My methodological crisis
Mimo mnoha jiných zajímavých akcí, na které mě Honza Komárek při mé současné návštěvě u něj v Oxfordu vzal, mne zaujal seminář na téma „My metodological crisis“, kde se oxfordští MPhil, MSt či DPhil kandidáti svěřovali s problémy, které musí překonávat při psaní svých prací. Vzhledem k tomu, že většina z nás někdy psala či píše bakalářskou, diplomovou, LL.M., disertační či dokonce habilitační a já nevím, jakou jinou práci (prostě něco, co má 20 tisíc slov a více), tak by Vám asi připadly povědomé pocity a zkušenosti, které tam byly prezentovány.
Koho z nás někdy při psaní nenapadla otázka:„Má to, co píšu nějaký smysl, proč jsem si musel vybrat zrovna tohle neuchopitelné (to volím záměrně slušný výraz) téma“? Většina z nás se asi stejně jako naši oxfordští kolegové dostala do fáze, kdy měla chuť s tím praštit, protože to ne a ne jít a uzávěrka se neodbytně blížila. Taky se Vám stává, že sedíte nad prázdným papírem a nevíte, jak začít, napíšete větu, zase jí smažete a tímhle příjemným rituálem strávíte celé odpoledne či dokonce celý den, abyste pak šli večer spát s uklidňujícím pocitem, že jste se zase nehnuli ani o píď? Zdají se Vám přítelkyně/přítel (manželka/manžel, sousedka/soused), pes, kočka, internet, noviny, teletext, apod. za všech okolností mnohem zajímavější než Vaše prokletá práce?
Co ale s tím?
Uvedený seminář ukázal, že přístupy k řešení metodologických krizí jsou opravdu různé a mnohé velice inspirativní. Když dojdete (většinou po bližším prostudování relevantní literatury) k závěru, že téma, které Vám na začátku přišlo absolutně báječné, vlastně báječným vůbec není a/nebo forma zpracování je nerealistická, zkuste změnit téma i přístup, a to třeba i 3krát během pár měsíců (jak to na základě vlastní zkušenosti propagoval jeden MSt candidate). Neupínejte se příliš na to, co Vám říká školitel/mentor, protože Vám každý stejně řekne něco jiného, a Vy přitom většinou chcete, aby to co píšete, obstálo před více než jen jedním konkrétním člověkem. Nejdou-li Vám začátky, nezoufejte – jeden ze studentů to dělá tak, že prostě napíše prvních pár stránek textu a nezdržuje se přemýšlením o jejich obsahu či dokonce kvalitě, aby se odrazil a zlomil tu počáteční psychologickou bariéru prázdného papíru. Z podobných důvodů začíná jiná doktorandka deskriptivními pasážemi, které jsou pro ni jakýmsi zahřívacím kolem pro substantivní část práce. A jak překonat internetové a další závislosti? Buď pravidelně v předem určenou denní dobu vytáhněte na pár hodin kabel nebo (asi především Ti, co nemají díky wi-fi co vytáhnout) si internet apod. dávkujte za odměnu, když napíšete třeba 5 stránek – co stránka, to minuta na internetu:-) Pokud se nevydržíte dlouho soustředit, zkuste se vždy, když Vaše koncentrace upadá, přemístit na jiné místo, a to ať už v rámci bytu či koleje, jste-li milovníci kratších tratí, či z knihovny do knihovny, z koleje do školy, nebo třeba i z Florencie do Prahy, jste-li příznivci delších štrek. Jedna z účastnic semináře takhle tvoří svou práci na cestě mezi gaučem a kuchyňskou linkou... I čas, kdy zrovna nepíšete, se dá trávit něčím, co Vaší písemné produktivitě přispívá – třeba čtením věcí, které s prácí souvisí jen velice okrajově, přesto však otvírají Vaši mysl novým myšlenkám. A „oxfordská“ rada pro ty, kteří mají naopak problém s tím, že toho mají na srdci příliš mnoho a chtějí v rámci své thesis vyřešit všechny problémy dnešního světa - nechtějte do práce napsat všechno možné i nemožné, nemusí to přece být poslední věc, kterou píšete - „even after doctorate there is a life...“.
