Proč toho český soudce nezvládne tolik, jako jeho západní kolega: důvody institucionální (a kulturní)

K tomuto postu mne inspirovalo post scriptum Jiřího Kindla v postu, který je hned pod postem tímto. Jiří v něm popisuje svůj případ, kdy se "většina právní argumentace odehrávala v rovině evropského práva (interpretace základních komunitárních ekonomických svobod)", obě strany vystřílely spoustu právních argumentů, přeložily soudu spoustu důležitých kauz a dalších evropských argumentů, aby pak soud následně "v tom smyslu, že přece ode mne nikdo nemůže čekat, že bych znal(a) evropské právo a tu judikaturu, co mi tady dáváte ... no a následně se to rozhodlo ryze dle českého práva (v zásadě jako kdyby evropského práva nebylo)".

Jakkoliv takovýto postup neschvaluji (srov. např. tady), není se co divit neschopnosti českých soudců zabývat se takovýmito kauzami. Vedle důvodů povahy metodologické je to též důvod institucionální a důvod kulturní.

1) Český soudce nedisponuje aparátem kvalifikovaných pomocných právníků, kteří by mu "předpřipravili" kauzu k rozhodnutí. Opakem je systém angloamerický, kde každý federální soudce má minitým mladých právníků, čerstvých absolventů právnické fakulty, kteří u něj rok či max. dva pracují, přičemž tato práce sice není nějak výborně honorována, představuje ale pro absolventy předstupeň jejich budoucí kariéry. Obdobně v Německu je propracovaný systém referendářů, (referendariat ), tedy studentů, kteří v mezidobí mezi prvou státnicí (která přichází po ukončení studia) a druhou státnicí pracují na soudech, prokuratuře atp., a získávají tak praktické zkušenosti potřebné pro vykonání druhé státní zkoušky.

Pracuje-li český soudce jen sám na sebe, není se co divit, že komplexní kauzy spojené s využíváním cizích jazyků prostě nezvládá. Mít asistenta přitom neznamená nic nedělat: znamená to jen, že asistent za soudce udělá "hrubou" práci, předpřipraví soudci literaturu, udělá summary soudních rozhodnutí atp., což soudci nesmírně ušetří práci. Při nápadu řekněme 30 věcí měsíčně to snad ani jinak nelze dělat.

Český systém zatím pracoval na jiné bázi: neustále zvyšoval počet soudců, což je ovšem ta nejdražší možnost, jak se s těmito problémy poprat. Na to ostatně upozorňuje mnoho soudců, třeba předseda MS Praha Jan Sváček.

2) Situace uvedená pod bodem 1 pak naráží na problém kulturní, související se specificky českým chápáním zásady iura novit curia. Tato zásada v našem pojetí ve své podstatě říká, že soudci není třeba podávat obsáhlé a detailní vysvětlení významu práva. Typická žaloba tedy obsahuje jen několik stran textu, aniž by odbíhala do detailního rozboru práva. Implicitním předpokladem je, že si „právo“, tedy nejen příslušný právní předpis, ale i judikaturu a doktrinální závěry na význam práva, opatří soudce sám. Ve Francii nebo v Německu je to přitom mnohem pravděpodobnější než u nás, protože francouzský nebo německý soudce je vybaven kvalifikovaným pomocným aparátem (viz bod 1/), a navíc tamní soudce se např. v civilní kauze podívá např. do"Pallandta" (nejprestižnější komentář k BGB), a často najde možnou cestu pro svou kauzu. Protože o českém soudci neplatí ani jedno (nemáme ani kvalifikovaný justiční aparát, ani "Pallandta"), je nezbytné jít angloamerickou cestou (na kterou se přitom právní podání v Německu nebo ve Francii už stejně vydaly, a to přes nepoměrné materiální zabezpečení tamních soudů).

V angloamerickém světě jsou totiž zvýšené nároky kladeny na právní zástupce obou stran sporu. Ti musí soudci „dodat“ aplikovatelné právo, připravit důkladnou právní expertizu, najít soudci všechny potřebné precedenty, zákony, podepřít je názory právní vědy. Podobné podání soudu pak obsahují několik desítek stran, v komplexnějších právních věcech i stovky stran právního rozboru. V právním stanovisku budou citovány desítky či někdy i stovky precedentů, právní literatura, aplikované zákony. Ty pak budou k podání přikládány jako v kopii - tedy pohodlí pro českého soudce těžko představitelné. V komplexních a významných věcech můžeme relativně často najít též právní stanoviska právních expertů. Zahraniční advokátní kanceláře již ostatně tímto stylem v Česku postupují, a byl to asi i případ Jiřího Kindla (přinejmenším podle toho, co ve svém postu uvádí). Paradoxně často to nejméně ocení český soudce, který takovouto pomoc nikoliv zřídka ignoruje.

