pondělí 1. října 2007

Jak nás vidí veřejnost?

Nás právníky nemálo frustruje skutečnost, že se na žebříčcích popularity povolání umisťujeme až někde hluboko dole nebo se neumisťujeme vůbec. Chybu zpravidla spatřujeme v pokleslém „právním vědomí“ publika nebo v tom, že se málo „zviditelňujeme“. Navíc jsme přesvědčeni, že „dřív“ bývalo nebo „někde jinde“ pořád ještě je lépe.

Z beletrie, jejímž vlastním námětem nejsou právníci, jsem zcela náhodně vybral pár citátů.

Nejprve Paměti babičky Kavalírové, neboli jak bývalo „dřív“ „u nás“.

Babička Kavalírová byla manželkou Františka Kavalíra, zakladatele sázavských skláren Kavalír. Paměti sepsala na žádost svých četných dětí (měla jich, myslím, dvanáct) bez jakýchkoli literárních ambic někdy okolo r. 1860 jako interní rodinný dokument. Babička žádné školy neměla (milý dobrý Děti, co nebude dobře, vodpuste mi), ale stylistka byla dobrá a vypravěčka k pohledání.

Sklářský byznys v celém Posázaví ovládal v 1. pol. 19. století finanční dům Lazar Pik a synové v městečku Habry (u bývalého Německého Brodu), pochopitelně židovský. Babička je prostá jakéhokoliv antisemitismu, tak jí promiňte výrazy jako Židi apod. Dnes by prostě napsala bankéř, finančník, Amerikán nebo Rusák a nic zlého by tím nemyslela. Babiččin „dobrej Múž“ František se dostal s finančníky do sporů už někdy ve 30. letech 19. stol. Teď ty citáty o právnících:

„Židi přijeli... Ten Adlerštein byl dědek jako sud a dyž chtěl dostat hodně peněz, mněl moc rozumu. Přivezli si ho sebou jako Právníka a to proto, že byl jejich přítel, aby žádnej jinej peníze co od nás vytaškařil, nedostal“.

„...ten Adlerštein, dyž všecko zbrebencoval – tech osm set zlatých, ty byly jen pro něj vymluvený..., tak Židi odjeli“.

„Židi… čekali, že muj Múž k nim příde a udělá s nima kontracht. Dyž nešel, poslali na nás Mice, právníka s Kutný Hory, čeho sme se nenadáli… Najednou kdo příde – doktor Mic z Kutný Hory. Právě jako Jidáš, dyž pána Jéžiše na velkej Pátek zradil… Přišel do pokoje… řek já sem Doktor Mic s Kutný Hory… pak slyšim povídat, čemu sem dobře nerozuměla, o Pikách židech a o Prenotaci. Lekla jsem se…“

„Tak daleko to přivedli, až hodili mému Múžovi hrozně dlouhej a těškej proces na krk… nezbylo nic, jen se soudit. Muj Múž došel… k Preizlerovi, aby mu poradil ňákeho hodneho zástupitele. A On mu poradil pana Hovorku z Vlašíma a bylo to špatný. On nebyl oprávněnej… Musel mu časem pan Průcha z Benešova pomahat a tak nám ty dvá páni Advokáti vycucali kapcu. A ten proces táhli a trval 10 Roků! Byla to skutečně hrozná a strašná nehoda pro nás.“

„Tak ten trapnej čas utíkal… Muj Otec ubohej řikával – dybych já toho dočkal, milý Děti, jakej ten váš proces veme konec, ale nevim, už mi to trochu dlouho trvá. – Však se toho ubohej ani už nedočkal.“

Konec citátů:
Závěry:
1.) Od roku 1835 do 2007 nic nového pod sluncem; procesy jsou hrozně dlouhý a těžký, trvají deset let, páni Advokáti je táhnou, nejsou oprávněný a vycucávají kapcy drobných a středních podnikatelů.
2.) Právní vědomí obyvatelstva je odjakživa pod psa; Antonie Kavalírová nevěděla, co je to Prenotace a lekla se. Šlo o poznámku v pozemkové knize (plombu v katastru nemovitostí), což by mělo vědět každé malé dítě. Kdoví, jestli se Prenotace nelekl i dobrej Múž a selfmademan Kavalír.
3.) Rovněž obraz právníka v očích veřejnosti se nemění. Jde o dědka (dnes už i bábu) jako sud, který když chce vytaškařit hodně peněz, tak má moc rozumu a všecko zbrebencuje, právě jako Jidáš. Ani se nenaděješ a máš ho v pokoji.
4.) Útěchou nám může být, že se držíme svých staletími prověřených tradic.

