Nej… český právník – co ty tři tečky vlastně znamenají?

V dnešním právnickém okénku Tomáše Němečka je zajímavý žebříček – kdo jsou v současném Česku nejvlivnější čeští právníci, myšleno ve smyslu vlivu intelektuálním, nikoliv mocenském. Otázka položená Tomášem Němečkem respondentům jeho ankety zněla: „kdo jsou ti, na jejich názor se čeká, prostě názoroví vůdci, tvůrci mínění obce“?

Je určitě dobře, že takový žebříček vznikl, byť si nemyslím, že by byly podstatné rozdíly mezi prvním a desátým místem. Jak ukazuje samotný článek, čeští právníci považují za názorové lídry osobnosti, které jsou širší veřejnosti neznámé. Jelikož je právo podstatnou součástí veřejného života, je užitečné vědět, kdo jej vlastně formuje. V tomto směru je asi relativně nedůležité, jaké místo daná osobnost obsadila. Stačí, že je považována za součást skupiny „vlivných“. Samotná skutečnost, že jsou právničtí myšlenkoví vůdci neznámi veřejnosti, by však stála za samostatnou úvahu: možná to něco vypovídá o kontaktu českého práva se společenskou realitou.

Na druhou stranu je dobré si uvědomit limity samotné „ankety“ a její výpovědní hodnotu. Přiznám se, že když jsem se měl zamyslet nad odpovědí na výše položenou otázku, nejprve mě napadlo, že to přece nemohu vědět, když jsem poměrně izolován od světa českého práva. I když jsem v minulosti pracoval na MZV, nikdy jsem o sobě nemohl říci, že bych se cítil jeho součástí – rozhodně na té elitní části, jejíž názory by měly někoho zajímat.

Kdo to vlastně je, české právnictvo? Jsou to právníci v justičních povoláních, tj. soudci, advokáti, státní zástupci? Řadí se tam také akademici? Asi ano. A co státní úředníci? Myslím, že žádný z respondentů nemohl mluvit za celé české právnictvo, ale přinejlepším za skupinu, ke které sám patří. Mimo tuto skupinu může mít jen velmi nejasnou představu o tom, kdo je myšlenkovým vůdcem, relevantním pro právníky z prostředí, ve kterém se sám nepohybuje.

Za druhé, jen málo českých právníků může myslím hovořit za všechny obory. Já jsem své úvahy zúžil jen na určitým způsobem definované „veřejné právo“, kam jsem si zařadil právo mezinárodní, evropské, ústavní a správní („teoretici“ prominou, miluji anglický pragmatický přístup k právu a "právní vědě", který se nezdržuje pochybným vytvářením "přesných" škatulek). Tam jsem měl pocit, že mohu alespoň nějakým způsobem poctivě odpovědět, neboť to jsou obory, které sleduji nebo kterým se dokonce přímo věnuji. Proto jsem třeba nepřemýšlel o Karlovi Eliášovi, který do mnou nadefinované škatulky „veřejné právo“ nezapadá, případně o jiných autorech komentářů „šedé“ beckovské edice.

I tak je třeba mít na paměti, že se v odpovědích respondentů ankety musely promítat dvě roviny: za prvé objektivní, tj. o kom si respondent myslel, že má vliv na jeho referenční skupinu a za druhé subjektivní, tj. kdo má vliv na respondenta samotného. Já sám jsem měl potíž tyto dvě úvahy od sebe oddělit, i když jsem se snažil dát odpověď spíše na otázku prvou. Ta se však samozřejmě řídila mým více či méně informovaným odhadem, než skutečnou znalostí.

Pokud se respondenti zaměřovali na vliv intelektuální a navíc ve smyslu objektivním (tj. na koho „se dá“, nikoliv „komu naslouchám já sám“), je otázkou, do jaké míry mohou mít relevanci právníci, kteří téměř nepublikují. Pavel Holländer zřejmě má veliký vliv v rámci Ústavního soudu, píše však velice abstraktní věci, u kterých nemám pocit, že by formulovaly názor českého právnictva k tématům, které se v něm diskutují. Tím samozřejmě nechci říci, že by ty články nebyly vynikající a že bych je všechny nečetl. Nevím však, nakolik jsou diskuse nad teorií soudcovského rozhodování nebo pojmem práva relevantní v konkrétních diskusích mezi právníky, jejichž oblíbenou četbou není Robert Alexy, ale třeba „jen“ Právní zpravodaj. Na druhou stranu je pravda, že jako soudce zpravodaj napsal řadu zásadních rozhodnutí Ústavního soudu a kdo jeho judikaturu sleduje, ví, kde všude se vnímání určitého problému díky stanovisku soudce Holländera posunulo.

