Ten chlapeček ale hezky papá....aneb k právním následkům přejídání
Podněty pro tento blog nacházím mnohdy na místech skutečně nečekaných. Jako člověk, jenž ještě zdaleka nedozrál do věku budování rodinných krbů, jsem do dneška netušil, že na stránkách www.idnes.cz existuje rubrika Děti a zdraví, tím méně by mě napadlo hledat tam inspirace pro jakékoli právní rozvažování (i zde tak vděčím za ukázání cesty svému guru Vojtěchu Šimíčkovi). Právě v této rubrice se totiž objevil článek (http://zdravi.idnes.cz/britske-urady-chteji-matce-odebrat-obezniho-syna-f67-/zdravi_deti.asp?c=A070227_121218_zdravi_deti_ves) líčící boj britské matky s úřady Jejího Veličenstva o jejího (tedy té matky) osmiletého syna Connora. Na první pohled to vypadá jako jeden z těch jímavých příběhů o odebírání dětí, jimiž nás zásobují i naše média, zde je ovšem pozoruhodný důvod hrozícího odebrání: dítě totiž není ani sociálně na dně, tělesně, duševně ani sexuálně týrané, dokonce i má kde bydlet a není mu zbraňováno v povinné školní docházce. Jenom je trochu příliš „zdravě“ rostlé: na jeho osm let a 150 centimetrů výšky totiž připadalo donedávna pěkných sto kilogramů živé váhy, které se nyní podařilo srazit na pouhých 89 kg (jinak řečeno, je to asi jediný osmiletý chlapeček, s nímž bych nemohl na houpačku, přestože jsem o půl metru vyšší; kdo mě zná, ví, že mi tato historka musí připadat dráždivá i jaksi fyzicky....). Dietologové by v tom viděli odstrašující příklad nezdravé výživy, v níž je chlapeček podporován svou matkou; právník však nepřehlédne kouzlo střetu dvou práv zaručených i na mezinárodní rovině (v Británii tedy primárně na úrovni Human Rights Act 1998): jde totiž na první pohled o krystalický příklad možného střetu práva na respektování rodinného života dle článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s principem ochrany nejlepšího zájmu dítěte (viz např. článek 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte z roku 1989). Vzniká tak otázka, má stát spíše hájit právo dítěte zůstat se svým rodičem, anebo jeho právo být uchráněno před rodičem, jehož výživa dělá z děcka tukovou kouli s horizontem dožití někde kolem třiceti let věku? Podobné zvažování mezi zájmem dítěte a celistvostí rodiny musí patrně úřady péče o děti činit v každém případě, kdy se chystají dítě odebrat, důvod, který má vyvážit právo na nerušený rodinný život zde, je ovšem pikantní (tedy „mající jemně ostrou chuť“) opravdu nezvykle. Nejsem samozřejmě odborníkem na zdravou výživu a odborný posudek, který by byl v této věci vypracován, by pro mne byl asi krajně nesrozumitelný, ať bych v něm svými kostnatými prsty listoval jak chtěl dlouho, pokud bych však problém pojal čistě jako vyvažování práv, ptal bych se, zda je zde vyvažován zájem dítěte s právem rodiče na zachování vztahu s dítětem, nebo zda je rozhodujícím měřítkem pouze nejlepší zájem dítěte. Pak bych totiž musel nejlepší zájem dítěte patrně přesunout z misky vah stojící proti právu na respektování rodinného života kamsi do oblasti bodu, kolem nějž se váhy otáčejí. Otázka ovšem také je, jaké právo bychom potom umístili proti právu na nerušený rodinný život. Právo nebýt mučen a podroben nelidskému zacházení? Právo na život? Nebo se snad už se někde na jejich pomezí (tedy na pomezí článku 2 a 3 Evropské úmluvy) vytváří nějaké právo třetí až čtvrté generace „nebýt tlustý“, jehož by se radostně chopili právní zástupci tlouštíků ve sporech s provozovnami rychlého občerstvení? Zvědavě se těším i na vaše názory a ani k nim nemusíte přidávat svůj BMI...