neděle 5. srpna 2007

Jak ulehčit ústavnímu soudu: řešení slovinské

Kdo někdy v poslední době listoval svazky Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jistě si všiml, že nikoliv malá část nálezů se týká nákladů řízení před obecnými soudy. Ústavní soud vyplísní obecný soud za to, že špatně odůvodnil nebo vůbec neodůvodnil rozhodnutí o nákladech řízení, nebo je dokonce špatně spočítal. Kdo si, jako já, myslí, že toto není úplně ta pravá funkce ústavního soudu, bude zaujat nejnovější novelou slovinského zákona o Ústavním soudu, která - a zdaleka nejen tuto věc - řeší.

Slovinský ústavní soud disponuje vynikající webovou stránkou, kterou provozuje prakticky bilinguálně, a kde čtenář snadno najde veškerou judikaturu i v angličtině. Před několika dny, 15. 7. 2007, podle této webové stránky vstoupila v účinnost novela zákona o ústavním soudu, která vnesla radikální změny do procedury ústavní stížnosti ve Slovinsku. Zákon přináší následující nejzávažnější změny:


  • možnost neodůvodnit usnesení, kterým soud odmítne stížnost jednotlivce pro její zjevnou neopodstatněnost;
  • podle zákona je ústavní stížnost přípustná jen tehdy, mělo-li napadené rozhodnutí nebo jiný akt orgánu veřejné moci a) závažné důsledky pro stěžovatele, nebo b) týká-li se důležité ústavní otázky, jejíž význam přesahuje danou kauzu. O odmítnutí se usnáší tříčlenný senát jednomyslně;
  • ústavní stížnost je vyloučena v bagatelních civilních a přestupkových věcech, ale stejně tak v otázkách týkajících se jen nákladů řízení (již jen tato podmínka by naší judikaturu ochudila o velkou řadu nálezů, jejichž reálná ústavní hodnota je minimální).
Novela slovinského zákona je tak dalším z trendů, kterým se potvrzuje amerikanizace fungování nejvyšších soudcovských tribunálů v kontinentální Evropě zaváděním prvků certiorari (tedy poměrně volné selekce kauz vrcholným soudem). Ale o tom by jistě mohl vyprávět Michal Bobek (čímž mám na mysli odkaz na jeho četné články v této oblasti, které pro zájemce doporučuji ke čtení).

PS: Nejen o proceduře slovinského ústavního soudu jsem psal ve svém příspěvku Kühn Z., Konzistence judikatury jako problém právní kultury, in: Kysela J., Zákon o Ústavním soudu po třinácti letech. Eurolex Bohemia, Praha 2006.

12 komentářů:

Michal Bobek řekl(a)...

Na slovinském případě je zajímavé, jak se model přístupu k vrcholnému soudu v germánském právním okruhu se stále snaží držet jakýchsi "objektivních" kritérií, které stejně nejsou dány, namísto toho, aby bylo jasně vysloveno:

1/ Soud má úvahu, které věci projedná.
2/ Pokud se rozhodne neprojednat, své rozhodnutí o nepřijetí věci k věcnému projednání nemusí odůvodnit.

Éto vsjo, víc není třeba psát.

Ad vylučování bagatelních sporů: to je podlem mě nesprávné a nesystémové - jestli mi jde skutečně pouze o právní význam sporu a mohu si vybírat, pak cena kauzy nehraje roli - nezaplacená pokuta ve výši 100 Kč může představovat otázku zásadního právního významu, zatímco milionová směnka je trivialita.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Není to tak, že americký zákon také nějaká kritéria pro selekci stanoví? Ta úvaha by vskutku neměla být dána jen tím, že soud má úvahu. Takže pokud ten zákon stanoví nějaká kritéria, je to dobře (myslím si, že Michalem navržené řešení, tedy ÚS má úvahu co si vybere, by mohlo být interpretováno soudem špatně - ale tím se kruhem vracím k Tvé vstupní úvaze - v germánském právním okruhu je prostě dobré, aby to kritérium stanovil zákon - i když hádám, že zákon to stanoví s nějakými kritérii i pro NS USA).

