, bude jen stěží znamenat, že jeho orgány uniknou přezkumu Soudního dvora při implementaci práva EU. Jediný rozdíl bude, že Soudní dvůr nebude citovat Listinu, ale pouze svoji vlastní judikaturu. Mohu se mýlit, ale jinak si to skutečně neumím představit.
Do tohoto koloritu tedy celkem zapadají prohlášení českých politiků citovaná v úvodu. Navrch se ještě výkonná rada nejsilnější vládní strany usnesla, že „považuje za žádoucí předložit v průběhu ratifikace Reformní smlouvu EU k posouzení Ústavnímu soudu zejména z hlediska možných právních dopadů tzv. Charty základních práv a svobod do českého právního řádu“. No, nezbývá mi, než popřát Ústavnímu soudu (pokud bude návrh skutečně podán) příjemné čtení.
Čeští politici mezitím mohou, podobně jako jejich evropské protějšky, vymýšlet důvody, proč tuto smlouvu nepředkládat do referenda. Když senát v březnu 2005 schválil svůj návrh ústavního zákona o referendu o souhlasu České republiky se Smlouvou o Ústavě pro Evropu, předkladatelé (mezi nimi i senátoři z ODS) argumentovali:
Na pozici České republiky mají vliv i vybavení Evropské unie právní subjektivitou (čl. I-7 Ústavní smlouvy), redefinice kvalifikované většiny v Radě (čl. I-25 Ústavní smlouvy) a četné přesuny působností do sféry většinového rozhodování. Vstupem Ústavní smlouvy v platnost by tak došlo k významným změnám v pozici České republiky, které se dotýkají postulátu svrchovanosti České republiky podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. K tak závažnému rozhodnutí České republiky by se měl vyslovit suverén, tedy lid České republiky formou referenda.
Teď jen vymyslit, v čem že se to ta Reformní smlouva odlišuje od smlouvy ústavní, aby se už nemusel „vyslovit suverén, tedy lid České republiky“, když lze všechna výše uvedená ustanovení nalézt i v Reformní smlouvě…
Je pravdou, že dalším argumentem předkladatelů pro referendum bylo, že „Ústavní smlouva má vliv na svrchovanost České republiky, postulovanou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Svědčí o tom zejména čl. I-6 Ústavní smlouvy, který zní: „Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států.““, přičemž toto ustanovení v Reformní smlouvě chybí. Tady ovšem všichni zasvěcení vědí, že zrovna v tomto bodu Ústavní smlouva nepřinášela nic nového, což potvrzovalo i připojené prohlášení, podle kterého „Konference konstatuje, že ustanovení článku I-6 odrážejí stávající judikaturu Soudního dvora Evropských společenství a Soudu prvního stupně“ (prohlášení je dostupné zde - pdf). Divit se existenci principu přednosti mohl skutečně snad jenom prezident Klaus (a i tady pochybuji, že to myslel „upřímně“ - pdf). Naštěstí pro politiky debata nad senátním návrhem v Poslanecké sněmovně usnula poté, kdy Ústavní smlouvu v referendu odmítli Francouzi a Nizozemci.
Není mým úmyslem tady plédovat za referendum, o jehož smysluplnosti mám pochybnosti (pokud byste hledali i právní argumenty, proč se referendum nemá konat, doporučuji Vaší pozornosti článek profesora Malenovského v Právníku č. 4/2005; jedná se o nejkomplexnější rozbor, o kterém vím). K napsání tohoto příspěvku mě přiměla spíše pachuť, která ve mně zůstává po všech těch tanečcích okolo obou smluv - ústavní i reformní.
Kdy už konečně začnou politici brát společný projekt vážně a začnou ho prodávat jako něco, co Evropě sluší? Ne v podobě superstátu, ale spíše jako celku, bez kterého se již dnes evropské státy neobejdou? Kdy už také přestanou balamutit své občany o tom, čím Unie je a čím není? Možná je problém v tom, že to sami nevědí….
Topolánkovo vyjádření rezonuje s prohlášeními některých dalších evropských politiků, zdůrazňující přínosy toho, že se konečně dohodli. „Již nejsme v institucionální krizi“, pronesl na tiskové konferenci současný předseda Rady EU, portugalský premiér José Socrates. Francouzský prezident Sarkozy zase jako by chtěl „odčinit“ francouzské „non“ k ústavní smlouvě tím, že Francie bude první zemí, jež Reformní smlouvu ratifikuje.