Tak co s tím?
Najmout si PR agenturu, aby vylepšila náš mediální obraz?
Šířit právní osvětu v mateřských školkách a domovech důchodců?
Nebrat sami sebe pořád tak strašně důležitě a vážně?
Nebo něco jiného?

Pohledy zvenku ještě časem vylepšíme o intelektuálně těžší váhy, než byla babička Kavalírová.

Karel Čermák

8 komentářů:

Petr Urban řekl(a)...

Pěkné. Oral history je vždy zajímavá.

Anonymní řekl(a)...

Dovolim si naprosto nesouvisejici dotaz na autory webu - nahraly mi k tomu i posledni posty, ktere se zde objevily. Kde, nebo jak, se nastavuje, aby se prispevek zobrazil bud cely nebo jen prvni odstavec? Pokud je to nekde na bloggerhelp, staci odkaz.. ale nenasel jsem:(
Dekuju

Václav Mlynařík řekl(a)...

Dobrý večer,

namísto přímé odpovědi na Vaše otázky uvedu citát z pera jiného dobového literárního tvůrce, A. de Tocquevilla, tedy právníka, jenž ve svém díle Starý režim a revoluce (s. 34-35) z pozice insidera zajímavým způsobem líčí nepostradatelnou úlohu právníka ve společnosti:

„... V zemi, kde existuje šlechta a klérus jako privilegované stavy, které mají v rukou část vzdělanosti a téměř všechno bohatství státu, jsou přirozenými vůdci demokracie právníci. Až do okamžiku, kdy francouzští právníci začali aspirovat na to, aby ve jménu lidu sami vládli, aktivně pracovali na zničení šlechty ve prospěch trůnu; bylo je vidět, jak se s nekonečnou dovedností a jedinečnou snadností zapojují do despotických snah králů... ve všech civilizovaných zemích najdeme téměř vždy po boku despotu, který rozkazuje, nějakého právníka, jenž koordinuje... Právníci ke všeobecné a neohraničené lásce k moci, která je králům vlastní, připojují zálibu v metodě a znalosti detailů vlády, které jsou zase vlastní jim. Králové dovedou přinutit lidi k dočasné poslušnosti, právníci ovládají umění, jak u nich dosáhnout téměř dobrovolně poslušnosti trvalé... První směřují ke svrchované moci svévolně, druzí legálně. V bodě, v němž se setkají, vzniká despotismus, který stěží nechá dýchat humanitu...“

To, co mají tyto citáty společné, zdá se mi, je, že je možné na ně reagovat stejnými otázkami, které ale vzbuzují v tazateli dojem, že to, co zcela pochopitelně budí v babičce Kavalírové strach, je pro právníka téměř zdrojem pýchy :)

Alternativní pohled na právníka jako na malého, roztomile chlupatého psíka pak nabízí např. zde již diskutovaný článek Patricka J. Schiltze, On Being a Happy, Healthy, and Ethical Member of an Unhappy, Unhealthy, and Unethical Profession. Ostatně komu by se neobměkčilo srdce a nezjihly oči při pohledu na stvoření, které rádo přemítá o starých krásných časech, jež nikdy nenastaly, a oproti ostatním spoluobčanům má dvojnásobnou šanci na nešťastnou smrt vlastní rukou?

Při těchto úvahách mě ještě napadá otázka, jak bývají právníci prezentování v beletrii? Já si vzpomínám snad jen na Terryho Pratchetta, jenž právnickou profesi v Ankh-Morporku co do důstojnosti staví daleko za cech vrahů..

Jan Mates řekl(a)...