Vylučování bagatelních sporů má smysl v systému, kde soud vše odůvodňuje. Souhlasím, že když zákon dá ústavnímu soudu slovinska nepřímo právo selekce, je zbytečné tam zakládat další podmínku tohoto typu (to bude pro 99 procent případů v každém případě zahrnuto již v posuzování přípustnosti, a kauza bude odfiltrována jako nemající na stěžovatele dostatečný negativní dopad - princip minima non curat praetor je v tom implicite obsažen).

Jan Petrov řekl(a)...

Ta teorie o germánském vs. americkém okruhu mi připadá trochu schematická. Tak třeba usnesení BGH (aspoň v civilních věcech) o nepřijatelnosti jsou dost stručná (zde, zde nebo zde). Přitom ZPO tuším vymezuje přípustnost celkem "vyložitelně", § 543 ZPO: "(2) Die Revision ist zuzulassen, wenn
1. die Rechtssache grundsätzliche Bedeutung hat oder
2. die Fortbildung des Rechts oder die Sicherung einer einheitlichen Rechtsprechung eine Entscheidung des Revisionsgerichts erfordert."
BGH to vyložil takhle (třeba věděl, proč), ale asi mohl jinak.

Mohou tu být důvody, aby Ústavní soud optimálně vydal třeba 100 nálezů za rok, ale civilní dovolací soud 1000 rozsudků (techničtější povaha civilního práva, více právních otázek).

K českému právu:

Ústavní soud v nálezu o zrušení jednoho ustanovení o. s. ř. poznamenal, že usnesení odmítající dovolání sice odůvodněno být musí, ale nijak světoborně, postačí i odkaz na předchozí rozsudek.

I proto NS nic nebrání přijmout podobnou praxi jako BGH. Úprava dovolacích důvodů je sice trochu zprasená: podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, i pokud je v rozporu s hmotným právem (nesmyslné smísení přípustnosti a meritorní správnosti). Avšak přes text zákona NS jednak chápe rozpor s hmotným právem spíše jako rozpor s ustálenou judikaturou, jednak dodává předpoklad judikatorního přesahu.

Možná by pomohlo (aspoň judikatorní) zakotvení povinnosti dovolatelů výslovně formulovat otázky zásadního právního významu (mj. nemožost copypasteovat žalobu a odvolání). K tomu by mohla být dobrá sjednocující stanoviska -- narozdíl od toho nebo tohohle.

Podoba usnesení a rozsudku v civilní praxi NS se čím dál víc rozrůzňuje, k prospěchu věci. Odmítavá usnesení by ale asi neměla obsahovat rekapitulační část.

Přesto mi připadá skvělé hodné zvážení formálně oddělit rozhodování o přípustnosti (vyváženější zhodnocení v Michalově článku). I proto, že toto rozhodnutí lze udělat rychle, díky čemuž nemusí rozsudky dovolacího soudu zasahovat do pravomocných rozhodnutí -- rozhodnutí odvolacího soudu může nabýt právní moci až rozhodnutím o nepřípustnosti dovolání, § 544 V ZPO. Jinak je pěkné, že BGH může rozhodovat i jako revizní, nejen jako kasační soud.

Vylučování bagatelních sporů: pokud si soud může vybírat, souhlasím. Návrh: dodat do o. s. ř., že dovolání v bagatelních věcech jsou sice přípusná, avšak jejich odmítnutí nemusí vůbec obsahovat odůvodnění. Důvod k rozdílné úpravě: bagatelní věci sice mohou obsahovat zajímavé právní otázky, ale v průměru jich bude přece jen o dost méně. (Problém: sporná ústavní konformita.)

Vím, že by byl zajímavý pohled z trestního, správního a ústavního soudnictví, k nimž ale nemám moc co říct.

Zdeněk Kühn řekl(a)...

K Jendovi:
Nemyslím si, že přes text zákona nelze chápat "rozpor s hmotným právem spíše jako rozpor s ustálenou judikaturou". Dokonce si myslím, že právě z textu tento závěr vyplývá, neboť jsou zde významné důvody pro restriktní výkjlad tohoto ustanovení, viz moje kapitola v příručce o judikatuře v ČR (tuším je to precedent v ČR).

Mám velký problém s paušální nepřípustností dovolání v některých rodinných a jiných věcech, protože to znemožňuje sjednocení judikatury jinak než velmi pochybným sjednocujícím stanoviskem.

Petr Bříza řekl(a)...