Přestože se nejedná o nijak přitažlivý dokument (koneckonců, tím nebyla ani ústavní smlouva), jistě stojí za pozornost. Hlasy o tom, že se v podstatě jedná o pohřbenou ústavní smlouvu, pouze zbavenou ústavní symboliky, potvrzuje tento velice zajímavý rozbor profesora Steva Peerse, zpracovaný pro nevládní organizaci Statewatch. V původní Smlouvě o EU nezůstalo jediné ustanovení beze změny, ve Smlouvě o založení ES (kterou se politici rozhodli přejmenovat na „Smlouvu o fungování EU“ - ne, taková sexuální úchylka skutečně neexistuje, aby někdo zahořel láskou k tomuto názvu) bylo provedeno 296 změn ve stávajících 318 článcích. Byla zrušena „pilířová struktura“ Unie, což znamená mj. i větší vliv EU v oblasti trestního práva (stejného výsledku však stejně dosáhl svojí „kreativní“ judikaturou i Soudní dvůr - srov. např. tento příspěvek mé oxfordské kolegyně D. Leczykiewicz - pdf). V mnoha ohledech se změnil způsob hlasování. Unie bude mít svého „ministra zahraničí“ (ačkoliv ten se nebude jmenovat „ministr“ - jinak však relevantní ustanovení kopírují ustanovení ústavní smlouvy, která se týkala ministra) a také prezidenta Rady s mandátem přesahující předsednictví jednotlivých států.
Že evropští politici stále nechtějí brát občany vážně napověděl již post Jiřího Kindla, který se týkal skutečné (ne)významnosti vypuštění ustanovení smluv o tom, že je nenarušená hospodářská soutěž jedním z cílů ES. Možná si vzpomenete, že Jiří docela přesvědčivě ukázal, že tento krok mířil do francouzského politického kontextu: „Vidíte, Unie nebuduje jen neregulovaný vnitřní trh bez přívlastků, jak by ho chtěli Britové“, aniž by to mělo ve skutečnosti nějaký reálný dopad: „však my tady v Bruselu víme, jak to bylo myšleno.“ Pozor - „Bruselem“ zde nemyslím pouze vysoké úředníky EU, ale i zástupce členských států, kteří mi svým jednání vůči EU připomínají Dr. Jekylla a pana Hydea ze slavné Stevensonovy novely. Jejich převtělování probíhá vždy v závislosti na tom, ke komu mluví.
Podobně manévruje před svými voliči Gordon Brown, jehož hlavním cílem je vyhnout se referendu. Zajímavě na to upozorňuje třeba The Economist, když říká: „Oba nemohou mít pravdu“. Kdo? Na jedné straně španělský premiér Zapatero, který tvrdí, že se Reformní smlouvou Unii otevírají ve světě „nové horizonty“, na straně druhé Brown, který Reformní smlouvu prezentuje jako domácí úklid který bylo třeba udělat po přijetí nových členů. Podobně to je i s britským přístupem k Listině základních práv EU: skutečnost, že jí Spojené království nebude vázána, bude jen stěží znamenat, že jeho orgány uniknou přezkumu Soudního dvora při implementaci práva EU. Jediný rozdíl bude, že Soudní dvůr nebude citovat Listinu, ale pouze svoji vlastní judikaturu. Mohu se mýlit, ale jinak si to skutečně neumím představit.
Do tohoto koloritu tedy celkem zapadají prohlášení českých politiků citovaná v úvodu. Navrch se ještě výkonná rada nejsilnější vládní strany usnesla, že „považuje za žádoucí předložit v průběhu ratifikace Reformní smlouvu EU k posouzení Ústavnímu soudu zejména z hlediska možných právních dopadů tzv. Charty základních práv a svobod do českého právního řádu“. No, nezbývá mi, než popřát Ústavnímu soudu (pokud bude návrh skutečně podán) příjemné čtení.