Proč soudce v Kindlově případě jednoduše nevyužil pomocnou ruku podanou advokáty, a zachoval se, jako bychom nebyli v EU? Proč takový postup není výjimečný, ale spíše pravidelný? [Obdobný postup KS v Praze, VS v Praze a pak i NS ČR odsoudil v listopadu 2006 Ústavní soud v kauze I. ÚS 310/05 (zatím publikované jen tady): "orgány veřejné moci [mají] obecnou povinnost přihlížet k interpretaci Evropské úmluvy prováděné ESLP. Rozhodnutí ESLP představují významné interpretační vodítko pro aplikaci Evropské úmluvy. Orgány veřejné moci, na prvém místě pak soudy, jsou proto povinny přihlížet k judikatuře ESLP jak ve věcech, kde rozhodovaly v řízeních proti České republice, tak i ve věcech, které se sice týkají jiného členského státu Evropské úmluvy, pokud tyto věci mají, podle své povahy, význam též pro interpretaci Evropské úmluvy v českém kontextu. To platí tím spíše za situace, kdy takovouto judikaturou argumentuje účastník řízení před českým obecným soudem. Pokud se k takovéto argumentaci obecný soud nijak nevyjádří, dopouští se pochybení [podle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy, event. příslušného dotčeného základního práva Evropské úmluvy]

Vysvětlení souvisí s rozdílem mezi autoritářským a autoritativním právním diskursem, když náš systém je založen na modelu diskursu autoritářského.

Soudcovský diskurs jakéhokoliv právního systému je z podstaty věcí inherentně autoritativní. To je důsledkem skutečnosti, že 1) soudy musí rozhodovat, jakoby na otázky výkladu práva existovala jediná správná odpověď, byť tato odpověď objektivně neexistuje (soudcovská teze jediné „správné“ odpovědi), a 2) soudcovská rozhodnutí jsou konečná proto, že je vytvářejí soudy nadané určitou kompetencí a tudíž i autoritou v rámci daného justičního systému. Autoritativní diskurs nezakazuje, ale naopak předpokládá názorovou pluralitu stejně jako participaci všech kompetentních osob na veřejném diskursu o interpretaci práva. Pluralita názorů a fakt, že soudci berou všechny relevantní názory vážně, propůjčuje orgánu s konečnou pravomocí věc rozhodnout potřebnou legitimitu k poskytnutí jediné „správné“ odpovědi. To je současně conditio sine qua non toho, že diskurs zůstává současně racionální i autoritativní.

Autoritářský diskurs znamená něco podstatně jiného. Názorový pluralismus zde neexistuje, „správné“ odpovědi jsou nalézány „jednosměrným“ procesem, a jejich dodržování je vynucováno pouze mocensky. Ti, kterým jsou rozhodnutí adresována, se nemohou účastnit procesu hledání „správných“ odpovědí. Spíše než aby byly subjekty tvorby práva, jsou pak tyto osoby jejími objekty. Autoritářský diskurs předpokládá, že právní významy jsou produkovány z centra, směrem seshora – dolů; existence legitimního sporu, zpochybňování, diskuse, případně dotváření práva též jeho adresáty (tedy směrem zezdola nahoru) jsou nemyslitelné.Právo má v tomto pojetí kvazi-materiální existenci. Spolupráce procesních stran při hledání správného výkladu práva by tedy byla nikoliv pouze zbytečná, ona by byla ve skutečnosti i škodlivá, protože strany by tak vstoupili do exkluzivní domény příslušného soudu.

Autoritářský přístup k výkladu práva, kombinovaný se zákonným pozitivismem a ideologií vázané aplikace práva dává soudci exkluzivní roli při výkladu zákona. Je tomu tak proto, že (1) aplikace práva je vnímána jako jednoduché rozhodování jednoduchých případů, což nevyžaduje pomoc jakékoliv třetí strany (formalistický aspekt) a (2) interpretace práva je výsledkem procesu směřujícího z centra dolů, kde strany jsou jen adresáty výsledku této interpretace a nikoliv přímými či nepřímými účastníky této intepretace (autoritářský aspekt).

Pro některé soudce je autoritářský model natolik atraktivní, že raději popřou základní postuláty právního systému (např. naše členství v EU a aplikační přednost evropského práva), než aby opustili pohodlný ale fiktivní svět právního formalismu (kde složité kauzy neexistují, a pokud se nějaké objeví, raději z nich uděláme jednoduché), a exkluzivity autoritářského práva (kde nám nikdo do ničeho nemluví, protože soudce a jen soudce může o správnosti právního řešení rozhodovat).