Pokud vím, tak US SC není v zásadě vázán ničím jiným než opravdu hodně volným vlastnoručně přijatým pravidlem, konkrétně Rule 10 of Supreme Court Rules, které zní:

"Rule 10. Considerations Governing Review on Certiorari

Review on a writ of certiorari is not a matter of right, but
of judicial discretion. A petition for a writ of certiorari will
be granted only for compelling reasons. The following, although
neither controlling nor fully measuring the Court’s
discretion, indicate the character of the reasons the Court
considers:
(a) a United States court of appeals has entered a decision
in conflict with the decision of another United
States court of appeals on the same important matter;
has decided an important federal question in a way that
conflicts with a decision by a state court of last resort;
or has so far departed from the accepted and usual
course of judicial proceedings, or sanctioned such a departure
by a lower court, as to call for an exercise of
this Court’s supervisory power;
(b) a state court of last resort has decided an important
federal question in a way that conflicts with the
decision of another state court of last resort or of a
United States court of appeals;
(c) a state court or a United States court of appeals
has decided an important question of federal law that
has not been, but should be, settled by this Court, or
has decided an important federal question in a way that
conflicts with relevant decisions of this Court.
A petition for a writ of certiorari is rarely granted when the
asserted error consists of erroneous factual findings or the
misapplication of a properly stated rule of law."
(viz http://www.supremecourtus.gov/ctrules/2007rulesofthecourt.pdf)

Ad bagatelní spory - v zásadě souhlasím s Michalem, ostatně podporou v tomto směru budiž i Vojtěchův jarní post o významu "malých" kauz.

Jan Petrov řekl(a)...

Zdeňku, souhlasím, že restriktivní výklad přijatý NS je správný. To mi vůbec nevadí, i když to se to mohlo podle předchozího komentu zdát. Co nechápu, je, proč to zákonodárce: a) vůbec definoval, a když už měl tu potřebu, tak b) definoval blbě.

Přiznám se, že ještě na fakultě -- když jsem se učil moudra (trojstranný právní vztah vs. soubor právních vztahů dvoustranných aj.) z procesu na státnici -- mě to ustanovení docela zmátlo.

Jinak doporučuju, ještě jednou, tohle usnesení BGH. Rozhodnutí tvrdě zdůrazňuje odpovědnost strany (advokáta) za precizní vymezení dovolání, resp. i předestření relevantní judikatury. Možná je to třetí proměnná, jak odbřemenit nejvyšší soudy: přinutit (předem a explicitně) strany, aby jejich podání byla v podobě co nejvíce usnadňující práci soudu. (A když nebude, smůla.)

Michale, uznávám, že přezkum u BGH a u NS USA je v bodě 1/ přece jen něco jiného: i když ZPO nevymezuje pojmy zakládající přípustnost dovolání, BGH tak velkou volnost v jejich výkladu asi nemá -- předchozí judikatura, důvodová zpráva k zákonu... Přesto mě "germánský způsob" (když se umí) nijak neirituje; nějak si nemyslím, že zcela volná diskrece soudu a jeho motivace rozhodovat jen několik málo procent sporů je -- obecně a ve všech typech soudnictví -- lepší.

Vojtěch Šimíček řekl(a)...

Ad Jan Petrov:

Jak známo, průlomový krok v našem procesním právu obsahuje ustanovení § 104a s. ř. s., které umožňuje v azylových věcech odmítnout kasační stížnost jednomyslným a dokonce i neodůvodněným usnesením, pakliže tato věc podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. S drobnou nadsázkou tak mohu hovořit o tom, že citované ustanovení představuje první českou "laboratoř selekce". Je proto velmi důležité a zajímavé zkoumat první výstupy z této laboratoře.
Na skutečná kvalifikovaná a empiricky podložená hodnocení je zatím příliš brzy (toto ustanovení je totiž fakticky - s ohledem na dobíhání předchozí úpravy -používáno teprve něco více než jeden rok) a lze proto spíše hovořit toliko o prvních subjektivních dojmech:
- Zatím si soud nedovolil žádné usnesení neodůvodnit. Faktem nicméně je tendence ke zkracování těchto usnesení, zejména je odbourána zcela zbytečná rekapitulace věci. Nepotvrdily se tak obavy, že si soud začne "čistit stůl" odmítáním návrhů neodůvodněnými usneseními.
- Nezbytným předpokladem selekce je internetová dostupnost veškeré judikatury soudu. Proto také vůbec lze v odmítavých usneseních toliko odkázat na právní názor soudu vyjádřený ve srovnatelné věci již dříve s odkazem na webové stránky, kde si účastník řízení může přečíst více.
- Institut nepřijatelnosti zůstává u soudců do značné míry nepochopen. Stále totiž panuje utkvělá představa, že když se kasační stížnost jeví jako důvodná (zejména s ohledem na porušení procesních pravidel), musí být samozřejmě i přijatelná.
Můj nejsilnější osobní dojem je proto takový, že daleko obtížnější než legislativní změna je změna v myšlení samotných soudců, kteří jsou celou svojí dosavadní přípravou a kariérou "vycvičeni" k tomu, aby do nejmenších podrobností přezkoumali předložený případ a "vyčistili" všechny zjištěné nedostatky a nyní se po nich chce, aby zcela přeladili na jiný způsob myšlení a posouzení stejné věci. Zjednodušeně, aby přešli od subjektivního pohledu k hodnocení objektivnímu. Tento přechod se jeví jako velmi bolestivý.

Michal Bobek řekl(a)...

V následujícím nechutně dlouhém (omlouvám se) komentáři přetiskuji úvodní část mého opusu, který se snaží popsat systémově migraci mezi systémy přístupu k nejvyšším soudům v ČR a střední Evropě.

Operuji tam s rozlišením na otevřené, "objektivně" otevřené a subjektivně otevřené systémy. Přirozeně, že každé zobecnění schematizuje, jinak ale obtížně vytvořímé obecnější teorie.

Jak již napsal Petr, obecné "guidelines" o přístupu k USSC si tento soud uložil sám ve svým Rules of Procedure.

Naprosto souhlasím s Vojtěchem - je to především o mentalitě soudců, kteří se ani na nejvyšší justiční úrovni nedokáží zbavit iluze, že mají poskytovat spravedlnost v jednotlivém případě.

Michal Bobek řekl(a)...

I. SUPREME JURISDICTIONS AND THEIR FUNCTIONS IN A COMPARATIVE PROSPECTIVE
Supreme jurisdictions are called to exercise various functions. The fact whether or not a supreme jurisdiction has the privilege of selecting cases it will hear is just one of external demonstrations of considerably deeper differences in the judicial structure and culture. In order to be able to place the Czech and the other Central European jurisdictions into a broader picture, two levels of introductory analysis will be offered: the “micro-level” analysis, which focuses on the type and the conditions of access to the supreme jurisdictions when functioning as courts of last resort and the “macro-level” analysis, which, on the other hand, places the conditions of the access to the respective supreme jurisdiction into a broader picture of the overall judicial structure.

I.1. MICRO LEVEL: THE ACCESS TO THE SUPREME JURISDICTION
I.1.1. THE THREE MODELS
When functioning as courts of last instance, i.e. reviewing first instance or appellate decisions, supreme courts can be subdivided into 3 basic (ideal) models:
(i) the “appeal” model;
(ii) the “cassation” model;
(iii) the “revision” model.

Under the appeal model (represented e. g. by the English Appellate Committee of the House of Lords and many other common law countries, but also Finland and Sweden for instance ) the supreme (appellate) court has the power to set aside the judgment of the lower court and enter a new judgment on its own, i.e. without having to remit the case back to the lower court. Under the cassation model (represented typically by the French Cour de cassation and present in other countries of “roman” legal culture, for instance Italy and Spain ) the court can either affirm the decision rendered by the lower instance court or quash the decision and remit the case to the lower court for a fresh assessment. It cannot, however, replace lower court’s decision with its own. The last conventional model is the revision model, which is typical for the access to supreme jurisdictions in the Germanic legal circle (Germany, Austria, Switzerland, but as will be discussed in detail below, also the general original model in the post-communist Central Europe). Similarly to the cassation model, the supreme jurisdiction under the revision model is typically supposed to either quash or to affirm. If the facts have not been sufficiently resolved by the lower courts, the supreme court can only quash the decision and remit the case. Provided, however, that the questions of facts are sufficiently ascertained, i.e. no new evidence is necessary, the supreme court may enter a judgment on its own, replacing the decision of the lower court(s).