Čeští politici mezitím mohou, podobně jako jejich evropské protějšky, vymýšlet důvody, proč tuto smlouvu nepředkládat do referenda. Když senát v březnu 2005 schválil svůj návrh ústavního zákona o referendu o souhlasu České republiky se Smlouvou o Ústavě pro Evropu, předkladatelé (mezi nimi i senátoři z ODS) argumentovali:
Na pozici České republiky mají vliv i vybavení Evropské unie právní subjektivitou (čl. I-7 Ústavní smlouvy), redefinice kvalifikované většiny v Radě (čl. I-25 Ústavní smlouvy) a četné přesuny působností do sféry většinového rozhodování. Vstupem Ústavní smlouvy v platnost by tak došlo k významným změnám v pozici České republiky, které se dotýkají postulátu svrchovanosti České republiky podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. K tak závažnému rozhodnutí České republiky by se měl vyslovit suverén, tedy lid České republiky formou referenda.
Teď jen vymyslit, v čem že se to ta Reformní smlouva odlišuje od smlouvy ústavní, aby se už nemusel „vyslovit suverén, tedy lid České republiky“, když lze všechna výše uvedená ustanovení nalézt i v Reformní smlouvě…
Je pravdou, že dalším argumentem předkladatelů pro referendum bylo, že „Ústavní smlouva má vliv na svrchovanost České republiky, postulovanou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Svědčí o tom zejména čl. I-6 Ústavní smlouvy, který zní: „Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států.““, přičemž toto ustanovení v Reformní smlouvě chybí. Tady ovšem všichni zasvěcení vědí, že zrovna v tomto bodu Ústavní smlouva nepřinášela nic nového, což potvrzovalo i připojené prohlášení, podle kterého „Konference konstatuje, že ustanovení článku I-6 odrážejí stávající judikaturu Soudního dvora Evropských společenství a Soudu prvního stupně“ (prohlášení je dostupné zde - pdf). Divit se existenci principu přednosti mohl skutečně snad jenom prezident Klaus (a i tady pochybuji, že to myslel „upřímně“ - pdf). Naštěstí pro politiky debata nad senátním návrhem v Poslanecké sněmovně usnula poté, kdy Ústavní smlouvu v referendu odmítli Francouzi a Nizozemci.
Není mým úmyslem tady plédovat za referendum, o jehož smysluplnosti mám pochybnosti (pokud byste hledali i právní argumenty, proč se referendum nemá konat, doporučuji Vaší pozornosti článek profesora Malenovského v Právníku č. 4/2005; jedná se o nejkomplexnější rozbor, o kterém vím). K napsání tohoto příspěvku mě přiměla spíše pachuť, která ve mně zůstává po všech těch tanečcích okolo obou smluv - ústavní i reformní.
Kdy už konečně začnou politici brát společný projekt vážně a začnou ho prodávat jako něco, co Evropě sluší? Ne v podobě superstátu, ale spíše jako celku, bez kterého se již dnes evropské státy neobejdou? Kdy už také přestanou balamutit své občany o tom, čím Unie je a čím není? Možná je problém v tom, že to sami nevědí….
9 komentářů:
José Luis Zapatero není portugalský, ale španělský premiér ;)
Není divu, že o reformní smlouvě tolik politiků mlží. Sarkozy, Balkenende, Brown nebo Topolánek mají všichni dobrý důvod tvářit se, že "reformní smlouva" je něco úplně jiného.
Konkrétně vedení ODS jednoduše nemůže přiznat, že přivezlo domů totéž, co kdysi označovalo jako "shit" a že naprosto flagrantně porušilo zákaz, který přijal 17. kongres ODS, tj. zákaz předávat další kompetence EU a rozšiřovat rozsah agendy schvalované QMV.
Budou se teď snažit zakamuflovat svůj neúspěch (a jeho původ je námětem pro jinou diskusi), jak to jen bude možné.
Karlovi: Moc díky za upozornění, již jsem to opravil. Hezky to ilustruje, co píši o post níže: na blogu by se mi občas hodil korektor/editor:-))
Ja asi tu uchylku mam: Smlouva o fungovani Unie je dle meho celkem vhodne oznaceni, k nejakemu rebrandingu dojit muselo, kdyz Spolecenstvi uz je dikybohu v panu. Jak jsem jen potesen, ze uz se zbavime onoho syndromu prvni poznamky pod carou a vysvetlovani kde/proc/jak pisu ES/EU.
Jinak souhlasim s TB, ze uvedeni statnici mlzi, mohou si za to ale sami svym schizofrennim postojem k SUE. Doufam, ze to aspon nasi vladu nauci trochu zasadam jednani v Unii.