Pokud se Vám uvedené rady budou znát hloupé, neviňte mne, já je pouze reprodukuji, sám jsem rád, že je momentálně nepotřebuji, i když za pár měsíců si je budu muset připomenout. Pokud bych přesto měl zmínit své zkušenosti s psaním, pak se mi osvědčila „odměňovací“ metoda – teď budu dvě hodiny psát a pak strávím hoďku nad novinami, na netu apod.
Koho z nás někdy při psaní nenapadla otázka:„Má to, co píšu nějaký smysl, proč jsem si musel vybrat zrovna tohle neuchopitelné (to volím záměrně slušný výraz) téma“? Většina z nás se asi stejně jako naši oxfordští kolegové dostala do fáze, kdy měla chuť s tím praštit, protože to ne a ne jít a uzávěrka se neodbytně blížila. Taky se Vám stává, že sedíte nad prázdným papírem a nevíte, jak začít, napíšete větu, zase jí smažete a tímhle příjemným rituálem strávíte celé odpoledne či dokonce celý den, abyste pak šli večer spát s uklidňujícím pocitem, že jste se zase nehnuli ani o píď? Zdají se Vám přítelkyně/přítel (manželka/manžel, sousedka/soused), pes, kočka, internet, noviny, teletext, apod. za všech okolností mnohem zajímavější než Vaše prokletá práce?
Co ale s tím?
Uvedený seminář ukázal, že přístupy k řešení metodologických krizí jsou opravdu různé a mnohé velice inspirativní. Když dojdete (většinou po bližším prostudování relevantní literatury) k závěru, že téma, které Vám na začátku přišlo absolutně báječné, vlastně báječným vůbec není a/nebo forma zpracování je nerealistická, zkuste změnit téma i přístup, a to třeba i 3krát během pár měsíců (jak to na základě vlastní zkušenosti propagoval jeden MSt candidate). Neupínejte se příliš na to, co Vám říká školitel/mentor, protože Vám každý stejně řekne něco jiného, a Vy přitom většinou chcete, aby to co píšete, obstálo před více než jen jedním konkrétním člověkem. Nejdou-li Vám začátky, nezoufejte – jeden ze studentů to dělá tak, že prostě napíše prvních pár stránek textu a nezdržuje se přemýšlením o jejich obsahu či dokonce kvalitě, aby se odrazil a zlomil tu počáteční psychologickou bariéru prázdného papíru. Z podobných důvodů začíná jiná doktorandka deskriptivními pasážemi, které jsou pro ni jakýmsi zahřívacím kolem pro substantivní část práce. A jak překonat internetové a další závislosti? Buď pravidelně v předem určenou denní dobu vytáhněte na pár hodin kabel nebo (asi především Ti, co nemají díky wi-fi co vytáhnout) si internet apod. dávkujte za odměnu, když napíšete třeba 5 stránek – co stránka, to minuta na internetu:-) Pokud se nevydržíte dlouho soustředit, zkuste se vždy, když Vaše koncentrace upadá, přemístit na jiné místo, a to ať už v rámci bytu či koleje, jste-li milovníci kratších tratí, či z knihovny do knihovny, z koleje do školy, nebo třeba i z Florencie do Prahy, jste-li příznivci delších štrek. Jedna z účastnic semináře takhle tvoří svou práci na cestě mezi gaučem a kuchyňskou linkou... I čas, kdy zrovna nepíšete, se dá trávit něčím, co Vaší písemné produktivitě přispívá – třeba čtením věcí, které s prácí souvisí jen velice okrajově, přesto však otvírají Vaši mysl novým myšlenkám. A „oxfordská“ rada pro ty, kteří mají naopak problém s tím, že toho mají na srdci příliš mnoho a chtějí v rámci své thesis vyřešit všechny problémy dnešního světa - nechtějte do práce napsat všechno možné i nemožné, nemusí to přece být poslední věc, kterou píšete - „even after doctorate there is a life...“.
Pokud se Vám uvedené rady budou znát hloupé, neviňte mne, já je pouze reprodukuji, sám jsem rád, že je momentálně nepotřebuji, i když za pár měsíců si je budu muset připomenout. Pokud bych přesto měl zmínit své zkušenosti s psaním, pak se mi osvědčila „odměňovací“ metoda – teď budu dvě hodiny psát a pak strávím hoďku nad novinami, na netu apod.
Než se však půjdu za napsání tohoto postu „odměnit“, tak jsem se chtěl ještě zeptat - jak Vy řešíte či jste řešili své metodologické krize?:-)