The above sketched models are of course ideal models that might not be always present in their pure form. The ideal models are, however, instructive for introducing the differences in access to the various models of supreme courts and the (im)possibility of selection of cases to the heard in the respective systems.

I.1.2. SELECTION OF CASES TO BE HEARD
Selection of cases, typically in the form of various “leaves to appeal”, “petitions for hearing”, or “writ of certiorari” differs from the admissibility of the appeal. The issue of admissibility is one of procedure. It requires that certain procedural prerequisites are met for a court to deal with a case, such as that the appeal must be filed within a specified period following the decision of the appellate court, that a party must be legally represented before the supreme jurisdiction, that court fees have been paid etc. If these procedural prerequisites are not met, the court will refuse to deal with the case at all. Selection of cases is different in nature: it already examines, albeit in a preliminary and partial manner, merits of the case. Is the nature of the case, the legal question presented by it, sufficiently important as to be dealt with fully and in depth by a supreme jurisdiction? Admissibility and the selection of a case for hearing are thus two distinct and different steps. The former is the necessary precondition for the latter, but the satisfaction of the former is not a sufficient condition for the latter.

Again, the distinction between admissibility and a decision to hear the case before the supreme jurisdiction is an ideal one. Two caveats are to be added at this stage. Firstly, not all the systems know both stages. In some systems, such as in the cassation model, which does not know any selection of cases per se, a case will be dealt with provided that all the criteria of admissibility are met. On the other hand, in purely selection based systems (appeal system in its ideal form), admissibility, albeit it exists, is not such an important issue. Provided that a supreme jurisdiction is free to choose from a given pool of cases only those it wishes to hear, the requirement of a strict compliance with admissibility criteria is not crucial: if some of these criteria are not met, the supreme jurisdiction will simply not select the case for hearing. This is not to say that admissibility requirements do not exist in these systems; there are just not as important as in the cassation or the revision systems, where the procedural admissibility criteria are the only filtration devise for appeals to the supreme jurisdiction. Both stages, i.e. the satisfaction of the admissibility criteria as well as the granting of the permission to appeal, are present in the revision systems.

Secondly, in some jurisdictions that are facially not endowed with the power to select cases to hear, the (over)extensive interpretation of the admissibility criteria might be sometimes misused in order to get rid of substantive parts of the docket. This is especially the case with somewhat “hybrid” admissibility criteria, which do not only contain purely procedural conditions for appeals/complaints etc., such as time period for lodging appeals or the obligation to be represented by an attorney, but also some “subjective” criteria, for instance the requirement that the appeal/complaint would not be dealt with if it is “manifestly inadmissible” or “manifestly ill-founded”. When considering some of the judicial statistics and the ratio between cases lodged and case heard, which in some cases reveals that more than 90% of the appeals/complaints lodged are rejected as “manifestly unfounded”, one realises that admissibility criteria with imprecise legal terms might be effectively used as a filtration device in systems where no filtration was originally foreseen.

How do the three ideal models outlined above deal with selection of cases before supreme jurisdictions? The broadest access and no selection of the cases is the case of the cassation model. In these systems, the access to the supreme jurisdiction is conceived of as one of right. The unfettered access to the supreme judicial level has as its consequence that supreme courts in these systems tend to be large institutions with hundreds of judges and deciding tens of thousands cases a year.

The revision model limits the access to the supreme jurisdiction partially. It does so by coupling the access to the supreme jurisdiction with “objective” criteria of access. The idea is that once these, allegedly objective criteria are met, the supreme jurisdiction will be obliged to deal with the case. These criteria slightly vary, but they can be grouped into the following overreaching categories:

(i) the case at hand is of fundamental (legal) significance;
(ii) the case is of importance for the further development of the law (a “quasi” legislative need);
(iii) there is a divergence in the question between the lower courts, typically between the various courts of appeals;
(iv) some of the procedural codes also contain a certain “left-over” category of significant and grave faults in procedure, provided that this fault was sufficiently serious that it have had effect on the substantive outcome of the case.

The size of supreme jurisdictions in the revision model is smaller than in the cassation one, but still considerable. The number of judges is counted in tens, but is normally not superior to one hundred. The amount of cases runs to thousands every year.