Posledni poznamka: sance, ze bude Reformni smlouva ratifikovana je dle meho odhadu mensi nez 50 %, takze na "oslavy" je jeste trochu brzy.
Osobně se domnívám, že nějaký text už projít musí. Nevím, jestli bych dával reformní smlouvě (ústavě) 75 procent nebo 40, ale v současné době jsou již staré struktury nepoužitelné a měla by přijít změna. Směšně na mě působí např.vytvoření dvou komisařů pro Bulharsko a Rumunsko. Nerad bych se nějak dotknul cti členských států EU, ale dle mého názoru není třeba, aby měl každý členský stát jednoho komisaře za předpokladu, že by vznikal např.komisař pro mléčné výrobky, komisař pro boj proti záškoláctví atd. Dva nově vytvoření na mě působí velice obdobně. Tento "spravedlivý" přístup ubírá EU na funkčnosti...
Není třeba se tedy bavit o procentech pro tuto reformní smlouvu, ale spíše o čase, kdy přijde "další" evropská smlouva (Mám na mysli i příp.přijetí "reformní smlouvy").
Zrovna s reformou Komise moc nesouhlasim, je dulezite, aby kazda zeme mela "sveho" komisare, byt by jeho portfolio bylo omezene. Preci jen ta nezavislost komisaru neni vyzadovana zcela absolutne a maji vzhledem k materske zemi i funkce, ktere ze smluv zrovna nevyplyvaji. Ale to je na delsi debatu.
Vzhledem k tomu, že jsem za tři a půl roku svého angažmá na MSp zažil na vlastní kůži velký počet jednání v orgánech EU jak na pracovní, tak ministerské úrovni, nikdo mě snad nebude podezírat z toho, že nevím, jak těžké je dohodnout se v rámci EU na jakémkoliv jednomyslném kompromisu.
Být na místě Angely Merkelové, možná bych pod tlakem okolností s něčím takovým jako reformní smlouva souhlasil. Takže se nedivím, že německá kancléřka dala vzniknout něčemu takovému. Je ovšem normální, že někdy věcí, které jste udělali, litujete. Já bych něčeho takového litoval určitě.
Všechno má totiž své meze a tahle věc je za hranicí mé tolerance. Nebyl jsem fanatický fanoušek Ústavní smlouvy, ale v referendu bych ji podpořil. Když nic jiného, aspoň dávala vše podstatné do jednoho dokumentu. Reformní smlouva to nechala rozsypané po různých smlouvách, navíc i Charta je teď mimo a přitom má stejnou legal "value" (ač jsem považoval a považuji Chartu za zbytečnost (viz jeden z postů Honzy Komárka na toto téma), bylo mi milejší říct na rovinu, že je závazná, než jí závaznou udělat a tvářit se, že tomu tak úplně možná není). Podobné tanečky najdete i u dalších ustanovení, ostatně stačí si vzpomenout na Jirkův post o soutěžních věcech. Co mohli Angela a spol. udělat nejasným, to nejasným udělali a teď se každý vydal zpět do své země a každý má své pojmenování a výklad toho, co vytvořili a společně sypou lidem do hlav, jak je třeba vážit si toho, že se dohodli a integrace může vpřed. Pokud se ti lidé ovšem podívají na výsledek "snahy" svých lídrů, musí vidět, že tito společnými silami schválili mnohem větší děs, než který mnozí z nich kritizovali. Je to padlá Ústava jen s novým jménem a po legislativně technické stránce o tolik horší, že právník ji může obhajovat jen proto, že takový text přinese hodně sporů. Nevím, co snesete Vy, ale já si nenechám od paní Merkelové, Sarkozyho ani našich politiků bulíkovat, jak je to skvělé, že se podařilo najít kompromis. Poctivě jsem si tu věc celou přečetl a mám jasno - půjde-li to do referenda, řeknu NE.
Je to moje pevné přesvědčení nejen jako právníka, ale i jako člověka, který nesnáší, když ho někdo oblbuje.
Jenomže pak se objevuje, alepoň z mého pohledu, největší slabina referenda. Kolik lidí si text poctivě přečte, kolik z nich je vůbec schopno posoudit dopady atd.?
Okomentovat