Zajímavý názor měl, dle Dějin 20. století od Paula Johnsona, na právníky Hitler – „Právník je člověk od přírody vadný nebo životní zkušeností znetvořený“.

Michal Strnad řekl(a)...

Obávám se, že právník byl, je a bude jednou pro vždy brán jako nutné zlo. Je to člověk, který se snaží zelený strom života a zdravý selský rozum vtlačit do šedivých registratur a neduživých (a proto dlouho nežijících) zákonných ustanovení. Používá k tomu metody, které jsou většině populace stejně tak vzdáleny, jako jemu falcování přes šolajznu či daunloud apgrejdů pro drajvery. K tomu je to navíc člověk blahobytný a vzbuzující když ne úctu, tak jistě respekt. To bude asi tím, že od práva se odvíjejí slova jako správný, oprávněný a nakonec i spravedlivý, čili samé žádané zboží. A co kdyby Vám takový člověk řekl, že to či ono není správné, natož oprávněné a už vůbec ne spravedlivé? Proto uctívat, nedráždit. Ano, zdá se, že právníci mají obecně mizernou reputaci, ale ruku na srdce: stalo se Vám někdy v cizí společnosti, do které jste byli uvedeni a představeni jako právníci, že by někdo ohrnul nos? Nebyly častější reakce ... řekněme uctivé? A neříkala Vaše maminka všem kolem s pýchou: "no on ten náš kluk/ona ta naše holka teďka studuje PRÁVA"?

Takže ono to zas s tou špatnou reputací nebude tak horké. Ale návrh "šířit právní osvětu do školek a domovů důchodců" jednoznačně podporuji. A do českých škol, od základních po ty vysoké, chtělo by se mi dodat...

Anonymní řekl(a)...

Matně vzpomínám, že Montesquieu v Perských listech nabádá, aby při osídlování dalších zemí nebyl umožněn vstup právníkům.
Souhlasím, že v očích generace dnešních padesátníků je studium práva jakou "lepší" vizitkou pro studenta. Nicméně generace dnešních třicátníků to tak podle mne už nevnímá.
Ale jednu poznámku ke vnímání právníků, kteří nevypadají blahobytně, ba co víc nevlastní výstavní vůz nebo domácnost jako z katalogu. Při absenci těchto atributů je právník vnímán jako méně "šikovný" (bohužel i ve smyslu odborných znalostí a zkušeností). Často přemýšlím o neustálých výzvách České advokátní komory k dodržování pravidel advokátního stavu. Při uvádění do stavu advokátního nás v proslovu nabádali, abychom nezapomněli na první povinnost advokátů - a to všechno náležitě účtovat, abychom se pak mohli přiměřeně prezentovat. Musím tuto svou možná nesourodou úvahu zakončit tím, že se mnohdy nerada prezentuji jako advokátka a nyní je mi daleko příjemnější říkat, že jsem na mateřské dovolené.
Alena Rozkošná

david kosar řekl(a)...

Všem doporučuji znovu projít post Zdeňka Kühna z 25.3.2007 "Rozhoduje o výsledku interpretace práva to, jak se soudce vyspal, nebo ten výsledek kontroluje právní metodologie?"

Pro ulehčení cituji:

“In tribal times, there were the medicine-men. In the Middle Ages, there were the priests. Today there are the LAWYERS. For every age, a group of bright boys, learned in their trade and jealous of their learning, who blend technical competence with plain and fancy hocus-pocus to make themselves masters of their fellow men. For every age, a pseudo-intellectual autocracy, guarding the tricks of its trade from the uninitiated, and running, after its own pattern, the civilization of its day.”
(Fred Rodell, Woe Unto You, Lawyers!, 2d. ed., New York: Pageant Press, 1957)

Miroslav Jurman řekl(a)...

myslím, že dobrou metodou, jak sebekriticky poznat vnímání nás právníků veřejností, je pokoušet se přednášet o právu neprávníkům a zjišťovat, nakolik jsem byl pochopen. Nebo se po vzoru dobrého pana krále schovat třeba do montérek a vyrazit do hospody čtvrté cenové skupiny...