The appeal model limits the access to the supreme jurisdiction to the greatest extent. Appeal to the supreme jurisdiction is not a matter of individual right, but one of the discretion of the supreme jurisdiction. The granting of the permission/leave is dealt with separately from the (possibly later) examination of the case on merits. The discretion given to the supreme jurisdiction is framed very broadly: clear preference is given to cases of general interest and significant legal questions. Courts of this type, typically the Appellate Committee of the House of Lords or the United States Supreme Court, but also the Supreme Courts of Canada or Israel, tend to be small institutions (normally up to ten or fifteen judges ). Decisions on merits rendered every year are generally under one hundred cases.

I.1.2. PRIVATE VS. PUBLIC INTEREST IN SUPREME ADJUDICATION
The different choices made in the respective systems reflect the different stress put on the purposes a supreme jurisdiction should be realising. These can be called differently: private vs. public, individual vs. societal. Both purposes are present in all national and international adjudication bodies; the question is how much preference is given to each of them. Private purpose can be said to focus on the dispute resolution in the individual case. It is driven by the private interest of the individual applicant: the applicant brings the matter to the court and if not “satisfied” with the decision given by the court, s/he wishes to appeal as long as possible. Public purpose, on the other hand, puts more stress on the societal or community stakes in the adjudication process. Public purpose of a court tends to come to the foreground at the level of supreme jurisdictions. The tasks appointed to the supreme jurisdictions are typically public in nature: safeguarding of the unity of the national (federal) legal system, its clarification, overall legality of judicial decision-making and further development of the law.

It is clear that these two functions can never be truly separated: doing individual justice serves broader communitarian functions of legality and often other aims as well, such as the clarification of the law or its further development. On the other hand, clear, comprehensive and predictable interpretation of the law, managed and overseen by the supreme jurisdiction, is in the best interest of every individual. Clear and predicable case law generated by the supreme jurisdiction diminishes legal uncertainty as to what the law is. It gives clear guidance to lower courts and the individual does not need to arrive always at the supreme court level to know what the resolution of his/her case might be.

The three systems outlined above differ in the stress they put on the respective purposes and interests a supreme jurisdiction should be serving. As well noted by J. A. Jolowicz, it is somewhat paradoxical that the cassation system, in which the supreme jurisdictions were originally designed as purely public purpose serving institutions, has gradually been sliding towards private purposes in supreme adjudication. The cassation courts in Italy or France, which were originally conceived of as guardians of general legality, have gradually shifted towards purely “private” function: hardly any public purpose in the intentions defined above is served by ten thousand of cases produced annually, the vast majority of which bring nothing new to the law, with decisions as short as almost incomprehensible. With this amount of cases rendered every year and the hundreds of judges deciding them, internal contradiction between the cases are inevitable. The supreme jurisdictions in these countries are reduced to a third instance in the individual dispute, with hardly any “public” function of the courts being discernable.

The other end of the virtual spectrum would be the appeal model. Here the stress is clearly placed on the public function a supreme court is supposed to fulfil. The access to the supreme jurisdiction and the selection of the case law is done exclusively on the basis of the importance and novelty of the case, i.e. criteria reaching beyond the interest of the individual dissatisfied applicant seeking yet another review of her case. Individual justice has little to do in these deliberations. An example of this vision is the U.S. certiorari procedure, where it is clearly stated that the review on certiorari is the interest of the law, not the interest of the parties. To provide individual justice is not the task of the Court. This was put quite sharply by one observer of the U. S. Supreme Court’s practice in the 1958 Term. In this term, the Court dealt with an extensive number of employer liability cases, in which it was forced to collect evidence (which was not properly done by lower federal courts) and solve individual disputes. To engage in such practices for the Supreme Court was called a “misuse of power” and a “grievous flittering away of the judicial resources of the nation”.

I. 2. MACRO-LEVEL: THE STRUCTURE AND HIERARCHY OF THE JUDICIAL SYSTEM
The difference in access to the supreme court and the (im)possibility to select cases to be heard has even deeper roots than the above-described difference in the accentuation of various purposes in the role of supreme courts. This difference can be traced back to the very principles of functioning of the judicial system and the role of the judge. In his insightful analysis of judicial and state authority, M. R. Damaška distinguishes between two visions of officialdom: the hierarchical ideal and the coordinate ideal. The hierarchical ideal represents the model of the classical bureaucracy: it is characterised by a professional corps of officials, organised into a clear hierarchical structure and making decisions according to their technical knowledge. The system relies on extensive control and overseeing of activities of the lower levels of the system. The coordinate system, on the other hand, is one of a more “amorphous” machinery with not so strict hierarchy. Decision-making in the system is not primarily based on technical knowledge and expertise, but on experience, on shared visions and common understanding of ethical and political norms, supported by the “common sense”. The system does not require extensive control and review of individual decision, hence the “coordinate” ideal.