Navíc by podle mého názoru „opinion maker“ měl být schopen vyjadřovat k aktuálním problémům. V tomto směru pak přece jen výsledky ankety směřují k zohlednění vlivu mocenského (bez jakéhokoliv pejorativního významu) – být soudcem Ústavního soudu samozřejmě znamená možnost ovlivňovat velice důležité otázky. Takto jsem uvažoval já a proto jsem ze svého vlastního žebříčku profesora Holländera vyřadil (čímž však nechci v žádném případě říci, že bych jeho články s velikým zájmem nečetl a neměly na mě vliv!) V tomhle směru jsou na špici zcela jistě dva jiní právníci, kteří se v anketě objevili také, a to dokonce na stejném, sedmém, místě – Jiří Malenovský a Zdeněk Kühn. Kdo by si nepamatoval jejich vášnivou polemiku o ústavním zakotvení práva EU v právním řádu ČR? (Ve světle jejich ostré debaty je poněkud pikantní jejich společné okupování shodné příčky na žebříčku:-)

Konečně otázka nejožehavější: je „nejvlivnější“ právník považován respondentem také za „nejlepšího“? Určitě ne, alespoň v mém případě. I když dokonce budu uvažovat, kdo na mě má „vliv“ – v tom subjektivním smyslu, ještě to neznamená, že názory takového člověka následuji. S jeho názorem se seznámím, dokonce třeba vím, že pokud se k něčemu vyjadřuje, tak se tím „musím“ seznámit, abych byl „v obraze“, ve většině případů ale nebudu souhlasit. Takový člověk mě jistě ovlivňuje, ještě to ale neznamená, že bych se s ním ztotožňoval.

A už vůbec to neznamená, že bych ho považoval za „nejlepšího“. Tam by asi žebříček vypadal trochu jinak, poněvadž nejlepší právník pro mě nebude ten, který publikuje zajímavé a argumentačně skvělé články nebo rozsudky. Výborný, nebo nejlepší právník je pro mě ten, kdo je konzistentně schopen trvat na stejných názorech, principech a hodnotách, popřípadě srozumitelně a přesvědčivě vysvětlit, proč je změnil.

Důležité také je, o jaké hodnoty a principy se jedná. Tady si však uvědomuji, že je škála poněkud jiná, než v případě konzistentnosti a pevnosti postojů. Názorová konzistence jde přeci jen objektivizovat a pokud někdo mění názory příliš často, nemůže být příliš důveryhodný, ať jsou ty názory jakékoliv. Na druhou stranu, mohu (ne)souhlasit se zastáncem zákazu potratů, poněvadž vím, že odpověď na otázku ohledně "správnosti" zákazu je relativní (byť se třeba Dworkin snaží tvrdit opak - alespoň v kontextu americké společnosti). Přesto si takového člověka můžu vážit, pokud je jeho postoj věrohodný a konzistentní. Hranice toho, kdy si nějakého právníka nebudu vážit pro samotné jeho názory, je, alespoň v mém případě, poměrně liberální: zajisté bych ale odmítal například právníka, který by konzistentně a neměnně trval na potřebě vyhladit či segregovat určitou skupinu lidí.

Zároveň by vynikající právník měl být schopen říkat „nepohodlné“ věci, neboť trvat na stejných hodnotách je někdy velmi, velmi nepohodlné. Prosazovat je proti většinovému názoru je ještě těžší.

V tomto světle je také podle mne třeba anketu číst. Myslím, že anketa o toho „nej“ právníka ve smyslu, který jsem uvedl výše, by vypadala jinak. Ovšem jak říkám – v tom výše uvedeném smyslu – neb jedna anketa o "nej…" českého právníka (byť omezená na jeden rok) tu už také byla. Jaká tam rozhodovala kritéria ale opravdu nevím...

PS: Omlouvám se všem jmenovaným, že jsem je uváděl pouze jménem a nikoliv i s tituly. Zdálo se mi však nespravedlivé vynechat profesorský titul třeba u Roberta Alexyho, kterého zásadně cituji jen jménem. Tak jsem to tak ponechal i u ostatních slovutných profesorů (a jednoho docenta :-)