Continental judicial structures, especially the Latin ones (France, Italy, Spain), but to a great extent also the Germanic ones, represent the hierarchical officialdom. Anglo-American legal systems and more broadly the common law countries can be associated with the coordinate officialdom model. This difference has inter alia profound impact on the access to and the role of the supreme courts.

In a coordinate model, supreme courts can rely not only on shared values, but also on more important systematic tools that have developed alongside this ideal: the continuous observance of the already decided by virtue of the stare decisis doctrine and the force of precedents. With these tools, the coordination of activities of lower courts requires much less activity on the part of the supreme jurisdiction. The system does not require extensive review of individual decision of lower courts, but just the creation of the overall guidance that tends to be followed automatically. In these settings, supreme jurisdictions can therefore select case law and in the selected areas go more into depth. Their primary function is to create new precedents, i.e. to solve a given legal problem for the future. The orientation of the supreme judicial making is prospective: cases are selected with the view that they will create a precedent and regulate future legal relationships.

The task of supreme jurisdictions under the hierarchical model is a different one. It is primarily to review individual decisions of the lower courts as to their correctness. The jurisprudential “production” of a supreme court in the hierarchical system is mostly concerned with errors in law in the individual cases, not the creation of any “precedents”. If any “precedents” are being created, typically in the form of “established case law”, this happens only as a “by-product” amongst the thousands or the ten thousands of decisions rendered by the supreme jurisdiction every year. The orientation of the decision-making of these courts is mostly retrospective: they review and correct tens of thousands of past individual decisions.

Again, these two are pure and opposing models. They are nonetheless instructive in discerning some overreaching principles of the functioning of supreme jurisdictions in each of the systems. The Germanic and Central European revision model of supreme jurisdictions is a certain hybrid between these two pure ideals of officialdom. It surely does not come any near the establishment of a fully-fledged stare decisis doctrine or a precedent known in the common law systems. On the other hand, it cannot be said that decisions of especially supreme jurisdictions (general jurisdictions, but also and especially constitutional courts) would have no binding force outside the individual case.

This hybrid form is somewhat reflected in the access and selection of cases before the supreme courts within the cultural circle of the Germanic revision model. As is already apparent from the general set of criteria of access to supreme courts under this model described above, the conditions are mixed. On the one hand, the system partially behaves as a prospective one, as a precedent-like system: a supreme jurisdiction will only deal with cases where there is a question of fundamental legal importance, where there is the need to develop the law further or where there is inconsistency between the opinions of the appellate courts. On the other hand, the typical presence of a last, fourth, “left-over” category as to when will the access to the supreme jurisdiction be granted, represented by criteria such as the manifest misapplication of the law in the individual case, grave faults in the procedure before lower courts etc. acts as a Trojan horse of the hierarchical, extensive individual revision model. These systems thus often appear as systems that are, on the one hand, moving toward the coordinate model, but, on the other hand, are unable to leave the idea of the individual review and the individualised justice before the supreme jurisdiction.

I.3. THE KEY ELEMENTS OF THE THREE MODELS
The key elements pertinent to the three models in relation to the possibility to select cases by the supreme jurisdiction introduced in this section could be summarised as follows:

(i) “Cassation” models are fully open, i.e. there is no selection of cases. Private purpose of the supreme jurisdiction suppressed the public one. The orientation of the decision making is purely retrospective and the review of individual decisions is extensive.

(ii) “Revision” models are “objectively-open”, i.e. the access to the supreme jurisdiction is granted if certain “objective” criteria are met. Why is the adjective “objective” put in quotation marks is evident at this stage: the broadly framed vague criteria of “fundamental importance” or the “need” for further development of the law in the given area are of course no objective criteria. Depending on the strictness of the interpretation of these criteria by the supreme jurisdiction, they can represent anything from a completely open system to an almost closed one. In practice, taking into account especially the amount of cases decided by these supreme jurisdictions, these systems tend to be semi-open. The model insists on balancing the two broader interests, i.e. the public as well as the private one. The departing point is the retrospective decision making, but some prospective features are added.

(iii) “Appeal” models are “subjectively-open”. It is clearly and openly stated that the access to the supreme jurisdiction is not one of right, but one of discretion. Individual purposes or “doing justice” in an individual case is of no interest to the supreme jurisdiction. What counts is prospective decision making and the creation of a precedent.

Jan M. Passer řekl(a)...

Ad Vojtěch Šimíček

Institutu nepřijatelnosti by možná po roce slušela nějaká reflexe. Mimo jiné proto, aby se nevyvinul podobně jako praxe Ústavního soudu, tj. převážným odmítáním věcí považovaných za nedůvodné a meritorním přezkumem důvodných.

Z předchozí debaty lze pro institut nepřijatelnosti nalézt hezkou inspiraci v požadavku na strany, aby důvody nepřijatelnosti tvrdily a odůvodnily. Za dobu existence tohoto institutu jsem viděl jedinou kasační stížnost, v níž byla obsažena argumentace o příjatelnosti.

david kosar řekl(a)...

Souhlasím s Janem Passerem, že praxe ÚS je příkladem nehodným následování. Mám jen jeden podnět vztahující se k závěru:

„Z předchozí debaty lze pro institut nepřijatelnosti nalézt hezkou inspiraci v požadavku na strany, aby důvody nepřijatelnosti tvrdily a odůvodnily.“

Jsem totiž přesvědčen, že problém „starého myšlení“ soudců zmíněný Vojtěchem Šimíčkem bude stejně dlouho (ne-li déle) přetrvávat i u právních zástupců před NSS.

Nebylo by na škodu, aby jim v tomto směru NSS pomohl, ať už neformálně (tj. na nějakém semináři) či přímo v usneseních, a tuto přeměnu myšlení urychlil dvojím způsobem:

1. identifikováním prvků definice uprchlíka, které dosud neměl možnost judikovat (tj. první důvod „přijatelnosti“)

2. vysvětlením, jak má argumentace pr. zástupce vypadat - tj. ne jako dříve „bylo mi bylo vyhrožováno policejními orgány domovského státu ... správní orgán měl mojí situaci podřadit důvodům obsaženým v § 12 zákona o azylu a nikoliv ustanovení § 16 zákona o azylu + obecné námitky týkající se nedostatečných skutkových zjištění bez upřesnění konkrétních pochybení správního orgánu“ ale spíše ve stylu „NSS při definici ‚určité sociální skupiny‘ dal v rozsudku XX přednost sociologickým kritériím (přístup sociální percepce), v rozsudku YY kritériím neměnnosti (přístup chráněné charakteristiky), v rozsudku ZZ pak vyžadoval splnění obou kritérií kumulativně, a konečně v rozsudku AA judikoval, že postačí splnění kteréhokoliv z obou kritérií ... případ pana B v této kasační stížnosti ukazuje, že výše uvedené definice nejsou totožné co do svého rozsahu, a umožňuje tedy sjednotit rozkolísanou judikaturu NSS v této oblasti, čímž tento případ spadá pod druhý důvod „přijatelnosti“, tj. týká se právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, a to jak na úrovni krajských soudů, tak i v rámci NSS atd.“

p.s.
XX = rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2007, čj. 6 Azs 80/2006
YY = tento rozsudek nejsem momentálně schopen dohledat, možná to bylo rozhodnuto na krajském stupni
ZZ = rozsudek NSS ze dne 5. 10. 2006, čj. 2 Azs 66/2006
AA = rozsudek NSS ze dne 19. 5. 2004, 5 Azs 63/2004

Jan Petrov řekl(a)...

Ad Vojtěch Šimíček:
Napadlo mě, že NSS odůvodňuje rozhodnutí o nepřijatelnosti z následujícího důvodu: Proto, aby rozhodnutí bez odůvodnění nevyvolalo ústavní stížnost, která by spustila abstraktní přezkum. Lépe pár let počkat a přestat odůvodňovat až pak, to už třeba bude Ústavnímu soudu žinantní § 104a s. ř. s. zrušit. On tento § nemá ke zrušenému ustanovení o. s. ř. zas tak daleko.